33 Cdo 1571/2024

33 Cdo 1571/2024-123

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně EPS biotechnology, s.r.o., se sídlem v Kunovicích, V Pastouškách 205 (identifikační číslo 262 95 059), zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 1 535 606,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 46/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2023, č. j. 14 Co 270/2023-89, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Žalobou uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se v roce 2021 účastnila zadávacího řízení k veřejné zakázce „SEZ, Sanační práce na levém břehu Olše v areálu TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a.s.“, které vyhlásila žalovaná. Účastnice uzavřely 1. 7. 2021 smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované v rámci sanačních prací služby. Podle článku 2.7 smlouvy byla žalobkyně povinna doručit žalované bankovní záruku k zajištění řádného provedení díla, a to do dvaceti dnů ode dne nabytí účinnosti smlouvy; učinila tak však až 7.

10. 2021. Žalovaná vyúčtovala žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 534 534,56 Kč, kterou žalobkyně (včetně úroků z prodlení ve výši 1 072,07 Kč) z opatrnosti uhradila, přestože považovala smluvní pokutu za neoprávněné plnění, jímž se žalovaná obohatila. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2023, č. j. 65 C 46/2022-56, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 535 606,63 Kč (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení z částky 1 535 606,63 Kč ve výši 11,75 % od 4.

1. 2022 do zaplacení

(výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 14 Co 270/2023-89, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně (zhotovitelka) a žalovaná (objednatelka) uzavřely 1. 7. 2021 realizační smlouvu o dílo č. 07688-2021-4502-S-0185/97-01-001-S00686 na poskytování služeb při sanaci ekologických škod - „SEZ, Sanační práce na levém břehu Olše v areálu spol.

Třinecké železárny a.s.“ (dále jen „smlouva“). Cena díla byla sjednána ve výši 9 836 760 Kč, s daní z přidané hodnoty 11 902 480 Kč (článek II bod 2.1). V článku II bodu 2.7 se zhotovitelka zavázala do dvaceti dnů od účinnosti smlouvy doručit objednatelce bankovní záruku k zajištění řádného provedení díla. Písemný závazek banky uvedený v záruční listině musí být ve prospěch žalované sjednán ve výši 5 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty, tj. 492 000 Kč. Namísto bankovní záruky mohla žalobkyně do dvaceti dnů od účinnosti smlouvy složit uvedenou částku na označený účet žalované.

Žalovaná si v článku II bodu 2.8 vyhradila právo odstoupit od smlouvy, pokud žalobkyně neposkytne ve stanovené lhůtě bankovní záruku nebo nesloží jí odpovídající částku na účet. Podle článku VIII bodu 8.2 má žalovaná právo „za každé jednotlivé porušení povinnosti zhotovitelky, kterým bude naplněn důvod k odstoupení od této smlouvy, uplatnit vůči zhotovitelce smluvní pokutu ve výši 0,2 % z celkové ceny díla bez DPH, uvedené v bodě 2.1 této smlouvy za každý i započatý den, po který trvá porušení povinnosti …“.

Dne 7. 10. 2021 zaslala Československá obchodní banka žalované bankovní záruku. Žalovaná 13. 10. 2021 vyzvala žalobkyni k zaplacení smluvní pokuty za prodlení s doručením bankovní záruky za dobu od 21. 7. 2021 do 6. 10. 2021 ve výši 1 534 534,56 Kč. Žalobkyně zaplatila smluvní pokutu (18. 11. 2021) a úroky z prodlení s úhradou smluvní pokuty 1 072,07 Kč (3. 1. 2022). Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je platné, nejde o zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.

z.“). Žalobkyně porušila smluvní povinnost a vyžadovat zaplacení sjednané smluvní pokuty bylo nejen právem, ale i povinností žalované, když v daném případě jde o veřejnou zakázku. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti (smluvní pokuta měla být odvozena od hodnoty utvrzované povinnosti, tedy od výše bankovní záruky), odvolací soud dovodil, že žalobkyně přehlíží princip autonomie stran; je věcí dohody účastnic, jaký systém výpočtu smluvní pokuty zvolí, přičemž smlouva byla sjednána dvěma profesionály v oblasti veřejných zakázek.

Navíc je žádoucí, aby smluvní pokuta byla sjednána v takové výši, aby dlužník byl jejím prostřednictvím dostatečně „motivován“ k plnění smluvních povinností.

Motivační

faktor smluvní pokuty byl v tomto případě zvýrazněn vysokou hodnotou zakázky, složitostí realizace zakázky (jednotlivé fáze zakázky), jejím celospolečenským významem a možnou celospolečenskou kontrolou. Pokud měla bankovní záruka zajišťovat provedení díla v hodnotě téměř deseti milionů Kč bez daně z přidané hodnoty a pokud mělo být provedení díla v dostatečném předstihu před jeho samotnou realizací zajištěno bankovní zárukou, bylo žádoucí, aby byla bankovní záruka složena včas, tedy i sankce za její včasné nesložení mohla být razantní.

Složení bankovní záruky bylo součástí přípravné fáze zakázky, která musela být ukončena před započetím její realizace. Celkové koncepci jednání mezi účastníky tak odpovídá sjednání smluvní pokuty odvozené od hodnoty zakázky. Při řešení otázky moderace smluvní pokuty (§ 2051 o. z.) soud prvního stupně správně odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2023 (dále jen „R 76/2023“), s tím, že v projednávaném případě nejsou pro snížení dány důvody.

Odvolací soud zdůraznil, že smluvní pokuta plnila ryze sankční funkci. Pro její případnou moderaci je bez významu, že žalované pozdním složením bankovní záruky nevznikla žádná škoda. Následně se odvolací soud zabýval možnými liberačními důvody naznačenými v uvedeném rozhodnutí, a to včetně zavinění a objasnění, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní vzhledem k okolnostem tohoto konkrétního případu. Souhlasil s hodnocením soudu prvního stupně, že žalobkyně vědomě nesplnila povinnost podle článku II bodu 2.7 smlouvy, ač bylo možné ji splnit v řádu hodin zaplacením bankovní záruky přímo na účet žalované.

Odvolací soud souhlasil i se závěry soudu prvního stupně ohledně intenzity narušení zájmů žalované, které byly ohroženy porušením povinnosti podle článku II bodu 2.7 smlouvy. Význam požadavku na složení bankovní záruky podle něj podtrhuje fakt, že účastníce sjednaly porušení této povinnosti jako podstatné porušení smlouvy s možným následkem odstoupení od smlouvy, což samo o sobě ukazuje mimořádný význam, který mělo pro žalovanou jako objednatelku včasné složení bankovní záruky. Žalovaná je organizační složkou státu, musí se zvýšenou opatrností a zvýšenou péčí dbát o dodržování sjednaných smluv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Jde o

následující právní otázky:

1) Je (absolutně) neplatným právním jednáním (resp. právním jednáním zjevně se příčícím dobrým mravům) smluvní ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše denní sazby činí 3,99 % z hodnoty smluvní pokutou utvrzené povinnosti? Z pohledu obsahové kontroly právního jednání je ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně (a více) považováno za neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům? Může princip dobrých mravů v rámci obsahové kontroly ujednání o smluvní pokutě (např. právě korektivem dobrých mravů) být převážen principem autonomie vůle (smluvní svobody), přestože je příslušná smlouva uzavřena v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek? Při řešení těchto otázek se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil mj. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30.

5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010, a ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 33 Cdo 156/2018. Podle žalobkyně soudy nesprávně, resp. nedostatečně zohlednily skutečnost, že ujednání o smluvní pokutě utvrzovalo toliko dílčí povinnost, konkrétně povinnost doručit žalované včas bankovní záruku. Toto ujednání je (absolutně) neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ustálená judikatura dovolacího soudu posuzuje platnost ujednání ve vztahu k dlužné částce. Je proto nezbytné výši denní sazby posuzovat ve vztahu k hodnotě utvrzené smluvní povinnosti, tedy hodnotě bankovní záruky.

Pro případ prodlení s doručením bankovní záruky byla účastnicemi sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % za každý den prodlení, tato smluvní pokuta tudíž činí částku 19 673,52 Kč za každý den prodlení, což představuje 3,99 % hodnoty utvrzené smluvní povinnosti za každý den prodlení. 2) K jaké smluvní povinnosti je po obsahové stránce nezbytné posuzovat ujednání o smluvní pokutě korektivem dobrých mravů? Je možné, utvrzuje-li smluvní pokuta toliko dílčí povinnost podle smlouvy o dílo, posuzovat a hodnotit obsah ujednání o smluvní pokutě ve vztahu k celkové ceně díla (a nikoli k hodnotě utvrzené dílčí smluvní povinnosti)? Při řešení těchto otázek se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil mj. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31.

8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. Žalobkyně opět zdůraznila, že přiměřenost smluvní pokuty sjednané ve formě denní sazby je nezbytné posuzovat s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž ujednání o smluvní pokutě utvrzovalo toliko povinnost doručit bankovní záruku. 3) Může odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, přestože právní otázku posoudil jinak než soud prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně?

Byla v takovém

případě odňata účastníkům řízení možnost jednat před soudem? Dochází v takovém případě k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod? Při řešení těchto otázek se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil mj. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 201022, sp. zn. Cdo 373/2009, ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 8 Cdo 1615/2016, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006, a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20. Odvolací soud – argumentuje dovolatelka – předem neseznámil účastnice řízení s jeho odlišným právním názorem na funkci smluvní pokuty, a tudíž jim neumožnil vyjádřit se k novému právnímu posouzení. 4) Je in concreto nepřiměřený nárok na smluvní pokutu dosahující výše 311,897 % hodnoty utvrzené povinnosti v důsledku prodlení, které nezpůsobilo věřiteli žádnou újmu, resp. ani nebylo způsobilé ohrozit jeho oprávněné zájmy? Mohou v případě posuzování smluvní pokuty hrát roli i okolnosti, které by tento nárok v konkrétním případě činily alespoň zčásti neopodstatněným? Může takovou okolností být i skutečnost, že ač věřitel fakticky znemožňoval zahájit provádění díla podle smlouvy, domáhá se smluvní pokuty za pozdní dodání instrumentu zajišťujícího provádění tohoto díla (navíc v situaci, kdy byl zajišťující instrument dodán před zahájením prací na díle)? Při řešení těchto otázek se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil zejména od R 76/2023.

Prodlení – zdůrazňuje žalobkyně – nezpůsobilo žalované žádnou újmu, ani se nedotklo jejích oprávněných zájmů. Je proto přesvědčena, že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) nesprávně uzavřel(y), že nárok na smluvní pokutu je přiměřený. 5) Je možné považovat uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty za zneužití práva nepožívající právní ochrany ve smyslu § 8 o. z., pokud již v době sjednání smluvní pokuty byl věřitel uplatňující smluvní pokutu sám v prodlení se splněním takové své smluvní povinnosti, jejíž nesplnění pro dlužníka fakticky znamenalo nemožnost zahájení prací? Při řešení této otázky se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil mj. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27.

3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1657/2017, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5413/2016, ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo

1749/2015, a ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006. Uplatnění práva na smluvní pokutu bylo podle dovolatelky zneužitím práva. Žalobkyně navrhla změnu rozhodnutí odvolacího soudu, případně zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Uvedla, že žalobkyně byla s plněním svého smluvního závazku v prodlení po dobu sedmdesáti osmi dnů a v řízení nebyla prokázána žádná okolnost, která by jí bránila složit bankovní záruku, případně ekvivalentní částku na účet.

Předložení bankovní záruky přitom

zajišťuje řádné provedení díla v celkové výši 11 902 480 Kč, tedy smluvní pokuta nezajišťuje pouze předložení bankovní záruky, ale jejím prostřednictvím též řádné provedení díla; proto je navázána na hodnotu díla. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Právní otázky ad 1) přípustnost dovolání nezakládají již z toho důvodu, že závěr rozsudku odvolacího soudu, podle něhož není ujednání o smluvní pokutě neplatné, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/2010, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.

Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. jen z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řešilo ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), upravující moderační oprávnění soudu. Podle tohoto ustanovení může soud v obchodněprávních vztazích nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.

Vzhledem ke skutečnosti, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na rozdíl od předchozího občanského zákoníku obdobně jako obchodní zákoník upravil moderační oprávnění soudu, je shora uvedený judikát Nejvyššího soudu aplikovatelný i podle současné právní úpravy. Ke stejnému závěru konečně dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, kdy rovněž dovodil, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu.

Pokud by se

dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z. V takovém případě nepřichází v úvahu její moderace. V rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které žalobkyně odkazuje, byla aplikována úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; tato judikatura tedy není použitelná pro posouzení dané věci. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky ad 2). Nejvyšší soud v R 76/2023 dovodil, že postup soudu při moderaci podle § 2051 o.

z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ.

Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.

V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty vždy závisí na okolnostech konkrétního případu a je věcí volného uvážení soudu. Pokud soud zjistí, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta a dlužník navrhne její snížení, soud volnou úvahu nemá a je povinen moderačního práva využít.

Jak z této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, nelze obecně stanovit, zda se sjednaná výše smluvní pokuty měla vázat na výši sjednané bankovní záruky či cenu díla. Soud při řešení této otázky musel přihlédnout k okolnostem konkrétního případu a k důvodům, které ke sjednání výše smluvní pokuty vedly (mj. i ke skutečnosti, že jde o veřejnou zakázku, u níž je zvláště nutno dbát o dodržení smluvních podmínek, a to i z toho důvodu, aby nedošlo k poškození práv neúspěšných účastníků výběrového řízení).

Soud prvního stupně i odvolací soud tak postupovaly a řádně zdůvodnily, proč učinily závěr, že výši smluvní pokuty je třeba vztáhnout k ceně díla.

Jejich závěrům nelze vytknout, že by byly nepřiměřené, a tudíž že by jejich úvaha byla v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, jež vyžaduje, aby soudy posoudily všechny okolnosti daného případu. Žalobkyně v otázce ad 3) namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Navíc řízení takovou vadou netrpí. Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.

9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). Podle dovolatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil na základě odlišného právního názoru, aniž by dal žalobkyni možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci.

Odvolací soud v daném případně opřel své rozhodnutí o zjištění z obsahu spisu a rozhodoval o procesní otázce, k níž se dovolatelka měla možnost vyjádřit a také tak činila, a proto rozhodnutí nemůže být překvapivé. Ustanovení § 212a o. s. ř. určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní

zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže je odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pouze jinak právně hodnotil funkci sjednané smluvní pokuty. Stejně tak otázka ad 4) nezakládá přípustnost dovolání. Jak shora uvedeno, posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty vždy závisí na okolnostech konkrétního případu a je věcí volného uvážení soudu. Soudy při řešení této otázky přihlédly k takovým okolnostem a k důvodům, které ke sjednání výše smluvní pokuty vedly (mj. i ke skutečnosti, že jde o veřejnou zakázku, u níž je zvláště nutno dbát o dodržení smluvních podmínek a že stát musí při vymáhání svých pohledávek postupovat s péčí řádného hospodáře). Úvahy soudu prvního stupně a odvolacího soudu nebyly nepřiměřené. Za otázku, jež by založila přípustnost dovolání, nelze považovat ani otázku ad 5). Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1657/2017, nedokládá, že by odvolací soud řešil předmětnou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale naopak potvrzuje, že postupoval s ní v souladu. V uvedeném rozhodnutí soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, podle něhož skutečnost, že v době rozhodování o smluvní pokutě již byl zajišťovaný závazek splněn, a proto neplní své základní funkce - preventivní a zajišťovací, je nerozhodná a uplatňování nároku na smluvní pokutu za této situace není v rozporu s poctivým obchodním stykem. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal také na rozsudek ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, podle kterého není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku. Soud však musí hodnotit samo toto jednání a musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015). Takové okolnosti však v daném případě nebyly zjištěny. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1657/2017, dále uvedl, že samotná skutečnost, že věřitel se po dlužníku domáhá výkonu práva na zaplacení podle názoru soudu přiměřené smluvní pokuty, není zneužitím práva. Smluvní pokutu je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, na níž se smluvní pokuta vztahuje, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti dlužníka vznikla věřiteli škoda. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5413/2016, na který žalobkyně rovněž odkazuje, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že právní posouzení bylo neúplné. Nelze tudíž dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci bylo s tímto rozhodnutím v rozporu. V rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k nepřiznání smluvní pokuty z důvodu podle § 265 obchodního zákoníku by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu. Účelem smluvní pokuty je sankcionovat tu smluvní stranu, jež neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011). Termín „smluvní pokuta“ ostatně naznačuje, že účelem tohoto institutu je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy ujednání o smluvní pokutě zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015). V posledně uvedeném rozhodnutí soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, podle kterého není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku. Soud však musí hodnotit samo toto jednání a musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. O takový případ se v dané věci nejedná (skutečnost, že věřitel se po dlužníku domáhal výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, není zneužitím práva). Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 poslední věty o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 25. 3. 2025

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu