33 Cdo 603/2024-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce D. Š., zastoupeného Mgr. Danou Richterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Střední 4, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o 1 647 849 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 232/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2023, č. j. 11 Co 249/2022-459, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 15 200 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Dany Richterové, advokátky.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 19 C 232/2016-420, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 647 849 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1.
10. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 2. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 3.
2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1.
9. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 849 Kč od 1. 11. 2017 do
zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit České republice náklady znalečného (výroky pod body II, III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce (postupitel) uzavřel 30. 5. 2016 s žalovaným (postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávek za dlužnicí Hotel Duo a.s. v celkové výši 1 647 849 Kč. Pohledávky vznikly jako (zá)půjčky poskytnuté převodem na účty dlužnice. Žalovaný se zavázal uhradit úplatu za postoupení ve výši 1 647 849 Kč ve splátkách po 100 000 Kč, přičemž poslední splátka činila 47 849 Kč. Ve sjednaných termínech žalovaný neuhradil ani jedinou splátku. Předmětem sporu je dlužná jistina představující úplatu za postoupené pohledávky včetně příslušenství z každé jednotlivé splátky.
Žalobce prokázal, že dlužnici poskytl – vedle jiných částek – také částky ve výši 1 000 000 Kč dne 2. 12. 2010, 300 000 Kč dne 12. 4. 2011, 300 000 Kč dne 19. 4. 2011, 300 000 Kč dne 19. 4. 2011, 200 000 Kč dne 3. 5. 2011, 150 000 Kč dne 14. 11. 2013, 300 000 Kč dne 15. 11.2013, 74 056 Kč dne 15. 11.2013, 150 000 Kč dne 31. 1. 2014, 15 000 Kč dne 19. 1. 2015, 10 000 Kč dne 20. 1. 2015 a 140 000 Kč dne 12. 11. 2015. Všechny uvedené platby byly ve výpisech z účtu žalobce označeny výslovně jako „půjčka“ od žalobce, konkrétně jako „půjčka DŠ“ nebo „půjčka DSKR“, a peníze odešly z osobního účtu žalobce č. 220688855/0300 na účet dlužnice, tehdy označené SK REALTY a.s.
V účetním dokladu ze dne 12. 5. 2016 byla v účetnictví dlužnice vyčíslena pohledávka vůči žalobci z titulu půjček ve výši 1 647 849 Kč. Tento důkaz je zcela shodný s dalším důkazem, a to výpisem z hlavní knihy dlužnice s datem 28. 2. 2016, s položkou 325720 označenou jako „půjčka XY“ ve výši 1 647 849 Kč. Žalovaný neprokázal, že právě tyto finanční prostředky dlužnice uhradila před 30. 5. 2016.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že účastníci uzavřeli platnou a určitou smlouvu o postoupení pohledávek za úplatu podle § 1879 a § 1885 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal tvrzení o zániku pohledávek před uzavřením smlouvy o jejich postoupení, soud prvního stupně vyhověl žalobě na zaplacení sjednané úplaty za postoupení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2023, č. j. 11 Co 249/2022-459, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přijal za své i jeho právní závěry.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva (určitosti specifikace postupovaných pohledávek a výkladu právního jednání), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Jestliže nebyly řádně vymezeny jednotlivé pohledávky z půjček, jejichž součet podle účetnictví žalobce převyšuje celkovou částku postoupenou žalovanému, je smlouva neurčitá.
Podle dovolatele nešlo tuto neurčitost odstranit ani výkladem podle § 555 a násl. o. z. Dále namítl, že odvolací soud v rozporu s povinností uvedenou v § 157 odst. 2 větě první občanského soudního řádu nevyložil v odůvodnění rozhodnutí, proč provedený důkaz nevzal za základ svých skutkových zjištění, což platí tím spíše, že jde o důkaz provedený k návrhu účastníka ve sporu neúspěšného. Soud provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku dlužnice a také rukou psaným soupisem plateb (částek) na čl. 83 spisu, ovšem v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění rozhodnutí se s nimi nevypořádal.
Tím – argumentuje dovolatel – došlo k opomenutí důkazu provedeného v řízení. Soud rovněž neprovedl jím navržené důkazy, a to bankovními výpisy z účtu žalobce za období od ledna roku 2010 do května roku 2016 a neustanovil znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, za účelem zpracování znaleckého posudku, který by postavil najisto, zda se v účetnictví dlužnice pohledávka žalobce ke dni uzavření postupní smlouvy nacházela, popř. v jaké výši, čímž v daném případě „porušil pravidla v otázce opomenutých důkazů“.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že postupovaná částka odpovídá výši existujících pohledávek z titulu (zá)půjček v době postoupení, jiná pohledávka vůči dlužnici (Hotelu Duo a.s.) neexistovala. Na základě toho učinily právní závěr, že smlouva o postoupení pohledávek není zdánlivým, tedy neurčitým právním jednáním (§ 553 odst. 1 o.
z.). Tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn.
29 Odo
775/2004, podle něhož nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je v postupní smlouvě uzavřené podle § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění. Rovněž v rozsudcích ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 20. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo
2306/98, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 681/2010, ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003, a ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, Nejvyšší soud dovodil, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávky je naplněn též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek určen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku (např. odkazem na příslušnou smlouvu), aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány.
Dovolací soud neshledává důvod se od této judikatury (aplikovatelné i na současnou právní úpravu) odchýlit. Za této situace již nebyl důvod provádět další výklad právního jednání. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a kritika hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29.
11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017). Skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání tudíž nemohou založit výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu založenému zejména na tom, že žalobce měl za dlužnicí v době postoupení pouze pohledávky z titulu půjček v celkové výši 1 647 849 Kč. O případ opomenutých důkazů nejde, neboť soudy odůvodnily, na základě čeho učinily skutkové závěry s tím, že provádění dalšího dokazování by bylo již nadbytečné.
Nelze přitom ani dovodit, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Rovněž tak tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Vzhledem k tomu, že dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s.
ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).