33 Cdo 4326/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Ingres group s. r. o. se sídlem v Lesnici 181, identifikační číslo
27796060, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku,
náměstí Míru 9, proti žalované M. B., zastoupené Mgr. Janem Drapáčem, advokátem
se sídlem v Zábřehu, náměstí Osvobození 28, o určení vlastnického práva, vedené
u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 132/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince
2013, č. j. 69 Co 402/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. prosince 2013,
č. j. 69 Co 402/2013-107, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. dubna 2013, č. j. 16 C 132/2012-60,
zamítající žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ve výroku blíže
specifikovaných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které má za přípustné pro řešení otázky „zda a nakolik je soud vázán
výsledky předcházejícího řízení, v němž nebyla účastníkem řízení“, aniž by
expressis verbis specifikovala, zda jde o právní otázku, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Souhlasí s odvolacím soudem potud, že rozsudek
Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. července 2012, č. j. 9 C 17/2011-65, ve
věci žaloby o určení vlastnictví sporných nemovitostí mezi M. B. (v procesním
postavení žalobkyně) a Z. B. (obdarovaným), není vůči dovolatelce závazný,
neboť nebyla účastnicí tohoto řízení. Polemizuje s výsledky řízení, v němž byl
uvedený rozsudek vydán, zejména s otázkou podmínek pro vrácení daru,
zpochybňuje závěry o charakteru jednání obdarovaného (Z. B.) vůči dárkyni
(žalované) jako hrubě porušujícího dobré mravy v situaci, kdy žalovaná sporné
nemovitosti fakticky neužívala, neboť trvalé bydliště měla jinde, vznáší
výhrady vůči pasivní legitimaci Z. B., existenci naléhavého právního zájmu
dárkyně na určení jejího vlastnictví ke sporným nemovitostem, přičemž vytýká
soudu prvního stupně, že vydal rozsudek bez účasti Z. B., a odvolacímu soudu,
že jej nevyslechl, nezopakoval důkazy, které byly provedeny ve věci sp. zn. 9 C
17/2011, a že na tomto základě neposoudil „relevantnost důvodů pro vrácení
daru“ jako předběžnou otázku. S odkazem na § 159a odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) snáší argumenty ve prospěch
závěru o (pro ni) nezávaznosti rozsudku vydaného ve věci 9 C 17/2011. Ze shora
uvedených důvodů má zato, že odvolací soud měl posoudit jako předběžnou otázku
existenci důvodů pro vrácení daru. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud předesílá, že je vázán závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. I. ÚS 878/15, jímž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. ledna 2015, č. j. 33 Cdo 2894/2014-127, odmítající dovolání žalobkyně
pro jeho vady. S odkazem na nález ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 313/14,
Ústavní soud dovolacímu soudu vytkl, že ústavní stížností napadené usnesení
nesplňuje požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, neboť pouhé obecné
konstatování, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem je spatřováno splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné. Žalobkyně vymezila v dovolání právní otázku vázanosti soudu výsledky
předcházejícího řízení, jehož nebyla účastnicí. Měl-li dovolací soud zato, že
takto formulovaná právní otázka není dostatečně konkrétní, neúplně formulovaná
nebo že obsah dovolání nabízí k řešení více právních otázek, mohl postupovat
podle § 241b odst. 3 o. s. ř. (odstranit vady dovolání), a předejít tak
kategorickému závěru, k němuž posléze dospěl.
Ústavní soud, posuzuje obsah
podaného dovolání, konstatoval, že dovolání vyhovuje zákonným požadavkům (§
241a o. s. ř.), a dovodil, že dovolatelka jí vymezenou právní otázku považuje
za dosud neřešenou. Právní otázku sice formulovala za pomoci procesualistické
argumentace (skrze § 159a o. s. ř.), ale v kontextu odůvodnění dovolání
reflektuje též hmotné právo, a to z pohledu postavení podle svých tvrzení
dobrověrného nabyvatele, jenž uzavřel smlouvu s převodcem – vlastníkem
nemovitostí – ještě předtím, než bylo prvostupňovým soudem rozhodnuto ve sporu
mezi převodcem a předchozí vlastnicí nemovitostí určovacím výrokem (tedy
výrokem o určení jejího vlastnictví z důvodu oprávněné žádosti o vrácení daru
podle § 630 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013). Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Nelze přehlédnout, že dovolatelka, přestože formuluje procesní otázku vázanosti
rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. července 2012, č. j. 9 C
17/2011-65, nebyla-li účastnicí řízení, v němž byl rozsudek vydán, přehlíží, že
rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že tento pravomocný
rozsudek n e n í pro dovolatelku závazný (viz str. 6 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Sama se ostatně s tímto závěrem odvolacího soudu podle bodu
IV. odstavce prvního svého dovolání ztotožňuje, aby v dalším textu dovolání
dospěla k opačnému závěru, že tedy odvolací soud považoval uvedený rozsudek pro
ni za závazný. Uvedená otázka tak byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s
jejím právním názorem a pro její řešení tak dovolání nemůže být subjektivně
přípustné.
Již podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo
1724/2003, platí, že „vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon
nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí -
nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu - materiální účinky právní moci
rozhodnutí soudu. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro
všechny orgány, neznamená, že by takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí
soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je
výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný - nejde-li o rozhodnutí o osobním
stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého - jen
potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě
osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl
účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu
není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele
k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud,
správní úřad nebo jiný "orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu
vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.“ Pro
nyní projednávanou věc to znamená, že pravomocné rozhodnutí soudu ve věci
určení vlastnického práva žalované ke sporným nemovitostem je závazné jen pro
účastníky řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 17/2011 a není možné vycházet z toho,
že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. července 2012,
č. j. 9 C 17/2011-65, byla otázka vlastnictví mezi žalobkyní a žalovanou
vyřešena.
Žalobkyně v dovolání argumentuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ovšem uvedené rozhodnutí necituje
kompletně a závěry v něm vyjádřené tak zkresluje. Tento rozsudek Nejvyššího
soudu vychází z toho, že „byla-li otázka vlastnického práva k předmětným
nemovitostem řešena v jiném soudním řízení, je soud vázán pravomocným
rozhodnutím v tomto řízení vydaným ve smyslu § 159 odst. 4 o. s. ř. jen potud,
„pokud posuzuje (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na
něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které
byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a
není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné
rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o
nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo
jiný "orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že
o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto“ (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, dostupný veřejnosti,
jakož i všechny výše i níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). K tomu ovšem dodává,
že uvedené „neznamená, že soud může závěry dovozené v předchozím pravomocně
skončeném soudním řízení zcela pominout. Nevázanost soudu předchozím
pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. tak, jak byla
charakterizována ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, nemůže být
základem pro postup zcela ignorující skutkové a právní závěry z předchozího
soudního řízení. Soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a
právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního
rozhodnutí hodlá odchýlit. Nejvyšší soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje se
závěry dovozenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS
647/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 120, svazku č. 34, str. 245, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz. Opačná interpretace citovaného ustanovení by mohla vést
k potlačení principu právní jistoty a s tím svázanému principu legitimního
očekávání účastníků řízení, v konečném důsledku pak k nenaplnění zásad
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Domáhá-li se žalobkyně revize řešení několika otázek ať již hmotného či
procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje
splnění předpokladu přípustnosti dovolání (viz např. usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 4346/2014). Z pohledu závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. I. ÚS
878/15, vytýkajícího Nejvyššímu soudu, že nepostupoval podle § 241b odst. 3 o. s.
ř., a neodstranil vady dovolání v rozsahu nedostatečně formulované otázky
hmotného práva o postavení dobrověrného nabyvatele, jenž uzavřel smlouvu s
převodcem – vlastníkem nemovitostí – ještě předtím, než bylo prvostupňovým
soudem rozhodnuto ve sporu mezi převodcem a předchozí vlastnicí nemovitostí
určovacím výrokem, je nezbytné poukázat na to, že v tomto rozsahu neúplné
dovolání je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící
náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí
dovolací lhůty. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím
propadné (prekluzívní) lhůty podle § 241b odst. 3 věty prvé ve spojení s § 240
odst. 1 věty prvé o. s. ř. stávají neodstranitelnými (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, a ze dne 14. prosince
2006, sp. zn. 29 Odo 1220/2006). Uvedená lhůta je lhůtou zákonnou a soud ji
prodloužit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, nebo ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 3623/2009,
nebo ze dne 2. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 3669/2014). Podle potvrzení o
dodání a doručení do datové schránky zástupce žalobkyně (čl. 116 verte spisu)
lhůta běžela od 28. 1. 2014 a uplynula v pátek 28. 3. 2014, přičemž soud
prvního stupně spis předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání až 20. 5. 2014, tj. po uplynutí lhůty k podání (doplnění) dovolání. Nejvyšší soud jen jako obiter dictum považuje za vhodné zopakovat, že v § 630
obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným
právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky
uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy
požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li
dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel
obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým
obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a obdarovaný, který se tak stal
neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§ 126 odst. 1 obč. zák. ve
znění účinném do 31. 12. 2013). Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda
dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru (srovnej rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 6. února 1996, sp. zn. 20 Co 72/1995, uveřejněný v časopisu
Soudní rozhledy č. 9/1998, str. 234, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006).
Otázku dobré víry nabyvatele nemovitosti (žalobkyně) od nevlastníka vyřešil
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo1168/2013, v němž byl přijat a
odůvodněn závěr, že „podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013
(resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem
stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé
dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka“; proti němu podanou ústavní
stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 5. března 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15,
odmítl.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že nevyslechl Z. B. a
nezopakoval důkazy, které byly provedeny v řízení sp. zn. 9 C 17/2011,
přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Její výhrady vůči závěru o naplnění podmínek pro vrácení daru, zejména ve
vztahu ke zjištěnému chování obdarovaného (Z. B.) vůči dárkyni (žalované), mimo
jiné proto, že žalovaná sporné nemovitosti fakticky neužívala, neboť trvalé
bydliště měla jinde, nepředstavují zpochybnění právního posouzení věci, neboť
vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu