33 Cdo 332/2024-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce P. P., zastoupeného Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad spádem 640/18, proti žalované H. H., zastoupené JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Trojanova 342/18, o zaplacení 3 920 958,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 11/2022, o dovolání žalobce proti (částečnému) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2023, č. j. 19 Co 104/2023-538, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Trutnově (částečným) rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 9 C 11/2022-489, zamítl žalobu o zaplacení 3 550 577,32 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 25. 6. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že o zbývající části nároku, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové (částečným) rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 19 Co 104/2023-538, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a odmítl odvolání žalobce proti výroku II.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastnící řízení byli partneři a od roku 2015 do roku 2019 žili ve společné domácnosti. Dne 21. 10. 2016 uzavřel žalobce jako budoucí obdarovaný s žalovanou jako budoucí dárkyní smlouvu o smlouvě budoucí darovací. Strany se v ní zavázaly uzavřít bez zbytečného odkladu od výzvy druhé strany darovací smlouvu, jejímž předmětem bude bezúplatný převod vlastnického práva k blíže specifikovaným jednotkám (byt a garáž) a k nim přináležejícím spoluvlastnickým podílům v katastrálním území XY („předmět darování“) z žalované na žalobce.
Každá ze stran byla oprávněna učinit výzvu k uzavření darovací smlouvy nejpozději do jednoho roku od pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 250/2015, jinak povinnost uzavřít darovací smlouvu zanikne. Strany si dále sjednaly (viz čl. III. smlouvy), že pokud nedojde k uzavření darovací smlouvy a k zápisu vlastnického práva budoucího obdarovaného do katastru nemovitostí a žalovaná převede předmět darování za úplatu třetí osobě, je povinna zaplatit žalobci finanční kompenzaci ve výši ? čistého výtěžku z úplatného převodu.
Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 250/2015 bylo pravomocně skončeno 18. 11. 2019 a do 19. 11. 2020 ani jeden z účastníků druhého účastníka k uzavření darovací smlouvy nevyzval. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc právně posoudil tak, že žaloba na zaplacení finanční kompenzace podle smlouvy o smlouvě budoucí darovací není důvodná, neboť veškeré nároky z této smlouvy trvaly pouze do jejího zániku dne 19. 11. 2020. Sporné ujednání smlouvy týkající se požadované finanční kompenzace vyložily soudy obou stupňů pomocí standardních výkladových metod s cílem zjistit skutečnou vůli stran při uzavírání smlouvy, při zohlednění okolností, za kterých byla smlouva uzavřena a za nichž vznikl žalobcem uplatněný nárok, s přihlédnutím k písemné formě smlouvy.
K výkladu prosazovanému žalobcem, podle něhož je žalovaná povinna zaplatit mu finanční kompenzaci v případě prodeje předmětu daru kdykoliv po uplynutí doby sjednané pro uzavření darovací smlouvy, soudy obou stupňů uvedly, že na takové ujednání by bylo třeba nahlížet jako na zakázané, a tudíž neplatné podle § 1 odst. 2 ve spojení s § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud při výkladu právního jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31.
10.
2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, a ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo
381/2022) i Ústavního soudu (konkrétně od jeho nálezů ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1250/20, a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11), neboť nezkoumal skutečnou vůli smluvních stran. V této souvislosti viní soudy obou stupňů, že provedené důkazy vyhodnotily nesprávně a že neprovedly jím navržené důkazy výslechy svědků. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2575/2018, a jeho usnesení ze dne 5.
5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1985/2021) dovolatel spatřuje v chybné aplikaci gramatického výkladu při posouzení závislosti jednotlivých smluvních ujednání. Oproti závěru soudů obou stupňů prosazuje, že článek III. smlouvy o smlouvě budoucí darovací je samostatným ujednáním smluvních stran se dvěma odkládacími podmínkami a že tudíž nárok na finanční kompenzaci trval i v době po 19. 11. 2020, kdy žalovaná prodala předmět daru třetí osobě. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3682/2017, ze dne 30.
11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v článku III. smlouvy o smlouvě budoucí darovací je neplatné pro rozpor s dobrými mravy; z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých skutečností má rozpor s dobrými mravy vyplývat. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání žalobce jako neopodstatněné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, - s odkazem na právní teorii (Tichý, L. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654).
Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s.
574 a
575, a literaturu tam citovanou) – zdůraznil, že „výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu“. Základní interpretační princip, který se promítl do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá – zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14.
4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Výklad právních jednání – jednostranných i vícestranných – směřuje k odstranění nedostatků týkajících se určitosti a srozumitelnosti projevů vůle, tedy pochybností o tom, jakou vůli chtěl jednající projevit a jaké následky zamýšlel svým jednáním vyvolat. Význam smluvních ujednání se posuzuje podle společného úmyslu jednajících stran (§ 556 odst. 1 věta první o. z.). Nepodaří-li se společný úmysl smluvních stran subjektivní metodou výkladu zjistit, je namístě užít objektivní metodu interpretace, tj. přisoudit projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev určen (§ 556 odst. 1 věta druhá o.
z.). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Interpretace směřuje ke zjištění takového společného úmyslu stran, který zde byl v době vzniku právního jednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, a ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1150/2019). Jazykové vyjádření právního jednání musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je – jak již bylo zmíněno – aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání. Interpretace obsahu právního jednání soudem totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3371/2020). Odvolací soud se v otázce výkladu právního jednání neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť smlouvu o smlouvě budoucí darovací ze dne 21. 10. 2016 vyložil v souladu s tím, co je uvedeno shora. Vůli smluvních stran zjistil nikoliv jen z jazykového vyjádření smluvních ujednání, ale též z úmyslu stran daného účelem, k němuž smlouva směřovala, a z jejich chování. Správně uzavřel, že ujednáním obsaženým v článku III. smlouvy, podle něhož „se budoucí dárce zavazuje, že nedojde-li k uzavření darovací smlouvy podle článku II.
smlouvy nebo nedojde-li na základě takto uzavřené darovací smlouvy k zápisu vlastnického práva budoucího obdarovaného k předmětu darování do katastru nemovitostí, a předmět darování zůstane ve vlastnictví budoucího dárce, v případě úplatného převodu předmětu darování třetí osobě, vyplatí budoucí dárce budoucímu obdarovanému blíže specifikovanou finanční kompenzaci“, zanikly dnem 19. 11. 2020 veškeré nároky ze smlouvy o smlouvě budoucí, tedy i nárok žalobce na finanční kompenzaci; ujednání článku III.
smlouvy nelze interpretovat jako samostatnou smlouvu, která nezanikla uplynutím doby spolu se smlouvou o smlouvě budoucí. Nelze souhlasit s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozhodnutím ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2575/2018. Závěry dovozené v citovaném rozhodnutí na situaci, která nastala v nyní souzené věci, nedopadá, tedy (jinak řečeno) pro souzenou věc není toto rozhodnutí pro skutkovou odlišnost (byla v něm řešena otázka výkladu § 275 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) použitelné a rozsudek odvolacího soudu s ním tudíž – logicky vzato – nemůže být v rozporu.
Závěry odvolacího soudu neodporují ani usnesení ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1985/2021, v něm Nejvyšší soud dovolací soud řešil otázku, zda je dána příslušnost českých soudů na základě zvláštní příslušnosti podle čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis či nikoliv. Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka zpochybňující úvahu odvolacího soudu, že smluvní ujednání o finanční kompenzaci je absolutně neplatné, neboť odporuje dobrým mravům. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na takovém závěru založeno není a soudy obou stupňů touto argumentaci zmínily pouze pro případ, že by akceptovaly žalobcův výklad smluvního ujednání, což se nestalo.
Úvahy o absolutní neplatnosti netvoří nosné důvody napadeného rozhodnutí a odvolací soud je činí jen v rámci tzv. obiter dicta. Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani výhrada dovolatele k úplnosti dokazování (výtka, že nebyly provedeny důkazy výslechem svědků), neboť nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Sluší se pouze připomenout, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, jsou pouze povinny vyložit, z jakých důvodů důkaz neprovedly, neboť je na úvaze soudu (§ 120 odst. 1 o.
s. ř.), které důkazy jsou nezbytné, a zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, popř. usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008). Soud prvního stupně v tomto směru své úvahy dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil a odvolací soud na ně odkázal. Protože žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu