33 Cdo 3675/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Ekonomické stavby s. r. o. se sídlem ve Zruči-Senci, Ke Křižovatce
466, identifikační číslo 25224476, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou,
advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, proti žalovaným 1) L. L., a 2)
T. L., o zaplacení 385.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Svitavách pod sp. zn. 6 C 363/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2014,
č. j. 23 Co 124/2014-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. dubna
2014, č. j. 23 Co 124/2014-78, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách
ze dne 28. ledna 2014, č. j. 6 C 363/2013-45, jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 385.650,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že výkon práva žalobkyně na zaplacení
smluvní pokuty z titulu neuhrazené zálohy na provedení díla, je se zřetelem k
blíže uvedeným skutečnostem v rozporu s dobrými mravy, a žalobě tak nelze
vyhovět.
Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné,
neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutími sp. zn. 32
Odo 202/2006, 33 Cdo 3123/2010, 29 Odo 10/2005, 23 Cdo 436/2011, 33 Cdo
307/2012 a 33 Odo 875/2005. Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále
jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného
či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Spatřuje-li dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozporu
rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května
2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, argumentujíc pasáží, podle které „odstoupení od
smlouvy ale není povinností pronajímatele, nýbrž jeho právem, které je i v
zákonné úpravě vázáno na přísné podmínky a chápáno jako výjimečný způsob zániku
závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej
strany sjednaly“, pak přehlíží, že pro řešení otázky, zda výkon práva na
zaplacení smluvní pokuty odporuje podle § 3 odst. 1 obč. zák. dobrým mravům,
tyto závěry nebyly rozhodující. Naopak podle téhož rozhodnutí „odepřít ochranu
by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční
a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu,
popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Smluvní pokuta by např. byla účtována v situaci, kdy by bylo zřejmé, že závazek plněn nebude, že
smluvní pokuta zde postrádá svou prevenční funkci a nelze očekávat, že bude
plnit funkci kompenzační.“
Přípustnost dovolání není způsobilý založit tvrzený rozpor dovoláním napadeného
rozhodnutí s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 33
Cdo 3123/2010, jenž řešil otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska
rozporu její výše s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a nikoli otázku výkonu
práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Ani poukaz na rozsudky ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, ze dne
30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo
436/2011, ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, popř. usnesení ze dne
19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006, není způsobilý založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť v těchto rozhodnutích nebyla řešena otázka
výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, a tak
dovoláním napadený rozsudek při řešení této otázky nemůže být s jejich závěry v
rozporu. Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s rozsudkem ze dne 29. srpna 2013,
sp. zn. 33 Cdo 307/2012, jemuž má rozhodnutí odvolacího soudu odporovat,
dopouští se jeho dezinterpretace; dovoláním napadené rozhodnutí je naopak s
jeho závěry zcela v souladu.
Citované rozhodnutí vychází z premisy, že „smyslem
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice
odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (...) není
vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu
s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé
straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném
dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů
nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat
subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §
3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu
práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských
cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací
je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva),
případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům
projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich
navenek.“ Pasáž, kterou žalobkyně z rozhodnutí cituje, zdůrazňuje „výjimečnost“
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., založenou na předpokladu, že „použití „dobrých
mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti
(aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými
občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo
zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů (...) Proto lze usuzovat, že použití
§ 3 odst. 1 jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné
jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního
prostředí se hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako
spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností
individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a
příkrostí zákona (...) Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí
být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění
(nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat
v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen
takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat
občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak
zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do
budoucna.“
Jestliže podle § 237 o. s. ř.
je dovolání přípustné v těch případech, kdy
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je bez významu - z hlediska přípustnosti dovolání - odkaz na
rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím jiného krajského soudu, navíc
ve věci přiměřenosti a mravnosti smluvní pokuty v incidenčním sporu. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu