33 Cdo 2158/2021-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně AIRHELP LIMITED se sídlem v Hongkongu, Des Voeux Road Central 148/28, Central Hong Kong (identifikační číslo osoby 61625023-000), zastoupené Mgr. Kateřinou Verostovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované Smartwings, a. s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1068/30 (identifikační číslo osoby 256 63 135), o zaplacení 21.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 265/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 18 Co 6/2021-60,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 18 Co 6/2021-60, potvrdil rozsudek ze dne 18. 8. 2020, č. j. 20 C 265/2019-36, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu požadující, aby žalovaná žalobkyni zaplatila 21.200,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31.
10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Dovolání žalobkyně shora uvedené postuláty nesplňuje, neboť v něm – krom konstatování, že „jsou naplněny důvody podání dovolání podle § 237 a 239 o.
s. ř.“ - zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání ve významu § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání se sice podává, že žalobkyně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyhodnotil platnost postupní smlouvy, a jak aplikoval judikaturu německých soudů, neuvádí však, které z kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má v souvislostmi s těmito otázkami za naplněné. Takovou dovolací argumentaci tudíž nelze považovat za řádné vymezení přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel namítne nesprávné
právní posouzení věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva naplňující kritéria uvedená v § 237 o. s. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1124/2021).
Argumentace, že „nesprávným výkladem právních skutečností došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť námitka, že došlo k porušení práva účastníka na spravedlivý proces může v dovolacím řízení obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod pouze tehdy, pokud se odvolací soud dopustil natolik zásadního procesního pochybení, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, či ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017); dovolatelka procesní pochybení soudů nenamítá. Výtka, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani v kontextu závěru dovozeného ve stanovisku Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož je třeba, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Dovolatelka neformulovala žádnou právní otázku, která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu v obdobné věci ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 138/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1124/2021). Bez souvislosti s nyní projednávanou věcí, resp. s přípustností dovolání, je pak odkaz na nález ze dne 12 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3680/17, v němž se Ústavní soud zabýval skutkově zcela odlišnou věcí a nadto se zde vyjádřil k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu v exekučním a nikoliv dovolacím řízení a ve vztahu k jiným právním předpisům (souvisejících s exekučním řízením).
Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu