20 Cdo 3401/2017-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné LEBLONE LITIGATION GROUP LIMITED se
sídlem v Kyperské republice, Faneromenis 145, 6031, Patsias Court, Larnaca,
registrační číslo osoby HE 333241, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, proti povinnému Z. R.,
P., zastoupenému Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Karolinská č. 661/4, za účasti soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy,
Exekutorský úřad Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského č. 1294/38, pro 23 837
322 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE
3369/2015, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20. června 2016, č. j. 19 Co 155/2016-149, takto:
I. Dovolání do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2016, č. j.
19 Co 155/2016-149, se v části, v níž byl potvrzen výrok II. usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 10. února 2016, č. j. 54 EXE 3369/2015-114, o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky, odmítá.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2016, č. j. 19 Co
155/2016-149, se ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok III. usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. února 2016, č. j. 54 EXE 3369/2015-114,
o nákladech exekuce, s tím, že povinný je povinen tyto náklady zaplatit k rukám
soudního exekutora JUDr. Tomáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, a ve výroku,
jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněnému na nákladech
odvolacího řízení částku 10 224,50 Kč k rukám Mgr. Miloslava Strnada, a dále
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. února 2016, č. j. 54 EXE
3369/2015-114, ve výroku III., jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit
soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, náklady
exekuce ve výši 1 901 926,- Kč, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 10 k dalšímu řízení.
Pověřením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 54 EXE 3369/2015-12, Obvodní soud pro Prahu
10 pověřil JUDr. Tomáše Vránu, soudního exekutora Exekutorského úřadu v
Přerově, provedením exekuce na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne
6. 5. 2015, sp. zn. NZ 1816/2015, N 1790/2015, sepsaného JUDr. Martinou
Boháčovou, notářskou kandidátkou JUDr. Heleny Divišové, notářky se sídlem v
Hradci Králové, k vymožení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 23 837 322 Kč
s příslušenstvím.
Povinný dne 30. 7. 2015 podal u soudního exekutora návrh na zastavení předmětné
exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. s odůvodněním, že byl
oprávněnou vyzván k zaplacení pohledávky dne 19. 6. 2015, tedy až po zahájení
exekuce, což je dle povinného důvod pro zastavení exekuce dle ust. § 268 odst.
1 písm. h) o. s. ř. Dále povinný uvedl, že svou pohledávku mohl uhradit až
poté, co mu oprávněná poskytla součinnost a až poté, co bylo zajištěno vrácení
bianco směnky a akcií, tj. po uzavření smlouvy o úschově ze dne 30. 7. 2015.
Důvody pro zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pak
povinný spatřuje ve skutečnosti, že k úhradě pohledávky došlo na základě
smírného jednání mezi ním a oprávněnou, a to bez jakékoli ingerence ze strany
soudního exekutora.
Usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. 54 EXE 3369/2015-114, Obvodní soud pro
Prahu 10 předmětnou exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl, že povinný je
povinen zaplatit oprávněné náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 96 013,50
Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce
oprávněné (výrok II.), a že je povinný povinen zaplatit soudnímu exekutorovi
JUDr. Tomáši Vránovi náklady exekuce ve výši 1 901 926 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení (výrok III.). Na základě provedeného dokazování soud
uzavřel, že povinný svou povinnost vymáhanou v exekučním řízení splnil dne 30.
7. 2015 v celé výši a dále uhradil na účet soudního exekutora částku 2 100 000
Kč jako zálohu na náklady exekuce. Soud proto předmětné exekuční řízení
zastavil dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že k úhradě
povinným došlo až dne 30. 7. 2015 bez jakéhokoli vedení smírčího jednání mezi
ním a oprávněnou, byla tato částka vymožena pod tlakem exekučního řízení dle
ust. § 46 odst. 4 ex. řádu, přičemž za vymožené plnění se dle tohoto ustanovení
považuje i provedení exekuce dle ust. § 46 odst. 6 ex. řádu, tedy splnění
vymáhaného nároku spolu s uhrazením zálohy na snížené náklady exekuce ve lhůtě
30 dnů od doručení výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Povinnému
byla tato výzva doručena dne 2. 7. 2015 a lhůta k dobrovolnému plnění by tak
marně uplynula dne 1. 8. 2015. Protože povinný svou povinnost splnil v zákonem
stanovené lhůtě, náleží soudnímu exekutorovi dle ust. § 11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 50 % odměny dle ust. § 6 vyhlášky č. 330/2001
Sb., když se jednalo o peněžité plnění. Jelikož zastavení předmětné exekuce
zavinil povinný, přiznal soud náhradu nákladů řízení taktéž oprávněné.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2016, č. j.
19 Co 155/2016-149, usnesení soudu I. stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.),
ve výroku III. je změnil tak, že povinný je povinen náklady exekučního řízení
zaplatit k rukám soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov
(výrok II.), a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na nákladech
odvolacího řízení částku 10 224,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám M. S. (výrok III.). Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není
sporu o tom, že povinný uhradil vymáhanou částku po zahájení exekuce k výzvě
soudního exekutora v zákonné 30 denní lhůtě. Za této situace je to povinný, kdo
zavinil zastavení exekuce a stíhá ho povinnost k náhradě nákladů oprávněné i
soudního exekutora, jak zcela správně konstatoval soud I. stupně. Vzhledem k
tomu oba napadené výroky o nákladech exekučního řízení jako věcně správné
potvrdil, pouze s tou změnou, že náklady exekučního řízení mají být uhrazeny k
rukám nově jmenovaného soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, neboť soudnímu
exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi zanikl výkon exekutorského úřadu ke dni 31. 3.
2016.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, neboť dle jeho názoru
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně
na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
a to „zda-li v případě, že je exekuce v plném rozsahu zastavena z důvodu dle §
268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro uhrazení vymáhané částky povinným mimo
exekuci, je nutné odměnu exekutora vyčíslit dle § 11 odst. 2 vyhlášky č.
330/2001 Sb., nebo dle § 11 odst. 2 písm. a) téže vyhlášky“; „zda-li výše
nákladů exekuce (resp. výše odměny exekutora) má vycházet jen z přímé
závislosti odměny na výši vymoženého plnění, nebo zda má odrážet i složitost,
odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů
výkonu exekuce“; zda skutečnost, že oprávněný poskytne povinnému v průběhu
exekučního řízení dodatečnou lhůtu k plnění je důvodem pro zastavení exekuce
dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a zda tento důvod pro zastavení exekuce
může být ,zhojen? plynutím času“; „zda v situaci, kdy je zřejmé, že povinný je
připraven plnit, ale potřebuje k tomu jen součinnost oprávněného a oprávněný
přesto podá návrh na zahájení exekuce (a následně převede pohledávku na
zahraniční společnost) lze považovat za zneužití práva na soudní ochranu a
důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“; a „zda se
soud musí v odůvodnění rozhodnutí vypořádat se všemi relevantními argumenty
účastníků řízení“. Dovolatel má za to, že v dané věci je s ohledem na
skutečnost, že exekuce byla zastavena dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.,
nutné postupovat dle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 300/2001 Sb. a odměna
exekutora tak měla být vyčíslena ve výši 3 000 Kč a nikoliv dle ust. § 11 odst.
1 písm. a) téže vyhlášky. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2014, sp. zn. 21 Cdo 855/2014, ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, ze
dne 27. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3542/2012, a ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo
2154/2013, uvedl, že pokud byla exekuce v plném rozsahu pravomocně zastavena
dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., je nesporné, že bylo rozhodnuto o
tom, že vymáhaná pohledávka byla s příslušenstvím zaplacena mimo exekuci a
soudní exekutor v rámci exekučního řízení žádné plnění nevymohl. Odvolací soud
měl taktéž při určení výše odměny soudního exekutora zohlednit rozsah jeho
činnosti, kterou v exekuci vykonal a měl seznat, že odměna exekutora je v
takové výši zjevně nemravná a nespravedlivá (viz nález Ústavního soudu ze dne
10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3507/13), když soudní exekutor v exekučním řízení
provedl řadu pochybení. Ze strany oprávněné došlo ke zneužití práva, neboť
podala zjevně šikanózní exekuční návrh i přesto, že povinný měl dostatek
finančních prostředků pro uhrazení pohledávky s příslušenstvím i před podáním
tohoto návrhu. Zavinění na zastavení exekuce je tak jen na straně oprávněné
(případně původní oprávněné) a proto by měla hradit náhradu nákladů exekuce.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že povinný v dovolání pouze
zopakoval námitky, které vznesl již v návrhu na zastavení exekuce a se kterými
se soudy obou stupňů řádně vypořádaly. Dovolání dle jejího názoru není ve
smyslu ust. § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud při vyřešení
právních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
nejedná se ani o otázky, které by nebyly v praxi dovolacího soudu dosud
vyřešeny. Povinný svým jednáním zapříčinil exekuci i její ukončení, jak správně
rozhodly soudy obou stupňů, a snaží se o záměrné zkrácení odměn exekutora i
nákladů oprávněné, jak vyplývá z e-mailové korespondence vedené mezi právními
zástupci oprávněné a povinného.
Soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha ve svém vyjádření k podanému dovolání odkázal
na předchozí vyjádření soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány a uvedl, že
považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, přičemž zcela nesouhlasí se
závěry povinného uvedenými v rámci dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože závisí
na zodpovězení dosud dovolacím soudem v úplnosti nevyřešené právní otázky, zda
odměnu soudního exekutora je na místě bez ohledu na konkrétní okolnosti případu
stanovit podle ustanovení § 6 odst. 1 a podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č.
330/2001 Sb., jestliže povinný splnil ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke
splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradil i zálohu na snížené
náklady exekuce a náklady oprávněného. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách
soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o
podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen
vyhlášky č. 330/2001 Sb.), odměna za exekuci ukládající zaplacení peněžité
částky činí do 3 000 000 Kč základu 15 %, z přebývající částky až do 40 000 000
Kč základu 10 %, z přebývající částky až do 50 000 000 Kč základu 5 %, z
přebývající částky až do 250 000 000 Kč základu 1 %.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. splní-li
povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti
vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného
(§ 46 odst. 6 ex. řádu), náleží exekutorovi odměna ve výši 50 % odměny podle §
6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky.
Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud uzavřel, že exekuci bylo na místě zastavit
podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neodpovídá tato jeho námitka obsahu
rozhodnutí odvolacího soudu. Ten pouze uvedl, že „povinný se domáhal odkladu
exekuce z důvodu smírného jednání s oprávněnou a zastavení exekuce s odkazem na
§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.“, aniž by se zabýval právním posouzením, zda
exekuce měla či neměla být zastavena, případně z jakého důvodu. Předmětem
rozhodování odvolacího soudu totiž byly výhradně výroky II. a III. usnesení
soudu prvního stupně, jimiž byla povinnému uložena povinnost k náhradě nákladů
oprávněné a nákladů soudního exekutora, nikoliv výrok I., jímž soud prvního
stupně exekuci zastavil. Dovoláním napadené rozhodnutí naopak vycházelo z toho,
že exekuční návrh byl soudnímu exekutorovi doručen dne 4. 6. 2015, že exekutor
byl pověřen provedením exekuce dne 11. 6. 2015, že výzva exekutora k
dobrovolnému splnění povinnosti podle ust. § 46 odst. 6 ex. řádu byla povinnému
doručena dne 2. 7. 2015 a že povinný dne 30. 7. 2016, v zákonné třicetidenní
lhůtě, splnil přímo oprávněné (nikoliv soudnímu exekutorovi) vymáhané plnění,
když téhož dne uhradil na účet soudního exekutora i ve výzvě konkretizovanou
částku jako zálohu na náklady exekuce a na náklady oprávněné. Z toho důvodu
soudní exekutor posléze zrušil celkem dvanáct exekučních příkazů postihujících
majetek povinného, které vydal dne 9. 7., 22. 7., 29. 7. a 30. 7. 2015. Nicméně
je pravdou, že v odvoláním nenapadeném výroku I. soud prvního stupně exekuci
zastavil s odůvodněním, že tak činí podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.,
neboť povinný svou povinnost vymáhanou v exekučním řízení dne 30. 7. 2015
splnil v celé výši a rovněž uhradil na účet soudního exekutora částku 2 100
000,- Kč jako zálohy na náklady exekuce soudního exekutora a náklady
oprávněného v exekučním řízení.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že je-li odvoláním napaden
nikoliv výrok soudu prvního stupně o zastavení exekuce (protože odvolatel k
podání odvolání do tohoto výroku nebyl procesně legitimován), ale pouze výroky,
jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů exekuce a o nákladech
účastníků, není odvolací soud při posouzení věcné správnosti rozhodnutí soudu
prvního stupně o nákladech exekuce a o nákladech účastníků vázán důvodem, pro
který byla exekuce zastavena. Je tomu tak proto, že exekuční soud může exekuci
zastavit i z jiného důvodu, než je navrhováno. Za takových okolností
navrhovatel (nebo i jiný účastník, jenž má za to, že exekuce sice měla být
zastavena, ale z jiného důvodu, než učinil soud prvního stupně, případně i
soudní exekutor) není procesně legitimován brojit odvoláním vůči výroku o
zastavení exekuce (ustanovení § 202 odst. 3 o. s. ř.). Nelze mu však upřít
právo podat odvolání proti výroku o nákladech exekuce a o nákladech oprávněného
s tím, že předmětem přezkumu odvolacího soudu musí být i to, kterému z
účastníků je v daném případě na místě přičíst zavinění na zastavení exekuce ve
smyslu ust. § 89 ex. řádu s přihlédnutím k ust. § 271 o. s. ř. (viz například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, či ze
dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017). Jestliže tedy odvolací soud při
posouzení věcné správnosti výroků soudu prvního stupně o nákladech exekuce a
nákladech oprávněného zdůraznil konkrétní okolnosti, které byly podstatné pro
zjištění, který z účastníků zavinil zastavení exekuce, aniž by pokládal za
rozhodující, že soud prvního stupně exekuci zastavil s poukazem na ustanovení §
268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., není jeho postup v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Závěry odvolacího soudu však mohly být
zohledněny jen v rámci výroků napadených odvoláním, tedy výroků o nákladech
exekuce a nákladech oprávněného. Nelze tedy přisvědčit námitce povinného, že
je-li exekuce zastavena podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nemá
exekutor za žádných okolností právo na odměnu podle ust. § 11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 300/2001 Sb., ale jen podle § 11 odst. 2 téže vyhlášky. Naopak je
třeba vyjít z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž dobrovolnými
plněními mimo rámec exekučního řízení jsou jen plnění, ke kterým došlo předtím,
než bylo povinnému doručeno vyrozumění o zahájení exekuce (ustanovení § 44
odst. 1, 2 ex. řádu). Ostatní plnění je třeba považovat za dobrovolná plnění, k
nimž sice došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekuce, jež
mají vliv na výši jeho nákladů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12.
2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011). Není podstatné, zda třetí osoba plnila
soudnímu exekutorovi nebo přímo oprávněné, jak tomu bylo v dané věci, neboť o
opaku nesvědčí žádný rozumný důvod; významné je toliko, že k plnění došlo již
pod tlakem exekuce a přičiněním exekutora, založeným jeho prvotními procesními
úkony (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo
6019/2016).
Neobstojí ani námitka povinného, že oprávněná poskytla povinnému v průběhu
exekučního řízení (exekuční návrh došel exekutorovi dne 4. 6. 2015, exekutor
byl pověřen provedením exekuce dne 11. 6. 2015) dodatečnou lhůtu k plnění
(výzvou ze dne 19. 6. 2015 s tím, že povinný má plnit do 3. 7. 2015), což mělo
být důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a
tedy i důvodem pro stanovení odměny exekutora nikoliv podle ust. § 11 odst. 1
písm. a), ale podle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Dovolací soud v
usnesení ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, nebo ze dne 18. 3. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, uzavřel, že právní jednání oprávněného, podle něhož
povinný má exekuované plnění zaplatit do určitého data během exekuce, může být
důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Tak tomu však bude jen tehdy, když součástí (nebo zjevným smyslem)
takového právního jednání je, že oprávněný nadále nemíní v právě probíhající
exekuci pohledávku vymáhat, nebo že se práva na plnění vzdává. Jen tehdy, když
je z právního jednání oprávněného (zejména z jeho dohody s povinným) patrno, že
stávající exekuce následkem posunu doby, v níž má povinný plnit, nemá
pokračovat (nebo že oprávněný má ještě před podáním exekučního návrhu
uskutečnit další úkony vůči povinnému, např. svůj záměr povinnému oznámit a
projednat s ním důvody tohoto svého záměru), může jednání oprávněného
spočívající v poskytnutí dodatečné lhůty k plnění představovat rušivou okolnost
při provádění exekuce a tedy i důvod pro její zastavení podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ani odvolacího
soudu se však nepodává, že by výzva oprávněné ze dne 19. 6. 2015 k dodatečnému
plnění ze strany povinného nastolovala takovou rušivou okolnost exekuce.
Tvrzení povinného, že oprávněná a povinný mezi sebou uzavřeli dohodu, kterou
změnili splatnost pohledávky a o tom, že oprávněná povinnému poskytne
součinnost spočívající ve vrácení zajišťovacích instrumentů povinnému, ani
neodpovídá skutkovým zjištěním odvolacího soudu ani soudu prvního stupně; soud
prvního stupně naopak uzavřel, že „se povinnému nepodařilo prokázat smírčí
jednání mezi ním a oprávněnou“. Uvádí-li povinný opak, pomíjí, že na základě
skutkových tvrzení dovolatele, která neodpovídají skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně ani odvolacího soudu, nelze založit přípustnost dovolání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5585/2016, či ze
dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2523/2016).
Povinný dále namítá, že oprávněná podala návrh na zahájení exekuce přesto, že
povinný byl připraven plnit, ale potřeboval součinnost oprávněné spočívající v
tom, že při zaplacení dluhu mu oprávněná vrátí bianko směnku a akcie, které
pohledávku zajišťovaly, a vystaví potvrzení o úhradě pohledávky (což má mít za
následek zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jakož i
rozhodnutí o povinnosti k tomu, aby odměna exekutora byla stanovena nikoliv
podle ust. § 11 odst. 1 písm. a/, ale podle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č.
330/2001 Sb.). Nejvyšší soud neupírá racionalitu argumentu povinného, že
nevyhoví-li oprávněná jeho požadavku, aby současně s plněním ze závazkového
vztahu, jenž je zaštítěn směnkou, byla povinnému vydána předmětná směnka, může
být taková nesoučinnost oprávněné důvodem pro závěr, že oprávněná způsobila, že
povinný nemohl plnit a že poté podaný exekuční návrh je ze strany oprávněné
zneužitím práva. Nelze však přehlédnout, že povinný podsouvá Nejvyššímu soudu
skutková zjištění, která soud prvního stupně a ani odvolací soud neučinily.
Odvolací soud pouze uvedl, že „povinný se domáhal odkladu exekuce z důvodu
smírného jednání s oprávněnou a zastavení exekuce s odkazem na ust. § 268 odst.
1 písm. g) o. s. ř. s tím, že vymáhaná částka byla dne 30. 7. 2015 složena do
advokátní úschovy a téhož dne byla z úschovy vyplacena přímo oprávněné.“ Soud
prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že povinný nebyl schopen plnit
nikoliv proto, že by mu oprávněná neposkytla součinnost, ale proto, že získal
dostatečné finanční prostředky až dne 24. 7. nebo dokonce 27. 7. 2015.
Dovolatelova námitka tedy nemá oporu ani ve skutkových zjištěních odvolacího
soudu, ani soudu prvního stupně. Na základě skutkových tvrzení dovolatele,
která neodpovídají skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ani odvolacího
soudu, nelze dovolání založit. Relevantním dovolacím důvodem může být pouze
otázka právní, nikoliv polemika dovolatele se skutkovými zjištěními nalézacích
soudů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V obecné rovině lze dát dovolateli za pravdu, že řádně neodůvodněné rozhodnutí
obecného soudu je zásahem do práva účastníka na spravedlivý proces, což může v
extrémních případech založit přípustnost dovolání, když přezkoumatelnost
rozhodnutí odvolacího soudu je třeba vyhodnotit i s přihlédnutím k rozhodnutí
soudu prvního stupně, na které rozhodnutí odvolacího soudu navazuje (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, nález
Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, či ze dne 26.
9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96). Námitka dovolatele, že se odvolací soud
nevypořádal „se všemi relevantními argumenty účastníků řízení“, a že „se s
mnohými argumenty povinného nevypořádal a zcela je ignoroval“, je v dovolání
následně konkretizována ve dvou případech. Prvním z nich je tvrzení dovolatele,
že „odměna exekutora měla být vyčíslena dle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č.
330/2001 Sb., avšak odvolací soud na tento argument nijak nereagoval“, a že
„povinný uváděl, že odměna exekutora je nepřiměřená, avšak bez reakce
odvolacího soudu.“ Z výše uvedeného popisu důvodů, které odvolací soud a soud
prvního stupně pokládaly za podstatné, je však zřejmé, že napadené usnesení
odvolacího soudu je v potřebném základu (společně s rozhodnutím soudu prvního
stupně) přezkoumatelné. Totéž se týká i výhrady dovolatele týkající se druhé
údajné okolnosti nepřezkoumatelnosti, že „existují důvody pro zastavení exekuce
i dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., avšak bez reakce odvolacího soudu“.
Dovolatel konečně namítá, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu není
přiměřené, aby odměna exekutora byla bez dalšího stanovena podle ustanovení § 6
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. Této jeho argumentaci
je třeba přisvědčit. Odměna soudního exekutora ve výši 50 % odměny podle
ustanovení § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. je ustanovením § 11 odst. 1 písm. a)
téže vyhlášky stanovena pro případ, že povinný splní ve lhůtě 30 dnů ode dne
doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí i zálohu
na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. V zásadě platí, že vyhláškou
č. 330/2001 Sb. ustavený způsob výpočtu odměny soudního exekutora není důvod
nerespektovat. Jestliže však ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č.
330/2001 Sb. vede k tomu, že odměna soudního exekutora má být stanovena v
relativně vyšší částce, např. řádově statisíců nebo dokonce miliónů korun, je
povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve
vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Za takové situace je třeba důsledně
respektovat, že "dobrovolné" plnění povinného po zahájení exekučního řízení je
nutno brát v potaz do té míry, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu
povinného. Exekuční soud přitom musí přihlédnout zejména k tomu, že odměna
exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti
podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Soud je povinen vyhodnotit, zda
takové okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny
exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem (srov. s
nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2516/14, ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3507/13, nebo ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS
475/09).
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není ve shora uvedených částech -
jak vyplývá z výše uvedeného – správné a že nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení v předmětných částech
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, se týkají i výroku III. rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.). V dalším řízení se exekuční soud bude při stanovení výše
odměny exekutora zabývat tím, jestli odměna soudního exekutora s ohledem na
konkrétní složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti nemá být
stanovena v nižší výši, než výpočtem podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 11 odst.
1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je
závazný.
Zbývá dodat, že povinný dovoláním napadl i výrok usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., kterým
povinnému byla uložena povinnost zaplatit oprávněné na náhradu nákladů
exekučního řízení částku 96 013,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám právního zástupce oprávněné. Ve vztahu k této části dovoláním napadeného
rozhodnutí však povinný neuvedl žádný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. a nevymezil ani žádný předpoklad přípustnosti dle § 237 o. s. ř. Proto
bylo dovolání v této části odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu