33 Cdo 701/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) Ing. M. B. a b) Ing. J. B., zastoupených JUDr. Patricií Švarcovou,
advokátkou se sídlem Děčín, Thomayerova 25/3, proti žalované OPTREAL, spol. s
r. o. se sídlem Praha 6, Drnovská 1042/28, identifikační číslo osoby: 250 98
420, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova
1737/52, o 110.835,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4,
pod sp. zn. 12 C 331/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 13 Co 232/2014-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
11.088,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Patricie
Švarcové, advokátky se sídlem Děčín, Thomayerova 25/3.
blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení;
současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“),
přípustné.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Jsou
přesvědčeni, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a
že jeho postupem nebyl žádný z účastníků zkrácen na svých procesních právech.
Ačkoliv žalovaná byla soudem v průběhu řízení podrobně poučena o tom, jaké
skutečnosti má tvrdit a prokázat důkazy, neunesla důkazní břemeno ohledně
tvrzení existence skutečností, které by ji „vyvinily“ z povinnosti uhradit
smluvní pokutu. Odvolací soud správně zjistil obsah smlouvy o vybudování
technické infrastruktury (dále jen „smlouva“) a s jeho výkladem zde užitého
pojmu „vybudovat“ se žalovaní ztotožňují.
Nejvyšší soud předesílá, že se totožnou věcí (v níž na straně žalobců
figurovali majitelé pozemků v lokalitě M., kteří s žalovanou uzavřeli shodné
smlouvy o vybudování technické infrastruktury v uvedené lokalitě) zabýval již
ve svých rozhodnutích ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1097/2013, ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5218/2014, a ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo
713/2015, a že ani v uvedeném případě nemá důvod odchýlit se od svých
předchozích závěrů.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná sice ohlásila dovolací důvod podle § 214a odst. l o. s. ř. a namítá,
že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu“, její námitky však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci,
nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je
právní posouzení věci založeno. Námitku, že odvolací soud posoudil platnost
ujednání o smluvní pokutě a jí zajištěného závazku v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (konkrétně s jeho rozsudky ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo
2730/2008, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011), žalovaná zakládá na
vlastní skutkové verzi. Výkladem článku IV smlouvy (tzn. na základě svého
zjištění obsahu tohoto smluvního ujednání) konstruuje hypotézu, že sankce za
pozdní vybudování inženýrských sítí se týkala pouze těch prvků infrastruktury,
které bylo možné vybudovat k hranici pozemku žalobců, nikoli dešťové kanalizace
či veřejného osvětlení. Je přesvědčena, že závazek vybudovat dešťovou
kanalizaci nebyl smluvními stranami časově limitován (zatímco prvky
infrastruktury budované k hranici pozemku žalobců měly být dokončeny nejpozději
do 31. 12. 2007), a proto - logicky - nemohlo být ani pozdní dokončení dešťové
kanalizace sankcionováno smluvní pokutou. Žalovaná přitom pomíjí, že zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve
smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31.
10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno
nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by
odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně
zjištěného skutkového stavu věci (tj. ze skutkové verze žalované), musel by
nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaná se
nemohla dostat do prodlení s vybudováním dešťové kanalizace, popř. že prodlení
s vybudováním dešťové kanalizace nebylo podle smlouvy sankcionováno. Skutkového
charakteru je rovněž výtka, že odvolací soud nesprávně zjistil sjednaný termín
splnění závazku. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že dnem „vybudování“ díla
(splnění závazku) byl míněn okamžik faktického dokončení jednotlivých prvků
technické infrastruktury, neboť to vyplývá jak z textu smlouvy (není v ní
uvedeno, že termín „vybudování“ /zhotovení/ technické infrastruktury je vázán
na kolaudační souhlas), tak ze stavebního zákona. Lze uzavřít, že uplatněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním
posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalovaná v tomto směru
v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí
odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než
odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky
právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná
skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím
důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nad rámec přezkumné činnosti považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že
odkazy žalované na judikáty Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudky ze dne 20.
2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, a ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo
873/2002) nejsou přiléhavé, neboť se týkají skutkově zcela odlišných věcí. V
rozsudku ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, dovolací soud posuzoval
právní vztah, z něhož jedné smluvní straně vzniklo více povinností, přičemž ze
smlouvy nebylo zjistitelné, která z nich je zajištěna smluvní pokutou. V
rozsudku ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2002, se dovolací soud zabýval
okamžikem vzniku povinnosti uhradit cenu díla, který byl podle smlouvy vázán na
předání díla dokončeného v souladu se sjednanou smlouvou o dílo. Žalovaná
právní úvahy obsažené v uvedených rozhodnutích vytrhuje ze širšího kontextu a
využívá je pro zpochybnění skutkového závěru, na němž odvolací soud založil
právní posouzení dané věci. Řečeno jinak, jde o snahu žalované prosadit názor,
že dokončení předmětu díla bylo vázáno na okamžik, kdy žalobci mohli dešťovou
kanalizaci užívat. Neobstojí ani názor žalované, že směšování okamžiku
„vybudování“ a kolaudace nemá oporu v právní úpravě; z ustanovení § 122 odst. 1
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že stavba, jejíž vlastnosti nemohou
budoucí uživatelé ovlivnit (tj. rovněž stavba občanské infrastruktury), může
být užívána pouze na základě kolaudačního souhlasu.
Namítá-li žalovaná v jednotlivých částech dovolání, že odvolací soud se v
odůvodnění rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi jejími námitkami a že své
rozhodnutí („řádně a přesvědčivě“) neodůvodnil v souladu s požadavky podle §
157 odst. 2 o. s. ř., přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013). Dovolání žalované shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž
odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní hodnocení smlouvy, neboť přípustnost
je zde zdůvodněna pouhou citací části zákonného ustanovení („odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“), aniž je přitom
specifikováno, jaké konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu má dovolatelka na
mysli. Absence tohoto údaje zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou,
kterou již nelze odstranit.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti
nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu