33 Cdo 559/2023-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458 (identifikační číslo osoby: 455 34 306), proti žalované JAZNAK auto s. r. o., se sídlem v Mladé Boleslavi, Vinec 26 (identifikační číslo osoby: 241 40 937), zastoupené Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 49/3, o 98 991 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 288/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 103 Co 24/2022-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částek 32 962 Kč a 66 029 Kč z titulu dlužného pojistného.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 13 C 288/2021-52, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 32 962 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 112 Kč od 24. 6. 2019 do zaplacení a dále částku 66 029 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 19. 1. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 103 Co 24/2022-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná žalobkyni dluží pojistné za období od 1. 3. 2019 do 23. 6. 2019, a za období od 1. 9. 2018 do 18. 1. 2019, kdy ho řádně a včas neplatila (viz § 2783 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o.z.“). Ačkoli žalovaná v rámci procesní obrany již ve svém podání z 18. 10. 2021 namítla, že má vůči žalobkyni pohledávku ve výši „cca 300 000 Kč“, přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nedoplnila rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení. Soudy proto uzavřely, že tvrzenou protipohledávku žalovaná uplatnila neurčitým způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud v otázce „procesní povinnosti spočívající v unesení břemene tvrzení vybočil z ustálené judikatury, jakož i založil svým rozhodnutím právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhla, resp. neposkytl jí prostor pro označení důkazů na svoji obranu.
Srozuměna není ani se závěrem odvolacího soudu, že její kompenzační námitka byla neurčitá a nebyla tak způsobilá k započtení; v této souvislosti zmiňuje rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že soudy by měly být zvláště opatrné v případě posuzování kompenzability protipohledávek s původem ve stejném právním vztahu jako uplatněná pohledávka žalobce. Současně je přesvědčena, že její procesní úkon neměl být posuzován jako tzv. kompenzační námitka, neboť protiplnění přesahovalo nárok žalobkyně, a připomíná, že pro vzájemný návrh platí jiná pravidla.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16); vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Žalovaná v dovolání sice formuluje otázku „břemene tvrzení“, argumentací, kterou s ní spojuje, však nevystihla způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť odvolacímu soudu vytýká, že jí neposkytl prostor pro označení důkazů na svoji obranu, popř. neprovedl důkazy, které k prokázání tvrzených skutečností navrhla, a vyšel proto z nedostatečně (neúplně) zjištěného skutkového stavu věci.
Těmito námitkami nezpochybnila právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Prosazuje-li dovolatelka oproti odvolacímu soudu, že dostatečně určitě označila započitatelnou pohledávku, její výši i její účastníky, pomíjí, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Výtka, že odvolací soud při rozhodování nerespektoval rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, v němž Nejvyšší soud podal výklad kritérií jistoty a určitosti pohledávek, jimiž zákon podmiňuje kompenzabilitu, není důvodná.
Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žalovaná svou procesní obranu neučinila určitým způsobem, jestliže přes poučení soudu nedoplnila rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy k prokázání existence své tvrzené pohledávky za žalobkyní, jejího důvodu a výše (neučinila řádně zápočet protipohledávky, která nebyla předmětem řízení), nikoliv, že protipohledávka je nejistá nebo neurčitá. Poukazuje-li žalovaná na to, že její protinávrh neměl být soudy posuzován jako tzv.
kompenzační námitka, neboť namítané protiplnění přesahovalo nárok žalobkyně, pak ve vztahu k této námitce nevylíčila přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (neuvedla, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné); dovolání je tak v této části zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila a která znemožňuje dovolací přezkum. Žalovaná v dovolání sice výslovně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnila.
Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu