32 Cdo 1234/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobců a) V. P. a b) E. P., obou zastoupených Mgr. Janem
Kulhánkem, advokátem se sídlem v Hořicích, Jungmannova 346, proti žalovanému J.
V., zastoupenému Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově,
Bulharská 66, o zaplacení 1 168 664 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 142/2010, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2015, č. j. 26 Co
265/2015-321, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2015, č. j. 26 Co
265/2015-321, ve výroku bod bodem I, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze
dne 10. 4. 2015, č. j. 130 C 142/2010-293, ve znění doplňujícího rozsudku ze
dne 11. 5. 2015, č. j. 130 C 142/2010-299, v části výroku pod bodem I, jíž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 585 367 Kč s
příslušenstvím, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení částky 986 150 Kč, představující
bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a rovněž uplatnili nárok z
odpovědnosti za vady díla ve výši 182 512 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 10. 4. 2015, č. j. 130 C
142/2010-293, soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku
617 462 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 4. 9. 2010 do zaplacení
(výrok I) a nahradit jim náklady řízení (výrok II). Rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 130 C 142/2010-299, doplnil soud prvního stupně svůj shora označený
rozsudek tak, že žalobu co do částky 551 202 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok
Ia) a rozhodl o nákladech řízení vůči státu (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci na základě písemné smlouvy o
dílo, jejímž předmětem byla hrubá stavba jejich rodinného domu, a ústních smluv
o dílo, jejichž předmětem byla dostavba tohoto rodinného domu, zaplatili
žalovanému celkem 2 540 600 Kč. Žalovaný měl však nárok pouze na 468 391 Kč
(sjednaná cena hrubé stavby snížená o nárok na slevu z důvodu vady) a 1 454 747
Kč (skutečná přiměřená cena dostavby po zohlednění vad). Žalovanému se od
žalobců tedy dostalo o 617 462 Kč více. Žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, jež směřoval proti
jeho výrokům I, II a III. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, jíž byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobcům částku 585 367 Kč s příslušenstvím (výrok I); v
části výroku pod bodem I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobcům částku 32 095 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II a III jej zrušil a
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že
žalobci jako objednatelé a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dne 28. 3. 2008
písemnou smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“),
jejímž předmětem bylo provedení hrubé stavby rodinného domu žalobců podle jimi
dodané projektové dokumentace. Žalovaný se zavázal dílo dokončit a předat do
31. 8. 2008. Celková cena díla byla sjednána ve výši 501 400 Kč, přičemž částka
460 000 Kč měla být uhrazena zaplacením pěti záloh ve sjednaných termínech a
zbylá část ceny měla být uhrazena na základě faktury vystavené žalovaným po
předání a převzetí díla. Zvýšení ceny díla nad dohodnutou částku bylo podmíněno
písemným souhlasem žalobců. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud konstatoval, že písemná smlouva
o dílo ze dne 28. 3. 2008 má jednoznačně vymezen předmět plnění odkazem na
projektovou dokumentaci vypracovanou Ing. M. V. v únoru 2008, kterou
objednatelé předali zhotoviteli a která obsahuje podrobnou specifikaci prací i
materiálů. Podle odvolacího soudu je hrubá stavba pojmem, jehož obsah je obecně
znám a z projektové dokumentace žalovaný jako zhotovitel věděl, co bude hrubá
stavba obnášet. Dílo – zhotovení hrubé stavby bylo dokončeno a předáno dne 31. 7. 2008. Žalobci zaplatili žalovanému v období od 5. 5. 2008 do 31. 7.
2008
celkem 1 487 550 Kč, tedy o 986 150 Kč více, než bylo dohodnuto v písemné
smlouvě o dílo. Za správný považoval odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně, že
žalovaným vznesená námitka promlčení není důvodná. Mezi účastníky bylo
nesporné, že dne 28. 3. 2008 uzavřeli písemnou smlouvu o dílo podle obchodního
zákoníku. Jejich vztah založený touto smlouvou je tedy obchodním závazkovým
vztahem. Žalovaný získal majetkový prospěch na základě obchodního závazkového
vztahu a otázku promlčení je proto nutné posoudit podle § 391 odst. 1 a § 397
obch. zák. Protože žalovaný do 31. 7. 2008 přijal od žalobců 986 150 Kč bez
právního důvodu a žaloba byla podána dne 9. 9. 2010, nárok žalobců na vydání
bezdůvodného obohacení v této výši není promlčen. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na hrubé stavbě se vyskytla
neodstranitelná vada, neboť nad podélnými obvodovými zdmi a nad střední nosnou
zdí nebyly provedeny ztužující věnce, jak bylo navrženo v projektové
dokumentaci. Existence vady byla konstatována poprvé ve znaleckém posudku
znalce Ing. Václava Jiránka ze dne 15. 2. 2010, poté i ve znaleckém posudku
Ing. Tomáše Voborníka ze dne 17. 10. 2013 a rovněž ve znaleckém posudku Ing. Jana Chaloupského ze dne 30. 4. 2014. Tuto vadu žalobci zjistili v únoru 2010,
dopisem ze dne 4. 3. 2010 (doručeným dne 8. 3. 2010) ji žalovanému vytkli a
zároveň uplatnili nárok na slevu z ceny díla. Vada existovala již v době
předání díla, byla vytknuta v záruční době a bez zbytečného odkladu poté, co
byla zjištěna, a byla rovněž řádně označena. Žalovaný podle odvolacího soudu
věděl nebo musel vědět, že v rozporu s projektovou dokumentací neprovedl
ztužující věnce, a nemohl proto uplatnit námitku, že žalobci neoznámili vadu
včas, resp. bez zbytečného odkladu poté, kdy ji měli při vynaložení odborné
péče při prohlídce uskutečněné po předání díla zjistit. Ze znaleckého posudku
Ing. Tomáše Voborníka vyplývá, že v důsledku výskytu uvedené vady činí sleva z
ceny díla (hrubé stavby) minimálně 33 009 Kč. Odvolací soud konstatoval, že žalobci mají nárok na 986 150 Kč z titulu
bezdůvodného obohacení (částka zaplacená jimi v období od 5. 5. 2008 do 31. 7. 2008 nad rámec sjednané ceny hrubé stavby dle písemné smlouvy o dílo ve výši
501 400 Kč) a na slevu z ceny díla – hrubé stavby v důsledku vady ve výši 33
009 Kč. Soud prvního stupně žalobcům přiznal 33 009 Kč z titulu slevy z ceny
díla v důsledku vady a dále pouze 552 358 Kč z titulu bezdůvodného obohacení,
neboť dospěl k závěru, že nárok žalobců na zaplacení 986 150 Kč z titulu
bezdůvodného obohacení částečně zanikl započtením pohledávky žalovaného z
titulu nedoplatku ceny za druhou část díla provedenou na základě následně
uzavřených ústních smluv o dílo. Žalobci proti rozsudku soudu prvního stupně
odvolání nepodali. Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že mezi účastníky byla uzavřena pouze
jedna smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení celého domu, a ztotožnil
se se závěrem soudu prvního stupně, že až poté, co dne 31. 7.
2008 došlo k
předání hrubé stavby domu, uzavřeli účastníci další smlouvy o dílo, jejichž
předmětem bylo dokončení domu žalobců podle projektové dokumentace až ke
kolaudaci. Tyto smlouvy je podle odvolacího soudu nutno posoudit podle
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť byly uzavřeny ústně a
mezi účastníky nebylo písemně ujednáno, že by se jejich vztah založený těmito
smlouvami řídil obchodním zákoníkem. Zatímco předmět těchto smluv byl účastníky
dohodnut, cena díla dohodnuta nebyla. V době od 15. 8. 2008 do 28. 5. 2009 však
žalobci na základě těchto smluv zaplatili žalovanému 1 053 050 Kč. Stran těchto ústně uzavřených smluv o dílo odvolací soud (tak jako soud prvního
stupně) uvedl, že podle § 634 odst. 1 obč. zák. je nutné stanovit přiměřenou
cenu díla, neboť cena díla – dokončení rodinného domu žalobců nebyla mezi
účastníky dohodnuta. Soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Voborníka, jenž stanovil cenu díla spočívajícího v dostavbě rodinného
domu bez vad na 1 486 842 Kč a cenu dostavby s vadami na 1 454 747 Kč. Podle
soudu prvního stupně tedy znalec ocenil vady díla spočívajícího v dostavbě domu
do kolaudace na 32 095 Kč (1 486 842 Kč - 1 454 747 Kč). Podle odvolacího soudu
však při stanovení přiměřené ceny díla nelze zohledňovat jeho případné vady,
neboť by tím docházelo k obcházení institutu odpovědnosti za vady. Soud prvního
stupně proto podle odvolacího soudu pochybil, pokud se nezabýval žalobními
tvrzeními (že se na díle vyskytly vady odstranitelné i neodstranitelné, že
žalobci vady žádali odstranit, což však žalovaný neučinil, u neodstranitelných
vad uplatnili nárok na slevu z ceny díla a vzhledem k tomu, že žalovaný
odstranitelné vady neodstranil v jednoměsíční lhůtě, požadovali slevu z ceny
díla i za vady odstranitelné, které se staly subjektivně neodstranitelnými) a
neučinil z předložených důkazů příslušná skutková zjištění ani právní posouzení
– nezabýval se tím, kdy bylo dílo (dokončení domu dle projektové dokumentace do
kolaudace) žalobcům předáno, jaké konkrétní vady se na domě vyskytly, čím byla
prokázána jejich existence, zda byly vady vytknuty žalovanému řádně a včas, zda
se jednalo o vady odstranitelné či neodstranitelné, jak žalovaný reagoval, jaké
mají žalobci nároky, zda a kdy byly uplatněny, a přesto přiznal žalobcům částku
32 095 Kč z titulu vad díla spočívajícího v dokončení domu po zhotovení hrubé
stavby. V této části proto odvolací soud vyhovující výrok rozsudku soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadl žalovaný
dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky, zda se
„promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez
právního důvodu řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského
zákoníku, jde-li o promlčení obchodního závazkového vztahu z bezdůvodného
obohacení.“ Dovolatel označil několik rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž se
dovolací soud k této otázce v minulosti vyjádřil, maje za to, že dovolací soud
by se od svého řešení této otázky měl odchýlit a posoudit tuto otázku jinak. Podle dovolatele by se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v
obchodních závazkových vztazích mělo řídit občanským zákoníkem. Dovolatel
rovněž poukázal na to, že vztah, jenž mezi účastníky vznikl na základě písemné
smlouvy o dílo, je obchodním závazkovým vztahem fakultativním, založeným na
písemném ujednání stran podle § 262 odst. 1 obch. zák. Žalobci v tomto vztahu
nevystupují jako podnikatelé, a proto by se podle dovolatele mělo jejich právní
postavení řídit občanským zákoníkem. Dovolatel dále předestřel otázku, zda „smlouva o dílo uzavřená podle § 536 a
násl. obch. zák. je pro neurčitost vymezení předmětu neplatná, je-li jejím
předmětem zhotovení hrubé stavby rodinného domu, aniž by byl pojem hrubá stavba
ve smlouvě blíže obsahově vymezen.“ Dovolatel namítl, že taková smlouva o dílo
je podle § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu nedostatečného vymezení předmětu
plnění neplatná pro neurčitost. Stran této otázky spatřuje dovolatel
přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu nezabýval otázkou neplatnosti písemně uzavřené
smlouvy o dílo z hlediska § 41a odst. 2 obč. zák. V této souvislosti odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005. Z
provedených důkazů a z výpovědí účastníků podle dovolatele vyplývá, že vůle
účastníků směřovala k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení
celé stavby rodinného domu žalobců, a nikoli jen jeho hrubé stavby.
Na
platnosti ústně uzavřené smlouvy podle něj nemůže nic změnit ani to, že
účastníci výslovně nesjednali cenu díla, neboť takové ujednání není povinnou
náležitostí smlouvy o dílo podle § 634 odst. 1 obč. zák. Považoval-li proto
odvolací soud písemně uzavřenou smlouvu za platnou, odchýlil se při řešení této
otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka neplatnosti písemné smlouvy o dílo z hlediska § 41a odst. 2 obč. zák. přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Tuto otázku totiž
dovolatel staví na jiném skutkovém základě, než z jakého vyšel odvolací soud. Z
rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně nevyplývá, že by dospěly k
závěru, že vůle účastníků směřovala k uzavření jiné (zastřené) smlouvy o dílo,
jejímž předmětem by bylo zhotovení celé stavby rodinného domu žalobců. Dovolatel ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od l. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum
je totiž § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika
hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Rovněž otázka, podle jakého právního předpisu má být posouzeno promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu,
nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Touto
otázkou se dovolací soud zabýval již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6.
2003,
sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo
1196/2006, rozsudek ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1860/2006, usnesení ze
dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007, či rozsudek ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011), a nemá důvod se od svého dříve přijatého řešení této
otázky odchýlit. V citovaných rozhodnutích dovolací soud vysvětlil, že pro řešení otázky, zda se
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení řídí právní úpravou obchodního
zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu
účastníků, tzn. zda majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na
základě vztahu, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. Je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez
právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, řídí se promlčení na práva na
jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá (§
397 obch. zák.). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v nyní
projednávané věci účastníci svůj závazkový vztah založený písemnou smlouvou o
dílo podřídili režimu obchodního zákoníku dohodou podle § 262 obch. zák. Závazkový vztah z bezdůvodného obohacení má totiž obchodní povahu a je na něj
proto třeba aplikovat úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku i v
případě, že má původ v závazkovém vztahu, jejž účastníci podřídili režimu
obchodního zákoníku dohodou podle § 262 obch. zák. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. v otázce, zda smlouva o dílo
uzavřená podle § 536 a násl. obch. zák. je pro neurčitost vymezení předmětu
neplatná, je-li jejím předmětem zhotovení hrubé stavby, aniž by byl tento pojem
ve smlouvě blíže obsahově vymezen, neboť při řešení této otázky se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.]. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 536 odst. 1 obch. zák. smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k
provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho
provedení. Podle § 536 odst. 2 obch. zák.
dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud
nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté
opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo
její části. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již dříve vysvětlil, že § 536 obch. zák.,
jenž má kogentní charakter (§ 263 odst. 2 obch. zák.), určuje, že smluvní
strany musí ve smlouvě o dílo charakterizovat její předmět, tj. určité dílo,
které má zhotovitel provést, a cenu, kterou je objednatel za provedení díla
povinen zaplatit. Nedohodnou-li strany alespoň tyto podstatné části smlouvy, k
platnému uzavření smlouvy o dílo nedojde (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006). Nejvyšší soud rovněž připomíná
svou judikaturu zabývající se určitostí vymezení díla ve smlouvě o dílo podle
obchodního zákoníku. Například v rozsudku ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo
4262/2011, Nejvyšší soud konstatoval, že „za označení určitého díla není možno
považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně. Pro určité označení díla
nestačí, jestliže má zhotovitel provést jen obecně určenou celkovou
rekonstrukci domu.“ Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne
9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, v němž uvedl, že „pro určité označení
díla nestačí, jestliže má zhotovitel provést jen obecně určené topenářské a
vodoinstalatérské práce“. V nyní projednávané věci se dovolatel ve smlouvě o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. uzavřené účastníky dne 28. 3. 2008 zavázal provést „hrubou stavbu RD
dle projektové dokumentace, dodané objednatelem“ a namítal, že tato smlouva je
pro neurčitost vymezení předmětu neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť
jejím předmětem je zhotovení hrubé stavby, aniž by byl tento pojem ve smlouvě
blíže obsahově vymezen. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle tohoto ustanovení občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který
nebyl učiněn určitě a srozumitelně. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto
ustanovením váže k náležitostem projevu vůle. Projev vůle je neurčitý, je-li
nejistý jeho obsah (jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
vyjádřit). Závěr o nesrozumitelnosti právního úkonu naopak předpokládá, že
nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle vtělená
do smlouvy (včetně ujednání o jejím předmětu), je tedy svým projevem určitá a
srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, jinak řečeno, může-
li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných
pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §
35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266
obch. zák. Podle § 35 odst. 2 obč. zák.
je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů, a o takový
vztah zde nepochybně jde (§ 262 odst. 1 obch. zák.), platí, že se vykládají
podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl určen,
znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev
vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu,
který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle
určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se
jim zpravidla v tomto styku přikládá (§ 266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu
vůle je třeba vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem s projevem vůle
souvisejícím, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou
strany zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to povaha věci
připouští. (§ 266 odst. 3 obch. zák.). V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud vyložil,
že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití
zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu
vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší
soud ve svých rozhodnutích rovněž zdůraznil, že výkladem lze pouze zjišťovat
obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, či rozsudek ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000). Závěr o určitosti předmětu smlouvy o dílo uzavřené účastníky dne 28. 3. 2008 a
na něj navazující závěr o její platnosti může být učiněn pouze po
předcházejícím výkladu sporného smluvního ujednání za použití interpretačních
pravidel zakotvených v § 266 obch. zák., potažmo § 35 obč. zák. K takovému
výkladu však odvolací soud nepřistoupil, obsahem projevu vůle účastníků ve
vztahu k pojmu hrubá stavba a k předmětu plnění podle shora uvedené smlouvy se
řádně nezabýval a omezil se na pouhé konstatování, že hrubá stavba je pojmem,
jehož obsah je obecně znám. Obstát nemůže ani jeho závěr, že dovolatel jako
zhotovitel věděl, co bude hrubá stavba obnášet, neboť měl k dispozici
projektovou dokumentaci vypracovanou Ing. M. V.
v únoru 2008, kterou mu
objednatelé předali a která podle odvolacího soudu obsahuje podrobnou
specifikaci prací i materiálů charakterizujících dílo, neboť vymezení tzv. hrubé stavby neplyne z předmětné smlouvy ani z jiných skutkových zjištění
odvolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o určitosti předmětu písemné smlouvy o
dílo uzavřené účastníky (a na něj navazující závěr o její platnosti), je proto
neúplný a tudíž nesprávný. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn
právem. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího
výroku ve věci samé. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i je a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu