33 Cdo 1957/2024-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti žalovaným D. D. a P. D., zastoupeným Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 C 2/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 2. 2024, č. j. 18 Co 270/2023-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.729,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rudolfa Skoupého, advokáta.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 18 Co 270/2023-151, potvrdil „ve správném znění“ rozsudek ze dne 2. 5. 2023, kterým Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovaným, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatili žalobci 480 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 2. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaní platně přistoupili k dluhu svého syna J. D., který měl vůči žalobci ve výši 500 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, a zavázali se ho zaplatit do 31. 1. 2020. Jelikož žalovaní část dluhu ve výši 20 000 Kč žalobci již zaplatili, k úhradě zbývá 480 000 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení od 1. 2. 2020 do zaplacení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Žalobce se vyjádřil k dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III.
ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř.
vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), je povinen ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť). Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje.
Žalovaní sice v něm formulovali právní otázky (a/ zda je možné neplatným právním ujednáním, konkrétně neplatným uznáním závazku, založit platné přistoupení k závazku třetí osoby, b/ zdali, pokud jednající osoba neplatné a nikoli výslovné jednání činí v nejistotě o tvrzeném závazku, když osoba přistupující činí přistoupení k závazku na základě ujištění věřitele, že existenci závazku prokáže přistupujícímu bezprostředně po přistoupení k závazku, činí toto s mentální výhradou, a c/ zdali dvě osoby, mezi sebou uzavírající zcela zjevně neplatné právní ujednání, což je oběma smluvním stranám jasné a zřejmé, mohou z tohoto od počátku neplatného právního jednání dovozovat příznivé okolnosti jiného právního jednání“), neuvedli však, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o.
s. ř. mají ve vztahu k nim, resp. té které právní otázce, za splněné. V čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se nepodává ani z obsahu tohoto podání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.), jehož podstatu tvoří - vedle stručné rekapitulace rozhodnutí soudů obou stupňů - pouze kritika správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů („skutkové závěry rozhodně neodpovídají možným skutkovým závěrům z dokazování“) a výhrady k průběhu dokazování a k hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti („soudy důkaz v podobě účastnické výpovědi žalobce z jiného řízení, který je v příkrém rozporu s důkazy provedenými v řízení nadepsaném, považují za důkaz z naprosto zásadně vyšší a důvěryhodnější vypovídací silou, než důkazy v podobě výpovědi svědků, zjevné rozpory ve výpovědi žalobce soudy obou stupňů zcela nekriticky bagatelizují, účastnická výpověď má být jako důkaz prováděna pouze a jen v případě, že tvrzenou skutkovou okolnost nelze prokázat jinými důkazy“).
Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že zásadně platí, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatelů spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správné vymezení přípustnosti v intencích § 237 o.
s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu