33 Cdo 558/2024-129
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Dmitrym Rozhdestvenskiym, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalované Go Study group jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky s.r.o., se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, identifikační číslo 03974987, zastoupené JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem Brno, Heršpická 813/5, o 4 077 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 34/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, č. j. 12 Co 165/2023-93, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 12. 2023, č. j. 12 Co 165/2023-125, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, č. j. 12 Co 165/2023-93, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 12 Co 165/2023-93, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 12. 2023, č. j. 12 Co 165/2023-125, potvrdil rozsudek ze dne 28. 2. 2023, č. j. 41 C 34/2022-60, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 4 077 EUR s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 8 119 EUR od 14. 7. 2022 do 24. 10. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 4 077 EUR od 25.
10. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 4. 12. 2021 prostřednictvím emailové komunikace (prostředků komunikace na dálku) v ruském jazyce smlouvu č. K20212562 o poskytování vzdělávacích služeb (dále jen“ smlouva“), jejíž součástí byly i všeobecné obchodní podmínky žalované (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“ nebo „VOP“), a jejímž předmětem byla účast žalobce na jazykovém kurzu realizovaném žalovanou (v rozsahu 840 hodin češtiny a 150 hodin jazykové přípravy k přijímacím zkouškám na vysokou školu); kurz měl probíhat v Praze od 1.
9. 2022 do 31. 8. 2023. Vedle zajištění kurzu měla žalovaná žalobci zabezpečit uvítání a primární transfer do místa ubytování, ubytování na studentské rezidenci, poskytnutí zdravotního pojištění, podání tří přihlášek na vysoké školy, vyřízení mobilního připojení, zajištění úplné informační podpory a převzetí nákladů spojených se zaplacením služeb dle všeobecných podmínek. Celková cena byla ve smlouvě sjednaná ve výši 8 119 EUR a žalobce ji žalované uhradil. Žalobce (občan Ruské federace) dopisem z 22.
5. 2022 žalovanou požádal o „zrušení smlouvy z důvodu nemožnosti získat studentské vízum na území České republiky“ a o vrácení jím zaplacené částky snížené o náklady, které firmě vznikly při vyřízení dokumentů. Přípisem z 12. 7. 2022 žalobce žalované sdělil, že od uzavřené smlouvy odstupuje a žádá o vrácení celého zaplaceného kurzovného proto, že žalovaná nesplnila povinnost podle § 1820 odst. 1 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále jen „o. z.“), jestliže mu jakožto spotřebiteli nesdělila před uzavřením smlouvy mimo jiné podmínky, lhůty a postupy pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, neposkytla mu formulář pro odstoupení od smlouvy ani nebyl poučen o právu od smlouvy odstoupit.
Ve smlouvě (resp. VOP) bylo ujednáno, že má zákazník právo vypovědět smlouvu zasláním písemné výpovědi poštou na adresu sídla vzdělávacího střediska adresované jednateli; podle čl. 5.3 VOP v tomto případě smluvní vztah končí dnem následujícím po dni doručení poštovní zásilkou na adresu vzdělávacího střediska. Podle čl.
5.4 VOP, pokud zákazník vypoví smlouvu nejpozději 10 dní před zahájením programu, je vzdělávací středisko (žalovaná) povinno vrátit zákazníkovi částku školného sníženou o nevratný registrační poplatek (500 EUR) a uhradit z částky zaplacené zákazníkem veškeré náklady vzniklé v souvislosti s organizací vzdělávacího programu a zrušením jeho účasti na vzdělávacím programu. Náklady, které jí vznikly v souvislosti se zrušením účasti žalobce ve vzdělávacím programu s organizací vzdělávacího programu žalovaná vyčíslila na 3 577 EUR; přeplatek ve výši 4 042 EUR žalobci vrátila.
Po stránce právní posoudil odvolací soud smlouvu shodně se soudem prvního stupně jako platnou a účinnou spotřebitelskou smlouvu, „z níž žalobci náleží veškerá práva, která mu zákon přiznává, tedy i právo odstoupit od smlouvy v případě porušení povinností žalované.“ Písemnost z 22. 5. 2022 - byť neobsahuje formulaci, že žalobce od smlouvy odstupuje či ji vypovídá – posoudil podle obsahu jako odstoupení od smlouvy, neboť v ní žalobce jasně vyjádřil vůli jednostranně právní vztah ukončit, a tudíž došlo ke zrušení smluvního vztahu od počátku.
Jelikož žalobce v právním vztahu vystupoval jako spotřebitel, žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost poučit ho ve smyslu § 1820 odst. 1 písm. i) o. z. o právu od smlouvy odstoupit a neposkytla mu vzorový formulář pro takové odstoupení; žalobci proto podle § 1829 odst. 4 o. z. vzniklo právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě jednoho roku, resp. jednoho roku a 14 dnů od uzavření smlouvy, tj. do 4. 12. 2022. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal použití § 1829 odst. 4 o. z. postupem v rozporu s dobrými mravy.
Skutečnost, že žalovaná žalobce nepoučila o všech jeho právech, nemůže jít k tíži žalobce, namítaný probíhající válečný konflikt neměl na splnění jejích povinností při uzavření smlouvy vliv. Protože žalobce odstoupil od smlouvy ve lhůtě (22. 5. 2022), došlo k platnému a účinnému odstoupení od smlouvy ve smyslu § 1830 odst. 1 o. z. a žalovaná je povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018), jestliže smlouvu o poskytování vzdělávacích služeb, kterou účastníci uzavřeli dne 4. 12. 2021, posoudil jako smlouvu spotřebitelskou. Prosazuje, že právní vztah založený smlouvou neměl být poměřován ustanovením § 1820 o.
z., neboť se jedná o specifický druh smluvního vztahu zakládající specifická práva a povinnosti smluvních stran, na nějž nelze aplikovat možnost odstoupit podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o tzv. spotřebitelských smlouvách. Odvolacímu soudu dále vytýká, že pochybil při výkladu právního jednání žalobce obsaženém v přípisu ze dne 22. 5. 2022, který jí adresoval. Z tohoto přípisu se „jednoznačně“ podává, že žalobce ji žádal o ukončení smlouvy a současně žádal o vrácení částky snížené o náklady, které vznikly při vyřízení dokumentů, tedy projevil vůli postupovat podle článku 5.3.
a 5.4 všeobecných obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy. Přípis je tudíž nutno posoudit jako výpověď smlouvy učiněnou v souladu s všeobecnými obchodními podmínkami. Sama skutečnost, že smluvní vztah končí dne následujícího po dni doručení výpovědi žalované, tedy bez toho, že by byla ujednána jakékoli výpovědní doba, neodůvodňuje závěr, že se jedná o odstoupení od smlouvy. Argumentovat odstoupením od smlouvy navíc žalobce začal až poté, kdy se nechal právně zastoupit. Protože smlouva zanikla v důsledku výpovědi učiněné žalobcem dne 22.
5. 2022, nemohl od ní žalobce platně odstoupit přípisem (právního zástupce) ze dne 12. 7. 2022; v té době uplynuly již bezmála 2 měsíce od zániku smlouvy v důsledku její výpovědi. Žalobce se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout. Připustil, že není sporu o tom, že jazykový kurz poskytovaný žalovanou nelze podřadit pod vzdělání podle školského zákona a co se týká financování, žalovaná ani nikdy netvrdila, že jazykový kurz spolufinancuje vyjma žalobce někdo jiný.
Organizační komplikace, které namítá v dovolání, nepodporují závěr, že smlouva není spotřebitelskou. Žalovaná vyvíjí podnikatelskou činnost, které odpovídají nutnost něco zařídit s dostatečným předstihem a podnikatelské riziko. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř.
je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III.
ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Z obsahu dovolání se sice podává, že dovolatelka považuje za nesprávný výklad právního jednání žalobce z 22. 5. 2022, ovšem ve vztahu k této právní otázce nevymezuje řádně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (neuvádí, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zde uvedených má za splněný, ani neformuluje konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva). Nejvyšší soud přitom vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran právním jednáním projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitku, že se odvolací soud snad odchýlil v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (nyní právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019), dovolatelka nečiní, uvádí pouze, že s výsledkem výkladu, tj. „s právním závěrem /odvolacího soudu/ nemůže v žádném případě souhlasit“.
V čem spatřuje přípustnost dovolání žalovaná řádně vylíčila ve vztahu k položené otázce, zda je smlouva o poskytování vzdělávacích služeb, kterou účastníci uzavřeli 4. 12.
2021, smlouvou spotřebitelskou, kdy namítá, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně, že nerespektoval rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení smlouvy o studiu nestačí zjištění, že poskytovatel je obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku (v judikované věci soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným), a že k rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním posouzení pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, jejichž předmětem činnosti je také poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“).
Dovolatelka prosazuje, že nyní posuzovaná smlouva představuje specifický druh smluvního vztahu zakládající specifická práva a povinnosti smluvních stran, na nějž nelze ustanovení občanského zákoníku o tzv. spotřebitelských smlouvách (konkrétně možnost odstoupit podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách) aplikovat. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). Podle § 1820 odst. 1 o. z. směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm podnikatel výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, který umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále jen „prostředek komunikace na dálku“) nebo směřuje-li takové jednání k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku také mj. b) údaj o případné povinnosti zaplatit zálohu nebo obdobnou platbu, je-li vyžadována, f) pokud lze využít práva na odstoupení od smlouvy, podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, g) údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel náklady spojené s navrácením zboží, a jde-li o smlouvu uzavřenou prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, náklady za navrácení zboží, jestliže toto zboží nemůže být vráceno pro svou povahu obvyklou poštovní cestou, h) údaj o povinnosti uhradit poměrnou část ceny v případě odstoupení od smlouvy, jejímž předmětem je poskytování služeb a jejichž plnění již začalo.
Podle § 1829 odst. 1 o. z. může spotřebitel odstoupit od smlouvy uzavřené distančním způsobem nebo od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory ve lhůtě čtrnácti dnů. Není-li dále stanoveno jinak, končí lhůta uplynutím čtrnácti dnů ode dne uzavření smlouvy. Podle § 1829 odst. 2 o. z. nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu s § 1820 odst. 1 písm. f), může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení podle odstavce 1.
Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel. Podle § 1810 o. z. se ustanovení Dílu 4 /Hlavy I, Části čtvrté občanského zákoníku; Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem (§ 1810-1867)/ použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel a na závazky z nich vzniklé. Rozhodující, pro posouzení, zda lze na posuzovanou věc aplikovat ustanovení § 1820 odst. 1 o.
z., je, zda smlouva o poskytování vzdělávacích služeb, jejímž předmětem byla účast žalobce na jazykovém kurzu realizovaném žalovanou, měla charakter spotřebitelské smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a fyzickou osobou ve smyslu § 1810 o. z., neboť byla nepochybně uzavřena výhradně prostřednictvím komunikačního prostředku, který umožňuje uzavřít smlouvu „na dálku“. Otázka, zda může mít smlouva o poskytování vzdělávacích služeb spočívající zejména v účasti na jazykovém kurzu povahu smlouvy spotřebitelské, kterou je nutné prejudiciálně vyřešit, dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a pro její řešení je tak dovolání přípustné.
Podle § 2 odst.
3 školského zákona, je vzdělávání poskytované podle tohoto zákona veřejnou službou. Nejde tedy o „pouhou službu“ poskytovanou na obecně tržních principech, a to ani tehdy, jsou-li obě strany (poskytovatel i účastník) soukromými osobami. Při vzdělávání podle školského zákona se mnohdy prolíná prvek soukromoprávní (obsah vztahu mezi školami a účastníky vzdělávání) se vždy přítomným prvkem veřejnoprávním. Přestože to tedy na první pohled nemusí být patrné, soukromá škola usilující o získání maximálního počtu studentů je nadána vrchnostenským postavením vůči účastníkům vzdělávání, ačkoli na počátku vztahu je soukromoprávní smlouva.
Ani tento soukromoprávní prvek totiž nezbavuje poskytování vzdělávání podle školského zákona jeho veřejnoprávní povahy (viz komentářovou literaturu, konkrétně MORAVEC, Ondřej. § 2 [Zásady a cíle vzdělávání]. In: RIGEL, Filip, BAHÝĽOVÁ, Lenka, MORAVEC, Ondřej, PUŠKINOVÁ, Monika, KUDROVÁ, Veronika. Školský zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 32–33, marg. č. 17–19.). Skutečnost, že vzdělávání je veřejnou službou, „svědčí o zvláštním charakteru činnosti škol a školských zařízení a vyplývá z vnímání vzdělání jako jednoho z veřejných statků garantovaných Listinou základních práv a svobod.
Jestliže chce určitý subjekt vzdělávání jako veřejnou službu poskytovat, musí tak učinit v souladu se školským zákonem a musí být zapsán příslušným orgánem do školského rejstříku (do rejstříku škol a školských zařízení a případně též do rejstříku školských právnických osob, hodlá-li vzdělání poskytovat v této formě.“ (cit. dle rozsudku NSS 1 As 53/2011-109, 2437/2011 Sb. NSS). Odborné kursy, kursy jednotlivých předmětů a pomaturitní specializační kursy lze poskytovat za úplatu, a to i na veřejných středních a vyšších odborných školách.
Výši úplaty školský zákon neomezuje, stanoví ji ředitel školy na základě § 164 odst. 1 písm. a) školského zákona. Realizace odborných kursů, kursů jednotlivých předmětů a pomaturitních specializačních kursů nepředstavuje činnosti, které spadají do činností střední školy nebo vyšší odborné školy, a na jejich uskutečňování nelze použít finanční prostředky ze státního rozpočtu určené na činnost střední školy nebo vyšší odborné školy. Účastníci výše uvedených kursů nejsou žáky nebo studenty školy. To znamená, že nemají práva a povinnosti žáka nebo studenta školy.
Škole nejsou na účastníky kursů poskytovány finanční prostředky ze státního rozpočtu. Účastníci kursů se nezahrnují do nejvyššího povoleného počtu žáků a studentů školy uvedeného v rejstříku škol a školských zařízení [§ 114 školského zákona; viz např. PUŠKINOVÁ, Monika. § 114 [Odborné kursy, kursy jednotlivých předmětů, pomaturitní specializační kursy]. In: RIGEL, Filip, BAHÝĽOVÁ, Lenka, MORAVEC, Ondřej, PUŠKINOVÁ, Monika, KUDROVÁ, Veronika. Školský zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 569, marg.
č. 1, 6–8.). Žalovaná je jazykovou školou s právem státní jazykové zkoušky. Podle § 1 odst. 3 vyhlášky č.
33/2005 Sb., o jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky a státních jazykových zkouškách (dále jen „vyhláška o jazykových školách“), lze v jazykové škole zřizovat a) základní kurz k osvojení základů jazyka v celkovém rozsahu 420 vyučovacích hodin, b) střední kurz k prohloubení a rozšíření znalostí jazyka v celkovém rozsahu 280 až 315 vyučovacích hodin, c) přípravné kurzy ke státním jazykovým zkouškám, d) konverzační kurzy a e) speciální kurzy, jejichž obsah a rozsah je určen školním vzdělávacím programem stanoveným jazykovou školou.
Podle § 3 vyhlášky o jazykových školách je podmínkou k přijetí k jazykovému vzdělávání odevzdání řádně vyplněné přihlášky, předložení dokladu o zaplacení úplaty za vzdělávání a splnění vyhlášených kritérií pro přijetí (odst. 1). Úplata za vzdělávání se hradí v termínu stanoveném jazykovou školou (odst. 2). Úplata za vzdělávání se uchazeči vrací v celém rozsahu pouze v případě, že jazyková škola kurz neotevřela a nedošlo k dohodě s uchazečem o přeřazení do jiného kurzu, nebo v případě, že se uchazeč odhlásil nejpozději v den předcházející dni zahájení kurzu.
Za dobu, kdy jazyková škola umožňuje vzdělávání distančním způsobem, se úplata nevrací (odst. 3). Podmínky vrácení poměrné části úplaty za vzdělávání žákovi, který se odhlásí z kurzu v jeho průběhu, podmínky prominutí úplaty za vzdělávání a další náležitosti hrazení úplaty za vzdělávání stanoví školní řád jazykové školy (odst. 4). Co se týče výkladu pojmu „služba“ (ve smyslu směrnice 2006/123/ES, ale i ve smyslu dalších směrnic Evropské unie), představuje tato otázka tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) již provedenou a nevzbuzující pochybnosti, jak upozornil Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 17.
10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018. Podle bodu 34 odůvodnění směrnice 2006/123/ES musí být posouzení toho, zda určité činnosti, zejména činnosti financované z veřejných prostředků nebo poskytované veřejnými subjekty, představují „službu,“ provedeno případ od případu s ohledem na všechny její vlastnosti, zejména pak na způsob jejich poskytování, organizace a financování v daném členském státě. Soudní dvůr uzavřel, že podstatným znakem úplaty je skutečnost, že představuje protiplnění za dotyčné služby, a uznal, že v případě činností prováděných bez protiplnění státem nebo z pověření státem v rámci jeho povinností v sociální, kulturní, vzdělávací a soudní oblasti, jako jsou kursy poskytované v rámci vnitrostátního vzdělávacího systému nebo správa systémů sociálního zabezpečení, které nejsou spojeny s hospodářskou činností, charakteristický znak úplaty chybí.
Úhrada poplatku příjemci, například školné nebo zápisné hrazené studenty za účelem určitého příspěvku na úhradu provozních nákladů systému, sama o sobě úplatu nepředstavuje, neboť daná služba je stále v zásadě financována z veřejných prostředků. Na tyto činnosti se tak nevztahuje definice „služby“ v článku 50 Smlouvy a nespadají proto do oblasti působnosti směrnice. Již v rozsudku ze dne 27. 9.
1988, Soudní dvůr ve věci C-263/86, Belgický stát proti René Humbel a Marie-Thérese Edel, a ze dne 7. 12. 1993, ve věci C-109/92, Stephan Max Wirth proti Landeshauptstadt Hannover, dospěl k závěru, že studijní program institutu vyššího vzdělání, který je součástí sekundárního vzdělání poskytovaného v rámci státního vzdělávacího systému, nelze považovat za službu ve smyslu článku 50. Zdůraznil, že podstatný znak úplaty spočívá v tom, že „představuje protiplnění za předmětnou službu, na níž se poskytovatel a příjemce služby obvykle dohodnou.
Tato charakteristika však chybí v případě studijních programů v rámci státního vzdělávacího systému. V první řadě stát při zřizování a udržování takového systému neusiluje o výdělečnou činnost, ale plní své povinnosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti. Za druhé, dotčený systém je zpravidla financován z veřejných zdrojů, a nikoli žáky nebo jejich rodiči. Povaha činnosti není ovlivněna skutečností, že žáci nebo jejich rodiče musí někdy platit poplatky za výuku nebo za zápis, aby mohli určitým způsobem přispět na provozní náklady systému“.
V rozsudku ze dne 11. 9. 2007, ve věci C-76/05, Herbert Schwarz a Magda Gootjes-Schwarz proti Finanzamt Bergisch Gladbach, Soudní dvůr poznamenal, že v případě kurzů nabízených institucemi, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných prostředků, přestože někdy musí být hrazeny poplatky nebo školné za účelem přispění na náklady fungování vnitrostátního vzdělávacího systému, neexistuje úplata, a tedy ani „služba“ podle unijního práva. Naopak vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – žáky a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.
V rozsudku ze dne 17. 5. 2018, ve věci C-147/16, Karel de Grote a Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen, Soudní dvůr Evropské unie dospěl k závěru, že ustanovení na ochranu spotřebitele se použijí i na smlouvu uzavřenou svobodným (soukromým) vzdělávacím zařízením, které se na základě smlouvy uzavřené s jednou ze svých studentek dohodlo na příznivějších způsobech úhrady částek studijních poplatků a příspěvků na studijní cestu. Soudní dvůr EU v odůvodnění rozvedl, že poskytuje-li vzdělávací zařízení v rámci smlouvy plnění, jež je doplňkové a vedlejší povahy ve vztahu k jeho vzdělávací činnosti, jedná jakožto „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu Směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Soudní dvůr EU dovodil v tomto případě, že v rámci smlouvy existuje v zásadě nerovnost mezi vzdělávacím zařízením a studentem z důvodu asymetrie informací a odborných znalostí mezi těmito stranami; zařízení má totiž k dispozici stabilní organizaci a odborné znalosti, které student jednající v soukromých záležitostech nemusí nutně mít, když se náhodně setká s takovou smlouvou, proto se ochranný účel sledovaný touto směrnicí uplatní.
Nejvyšší soud se otázkou charakteru smlouvy o poskytování vzdělávacích služeb, konkrétně smlouvy o studiu na vysoké škole uzavřené s obecně prospěšnou společností (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů) zabýval v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. V kontextu tehdy platné a účinné právní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) uzavřel, že nárok na zaplacení poplatků spojených se studiem na vysoké škole nevyplývá ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy.
Zdůraznil, že „studiem na vysoké [ať již veřejné (§ 5 zákona č. 111/1998 Sb.), státní (§ 94 zákona č. 111/1998 Sb.) nebo soukromé (§ 39 zákona č. 111/1998 Sb.)] škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách“.
Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. V řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2019 zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako předčasné, a tudíž nesprávné, když připomněl, že při posouzení uzavřené smlouvy o studiu z hlediska § 1810 o.
z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí jen zjištění, že žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. Za rozhodující skutečnost (kterou nelze při právním hodnocení smlouvy pominout) označil to, zda vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je – také – poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., a způsob financování právnické osoby (žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby.
Nejvyšší soud zdůraznil i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého. Doplnil, že zde platí zásada, že „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018). K charakteru vztahu uzavřeného mezi základní školou se zákonnými zástupci nezletilého, kterou se základní škola zavázala poskytnout v rámci vzdělávacího programu nezletilému „v souladu se zákonem č. 561/2004 Sb., školský zákon, v platném znění“, úplné základní vzdělání, se Nejvyšší soud vyjádřil usnesením ze dne 27.
4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2109/2021. Uzavřel, že se o vztah ze spotřebitelské smlouvy nejedná.
Ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 33 Cdo 1054/2023 byla otázka charakteru smlouvy o vzdělávání na vysoké škole řešena jako otázka předběžná pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska „bagatelnosti“ ve smyslu § 238 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1054/2023) se stejným závěrem; nejinak tomu bylo i v usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2156/2023. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vyplývá, že se odvolací soud otázkou postavení žalobce a žalované v rámci smluvního závazkového vztahu založeného smlouvou o poskytování vzdělávacích služeb vůbec nezabýval, a to ani přes výslovný požadavek žalované, když v odůvodnění uvedl pouze to, že „tuto smlouvu soud prvního stupně správně hodnotil jako smlouvou spotřebitelskou“.
Odvolací soud tak nezvažoval, zda obsahem smlouvy bylo poskytování služeb podle školského zákona, které jsou považovány za veřejnou službu, a tudíž zda se jedná o smlouvu spotřebitelskou či nikoli. Odvolací soud tím, že se výslovně otázkou povahy uzavřené smlouvy odvíjející se od povahy poskytovaných služeb nezabýval, pochybil. Jeho závěr, že žalobce platně a včas odstoupil od smlouvy ve smyslu § 1829 o. z., a žalované tím vzniklo bezdůvodné obohacení spočívající v uhrazené záloze za služby dle této smlouvy, je tak přinejmenším předčasný.
Protože závěr odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení žalované z důvodu odstoupení žalobce od smlouvy ze shora uvedených důvodů neobstojí, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve věci odvolací soud provede podrobný rozbor předmětné smlouvy o zajišťování vzdělávacích služeb se zaměřením na zjištění, zda je jejím předmětem poskytování vzdělání jako veřejná služba ve smyslu výše citované judikatury, a následně posoudí, zda se jednalo o smlouvu spotřebitelskou, a tudíž, zda se mohl ve věci uplatnit postup podle § 1829 o.
z. (anebo pouze postup výslovně upravený ve smlouvě o poskytnutí vzdělávacích služeb). Jako vodítko použije východiska podaná v tomto rozhodnutí. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu