33 Cdo 705/2024-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové, v právní věci žalobce D. J., advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 1324/1, proti žalovaným 1) M. K., 2) M. J. a 3) M. J., zastoupeným Mgr. Lenkou Holendovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Věšínova 2877/7a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 331/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2023, č. j. 16 Co 66/2023-36, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každé z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Lenky Holendové.
Žalobce se domáhal určení, že pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek p. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované 1) a každý z nich vlastní na těchto nemovitých věcech podíl o velikosti ?.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
24. 2. 2023, č. j. 13 C 331/2022-28, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na ustanovení § 103, § 104 odst. 1 a § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen – „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2018, č.j. 17 C 3/2017-277, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2019, zakládá neodstranitelný nedostatek podmínky řízení – překážku věci pravomocně rozsouzené. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31.
5. 2023, č. j. 16 Co 66/2023-36, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dodal, že v pravomocně skončeném řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 3/2017 se jednalo o tentýž právní vztah, mezi týmiž účastníky, žalobcem nyní uváděné důvody neplatnosti darovacích smluv nastaly před 25. 8. 2019. Shledal existenci překážky věci rozhodnuté jako negativní podmínky řízení, na čemž nemohou ničeho změnit žalobcem uváděné skutečnosti, které nebyly v původním řízení uplatněny před koncentrací řízení, neboť se nejedná o nové skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž by došlo až po jeho skončení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je žaloba v tomto řízení způsobilá k projednání a rozhodnutí, nebo zda je řízení třeba zastavit. Domnívá se, že se při jejím posouzení odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a rovněž, že se jedná o otázku procesního práva dosud neřešenou. Vytýká, že odvolací soud nesprávně použil judikaturu týkající se překážky věci rozsouzené vydanou před novelou o.
s. ř., která zakotvila koncentraci řízení (zák. č. 7/2009 Sb.) a na posuzovaný případ není použitelná. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel je tak povinen ke každému jednotlivému dovolacímu důvodu samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Žalobce na přípustnost svého dovolání usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také otázky, která rozhodováním dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Žádné rozhodnutí, jež by tuto otázku řešilo odlišně od odvolacího soudu, však neoznačuje a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel jednoznačně neformuloval důvody přípustnosti dovolání, neboť uvedl alternativně dvě kritéria upravená v § 237 o. s. ř.
(odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň dosud neřešená otázka). Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno zezákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 2266/2016). Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Dovolatel uvádí pouze otázku práva procesního, s jejímž vyřešením nalézacími soudy nesouhlasí, týkající se překážky věci rozhodnuté („zda původní řízení, v němž byla žaloba založena na jiných skutkových tvrzeních, představuje pro toto soudní řízení překážku věci rozhodnuté či nikoli“).
V této souvislosti ale neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud vyřešit a kterou vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Prostřednictvím položené otázky dovolacímu soudu předestírá svůj právní názor, že ve věci není dána totožnost předmětu řízení pro jeho „jiná skutková tvrzení týkající se platnosti darovací smlouvy z 4. 12. 2015“, a na jeho základě se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu. Nejvyšší soud dovodil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci.
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 84, roč. 2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 18/2007). Nejvyšší soud také dovodil, že podle ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát“) a vychází- li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát“ zamítnuta (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014). V původním řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 3/2017 se žalobce proti žalovaným domáhal určení vlastnictví k totožným nemovitým věcem jako v nyní projednávané věci. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 17 C 3/2017-277, byla zamítnuta (nikoliv pro předčasnost) žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 4. 12. 2015, podle níž žalobce a žalovaná 1) darovali žalovaným 2) a 3) každé ? předmětných nemovitostí, a dále určení, že předmětné nemovitosti náleží do společného jmění žalobce a žalované 1).
Dospěl k závěru, že darovací smlouva uzavřená dne 4. 12. 2015 mezi žalobcem, žalovanou 1) a žalovanou 2), ke které se připojila přijetím daru dne 16. 1. 2017 tehdy nezletilá žalovaná 3) zastoupená opatrovníkem, je platným právním jednáním. K odvolání žalobce se odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 11 Co 149/2019-383, podrobně zabýval veškerými námitkami žalobce a dospěl k závěru, že žalobce uzavřel darovací smlouvu datovanou 4. 12. 2015 a tato je platným právním jednáním. Oba rozsudky nabyly právní moci dne 25.
8. 2019. Z uvedeného je zřejmé, že totožnost věci, jak pokud jde o okruh účastníků řízení, tak i žalobou vymezený nárok, je pro obě řízení (dříve pravomocně skončené i v projednávané věci) zachována, přičemž je irelevantní, že původně se žalobce domáhal určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalobce a žalované 1), zatímco nyní navrhuje, aby bylo určeno, že patří do jejich spoluvlastnictví, neboť tato změna je pouze odrazem § 741 o. z.
Skutkový děj nemohl být v projednávané věci modifikován tím, že žalobce podle jím uplatněného tvrzení dodatečně zjistil, že přestože darovací smlouva byla jedna, ale vklady do katastru nemovitostí byly dva, soudy obou stupňů nezkoumaly správnost postupu katastrálního úřadu, soulad provedených zápisů se zákonem ani platnost vkladu vlastnického práva do katastru, neboť tato tvrzení se vztahovala ke skutečnostem, jež nenastaly (nevznikly) dodatečně, ale byly známy již v předchozím řízení a soudy se jimi náležitě zabývaly (viz bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28.
11. 2018, č. j. 17 C 3/2017-277, body 10, 12-14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 11 Co 149/2019-383), neboť skutečnost vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával na procesní iniciativu účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1322, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalované podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).