33 Cdo 3311/2023-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. O., zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 11, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 134/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 29 Co 127/2021-187, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta.
Žalobce uplatnil v řízení před finančním arbitrem nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor měla získat žalovaná přijetím plnění (pojistného) na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění; současně se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy. Bezdůvodné obohacení vyčíslil částkou odpovídající rozdílu mezi tím, co žalované zaplatil na pojistném a jejím plněním na tzv. nespotřebovaném pojistném. Finanční arbitr nálezem ze dne 28. 6. 2018, č. j. FA/SR/ZP/91/2017-3, potvrzeným rozhodnutím o námitkách č. j.
FA/SR/ZP/91/2017-31, návrh žalobce na zaplacení částky 109 526 Kč s příslušenstvím zamítl s odůvodněním, že uplatněný nárok je promlčen, přičemž žalovaná promlčení namítla; na určení neplatnosti pojistné smlouvy neshledal ze strany žalobce naléhavý právní zájem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 127/2021-79, potvrdil rozsudek ze dne 4. 8. 2020, č. j. 24 C 134/2019-48, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se žalobce domáhal „změny“ rozhodnutí finančního arbitra, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Poté, co se vypořádal s námitkami žalobce stran vad řízení a jeho výhradami ke skutkovým zjištěním, vyšel z toho, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 1. 8. 2011 smlouvu o investičním životním pojištění PROFI Invest, v níž se žalobce mimo jiné zavázal hradit pojišťovně měsíčně pojistné; k 3. 12. 2013 jí uhradil na běžném pojistném 150 000 Kč. Dopisem ze dne 7. 3. 2014 žalovaná žalobci oznámila, že k 5. 2. 2014 zaniklo jeho životní pojištění z důvodu neplacení pojistného a informovala ho, že mu bude vyplacena částka 40 474 Kč stanovená podle pojistně technických zásad k datu zániku pojištění (nespotřebované pojistné); téhož dne mu tuto částku vyplatila.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který posoudil nárok uplatněný žalobou jako (možný) soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklých ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení (oddělených plateb pojistného) a běh subjektivních promlčecích lhůt posuzoval u každého z žalobcem uplatněných (možných dílčích) nároků samostatně. Akcentoval, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení je moment, kdy se oprávněný dozví o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, resp. kdy se dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu; nevýznamná je naopak skutečnost, zda má oprávněný takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná.
Vědomostí se podle odvolacího soudu míní zjištění takových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, ze které bylo plněno, je neplatná. Neplatnost pojistné smlouvy byla objektivně odvoditelná z ní samotné (z jejího textu), s nímž byl žalobce seznámen v okamžiku uzavření smlouvy; jeho vědomost o tom, co sám plnil, spadá v jedno s platbami pojistného.
Uplatnění námitky promlčení ze strany žalované odvolací soud neshledal rozporným s dobrými mravy. Doplnil, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval „uplynutí všech promlčecích dob“, mínil tím uplynutí všech možných subjektivních promlčecích lhůt k uplatnění dílčích práv na vrácení jednotlivých pojistných, uhrazených na základě neplatné smlouvy; pro nadbytečnost se proto nezabýval počtem žalobcem zaplacených plnění. Uzavřel, že před podáním návrhu na vydání bezdůvodného obohacení k finančnímu arbitrovi všechny možné promlčecí lhůty uplynuly.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 207/2022-164, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 127/2021-79, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolání shledal přípustné pro řešení otázky týkající se běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou odvolací soud neřešil konformně s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu reflektující nález Ústavního soudu ze dne 10.
5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 25. 1. 2017) byl dovolatelem uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) promlčen, označil za předčasný, a tudíž nesprávný. Odvolacímu soudu uložil, aby v dalším řízení určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty řešil v kontextu citovaného nálezu Ústavního soudu, tj. aby reflektoval, že vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy žalobce mohl reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení (tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno).
Řečeno jinak, je třeba zjišťovat, kdy nastalo alespoň laické povědomí věřitele o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby. Opomenout nelze ani otázku běhu objektivní promlčecí lhůty. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 29 Co 127/2021-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V intencích závazného pokynu Nejvyššího soudu žalobce poučil podle § 118a odst. 1 a 3 ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení o tom, kdy získal povědomost o vzniku bezdůvodného obohacení; žalobce tvrzení nedoplnil, resp. uvedl, že neví o žádné události toho významu, která nastala v době po vyplacení odbytného.
Odvolací soud následně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, když nejpozději dne 6. 4. 2014 výplatou odbytného ve spojení s písemnou informací ze dne 7. 3. 2014 se žalobce dozvěděl, že více peněz z investované částky od žalované neobdrží, tedy že neobdrží částku odpovídající zaplacenému pojistnému, nýbrž tzv. odkupné, resp. odbytné (tj. plnění, které pojišťovna pokládá za konečné vypořádání ukončeného smluvního vztahu).
Při vědomosti pojištěného, že z jím investované částky ve výši cca 150 000 Kč se mu od pojišťovny dostane zpět 40 474 Kč, lze učinit závěry o povaze smluvního vztahu a rovnováze výhod a nevýhod, které ze smlouvy plynou pro každou ze smluvních stran. Připustil-li žalobce, že z jeho strany mohlo jít o volbu nevýhodného směru investování, nikterak netvrdil, že se o tom ujistil, resp. že tato jeho obava byla vyvrácena a že poté dospěl k posouzení pojistné smlouvy jako neplatné. Závěru, že k okamžiku získání subjektivní vědomosti o okolnostech, které vedou k posouzení smlouvy jako neplatné, došlo kdykoli později, tak v projednávané věci chybí reálný skutkový podklad.
Odvolací soud proto vztáhl počátek subjektivní lhůty k uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení k datu vyplacení „odbytného“ (tj. ke dni 6. 4. 2014). Ve vztahu k objektivní promlčecí lhůtě odvolací soud konstatoval, že její počátek je nutno spojit s okamžikem, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení žalované. Jestliže žalobce uhradil žalované částku 150 000 Kč zahrnující pojištění na dva roky dvěma platbami (5. 8. 2011 ve výši 75 000 Kč a 5. 8. 2012 ve výši 75 000 Kč), začala mu běžet objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vrácení pojistného 5.
8. 2012. Objektivní promlčecí lhůtu by však bylo nutno posuzovat v souladu s judikaturou SD EU s respektem k zásadě efektivity a pokud ve smlouvě byla zneužívající ujednání, nemohla by tříletá lhůta působit v neprospěch žalobce, neboť by mu bránila efektivně uplatnit nárok před skončením předmětné dlouhodobé smlouvy. Úvahu však s ohledem na uplynutí subjektivní promlčecí lhůty po zániku smluvního vztahu označil za nadbytečnou. Poté, co zrekapituloval závěry o neplatnosti pojistné smlouvy spočívající v neurčitosti ujednání o nákladech pojistně investičního produktu a o výši rizikového pojištění, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované není rozporné s dobrými mravy.
Uzavřel, že včasné uplatnění nároku před finančním arbitrem či u soudu bylo plně v rukou žalobce; ochrana žalobce jako spotřebitele zasahuje celý komplex vztahů od předsmluvních jednání, přes splnění informační povinnosti, posouzení přiměřenosti smluvně sjednaných práv a povinností až po výsledné vypořádání po zániku smluvního vztahu, nemůže však být bezbřehá a chránit žalobce po skončení smluvního vztahu, kdy druhá smluvní strana již vůči němu žádná právní jednání nekoná, a zasahovat neomezené období, po které by žalobce mohl seznat, že má možnost se vůči žalované domoci dalšího plnění.
I v případě spotřebitele platí zásada vigilantibus iura scripta sunt. Žalobce netvrdil, že by marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty způsobila svým jednáním žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, ze dne 28. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, ze dne 10. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, ze dne 21. 2. 20023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022 a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3294/2022) při řešení otázky, kdy začala plynout subjektivní promlčecí doba jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Připomíná, že již v řízení před arbitrem argumentoval tím, že skutečnost, že odbytné je nižší než zaplacené pojistné, je předvídaným důsledkem předčasného ukončení pojištění, nelze ji však považovat za indikátor neplatnosti pojistné smlouvy. Řečeno jinak, vědomost pojištěného, že odbytné je nižší než jím uhrazené pojistné, nelze ztotožňovat s vědomostí, že pojistná smlouva je neplatná a že pojistitel se bezdůvodně obohatil. Závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby považuje za svévolný, neboť taková vědomost nebyla v řízení tvrzena ani prokázána.
Při výplatě odbytného nepochybně seznal, že se na jeho úkor žalovaná obohatila, avšak to samo o sobě neznamená, že věděl, že se jedná o bezdůvodné obohacení z neplatných smluvních ujednání. Odvolací soud jeho vědomost toliko presumoval s odůvodněním, že v odvolacím řízení neuvedl žádnou pozdější skutečnost, která by měla spustit běh subjektivní promlčecí lhůty. Odvolací soud tudíž nerespektoval ani rozsudek ze dne 18. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 207/2022-164, kterým Nejvyšší soud jeho předchozí rozsudek v nyní projednávané věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nelze souhlasit s dovolatelem, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 18. 1. 2023, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč.
zák.) odvolací soud správně spojil se skutečnou (prokázanou) vědomostí žalobce o bezdůvodném obohacení, které na jeho úkor získala žalovaná, nikoli se skutkovými okolnostmi, z nichž by bylo možno na tuto vědomost usuzovat. Takový postup odpovídá závěrům, které přijal a odůvodnil Ústavní soud v nálezech ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, na něž navázala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo
361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 303/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022 a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022. Od závěrů dovozených v citovaných rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odklánět, nadto za situace, kdy dovolatel svou argumentaci založil na vlastní skutkové verzi, co se týče jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, která se liší od skutkové verze, z níž vycházel při právním posouzení odvolací soud. Dovolatel pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Ačkoliv dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k dalším právním otázkám nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku a výtkou, že skutkové zjištění, z něhož soudy vycházely, je nesprávné, resp. neúplné, dovolatel nezpochybnil žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že zatížil řízení vadami, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není. Dovolatel v té souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá.
K námitce, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami obsaženými v odvolání považuje dovolací soud za vhodné uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č.
16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu