33 Cdo 1524/2024-194
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Český spotřebitel s. r. o., se sídlem Praha 1, Staré Město, Haštalská 795/1, identifikační číslo osoby 01398491, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Praha 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o 61 799,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 174/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 28 Co 268/2023-109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 28 Co 268/2023-109, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 28 Co 268/2023-109, potvrdil rozsudek ze dne 18. 5. 2023, č. j. 63 C 174/2022-74, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 61 799,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 6. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v návaznosti na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, a v jejich dalších rozhodnutích, byla usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 2. 2020, č. j. 30 EXE 782/2016-245, které nabylo právní moci 9. 2. 2021, zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, vedená u soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 8. 4. 2014, č. j. 102 Rozh 1016/2014-7 (coby exekučního titulu na zaplacení částky 39 040 Kč), a to z důvodu celkové nemravnosti smluvních plnění a sankcí stanovených ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100400089 ze dne 28.
2. 2011, na základě které byl právnímu předchůdci žalobkyně (postupiteli a úvěrovanému J. M.) poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Včetně revolvingu mu bylo vyplaceno 34 440 Kč a splaceno jím bylo před zahájením exekuce 86 435 Kč. Před zastavením exekuce soudní exekutorka z celkového vymoženého plnění vyplatila žalované coby exekučně oprávněné částku 14 996 Kč. Celkem tak bylo zaplaceno 101 431 Kč. Odvolací soud s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že neplatnost se vztahuje na úvěrovou smlouvu a na rozhodčí smlouvu z téhož dne.
Rozhodčí nález – byť formálně nezrušený, o němž však bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy neplatné pro nemravnost, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění – nelze považovat za řádný důvod k plnění vymoženému v zastavené exekuci. Rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc, rozhodčí nález je nutno považovat za nicotný a není významné, že původní spotřebitel nepostupoval podle ustanovení zákona o rozhodčím řízení k dosažení jeho zrušení.
Rozhodčí nález tak nemůže založit ani překážku věci rozsouzené pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněně vymoženém plnění v rámci exekuce. Žalobkyně byla oprávněna k vrácení částky 34 440 Kč a se zákonným úrokem z prodlení celkem 39 631,95 Kč. O částku 61 799,05 Kč se tak žalovaná bezdůvodně obohatila. S odkazem na § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a judikatorní závěry Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1503/2016, sp. zn.
33 Cdo 1124/2023) odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vymoženého v exekuci na základě nezpůsobilého exekučního titulu počíná běžet právní mocí usnesení o zastavení exekuce (tj. v souzené věci od 9. 2. 2021), neboť až tímto okamžikem bylo postaveno najisto, že vymožené plnění je bezdůvodným obohacením. Podala-li žalobkyně žalobu dne 5. 8. 2022, uplatnila ji včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1784/2022) při řešení otázek 1) „zda je rozhodnutí o zastavení exekuce z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. způsobilé zrušit rozhodčí nález jako exekuční titul obdobně jako rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu dle zákona o rozhodčím řízení”; 2) „zda lze, aby rozhodnutím o zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. byla obcházena zákonná lhůta k uplatnění návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, který žalované nárok na zaplacení částky přiznal; 3) „zda je plnění poskytnuté dlužníkem na základě do dnešního dne nezrušeného rozhodčího nálezu plněním bez právního důvodu“. S odkazem na § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a § 159a o. s. ř. prosazuje, že pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález (který nebyl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení), na základě něhož přijala od právního předchůdce žalobkyně žalovanou částku, je právním důvodem pro přijetí plnění, a proto nejsou naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení.
Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy, nebyla jím shledána nicotnost rozhodčího nálezu a jeho následkem je pouze to, že nelze pokračovat v exekuci. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením. Právnímu předchůdci žalobkyně nic nebránilo, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení (ve lhůtě podle § 32 odst. 1), po vydání rozhodčího nálezu však zůstal pasivní a promeškal veškeré lhůty.
Rozhodčí nález má totožné účinky s pravomocným soudním rozhodnutím a představuje překážku věci rozhodnuté. Žalobou v této věci je sledováno obcházení zákona o rozhodčím řízení. I s ohledem na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ není namístě liknavému postupu předchůdce žalobkyně poskytovat ochranu. Dovolatelka též namítá, že odvolací soud opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2260/18, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, sp. zn. 20 Cdo 332/2017 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 3194/18, a sp. zn. III. ÚS 1084/12 pominul, že se dotýkala odlišného řízení (exekučního), odlišných právních otázek a odlišného skutkového základu, a je třeba rozlišovat mezi důvodem vzniku nároku ze smlouvy a základem pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 812/2007 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 373/2000, týkajících se užití dosavadního právního předpisu, který byl zrušen a nahrazen novým, pokud otázku promlčení neposoudil podle obchodního zákoníku, ačkoli podle § 3028 odst. 3 o.
z. měl postupovat podle dosavadních předpisů (promlčením podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, se vůbec nezabýval a promlčecí lhůtu posuzoval nesprávně podle § 621 o. z.).
Od judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit též při řešení otázek: 4) „Pokud plnění představuje plnění bez právního důvodu od počátku, lze ho uplatnit až po pravomocném zastavení exekuce bez ohledu na právní úpravu obch. zák.?“, 5) „Je rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty den, kdy k plnění došlo, bez ohledu na to, zda ten, kdo je poskytne, o neplatnosti smlouvy věděl či nikoli, jde-li o bezdůvodné obohacení posuzované podle obch. zák.?“; 6) „Od kdy započne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o plnění na neplatnou smlouvu uzavřenou za účinnosti obch. zák.?“ 7) Lze posuzovat běh promlčecí doby dle o.
z., ačkoli na věc dopadá právní úprava obch. zák.?“. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně podat žalobu. Prosazuje, že pokud právní předchůdce žalobkyně věděl, že na základě nicotného rozhodčího nálezu plnit nemá, pak se měl domáhat vydání uhrazeného plnění od okamžiku, kdy tuto vědomost získal či získat měl a mohl. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 306/2005 a sp. zn. 28 Cdo 3796/2019).
Rozhodné pro uplatnění práva je, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. Právní předchůdce žalobkyně tyto okolnosti znal v zásadě ihned, kdy začalo bezdůvodné obohacení vznikat, úplně nejpozději však v okamžiku, kdy sám předložil v rámci návrhu na zastavení exekučního řízení (datovaného 25. 8. 2016) právní argumentaci k nicotnosti exekučního nálezu a vznikajícímu bezdůvodnému obohacení. Subjektivní promlčecí lhůta tedy započala svůj běh nejpozději v okamžiku podání návrhu na zastavení exekučního řízení.
Na podporu své argumentace poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 47/2018. Má za to, že v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1124/2023 Nejvyšší soud „spojil dvě věci dohromady“, otázku začátku, běhu a stavění promlčecí doby a podmínek pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný, což jsou rozdílné právní otázky. Upozorňuje též na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5134/2017.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolací argumenty žalobkyně za chybné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Na vyřešení otázek 1) a 2) tak, jak jsou předkládány k posouzení, není napadené rozhodnutí založeno a žalovaná jimi pouze nastiňuje svůj právní náhled na věc.
Z obsahu dovolání je však zřejmé, že ve skutečnosti směřují k vyřešení otázky jediné, uvedené pod bodem 3), tedy zda je bezdůvodným obohacením plnění, které v rámci exekuce zastavené podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce k jeho vydání (pro neplatnost úvěrové a rozhodčí smlouvy) žalovaná přijala na základě rozhodčího nálezu, jenž nebyl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení. Žalovaná prosazuje, že rozhodčí nález, jenž nebyl postupem podle zákona o rozhodčím řízení zrušen, představuje pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení překážku věci rozhodnuté.
Tato otázka již byla Nejvyšším soudem (i Ústavním soudem) vyřešená a nalézací soudy se od jejího řešení neodchýlily. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2016 (s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 92/2013), přijal a odůvodnil závěr, že nejde o překážku věci rozhodnuté (rozsouzené), jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.
O stejném závěru ostatně neměl pochybnosti ani Ústavní soud, který v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13 (dostupném na webových stránkách www.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu), v tam projednávané věci mj. uvedl, že „pakliže rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci, jak se domnívá stěžovatelka, samozřejmě nezakládá“. V usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15, Ústavní soud mj. uvedl, že „řízení podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb. sice slouží mimo jiné k odklizení vadného rozhodčího nálezu, nicméně vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl nález vydán k tomu neoprávněným subjektem, nelze na něj nahlížet tak, že by zakládal překážku res iudicatae“.
Současně platí, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017).
V projednávané věci bylo zjištěno, že o dotyčném rozhodčím nálezu bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy neplatné pro nemravnost, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění, a že formálně nedošlo k jeho zrušení. Uzavřel-li odvolací soud, že rozhodčí nález nelze považovat za způsobilý právní titul k plnění vymoženému v zastavené exekuci a že žalovaná je povinna vydat bezdůvodné obohacení získané takovým plněním, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
Vzhledem k výše řečenému se neprosadí argumentace dovolatelky, že předmětný rozhodčí nález zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené (res iudicatae) a je trvajícím podkladovým titulem pro přijaté plnění. Takový závěr – oproti mínění dovolatelky – nevyplývá ani z odůvodnění odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 (dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu), jež na závěry shora citované odkazuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3451/2023). Lze však dodat, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 bylo zrušeno nálezem ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23, v němž Ústavní soud (mimo jiné) uvedl, že „…poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými.
Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu.“
Otázky pod body 1) až 3) tedy přípustnost dovolání nezakládají. Otázky pod body 4) až 7) jsou v podstatě otázkou jedinou, a to kdy počíná běžet promlčecí lhůta na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku, došlo-li k zastavení exekuce za podmínek dané věci. Dovolatelka tuto otázku spojuje s námitkou chybného právního posouzení věci odvolacím soudem podle o. z., ačkoli dle jejího mínění bylo třeba věc i promlčení nároku posoudit (v souladu se zákonem a s judikaturou dovolacího soudu) podle obchodního zákoníku. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Otázka artikulovaná pod body 4) až 7) podpořená námitkou, že odvolací soud aplikoval na posouzení věci (námitky promlčení) nesprávnou právní normu, přípustnost dovolání zakládá, neboť na jejím vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Dovolání je přitom důvodné, neboť odvolací soud, jenž posoudil otázku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle zákona č. 89/2012 Sb. (stejně jako neplatnost úvěrové smlouvy), a to na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž aplikoval na posouzení nároku i jeho promlčení ustanovení obchodního zákoníku s odkazem na § 3028 odst. 3 o.
z. a datum uzavření úvěrové smlouvy (čehož si byl ostatně odvolací soud vědom, viz odst. 3 odůvodnění jeho rozsudku), použil jiný právní předpis, než který měl správně použít. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.
12. 2013, dále jen „obč. zák.“, a za účinnosti obchodního zákoníku, řeší ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá (a to ze spojení „…až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák. a obch. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Nejvyšší soud se použitelností úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2023, v němž při výkladu § 3036 o. z. dovodil, že účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik a trvání za účinnosti nového občanského zákoníku, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty.
Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obch. zák. a obč. zák. (§ 3028 odst. 1, 3 o.
z.), podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (§ 3036 o. z.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2288/2022. V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, Nejvyšší soud vyslovil, že nejde přistoupit k řešení problematiky promlčení bez toho, aniž by soud přijal závěr o tom, pod kterou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení posuzovanou kauzu subsumuje.
Rovněž shrnul, že určování počátku promlčecí doby objektivní, a tedy i promlčecí doby subjektivní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007), je přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, Nejvyšší soud uvedl, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení - splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním.
Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V usnesení z 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62 / 2014, Nejvyšší soud dovodil, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného.
Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“. Domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud uvedl, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.
s. ř. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému.
Z výše uvedeného je především patrno, že posuzoval-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) bezdůvodné obohacení, jehož se žalobkyně domáhá a které vzniklo z právního poměru založeného před 1. 1. 2014, a jeho promlčení (nejen počátek, ale i běh a délku promlčecí doby) podle o. z., posoudil věc podle nesprávné právní normy (v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu) a dovolání je tak důvodné. S ohledem na shora uvedené dovolací soud napadený rozsudek ve výroku I a v závislém výroku II o nákladech řízení [proti němuž samostatně dovolání přípustné není, viz § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.] podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Jelikož je dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud i vadami řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady uvedené 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud nezjistil. Zjistil však jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se totiž zabýval pouze právním posouzením nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vymožením plnění v zastavené exekuci (podle zjištěného skutkového stavu bylo v exekuci vymoženo a žalované před zastavením exekuce vyplaceno jen 14 996 Kč) a otázkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého takto přijatým plněním žalovanou na základě rozhodčího nálezu, který nemá žádné právní účinky (podle zjištění soudů bylo rozhodčím nálezem rozhodnuto o povinnosti předchůdce žalobkyně zaplatit žalované částku 39 040 Kč), čehož se týká i judikatura uvedená v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
Zcela však pominul skutečnost, že žalobkyně se žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 61 799,05 Kč, z čehož tedy částka 46 803,05 Kč nebyla vymožena a žalované poskytnuta na základě rozhodčího nálezu v exekučním řízení, které bylo zastaveno, nýbrž byla předchůdcem žalobkyně zaplacena před zahájením exekuce (z odůvodnění rozhodnutí není patrno, v jakém rozsahu před a po vydání rozhodčího nálezu). Právním posouzením v řízení uplatněného nároku v této části (a jeho promlčením) se odvolací soud vůbec nevypořádal a jeho právní posouzení věci je tak i neúplné. Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1, věta
první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu