33 Cdo 2067/2025-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Ch. G. W., zastoupeného Mgr. et Mgr. Evou Sladkou Florianovou, advokátkou se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, proti žalovaným 1) J. E. a 2) E. W., zastoupeným Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 243/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 1. 2025, č. j. 15 Co 313/2024-297, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Evy Sladké Florianové, advokátky.
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem a určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti, kterou žalovaná E. W. (manželka žalobce) převedla pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, dále pozemek parc. č. XY, a pozemek parc. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) nacházející se ve společném jmění manželů na svoji matku, žalovanou J.
E. Učinila tak darovací smlouvou za současného využití generální plné moci, která jí byla předem udělena žalobcem. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 15 Co 313/2024-297, rozsudek ze dne 5. 6. 2024, č. j. 8 C 283/2023-203, jímž Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti uzavřená dne 19. 10. 2022 mezi žalovanou E. W. (dárkyní) a žalovanou J. E. (obdarovanou) je neplatná, změnil tak, že se žaloba (pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení) v tomto rozsahu zamítá, ve výroku, kterým bylo určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalobce a žalované E.
W., ho potvrdil, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaná E. W. jsou manželé. Předmětné nemovitosti získali na základě kupních smluv uzavřených v roce 2019. Dne 2. 2. 2022 udělil žalobce žalované E. W. generální plnou moc za účelem darování části pozemku ve společném jmění manželů žalované J. E.; důvodem pro udělení generální plné moci byla jeho dlouhodobá nepřítomnost v České republice a potřeba dořešit plánovaný převod části pozemku nacházejícího se ve společném jmění manželů (žalobce a žalované E.
W.) na žalovanou J. E. Žalovaná E. W. v době nepřítomnosti žalobce využila generální plnou moc a nad rámec svého zmocnění uzavřela 19. 10. 2022 s žalovanou J. E. darovací smlouvu, kterou na ni převedla nejen předem sjednanou část pozemku, nýbrž všechny předmětné nemovitosti nacházející se ve společném jmění manželů a zároveň pro sebe zřídila služebnost jejich doživotního užívání. Žalovaná J. E. o zneužití zmocnění k jinému účelu po celou dobu věděla. O převodu nemovitostí se žalobce dozvěděl zcela náhodou, když dne 19.
9. 2023 jednal se svou právní zástupkyní o vypořádání společného jmění manželů. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud po právní stránce nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žaloba na určení neplatnosti darovací smlouvy má oporu přímo v § 714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy, neboť ve vztahu k určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem jde o otázku předběžnou.
Skutkový stav poměřoval ustanovením § 446 o. z., přičemž uzavřel, že žalobce svůj nesouhlas s darovací smlouvou neoznámil ve smyslu § 446 věty druhé o. z.
bez zbytečného odkladu; dle skutkových zjištění se žalobce o převodu nemovitostí dozvěděl 18. 9. 2023, přičemž svůj nesouhlas s jednáním zmocněnkyně vyjádřil až žalobou podanou 21. 11. 2023. Odvolací soud však dovodil, že v případě absence dobré víry třetí osoby je zastoupený tím, koho je v dané situaci třeba chránit. Absenci dobré víry žalované J. E. odvolací soud považoval za nepochybnou. Darovací smlouva proto pro žalobce není závazná a jeho žalobní požadavek na určení vlastnického práva je důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, na jehož přípustnost usuzují z přesvědčení, že se odvolací soud při posouzení, „zda lze při udělení generální plné moci překročit zástupčí oprávnění v případě, že je rozpor mezi dohodou a zněním plné moc třetí osobě znám“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010, ze dne 31. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1355/2015, nebo ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1565/2024.
Dovolatelky prosazují, že rozsah zastoupení má být podle § 441 o. z. uveden v plné moci a pokud žalobce udělil žalované E. W. generální plnou moc, tedy neomezené zmocnění, které nelze omezit ani překročit, pak dohoda o zastoupení vyjádřená v této plné moci nemohla být překročena. Další dovolací důvod spatřují v posouzení otázky výkladu a prokázání skutečností dle § 446 věty druhé o. z. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nesouhlasí s tvrzením, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Má za to, že se žalované dovoláním pouze snaží o přezkum skutkových zjištění, na nichž
odvolací soud založil právní posouzení věci.
Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky odvolacímu soudu především vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce překročení zástupčího oprávnění v případě udělené generální plné moci. Judikatura, kterou v dovolání argumentují, se sice otázkou překročení zástupčího oprávnění zabývá, nicméně z ní nikterak nevyplývá závěr, který z ní dovolatelky vyvozují, a sice že překročení zástupčího oprávnění u generální plné moci není možné.
Dovolací soud připomíná, že při zastoupení na základě plné moci je nutné rozlišovat mezi dohodou o zastoupení a samotnou plnou mocí. Dohodou o zastoupení vzniká smluvní zastoupení uzavřené mezi zmocnitelem a zmocněncem a zmocněnec se jí zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu. Plná moc je pak jednostranné právní jednání (dříve právní úkon) zmocnitele, kterým vůči třetím osobám prohlašuje, že zmocnil jinou osobu (zmocněnce), aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2788/2011). Jak ve svém rozhodnutí správně konstatoval odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1565/2024 (které podle dovolatelek nebylo odvolacím soudem respektováno), o překročení zástupčího oprávnění je možno uvažovat i tehdy, je-li v řízení zjištěn takový obsah dohody o zastoupení (dohody o plné moci), jenž je ve vztahu ke konkrétnímu jednání zástupce oproti obsahu udělené moci ve skutečnosti užší. Právě tato situace nastala v souzené věci, kdy podle zjištění odvolacího soudu byla generální plná moc žalobcem vystavena pouze za účelem dořešení převodu části nemovitých věcí, a nikoliv k převodu všech předmětných nemovitostí, o čemž obě žalované věděly.
Odvolací soud se tedy závěrem o překročení zástupčího oprávnění ze strany žalované E. W. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Neodchýlil se pak ani od zbylých dvou v dovolání zmíněných rozhodnutí, když i ta jen jeho závěry potvrzují. Jakékoli omezení stanovené v dohodě o zmocnění, avšak nevyjádřené v samotné plné moci, nemají vůči třetím osobám žádné právní účinky. To nicméně neplatí v případě, že jsou tato omezení třetí osobě známa, jako tomu bylo v nyní posuzovaném sporu.
Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému výkladu a prokázání skutečností podle § 446 o. z. žalované v dovolání neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Z obsahu dovolání se nicméně podává, že odvolacímu soudu vytýkají, že i v této otázce se odchýlil od již zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Prosazují, že § 446 o. z. nelze aplikovat v případě generální plné moci. Svoji argumentaci rozvíjejí tvrzením, že žalovaná J. E. objektivně nemohla vědět, že žalovaná E. W. své oprávnění překračuje, když tato byla oprávněna jednat na základě generální plné moci a mohla tedy žalobce zastupovat ve všech věcech.
I v těchto souvislostech odkazuje dovolací soud na již výše uvedené, neboť jádro dovolacího důvodu spočívá ve stejné, jen jinými slovy formulované námitce (řečeno jinak, v obou případech se ve skutečnosti jedná o otázku, zda vůbec lze zástupčí oprávnění překročit, byla-li vystavena generální plná moc – tedy neomezené zmocnění, které dle dovolatelek překročit nejde). Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzení, že žalovaná J. E. neměla vědomost o překročení zástupčího oprávnění E. W. Tímto tvrzením dovolatelky oponují skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel.
Pomíjejí, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, resp. dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů dovolatelky předkládají vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry (srov. nález Ústavního soudu z 26.
9. 2005, sp. zn. IV ÚS 391/05).
Vytýkají-li dovolatelky vady v dokazování ohledně rozsahu zástupčího oprávnění a nesprávné rozdělení důkazního břemene v otázce dobré víry nabyvatelky (žalované J. E.), nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí o věci založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl. Kromě toho dovolatelky v tomto směru nevymezily žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a obecně nerozvedly žádnou bližší argumentaci k prokázání svých tvrzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom obligatorní náležitostí dovolání; dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o.
s. ř. považuje za splněné. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odvolací soud se otázkou dobré víry řádně zabýval a stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaná J. E. o překročení zástupčího oprávnění žalovanou E. W. jednoznačně věděla (viz bod 29 rozhodnutí odvolacího soudu). Rozhodnutí tak není postaveno na otázce unesení či neunesení důkazního břemene, ale na v procesu dokazování zjištěné skutečnosti, že žalovaná J. E. o překročení zástupčího oprávnění ze strany své dcery věděla.
Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu