33 Cdo 1365/2024-2854
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mirko Möllena, se sídlem v Mnichově, Barthstrasse 16, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužnice VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellchaft, se sídlem v Kraillingu, Germeringer Str. 1, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Melzerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, proti žalované České republice - Správě státních hmotných rezerv se sídlem v Praze 5, Šeříková 616/1 (identifikační číslo 481 33 990), zastoupené Pavlem Skopovým, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 7/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 17 Co 235/2023-2770, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 658 191,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Pavla Skopového, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 26 C 7/2018-2692, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal vydání 74 910 860 litrů motorové nafty třídy B a F, jejíž kvalita splňuje požadavky stanovené normou EN 590 bez biologických příměsí, která byla v období od 12. 10. 2016 do 19. 12. 2017 odvezena ze skladovacích nádrží v Kraillingu, eventuálně vydání téhož množství a téže kvality náhradní motorové nafty, a převedení vlastnického práva na žalobce; žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 75 323 Kč. Rozsudkem ze dne 19.
10. 2023, č. j. 17 Co 235/2023-2770, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, změnil je jen ve výši přiznané náhrady nákladů řízení (22 378 514 Kč) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 348 968 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že dodatek č. 11 je smlouvou kupní a o skladování, v níž se strany v článku VI bodu 9 dohodly na mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky pro řešení sporů ze smluvního vztahu (obligační statut smlouvy).
Rozhodným právem pro posouzení vzniku vlastnictví je německé právo [články 3 odst. 1, 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, § 5, § 6 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním]. Vlastnictví nafty bylo převedeno na žalovanou podle § 929 a § 930 BGB. Při absenci celního úředního průtokového měřidla se tak stalo okamžikem, kdy nafta přešla z přečerpávacích hadic přes hranu nádrže, tj. kdy prošla otvorem do nádrže. Jinak řečeno, ochraňovatelka a žalovaná se dohodly na převodu vlastnictví, předání bylo nahrazeno držební dohodou (úplatnou smlouvou o skladování), prodávající - ochraňovatelka věc držela pro nabyvatelku jako vlastnici, která se stala nepřímou držitelkou.
Odvolací soud se přiklonil k výkladu německého práva prof. Eberhardem Stilzem, který nezakládá neplatnost smlouvy, odpovídá smyslu, účelu, vůli a úmyslu stran i praxi mezi nimi zavedené. Z důkazů vyplývá, že nádrže sice neobsahovaly úřední průtokové měřidlo, ale množství nafty bylo jednoznačně určeno několika způsoby (vážení plných a vyprázdněných cisteren, údaje o množství na cisternách, na dodacích listech, mechanické měření po přečerpání v nádržích způsobem akceptovaným nejen stranami, ale i celními a daňovými úřady Spolkové republiky Německo).
Ochraňovatelka neprokázala samostatné obchodování s naftou (její činnost spočívala jen v získávání a skladování nafty), naopak bylo prokázáno, že nafta v nádržích byla uskladněna pro žalovanou a že zjištěný úbytek dlužnice doplnila, aniž by doplněné množství fakturovala, neboť naftu v nádržích již žalovaná zaplatila. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce předkládá právní otázky, při jejichž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (1, 3), a právní otázku, kterou považuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou (2).
Žalovaná se k dovolání vyjádřila a s rozhodnutím odvolacího soudu se ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Česká republika a Spolková republika Německo uzavřely 12. 1. 2004 dohodu o započítání zásob ropy a ropných produktů České republiky uskladněných jako nouzové zásoby na výsostném území Spolkové republiky Německo.
Dne 30. 4. 2004 VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále „ochraňovatelka“, „dlužnice“) a žalovaná („ukladatelka“) uzavřely „podle ustanovení § 269 odst. 2 s přiměřeným použitím § 527 a násl. … zák. č. 513/1991 Sb.“ (s výjimkou dikce § 534 a § 535) smlouvu o ochraňování státních hmotných rezerv č. 2004 08 84, jejímž předmětem byly množstvím a kvalitou určené zásoby motorové nafty žalované. V článku II smlouvy strany dohodly obměnu průtočným způsobem v rámci vlastního obchodu ochraňovatelky s motorovou naftou tak, že množství a kvalita bude vždy odpovídat vymezenému předmětu ochraňování.
Dodatkem č. 11 z 18. 2. 2010 strany předmět ochraňování vymezily jednak zásobami motorové nafty na území České republiky, jednak zásobami motorové nafty a leteckého petroleje ve skladu ochraňovatelky v Kraillingu (opět specifikovanými množstvím a kvalitou). Bylo dohodnuto, že k převodu vlastnického práva k ochraňovanému zboží dochází jeho přechodem přes hrdlo celního úředního průtokového měřidla (článek II bod 4 třetí věta) a že případné spory ze smluvního vztahu budou řešeny soudy České republiky podle právních předpisů České republiky (článek VI bod 9).
V letech 2010 až 2013 dlužnice nakupovala od různých dodavatelů naftu, kterou načerpala z cisteren do skladových tanků v Kraillingu. Na základě fakturace ochraňovatelky platila žalovaná cenu nafty načerpané do skladových tanků a dohodnutou cenu za její skladování. Dlužnice nezpochybňovala vlastnictví ukladatelky k uskladněné naftě, o tom, že se jedná o naftu ve vlastnictví žalované komunikovala s příslušnými německými úřady, které z důvodů celních a daňových zásoby kontrolovaly, a žalovaná vydala metodické pokyny o evidenci skladovaných zásob.
Poté, co v červnu 2014 kontrolou nouzových zásob ropy a ropných produktů ve skladu v Kraillingu byl zjištěn jejich úbytek, dlužnice chybějící množství nafty doplnila a žalované cenu nefakturovala, neboť již byla zaplacena. Německé úřady sklady v červnu 2014 zaplombovaly a dlužnici zakázaly dispozici se zbožím, v prosinci 2014 nařídily na majetek dlužnice předběžnou insolvenční správu a v únoru 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení. Žalobce odmítl žalované uskladněnou naftu vydat. Zaujal názor, že k přechodu vlastnictví nedošlo a uskladněná nafta je vlastnictvím dlužnice, protože ve skladu v Kraillingu chybělo celní úřední průtokové měřidlo.
Na základě dohody z 12. 7. 2016 byl skladový areál v Kraillingu prodán, bylo vysloveno, že existuje spor o vlastnictví a aby nedošlo ke znehodnocení, byla žalované nafta vydána. Žalobce si vyhradil právo nechat otázku vlastnictví pravomocně rozhodnout, což také podáním žaloby, jíž bylo zahájeno toto řízení, učinil. Právní otázka ad 1) – zda je dodatek č. 11 platnou smlouvou o převodu vlastnictví k věci podle § 929 a § 930 BGB z hlediska určitosti předmětu převodu a okamžiku převodu vlastnictví vymezeného „kdy nafta projde místem - hrdlem celního úředního průtokového měřidla“ – není s to přípustnost dovolání založit, neboť interpretační závěr odvolacího soudu žalobce konfrontuje s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu právních úkonů podle § 35 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (rozsudky ze dne 26.
11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1234/2016, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3505/2022, a usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Cdon 110/97). Právem rozhodným pro smlouvu, a tedy i pro její výklad je právo německé [články 3 odst. 1, 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008]. Právní otázku ad 2), která podle žalobce v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena – zda je dodatek č. 11 platnou smlouvou o převodu vlastnictví k věci podle § 929 a § 930 BGB z hlediska „splnění požadavku věcně právní zásady určitosti při převodu vlastnického práva“ –, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry, které vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014, ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. Pl ÚS 2/11. Předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura novit curia“. Byť zákon tuto zásadu výslovně uvažuje jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o.
s. ř.), lze ji obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo.
Z toho plyne, že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu.
Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí mít k dispozici text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v úvahu, zvolí. Při výkladu § 929 a § 930 BGB se zřetelem ke zjištěným skutečnostem vyšel odvolací soud z posudku emeritního předsedy Vrchního zemského soudu prof.
Eberharda Stilze ze dne 18. 10. 2018, podle jehož závěru „v okamžiku zahájení insolvenčního řízení na majetek společnosti VIKTORIAGRUPPE byla Česká republika majitelem nafty motorové nacházející se ve skladu v Kraillingu. Z toho důvodu jí příslušelo právo vynětí z majetkové podstaty. Česká republika zůstala vlastníkem. V případě nafty motorové je držitelem vlastním“. Nad rámec uvedeného závěru pro případ, že by mohl insolvenční správce prokázat, že společnost do nádrží ve skladu v Kraillingu načerpala také motorovou naftu, která se nacházela v jejím vlastnictví, aniž by přitom převedla vlastnictví na Českou republiku, dodal, že by do úvahy přicházelo spoluvlastnictví majetkové podstaty.
Žalobce by však musel prokázat nejen původní vlastnictví společnosti k naftě, nýbrž „i popřít v tomto posudku nastíněný přechod vlastnického práva na Českou republiku“. K tomu by musel uvést, do jakých nádrží byla nafta načerpána a jaké jsou poměry množství nafty náležející České republice a dlužnice v předmětných nádržích. Výhradou vztahující se ke splnění požadavku věcně právní zásady určitosti předmětu převodu vlastnického práva zpochybňuje žalobce (i) správnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že všechna nafta v nádržích v Kraillingu byla skladovaná pro žalovanou a že nemohlo dojít k jejímu smísení s naftou, se kterou dlužnice samostatně obchodovala.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu.
Prosazuje-li žalobce oproti tomu, že třetí osoba nemohla na základě jednoduchých vnější znaků rozpoznat, ohledně kterých věcí má být převedeno vlastnické právo, přehlíží, že k uvedenému závěru soudy nedospěly výkladem smlouvy, nýbrž hodnocením v řízení provedených důkazů. V dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud; dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o.
s. ř. nelze úspěšně napadnout. Otázkou formulovanou ad 3), podle níž odvolací soud nezhodnotil všechny varianty a v odůvodnění hodnotící postup nepopsal, namítá žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tedy vadu řízení, k níž dovolací soud přihlédne – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu