33 Cdo 3022/2021-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce O. G., bytem XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Zenáhlíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, proti žalované PANTRA s. r. o., sídlem ve Zlíně, Obeciny IV 3592 (identifikační číslo 044 74 554), zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o vzájemném návrhu žalované o 323.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 41 C 95/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 58 Co 299/2020-345, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.920 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Stanislava Zenáhlíka, advokáta.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud v odvoláním napadeném rozsahu změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 41 C 95/2019-302, tak, že zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná po žalobci domáhala zaplacení 323.250 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 23. 7. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že určení času plnění spočívající ve vrácení zápůjčky poskytnuté právní předchůdkyní žalované žalobci bylo sjednáno – v souladu s § 1960 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“) – ve prospěch žalobce (vydlužitele). Citované ustanovení dopadá na situace, kdy je podle smlouvy určení času plnění plně ponecháno na dlužníkovi, případně je závislé na skutečnosti, kterou může ovlivnit pouze dlužník, přičemž jde o závazky, které může dlužník z hlediska času plnit dle libosti, může tedy zaplatit „až bude moci“, „až bude chtít“, „až bude schopen“, „podle možností“, „jak to půjde“, „až bude ziskový“ apod. Bylo-li mezi stranami smlouvy o zápůjčce domluveno, že žalobce vrátí částku 250.000 Kč „jakmile bude firma vydělávat a budou provize“ a že částku 73.000 Kč vrátí „jakmile bude mít peníze“, splatnost nároku uplatněného vzájemným návrhem nemohla podle § 2393 odst. 1 o.
z. nastat. Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. To, že D. H. – právní předchůdkyně žalované – přenechala žalobci k volnému nakládání v hotovosti 8.
6. 2017 částku 250 000 Kč a 24. 4. 2017 částku 73 250 Kč vyplývá z listiny „osobní půjčka pan G..“ Pohledávku za žalobcem D. H. postoupila smlouvou ze 7. 6. 2019 žalované, o čemž byl žalobce uvědoměn. Spor panuje o to, zda v založených právních vztazích (poměrech) byla doba plnění ponechána na vůli dlužníka, resp. zda byl dlužník oprávněn určit čas plnění.
Právní předchůdkyně žalované a žalobce se dohodli, že uvedené částky (celkem 323 250 Kč) žalobce vrátí, jakmile „bude firma vydělávat a budou provize“ a „až bude mít žalobce“ peníze, což vyplývá z výslechu žalované, resp. její jednatelky D. H.. Důkaz provedený v řízení před soudem prvního stupně – výpověď žalované – hodnotil odvolací soud důsledně v intencích pokynů daných ustanovením § 132 /§ 211/ o. s. ř. a shora uvedený skutkový závěr (následně podrobený právnímu posouzení) není s ním v extrémním rozporu (jde o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět).
O případ, kdy skutková zjištění jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak v projednávané věci nejde (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Předložila-li žalovaná k dovolacímu přezkumu otázku vzájemného vztahu obecného ustanovení § 1960 o.
z. (upravujícího situaci, kdy je dobu plnění oprávněn určit dlužník) a speciálního ustanovení § 2393 odst. 1 o. z. (řešící naopak situaci, kdy není sjednána doba plnění), pak její řešení založila na vlastní skutkové verzi, podle níž splatnost zápůjčky strany nesjednaly. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v tom, že zjišťuje-li soud pomocí výkladu projevu vůle, co bylo stranami ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření nebo jiným způsobem projevily, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 21.
10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, a usnesení ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008, a ze dne 18.
6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014). Stejné platí i v případech výkladu právních jednání, resp. úmyslů smluvních stran (§ 555 a násl. o. z.). Lze proto shrnout, že při
vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci, se žalovaná předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a její právní námitky jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se účastníci smlouvy o zápůjčce dohodli, že žalobce peníze vrátí poté, co žalovaná (pro niž pracuje a obstarává obchodní příležitosti) „bude vydělávat a budou provize“ či „až bude mít žalobce peníze,“ je podřaditelný § 1960 o. z., s jehož hypotézou (oprávnění dlužníka určit čas plnění) je spjata dispozice, tj. právo věřitele domáhat se splatnosti žalobou, neurčí-li čas plnění dlužník (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, a ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009).
Výtka žalované že „odvolací soud si ustanovení o zákazu nepředvídatelnosti vyložil nesprávně tak, že postačí svůj pro účastníky řízení překvapivý právní názor sdělit u jednání soudu a neposkytnout tak účastníkům relevantní časový prostor pro přichystání své argumentace,“ vystihuje vadu řízení, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). K takovéto vadě přihlédnout nelze, není-li – jako v projednávané věci – dovolání přípustné.
Nicméně dovolací soud pro úplnost konstatuje, že podle protokolu z jednání u odvolacího soudu konaného 17. 6. 2021 soud v souladu s § 118a odst. 2 /§ 213b odst. 1/ o. s. ř. účastníky upozornil na možnost jiného právního posouzení věci a dal jim možnost vyjádřit se. Stejné platí o námitce dovolatelky, že „odvolací soud nedostál požadavku § 101 o. s. ř. a tento nesprávně vyložil tak, že svým poučením může nahrazovat povinnost tvrzení účastníka řízení“, neboť „žalobce v průběhu celého řízení netvrdil, že splatnost půjčky byla sjednána v režimu § 1960 o.
z.“
Jelikož žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu