33 Cdo 2146/2025-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. Dušana
Hnilici se sídlem v Praze 10, Janovská 398, (identifikační číslo osoby
11232064), zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se
sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované ROYAX, s.r.o., se sídlem v
Netvořicích, Újezdská 310, (identifikační číslo osoby 24755346), zastoupené
Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, o
zaplacení 301 704 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ
pod sp. zn. 8 C 66/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Co 290/2024-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 088 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jáchyma
Petříka advokáta.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 301 704 Kč představující 20
procent z obchodů uzavřených se společnostmi uvedenými ve zprostředkovatelské
smlouvě, kterou účastníci uzavřeli 5. 10. 2020. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Co 290/2024-179, potvrdil rozsudek ze dne 14. 3. 2024, č. j. 8 C
66/2021-145, jímž Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“)
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve
výši 23 994 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 19. 9. 2020 přeposlal zaměstnanci žalované J. R. odkaz na veřejnou zakázku na
www.tenderarena.cz, načež ten odpověděl 22. 9. 2020 zprávou, že už uplynul
termín pro podávání nabídek, a připojil informaci následujícího znění: „Jinak
my jdeme ted na tender do Bulovky naprimo“. Z emailové adresy
dusan.hnilica@flintergroup.cz poslal žalobce J. R. dne 21. 9. 2020 poptávku na
5000 ks roušek za cenu 4,70 Kč/kus, s termínem dodání 30. 9. 2020 s dovětkem
„Naše IČO je 09029311“. Dne 5. 10. 2020 uzavřeli účastníci „Smlouvu o
zprostředkování“, v níž se žalobce jako zprostředkovatel zavázal zprostředkovat
žalované (jako zájemci) uzavření smluv s třetími osobami, jejichž předmětem měl
být prodej produktů žalované – roušek (dále jen „Smlouva“). Za to se mu
žalovaná v čl. 3 Smlouvy zavázala zaplatit provizi. Podle čl. 5.1 Smlouvy se
třetími osobami rozumí Flinter Group, s.r.o., Veolia a.s., Státní tiskárna
cenin a.s., Nemocnice na Bulovce, ČEPS a.s., Nemocnice Třebíč, Nemocnice
Pelhřimov, Nemocnice Jihlava, nemocnice Plzeňského kraje a další dle
specifikace zákazníků v případných dodatcích Smlouvy. Výše sjednané provize
činila dle čl. 4.1 Smlouvy 20 procent z prodejní ceny ze zprostředkované
smlouvy s třetí osobou a byla splatná v den uzavření zprostředkované smlouvy
(čl. 4.3 Smlouvy). Podle čl. 8.1. byla Smlouva uzavřena na dobu určitou
(konkrétně na dobu jednoho roku ode dne nabytí její účinnosti). Dokument s
názvem „Přehled vydaných faktur žalované za období od 1. 10. 2020 do 30. 10. 2020“ obsahuje výčet 70 faktur s označením data jejich vydání, firmy (zřejmě
odběratele), výše fakturované částky, výše DPH, zůstatku k zaplacení a data
splatnosti (původ tohoto dokumentu není zřejmý). V seznamu je žlutě označeno 9
faktur za společnostmi: (i) Flinter Group, s.r.o. z 2. 10. 2020 a 30. 10. 2020,
(ii) ista Česká republika z 5. 10. 2020, (iii) Nemocnice Na Bulovce z 9. 10. 2020 a 15. 10. 2020, (iv) Workpoint s.r.o. z 19. 10. 2020, 20. 10. 2020, 22. 10. 2020 a 22. 10. 2020; součet částek fakturovaných uvedeným firmám (celkem 1
561 803,70 Kč) výrazně převyšuje objem žalobcem tvrzených zprostředkovaných
obchodů (tedy částku 1 246 710 Kč); ostatní faktury se týkají firem neuvedených
v seznamu v čl. 5.1 Smlouvy. Nemocnice na Bulovce v období od 1.10. do 31. 10. 2020 uskutečnila obchody jak s Workpoint s.r.o. (identifikační číslo 014 11
012), tak s žalovanou. Žalovaná dodala Nemocnici na Bulovce ve dnech 9. 10. a
15. 10.
2020 filtrační polomasky FFP2, k čemuž vystavila dne 9. 10. 2020
fakturu č. IN 20-059 na částku 223 850 Kč včetně DPH a dne 15. 10. 2020 fakturu
č. IN 20-068 na částku 111 900 Kč včetně DPH. Dne 16.10. (bez uvedení
kalendářního roku) žalobce odeslal foto vizitky Workpoint s.r.o. s kontaktními
údaji blíže nezjištěné osobě jménem H. Dne 11. 12. 2020 vystavil žalobce
fakturu č. 110015 na částku 301 704 Kč včetně DPH se splatností 25. 12. 2020
opatřenou textem: „Fakturujeme Vám za služby v měsíci říjen 2020 20 % z
prodejní ceny 1 246 710 Kč tj. 249 342 Kč”; jako odběratel je na této faktuře
označena žalovaná a pod její firmou je uvedeno jméno J. P. Žalovaná odmítla
tuto fakturu uhradit pro její neoprávněnost a požadovala po žalobci, aby svůj
nárok doložil. Žalobce je v obchodním rejstříku od 13. 5. 2020 doposud zapsán
jako jednatel a jediný společník Flinter Group, s.r.o. (identifikační číslo
09029311). Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce
s žalovanou po navázání obchodního vztahu uzavřeli 5. 10. 2020 smlouvu, kterou
kvalifikoval jako smlouvu zprostředkovatelskou (§ 2445 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“), nikoli smlouvu o obchodním
zastoupení, jak tvrdil žalobce (ačkoli taková kvalifikace by pro něj byla méně
příznivá z hlediska zákonem vyžadovaných povinností, např. na uchovávání
dokumentace). Uzavření Smlouvy nebylo v řízení zpochybněno a žalovaná se v
zásadě nebránila zaplatit žalobci provizi za zprostředkovatelskou činnost,
kterou pro ni vykonal, požadovala pouze, aby výkon své skutečné činnosti
doložil příslušnými doklady, což neučinil. Odvolací soud konstatoval, že
břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně skutečností, které mají pro něj
příznivý důsledek (tj. že zprostředkoval žalované uzavření smluv s třetími
osobami, jejichž předmětem byl prodej jejích produktů), byly na žalobci. Žalobce byl v řízení soudy obou stupňů opakovaně poučen, aby doplnil svá
tvrzení a navrhl důkazy k jejich prokázání. Protože této povinnosti nedostál,
odvolací soud uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno, resp. neunesl
zejména břemeno tvrzení o tom, že svou činností zprostředkoval pro žalovanou
obchody a čeho (jakých konkrétních dodávek) se týkaly (jaký byl jejich obsah). V podání z 13. 3. 2023 žalobce dotvrdil pouze to, že v říjnu 2020
zprostředkoval obchody s Flinter Group, s.r.o. a s Fakultní nemocnicí Bulovka,
a to částečně prostřednictvím Workpoint, s.r.o., nespecifikoval však, o jaké
obchody se jednalo, resp. jakých dodávek se týkaly. Pouze obecně popsal, jakým
způsobem sjednával obchody, přičemž tato jeho tvrzení byla provedenými důkazy
buď vyvrácena (viz výpověď svědkyně E. T.), případně nepotvrzena (viz výpověď
svědka J. R.). Byl-li žalobce v nouzi tvrzení, nemohl logicky splnit ani
povinnost důkazní, neboť předmětem dokazování nemohou být skutečnosti, které
nebyly tvrzeny. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 21. 7. 2014, sp.
zn. 33 Cdo 2552/2012, a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 930/2013,
nedovodil-li, že zprostředkování vzájemného kontaktu mezi žalovanou a Flinter
Group, s.r.o., žalovanou a Fakultní nemocnicí Bulovka a žalovanou a Workpoint,
s.r.o. stačí k vzniku jeho práva na provizi. Odvolací soud podle dovolatele
nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo
3424/2019, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo ze dne
16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020, jestliže při výkladu právního jednání
(Smlouvy) nevycházel z jeho obsahu a skutečné vůle smluvních stran, ale pouze z
jeho označení. Odvolacímu soudu žalobce dále vytýká, že nesprávně a v rozporu
se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1144/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17,
rozložil důkazní břemeno mezi strany sporu, resp. že pravidla pro dělení
důkazního břemene nemodifikoval v situaci, kdy pro něj bylo obtížné některé
skutečnosti prokázat. Závěrem odvolací soud viní z toho, že se odchýlil od
nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1318/23, jestliže se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami a nesprávně hodnotil jím
navržené důkazy (konkrétně SMS zprávu z 16.10.). Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolatel
v něm nevymezil žádnou právní otázku, pouze zpochybnil skutková zjištění, z
nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 2445 odst. 1 o. z. se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel
zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou, a
zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi.
Podle § 2483 odst. 1 o. z. se smlouvou o obchodním zastoupení obchodní zástupce
jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě vyvíjet pro zastoupeného činnost
směřující k uzavírání určitého druhu obchodů zastoupeným nebo k ujednání
obchodů jménem zastoupeného a na jeho účet a zastoupený se zavazuje platit
obchodnímu zástupci provizi.
Podle § 199 písm. a) zákona č. 90/2012, o obchodních společnostech a družstvech
(dále jen „z.o.k.“), neurčí-li společenská smlouva jinak, jednatel nesmí
podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve prospěch
jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného.
Podle § 5 o. z. kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k
odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo,
že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo
stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
Žalobce v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst.
1 věty první o. s. ř., jeho dovolací námitky, které spojuje s tvrzením, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
reprezentované jeho rozsudky ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, a ze
dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 930/2013, ve skutečnosti nesměřují proti
právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost
skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti
odvolacímu soudu totiž prosazuje vlastní skutkové tvrzení o obsahu Smlouvy a
vlastní skutkovou verzi, že zprostředkoval žalované kontakt s Flinter Group,
s.r.o., s Fakultní nemocnicí Bulovka a s Workpoint, s.r.o. Argumentuje-li
nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by
odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jím
prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že mu podle
Smlouvy vzniklo právo na provizi za zprostředkování. Platí však, že dovolací
soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost
(úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení
zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený
předpoklad pomíjí. Za situace, kdy neprokázal, že předmětem Smlouvy (jeho
závazkem) bylo zprostředkovat kontakt mezi žalovanou a Fakultní nemocnicí
Bulovka, Flinter Group, s.r.o. a Workpoint, s.r.o., je bezpředmětné zabývat se
otázkou, zda by samo zprostředkování kontaktu mezi subjekty založilo právo
žalobce na provizi. Pokud jde o potenciální zprostředkování obchodů mezi
žalovanou a Flinter Group, s.r.o., odvolací soud správně uzavřel, že s ohledem
na to, že žalobce je od 13. 5. 2020 doposud jediným společníkem a jediným
jednatelem této společnosti, nemohl by takový obchod s ohledem na zákaz
konkurence podle § 199 písm. a) z.o.k. vůbec zprostředkovat (tedy by mu z
potenciálních obchodů uzavřených mezi touto společností a žalovanou ani logicky
nemohl vzniknout nárok na provizi).
Odvolací soud oproti názoru dovolatele nevycházel při posuzování povahy Smlouvy
z pouhého označení tohoto právního jednání, ale také z jeho obsahu a skutečné
vůle smluvních stran (co bylo obsahem právního jednání a jaká byla skutečná
vůle smluvních stran, je skutkové zjištění, které nelze v dovolací řízení
úspěšně zpochybnit; dovolací soud něj vychází). Dospěl k závěru, že předmětem
Smlouvy nebyl závazek žalobce vykonávat pro žalovanou dlouhodobou soustavnou
činnost směřující k uzavírání určitého druhu obchodu, ale jednalo se o závazek
po dobu jednoho roku zprostředkovávat uzavření smluv určitého obsahu s omezeným
okruhem potenciálních zákazníků. K závěru o existenci vztahu obchodního
zastoupení je třeba, aby obchodní zástupce vykonával svou činnost pro
zastoupeného dlouhodobě [ve smyslu § 2483 o. z.], resp. (slovy směrnice 86/653)
trvale. Pokud by znak trvalosti chyběl, mohlo by jít o zprostředkovatelskou
smlouvu (§ 2445 o. z.). Zpravidla (jednorázové) pověření ke sjednání jen
jednoho obchodu či určitého počtu obchodů vylučuje existenci trvalého vztahu, a
tedy i vztahu obchodního zastoupení. (KINDL, Jiří. § 2483 [Podstatné
náležitosti]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský
zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 16.
Dostupné na beck-online.cz.). Nad rámec uvedeného lze doplnit, že pokud by se
čistě teoreticky o obchodní zastoupení jednalo, vedlo by to mimo jiné k tomu,
že by žalobci řada povinností, jejichž existenci se snažil v průběhu řízení
zpochybnit, vyplývala přímo ze zákona (např. povinnost uchovávat dokumentaci
vztahující se k předmětu obchodů). Ovšem i za současné situace, kdy odvolací
soud dospěl k závěru, že Smlouva je smlouvou zprostředkovatelskou ve smyslu §
2445 o. z., lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že uchovávat dokumentaci
vztahující se k předmětu obchodů se jeví jako logický krok, ať už pro následné
doložení oprávněnosti vystavení faktury nebo pro případné vedení řízení před
soudem. Nejedná se o nepřiměřený požadavek kladený na žalobce v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 (či
nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17), v němž byla
posuzována skutkově výrazně odlišná situace, kdy žalobkyně (matka vážně
postižené dcery) žalovala zdravotnické zařízení o náhradu nemajetkové újmy,
přičemž tvrdila, že k postižení dcery došlo v příčinné souvislosti s pochybením
zdravotnického zařízení při poskytování zdravotní péče a soudy dospěly k
závěru, že je na místě modifikovat rozdělení důkazního břemene, aby ve vztahu
ke skutečnosti, že k poskytování zdravotní péče došlo lege artis (v souladu s
aktuálním vědeckým poznáním) neslo důkazní břemeno zdravotnické zařízení, které
má ze zákona povinnost vést zdravotnickou dokumentaci. Soudy tehdy uzavřely, že
reálně nebylo v možnostech žalobkyně obstarat všechny potřebné důkazy k
prokázání pro ni příznivých skutkových okolností. K modifikaci standardních
pravidel o dělení důkazního břemene by měly soudy přistupovat pouze výjimečně.
V medicínských sporech je takový postup odůvodnitelný právě tím, že fyzická
osoba vystupující v soukromé záležitosti vůči zdravotnickému zařízení zpravidla
nemá odborné znalosti, aby sama vyhodnocovala, zda bylo postupováno lege artis,
na rozdíl od zdravotnického zařízení nemá ani povinnost zdravotnickou
dokumentaci uchovávat, a i kdyby tak chtěla učinit a byly by jí dostupné,
nemusí být ani schopna rozpoznat, které dokumenty/informace by bylo vhodné
uchovávat (s ohledem na jejich značnou odbornost); celkově vystupuje vůči
zdravotnickému zařízení ve slabším postavení, přičemž uvedené okolnosti mohou
jednoduše vést k důkazní nouzi. Naopak v řízení o zaplacení provize se jedná o
vztah mezi dvěma podnikateli, u kterých se předpokládá jistá míra odbornosti a
profesionality ve smyslu § 5 o. z. projevující se také ve schopnosti rozpoznat,
které právně relevantní podklady je vhodné si pro účely svého podnikání
uchovávat, aby pro podnikatele v budoucnu nebylo zatěžující některé skutečnosti
v potenciálně nastalém soudním řízení prokázat.
Výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí (že se v něm odvolací
soud nevypořádal se všemi jeho námitkami) dovolatel nenapadá žádný právní závěr
odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je
rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě
dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Odkaz
dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/23 na tom nic nemění.
V této souvislosti se sluší poznamenat, že judikatura Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí
odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou
odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu
[srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994
(stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994
(stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č.
20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze
dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí
odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu
[viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č.
20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění jeho nálezu ze
dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03). Nehledě k tomu, odvolací soud ve svém
rozhodnutí podrobně a srozumitelně uvedl, jaké úvahy ho vedly k závěru o
skutkovém stavu věci i k právnímu posouzení. Vyjádřil se konkrétně i k žalobcem
akcentovaným důkazním prostředkům, když uvedl, že z doložené SMS zprávy ze 16.
10. 2020 se podává pouze to, že blíže neoznačené osobě (jménem H.) odeslal foto
vizitky Workpoint s.r.o. s kontaktními údaji; žalobcem prosazovanou skutkovou
verzi tento důkaz nepodpořil. Přestože odvolací soud i soud prvního stupně
opakovaně žalobce vyzývaly k doplnění tvrzení a navržení důkazních prostředků k
jejich prokázání, žalobce tuto povinnost splnil jen částečně, na což byl
opakovaně upozorňován, a proto neunesl břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není objektivně přípustné (§ 238 odst.
1 písm. h/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu