33 Cdo 520/2025-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně KAPLAN spol. s r. o., se sídlem v Plaňanech 11 (identifikační číslo osoby 463 58 935), zastoupené Mgr. Petrem Olivou, advokátem, se sídlem v Lanškrouně, náměstí J. M. Marků 92, proti žalované KG - SERVIS, spol. s r. o., se sídlem ve Velimě, Dolní Nouzov 415 (identifikační číslo osoby 256 82 512), zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze, U Průhonu 1516/32, o zaplacení 2 299 939,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 243/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 22 Co 12/2024-272 t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 538 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Daniela Thelena, advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou 18. 8. 2022 domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit jí 2 299 939,34 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy o dílo. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 22 Co 12/2024-272, potvrdil rozsudek ze dne 16. 8. 2023, č. j. 7 C 243/2022-229, kterým Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení 2 299 939,64 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši
11,75 % p. a. od 22. 7. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně (jakožto objednatelka) a žalovaná (jakožto zhotovitelka) uzavřely dne 16. 9. 2019 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací při výstavbě nového bytového domu v rámci akce „B. j. 25 PB-PČB Plaňany“ (dále jen „SoD“). Dle čl. 4 SoD bylo zahájení prací sjednáno na 1. 10. 2019 a jejich ukončení na 1.
10. 2021. Maximální cena díla byla stanovena na částku 31 337 426 Kč, přičemž žalovaná na dílo čerpala dotaci pro podporované bydlení od Ministerstva pro místní rozvoj. Původním záměrem (obsaženém v projektové dokumentaci) byla výstavba dvaceti jedna dotovaných bytů a čtyř bytů komerčních. V průběhu provádění díla žalobkyně zásadně měnila projektovou dokumentaci, když se namísto čtyř komerčních bytů rozhodla pro výstavbu sedmi komerčních bytů a změnila konstrukci střechy. Dne 5. 11. 2020 uzavřely účastnice „dodatek č. 1“ k SoD, kterým došlo k zániku závazků ze smlouvy o dílo, a to s účinností k 5.
11. 2020. Dne 24. 11. 2020 proběhla schůzka účastnic, jejímž účelem bylo vypořádání vzájemných závazků; o schůzce byl 25. 11. 2020 pořízen zápis, v němž absentuje jakákoli zmínka o vadách díla. Z původně vykázaných prací znějících na částku 9 263 179,99 Kč bylo celkové saldo k připomínkám projektanta upraveno a sníženo na 8 925 985 Kč. Uvedená částka vyplynula i z fakturace, kdy žalovaná vystavila žalobkyni celkem deset faktur (za období od 11/2019-10/2020); žalobkyně zaplatila 8 575 844 Kč a zbývalo ji doplatit 335 674 Kč. Žalovaná poté v provádění díla nepokračovala, dostavěla pouze atiku, aby do stavby nezatékalo, a koncem roku 2020 stavbu zcela opustila.
V zájmu spravedlivého vypořádání závazků oslovil technický dozor Ing. Jungera, soudního znalce z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné a oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, aby zhodnotil stav nedostavěného díla. Soudní znalec na základě prohlídek hrubé stavby ze 7. 12. 2020 a 30. 12. 2020 vypracoval dne 29. 1. 2021 znalecký posudek, ve kterém zjistil rozpor hrubé stavby s projektovou dokumentací a celkem jedenáct vad, z toho tři odstranitelné a osm neodstranitelných. Především šlo o nesprávné provedení zdiva co do svislosti a rovinatosti stěn, o nedostatečnost uložení překladů a jejich opačné osazení a nesourodost stavebních otvorů.
Dne 23. 9. 2021 vypracoval soudní znalec dodatek č. I.
ke znaleckému posudku, v němž stanovil hodnotu provedených prací částkou 8 575 844 Kč; z důvodu zjištěných vad snížil hodnotu provedených prací o 25 % (tj. o 2 143 961 Kč) na částku 6 431 883 Kč. Dopisem z 8. 10. 2021 žalobkyně žalovanou vyzvala k odstranění vad díla, a to ve lhůtě tří týdnů od doručení s tím, že pokud k odstranění nedojde, od SoD odstoupí. Dopisem z 22. 6. 2022 žalobkyně žalovanou vyrozuměla o tom, že dílo vykazuje podstatné vady, že je v prodlení s provedením díla déle než osm měsíců a že od SoD odstupuje.
Na podkladě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shledal nepochybným, že účastnice uzavřely dne 5. 11. 2020 dissoluční dohodu podle § 1981 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); jejich vůlí bylo závazkový vztah okamžikem účinnosti dissoluční dohody zrušit (ex nunc). Připomněl, že jde-li o právní jednání s účinky ex nunc, týká se ukončení závazku pouze té části, která ještě splněním nezanikla. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4407/2016, odvolací soud dovodil, že žalované v důsledku dissoluční dohody zanikla povinnost dílo dokončit a předat tak, jak bylo vymezeno ve SoD a žalobkyni zanikla povinnost zaplatit dohodnutou cenu díla, resp. cenu za neprovedenou část díla.
K námitce žalobkyně, že odstoupila od SoD na základě jejího článku 8.2, který má svůj původ v § 2593 o. z. odvolací soud uvedl, že jakmile bylo provádění díla ukončeno dissoluční dohodou dle § 1981 o. z., nelze závazek ukončit odstoupením od smlouvy s účinky ex tunc. Následně se odvolací soud zabýval vadami díla. Objasnil, že vady, které byly zjištěny a označeny soudním znalcem ve znaleckém posudku z 29. 1. 2021 žalobkyni založily nároky z vadného plnění podle § 2617 věty první před středníkem o.
z., avšak žalobkyně nedostála své povinnost vytknout vady žalované v subjektivní lhůtě bez zbytečného odkladu po jejich zjištění dle § 2618 o. z., případně dle § 2629 odst. 1 věty první o. z. k nim uplatnit konkrétní nárok, když žalobkyně žádala jejich odstranění až dopisem z 8. 10. 2021. Odvolací soud uzavřel, že se jednalo o notifikaci opožděnou, se kterou § 2111 o. z. pojí zánik (prekluzi) práva z vadného plnění v podobě práva na odstoupení od smlouvy, a tedy právo na odstoupení od SoD žalobkyni nesvědčilo ani z titulu uplatnění nároku z vadného plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“, konkrétně odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, jestliže nesprávně vyhodnotil, za jakých podmínek lze považovat za prokázanou správnost soukromé listiny a zda a jaké poučení se jí mělo dostat při přenesení důkazního břemene na stranu, která správnost soukromé listiny popírá.
Dále má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, dospěl-li k závěru, že fakticky převzala část díla i přesto, že písemná smlouva o dílo vyžaduje pro předání díla objednateli písemný předávací protokol. Za v rozhodovací praxi doposud neřešenou má otázku, zda v důsledku uzavření dissoluční dohody dle § 1981 o. z. a „inventarizace vzájemně poskytnutých plnění“ dochází i k (faktickému) předání částečně zhotoveného díla.
Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že se při hodnocení důkazů dopustil takových excesů, které činí rozhodnutí vzájemně rozporné, a tedy neurčité a nesrozumitelné, čímž se odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žalobkyně v něm formuluje otázky skutkové, nikoli právní, resp. uvádí otázky, na kterých není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn.
III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že právním jednáním z 5. 11. 2020 účastnice projevily shodnou vůli závazky ze smlouvy o dílo uzavřené dne 16.
9. 2019 (s účinky ex nunc) ukončit; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že nevěnoval dostatečnou pozornost zpochybnění pravosti podpisu na dissoluční dohodě, dospěl- li k závěru o pravosti dissoluční dohody nejenom na základě předložené její kopie, ale (především) na základě svědeckých výpovědí, výpovědí jednatelů, e-mailové korespondence a následného chování účastníků. Od závěrů dovozených Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 4.
10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, na které žalobkyně odkazuje, se odvolací soud neodchýlil; naopak podle zde uvedených pravidel korektně postupoval. Provedené důkazy (tedy i fotokopii listiny) hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl ke skutkovému závěru (že vůle účastnic směřovala k ukončení závazků ze smlouvy o dílo), o kterém nelze mít důvodné pochybnosti. Protože žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů, o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se nejedná. Výtkami, že ji odvolací soud ve smyslu § 118a o. s. ř. nepoučil o přenesení důkazního břemene poté, co zpochybnila pravost „dodatku č. 1“, nezpochybnila žalobkyně žádný právní závěr, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne teprve tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. zejména § 242 odst. 3 o.
s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj.
o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o případnou existenci či neexistenci vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto se sluší uvést, že v posuzované věci situace předvídaná § 118a o. s. ř. nenastala, neboť postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Měl-li odvolací soud na základě provedeného dokazování za prokázané, že vůle účastnic směřovala k zániku závazků ze smlouvy o dílo, aniž bude zřízen závazek nový, nebyl dán důvod poučovat žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud při posouzení otázky předání díla odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 542/2018, či ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5276/2016), zcela pomíjí, že „dodatek č. 1. ke smlouvě o dílo B.j. 25 PB-PČB – PLAŇANY“ uzavřený stranami 5. 11. 2020 obsahuje ujednání, že „Smluvní strany se vzájemně dohodly, že smlouva o dílo bude ukončena ke dni 5. 11. 2020“, a není tedy pochyb o tom, že se účastnice řízení dohodly na ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo k 5. 11. 2020 (s účinky ex nunc), resp. projevily vůli, jež směřovala k zániku závazku žalované (jako zhotovitelky) rozestavěné dílo dokončit a zánik závazku žalobkyně (jako objednatelky) zaplatit cenu za nedokončenou část díla (dissoluční dohodou dle § 1981 o. z. zanikly dosud nesplněné závazky ze smlouvy o dílo). V článku 10.
4. SoD bylo sice sjednáno, že „(…) Pokud jsou v této smlouvě použity termíny ukončení díla nebo předání, rozumí se tím den, ve kterém dojde k oboustrannému podpisu předávacího protokolu“ (smluvní strany si ujednaly protokolární předání a převzetí díla, jakožto hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla), avšak protokolární předání a převzetí díla bylo sjednáno k dílu jako celku, tedy k dílu, jež je zhotoveno či dokončeno. Jestliže strany projevily shodnou vůli ukončit smluvní vztah plynoucí ze smlouvy o dílo, rezignovaly na to, aby dílo bylo dokončeno a předáno.
Neuvádí-li dissoluční dohoda či samotná SoD ohledně předání částečně zhotoveného díla nic, nelze dovozovat, že zůstala zachována podmínka protokolárního předání díla. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o.
s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Žalobkyní vymezená doposud neřešená dovolací otázka není sto přípustnost dovolání založit, neboť na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobkyni nesvědčilo právo odstoupit od SoD (a následně požadovat bezdůvodné obohacení ze zrušené smlouvy) ani z důvodu prodlení s dokončením díla, neboť závazek dílo dokončit zanikl žalované na základě dissoluční dohody, ani z nároku z vadného plnění, když žalobkyně po zjištění vad (v lednu roku 2021) žádala jejich odstranění až dopisem ze dne 8.
10. 2021, čímž nedostála své povinnosti notifikovat žalovanou bez zbytečného odkladu, a nikoli na závěru že dissoluční dohodou a inventarizací vzájemně poskytnutých plnění došlo i k faktickému předání částečně zhotoveného díla. Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu