33 Cdo 2730/2024-190
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Pneuservis Florýk s. r. o., se sídlem v Prostějově, Kralická 5040, identifikační číslo osoby 27755916, zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti žalovanému L. D., zastoupenému JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, o doplatek kupní ceny a převzetí předmětu koupě, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 131/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2024, č. j. 38 Co 31/2024-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2024, č. j. 38 Co 31/2024-157, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 4 C 131/2023-121, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 12 579,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 21. 4. 2023 do zaplacení (výrok I) a převzít v prodejně žalobkyně na adrese XY jejím prostřednictvím čtyři kusy zimních pneumatik značky Kumho WP71 WinterCraft 235/50R17 100V XL (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud prvního stupně z provedeného dokazování vzal za prokázané, že 10.
11. 2022 byla mezi účastníky uzavřena nejdříve kupní smlouva o koupi letních pneumatik (dále též jen „pneu“), na které složil žalovaný zálohu 2 000 Kč, následně byla uzavřena ústně kupní smlouva o koupi čtyř kusů výše označených zimních pneu za cenu 3 644,90 Kč za kus, celkem 14 579,61 Kč (žalovaný byl s jejich cenou seznámen tak, že ji viděl na párovém monitoru v prodejně žalobkyně), a poté téhož dne požadoval žalovaný sjednání zániku koupě letních pneu. Žalobkyně 12. 11. 2022 žalovanému sdělila, že zimní pneu jsou naskladněny k vyzvednutí, žalovaný však pneumatiky nepřevzal a kupní cenu nezaplatil.
Zatímco účastníci zánik závazku na koupi letních pneu sjednali, k zániku závazku na zimní pneu nedošlo. Zaplacenou částku 2 000 Kč považoval soud prvního stupně za závdavek podle § 1808 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, při sjednání koupě letních pneu, s právem žalobkyně si ho po zrušení závazku ponechat. Žalobkyně jej však převedla jako částečné plnění na kupní cenu zimních pneu. Neuvěřil verzi žalovaného o jeho uvedení v omyl M. F. (uvedením jiných pneu místo požadovaných letních) a věrohodnost žalovaného považoval za pochybnou s ohledem na jeho v řízení se měnící tvrzení přizpůsobovaná procesní situaci.
Jeho jednání vyhodnotil jako nepoctivé. Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 38 Co 31/2024-157, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud se neztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně o skutkovém stavu. Za nespornou považoval skutečnost, že 10. 11. 2022 se žalovaný dostavil do provozovny žalobkyně a učinil objednávku čtyř kusů letních pneu, na něž uhradil zálohu 2 000 Kč, a téhož dne byla jeho objednávka stornována.
Dospěl však k závěru, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o datu uzavření smlouvy o zimních pneu, o způsobu jejího uzavření a o jejím obsahu. Dovoláním podaným proti rozsudku odvolacího soudu se žalobkyně domáhá jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně jeho změny a vyhovění žalobě. Napadené rozhodnutí je podle ní založeno na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud neřídil zákonným příkazem § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. (povinností odvolacího soudu znovu provést ty důkazy, ze kterých dle jeho názoru vyplývají jiná skutková zjištění), ani v dovolání označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí postavil pouze na odlišných skutkových zjištěních ze dvou listinných důkazů, dokazování jimiž nezopakoval (účastníkům nesdělil, že skutková zjištění soudu prvního stupně nesdílí, a neumožnil jim tak procesně reagovat), aniž by se jakkoli vypořádal s jejich odlišností a tím, proč nemůže skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně obstát. Jeho rozhodnutí tak považuje za překvapivé, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, odpírající jí právo na spravedlivý proces.
Občanský zákoník ani předpisy o ochraně spotřebitele nepředepisují u ústně uzavřené kupní smlouvy povinnost vlastnoručního podpisu pod objednávkou. Navíc rozhodnutí vychází z nepravdivé skutečnosti, že podpisem žalovaného nebyla opatřena ani objednávka letních pneu, ačkoli ve spise na č. l. 19 je založeno potvrzení objednávky letních pneu z 10. 11. 2022 s vlastnoručním podpisem žalovaného. Z důvodu shody objednatele, data objednávek a jejich předmětu (pneumatiky) bylo číslo objednávky letních pneu s podpisem žalovaného ponecháno jako doklad o objednání pneu jako takových (když objednávka zimních pneu byla učiněna ještě před stornováním letních pneu), neboť nebylo nutné formálně vystavovat samostatnou objednávku pro zimní pneu.
Dále upozorňuje na e-mail žalovaného L. F. z 21. 12. 2022, v němž zasílá žalobkyni „poslední výzvu k dodání zboží dle objednávky, případně k vrácení zálohy“, čímž nemohl myslet letní pneu, došlo-li ke stornu jejich objednávky. Skutková zjištění odvolacího soudu (odlišná od soudu prvního stupně) jsou tak spekulativní povahy, protiřečí si s ostatními zjištěními soudu prvního stupně a jsou v extrémním nesouladu s ostatními provedenými důkazy. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud ji měl po zopakování dokazování (nebo i bez něj) poučit, aby navrhla důkazy k prokázání svého tvrzení.
Nejeví se jí přiléhavý odkaz na § 1812 odst. 1 občanského zákoníku, který předpokládá existenci platné smlouvy. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout, když nejde o žádnou otázku, která by nebyla již soudy řešena. Jde o spotřebitelský vztah upravený § 1812 občanského zákoníku, odvolací soud vycházel z důkazů, které shromáždil soud prvního stupně, a sám je vyhodnotil podle platné judikatury. Pro doplňování skutkového stavu nebyl důvod. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Žalobkyní artikulovaná otázka 1) zda „musí odvolací soud v případě, že z listinných důkazů vyvozuje odlišná skutková zjištění než soud prvního stupně, provést vlastní (opakované) dokazování takových listinných důkazů“, založit přípustnost dovolání nemůže, neboť na jejím vyřešení není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud totiž z listinných důkazů (ani ze dvou potvrzení o přijetí objednávky z 10.
11. 2022, ani z e-mailu žalobkyně z 16. 2. 2022) neučinil jiná skutková zjištění oproti soudu prvního stupně (k tomu srov. odstavce 13 rozsudku odvolacího soudu a 8 a 25 rozsudku soudu prvního stupně, v nichž soudy obou stupňů shodně učinily skutkové zjištění o absenci podpisu žalovaného, a odstavce 14 rozsudku odvolacího soudu a 11 rozsudku soudu prvního stupně, v nichž učinily shodné zjištění o sdělení žalobkyně žalovanému o změně objednávky na zimní pneumatiky). Nadto tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena tak, že „[P]ostup odvolacího soudu, který neopakoval dokazování listinnými důkazy, ačkoli z nich dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá, neboť obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008)“. K tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1109/2010 (dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu na webových stránkách www.nsoud.cz). Přípustnost (a současně důvodnost) dovolání však zakládají zbylé dvě žalobkyní předložené otázky: 2) zda „je odvolací soud povinen vypořádat se ve svém rozhodnutí se všemi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jím učiněnými právními závěry/posouzeními v případě, že rozhodne odlišně na základě skutkových tvrzení jím zjištěných ze dvou (jím neprovedených) důkazů, aniž by se zabýval i dalšími soudem prvního stupně provedenými důkazy a právním hodnocením“ (podle žalobkyně odvolací soud postupoval v rozporu s jí označenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu), a 3) zda „je odvolací soud s přihlédnutím k ust.
§ 211 o. s. ř. o přiměřeném použití předpisů pro nalézací řízení povinen vždy vyzvat účastníky řízení ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., aby doplnili vylíčení rozhodných skutečností, jestliže má za to, že jím zjištěné skutečnosti z provedeného dokazování před soudem prvního stupně se od jejich hodnocení nalézacím soudem odlišují a tyto tedy jinak právně posuzuje (má jiný právní názor ze skutkových zjištění)“ (podle žalobkyně jde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou), byť v případě otázky ad 3) není důvodnost dovolání dána tím, že by otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, nýbrž proto, že postup odvolacího soudu odporuje jeho judikatuře.
Podle § 213 odst. 2 o. s. ř.
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. V nálezu z 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24 (dostupném, stejně jako další rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.usoud.cz), Ústavní soud (s odkazem na svá dřívější rozhodnutí), kromě jiného, uvedl, že skutková zjištění jsou výsledkem provádění důkazů, a může je tedy činit jen soud, který dokazování provedl.
Je nepřípustné, aby odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud prvního stupně, aniž je sám provedl. Hodnocením důkazů bez jejich provedení soud porušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy"), především porušuje zásadu přímosti, jejímž účelem je zajištění objektivity a nezávislosti soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Je obecně v rozporu se základním právem na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny, hodnotí-li odvolací soud nalézacím soudem provedené důkazy jinak, aniž by dokazování zopakoval. Zásada rovnosti stran ("zbraní") v civilním procesu obecně zahrnuje rovnost břemen, která jsou na účastníky kladena v průběhu řízení. Povinností účastníků řízení je tvrdit rozhodné skutečnosti [§ 101 odst. 1, písm. a) o. s. ř.] a navrhnout důkazy k jejich prokázání [§ 101 odst. 1, písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.]. Občanský soudní řád stanoví jasné pravidlo: Neplní-li účastníci řízení dostatečně své základní povinnosti tvrzení a důkazní, musí je soud aktivně vyzvat a poučit, aby svoji "nečinnost" napravili a neprohráli spor jen pro neunesení procesního břemene - bez předchozího "varování" ze strany soudu.
Jinými slovy, soudy musí dát "prohrávajícímu" účastníkovi řízení reálnou šanci k nápravě - aby dotvrdil rozhodné skutečnosti a dodatečně navrhl důkazy. Smyslem takové poučovací povinnosti především je, aby soud postupoval předvídatelně (§ 6 o. s. ř.), tedy aby procesní strana neprohrála spor jen proto, že neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž by před tím věděla či mohla vědět, že ji takové břemeno vůbec tíží. Obdobně to platí v situaci, kdy soud má na věc odlišný právní názor, s nímž jsou spojena jiná skutková tvrzení (§ 118a odst. 2 o.
s. ř.). Neposkytne-li odvolací soud účastníkovi řízení dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů, přestože oproti nalézacímu soudu změnil právní názor, v důsledku kterého účastník již neunáší svá břemena tvrzení a důkazní, poruší zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1407/2021, s odkazem na rozsudek z 11. 5. 2011, sp. zn.
28 Cdo 4118/2010, uvedl, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.
Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018). Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu z 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly.
Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů, vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ke stejnému závěru se pak přihlásil Ústavní soud např. v nálezu z 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, a Nejvyšší soud např. v rozsudku z 19.
6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3554/2023, v rozsudku z 21. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3825/2023, a v řadě dalších. Překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Proto je ve smyslu § 118a o. s. ř. povinností odvolacího soudu, pokud dospěje ke zcela odlišnému právnímu posouzení od právního posouzení soudu prvního stupně, dát stěžovateli možnost, aby se v tomto směru bránil, a to buď v rámci ústního jednání nebo zrušením prvostupňového rozhodnutí a vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu z 15.
9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, z 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, z 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02). Odvolací soud, aniž zopakoval či doplnil dokazování, své rozhodnutí opřel o závěr (odlišný od soudu prvního stupně, jenž vycházel z dokazování listinami, zvukovou nahrávkou a výslechem jednatelů žalobkyně a žalovaného), že žalobkyně neprokázala své tvrzení o kontraktačních jednáních účastníků (dospěl tedy k závěru, že neunesla své důkazní břemeno), že její tvrzení jsou nejednoznačná a nevěrohodná, a to z důvodu, že potvrzení objednávky z 10.
11. 2022 (se stejným číslem dokladu) týkající se letních i zimních pneu neobsahují vlastnoruční podpis žalovaného, že jejich obsah nekoresponduje se skutkovým tvrzením žalobkyně v žalobě o uzavření dne „11. 11.
2022“ kupní smlouvy „pouze“ na zimní pneu a že skutková tvrzení žalobkyně jsou rozporná s obsahem e-mailové korespondence žalobkyně s žalovaným z 16. 12. 2022 [v níž mu sděluje, že, jak jistě ví, objednávku „změnil“ na 4 ks zimních pneumatik (s čímž se soud prvního stupně vypořádal v odst. 11 svého rozhodnutí jako s terminologickou nepřesností)]. Odvolací soud se ovšem v tomto ohledu nijak nevypořádal nejen s argumentací soudu prvního stupně (vedoucí k jeho závěru o unesení důkazního břemene žalobkyní), ale ani s ostatními důkazy jím provedenými, o něž soud prvního stupně svůj závěr o prokázání tvrzení žalobkyně o uzavření kupní smlouvy na koupi zimních pneumatik ústní formou opřel (které nezopakoval), a o nevěrohodnosti obrany žalovaného a jeho nepoctivém jednání.
Ačkoli dospěl k jinému závěru o (ne)unesení důkazního břemene žalobkyní, neposkytl jí dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů, čímž porušil zásadu předvídatelnosti rozhodování a rovnosti účastníků řízení. Jeho rozhodnutí je tak nutno považovat za překvapivé. Lze dodat, že pokud odvolací soud s odkazem na § 1812 odst. 1 o. z. dovodil, že vystupovala-li žalobkyně ve vztahu k žalovanému (spotřebiteli) jako podnikatelka, „lze proto na ni klást přísnější požadavky na prokázání všech podstatných okolností, na nichž je její nárok založen“, pak zaměnil otázku výkladu smlouvy (na nějž cílí hmotněprávní ustanovení § 1812 o.
z.) s procesním postupem při prokazování rozhodných skutečností ve sporném řízení založeném na břemenu tvrzení a důkazním (§ 101 odst. 1, § 120 o. s. ř.), při němž se uplatní zásada rovnosti účastníků řízení (srov. § 18 odst. 1 věta první o. s. ř. a výše uvedenou judikaturu). Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušit (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.), a vrátit mu věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu