33 Cdo 3492/2023-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17 (identifikační číslo 492 41 494), proti žalované ZS Vilémov, a. s., se sídlem ve Vilémově 227 (identifikační číslo 001 23 170), zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o 2.120.609 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 8/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2023, č. j. 47 Co 11/2023-268, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodu rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 8 C 8/2022-179, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 2.129.609 Kč „s úrokem z částky 2.120.609 Kč od 23. 4. 2012 do zaplacení ve výši referenční sazby stanovené ve Sdělení Evropské komise 2008/C 14/02 s připočtením jednoho procentního bodu, přičemž ke změně úrokové sazby dochází po uplynutí každého následujícího roku, a úroky narostlé v předcházejícím roce jsou v každém následujícím roce úročeny sazbou platnou v době přepočtu, a se zákonným úrokem z prodlení z částky 2.120.609 Kč za dobu od 20.
5. 2021 do zaplacení“, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 89.603 Kč. Rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 47 Co 11/2023-268, Krajský soud v Hradci Králové změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 2.120.609 Kč „s úrokem z této částky od 23. 4. 2012 do zaplacení ve výši referenční sazby stanovené ve Sdělení Evropské komise 2008/C 14/02 s připočtením jednoho procentního bodu, přičemž ke změně úrokové sazby dochází po uplynutí každého následujícího roku, a úroky narostlé v předcházejícím roce jsou v každém následujícím roce úročeny sazbou platnou v době přepočtu, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 2.120.609 Kč za dobu od 20.
5. 2021 do zaplacení“, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 221.865,70 Kč. Podle odvolacího soudu účastnice 5. 4. 2012 uzavřely nepojmenovanou „Smlouvu o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 1115014381“, jíž dostatečným způsobem určily předmět svých závazků (§ 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“). Ujednání vztahující se k podmínce, podle níž žadatelem či příjemcem podpory může být jen malý nebo střední podnik, vyložil tak, že ji žalovaná musela splňovat nejen v den podání žádosti, ale i v okamžiku uzavření smlouvy (§ 266 obch. zák.).
Uvedenou podmínku nesplňovala již od 1. 5. 2010, takže nebyla malým nebo středním podnikem ani v roce 2012, kdy byla smlouva uzavřena (status s ohledem na ochrannou dobu ztratila 31. 12. 2011). Běh dvouleté lhůty přechodného období odvolací soud spojil s datem 31. 12. 2009, tj. s roční účetní uzávěrkou (§ 1 odst. 2 obch. zák., § 122 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Pokud žadatelka ve „Smlouvě o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 1115014381“ v rozporu se skutečností deklarovala splnění podmínky, je povinna podporu vrátit.
V souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že právo žalobkyně není promlčeno, neboť strany prodloužily promlčecí dobu; běh desetileté promlčecí doby započal 26. 1. 2021 (§ 392 odst. 1, § 401 obch. zák.). Okolnost, že od poskytnutí podpory uplynula poměrně značná doba, neznamená, že by měl být žalobkyni odepřen výkon práva (§ 265 obch. zák.).
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná předestřela následující právní otázky:
1) Odvolací soud – podle jejího názoru – vyloučil z ochranné doby stanovené „Smlouvou o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 1115014381“ první účetní období roku 2010 a dospěl k nesprávnému závěru, že status malého a středního podniku musela splňovat i v den uzavření smlouvy a vyplacení podpory. 2) Mohla se žalobkyně dovolat omylu ohledně skutečnosti, že žalovaná v rozhodné době „údajně“ nebyla malým a středním podnikem, „když se zjevně nejednalo o omluvitelný omyl“ (§ 1 odst. 2 obch. zák., § 49a obč. zák.).
3) Odvíjí se počátek běhu promlčecí doby „údajného“ práva na vrácení podpory od okamžiku, kdy toto právo bylo možno uplatnit u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). 4) Může dohoda o způsobu dodatečného určení závazku podle § 269 odst. 3 obch. zák. záviset na vůli jedné strany. První otázka – argumentuje dovolatelka – dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zbylé vyřešil odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, případně je zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Žalovaná 25. 10. 2011 podala žalobkyni „Žádost o podporu pojištění plodin a hospodářských zvířat“, jejíž součástí bylo čestné prohlášení, že údaje v žádosti jsou pravdivé a že splňuje všechny obecné podmínky pro poskytnutí podpory, tj. i zařazení mezi malé a střední podniky ve smyslu definice uvedené v doporučení Komise 2003/361/ES z 6.
5. 2003. Současně potvrdila, že byla seznámena se „Zásadami pro poskytování finanční podpory pojištění Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem, a. s.“ (dále jen „zásady“) a s „Výkladovým listem k zásadám pro poskytování finančních podpor pojištění Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem, a. s.“ (dále jen „výkladový list“). Dne 5. 4.
2012 uzavřely účastnice „Smlouvu o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 1115014381“; nedílnými součástmi smlouvy byly zásady a výkladový list. Podle zásad žadatelem nebo příjemcem podpory může být subjekt - podnikatel v zemědělské výrobě, který je malým nebo středním podnikem (dále jen „MPS“), tj. podnikem, který zaměstnává méně než 250 osob a ročním obratem méně, než je korunový ekvivalent částky 50 milionů EUR nebo jehož bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje korunový ekvivalent částky 43 milionů EUR.
Výkladový list převzal z přílohy č. 1 Nařízení Komise (ES) č. 800/2008 z 6. 8. 2008 ustanovení: „Údaji použitými při výpočtu počtu zaměstnanců a finančních hodnot jsou údaje týkající se posledního schváleného účetního období vypočtené za období jednoho roku. Tyto údaje jsou brány v potaz od dne účetní uzávěrky. V případech, kdy podnik ke dni účetní uzávěrky zjistí, že počet jeho zaměstnanců za dané roční období překročil v jednom či druhém směru prahy pro počet pracovníků nebo finanční prahy …, nepovede tato skutečnost ke ztrátě či získání postavení středního nebo malého podniku …, jestliže tyto prahy nejsou překročeny po dobu dvou po sobě jdoucích účetních období“.
Podle článku 5.2 smlouvy a bodu A 3.2 zásad má žalobkyně právo na vrácení vyplacené podpory, byla-li smlouva uzavřena na základě nepravdivých nebo neúplných informací žadatelky, včetně úroků stanovených podle práva Evropského společenství. V článku 6.2 žadatelka prodloužila promlčecí dobu „veškerých práv“ vzniklých žalobkyni ze smlouvy nebo v souvislosti s ní, a to na dobu deseti let od okamžiku, kdy začne poprvé běžet. Žalobkyně poskytla žalované – převodem na její účet 23. 4. 2012 – jednorázovou finanční podporu vztahující se k podprogramu „Podpora chovateli na úhradu nákladů spojených s pojištěním hospodářských zvířat/Podpora pěstiteli na úhradu nákladů spojených s pojištěním plodin“ ve výši 2.120.609 Kč. Dopisem z 19.
1. 2021 – doručeným 25. 1. 2021 – žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení podpory s příslušenstvím, a to do třiceti dnů od doručení výzvy. Řízení ve věci bylo zahájeno 12. 1. 2022. V roce 2010 byla žalovaná v důsledku akvizice začleněna jako osoba řízená a ovládaná do konsolidačního celku společnosti AGROFERT, a. s. (identifikační číslo 261 85 610), a to prostřednictvím ZZN Havlíčkův Brod a. s. (identifikační číslo 481 55 187), jejímž jediným akcionářem byla AGROFERT, a. s. V důsledku tohoto vzájemného propojení pozbyla žalovaná status malého a středního podniku.
V roce 2011 přešlo jmění ZZN Havlíčkův Brod a. s., jejímž jediným akcionářem byla společnost AGROFERT, a. s., podle projektu vnitrostátní fúze sloučením schváleného 1. 6. 2011 na nástupnickou společnost CEREA, a. s. (identifikační číslo 465 04 940). Tedy – stručně řečeno – jediný akcionář žalované (ZZN Havlíčkův Brod a. s., následně CEREA, a. s.) byl součástí společnosti AGROFERT HOLDING, a. s., následně AGROFERT, a. s. K výkladu „Smlouvy o poskytnutí finanční podpory pojištění plodin a hospodářských zvířat č.
1115014381“
Žadatel a příjemce podpory je – argumentuje odvolací soud – táž osoba, která je zatížena stejnými povinnostmi. Každá individuální platba poskytnutá jako dotace je výsledkem procesu, který má několik fází (žádost o podporu, její posouzení, uzavření smlouvy, výplata finančních prostředků). Tomu odpovídá mechanismus nastavený v zásadách. Pojmy žadatel a příjemce jsou užívány proto, aby bylo rozlišeno postavení subjektu v jednotlivých fázích dotačního procesu. Klade-li smlouva určité podmínky pro žadatele, neznamená to, že pokud se v rámci řízení o podporu dostane do postavení příjemce, ztrácí bez dalšího povinnosti žadatele.
Ze zásad (smlouvy) neplyne, že podmínky pro výplatu podpory musí být splněny pouze v době podání žádosti a čestného prohlášení. Uzavřela-li žalovaná smlouvu v době, kdy podmínku malého a středního podniku nesplňovala, stalo se její prohlášení nepravdivým a na výplatu jednorázové finanční podpory nárok neměla. I když žalovaná nesplňovala podmínku malého a středního podniku již od 1. 5. 2010, zůstal jí status zachován do doby, než překročila stanovené prahy ve dvou po sobě jdoucích účetních období.
Základním smyslem tohoto časového termínu je určit, po jakou dobu žadateli zůstane zachováno „chráněné“ postavení poté, co stanovené prahy překročí. Není logické, aby počátek dvouletého ochranného období byl vázán na zjištění překročení prahů z roční uzávěrky sestavené až k 31. 12. 2010. Bylo-li ujednáno, že status je zachován, nejsou-li stropy překročeny „po dobu dvou po sobě jdoucích účetních období“, není rozumného důvodu z těchto období vylučovat první účetní období (2010), v němž došlo ke ztrátě statusu malého a středního podniku.
V opačném případě by výjimka platila po dobu tří let, k čemuž úmysl smluvních stran nesměřoval. Žalovaná ztratila status malého a středního podniku po uplynutí dvou po sobě jdoucích účetních obdobích (2010, 2011), tj. k 31. 12. 2011, takže ke dni uzavření „Smlouvy o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 1115014381“ již nebyla oprávněnou příjemkyní podpory. Lze uzavřít, že odvolací soud „Smlouvu o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 1115014381“, jejíž součástí bylo Nařízení Komise (ES) č. 800/2008 z 6.
8. 2008, vyložil podle § 266 obch. zák. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11). Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn.
32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). Takovou není otázka formulovaná pod bodem 2); na jejím posouzení totiž napadené rozhodnutí nespočívá. Počátek běhu promlčecí doby práva vymahatelného u soudu se – podle odvolacího soudu – odvíjí ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Žalovanou tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí není s to založit odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2005, sp. zn. 32 Odo 1097/2005, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 925/2009; tato rozhodnutí se týkají – čehož si je ostatně dovolatelka zjevně vědoma – počátku běhu promlčecí doby při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V projednávané věci uplatnila žalobkyně právo na plnění ze závazkového právního vztahu (§ 392 odst. 1 obch. zák.), a to ze „Smlouvy o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 1115014381“, jíž se žalovaná zavázala podporu vrátit, přestala-li splňovat předpoklady pro její přiznání.
Ani poslední otázka – zda může dohoda o způsobu dodatečného určení závazku ve smyslu § 269 odst. 3 obch. zák. záviset na vůli jedné smluvní strany – nemůže přípustnost dovolání založit. Žalovaná v tomto směru odvolací soud viní z toho, že se řádně nevypořádal s námitkou nedostatečného určení výše a výpočtu příslušenství, čímž vytkla – stejně jako námitkou, že věc nenáleží do pravomoci soudů – vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by jimi skutečně řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Vymezení přípustnosti – v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.) – je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (nesprávného právního posouzení), tj. pro každou otázku hmotného nebo procesního práva samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil, „zda výkon … práva není v rozporu s dobrými mravy“, žalovaná přípustnost dovolání nevymezila; dovolání tak trpí vadou, kterou již nelze odstranit (§ 241b odst. 3 věta první, § 243c odst. 1 o.
s. ř.). Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu