33 Cdo 1847/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Mgr. P. T., zastoupené Mgr. Robertem Štěpánkem, advokátem se sídlem
Praha 4, Pod Vilami 10, proti žalovaným 1/ V. K., a 2/ QVD reality, spol. s r.
o. se sídlem Praha 8, Čimice, Libeňská 857/40, zastoupeným Mgr. Ivanou
Stlukovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 730/9, o zaplacení 1.780.000
Kč s příslušenstvím oproti vyklizení bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 13/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 28 Co 136,137/2014-347, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 28 Co
136,137/2014-347, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 7. 2013, č.
j. 28 C 13/2008-318, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č.
j. 28 C 13/2008-335, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, č. j. 28 C 13/2008-318,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 28 C 13/2008-335,
zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni 1.780.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a aby žalobkyně byla
povinna vyklidit a předat žalovaným bytovou jednotku č. v budově čp. v části Č.
na parcele 432/28 včetně podílu na společných částech domu čp. a na pozemcích
č. 432/4 a 432/28, vše v k. ú. Č., obec P., do 10 dnů od zaplacení částek
uvedených v tomto výroku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a
státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela jako kupující se
žalovanými jako prodávajícími dne 12. 12. 2005 kupní smlouvu o převodu
vlastnictví bytové jednotky č. v budově čp. na pozemku parc. č. 432/28 (dále
jen „bytová jednotka“), včetně podílů na společných částech domu a pozemcích
parc. č. 432/4 a 432/28 v k. ú. Č.. Převáděné nemovitosti žalobkyně převzala 1. 4. 2006. Žalobkyně reklamovala dne 18. 5. 2006 plísně na obvodových lištách
plovoucí podlahy a jiné vady v bytě. Účastníci ohledně všech těchto vad
uzavřeli dne 6. 11. 2006 dohodu o vyřízení reklamace, na základě níž se
žalovaní zavázali kompenzovat vady bytové jednotky reklamované v době od 1. 4. 2006 do 6. 10. 2006 částkou 10.230 Kč. Žalobkyně dne 6. 11. 2006 reklamovala
další vady, které byly odstraněny v dohodnutých termínech, a opakovaně
reklamovány nebyly. Dne 23. 3. 2007 žalobkyně vytkla vadu spočívající ve
výskytu plísně v bytové jednotce. Tuto vadu žalovaní neuznali poté, co na
základě kontrolního měření vlhkosti zdiva specializovanou firmou nebyla v bytě
vlhkost zjištěna. Žalovaní žalobkyni doporučili dostatečné větrání bytu. Dne
16. 7. 2007 pak žalobkyně vytkla kromě vad bytové jednotky (lokální stopy
narušení nátěru vlhkostí na obvodové stěně, u spodního prvku rámu balkonových
dveří mezi rámem a podlahou otevřená spára, rám balkonových dveří je osazen
hluboko do podlah balkonu, na střední nosné stěně chodby lokální stopy vlhkosti
nátěru) i vady na společných částech domu spočívající v tom, že na stropě u
stoupaček je otevřené zateplení stropu, u PIR čidla je v podhledu otvor, kterým
je viditelná tepelná izolace stropu z pěnového polystyrenu, na stěně u
větracího otvoru je nezakrytý polystyren zateplení stěny o tloušťce 50mm, otvor
okolo rámu okna není zateplen, na nadpraží větracího otvoru není zateplena
izolace spojitá, ocelový rám žaluzie přerušuje tepelnou izolaci, potrubí
podvěšené pod stropem není na více místech opatřené tepelnou izolací (dále jen
„vady společných částí domu“). Žalobkyně určila termín opravy těchto vad do 30. 8. 2007. Ani tuto reklamaci žalovaní neuznali. Žalobkyně následně dopisem ze
dne 11. 12. 2007 odstoupila od kupní smlouvy z důvodu neodstranění vad
reklamovaných přípisy ze dne 18. 5. 2006, 6. 11. 2006, 23. 3. 2007 a 16. 7. 2007. Soud prvního stupně na základě zhodnocení znaleckého posudku znalce Ing. Ladislava Bukovského předloženého žalobkyní a jeho svědecké výpovědi,
znaleckých posudků znalců ustanovených soudem Ing. Ivo Greislera a Ing. Luboše
Kotláře a jejich výslechů před soudem a dalších provedených důkazů (výpovědí
svědků L. M., M. T., M. K. a M. V., listinných důkazů) dospěl ke skutkovému
závěru, že příčinou výskytu vlhkosti a plísní v bytě nebyla nedostatečná
tepelná izolace podlahy bytu, nýbrž nesprávné užívání bytu, nedostatečné
větrání bytu žalobkyní a absence digestoře v kuchyňském prostoru. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
žalobkyni nevzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 622 zákona
č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej § 3028
zákona č. 82/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), neboť příčina reklamované vady
bytové jednotky projevující se výskytem plísní nespočívala ve vadném provedení
bytové jednotky ani celé stavby, žalovaní na další reklamace vždy řádně
reagovali a odstranitelné vady odstranili. Co se týče reklamace vad společných
částí domu a vady bytu spočívající v tom, že rám balkonových dveří je osazen
hluboko do podlahy, uzavřel, že se jednalo o vady zjevné (viditelné a
zjistitelné), které žalobkyně měla reklamovat bezprostředně po převzetí bytové
jednotky. Protože tak neučinila, soud prvního stupně shledal důvodnou námitku
promlčení vznesenou žalovanými. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 28 Co
136,137/2014-347, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci
samé potvrdil, nákladové výroky změnil jen co do výše přiznané náhrady;
současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a (v zásadě) i s právními závěry soudu
prvního stupně; přisvědčil mu, že žalobkyni nevzniklo právo na odstoupení od
kupní smlouvy, neboť reklamované vady nebránily tomu, aby bytová jednotka mohla
být užívána jako věc bez vady (žalobkyně se navíc nevhodným užíváním na vzniku
plísně v bytě spolupodílela).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena,
resp. odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Má za to, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Upozorňuje na to, že odvolací
soud se její reklamací vad společných částí domu vůbec nezabýval. Pokud se však
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pak posoudil věc v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť podle ustanovení upravujících
prodej věci v obchodě je rozlišování vad na zjevné či skryté nepodstatné. V
této souvislosti poukazuje na zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 12.
1982, Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
22/1983. Vady společných částí domu reklamovala 16. 7. 2007, tedy řádně a včas
v záruční době. Zdůrazňuje, že vlhkost, která se ve stavbě vyskytovala, bránila
užívání bytové jednotky jako věci bez vady. Prosazuje názor, že izolace bytové
jednotky byla provedena nedostatečně v rozporu s projektovou dokumentací, což
mělo za následek takovou vadu předmětu koupě (nadměrná vlhkost), pro kterou jej
nebylo možné užívat v souladu s právními předpisy jako věc bez vady (cituje
vyhlášku Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb. a vyhlášku hlavního
města Prahy č. 26/1999 Sb.). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že žalobě vyhoví nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.)
se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak,
že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že
vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Argumentací, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, žalobkyně nedostála
požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu, aby bylo
možné uzavřít, že dovolání je takto přípustné, by musela žalobkyně v dovolání
uvést, kterou otázku hmotného práva má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Takový údaj se však z dovolání (posuzováno podle obsahu) nepodává. Žalobkyně
sice namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku jejího práva na
odstoupení od kupní smlouvy, avšak dovolací argumentaci v části týkající vad
bytové jednotky opírá výhradně o vlastní verzi skutku (tvrdí, že ve stavbě se v
rozporu s právními předpisy vyskytovala vlhkost v důsledku jejího neprovedení v
souladu s projektovou dokumentací, která byla příčinou vzniku plísní v bytové
jednotce) a od něj odvíjí právní závěr, že bytovou jednotku, jíž se stala
vlastníkem, nebylo možné užívat řádně jako věc bez vad. Těmito námitkami
nenapadá primárně právní posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňuje jediný
způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním tohoto
dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné
hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti soudem opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkaz znaleckým posudkem se od jiných
důkazních prostředků liší tím, že jeho hodnocení podle § 132 o. s. ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud
hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5081/2008,
a ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 420/2008). Rovněž pak platí, že případná
nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř. a contrario). Lze uzavřít, že dovolání v části, v níž se
žalobkyně domáhá přezkumu správnosti právního závěru, že jí nevzniklo právo na
odstoupení od kupní smlouvy pro vady bytové jednotky (až na vadu spočívající v
tom, že rám balkonových dveří je osazen hluboko do podlahy, jak bude dále
vysvětleno), trpí vadou, která neumožnila dovolacímu soudu přezkoumat v tomto
rozsahu napadené rozhodnutí. Dovolání je však přípustné v části obsahující námitky žalobkyně proti
neúplnosti, resp. nesprávnosti posouzení otázky „promlčení“ jejího práva z
odpovědnosti za vady společných částí domu odvolacím soudem; odvolací soud se
při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 616 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále též jen „obč. zák.“), odpovídá prodávající kupujícímu za to, že prodaná věc je při převzetí
kupujícím ve shodě s kupní smlouvou, zejména že je bez vad. Co se rozumí shodou
s kupní smlouvou ve vztahu k jakosti a užitným vlastnostem předmětu koupě
stanoví § 616 odst. 2 obč. zák. Podle § 619 odst. 1 obč. zák. odpovídá prodávající za vady, které se projeví
jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době (záruka), nejde-li
o věci, které se rychle kazí nebo o věci použité. Zákonnou záruční dobu stanoví
§ 620 odst. 1 obč. zák. v délce 24 měsíců s tím, že prohlášením může
prodávající poskytnout záruku přesahující rozsah zákonné záruky (srov. § 620
odst. 5 obč. zák.). Podle § 621 věty první obč. zák. záruční doby začínají běžet od převzetí věci
kupujícím. Podle § 622 obč. zák. jde-li o vadu, kterou lze odstranit, má kupující právo,
aby byla bezplatně, včas a řádně odstraněna, a prodávající je povinen vadu bez
zbytečného odkladu odstranit. Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné, může
kupující požadovat výměnu věci, nebo týká-li se vada jen součásti věci, výměnu
součásti. Není-li takový postup možný, může kupující žádat přiměřenou slevu z
ceny věci nebo od smlouvy odstoupit (odst. 1). Jde-li o vadu, kterou nelze
odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez
vady, má kupující právo na výměnu věci nebo má právo od smlouvy odstoupit. Táž
práva přísluší kupujícímu, jde-li sice o vady odstranitelné, jestliže však
kupující nemůže pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad
věc řádně užívat (odst. 2). Jde-li o jiné vady neodstranitelné a nepožaduje-li
výměnu věci, má kupující právo na přiměřenou slevu z ceny věci nebo může od
smlouvy odstoupit (odst. 3). Podle § 626 odst. 1 obč. zák. práva z odpovědnosti za vady věci, pro které
platí záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době (srov. § 583
obč. zák.). Ustanovení § 612 a násl. obč. zák. jsou ve vztahu k úpravě kupní smlouvy (§ 588
až § 600 obč. zák.) nejen doplňující, ale mají i povahu speciálního předpisu;
upravují-li některé otázky oproti obecným ustanovením odlišně, má přednost tato
zvláštní úprava (srov. rozsudky ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo1314/2005, a
ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008). Odpovědnost za vady věci prodané v
obchodě je založena na principu tzv. zákonné záruky navazující na povinnost
prodávajícího odevzdat kupujícímu věc ve shodě s kupní smlouvou. Prodávající
odpovídá - nejde-li o věci, které se rychle kazí nebo o věci použité - za
všechny vady, které představují rozpor s kupní smlouvou, tj.
nejen za to, že
věc je ve shodě s kupní smlouvou v době jejího převzetí kupujícím, ale i za to,
že po určitou dobu po převzetí bude bez vad, jež představují rozpor s kupní
smlouvou (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1988, Cpj
39/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1989). V daném případě se odvolací soud k otázce odpovědnosti za vady společných částí
domu nijak nevyslovil. Pakliže by z jeho odůvodnění bylo možné dovodit, že se
ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, pak by jeho právní posouzení
bylo nesprávné. Starší i novější judikatura je ustálena v právním názoru, podle
něhož k zamezení zániku (prekluze) práv z odpovědnosti za vady věci prodané v
obchodě uplynutím záruční doby nestačí v jejím průběhu vadu prodávajícímu
vytknout (reklamovat), ale je nutné, aby kupující v této lhůtě zároveň uvedl,
jaké právo z důvodu reklamované vady vůči prodávajícímu uplatňuje (srov. Ze
stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 10. 1975,
Cpj 57/75, bod III., uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 17/1976, Ze zhodnocení rozhodování soudů Slovenské socialistické
republiky o službách, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem
Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1975, Cpj 42/77, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1978, rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1830/2014, a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4367/2013). Lze shrnout, že práva z odpovědnosti za vady prodané věci v
obchodě, pro které platí (zákonná nebo smluvená) záruční doba, zaniknou,
nebyla-li uplatněna v záruční době (§ 583, § 625 a § 626 odst. 1 obč. zák.). Jestliže prodávající neuspokojí právo, které bylo uplatněno v záruční době,
může se kupující domáhat ochrany žalobou u soudu. Promlčení tohoto práva
nastane uplynutím tří let ode dne , kdy bylo uplatněno u prodávajícího (§ 100,
§ 101 a § 102 obč. zák.). Podstatné pro úspěch uplatněného nároku je naplnění
tří podmínek - zda reklamovaná vada skutečně vadou je, zda se vyskytla u
prodané věci v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady v záruce a zda má
takovou povahu, jaká je pro uplatnění kupujícím zvoleného práva vyžadována;
přitom se nerozlišuje, jako je tomu u úpravy obecné, mezi vadami skrytými a
zjevnými, nýbrž mezi vadami odstranitelnými a neodstranitelnými (srovnej
žalobkyní zmiňované zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1983 /dále „R 22/1983“/, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 171/2008, či ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008). Kupující si může vybrat některé z více práv z odpovědnosti za vady tam, kde to
zákon připouští (např. § 622 odst. 2 obč. zák.
spojuje s vadou, kterou nelze
odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez
vady, právo na výměnu věci nebo právo odstoupit od smlouvy, obdobně to platí v
případě odstranitelných vad opětovně se vyskytujících po opravě, anebo
vyskytujících se ve větším počtu, které brání řádnému užívání věci; § 622 odst. 3 obč, zák. u jiných neodstranitelných vad přiznává kupujícímu právo na slevu z
ceny nebo právo odstoupit od smlouvy). Vykoná-li kupující volbu a uplatní jedno
z více možných práv, je svým projevem vůle vázán a nemůže jednostranně volbu
práva z odpovědnosti za vady měnit. V případě vady, kterou lze odstranit, má
kupující jen právo na odstranění vady (§ 622 odst. 1 věta první obč. zák.). Možnost žádat přiměřenou slevu z ceny věci nebo odstoupit od smlouvy připadá v
úvahu pouze tehdy, je-li - vzhledem k povaze vady - neúměrné požadovat výměnu
věci nebo její součásti (§ 622 odst. 1 věta druhá a třetí obč. zák.). Podle
ustálené soudní praxe lze jiné než již v zákonné lhůtě u prodávajícího
uplatněné právo z odpovědnosti za tutéž vadu požadovat, pokud by původně
uplatněné právo zaniklo pro nemožnost plnění (§ 575 a násl. obč. zák.) anebo
kdyby vada, pro kterou bylo uplatněné, nabyla nového charakteru, např. odstranitelná vada by se stala - objektivně nebo subjektivně (tj. tím, že
prodávající neodstranil vadu „včas“, viz § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o
ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2013) - neodstranitelnou
(srov. opět R 22/1983, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015). V dané věci je součástí skutkového stavu zjištění, že žalobkyně u žalovaných
dopisem ze dne 16. 7. 2007 (tj. v průběhu dvouleté záruční doby) vytkla vady
společných částí domu a vadu bytové jednotky spočívající v tom, že rám
balkonových dveří je osazen hluboko do podlahy, a současně u nich uplatnila
právo na odstranění reklamovaných vad. Následně dopisem ze dne 11. 12. 2007,
tedy před uplynutím záruční doby, odstoupila od kupní smlouvy s odůvodněním, že
reklamované vady nebyly včas odstraněny, a dne 14. 1. 2008 svůj nárok uplatnila
žalobou u soudu. Tato zjištění umožňují dospět k závěru (ve smyslu výše
uvedeného výkladu), že nedošlo k prekluzi ani k promlčení práva žalobkyně z
odpovědnosti za vady. Vzhledem k řečenému dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn
opodstatněně. Dále bude třeba posoudit oprávněnost uplatněného práva z
odpovědnosti za vady i z hlediska zbývajících podmínek, jak bylo výše
naznačeno. Jelikož odvolací soud se z tohoto pohledu právním posouzením nároku žalobkyně
na odstoupení od smlouvy nezabýval, dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek
odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.