33 Cdo 3857/2023-211
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. M. S., zastoupené Mgr. Janem Petrášem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palackého 71, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích - Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458 (identifikační číslo 455 34 306), zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Nové Sady 996/25, o 79.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 21/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 7. 2023, č. j. 27 Co 139/2023-183, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 7. 2023, č. j. 27 Co 139/2023-183, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích změnil rozsudek ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 C 21/2022-153, kterým Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu o 79.500 Kč s příslušenstvím, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 79.500 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 23. 11. 2021 do zaplacení, žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 69.530,20 Kč a žalované uložil nahradit státu náklady v řízení jím vynaložené ve výši 2.012,80 Kč. S odkazem na ustanovení § 557 a § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z.“), vyložil článek 15 bod 3 Všeobecných pojistných podmínek pojištění majetku a odpovědnosti občanů (2015) tak, že pro vedlejší stavby, které jsou pojištěné jako jednotlivě specifikované stavby, neplatí omezení limitem 100.000 Kč (druhá věta), takže se uplatní pojistný limit 5 % z pojistné částky hlavní stavby (první věta), tj. v daném případě 132.500 Kč. „Použitý výraz“ vyložil k tíži žalované s tím, že taková interpretace je pro žalobkyni jako spotřebitelku nejpříznivější.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná namítla, že při výkladu článku 15 bodu 3 Všeobecných pojistných podmínek pojištění majetku a odpovědnosti občanů (2015) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Interpretační postup není podle jejího názoru v souladu s elementárními pravidly logiky a gramatiky a jeho výsledek je absurdní, nesprávný a „nemožný“ v tom smyslu, že k němu nelze dospět žádnou výkladovou metodou. Ustanovení § 1812 odst. 1 a § 557 o. z. neumožňují vytvářet výklady, které nelze dovodit žádnými interpretačními pravidly, byť mohou být pro slabší stranu příznivé. Má-li být aplikován výklad pro spotřebitele nejpříznivější, musí jít o výklad, který samotná smlouva připouští. Podle dovolatelky třetí věta neguje nejen větu druhou, ale i první. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobkyně se s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla dovolání odmítnout nebo zamítnout.
Dovolání je podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na otázce výkladu pojistných podmínek (součásti pojistné smlouvy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (§ 557 o. z.).
Odvolací soud poté, co opakoval důkaz pojistnou smlouvou, vyšel z toho, že smlouvou č. 29178052 z 25. 7. 2016 žalobkyně od 1. 8. 2016 pojistila u žalované v rozsahu pojištění STANDARD rodinný dům na pojistnou částku hlavní stavby ve výši 2.650.000 Kč a vedlejší stavby, a to dílnu na pojistnou částku 100.000 Kč, hospodářskou budovu na pojistnou částku 100.000 Kč a oplocení na pojistnou částku 50.000 Kč. Pojistná částka za sjednané předměty pojištění činila celkem 2.900.000 Kč. Jako doplňkové strany sjednaly pojištění povodně a záplavy se spoluúčastí 1.000 Kč. V článku 15 bod 3 Všeobecných pojistných podmínek pojištění majetku a odpovědnosti občanů (2015) se strany dohodly na tom, že „Škody způsobené pojistnou událostí na vedlejší stavbě pojistitel hradí do výše 5 % z pojistné částky hlavní stavby.
Je-li sjednána varianta STANDARD nebo DOMINANT, je pojistné plnění navíc omezeno limitem 100.000 Kč. To neplatí pro vedlejší stavby, které jsou pojištěny jako jednotlivé specifikované stavby.“ Výsledkem likvidace pojistné události č. 2215021479 – škody způsobené v době 17. 7. až 18. 7. 2021 na oplocení náhlým a intenzivním přívalem srážkové vody ve výši 129.500 Kč – bylo pojistné plnění 49.000 Kč (po odpočtu spoluúčasti), protože žalovaná z článku 15 bodu 3 Všeobecných pojistných podmínek pojištění majetku a odpovědnosti občanů (2015) dovodila, že pro vedlejší stavbu (oplocení) neplatí omezení limitem 5 % pojistné částky hlavní stavby (první věta) ani limitem 100.000 Kč (druhá věta), a oplocení jako jednotlivě specifikovaná stavba ve smlouvě byla pojištěna jen do výše 50.000 Kč. Pojistné podmínky jsou předem připravenou součástí pojistné smlouvy a jejich výklad je výkladem právního jednání, jenž se provádí cestou užití zákonem upravených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních metod.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku – k závěru o obsahu právního jednání – dospěl, například absencí výkladu prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
K tomu srovnej rozsudky ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2942/2021, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, a ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, jejichž závěry jsou použitelné i v poměrech „nového“ občanského zákoníku.
V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o.
z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov.
Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020.
V projednávané věci odvolací soud pochybil v postupu při výkladu Všeobecných pojistných podmínek pojištění majetku a odpovědnosti občanů (2015) tím, že k jejich interpretaci vůbec nepřistoupil. Ustanovení § 557 o. z. představuje jen doplňující pravidlo k základním pravidlům interpretace zakotveným v § 555 a § 556 o. z., nehledě na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, jakému „výrazu“ přiřkl pochybnost spojenou se zásadou contra proferentem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003). Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu