33 Cdo 3582/2024-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, proti žalovanému R. D., zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o zaplacení 119 609 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 61/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2024, č. j. 14 Co 32/2024-619, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 684 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 31 C 61/2015-563, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 119 609 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 6. 2014 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2024, č. j. 14 Co 32/2024-619, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce zastoupený advokátem včas dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný ve vyjádření k dovolání především namítl, že žalobce v dovolání nevylíčil řádně přípustnost dovolání a značnou část dovolací argumentace staví nepřípustně na polemice se skutkovými závěry soudů. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s.
ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud podle názoru dovolatele řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Řečeno jinak, pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které ustálené rozhodovací praxe (od kterých rozhodnutí dovolacího soudu) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4/2014). Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Nepostačuje, aby uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Tyto závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno z kritérií přípustnosti dovolání předvídaných ustanovením § 237 o. s. ř.; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1708/2018). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá (je založeno).
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.), žalobce shora uvedeným požadavkům nedostál, vymezil-li přípustnost svého dovolání obecnou formulací, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. že otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž přitom upřesnil, zda má na mysli jedinou právní otázku nebo více právních otázek, kdy při řešení jedné z nich se podle něho odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a další požaduje dovolacím soudem vyřešit jinak, než ji v minulosti řešil.
V dovolání není žádná otázka hmotného nebo procesního práva artikulována a není v něm ani uvedeno žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se odvolací soud podle názoru dovolatele při svém rozhodování odchýlil. V čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání se dostatečně nepodává ani z obsahu dovolání, jehož podstatnou část tvoří rekapitulace skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, a nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že žalovaný vady díla vytkl. Žalobce prosazuje, že navzdory tomu, že žalovaný vady díla nevytkl (natož aby tak učinil řádně a včas), chtěl „v rámci proklientského přístupu žalovanému vyjít vstříc a údajné nedostatky odstranit, což mu nebylo umožněno, neboť žalovaný mu neposkytl potřebnou součinnost“.
V této souvislosti se sluší připomenout, že skutkový
základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které účastníky tvrzené skutečnosti má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad.
Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy také proti jeho nákladovým výrokům, ve vztahu k nim žádné konkrétní námitky neuvedl. Ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Absence správného údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. řádného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu