33 Cdo 1163/2023-871
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Josefa Kožery, podnikatele se sídlem v Praze 3, U Kněžské louky 2146/30, identifikační číslo 11342102, zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované Zlínstav a. s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, identifikační číslo 28315669, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 119/3, o zaplacení 764.565 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 102/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2022, č. j. 28 Co 116/2020-816, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomislava Šuly, advokáta.
zaplacení částky 4.327.428,36 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 28 Co 116/2020-816, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o částce 672.553 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, změnil jej co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 672.553 Kč za dobu od 29. 1. 2014 do 7. 10. 2014 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, potvrdil jej v zamítavém výroku o částce 4.235.416,36 Kč včetně blíže specifikovaného úroku z prodlení, v rozsahu částky 92.012 Kč jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 92.012 Kč s příslušným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy vzaly za prokázané, že mezi žalobcem (zhotovitelem) a žalovanou (objednatelkou) byla dne 19. 7. 2013 uzavřena platná smlouva o dílo, jejímž předmětem plnění byla dodávka stavebních prací na stavbě Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, konkrétně příprava území a hrubé terénní úpravy (HTÚ), zemní práce spojené s přeložkou vodovodu a elektrokabeláže včetně provedení vodoměrné šachty (dále též jen „smlouva“, „předmětná smlouva“, či „smlouva o dílo“); termín zahájení prací byl určen dnem 19.
7. 2013 s tím, že k dokončení a předání díla mělo dojít dne 31. 8. 2014. Cena díla byla stanovena částkou 5.161.476 Kč. Na základě odsouhlasených soupisů provedených prací formou zjišťovacího protokolu byl žalobce za práce provedené v každém kalendářním měsíci oprávněn po jeho skončení fakturovat žalované cenu těchto prací. Žalobce vystavil žalované pouze 2 faktury, a to za práce vykonané červenci 2013 a v srpnu 2013. Žalobce se dostal do prodlení s plněním dohodnutých termínů, což žalovanou vedlo k tomu, že od smlouvy ohledně dosud neprovedené části díla odstoupila dopisem ze dne 2.
10. 2013. Odvolací soud - odvolávaje se na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) - uzavřel, že si smluvní strany upravily právo na zaplacení ceny díla odchylně od § 548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť jeho vznik nebyl vázán na provedení celého díla, ale na vystavování faktur zhotovitelem podle odsouhlasených soupisů provedených prací a dodávek ve zjišťovacím protokolu (čl. VI. odst. 6.1 smlouvy). Ani prodlení zhotovitele s předáním díla tak nemělo vliv na vznik práva na zaplacení části ceny díla.
Na protokolární předání a převzetí díla bylo vázáno vystavení konečné faktury (čl. VI. odst. 2 smlouvy). První fakturu č. 11-2013 vystavil žalobce dne 9. 8. 2013 na částku 183.000 Kč, přičemž po vyčíslení pozastávky ve výši 15 %, tj. co do částky 27.450 Kč a skontu 3 % za předčasnou úhradu (5.490 Kč), žalovaná žalobci poukázala 150.060 Kč. Druhá faktura č. 12-2013 vystavená dne 2. 9. 2013 za práce provedené do 31. 8. 2013 na částku 569.065 Kč, po odečtení pozastávky 15 % (85.360 Kč) představovaná částkou 483.705 Kč nebyla žalovanou uhrazena.
Podle odvolacího soudu nemá žalobce nárok na úhradu víceprací, které nebyly sjednány ve smlouvě o dílo a jež žalovaná jako nesporné zahrnula do jí provedené rekapitulace. Žalobci tak náleží jen částka 104.500 Kč za odklizení a odvoz zeminy na příjezdové cestě ke staveništi před zahájením prací podle smlouvy o dílo. Žalovaná tuto částku nikdy nezpochybňovala a uznala ji i ve svém odstoupení od smlouvy ze dne 2. 10. 2013. Nadto smluvní pokutu a slevu z ceny díla sama vyčíslila na 92.012 Kč, tedy jako 10 % z částky 920.115 Kč, tzn. i z částky 104.500 Kč. Námitku promlčení vznesenou žalovanou vůči pohledávce ve výši 104.500 Kč odvolací soud považoval za rozpornou s dobrými mravy, a tedy za nedůvodnou.
Na rozdíl od soudu prvního stupně z blíže rozvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že nebyly splněny předpoklady započtení smluvní pokuty proti nároku žalobce ve výši 92.012 Kč. V důsledku odstoupení žalované od smlouvy zanikla v rozsahu neprovedené části díla povinnost žalobce je dokončit v souladu se smlouvou o dílo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud podle jejího přesvědčení rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1340/2018, a jeho usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3121/2017, neboť: a) při vypořádání po odstoupení od smlouvy podle § 351 odst. 2 obch. zák. neaplikoval „ujednání čl.
XII. odst. 10 smlouvy o dílo“, a b) nepovažoval smluvní ujednání v čl. XII. odst. 10 písm. d) smlouvy o dílo (sepis protokolu o předání a převzetí) za hmotněprávní podmínku úhrady sporné částky žalobci. Prosazuje názor, že žalobce po odstoupení žalované od smlouvy nesplnil povinnosti podle čl. XII. odst. 10 smlouvy, a tak mu právo na zaplacení sporné částky nevzniklo. Dovolatelka má - bez ohledu na jí provedenou inventarizaci - za to, že v rozsahu částky 104.500 Kč odporuje rozsudek odvolacího soudu rozhodovací praxi Nejvyššího soudu prezentované jeho rozsudky ze dne 27.
6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014, a usnesením ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že práce při odklízení horniny v rozsahu této sporné částky provedl žalobce před uzavřením smlouvy o dílo, tj. na základě separátního právního vztahu podle uzavřené ústní dohody. Se zřetelem k tomu vznesla námitku promlčení této pohledávky, o níž odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu tak, že její námitka odporuje dobrým mravům, a proto k ní nepřihlíží.
Tento závěr odvolacího soudu ovšem pomíjí závěry rozsudků dovolacího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, a usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013, vyjadřující se k tomu, kdy námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou považuje dovolatelka otázku, zda při odstoupení od smlouvy podle § 347 obch. zák. se část závazku, od níž odstoupeno nebylo, nadále řídí původní smlouvou.
Je přesvědčena o tom, že bylo-li od smlouvy odstoupeno jen částečně, nelze aplikovat ustanovení § 302 obch. zák. na tu část díla, od které odstoupeno nebylo, a je tedy nutné ohledně této části díla postupovat podle smlouvy. S tímto odůvodněním navrhla změnit rozsudek odvolacího soudu a žalobu i ve vyhovujícím rozsahu zamítnout, popř. jej zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl dovolání odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.
9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1340/2018, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3121/2017.
Na řešení právní otázky aplikace „čl. XII. odst. 10 smlouvy o dílo“ [dovolací otázka ad a)] není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Platí, že nebylo-li pro rozhodnutí věci určující řešení právní otázky předkládané dovolatelkou, pak dovolání pro její vyřešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, jakkoli pro dovolatelku může mít její zodpovězení význam. Uvedený závěr plyne z toho, že ustanovení čl. XII. odst. 10 smlouvy o dílo neupravuje přímý způsob finančního vypořádání smluvního vztahu mezi účastníky při jeho předčasném ukončení, nýbrž ukládá zhotoviteli (žalobci) povinnosti (nikoliv bezprostředně finančního rázu) související s ukončením provádění díla.
Dovolání není rovněž přípustné pro řešení otázky, zda „smluvní ujednání čl. XII. odst. 10 písm. d) smlouvy o dílo je hmotněprávní podmínkou úhrady sporné částky“ [dovolací otázka ad b)], neboť její řešení zakládá dovolatelka na vlastní skutkové verzi, odlišné od té, kterou zjistily soudy nižších stupňů; taková podmínka nebyla ve smlouvě dohodnuta - nesplnění povinností podle citovaného smluvního ujednání nebylo vázáno na právo na zaplacení (dříve splatných) sporných částek. Platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již
o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Totéž platí o skutkových výhradách žalované proti zjištění odvolacího soudu, že práce při odklízení horniny v rozsahu částky 104.500 Kč provedl žalobce před uzavřením smlouvy o dílo, tj. na základě separátního právního vztahu podle ústní dohody. K námitce nepřiznání účinků námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na závěry své rozhodovací praxe, podle níž v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, kterážto rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud řádně odůvodnil svůj závěr o nepřiznání účinku námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, a dovolací soud neshledal jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou. Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující (rozhodující) otázka, zda při odstoupení od smlouvy podle § 347 obch. zák. se část závazku, od níž odstoupeno nebylo, nadále řídí původní smlouvou. Na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, a proto pro její řešení nemůže být dovolání přípustné. Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu