USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
M. K., místem podnikání XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Sobčíkem,
advokátem se sídlem Nádražní 166, Ostrava 1, proti žalovaným 1) T. K., 2) L.
K., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem
Poděbradova 1243/7, Ostrava – Moravská Ostrava, o zaplacení 146 330 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 139 C 164/2009,
o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018,
č. j. 11 Co 91/2018-648, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018, č. j. 11 Co 91/2018-648,
se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, č. j. 139 C
164/2009-637, se mění tak, že se odvolací řízení nezastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost zakládá
na argumentaci, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce,
přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Předně namítá, že soud
prvního stupně usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku doručil v
rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 177/2000 pouze jeho
právnímu zástupci žalobce, další pochybení spatřuje v nesprávném poučení
ohledně následků nezaplacení soudního poplatku dle novely zákona o soudních
poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Odvolacímu soudu vytýká, že se
odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe týkající se postupu odvolacího
soudu v případě, nebyla-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena
účastníkovi řízení, a v případě, byl-li soudní poplatek, byť opožděně,
zaplacen. Dále odvolacímu soud vytýká, že při hodnocení situace, kdy k úhradě
soudního poplatku ve stanovené lhůtě nedošlo vědomě či nečinností účastníka,
ale technickou vadou, postupoval přepjatě formalisticky. Rovněž mu vytkl
„nesprávný právní názor“ a rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
50/03. Navrhl zrušení napadeného usnesení a podal též návrh na odklad
vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2017, č. j. 139
C 164/2009-618. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Z obsahu spisu se podává, že žalobce podal proti rozsudku ze dne 2. 11. 2017,
č. j. 139 C 164/2009-618, dne 15. 12. 2017 odvolání, aniž uhradil soudní
poplatek za odvolání, usnesením ze dne 20. 12. 2017 soud prvního stupně žalobce
vyzval, aby do patnácti dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za
odvolání, současně jej poučil, že „nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě
zaplacen, soud požadovaný úkon neprovede a návrh, za nějž je poplatek vybírán,
se stane neúčinným, i kdyby byl soudní poplatek později (po uplynutí stanovené
lhůty) zaplacen“. Usnesení bylo zástupci žalobce doručeno 3. 1. 2018, soudní
poplatek byl uhrazen 25. 1. 2018. Namítá-li dovolatel, že soud v rozporu s jím citovaným usnesením Ústavního
soudu sp. zn. II.
ÚS 177/2000 nepřihlédl k tomu, že výzva k zaplacení soudního
poplatku byla zaslána pouze jeho právnímu zástupci, přehlíží, že uvedené
rozhodnutí bylo překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu -
např. usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, ze dne 28. 1. 2004,
sp. zn. II. ÚS 671/02. Podle nyní ustálené soudní praxe není usnesení s výzvou
k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou
a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je
výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho právnímu zástupci s
procesní plnou mocí. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání v dané věci je přípustné pro posouzení otázky dovolatelem předestřené,
týkající se postupu odvolacího soudu za účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a možnosti zastavit odvolací řízení v době, kdy byl soudní
poplatek, byť opožděně zaplacen, k jejímuž vyřešení dovolacím soudem došlo až
po podání dovolání v této věci, přičemž tak ale v době podání dovolání šlo o
otázku ještě nezodpovězenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Především je třeba nejprve uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud v projednávané věci nehodlá odchýlit,
je pro určení, zda aplikovat zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve
znění před či po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., který nabyl
účinnosti 30. 9. 2017, rozhodný okamžik zahájení řízení (srov. článek VI. cit.
zákona). Řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací jsou řízení se
samostatnou poplatkovou povinností. Z toho plyne, že poplatková povinnost
založená odvoláním (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb.), které bylo
podáno v době účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb.
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018,
ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 693/2019, ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo
1960/2019, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018, ze dne 19. 12. 2018,
sp. zn. 29 ICdo 158/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018).
Bylo-li proto v projednávané věci odvolací řízení zahájeno 15. 12. 2017, řídí
se poplatková povinnost zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. 9. 2017
(dále jen jako „zákon č. 549/1991 Sb., v rozhodném znění“).
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., v rozhodném znění, nebyl-li poplatek
za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo
kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě,
kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší.
Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po
marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Podle odstavce 3 citovaného ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že
řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
Konečně podle odstavce 7 citovaného ustanovení nabude-li usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při
podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích), a soud jej proto musel vyzvat k zaplacení soudního
poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních
poplatcích), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových
známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den
lhůty v dispozici příslušného soudu. Velký senát Nejvyššího soudu poukázal na
závěry obsažené např. v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn.
I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, podle nichž již
samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku
je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena
zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání
žaloby. Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní)
propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně
konformním důsledkem jeho pasivity.
K dovolatelem předestřené otázce je třeba rovněž uvést, že zastavení
příslušného řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě určené výzvou
soudu v době, kdy již byl (byť opožděně) uhrazen, pokládal Nejvyšší soud za
správné například i v usneseních ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018,
ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26
Cdo 4200/2018, nebo ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018.
Úprava obsažená v ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, v
rozhodném znění, byla do zákona o soudních poplatcích začleněna novelou
provedenou s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona, se
uvádí, že rozhodnou by pro zaplacení soudního poplatku měla být napříště
dodatečná lhůta určená soudem ve výzvě k zaplacení poplatku. Bez významu by
mělo být případné zaplacení poplatku po uplynutí této lhůty, avšak ještě před
vydáním usnesení o zastavení řízení. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení
řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve lhůtě určené
ve výzvě (např. nebyla-li včasně provedená platba ztotožněna s určitým řízením).
Z uvedeného vyplývá, že ani záměr zákonodárce projevený v důvodové zprávě ani
judikatura Nejvyššího soudu citovaná výše nepotvrzují interpretaci prosazovanou
dovolatelem. I s přihlédnutím k jednoznačně formulované dikci § 9 odst. 1 věty
třetí zákona o soudních poplatcích lze tedy uzavřít, že neuhradí-li poplatník
soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené
ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, soud
zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že
poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil.
Dovolateli se tudíž prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání je nicméně i tak důvodné. U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud z
úřední povinnosti přihlíží též k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž takovou vadou je
řízení postiženo.
Ač odvolací soud správně rozpoznal, že soud prvního stupně použil pro výzvu k
dodatečné úhradě soudního poplatku za odvolání nesprávný vzor (vzor o. s. ř. č.
64 - usnesení soudu prvního stupně o výzvě, aby účastník zaplatil soudní
poplatek, má-li být úkon proveden až po zaplacení soudního poplatku), přehlédl,
že důsledkem špatně použitého vzoru je i to, že předmětné usnesení neobsahuje
řádné poučení o následcích neuhrazení soudního poplatku (poučení o tom, že soud
řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen). Přitom
povinnost takové poučení poplatníku poskytnout ve výzvě dle § 9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích, v rozhodném znění (nebo ve výzvě dle § 9 odst. 2 zákona
o soudních poplatcích, v rozhodném znění) ukládá soudu ustanovení § 9 odst. 3
zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění. Při absenci poučení v dotčeném
směru tak výzva nemohla vyvolat následek předjímaný pro účely zmeškání lhůty k
úhradě soudního poplatku v ní určené ustanovením § 9 odst. 1 věty druhé zákona
o soudních poplatcích, v rozhodném znění, takže na jejím základě nemohl soud
prvního stupně zastavit odvolací řízení pro neuhrazení soudního poplatku za
odvolání. Lze tedy shrnout, že na základě výzvy soudu k dodatečné úhradě
soudního poplatku splatného podáním odvolání dle § 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, v rozhodném znění, která neobsahuje poučení, že soud řízení
zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (§ 9 odst. 3
zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění), nelze odvolací zastavit
řízení; k úhradě soudního poplatku uskutečněné po marném uplynutí lhůty
stanovené takovou výzvou, avšak ještě předtím, než se poplatníku dostane
řádného poučení o následcích zmeškání lhůty, je soud povinen přihlédnout. Do
25. 1. 2018, kdy uhradil soudní poplatek za odvolání, se žalobci nedostalo
řádného poučení dle § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, takže důvod
zastavit odvolací řízení pro neuhrazení soudního poplatku dán nebyl (viz též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 156/2018).
Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že
je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 243d odst.
1 písm. b/ o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil.
Pro úplnost lze dodat, že v souvislosti s námitkou, jíž odvolacímu soudu vytýká
rozpor jeho právního názoru s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03,
žalobce nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by
záviselo napadené rozhodnutí.
Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 11.
2017, č. j. 139 C 164/2009-618, dovolací soud nemohl nevyhovět již proto, že
dovoláním nebyl (a nemohl být) napaden rozsudek soudu prvního stupně, ale
usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o
zastavení odvolacího řízení. Podle § 243 písm. a) o. s. ř. přitom může dovolací
soud odložit pouze vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu