ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Vysoké školy ekonomie a managementu, a. s., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Nárožní 2600/9a, PSČ 158 00 (identifikační číslo 018 01 376), zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem v Praze, Radhošťská 1942/2, PSČ 130 00, proti žalované K. R., zastoupené JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, PSČ 739 61, o zaplacení částky 170 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 259/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, t a k t o:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, se ve výroku o věci samé mění tak, že se rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 7. 2022, č. j. 14 C 259/2021-121, potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 43 121,98 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 922 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč na účet Nejvyššího soudu č. 3703-32723641/0710, variabilní symbol 3334244323, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
zaplatila 170 000 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně 18. 10. 2019 vyrozuměla žalovanou, že splnila podmínky přijímacího řízení a byla přijata ke studiu na Vysoké škole ekonomie a managementu v Praze, bakalářského studijního programu ekonomika a management (studijní obor komunikace a lidské zdroje), v cenové úrovni Standard. Žalovaná se ke studiu zapsala a studium nastoupila. Podle vyrozumění studijní poplatky za příslušný studijní program v rámci cenové úrovně Standard činí 120 000 Kč za standardní dobu studia tři roky, tedy do 31.
8. 2022, roční splátka představuje 40 000 Kč. Podle článku II odst. 2 vyrozumění úspěšným předpokladem cenové úrovně Standard v každém akademickém roce „ročníku“ je splnění minimálně 50 % kreditů za akademický rok, splnění minimálně 50 % docházky za akademický rok a absolvování 100 % zkoušek se studijním průměrem 2.0 včetně studentských aktivit a participací na akcích vysoké školy. Podle článku II odst. 3 v případě nesplnění stanovených podmínek v daném akademickém roce je student povinen doplatit cenový rozdíl cenové úrovně Standard a cenové úrovně Premium.
Žalobkyně je akreditována k poskytování vysokoškolského studia jako soukromá vysoká škola a je registrována u Ministerstva školství, předmětem její činnosti je uskutečňování akreditovaných bakalářských, magisterských a doktorandských studijních programů podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“) a předmětem podnikání je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalovaná dne 17. 10.
2019 podepsala listinu označenou jako smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na vysoké škole (žalobkyně). Ve smluvním prohlášení je uvedeno, že student se zavazuje v průběhu studia dodržovat závazky a povinnosti vyplývající z platné právní úpravy, vnitřních předpisů vysoké školy a rozhodnutí orgánů vysoké školy, dodržovat zejména statut vysoké školy, studijní a zkušební řády, disciplinární řády, stipendijní řády, nařízení rektora a všechny další vnitřní předpisy žalobkyně.
Podle článku III odst. 1 vyrozumění vzala žalovaná na vědomí skutečnost, že Vysoká škola ekonomie a managementu je soukromou vysokou školou se státním souhlasem, jejíž činnost a fungování je kryto mj. ze studijních poplatků „školného“, že si je vědoma nabízených cenových úrovní studijních poplatků, že se s těmito cenovými úrovněmi seznámila po obsahové stránce, že je obeznámena s výší poplatků, podmínkami a vnitřními předpisy – nařízeními rektora vysoké školy, že se zavazuje příslušné studijní poplatky po celou dobu studia hradit, když na úhradu poplatků podle článku III odst. 3 nemá vliv ukončení studia.
Podle článku III odst.
4 v případě zanechání, ukončení studia či vyloučení ze studia před úhradou plné výše studijních poplatků se zavázala doplatit rozdíl mezi celkovou výši studijních a administrativních poplatků skutečně zaplacených nejpozději do třiceti dnů od zanechání, ukončení studia nebo vyloučení ze studia. Podle článku III odst. 5 vyrozumění se zavázala k úhradě veškerých studijních a administrativních poplatků ve stanovené výši a v termínech splatnosti, podle písm. a/ u cenové úrovně Standard v případě nesplnění stanovených podmínek v daném období/ročníku k doplacení rozdílu mezi cenovou úrovní Standard a cenovou úrovní Premium za každý akademický rok nebo příslušné platební období.
Žalovaná uhradila poplatek za první ročník studia - 2019/2020 ve výši 40 000 Kč podle nařízení rektora č. 01/2015, následně požádala o ukončení studia. Na tuto žádost jí žalobkyně zaslala oznámení o zanechání studia na vysoké škole ze dne 29. 7. 2020, informovala ji o ukončení studia v souladu se zákonem o vysokých školách k datu 16.7.2020 a upozornila ji na pohledávku ve výši 170 000 Kč, která představuje administrativní poplatek za nesplnění podmínek cenové úrovně Standard 1. až 3. ročníku, 3 x 10 000 Kč, celkem 30 000 Kč, 20 000 Kč jako doplatek do cenové úrovně Premium za 1.
ročník a 120 000 Kč za studijní poplatky včetně doplatku do cenové úrovně Premium za 2. a 3. ročník studia. K úhradě částky ve výši 170 000 Kč byla žalovaná vyzvána výzvou ze dne 15. 12. 2020. Podle statutu žalobkyně je Vysoká škola ekonomie a managementu soukromou vysokou školou neuniverzitního typu podle zákona o vysokých školách, která uskutečňuje akreditované studijní programy a činnosti související s příslušným státním souhlasem, tzn. vzdělávací, výzkumnou a rozvojovou a další tvůrčí činnost, spolu s daným předmětem podnikání, je akciovou společností zřízenou podle zákona o obchodních korporacích se sídlem v Praze, přičemž podle jeho článku 28 práva a povinnosti studenta stanoví právní předpisy, tedy statut, studijní a zkušební řád vysoké školy, disciplinární řád, prohlášení studenta, nařízení rektora a oznámení rektora.
Podle článku 30 odst. 1 žalobkyně ke své činnosti využívá příjmů, které získává z příslušných předmětů svých činností (vzdělávací, výzkumné, vývojové, tvůrčí, expertní, publikační, informační a další doplňkové činnosti) a předmětu podnikání, zejména ve formě poplatků spojených se studiem. Podle článku 37 odst. 1 součástí rozhodnutí o přijetí je vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu, prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia a podklady pro uhrazení studijních poplatků.
Podle článku 38 odst. 1 statutu studium je za úhradu. Ve stanovených případech může rektor rozhodnout o úplném nebo částečném prominutí poplatků za studium. Podle článku 1 nařízení rektora č. 01/2015 jsou studijní poplatky (školné) hrazeny ve výši příslušné studentem zvolené cenové úrovně. Podle článku 1 odst. 4 písm.
a/ bakalářský studijní program v kategorii Stipendium představuje 40 000 Kč/rok [celkem za standardní tříletou dobu studia 120 000 Kč (cenová úroveň Standard)], cenová úroveň Premium 60 000 Kč/rok, celkem 180 000 Kč za tři roky a Exclusive 80 000 Kč, celkem za tříleté studium 240 000 Kč/rok. Podle článku 1 odst. 5 písm. e/ bakalářský studijní program Standard má rozsah stipendia 20 000 Kč. Podle článku 028 administrativního ceníku žalobkyně v případně nesplnění podmínek cenové úrovně Klasik a Standard ročníku (termín zahájení říjen 2019) představuje poplatek 10 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná splnila podmínky výběrového řízení, byla přijata ke studiu, zvolila si studijní program ekonomie a management v cenové úrovni Standard, který byl zpoplatněn částkou 40 000 Kč ročně.
Žalovaná se zapsala ke studiu, studium nastoupila, uhradila roční poplatek ve výši 40 000 Kč a zahájila studium, které absolvovala v prvním ročníku akademického roku 2019/2020. Podpisem smluvního prohlášení ze dne 17. 10. 2019 vzala na vědomí, že její studium na soukromé vysoké škole je mimo jiné financováno ze školného jako příspěvku studenta, jde tedy o poskytování studia za úplatu, jehož výše vyplývá z nařízení rektora č. 01/2015. Musela si být vědoma povinnosti úhrady školného i poté, co předčasně ukončí vzdělání, zanechá-li studia bez řádného absolvování všech tří ročníků.
K povinnostem studenta patřilo nejen dodržování vnitřních předpisů školy, rozhodnutí jejich orgánů, dodržování statutu nebo studijního a zkušebního řádu, ale rovněž hrazení poplatků (školného) nejen za akademický rok, k němuž se žalovaná zapsala, ale rovněž pro případ zanechání nebo ukončení studia před dohodnutou dobou. Svým podpisem na smluvním prohlášení ze dne 17.10.2019 potvrdila, že je obeznámena s obsahem svého studia, s rozsahem poplatků a se všemi vnitřními předpisy školy. Soud prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely smlouvu o vzdělání jako inominátní smlouvu podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z.“), jejímž obsahem jsou všechna práva a povinnosti vymezená v prohlášení studenta ze dne 17. 10. 2019, vyrozumění o přijetí ze dne 18. 10. 2019 a v neposlední řadě další práva a povinnosti vyplývající z platné právní úpravy, tj. zákona o vysokých školách nebo vnitřních předpisů vysoké školy, jako jsou statut nebo nařízení rektora. Smlouva byla uzavřena ústně nejpozději doručením vyrozumění o přijetí ke studiu; pro posouzení, zda jsou povinnosti zde zahrnuté součástí obsahu smlouvy, nemá žádný vliv skutečnost, zda jsou nebo nejsou tyto předpisy registrovány u Ministerstva školství.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, soud prvního stupně dovodil že smlouva není spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 1810 a násl. o. z.
Na vzdělání nelze pohlížet jako na spotřební věc, jako na službu spotřebního charakteru, jde o institut chráněný právními předpisy nejvyšší úrovně, Listinou základních práv a svobod, projevuje se zde vliv veřejného práva prostřednictvím zákona o vysokých školách; žalobkyně vzdělání poskytuje se státním souhlasem a studentům je zajištěna řada výhod a zvláštní ochrana prostřednictvím zákona o vysokých školách nebo státními orgány, např. Ministerstvem školství. Na studenta nelze pohlížet jako na spotřebitele, a to ani tehdy, kdy si studium hradí z vlastních finančních prostředků.
Soukromá vysoká škola nebyla primárně zřízena jako podnikatel, který provozuje činnost soustavně a dlouhodobě za účelem dosažení zisku. Žalobkyně je sice obchodní společností podle zákona o obchodních korporacích, avšak nikoli, aby provozovala podnikání za účelem zisku, ale aby poskytovala vzdělání a byla centrem vzdělanosti. Proto má jak předmětem činnosti spočívající v poskytování vzdělání, tak předmět podnikání, který se vzděláním již nijak nesouvisí. Školné, které je na takové soukromé škole hrazeno, není chápáno jako zisk, ale slouží k zajištění provozu vysoké školy, která podle zákona i statutu musí své financování zajistit sama.
Podle soudu prvního stupně je obsah a rozsah poplatků vymezen jak statutem vysoké školy podléhajícím registraci Ministerstva školství, tak dalšími vnitřními předpisy, jimiž jsou nařízení rektora, které naopak nepodléhají registraci Ministerstva školství. Nedostatek registrace nemá vliv na platnost či případnou neplatnost takových vnitřních předpisů. Konkrétní výše studijních poplatků u žalobkyně vyplývá z nařízení rektora č. 01/2015. Žalovaná byla povinna za studium uhradit stanovený poplatek ve výši 40 000 Kč, neboť se zavázala ke studiu cenové úrovně Standard a tento poplatek žalobkyni uhradila.
Požadovaná úhrada za zbývající ročníky, tj. akademický ročník 2020/2021 a akademický ročník 2021/2022 – přesto, že ke studiu nenastoupila a ukončila ho 16. 7. 2020 – je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, se zákonem o vysokých školách a s dobrými mravy. Svůj závěr odůvodnil tím, že zákon o vysokých školách opravňuje soukromé vysoké školy pouze k výběru poplatků za studium, poplatek 10 000 Kč za rok studia uvedený v administrativním ceníku žalobkyně však s úhradou vzdělání nemá nic společného a představuje sankci pro studenta, který školu z různých důvodů nedokončil.
Žalobkyně tedy účtuje poplatky nad rámec zákona a neoprávněně. Poplatky – argumentuje soud prvního stupně – nepředstavují příjmy a negenerují zisky vysoké školy, vyjadřují podíl studenta na nákladech jeho vysokoškolského studia a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Listina základních práv a svobod a zákon o vysokých školách umožňují zřizování soukromých vysokých škol, které jsou povinny zajistit si finanční prostředky z jiných zdrojů. Nejsou financovány z veřejných prostředků, tedy ze státního rozpočtu, a právní předpisy jim umožňují platbu poplatků za vzdělání.
Na jedné straně zákon garantuje právo na vzdělání, přístup ke vzdělání včetně vysokoškolského vzdělání, ať už na veřejné nebo soukromé vysoké škole, na druhé straně nepochybně garantuje právo na ukončení takového studia. Právo na ukončení studia není nijak omezeno a za ukončení studia nemůže být student sankcionován, jak je tomu v tomto případě, je-li požadován poplatek za nesplnění povinností nebo rozdíl v ceně. Tak, jak je garantováno právo na vzdělání, je garantováno právo na dobrovolné ukončení studia, aniž za to student ponese následky, neboť k ukončení studia může dojít z řady důvodů, např. proto, že studium není ve finančních nebo intelektových možnostech studenta, že neodpovídá jeho schopnostem nebo představám, a právě proto nemůže být ukončení studia v žádném případě sankcionováno.
Nárok žalobkyně je proto v rozporu s Listinou základních práv a svobod, v rozporu se zákonem o vysokých školách a s dobrými mravy. Pokud by soud nárokům žalobkyně poskytl ochranu, byla by jejich úhrada nemorální, opačný výklad zákona o vysokých školách stran poplatků by nebyl ve shodě se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, a byly by zpochybněny hodnoty, na nichž spočívá právní řád České republiky. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 170 000 Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění, že v případě zanechání studia je student (mimo jiné) povinen uhradit všechny finanční závazky vůči žalobkyni za příslušné období podle cenové úrovně studenta, a to v případě Premium a Exclusive za akademický rok, do kterého byl proveden elektronický zápis (článek 4 bod 1 nařízení rektora č. 01/2015). Odvolací soud se ztotožnil s dílčími právními závěry o uzavření inominátní smlouvy, nevýznamnosti absence řádné registrace vnitřních předpisů žalobkyně z hlediska jejich platnosti a smlouvu o studiu rovněž nepovažoval za spotřebitelskou.
Podstatné pro rozhodnutí dané věci je posouzení, zda zákon o vysokých školách, který reglementuje stanovení poplatku na soukromých vysokých školách, zakazuje odchylné ujednání, kterým by se student soukromé vysoké školy zavázal k platbě studijního, případně administrativního poplatku za celou dobu studia, jakožto jedné z nabízených možností (srov. zejména cenovou úroveň Exclusive, ve které se student zavazuje k platbě pouze za dobu, kdy skutečně studoval), i když studia zanechá (§ 56 odst. 1 písm. a/ zákona o vysokých školách).
Odvolací soud dospěl k závěru, že zákon připouští – a ustanovení § 59 zákona o vysokých školách dokonce předpokládá – autonomní normotvorbu; smluvními stranami smlouvy o studiu sjednaná práva a povinnosti neodporují zákonu. Odvolací soud dále posuzoval, zda předmětné ujednání není v rozporu s dobrými mravy.
V této souvislosti hodnotil nejen samotné ujednání o studijním a administrativním poplatku, o jehož soulad s dobrými mravy jde, ale také ujednání další, která zakládají smluvním stranám ostatní práva a povinnosti, včetně možnosti zvolit jednotlivé cenové úrovně. Neshledal, že by se práva a povinnosti stran ocitly ve značné nerovnováze, případně jiné okolnosti, pro které by smlouva o studiu obstála v testu zákonnosti, a přesto neobstála z důvodu rozporu s dobrými mravy jako platné právní jednání.
Uzavřel, že smlouvu o studiu – oproti názoru soudu prvního stupně – nelze považovat za absolutně neplatné právní jednání z důvodu rozporu s dobrými mravy. K obdobnému závěru dospěl odvolací soud ve vztahu k argumentaci týkající se vzájemnosti plnění a lichvy, když uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že poplatky nejsou svou povahou protiplněním, natož vzájemným plněním; kromě toho nelze přehlédnout, že z pokračování studia v případě studentů, kteří studia nezanechali, vyplývá zřejmá připravenost žalobkyně k poskytnutí plnění (§ 1911 o.
z.) Ke skutkovým tvrzením týkajícím se zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti uplatněným až po koncentraci řízení by navíc jako k nepřípustným novotám nemohlo být přihlédnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, resp. které by dovolacím soudem měly být posouzeny jinak. První – dosud neřešenou – otázkou hmotného práva je, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu (§ 580, § 586 o. z.). Druhou otázkou je otázka posouzení inominátní smlouvy o studiu (o poskytnutí vysokoškolského vzdělání) jako spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1810 a násl. o.
z. Podle dovolatelky tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a zároveň se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Připomněla, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, neřeší právní otázku existence či neexistence spotřebitelských vztahů ve všech souvislostech. Třetí otázkou hmotného práva je, zda se pro platnost inominátní smlouvy o studiu, tj. soukromoprávní úpravy mezi účastníky, vyžaduje přijetí do studia a zápis podle vysokoškolského zákona, tj. splnění podmínek stanovených veřejnoprávními předpisy.
Zda může odvolací soud pominout novou argumentaci a nové důkazy ve smyslu § 205a občanského soudního řádu za situace, kdy to má vliv na konečné rozhodnutí ve věci, je poslední otázkou týkající se procesního práva. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně vyložil a aplikoval zákon o vysokých školách. Pokud vnitřní předpisy veřejné vysoké školy podléhají registraci podle § 36 zákona o vysokých školách, musí být v souladu se zákonem. Soudy nesprávně dovodily, že absence registrace vnitřních předpisů nezpůsobuje neplatnost právních jednání.
Odvolací soud navíc nezohlednil ani to, že žalobou uplatněný nárok ve vnitřních předpisech v rozhodné době zakotven nebyl. Nařízení rektora, ze kterého žalobkyně dovozovala svůj nárok, není vnitřním předpisem. Absence registrace u ministerstva zakládá absolutní neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem, nehledě na rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Odvolací soud se nezabýval námitkou, zda byla vůbec studentkou vysokoškolského studia u žalobkyně, neboť nikdy nebyla účastnicí správního (přijímacího) řízení a nikdy se do studia osobně nezapsala; nemohla být proto ani zavázána poskytovat žalobkyni poplatky za studium či jiné administrativní poplatky.
Právní vztah účastnic je třeba vypořádat podle pravidel bezdůvodného obohacení. Soudy rovněž nesprávně dovodily, že se nejednalo o spotřebitelský vztah. Vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – studenty a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu. Judikatura, na kterou odkázal odvolací soud, není relevantní. Na postavení žalobkyně a žalované (slabší strany) je tedy potřeba hledět jako na vztah podnikatele a spotřebitele ve smyslu § 420, § 421 a § 1810 a násl. o.
z., z čehož vyplývá závěr o neplatnosti smlouvy, a to s ohledem na elektronickou formu a komunikaci na dálku. Žalobkyně nesdělila žalované údaje podle § 1811 odst. 2 a § 1820 o. z. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, ze kterého vyšel odvolací soud, se týkalo výhradně veřejných škol a soukromých vysokých škol působících jako obecně prospěšné společnosti. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, se pak netýkal vysokých škol. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně se s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla dovolání zamítnout nebo odmítnout. V prvé řadě má za to, že žalovaná řádně neuvedla, v čem má spočívat přípustnost dovolání, neboť nevymezila, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva považuje za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Vymezení dovolání poukazem na odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu není dostatečné, neboť nespecifikuje, od kterých rozhodnutí odvolacího soudu se napadené rozhodnutí odchyluje. Dále uvedla, že nebyly naplněny předpoklady relativní ani absolutní neplatnosti právních jednání.
Žalovaná relativní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem spočívající v absenci registrace vnitřních předpisů nenamítla, uzavření nepojmenované smlouvy o studiu není rozporné se zákonem, nedostatek řádné registrace jako porušení veřejnoprávní povinnosti nemůže mít následky v soukromoprávní sféře při uzavření smlouvy a tvorba vnitřních předpisů soukromé vysoké školy předpokládá autonomní normotvorbu, tudíž by mělo být možné, aby si strany sjednaly práva a povinnosti ve smlouvě. Podle žalobkyně z právní úpravy a rozhodovací praxe, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 a sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 vyplývá, že vztahy mezi soukromými vysokými školami a jejími studenty nejsou vztahy ze spotřebitelské smlouvy.
Právní otázka, zda je smlouva o studiu platná pro nepřijetí ke studiu či nedostatek zápisu do studia, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť podle skutkového zjištění soudů k přijetí do studia i k zápisu došlo. Navíc žalovaná nikdy nenamítala relativní neplatnost smlouvy pro absenci přijetí či zápisu do studia, veřejné právo je nezávislé na soukromém a údajné vady v přijetí či zápisu neovlivní platnost soukromoprávní smlouvy; pokud by žalované nebylo umožněno stát se studentkou, mohla se domáhat práva z vadného plnění.
Placení školného nelze – mimo jiné – pro absenci povahy protiplnění bránit z hlediska údajně synallagmatického vztahu. V doplňujícím vyjádření ze dne 2. 6. 2024 žalobkyně na podporu závěru, že vztahy mezi soukromými vysokými školami a jejich studenty nejsou spotřebitelskými vztahy, odkázala na usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2156/2023, ve kterém Nejvyšší soud posuzoval charakter vztahu AMBIS vysoké školy, a. s., a jejího studenta ve sporu o školné. V tomto usnesení Nejvyšší soud opětovně posoudil tento vztah jako smlouvu, jež nemá spotřebitelský charakter.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 věty první o.
s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu (§ 580, § 586 o. z.), nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je i důvodné. Podle § 59 zákona o vysokých školách poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu. Podle § 41 zákona o vysokých školách vnitřní předpisy soukromé vysoké školy stanoví, které orgány vykonávají působnost podle části čtvrté až jedenácté tohoto zákona (odst. 1). Pro registraci vnitřních předpisů soukromé vysoké školy a jejich změn platí § 36 obdobně (odst. 2). Podle § 36 zákona o vysokých školách vnitřní předpisy veřejné vysoké školy podléhají registraci Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“ - srov. § 15 odst. 6). Žádost o registraci podává ministerstvu rektor (odst. 1). Vnitřní předpis nabývá platnosti registrací (odst. 4). Z uvedených ustanovení se podává, že za vnitřní předpis ve smyslu § 59 zákona o vysokých školách, jímž soukromá vysoká škola stanoví poplatky spojené se studiem, je třeba rozumět vnitřní předpis registrovaný ministerstvem podle § 36 zákona o vysokých školách, přičemž k jeho platnosti je třeba jeho registrace ministerstvem. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, byl ve smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou sjednán závazek k úhradě poplatků, jež jsou předmětem tohoto sporu, s odkazem na nařízení rektora č. 01/2015. Toto nařízení nebylo registrováno ministerstvem, nenabylo tudíž podle § 36 odst. 4 zákona o vysokých školách platnost a nevyplývají tudíž z něho práva a povinnosti k úhradě poplatků za studium. Nelze tedy dovodit, že strany sjednaly poplatky, které se žalovaná zavázala v případě předčasného ukončení studia uhradit. Totéž se týká i poplatku podle tzv. administrativního ceníku. Vzhledem k tomuto závěru se dovolací soud již nemusel zabývat tím, zda smlouva o studiu je smlouvou spotřebitelskou. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka, zda se pro platnost smlouvy o studiu vyžaduje přijetí ke studiu a zápis podle zákona o vysokých školách. Výhradu, že tyto předpoklady nebyly splněny, žalovaná založila na skutkových závěrech odlišných od zjištění, k němuž dospěl odvolací soud (že splnila podmínky výběrového řízení, byla přijata ke studiu, ke studiu se zapsala a ke studiu také nastoupila). Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017). Skutková zjištění soudů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nelze přitom ani dovodit, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). K otázce, zda odvolací soud může pominout novou argumentaci a důkazy ve smyslu § 205a o. s. ř. za situace, kdy to má vliv na konečné rozhodnutí ve věci, dovolací soud poznamenává, že dovolatelka nejen že nevymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání, ale námitku ani nekonkretizovala. Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení první otázky správné. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 první věty, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšné žalované spočívají v odměně advokáta za čtyři úkony právní služby podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (vyjádření k odvolání ze dne 4. 10. 2022, nahlédnutí do spisu dne 16. 3. 2023, vyjádření k replice žalobkyně ze dne 23. 3. 2023, účast na jednání u odvolacího soudu dne 28. 3. 2023) ve výši 31 600 Kč, v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za čtyři úkony právní služby ve výši 1 200 Kč, v náhradě cestovného podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za cestu z Třince do Ostravy a zpět dne 16. 3. 2023 a za cestu z Třince do Ostravy a zpět dne 28. 3. 2023, vždy ve výši 819 Kč, a v náhradě za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za dny 16. 3. 2023 a 28. 3. 2023, vždy ve výši 600 Kč, po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve výši 7 483,98 Kč; celkem tedy tyto náklady činí 43 121,98 Kč. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto podle § 243c odst. 3 první věty, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšné žalované spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu ve výši 7 900 Kč, v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč, po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve výši 1 722 Kč; celkem tedy tyto náklady činí 9 922 Kč. O povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek ze dovolání bylo rozhodnuto podle § 2 odst. 3 a 5, § 3 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. j), § 7 odst. 1 a položky 23 odst. 1 písm. d) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu