Obecný zákaz vstupu dětí do provozovny restaurace, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Důvody, na jejichž
základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup dětí do provozovny,
mohou být např. její stavební řešení nebo povaha zde poskytovaných služeb; za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do restaurace ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely.
Obecný zákaz vstupu dětí do provozovny restaurace, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Důvody, na jejichž
základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup dětí do provozovny,
mohou být např. její stavební řešení nebo povaha zde poskytovaných služeb; za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do restaurace ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely.
20. 11. 2013, čj. 8 Ca 184/2009–32, napadené
rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení; současně uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení ve výši 7 808 Kč. Městský soud nicméně shledal důvodnou stěžejní žalobní námitku týkající se okolnosti, zda se žalobce svým
jednání dopustil diskriminace spotřebitelů;
dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované je
v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vyložil, že žalovaná pochybila,
pokud na daný případ aplikovala zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu, neboť žalobce a jeho potenciální zákazníci nejsou ve
vztahu subordinace; jedná se o vztah dvou
rovnoprávných subjektů, přičemž žalobce za
určitých podmínek nabízí své služby a zákazníci nejsou povinni tyto podmínky akceptovat. Postup žalobce spočívající v tom, že sám
předem odmítá určitou část své potenciální
klientely, se mimoto může negativně projevit
i na jeho vlastních příjmech. Městský soud
uzavřel, že správní orgány odpovídajícím
způsobem neodůvodnily závěr, že ze strany
žalobce došlo k diskriminaci zákazníků; nevyložily, z jakých důvodů lze jednání žalobce
subsumovat pod pojem diskriminace podle
§ 6 zákona o ochraně spotřebitele.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze
se žalovaná (stěžovatelka) bránila kasační
stížností, v níž namítala, že městský soud opomenul ty pasáže napadeného rozhodnutí,
v nichž stěžovatelka věnovala pozornost právě hodnocení jednání žalobce z hlediska naplnění prvků diskriminačního jednání, při-
čemž dovodila, že paušální zákaz vstupu určitých skupin osob, jak byl žalobcem vymezen
na dveřích provozovny, nelze považovat za
ospravedlnitelné opatření. Zdůraznila, že odlišný přístup žalobce k jednotlivým (srovnatelným) skupinám spotřebitelů byl správními orgány hodnocen z hlediska legitimního
cíle a přiměřených prostředků pro jeho dosažení; v napadeném rozhodnutí připustila vyloučení konkrétního dítěte z poskytnutí služby, paušální zákaz vstupu však hodnotila jako
neobjektivní a zejména nepřiměřený prostředek k zajištění klidu ostatních hostů. Při naplnění příslušných kritérií se přitom jedná
o diskriminační jednání bez ohledu na to, že
k němu dochází ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem; ani soukromý subjekt
nemá úplnou volnost při vymezení okruhu
svých zákazníků; pro názornost poukázala na
zjevný případ diskriminace, spočívající ve vyloučení vstupu osob jiné než tzv. bílé rasy do
restaurace.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[11] Stěžovatelka namítala, že v žalobou
napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnila závěr, že jednání žalobce naplňuje prvky
diskriminačního jednání ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele. V návaznosti na
svá tvrzení v dosavadním řízení opakovaně
vyjádřila přesvědčení, že paušální zákaz vstupu určitých skupin osob, jak byl žalobcem vymezen na dveřích provozovny, nelze považovat za ospravedlnitelné opatření, přičemž
odlišný přístup žalobce k jednotlivým (srovnatelným) skupinám spotřebitelů byl správními orgány hodnocen z hlediska legitimního cíle a přiměřených prostředků pro jeho
dosažení. Připustila vyloučení konkrétního
dítěte z poskytnutí služby, paušální zákaz
vstupu však považuje za neobjektivní a nepřiměřený prostředek k zajištění klidu ostatních
hostů.
[12] Nejvyšší správní soud shledal tuto
námitku důvodnou.
[13] Podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele „[p]rodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat“.
[14] Do oblasti soukromého práva zákaz
diskriminace spotřebitele proniká zejména
prostřednictvím zákona č. 198/2009 Sb.,
o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon),
když podle § 1 odst. 1 písm. j) tento zákon
„... blíže vymezuje právo na rovné zacházení
a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke
zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou
nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování“ (k návaznosti na úpravu zákona
o ochraně spotřebitele srov. důvodovou zprávu k návrhu na vydání antidiskriminačního
zákona, sněmovní tisk 253/0, 5. volební období 2006-2010, část A., 16. odstavec shora
a 3. odstavec zdola, všechny zde uváděné důvodové zprávy dostupné z: www.psp.cz).
[15] Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona „[p]římou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se
s jednou osobou zachází méně příznivě, než
se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci,
a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku,
zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru“. Podle § 7
odst. 1 věty první téhož zákona „[d]iskriminací není rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního
postižení, náboženského vyznání, víry či
světového názoru ve věcech uvedených v § 1
odst. 1 písm. f) až j), pokud je toto rozdílné
zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou
přiměřené a nezbytné“.
[16] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí stěžovatelky, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž
byla žalobci jako provozovateli restaurace
uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za správní
delikt podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobce dopustil tím, že na dve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
ře provozovny umístil nápis: „Tato restaurace není vhodná pro děti do 6 let v doprovodu
rodičů z důvodu rušení ostatních a hotelových hostů. Vstup pouze pro dospělé a děti od
6 let v doprovodu rodičů.“ Správní orgány toto jednání kvalifikovaly jako diskriminaci
spotřebitelů do 18 let věku, kteří přicházejí
samostatně, tedy bez doprovodu rodičů, jakož i jako diskriminaci rodičů, kteří mají potomky mladší 6 let, a mají tak rovněž zakázán
vstup do provozovny žalobce.
[17] Nejvyšší správní soud považuje za
potřebné úvodem stručně shrnout svoji dosavadní judikaturu, jakož i výchozí judikaturu
Ústavního soudu týkající se diskriminace
spotřebitelů.
[18] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 11. 4. 2006, čj. 8 As 35/2005–51,
č. 956/2006 Sb. NSS, judikoval, že „platba
v hotovosti a platba platební kartou nejsou
srovnatelnými transakcemi, a nezakládají
tak diskriminaci jedné z uvedených skupin“.
V odůvodnění vyložil, že v zákoně o ochraně
spotřebitele „není v současné době ani demonstrativně vymezeno, co se rozumí diskriminací. Obecně je za diskriminaci nutno
považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání
a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů.“ Diskriminací spotřebitele je
„třeba rozumět obchodní praktiky, které při
srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými – cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných
smluv za stejných podmínek“. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 11.
2007, čj. 3 As 49/2007-43, č. 1467/2008 Sb. NSS,
rozhodl, že „rozdílný režim pro platbu v hotovosti a platbu stravenkami při nákupu potravin nezakládá diskriminaci spotřebitele,
neboť se nejedná o srovnatelné platební
prostředky a srovnatelné transakce. Diskriminací
spotřebitele podle § 6 zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět takové obchodní praktiky, které
při srovnatelných transakcích nedůvodně znevýhodňují některé spotřebitele před jinými.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
[19] V rozsudku ze dne 20. 12. 2006,
čj. 1 As 14/2006-68, č. 1162/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „jestliže na základě kritéria různého trvalého bydliště
osob ve věku 65 až 70 let zavedl žalobce dvojí ceny, jedná se o nepřípustnou diskriminaci, a tedy o rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele“. V odůvodnění uvedl, že snížené
jízdné „mohli využívat toliko občané ve věku 65 až 70 let mající trvalé bydliště v H. K.,
v P. a v dopravně připojených obcích; ostatní
lidé téže věkové kategorie, jejichž trvalé bydliště se nachází kdekoliv jinde, stejné výhody
požívat nemohou. Při stanovování jízdného
tedy došlo k diferenciaci mezi osobami téhož
věku, přičemž jediným třídícím kritériem
bylo místo trvalého pobytu. [...] Zvýhodnění
občanů ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm v H. K., P. a dopravně připojených obcích oproti osobám téže věkové kategorie
s trvalým bydlištěm kdekoliv jinde by proto
nemělo diskriminační povahu pouze tehdy,
pokud by mělo rozumné a objektivní ospravedlnění, tj. jestliže by sledovalo legitimní cíl
a prostředky použité k jeho dosažení by byly
tomuto cíli přiměřené. [...] Kritérium přiměřenosti naplněno nebylo. Je bezpochyby legitimní, pokud město pečuje o své občany,
ovšem nemůže tak činit jakýmkoliv způsobem. V daném případě sice cenové zvýhodnění přineslo občanům ve věku 65 až 70 let
s trvalým bydlištěm v H. K., P. a dopravně
připojených obcích cenově dostupnější jízdné, avšak zároveň vyloučilo z využívání této
možnosti všechny cizí státní příslušníky, jakož i občany České republiky s trvalým bydlištěm na území jiných než vyjmenovaných
obcí.“ Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2007, čj. 4 As 63/2005-69,
č. 1238/2007 Sb. NSS, rozhodl, že „pokud žalobce poskytuje stejnou službu (zde časová
nepřenosná jízdenka na městskou hromadnou dopravu) za rozdílné (dvojí) ceny podle
kritéria místa trvalého pobytu spotřebitele,
jedná se o diskriminaci podle § 6 zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.“ Z totožných úvah vycházel i v rozsudku ze dne
20. 11. 2013, čj. 8 Ca 184/2009–32, napadené
rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení; současně uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení ve výši 7 808 Kč. Městský soud nicméně shledal důvodnou stěžejní žalobní námitku týkající se okolnosti, zda se žalobce svým
jednání dopustil diskriminace spotřebitelů;
dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované je
v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vyložil, že žalovaná pochybila,
pokud na daný případ aplikovala zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu, neboť žalobce a jeho potenciální zákazníci nejsou ve
vztahu subordinace; jedná se o vztah dvou
rovnoprávných subjektů, přičemž žalobce za
určitých podmínek nabízí své služby a zákazníci nejsou povinni tyto podmínky akceptovat. Postup žalobce spočívající v tom, že sám
předem odmítá určitou část své potenciální
klientely, se mimoto může negativně projevit
i na jeho vlastních příjmech. Městský soud
uzavřel, že správní orgány odpovídajícím
způsobem neodůvodnily závěr, že ze strany
žalobce došlo k diskriminaci zákazníků; nevyložily, z jakých důvodů lze jednání žalobce
subsumovat pod pojem diskriminace podle
§ 6 zákona o ochraně spotřebitele.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze
se žalovaná (stěžovatelka) bránila kasační
stížností, v níž namítala, že městský soud opomenul ty pasáže napadeného rozhodnutí,
v nichž stěžovatelka věnovala pozornost právě hodnocení jednání žalobce z hlediska naplnění prvků diskriminačního jednání, při-
čemž dovodila, že paušální zákaz vstupu určitých skupin osob, jak byl žalobcem vymezen
na dveřích provozovny, nelze považovat za
ospravedlnitelné opatření. Zdůraznila, že odlišný přístup žalobce k jednotlivým (srovnatelným) skupinám spotřebitelů byl správními orgány hodnocen z hlediska legitimního
cíle a přiměřených prostředků pro jeho dosažení; v napadeném rozhodnutí připustila vyloučení konkrétního dítěte z poskytnutí služby, paušální zákaz vstupu však hodnotila jako
neobjektivní a zejména nepřiměřený prostředek k zajištění klidu ostatních hostů. Při naplnění příslušných kritérií se přitom jedná
o diskriminační jednání bez ohledu na to, že
k němu dochází ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem; ani soukromý subjekt
nemá úplnou volnost při vymezení okruhu
svých zákazníků; pro názornost poukázala na
zjevný případ diskriminace, spočívající ve vyloučení vstupu osob jiné než tzv. bílé rasy do
restaurace.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[11] Stěžovatelka namítala, že v žalobou
napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnila závěr, že jednání žalobce naplňuje prvky
diskriminačního jednání ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele. V návaznosti na
svá tvrzení v dosavadním řízení opakovaně
vyjádřila přesvědčení, že paušální zákaz vstupu určitých skupin osob, jak byl žalobcem vymezen na dveřích provozovny, nelze považovat za ospravedlnitelné opatření, přičemž
odlišný přístup žalobce k jednotlivým (srovnatelným) skupinám spotřebitelů byl správními orgány hodnocen z hlediska legitimního cíle a přiměřených prostředků pro jeho
dosažení. Připustila vyloučení konkrétního
dítěte z poskytnutí služby, paušální zákaz
vstupu však považuje za neobjektivní a nepřiměřený prostředek k zajištění klidu ostatních
hostů.
[12] Nejvyšší správní soud shledal tuto
námitku důvodnou.
[13] Podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele „[p]rodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat“.
[14] Do oblasti soukromého práva zákaz
diskriminace spotřebitele proniká zejména
prostřednictvím zákona č. 198/2009 Sb.,
o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon),
když podle § 1 odst. 1 písm. j) tento zákon
„... blíže vymezuje právo na rovné zacházení
a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke
zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou
nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování“ (k návaznosti na úpravu zákona
o ochraně spotřebitele srov. důvodovou zprávu k návrhu na vydání antidiskriminačního
zákona, sněmovní tisk 253/0, 5. volební období 2006-2010, část A., 16. odstavec shora
a 3. odstavec zdola, všechny zde uváděné důvodové zprávy dostupné z: www.psp.cz).
[15] Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona „[p]římou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se
s jednou osobou zachází méně příznivě, než
se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci,
a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku,
zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru“. Podle § 7
odst. 1 věty první téhož zákona „[d]iskriminací není rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního
postižení, náboženského vyznání, víry či
světového názoru ve věcech uvedených v § 1
odst. 1 písm. f) až j), pokud je toto rozdílné
zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou
přiměřené a nezbytné“.
[16] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí stěžovatelky, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž
byla žalobci jako provozovateli restaurace
uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za správní
delikt podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobce dopustil tím, že na dve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
ře provozovny umístil nápis: „Tato restaurace není vhodná pro děti do 6 let v doprovodu
rodičů z důvodu rušení ostatních a hotelových hostů. Vstup pouze pro dospělé a děti od
6 let v doprovodu rodičů.“ Správní orgány toto jednání kvalifikovaly jako diskriminaci
spotřebitelů do 18 let věku, kteří přicházejí
samostatně, tedy bez doprovodu rodičů, jakož i jako diskriminaci rodičů, kteří mají potomky mladší 6 let, a mají tak rovněž zakázán
vstup do provozovny žalobce.
[17] Nejvyšší správní soud považuje za
potřebné úvodem stručně shrnout svoji dosavadní judikaturu, jakož i výchozí judikaturu
Ústavního soudu týkající se diskriminace
spotřebitelů.
[18] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 11. 4. 2006, čj. 8 As 35/2005–51,
č. 956/2006 Sb. NSS, judikoval, že „platba
v hotovosti a platba platební kartou nejsou
srovnatelnými transakcemi, a nezakládají
tak diskriminaci jedné z uvedených skupin“.
V odůvodnění vyložil, že v zákoně o ochraně
spotřebitele „není v současné době ani demonstrativně vymezeno, co se rozumí diskriminací. Obecně je za diskriminaci nutno
považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání
a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů.“ Diskriminací spotřebitele je
„třeba rozumět obchodní praktiky, které při
srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými – cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných
smluv za stejných podmínek“. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 11.
2007, čj. 3 As 49/2007-43, č. 1467/2008 Sb. NSS,
rozhodl, že „rozdílný režim pro platbu v hotovosti a platbu stravenkami při nákupu potravin nezakládá diskriminaci spotřebitele,
neboť se nejedná o srovnatelné platební
prostředky a srovnatelné transakce. Diskriminací
spotřebitele podle § 6 zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět takové obchodní praktiky, které
při srovnatelných transakcích nedůvodně znevýhodňují některé spotřebitele před jinými.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
[19] V rozsudku ze dne 20. 12. 2006,
čj. 1 As 14/2006-68, č. 1162/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „jestliže na základě kritéria různého trvalého bydliště
osob ve věku 65 až 70 let zavedl žalobce dvojí ceny, jedná se o nepřípustnou diskriminaci, a tedy o rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele“. V odůvodnění uvedl, že snížené
jízdné „mohli využívat toliko občané ve věku 65 až 70 let mající trvalé bydliště v H. K.,
v P. a v dopravně připojených obcích; ostatní
lidé téže věkové kategorie, jejichž trvalé bydliště se nachází kdekoliv jinde, stejné výhody
požívat nemohou. Při stanovování jízdného
tedy došlo k diferenciaci mezi osobami téhož
věku, přičemž jediným třídícím kritériem
bylo místo trvalého pobytu. [...] Zvýhodnění
občanů ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm v H. K., P. a dopravně připojených obcích oproti osobám téže věkové kategorie
s trvalým bydlištěm kdekoliv jinde by proto
nemělo diskriminační povahu pouze tehdy,
pokud by mělo rozumné a objektivní ospravedlnění, tj. jestliže by sledovalo legitimní cíl
a prostředky použité k jeho dosažení by byly
tomuto cíli přiměřené. [...] Kritérium přiměřenosti naplněno nebylo. Je bezpochyby legitimní, pokud město pečuje o své občany,
ovšem nemůže tak činit jakýmkoliv způsobem. V daném případě sice cenové zvýhodnění přineslo občanům ve věku 65 až 70 let
s trvalým bydlištěm v H. K., P. a dopravně
připojených obcích cenově dostupnější jízdné, avšak zároveň vyloučilo z využívání této
možnosti všechny cizí státní příslušníky, jakož i občany České republiky s trvalým bydlištěm na území jiných než vyjmenovaných
obcí.“ Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2007, čj. 4 As 63/2005-69,
č. 1238/2007 Sb. NSS, rozhodl, že „pokud žalobce poskytuje stejnou službu (zde časová
nepřenosná jízdenka na městskou hromadnou dopravu) za rozdílné (dvojí) ceny podle
kritéria místa trvalého pobytu spotřebitele,
jedná se o diskriminaci podle § 6 zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.“ Z totožných úvah vycházel i v rozsudku ze dne
6. 2. 2008, čj. 3 As 67/2007-54.
[20] V této souvislosti lze dodat, že § 6 zákona o ochraně spotřebitele bylo novelizováno zákonem č. 36/2008 Sb., s účinností od
6. 2. 2008, čj. 3 As 67/2007-54.
[20] V této souvislosti lze dodat, že § 6 zákona o ochraně spotřebitele bylo novelizováno zákonem č. 36/2008 Sb., s účinností od
12. 2. 2008, přičemž Nejvyšší správní soud
v citovaných judikátech vycházel z jeho původního znění, podle něhož „[p]rodávající
se nesmí při prodeji výrobků a poskytování
služeb chovat v rozporu s dobrými mravy;
zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat“. Tato novelizace, kterou
bylo z dispozice normy vypuštěno kritérium
dobrých mravů a porušení zákona byla bezprostředně navázáno na diskriminaci spotřebitele, nemá žádný vliv na posouzení projednávané věci. K takovému závěru je třeba
dospět i na základě důvodové zprávy k návrhu na vydání zákona č. 36/2008 Sb. [sněmovní tisk 305/0, 5. volební období 2006–2010,
k bodu 6, 7 a 8 (§ 6, § 7a a § 7b)], která ve
vztahu k novelizaci § 6 a dalších uvedených
ustanovení zákona o ochraně spotřebitele
uvádí, že „s ohledem na skutečnost, že do návrhu zákona byla promítnuta nová koncepce správního trestání, bylo nutno texty těchto ustanovení formálně upravit, přičemž
jejich obsah zůstává nezměněn“.
[21] Nejvyšší správní soud v citovaných
judikátech vycházel mj. z esenciální judikatury Ústavního soudu, který v nálezu pléna ze
dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, N 11/29
SbNU 79, č. 40/2003 Sb., ve věci zvýhodnění
hornických profesí při uznávání invalidity,
a následně v nálezu pléna ze dne 6. 6. 2006,
sp. zn. Pl. ÚS 42/04, N 112/41 SbNU 379,
č. 405/2006 Sb., bod 26, ve věci diskriminace
mužů v důchodovém pojištění spočívající
v povinném podání přihlášky k účasti na pojištění, vyložil, že „ústavní zásada rovnosti
v právech náleží k těm základním lidským
právům, jež konstituují hodnotový řád moderních demokratických společností. Princip
rovnosti je právně filozofickým postulátem,
který je v rovině pozitivního práva garantován zákazem diskriminace. [...] Ne každé
nerovné zacházení s různými subjekty lze
kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu došlo,
musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné
nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Zde lze doplnit, že Evropský soud
pro lidská práva ve své ustálené judikatuře
obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní
a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité
prostředky sledovanému cíli přiměřené. Rovněž Výbor OSN pro lidská práva při aplikaci
čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech [č. 120/1976 Sb.] opakovaně vyjádřil názor, že vyloučení libovůle
spočívá v tom, že nelze uplatnit diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria, (reasonable and objective criterions).“ Tyto závěry byly následně převzaty rovněž např. do
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 12.
2009, sp. zn. Pl. ÚS 4/07, N 249/55 SbNU 397,
č. 10/2010 Sb.
[22] Závěry citovaných nálezů Ústavního
soudu přitom lze na projednávanou věc použít bez ohledu na to, že se týkaly diskriminace v oblasti veřejného práva a mezi různými
adresáty působení veřejné moci jako tzv.
komparátory. Městský soud pochybil, pokud
paušálně odepřel aplikaci obecných vývodů
Ústavního soudu na soukromoprávní vztahy
regulované zákonem o ochraně spotřebitele,
neboť definiční prvky diskriminace, jak byly
vymezeny Ústavním soudem, je třeba aplikovat i na právní vztahy mezi poskytovatelem
služeb a jejich příjemcem, do nichž vstupuje
zákaz diskriminace podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele.
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že obecný zákaz vstupu dětí do provozovny, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním
cílem, představuje diskriminaci ve smyslu § 6
zákona o ochraně spotřebitele. Důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným
způsobem omezit vstup dětí do provozovny,
mohou být např. její stavební řešení nebo po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
vaha zde poskytovaných služeb; za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do provozovny ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované
zaměření na určitý druh klientely.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
v zákoně o ochraně spotřebitele není žádným
způsobem vymezeno, jaká jednání je třeba
považovat za diskriminaci spotřebitele; v úvahu by připadal např. demonstrativní výčet či
uvedení určitých definičních znaků diskriminačního jednání. V této souvislosti lze dodat,
že pokud současná právní úprava neobsahuje konkrétní vymezení (příklady) diskriminačního jednání, pak v minulosti byl takový
výčet v zákoně obsažen, když ve znění účinném do 30. 6. 1995 (před nabytím účinnosti
novely zákonem č. 104/1995 Sb.) § 6 zákona
o ochraně spotřebitele stanovil: „Prodávající
nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat; zejména nesmí odmítnout prodat
spotřebiteli výrobky, které má vystaveny nebo jinak připraveny k prodeji, anebo odmítnout poskytnutí služby, které je v jeho provozních možnostech; nesmí rovněž vázat
prodej výrobků či poskytnutí služeb na prodej jiných výrobků anebo poskytnutí jiných
služeb, pokud se nejedná o omezení stejné
pro všechny případy a v obchodním styku
obvyklé. To neplatí v případech, v nichž spotřebitel nesplňuje podmínky, které musí
splňovat podle zvláštních předpisů.“ (v poznámce pod čarou uveden jako příklad odkaz
na zákony na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi). Podle tehdejšího znění zákona by tedy jednání žalobce
spadalo pod výslovný demonstrativní výčet
diskriminačního jednání, když svojí povahou
se jedná o odmítnutí poskytnout dětem jako
spotřebitelům službu, která je v jeho provozních možnostech a která je nabízena spotřebitelům ostatním (dospělým).
[25] Při posouzení nyní projednávané věci je tak třeba vyjít z obecné definice, totiž že
za diskriminaci spotřebitele je třeba považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které
část z nich poškozuje (omezuje), resp. obchodní praktiky, které při srovnatelných
transakcích nedůvodně zvýhodňují některé
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
spotřebitele před jinými. V projednávané věci se v případě dětí a dospělých jako tzv. komparátorů, tedy subjektů, které jsou navzájem
srovnávány, v obecné rovině jedná o navzájem sobě rovné osoby, které mají zájem přijímat služby žalobce jako provozovatele restaurace. Pakliže žalobce použil obchodní
praktiku spočívající v tom, že na dveře své
provozovny umístil nápis „[t]ato restaurace
není vhodná pro děti do 6 let v doprovodu
rodičů z důvodu rušení ostatních a hotelových hostů; Vstup pouze pro dospělé a děti
od 6 let v doprovodu rodičů“, potom při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodnil
dospělé spotřebitele před spotřebiteli dětmi,
resp. bezdůvodně znevýhodnil děti jako spotřebitele před spotřebiteli dospělými.
[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
jednání žalobce, který do své provozovny
umožňoval vstup pouze dospělým a dětem
starším 6 let v doprovodu rodičů, by bylo
možno hodnotit jako nikoli diskriminační povahy pouze tehdy, pokud by omezení vstupu
mělo objektivní a rozumné (ospravedlnitelné) důvody, tedy jestliže by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by
byly tomuto cíli přiměřené. I pokud by totiž
bylo možno považovat za legitimní zájem žalobce na zajištění odpovídající úrovně čerpání služeb obchodní klientelou, na kterou se
žalobce zaměřuje a která může být dětmi rušena, pak k dosažení tohoto cíle se nejeví jako
přiměřené použití prostředků, spočívajících
v obecném zákazu vstupu (všech) dětí do
provozovny. V této souvislosti se žalobci nabízely mírnější prostředky vedoucí k témuž
cíli, spočívající např. ve vykázání, popř. omezení vstupu konkrétních dětí, které nad míru
přiměřenou poměrům ruší ostatní hosty restaurace, popř. ohledně kterých lze mít vzhledem k jejich chování při vstupu do restaurace v tomto směru důvodné obavy.
[27] V řízení nebyl prokázán ani jiný
ospravedlnitelný důvod pro žalobcem provedené omezení vstupu dětí do provozovny. Takovými důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup
dětí do provozovny, by mohlo být např. stavební řešení, které neumožňuje zajištění od-
povídající úrovně bezpečnosti či které brání
volnému pohybu po provozovně s kočárkem.
Omezení vstupu dětí do provozovny je představitelné i pro povahu zde poskytovaných
služeb, a to např. do provozoven, v nichž je distribuován výhradně sortiment, jehož prodej
dětem je zakázán, a to i nad rámec požadavků
zvláštní právní úpravy, jak je obsažena zejména v zákoně č. 379/2005 Sb., o opatřeních
k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů
(srov. též § 133 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních). Za ospravedlnitelný důvod
pro zákaz vstupu dětí do provozovny ovšem
nelze považovat žalobcem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh
klientely, v daném případě na obchodní
klientelu, která by mohla být dětmi při návštěvě restaurace rušena.
[28] Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit s argumentací žalobce, opakovaně prezentovanou v dosavadním řízení před správními orgány i soudy, totiž že vstup dětí je
omezen ohledně řady činností, např. návštěv
zdravotnických zařízení, filmových představení či přítomnosti při jednání soudů a správních orgánů. Pokud tomu tak v konkrétních
případech je, děje se tak na základě právních
předpisů na daném úseku a z objektivních
důvodů spočívajících např. v zajištění řádného výkonu lékařské péče či úřední činnosti.
Pokud žalobce poukazuje na praxi v některých členských státech Evropské unie, kde
jsou podniky oprávněny zaměřit se na určitý
druh klientely a odepřít poskytování služeb
osobám jiným, pak nelze než konstatovat, že
žalobce s výjimkou obecného tvrzení, že se
významná část jeho hostů rekrutuje z obchodní klientely (zahraničních spolupracovníků společnosti Škoda Auto), nedoložil, že
by se specializoval na určitou konkrétní skupinu zákazníků, např. že by hotel, k němuž
předmětná restaurace náleží, byl určen výhradně k ubytování seniorů s tím, že při nabízení služeb je kladen důraz na zajištění naprosto tichého a klidného prostředí.
[29] Pokud žalobce v řízení před městským soudem namítal, že jím provedený zá-
kaz je třeba pojímat jako opatření zohledňující úroveň chápání a možnosti dětí přizpůsobit se danému prostředí, jedná se o tvrzení
přinejmenším nepřiměřeně zobecňující, které by ve vztahu k početné skupině dětí a jejich rodičů mohlo být vnímáno jako urážlivé.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahami stěžovatelky v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, totiž že úroveň chápání a možnosti přizpůsobit se prostředí lze posuzovat
výhradně ve vztahu k jednotlivým dětem, přičemž navíc řada dětí starších 6 let má způsobilost i samostatně (bez doprovodu rodičů)
přijímat služby daného druhu, neboť k tomu
disponují odpovídající způsobilostí ve smyslu § 9 občanského zákoníku z roku 1964,
resp. § 31 občanského zákoníku z roku 2012,
podle něhož „se má za to, že každý nezletilý,
který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý
k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých
jeho věku“. Žalobce tak mj. zakázal vstup,
resp. vyžadoval doprovod rodičů i u dětí, které jsou vzhledem ke svému věku a vyspělosti
(samostatně) způsobilé k právnímu jednání,
spočívajícím v přijímání služeb nabízených
žalobcem, např. k zakoupení a konzumaci
v restauraci nabízené stravy či nealkoholických nápojů.
[30] V návaznosti na provedené závěry
lze konstatovat, že obdobný přístup k problematice omezení vstupu dětí do provozovny
zaujímá rovněž veřejný ochránce práv, který
ve zprávě o šetření ve věci vyloučení přístupu dětí mladších dvanácti let do provozoven
M., s. r. o. ze dne 9. 8. 2011 (všechny zde uváděné zprávy dostupné z: www.ochrance.cz), dospěl k závěru, že „znemožnění přístupu do
prodejen této společnosti rodičům – podnikatelům s dětmi do 12 let lze označit za nepřímou diskriminaci při přístupu k podnikání na základě rodičovství. Diskriminace
z důvodu rodičovství se dle ustanovení antidiskriminačního zákona považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Plošný zákaz vstupu nelze ospravedlnit bezpečností dětí,
ačkoliv jde o cíl ve své podstatě legitimní.
K jeho dosažení totiž mohou být užity jiné
prostředky, které respektují zásadu rovného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
zacházení.“ V rámci právního hodnocení
ochránce vyložil, že „úplný zákaz celé kategorii dětí s rodiči není pro zajištění bezpečnosti dětí nacházejících se v prodejně vůbec
nezbytný; téhož výsledku lze totiž dosáhnout
i jinak. Nabízí se tedy otázka, zda nemůže
mít zákaz vstupu dětem do 12 let jiný motiv,
než zajištění jejich bezpečnosti. V daném
kontextu se stává plně zřetelným obecný cíl
antidiskriminační legislativy: zabránit plošnému uplatnění či dopadu diskriminačního
kritéria. Je-li totiž možné dosáhnout bezpečnosti dítěte i jinými prostředky než jeho nevpuštěním (resp. nevpuštěním jeho rodičů)
do prodejny, existuje důkaz, že bezpečnost
dítěte lze zajistit i jinak než striktním zákazem jeho přítomnosti v prostorách provozovny. Na individuální případy by se tedy
dalo nazírat jednotlivě, nikoliv na základě
domněnky, že přítomnost jakéhokoliv dítěte
do 12 let věku přináší neúměrné riziko jeho
ohrožení.“ (s. 5, druhý a třetí odstavec shora).
[31] Vycházeje z citované, jakož i dalších
zpráv veřejného ochránce práv na úseku diskriminace (srov. zprávy o šetření ve věci omezení přepravy cestujících s kočárkem ze dne
12. 2. 2008, přičemž Nejvyšší správní soud
v citovaných judikátech vycházel z jeho původního znění, podle něhož „[p]rodávající
se nesmí při prodeji výrobků a poskytování
služeb chovat v rozporu s dobrými mravy;
zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat“. Tato novelizace, kterou
bylo z dispozice normy vypuštěno kritérium
dobrých mravů a porušení zákona byla bezprostředně navázáno na diskriminaci spotřebitele, nemá žádný vliv na posouzení projednávané věci. K takovému závěru je třeba
dospět i na základě důvodové zprávy k návrhu na vydání zákona č. 36/2008 Sb. [sněmovní tisk 305/0, 5. volební období 2006–2010,
k bodu 6, 7 a 8 (§ 6, § 7a a § 7b)], která ve
vztahu k novelizaci § 6 a dalších uvedených
ustanovení zákona o ochraně spotřebitele
uvádí, že „s ohledem na skutečnost, že do návrhu zákona byla promítnuta nová koncepce správního trestání, bylo nutno texty těchto ustanovení formálně upravit, přičemž
jejich obsah zůstává nezměněn“.
[21] Nejvyšší správní soud v citovaných
judikátech vycházel mj. z esenciální judikatury Ústavního soudu, který v nálezu pléna ze
dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, N 11/29
SbNU 79, č. 40/2003 Sb., ve věci zvýhodnění
hornických profesí při uznávání invalidity,
a následně v nálezu pléna ze dne 6. 6. 2006,
sp. zn. Pl. ÚS 42/04, N 112/41 SbNU 379,
č. 405/2006 Sb., bod 26, ve věci diskriminace
mužů v důchodovém pojištění spočívající
v povinném podání přihlášky k účasti na pojištění, vyložil, že „ústavní zásada rovnosti
v právech náleží k těm základním lidským
právům, jež konstituují hodnotový řád moderních demokratických společností. Princip
rovnosti je právně filozofickým postulátem,
který je v rovině pozitivního práva garantován zákazem diskriminace. [...] Ne každé
nerovné zacházení s různými subjekty lze
kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu došlo,
musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné
nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Zde lze doplnit, že Evropský soud
pro lidská práva ve své ustálené judikatuře
obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní
a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité
prostředky sledovanému cíli přiměřené. Rovněž Výbor OSN pro lidská práva při aplikaci
čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech [č. 120/1976 Sb.] opakovaně vyjádřil názor, že vyloučení libovůle
spočívá v tom, že nelze uplatnit diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria, (reasonable and objective criterions).“ Tyto závěry byly následně převzaty rovněž např. do
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 12.
2009, sp. zn. Pl. ÚS 4/07, N 249/55 SbNU 397,
č. 10/2010 Sb.
[22] Závěry citovaných nálezů Ústavního
soudu přitom lze na projednávanou věc použít bez ohledu na to, že se týkaly diskriminace v oblasti veřejného práva a mezi různými
adresáty působení veřejné moci jako tzv.
komparátory. Městský soud pochybil, pokud
paušálně odepřel aplikaci obecných vývodů
Ústavního soudu na soukromoprávní vztahy
regulované zákonem o ochraně spotřebitele,
neboť definiční prvky diskriminace, jak byly
vymezeny Ústavním soudem, je třeba aplikovat i na právní vztahy mezi poskytovatelem
služeb a jejich příjemcem, do nichž vstupuje
zákaz diskriminace podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele.
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že obecný zákaz vstupu dětí do provozovny, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním
cílem, představuje diskriminaci ve smyslu § 6
zákona o ochraně spotřebitele. Důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným
způsobem omezit vstup dětí do provozovny,
mohou být např. její stavební řešení nebo po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
vaha zde poskytovaných služeb; za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do provozovny ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované
zaměření na určitý druh klientely.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
v zákoně o ochraně spotřebitele není žádným
způsobem vymezeno, jaká jednání je třeba
považovat za diskriminaci spotřebitele; v úvahu by připadal např. demonstrativní výčet či
uvedení určitých definičních znaků diskriminačního jednání. V této souvislosti lze dodat,
že pokud současná právní úprava neobsahuje konkrétní vymezení (příklady) diskriminačního jednání, pak v minulosti byl takový
výčet v zákoně obsažen, když ve znění účinném do 30. 6. 1995 (před nabytím účinnosti
novely zákonem č. 104/1995 Sb.) § 6 zákona
o ochraně spotřebitele stanovil: „Prodávající
nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat; zejména nesmí odmítnout prodat
spotřebiteli výrobky, které má vystaveny nebo jinak připraveny k prodeji, anebo odmítnout poskytnutí služby, které je v jeho provozních možnostech; nesmí rovněž vázat
prodej výrobků či poskytnutí služeb na prodej jiných výrobků anebo poskytnutí jiných
služeb, pokud se nejedná o omezení stejné
pro všechny případy a v obchodním styku
obvyklé. To neplatí v případech, v nichž spotřebitel nesplňuje podmínky, které musí
splňovat podle zvláštních předpisů.“ (v poznámce pod čarou uveden jako příklad odkaz
na zákony na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi). Podle tehdejšího znění zákona by tedy jednání žalobce
spadalo pod výslovný demonstrativní výčet
diskriminačního jednání, když svojí povahou
se jedná o odmítnutí poskytnout dětem jako
spotřebitelům službu, která je v jeho provozních možnostech a která je nabízena spotřebitelům ostatním (dospělým).
[25] Při posouzení nyní projednávané věci je tak třeba vyjít z obecné definice, totiž že
za diskriminaci spotřebitele je třeba považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které
část z nich poškozuje (omezuje), resp. obchodní praktiky, které při srovnatelných
transakcích nedůvodně zvýhodňují některé
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
spotřebitele před jinými. V projednávané věci se v případě dětí a dospělých jako tzv. komparátorů, tedy subjektů, které jsou navzájem
srovnávány, v obecné rovině jedná o navzájem sobě rovné osoby, které mají zájem přijímat služby žalobce jako provozovatele restaurace. Pakliže žalobce použil obchodní
praktiku spočívající v tom, že na dveře své
provozovny umístil nápis „[t]ato restaurace
není vhodná pro děti do 6 let v doprovodu
rodičů z důvodu rušení ostatních a hotelových hostů; Vstup pouze pro dospělé a děti
od 6 let v doprovodu rodičů“, potom při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodnil
dospělé spotřebitele před spotřebiteli dětmi,
resp. bezdůvodně znevýhodnil děti jako spotřebitele před spotřebiteli dospělými.
[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
jednání žalobce, který do své provozovny
umožňoval vstup pouze dospělým a dětem
starším 6 let v doprovodu rodičů, by bylo
možno hodnotit jako nikoli diskriminační povahy pouze tehdy, pokud by omezení vstupu
mělo objektivní a rozumné (ospravedlnitelné) důvody, tedy jestliže by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by
byly tomuto cíli přiměřené. I pokud by totiž
bylo možno považovat za legitimní zájem žalobce na zajištění odpovídající úrovně čerpání služeb obchodní klientelou, na kterou se
žalobce zaměřuje a která může být dětmi rušena, pak k dosažení tohoto cíle se nejeví jako
přiměřené použití prostředků, spočívajících
v obecném zákazu vstupu (všech) dětí do
provozovny. V této souvislosti se žalobci nabízely mírnější prostředky vedoucí k témuž
cíli, spočívající např. ve vykázání, popř. omezení vstupu konkrétních dětí, které nad míru
přiměřenou poměrům ruší ostatní hosty restaurace, popř. ohledně kterých lze mít vzhledem k jejich chování při vstupu do restaurace v tomto směru důvodné obavy.
[27] V řízení nebyl prokázán ani jiný
ospravedlnitelný důvod pro žalobcem provedené omezení vstupu dětí do provozovny. Takovými důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup
dětí do provozovny, by mohlo být např. stavební řešení, které neumožňuje zajištění od-
povídající úrovně bezpečnosti či které brání
volnému pohybu po provozovně s kočárkem.
Omezení vstupu dětí do provozovny je představitelné i pro povahu zde poskytovaných
služeb, a to např. do provozoven, v nichž je distribuován výhradně sortiment, jehož prodej
dětem je zakázán, a to i nad rámec požadavků
zvláštní právní úpravy, jak je obsažena zejména v zákoně č. 379/2005 Sb., o opatřeních
k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů
(srov. též § 133 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních). Za ospravedlnitelný důvod
pro zákaz vstupu dětí do provozovny ovšem
nelze považovat žalobcem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh
klientely, v daném případě na obchodní
klientelu, která by mohla být dětmi při návštěvě restaurace rušena.
[28] Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit s argumentací žalobce, opakovaně prezentovanou v dosavadním řízení před správními orgány i soudy, totiž že vstup dětí je
omezen ohledně řady činností, např. návštěv
zdravotnických zařízení, filmových představení či přítomnosti při jednání soudů a správních orgánů. Pokud tomu tak v konkrétních
případech je, děje se tak na základě právních
předpisů na daném úseku a z objektivních
důvodů spočívajících např. v zajištění řádného výkonu lékařské péče či úřední činnosti.
Pokud žalobce poukazuje na praxi v některých členských státech Evropské unie, kde
jsou podniky oprávněny zaměřit se na určitý
druh klientely a odepřít poskytování služeb
osobám jiným, pak nelze než konstatovat, že
žalobce s výjimkou obecného tvrzení, že se
významná část jeho hostů rekrutuje z obchodní klientely (zahraničních spolupracovníků společnosti Škoda Auto), nedoložil, že
by se specializoval na určitou konkrétní skupinu zákazníků, např. že by hotel, k němuž
předmětná restaurace náleží, byl určen výhradně k ubytování seniorů s tím, že při nabízení služeb je kladen důraz na zajištění naprosto tichého a klidného prostředí.
[29] Pokud žalobce v řízení před městským soudem namítal, že jím provedený zá-
kaz je třeba pojímat jako opatření zohledňující úroveň chápání a možnosti dětí přizpůsobit se danému prostředí, jedná se o tvrzení
přinejmenším nepřiměřeně zobecňující, které by ve vztahu k početné skupině dětí a jejich rodičů mohlo být vnímáno jako urážlivé.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahami stěžovatelky v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, totiž že úroveň chápání a možnosti přizpůsobit se prostředí lze posuzovat
výhradně ve vztahu k jednotlivým dětem, přičemž navíc řada dětí starších 6 let má způsobilost i samostatně (bez doprovodu rodičů)
přijímat služby daného druhu, neboť k tomu
disponují odpovídající způsobilostí ve smyslu § 9 občanského zákoníku z roku 1964,
resp. § 31 občanského zákoníku z roku 2012,
podle něhož „se má za to, že každý nezletilý,
který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý
k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých
jeho věku“. Žalobce tak mj. zakázal vstup,
resp. vyžadoval doprovod rodičů i u dětí, které jsou vzhledem ke svému věku a vyspělosti
(samostatně) způsobilé k právnímu jednání,
spočívajícím v přijímání služeb nabízených
žalobcem, např. k zakoupení a konzumaci
v restauraci nabízené stravy či nealkoholických nápojů.
[30] V návaznosti na provedené závěry
lze konstatovat, že obdobný přístup k problematice omezení vstupu dětí do provozovny
zaujímá rovněž veřejný ochránce práv, který
ve zprávě o šetření ve věci vyloučení přístupu dětí mladších dvanácti let do provozoven
M., s. r. o. ze dne 9. 8. 2011 (všechny zde uváděné zprávy dostupné z: www.ochrance.cz), dospěl k závěru, že „znemožnění přístupu do
prodejen této společnosti rodičům – podnikatelům s dětmi do 12 let lze označit za nepřímou diskriminaci při přístupu k podnikání na základě rodičovství. Diskriminace
z důvodu rodičovství se dle ustanovení antidiskriminačního zákona považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Plošný zákaz vstupu nelze ospravedlnit bezpečností dětí,
ačkoliv jde o cíl ve své podstatě legitimní.
K jeho dosažení totiž mohou být užity jiné
prostředky, které respektují zásadu rovného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
zacházení.“ V rámci právního hodnocení
ochránce vyložil, že „úplný zákaz celé kategorii dětí s rodiči není pro zajištění bezpečnosti dětí nacházejících se v prodejně vůbec
nezbytný; téhož výsledku lze totiž dosáhnout
i jinak. Nabízí se tedy otázka, zda nemůže
mít zákaz vstupu dětem do 12 let jiný motiv,
než zajištění jejich bezpečnosti. V daném
kontextu se stává plně zřetelným obecný cíl
antidiskriminační legislativy: zabránit plošnému uplatnění či dopadu diskriminačního
kritéria. Je-li totiž možné dosáhnout bezpečnosti dítěte i jinými prostředky než jeho nevpuštěním (resp. nevpuštěním jeho rodičů)
do prodejny, existuje důkaz, že bezpečnost
dítěte lze zajistit i jinak než striktním zákazem jeho přítomnosti v prostorách provozovny. Na individuální případy by se tedy
dalo nazírat jednotlivě, nikoliv na základě
domněnky, že přítomnost jakéhokoliv dítěte
do 12 let věku přináší neúměrné riziko jeho
ohrožení.“ (s. 5, druhý a třetí odstavec shora).
[31] Vycházeje z citované, jakož i dalších
zpráv veřejného ochránce práv na úseku diskriminace (srov. zprávy o šetření ve věci omezení přepravy cestujících s kočárkem ze dne
2. 3. 2012, a ze dne 7. 2. 2013), lze poukázat na
další rovinu věci, které věnovala pozornost
rovněž stěžovatelka v odůvodnění napadeného rozhodnutí, totiž že pokud žalobce do své
provozovny zcela zakázal vstup dětí do 6 let,
fakticky tím omezil rovněž vstup rodičů tyto
děti doprovázejících. Takový postup přitom
lze hodnotit jako diskriminaci z důvodu pohlaví, když podle § 2 odst. 4 antidiskriminačního zákona „[z]a diskriminaci z důvodu pohlaví se považuje i diskriminace z důvodu
těhotenství, mateřství nebo otcovství a z důvodu pohlavní identifikace“. Antidiskriminační zákon je totiž třeba aplikovat i na rozdílné zacházení mezi skupinou rodičů, kteří
mají zájem o návštěvu provozovny žalobce
s dítětem mladším 6 let, a ostatními návštěvníky (zákazníky).
[32] Postup žalobce je rozporný i s požadavky práva Evropské unie, jehož právní
úprava v oblasti boje proti diskriminaci na základě věku vychází z čl. 10 a čl. 19 Smlouvy
o fungování Evropské unie. V této souvislosti
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 015
lze poukázat rovněž na čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie, který je třeba použít při uplatňování práva Unie a podle něhož
„se zakazuje jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických
rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo
přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci“.
[33] Pakliže žalobce plošně zakázal vstup
dětí do 6 let do jím provozované restaurace,
a jeho jednání tak lze interpretovat mj. jako
diskriminaci z důvodu rodičovství, resp. z důvodu pohlaví, jak bylo uvedeno výše, naráží
jeho postup rovněž na právní úpravu sekundárního práva Evropské unie, která této problematice věnuje mimořádnou pozornost.
Unijní úprava na tomto úseku vyšla z potírání
diskriminace v oblasti zaměstnávání včetně
přístupu k práci, pracovních podmínek a odměny za práci, následně se nicméně rozšířila
i do oblasti poskytování zboží a služeb. V této
souvislosti je třeba poukázat zejména na
směrnici Rady 2004/113/ES, kterou se zavádí
zásada rovného zacházení s muži a ženami
v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování. Regulace směrnice se podle jejího
čl. 3 odst. 1 vztahuje na všechny osoby poskytující veřejně dostupné zboží a služby, přičemž vychází z premisy, že v oblasti přístupu
ke zboží a službám a jejich poskytování je třeba předcházet a odstranit diskriminaci na základě pohlaví. Unijní normotvůrce přitom
klade tuto právní úpravu na roveň (dřívější)
směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí
zásada rovného zacházení s osobami bez
ohledu na jejich rasu nebo etnický původ
(bod 10 preambule směrnice 2004/113/ES).
[34] Nejvyšší správní soud se neztotožnil
se závěrem městského soudu, který rozhodnutí stěžovatelky co do posouzení okolnosti,
zda se žalobce svým jednání dopustil diskriminace spotřebitelů, vyhodnotil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka ve svém rozhodnutí věnovala značnou
pozornost odůvodnění závěru, že ze strany
žalobce došlo k diskriminaci spotřebitelů,
Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 40/2003 Sb., č. 405/2006 Sb. a č. 10/2010 Sb.