4 As 269/2020 – Nejvyšší správní soud

4 As 269/2020- 46 - text

4 As 269/2020-56

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Alza.cz a.s., se sídlem Jankovcova 1522/53, Praha 7, zast. JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2018, č. j. MZP/2018/500/585, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 11 A 201/2018-56,

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 11 A 201/2018-56, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 6. 2018, č. j. MZP/2018/500/585, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 32.684 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. et Mgr. Tomáše Sequense, advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[1] Česká inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“) na základě § 71 a § 76 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o odpadech“), ve spojení se zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), zahájila dne 24. 8. 2016 kontrolu žalobkyně. Předmětem kontroly bylo dodržování povinností plynoucích ze zákona o odpadech, zejména provádění zpětného odběru použitého elektrozařízení. Rozhodnutím ze dne 15.

2. 2018, č. j. 1611365/PMM, uznal správní orgán prvního stupně ve výroku I. žalobkyni vinnou jednak ze spáchání správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech, kterého se žalobkyně jako poslední prodejce dopustila tím, že dne 21. 10. 2016 nastavený systém zpětného odběru použitých výrobků nesplňoval požadavky tohoto ustanovení, neboť žalobkyně zajistila v místě dodávky zboží (na adrese uvedené zákazníkem) bezplatné odevzdání použitého elektrozařízení ke zpětnému odběru jen v případě dodávky zboží prostřednictvím určené doručovací společnosti Geis a Rhenus Home Delivery u elektrozařízení skupiny č. 1 a 4 dle přílohy č. 7 k zákonu o odpadech a u ostatních skupin elektrozařízení (č. 2, 3, 5 až 9) žalobkyně tuto povinnost neplnila.

Dále systém nastavený žalobkyní ke dni 24. 1. 2017 neumožňoval zpětný odběr použitých elektrozařízení při dodání zboží prostřednictvím samoobslužné schránky, tzv. Alzaboxu, na adrese Mostní 814, Kralupy nad Vltavou, neboť nejbližší místo zpětného odběru se nacházelo ve vzdálenosti 200 m. Zpětný odběr pak nebyl umožněn ani při dodání zboží do Alzaboxu na ulici Mladoboleslavská, Praha 9, neboť nejbližší místo zpětného odběru se nacházelo ve vzdálenosti 3 km. Při dodání zboží tak nebylo zajištěno bezplatné odevzdání použitého elektrozařízení v místě dodávky zboží (dále také jen „správní delikt 1“).

Žalobkyně byla shledána vinnou též ze správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 38 odst. 4 zákona o odpadech, neboť jako povinná osoba (výrobce) ke dni kontroly provedené dne 6. 9. 2016 na svých internetových stránkách neinformovala konečné uživatele o způsobu provedení zpětného odběru použitých výrobků prostřednictvím míst zpětného odběru zřízených kolektivními systémy REMA PV Systém, a.s. a REMA Systém, a.s., které pro žalobkyni zajišťují společné plnění výrobců elektrozařízení, a neinformovala konečné uživatele ve smyslu § 38 odst. 4 písm. a) až d) zákona o odpadech (dále také jen „správní delikt 2“).

Za uvedené správní delikty byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 180.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč (II. výrok rozhodnutí).

[1] Česká inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“) na základě § 71 a § 76 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o odpadech“), ve spojení se zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), zahájila dne 24. 8. 2016 kontrolu žalobkyně. Předmětem kontroly bylo dodržování povinností plynoucích ze zákona o odpadech, zejména provádění zpětného odběru použitého elektrozařízení. Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2018, č. j. 1611365/PMM, uznal správní orgán prvního stupně ve výroku I. žalobkyni vinnou jednak ze spáchání správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech, kterého se žalobkyně jako poslední prodejce dopustila tím, že dne 21. 10. 2016 nastavený systém zpětného odběru použitých výrobků nesplňoval požadavky tohoto ustanovení, neboť žalobkyně zajistila v místě dodávky zboží (na adrese uvedené zákazníkem) bezplatné odevzdání použitého elektrozařízení ke zpětnému odběru jen v případě dodávky zboží prostřednictvím určené doručovací společnosti Geis a Rhenus Home Delivery u elektrozařízení skupiny č. 1 a 4 dle přílohy č. 7 k zákonu o odpadech a u ostatních skupin elektrozařízení (č. 2, 3, 5 až 9) žalobkyně tuto povinnost neplnila. Dále systém nastavený žalobkyní ke dni 24. 1. 2017 neumožňoval zpětný odběr použitých elektrozařízení při dodání zboží prostřednictvím samoobslužné schránky, tzv. Alzaboxu, na adrese Mostní 814, Kralupy nad Vltavou, neboť nejbližší místo zpětného odběru se nacházelo ve vzdálenosti 200 m. Zpětný odběr pak nebyl umožněn ani při dodání zboží do Alzaboxu na ulici Mladoboleslavská, Praha 9, neboť nejbližší místo zpětného odběru se nacházelo ve vzdálenosti 3 km. Při dodání zboží tak nebylo zajištěno bezplatné odevzdání použitého elektrozařízení v místě dodávky zboží (dále také jen „správní delikt 1“). Žalobkyně byla shledána vinnou též ze správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 38 odst. 4 zákona o odpadech, neboť jako povinná osoba (výrobce) ke dni kontroly provedené dne 6. 9. 2016 na svých internetových stránkách neinformovala konečné uživatele o způsobu provedení zpětného odběru použitých výrobků prostřednictvím míst zpětného odběru zřízených kolektivními systémy REMA PV Systém, a.s. a REMA Systém, a.s., které pro žalobkyni zajišťují společné plnění výrobců elektrozařízení, a neinformovala konečné uživatele ve smyslu § 38 odst. 4 písm. a) až d) zákona o odpadech (dále také jen „správní delikt 2“). Za uvedené správní delikty byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 180.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč (II. výrok rozhodnutí).

[2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že ve výroku I. ohledně správního deliktu 2 text „Porušení ust. § 38 odst. 4 zákona o odpadech se společnost Alza, jakožto povinná osoba (výrobce), dopustila tím, že ke dni kontroly, provedené dne 6. 9. 2016“ nahradil textem „Porušení ust. § 38 odst. 4 zákona o odpadech se společnost Alza, jakožto povinná osoba (výrobce), dopustila tím, že ke dni 17. 10. 2016“ a ve zbytku rozhodnutí potvrdil (důraz přidán soudem). II.

[3] Žalobkyně se bránila proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.

[4] Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a shledal, že žalovaný řádně odůvodnil, proč webová stránka https://www.alza.cz/zakon-o-elektroodpadech nemůže plnit svoji funkci a informovat konečné uživatele ve smyslu § 38 odst. 4 zákona o odpadech. Za dostatečně odůvodněnou městský soud považoval i změnu výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť žalovaný vysvětlil, že k tomuto kroku přistoupil proto, že k samotnému zjištění, že příslušná internetová stránka potřebné informace neobsahuje, došlo až dne 17. 10. 2016.

[5] Taktéž otázkou namítaného postavení žalobkyně se podle městského soudu dostatečně zabýval již správní orgán prvního stupně, neboť z Dílčího protokolu o průběhu kontroly ze dne 6. 9. 2016 a z Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 19. 12. 2016 je patrné, že na základě zákona o odpadech je žalobkyně považovaná za výrobce i za posledního prodejce. Žalobkyni tak musel být názor správního orgánu prvního stupně na její postavení znám již od zahájení správního řízení. Městský soud tudíž nepřisvědčil žalobkyni v tom, že se k této otázce mohla vyjádřit až v rámci odvolání.

[6] K námitkám žalobkyně týkajícím se výkladu § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech městský soud zdůraznil, že z něj jednoznačně vyplývá, že poslední prodejce elektrozařízení je povinen zajistit zpětný odběr použitého elektrozařízení, přičemž nelze připustit, aby se tato povinnost vztahovala pouze k některým způsobům prodeje elektrozařízení, natož pouze k některým způsobům dopravy tohoto elektrozařízení. Podle městského soudu se musí možnost bezplatně odevzdat ke zpětnému odběru použité elektrozařízení vztahovat na všechny způsoby dopravy a pro všechny skupiny elektrozařízení. Městský soud se neztotožnil ani s výkladem pojmu v místě prodeje nebo dodávky nového elektrozařízení, které žalobkyně prezentovala v žalobě. Městský soud dovodil, že žalobkyně je povinna zajistit zpětný odběr elektrozařízení jak v místě prodeje, tak v místě dodávky, tedy i v případě dodávky zboží prostřednictvím Alzaboxů, neboť i ty je nutno považovat za místo dodávky. Městský soud v této souvislosti upozornil, že Česká pošta je pouze spediční společností, které na základě zákona o odpadech nevzniká žádná povinnost, v čemž se odlišuje od žalobkyně, která je posledním prodejcem ve smyslu zákona o odpadech, a proto je její povinností zpětný odběr elektrozařízení zajistit. Námitku vztahující se k možnosti odevzdání použitého elektrozařízení v místě prodeje, kterou správní orgán prvního stupně podle žalobkyně neprověřoval, městský soud označil za nesrozumitelnou a uvedl, že ji proto nemohl vypořádat.

[7] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám o nesprávném zjištění skutkového stavu v souvislosti s porušením § 38 odst. 4 zákona o odpadech. Ve shodě se správními orgány zdůraznil, že na internetových stránkách žalobkyně nebyl uveden žádný viditelný odkaz na využití míst zpětného odběru zřízených Rema PV Systém, a.s. a REMA Systém, a.s., v důsledku čehož nebyl zákazník informovaný o možnosti využít této sítě sběrných míst. Městský soud konstatoval, že zákonem požadované informace nebyly běžnému zákazníkovi jednoduše dostupné a nebyly pro něj snadno dohledatelné. Za nedůvodnou městský soud považoval i námitku, že správní orgány nepřihlédly k úpravě, kterou žalobkyně na svých stránkách dodatečně učinila (zavedením formuláře za účelem využití míst zpětného odběru), neboť je z rozhodnutí patrné, že tato úprava byla posouzena jako významná polehčující okolnost při stanovení výše pokuty. Městský soud se ztotožnil s žalovaným, že postup, při kterém musí konečný uživatel informace o možnosti provedení zpětného odběru vyhledávat přes internetový vyhledávač (například Google), není dostatečný, neboť tyto informace mají být jednoduše dostupné přímo na stránkách žalobkyně.

[8] Městský soud nakonec přisvědčil správním orgánům i v otázce stanovení výše pokuty. Připomněl, že podle § 66 odst. 8 písm. d) zákona o odpadech lze za přestupek podle § 66 odst. 3 uvedeného zákona, kterého se žalobkyně dopustila, uložit pokutu do výše 10.000.000 Kč. Žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 180.000 Kč, tedy při dolní hranici zákonného rozpětí. Závěry správních orgánů ve vztahu k výši pokuty proto považoval městský soud za dostatečné a souladné s požadavky vyplývajícími z judikatury Nejvyššího správního soudu. III.

[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

[10] Stěžovatelka nejprve brojí proti výkladu § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech. Namítá, že městský soud i správní orgány při výkladu uvedeného zákonného ustanovení pochybily. Uvádí, že meritem souzené věci je, zda má poslední prodejce povinnost při prodeji elektrozařízení zajistit bezplatné odevzdání vysloužilého elektrozařízení v místě prodeje i v místě dodávky nového elektrozařízení a pokud ano, zda je povinen, jestliže nabízí několik způsobů doručování zboží, zajistit bezplatné odevzdání vysloužilého elektrozařízení u všech těchto způsobů, nebo zda zákonnému požadavku vyhoví, pokud při prodeji zaručuje bezplatný odvoz alespoň u jednoho (případně několika) z nabízených způsobů doručování. Stěžovatelka je na rozdíl od městského soudu názoru, že § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech nabízí dvě alternativní možnosti (v místě prodeje nebo v místě dodání), kdy v případě naplnění jedné z nich je zákonný požadavek splněn. Správní orgány přitom zcela rezignovaly na zjišťování, zda stěžovatelka v místě prodeje bezplatné odevzdání elektrozařízení umožňuje. V uvedeném stěžovatelka spatřuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

[11] Stěžovatelka dále namítá, že městský soud nevypořádal žalobní námitku, v níž namítala, že správní orgán prvního stupně neprověřoval možnost bezplatného odevzdání vysloužilého elektrozařízení v místě prodeje, protože ji považoval za nesrozumitelnou. Stěžovatelka přitom nebyla vyzvána k odstranění této vady, a proto je přesvědčena, že v této části je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a je dán kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[12] Napadený rozsudek je podle stěžovatelky zatížen i vadou nesprávného právního posouzení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] povinnosti vyplývající z § 37k odst. 4 zákona o odpadech. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, podle nějž dojde-li k prodeji elektrozařízení přes internet s následnou dodávkou zboží konečnému uživateli, není poslední prodejce zbaven povinnosti zajistit bezplatné odevzdání elektrozařízení tím, že umožňuje jeho odevzdání v místě prodeje. Stěžovatelka má za to, že pokud došlo k uzavření kupní smlouvy přes internet, je na konečném uživateli, pro který z nabízených způsobů dodání se rozhodne (může to být i osobní odběr v místě prodeje) a po posledním prodejci s ohledem na princip proporcionality nelze požadovat, aby zajistil zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení u všech způsobů dodání, které zákazníkům nabízí. Ostatně v některých případech to ani není možné. Stěžovatelka tvrdí, že vždy nabízí takovou alternativu dodání zboží, u které je bezplatný odběr vysloužilého elektrozařízení zajištěn, což považuje za dostatečné. Je pak věcí zákazníka, zda této možnosti využije.

[13] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek také za vnitřně rozporný. Městský soud na jedné straně dovodil, že se možnost bezplatného odevzdání vysloužilého elektrozařízení musí vztahovat na všechny způsoby dopravy, které stěžovatelka nabízí, ale na druhé straně fakticky přiznává výsadní postavení České poště, coby zprostředkovateli dodání elektrozařízení. Stěžovatelka má za to, že městský soud vykládá § 37k odst. 4 zákona o odpadech rozdílně v jednotlivých situacích, čímž se dopouští narušení rovnosti.

[14] Stěžovatelka poukazuje na to, že se městský soud nijak nezabýval jednotlivými způsoby dodání zboží. Uvádí, že způsob dodání zboží je pouze na volbě spotřebitele, a to i s ohledem na to, zda hodlá využít možnosti bezplatného odevzdání vysloužilého elektrozařízení, či nikoliv. Stěžovatelka trvá na tom, že povinností posledního prodejce je zajistit, aby konečný uživatel měl alespoň jednu možnost volby způsobu doručení, u kterého bude zpětný odběr umožněn. Průměrný spotřebitel zpravidla již při koupi elektrozařízení ví, zda bude odevzdávat vysloužilé elektrozařízení a je schopen učinit informované rozhodnutí. Přísný výklad městského soudu považuje stěžovatelka za rozporný se zásadou in dubio pro liberate, resp. in dubio pro mitius, kterou ve své judikatuře zdůrazňuje Ústavní soud. Stěžovatelka zde konkrétně odkazuje na jeho nálezy ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, a ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. IV. ÚS 57/94.

[15] Městský soud podle stěžovatelky pochybil i v tom, že aproboval nesprávný závěr správních orgánů, podle nějž povinnost plynoucí z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech stěžovatelka neplní u skupin elektrozařízení 2, 3, 5, 6, 7, 8 a 9 dle přílohy č. 7 k zákonu o odpadech. K tomu správní orgány dospěly na základě toho, zda se v objednávce zboží v případě dodávky prostřednictvím spedičních společností Geis a Rhenus Home Delivery zobrazovala kolonka „odvoz starého spotřebiče“, aniž by využily možnosti zadat požadavek na odvoz vysloužilého elektrozařízení v poznámce objednávky či jiným způsobem ověřily, že u elektrozařízení daných skupin skutečně nebylo možné jejich bezplatné odevzdání.

[16] Ve vztahu k výkladu § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech stěžovatelka s odkazem na bod 13 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES ze dne 27. ledna 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ) (dále jen „směrnice OEEZ“) namítá, že městský soud byl povinen při výkladu předmětného ustanovení poměřovat právo na ochranu životního prostředí s právem na ochranu zdraví, tedy respektovat princip proporcionality. K tomuto principu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2007, č. j. 4 As 71/2006-83, podle kterého v sobě tento princip obsahuje 3 dílčí podmínky vhodnost, potřebnost a přiměřenost, a rozebírá naplnění jednotlivých podmínek v nynějším případě. Městský soud princip proporcionality nezohlednil a neodůvodnil, proč se od tohoto principu odchyluje. Ačkoliv několikrát zmiňuje, že uložená pokuta je v souladu s právem na ochranu životního prostředí, nebere v úvahu právo na ochranu veřejného zdraví a tato vzájemně si kolidující práva nepoměřuje.

[17] V souvislosti s porušením § 38 odst. 4 zákona o odpadech stěžovatelka namítá nesoulad výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kde je označována jako výrobce, a odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je označována jako poslední prodejce. Směšování postavení stěžovatelky jako výrobce a posledního prodejce a jejích povinností vztahujících se k těmto jednotlivým postavením podle stěžovatelky vyúsťuje v nesprávné právní závěry.

[18] Podle stěžovatelky by bylo nepřiměřené zatěžovat poslední prodejce povinností uvádět na svých internetových stránkách odkazy na zapojení jednotlivých výrobců elektrozařízení do kolektivních systémů zpětného odběru elektrozařízení a na jejich sběrnou síť. Tuto povinnost nelze z § 38 odst. 4 zákona o odpadech dovodit a nelze ji na posledních prodejcích spravedlivě požadovat. Bylo by nepřiměřené, pokud by měl poslední prodejce uvádět u všech jím prodávaných značek elektrozařízení, do kterého kolektivního systému je výrobce dané značky zapojen, či jakým jiným způsobem plní své povinnosti plynoucí ze zákona o odpadech. K informování spotřebitelů nejsou určeny internetové stránky posledních prodejců, ale veřejný Registr míst zpětného odběru provozovaný Ministerstvem životního prostředí. Stěžovatelka v postavení výrobce elektrozařízení konečné uživatele ve smyslu § 38 odst. 4 písm. a) až d) zákona o odpadech informovala prostřednictvím kolektivních systémů REMA PV Systém, a.s. a REMA Systém, a.s., na které přenesla plnění této zákonné povinnosti. Tyto společnosti pak konečné uživatele v příslušném rozsahu informují rozličnými způsoby.

[19] Správní orgán prvního stupně se podle stěžovatelky omezil pouze na zjištění toho, zda stěžovatelka jako poslední prodejce na svých webových stránkách informuje o způsobu provedení zpětného odběru, a toto skutkové zjištění nesprávně promítl do závěru o porušení povinnosti stěžovatelkou v postavení výrobce elektrozařízení. Stěžovatelka již ve správním řízení namítala, že veškeré požadované informace byly na jejích internetových stránkách obsaženy, a to konkrétně na https://www.alza.cz/zakon-oelektroodpadech. Pokud informace v některé části internetových stránek www.alza.cz zveřejněny byly, a dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 20 Cdo 4449/2018-140 jsou internetové stránky v množném čísle tvořeny souhrnem jednotlivých webových stránek sjednocených pod určitou doménou, nemůže obstát opačný závěr správních orgánů a městského soudu o absenci těchto informací. Stejně tak dle stěžovatelky nemůže obstát ani závěr o tom, že pokud ve vyhledávacím okénku sloužícím k identifikaci hledaného zboží v e-shopové části webové prezentace nebylo možné tyto informace nalézt, tato stránka informační funkci plnit nemůže. Požadovanou část webové prezentace s informacemi o zpětném odběru elektrozařízení totiž bylo možné dohledat standardními nástroji vyhledávání (např. vyhledávačem www.google.cz).

[20] Stěžovatelka rovněž setrvává na svých námitkách týkajících se nedostatečného odůvodnění výše pokuty. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 4 Ads 123/2009-99, ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007-68, ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, a ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 A 160/2002-62, a namítá, že chybí důvody pro závěr o závažnosti ohrožení životního prostředí, která byla hodnocena jako přitěžující okolnost, přičemž řada polehčujících okolností zohledněna nebyla. Podle stěžovatelky také absentuje porovnání s podobnými pochybeními, kterých se dopustily jiné subjekty, a s výší sankcí ukládaných těmto subjektům. IV.

[21] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že uplatněné kasační námitky představují v podstatě pouze pokračující věcnou polemiku stěžovatelky se skutkovými a právními závěry správních orgánů, jež městský soud shledal zákonnými a věcně správnými. Žalovaný se ztotožňuje se závěry městského soudu, odkazuje na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. V.

[22] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného opakuje, že výklad § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech zastávaný správními orgány a městským soudem je nesprávný a vede k nepřípustné extenzi jejích povinností nad rámec zákonné úpravy a představuje závažný zásah do jejích práv. Je tudíž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, například závěry plynoucími z nálezů ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03, a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ÚS 643/06. Stěžovatelka je přesvědčena, že jazykovým výkladem lze dojít k jedinému správnému závěru, a to že uvedené ustanovení zakládá povinnost zajistit bezplatný zpětný odběr elektrozařízení buď v místě prodeje, anebo v místě dodávky nového elektrozařízení. Stěžovatelka je názoru, že pokud je zajištěn zpětný odběr jednou z těchto alternativ, je uvedená povinnost splněna. Při kontrole provozovny v Holešovicích na Praze 7 přitom správní orgán prvního stupně zjistil, že stěžovatelka v místě prodeje povinnost zpětného odběru plní. Podle stěžovatelčina mínění tím plní i povinnost plynoucí z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech.

[23] Stěžovatelka uvádí, že na spediční společnosti se nevztahuje zákonná povinnost zajišťovat zpětný odběr použitého elektrozařízení, s čímž se ztotožnil i městský soud. Podle něj však tato skutečnost stěžovatelku nezbavuje její povinnosti i v případech dodání zboží spediční společností zpětný odběr zajistit, což však vede k objektivní nesplnitelnosti takové povinnosti. Stěžovatelka nabízí široký výběr způsobů doručení a nelze po ní, coby po posledním prodejci, spravedlivě požadovat, aby zajišťovala zpětný odběr například u každého výdejního místa Zásilkovny, Uloženky, pobočky České pošty a na dalších výdejních místech provozovaných doručujícími společnostmi, jakožto i u každého doručování na konkrétní adresu prostřednictvím doručovatele, jenž povinnost zpětného odběru nemá. Většina spotřebitelů podle stěžovatelky zájem o zpětný odběr elektrozařízení nemá, a pokud ano, volí odpovídající způsob dodání, který tuto možnost obsahuje.

[24] Stěžovatelka opakuje, že městský soud byl povinen z hlediska proporcionality poměřovat právo na ochranu životního prostředí s právem na ochranu zdraví. Zejména u případného zpětného odběru prostřednictvím Alzaboxů nelze zajistit kontrolu vráceného elektrozařízení před jeho odběrem a je vyloučeno právo stěžovatelky zpětný odběr odmítnout, a chránit tak zdraví osob manipulujících s Alzaboxy. VI.

[25] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[26] Kasační stížnost je důvodná.

[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jejíž existence zpravidla brání posouzení kasační stížnosti ze zbylých uplatněných kasačních důvodů. Vady podřaditelné pod uvedený kasační důvod je ostatně Nejvyšší správní soud povinen posoudit i tehdy, pokud je stěžovatel nenamítá, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[28] Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu uvedenou vadu vykazují taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 74). Současně však Nejvyšší správní soud setrvale zastává názor, že soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 33).

[29] Nejvyšší správní soud na tomto místě dodává, že pro větší přehlednost provedl posouzení kasačních námitek samostatně ve vztahu k jednotlivým správním deliktům, jichž se měla stěžovatelka dopustit.

[30] Stěžovatelka v kasační stížnosti ve vztahu ke správnímu deliktu 1 namítá, že městský soud nevypořádal jednu z námitek, neboť ji označil za nesrozumitelnou, aniž však současně stěžovatelku vyzval k jejímu upřesnění. V uvedené námitce stěžovatelka brojila proti tomu, že správní orgán prvního stupně neprověřoval možnost bezplatného odevzdání vysloužilého elektrozařízení v místě prodeje. Tuto námitku stěžovatelka v žalobě vyjádřila následovně: „Žalobce tedy znovu shrnuje, že žalovaný nijak nezohlednil ve svém rozhodování zjevný fakt, že ČIŽP nijak neprověřovala, zda je zbavit se vysloužilého elektrozařízení „v místě prodeje“ (na provozovně žalobce) a od možnosti naplnění této zákonné povinnosti žalobce touto formou na základě svého nesprávného právního posouzení dané věci zcela abstrahovala“. Z uvedené citace je patrné, že námitka není zcela srozumitelná. Na druhou stranu však není povinností městského soudu, aby za stěžovatelku žalobní námitky domýšlel, resp. precizoval jejich znění. Relevantnost a pregnantnost žalobní argumentace a formulace žalobních bodů je zásadně věcí žalobce. Požadavek dostatečně konkrétní a srozumitelné žalobní argumentace ostatně vyplývá i z rozsudků rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, a ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78.

[31] Stěžovatelka se rovněž mýlí, má-li za to, že ji měl městský soud postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat, aby odstranila vadu (nesrozumitelnosti) tohoto žalobního bodu. Výzva podle uvedeného ustanovení by byla namístě pouze tehdy, pokud by žaloba neobsahovala žádný (projednatelný) žalobní bod. Tak tomu v nynější věci nebylo; podaná žaloba byla způsobilá věcného projednání. Tato zásada platí i za situace, kdy žalobce není zastoupen právním profesionálem. Tím spíše se pak musí uplatnit v situaci, kdy je žalobce v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě. Úlohou soudu není plnit úkoly žalobcova advokáta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 69). Současně však Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v souzené věci se uskutečnilo jednání u městského soudu dne 9. 6. 2020. Při něm jistě bylo možné na uvedenou nesrozumitelnost uplatněné žalobní námitky stěžovatelku upozornit, resp. ve spolupráci s ní při tomto jednání uvedenou námitku zcela neformálním postupem vyjasnit, pokud ji městský soud za nesrozumitelnou skutečně považoval, což je v souladu s poučovací povinností soudu zakotvenou v § 36 odst. 1 s. ř. s. Tím, že městský soud takto nepostupoval, dopustil se sice vady řízení, podle Nejvyššího správního soudu však tato vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku, jelikož problematice splnění povinností plynoucích z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech se jak správní orgány, tak i městský soud, věnovaly. Správnost jejich závěrů bude předmětem posouzení v dalších částech tohoto rozsudku.

[32] Namítá-li stěžovatelka také vnitřní rozpornost napadeného rozsudku proto, že na jednu stranu v něm městský soud dovodil, že možnost bezplatného odevzdání vysloužilého elektrozařízení se musí vztahovat na všechny způsoby dopravy nabízené stěžovatelkou, ale na druhou stranu vycházel z jakéhosi výsadního postavení České pošty mezi spedičními společnostmi zajišťujícími pro stěžovatelku dodání zboží, nelze této námitce přisvědčit. Městský soud totiž v napadeném rozsudku pouze upozornil na to, že Česká pošta není, na rozdíl od stěžovatelky, posledním prodejcem, nýbrž pouze spediční společností, z čehož dovodil, že ji, na rozdíl od stěžovatelky nestíhají povinnosti kladené na poslední prodejce ohledně zpětného odběru elektrozařízení. Městský soud tak Českou poštu nesrovnává s jinými spedičními společnostmi, nepřiznává jí v tomto ohledu žádné výsady, ale srovnává ji se stěžovatelkou, coby výrobcem a posledním prodejcem elektrozařízení ve smyslu zákona o odpadech. Ustanovení § 37k odst. 4 písm. a) tohoto zákona neukládá žádné povinnosti spedičním společnostem, ale právě pouze posledním prodejcům elektrozařízení. Městský soud uvedenými závěry vnitřní rozpornost, a tedy nepřezkoumatelnost, napadeného rozsudku nezaložil.

[33] Napadený rozsudek tedy v části týkající se správního deliktu 1 kritériím přezkoumatelnosti vyhovuje.

[34] Stěžovatelka dále namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci vztahující se k možnostem zpětného odběru elektrozařízení. Správní orgán prvního stupně v rámci provedené kontroly zjistil, že informace o možnosti zpětného odběru elektrozařízení jsou poskytovány na internetové stránce nadepsané Zpětný odběr elektrozařízení přístupné skrze odkaz obsažený na stránce s obchodními podmínkami. Podle spisového materiálu tato stránka dne 17. 10. 2016 obsahovala následující informace: „S ohledem na znění zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, umožňujeme našim zákazníkům bezplatně odevzdat starý spotřebič k likvidaci. Tuto volbu je možné provést při výběru způsobu dodání u vybraných spotřebičů se společností Geis nebo Rhenus Home Delivery prostřednictvím možnosti Odvoz starého spotřebiče.“ (důraz přidán soudem). Pod tímto odstavcem pak byla ilustrativně vyobrazena zaškrtávací kolonka nadepsaná „Doplňkové služby“, v níž bylo uvedeno: „Odvoz starého spotřebiče + 0 Kč Pomůžeme vám zlikvidovat starý spotřebič“. Další text pak sděloval, že „Při nákupu nového zboží je také možné elektrospotřebiče stejného typu bezplatně odevzdat na kterékoliv z našich prodejen (tj. kus za kus) kdykoliv během provozní doby. Jedná-li se o spotřebiče, u něhož žádný z vnějších rozměrů nepřesahuje 25 cm, pak je možné tyto spotřebiče bez povinnosti nákupu bezplatně předat na těchto prodejnách: Plzeň, Háje, Horní Počernice a Holešovice.“ Stěžovatelka tedy zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení prezentovala jako doplňkovou službu, kterou lze zvolit buď zaškrtnutím zobrazené kolonky při volbě doručení na vybranou adresu prostřednictvím spedičních společností Geis a Rhenus Home Delivery nebo odevzdáním elektrozařízení ve vyjmenovaných provozovnách, resp. též při samotném nákupu nového zboží v prodejně stěžovatelky formou výměny nového elektrozařízení za starý kus stejného typu. Žádný jiný způsob, jak zajistit zpětný odběr elektrozařízení, poskytnuté informace neuváděly.

[35] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že správní orgán prvního stupně nerozporoval, že zpětný odběr při vyzvednutí zboží na stěžovatelčiných provozovnách umožněn je, neboť provedl fyzickou inspekci provozovny v Holešovicích a odběrové místo bylo zřízeno i řádně označeno. Není tedy pravdou, jak namítá stěžovatelka, že by správní orgány rezignovaly na zjišťování toho, zda je zpětný odběr umožněn na provozovnách. Správní orgán prvního stupně tuto možnost výslovně zmiňuje v protokolu o kontrole ze dne 21. 10. 2016 na straně 4 a ve svém rozhodnutí pak na straně 6.

[36] Při ověřování, zda je zpětný odběr umožněn i prostřednictvím zaškrtnutí kolonky doplňkové služby při doručování prostřednictvím společností Geis a Rhenus Home Delivery správní orgán prvního stupně zjistil, že zpětný odběr je možné zvolit pouze při doručování elektrospotřebičů skupiny č. 1 a 4 podle přílohy č. 7 k zákonu o odpadech (velké spotřebiče a spotřebitelská zařízení). Stěžovatelka však má ve své nabídce také elektrospotřebiče z ostatních skupin elektrospotřebičů podle uvedené přílohy (kromě skupiny č. 10 – výdejní automaty). U těchto ostatních skupin elektrospotřebičů se možnost zvolit k dodání spediční společnosti Geis a Rhenus Home Delivery nenabízela a u žádné jiné nabízené varianty doručení zboží na adresu zákazníka se nezobrazila zaškrtávací kolonka s volbou zpětného odběru zboží. Správní orgány proto dovodily, že stěžovatelka neplní povinnost zajistit zpětný odběr elektrozařízení ve smyslu § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech.

[37] Stěžovatelka proti tomuto závěru namítá, že se správní orgán prvního stupně neměl spokojit jen s tím, že se nezobrazila zaškrtávací kolonka, ale měl zkusit zadat požadavek na zpětný odvoz do poznámky k objednávce či jiným způsobem ověřit, že zpětný odběr není umožněn. Tuto námitku shledává Nejvyšší správní soud za účelovou a v rozporu s jakoukoliv logikou a informacemi poskytovanými samotnou stěžovatelkou. Ta na svých stránkách jasně vymezila tři možnosti, kterými zpětný odběr zajišťuje, a to odevzdáním na provozovně při nákupu nového elektrozařízení, resp. u malých elektrozařízení (jejichž rozměry nepřesahují v řádném rozměru 25 cm) i bez povinnosti nákupu ve vybraných provozovnách nebo odevzdáním při dodání vybraných (nikoliv všech nabízených) nových elektrozařízení prostřednictvím spedičních společností Geis a Rhenus Home Delivery, přičemž ilustrovala, jak postupovat za účelem odevzdání elektrospotřebiče tímto posledně uvedeným způsobem při volbě dodání zboží. Stěžovatelka tedy sama jednoznačně stanovila, že zpětný odběr elektrozařízení nabízí pouze na provozovnách nebo při zvolení této služby jako doplňkové v zaškrtávací kolonce u vybraných elektrozařízení při doručování zboží prostřednictvím dvou konkrétně vyjmenovaných spedičních společností. Tím stěžovatelka implicitně vyloučila, že by byl zpětný odběr elektrozařízení možný, pokud k doručování nedochází prostřednictvím těchto společností a pokud není doplňková služba zvolena v zaškrtávací kolonce, resp. pokud není zboží odevzdáno osobně v provozovně stěžovatelky. Nejvyšší správní soud nemá žádné pochyby o tom, že nejenom pracovník správního orgánu prvního stupně provádějící kontrolu, ale ani žádný ze zákazníků, by se po seznámení s těmito informacemi uvedenými na stránkách stěžovatelky (viz výše odst. [34]), nepokoušel zadat požadavek na zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení do poznámky k objednávce, jak nyní ve své kasační argumentaci stěžovatelka uvádí. Námitky stran nedostatečného zjištění skutkového stavu věci v tomto ohledu tudíž považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodné a uzavírá, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nebyl naplněn.

[38] V obsáhlé kasační argumentaci, již lze podřadit pod kasační důvod vyplývající z § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dále stěžovatelka městskému soudu vytýká nesprávný výklad § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech.

[39] Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech předestřeným správními orgány a městským soudem, podle kterého je povinna zajistit zpětný odběr použitého elektrozařízení u všech způsobů dopravy nového zboží. Má za to, že povinnost danou tímto ustanovením plní již tím, že zpětný odběr umožňuje v místě prodeje, tedy na svých provozovnách.

[40] Podle § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech, poslední prodejce elektrozařízení určených k použití v domácnostech zajistí, aby konečný uživatel měl možnost při nákupu elektrozařízení bezplatně odevzdat ke zpětnému odběru použité elektrozařízení v místě prodeje nebo dodávky nového elektrozařízení, a to ve stejném počtu kusů prodávaného elektrozařízení podobného typu a použití (důraz přidán soudem).

[41] Podle § 37g písm. o) zákona o odpadech se posledním prodejcem rozumí právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která bez ohledu na způsob prodeje, včetně použití prostředků komunikace na dálku, dodává v rámci své podnikatelské činnosti elektrozařízení konečnému uživateli.

[42] Podle § 37g písm. g) zákona o odpadech se zpětným odběrem elektrozařízení rozumí odebírání použitých elektrozařízení pocházejících z domácností od konečných uživatelů bez nároku na úplatu v místě zpětného odběru nebo v místě prodeje nebo dodávky nového elektrozařízení posledním prodejcem či v jeho bezprostřední blízkosti.

[43] Podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o odpadech se konečným uživatelem rozumí právnická nebo fyzická osoba užívající výrobek, na který se vztahuje povinnost zpětného odběru, před ukončením jeho životnosti, před jeho odevzdáním do místa zpětného odběru nebo odděleného sběru.

[44] Díl 8 zákona o odpadech nazvaný Elektrická a elektronická zařízení, který obsahuje výše citovaná ustanovení, byl do hlavy II části čtvrté tohoto zákona vložen s účinností od 6. 1. 2005 a jednalo se o transpozici směrnice OEEZ. Jejím cílem bylo mimo jiné zavedení jednotného přístupu k odpovědnosti výrobců a prodejců elektrozařízení za sběr, zpracování, využití a odstranění odpadních elektrických a elektronických zařízení. Z důvodu vyšších nároků na srozumitelnost a přehlednost úpravy byla tato směrnice následně přepracována a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. července 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „směrnice 2012/19/EU“), která byla do zákona o odpadech transponována zákonem č. 184/2014 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 10. 2014. Pravidlo obsažené ve shora citovaném § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech však touto novelou nijak dotčeno nebylo a ve své podstatě zůstalo nezměněno po celou dobu účinnosti zákona o odpadech. Pro úplnost lze dodat, že po zrušení zákona o odpadech ke dni 31. 12. 2020 bylo citované ustanovení převzato v téměř totožném znění i zákonem č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností.

[45] S ohledem na stížnostní argumentaci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval výkladem v § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech užitého spojení místo prodeje. Je třeba připomenout, že zákon o odpadech v tomto ustanovení upravuje povinnosti posledních prodejců v každém případě, tj. nejenom pro případ online prodeje, jímž se prioritně zabývá stěžovatelka, ale rovněž pro případ běžného nákupu v prodejně (dále jen „přímý prodej“), při němž jsou fyzicky uskutečněny všechny fáze prodeje (od výběru zboží, přes zjištění nabídky, její přijetí, zaplacení smluvené ceny a předání zboží za účelem nabytí vlastnického práva k věci) zpravidla na jednom místě a v určitém čase za přítomnosti prodejce, kupujícího i samotného zboží. V případě přímého prodeje je tedy odpověď na to, co je místem prodeje, nasnadě. Je to místo, kde jsou uskutečněny všechny tyto fáze prodeje.

[46] V případě online prodeje se odpověď na tuto otázku hledá o poznání obtížněji. Oba subjekty prodeje i samotné zboží se nachází na různých místech a kupní smlouva je uzavřena distančním způsobem [§ 1820 a násl. občanského zákoníku]. Nejvyšší správní soud se otázkou, kde dochází za této situace k prodeji, již rozsáhle zabýval v souvislosti s výkladem zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě, a to například v rozsudku ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020-63, či naposledy ze dne 24. 8. 2022, č. j. 7 As 229/2020-32, v nichž byla stěžovatelkou stejná společnost jako v právě souzené věci.

[47] Nejvyšší správní soud v těchto rozsudcích vyslovil, že při zjišťování významu pojmu prodej lze vycházet ze soukromoprávních předpisů, které s pojmem prodej, resp. koupě pracují. Požadavek stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích, vyplývá z principů jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, na kterých je právní řád obecně založen (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54, publ. pod č. 791/2006 Sb. NSS). Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v odkazovaných rozsudcích je pojem prodej širší než samotné uzavření kupní smlouvy, přesto však lze prodej připodobnit koupi ve smyslu občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku č. j. 4 As 349/2020-63 zdůraznil, že uzavírání kupní smlouvy distančním způsobem (prostředky komunikace na dálku) je doprovázeno řadou zvláštností, které reflektuje také právní úprava, zejm. § 1820 a násl. občanského zákoníku, která zahrnuje nejen proces kontraktace (uzavírání kupní smlouvy), ale také (a to především) z toho vyplývající práva spotřebitele a povinnosti podnikatele, který takovýmto způsobem kupní smlouvy uzavírá. Na základě této úvahy pak kasační soud dovodil, že „právě tato skutečnost, tj. uzavření kupní smlouvy tzv. „online“, je klíčovým (…) aspektem věci. (…) V případě online prodeje však zákazník vybírá zboží prostřednictvím internetových portálů, u kterých je možnost podrobnější prohlídky zboží zblízka (či dokonce jejich předvedení nebo vyzkoušení) vyloučena. Takové zboží zákazník vkládá do „virtuálního košíku“, přitom volí různé možnosti platby a taktéž způsoby dodání zboží. Způsob dodání zboží – vyzvednutí na prodejně – je přitom pouze jedním ze způsobů, kterým se realizuje povinnost prodávajícího zakoupenou věc předat a povinnost kupujícího tutéž věc převzít. Tyto odlišnosti jsou důvodem i výše zmíněné zvláštní právní úpravy smluv uzavíraných prostředky komunikace na dálku, která uvedené problematické aspekty znevýhodňující spotřebitele kompenzuje určitými zvláštními právy.“

[48] K roli, kterou v případě online prodeje hrají provozovny stěžovatelky, zdejší soud uvedl, že „samotný výdej zboží představuje pouze realizaci povinností plynoucích z online uzavřené kupní smlouvy, a to povinnosti prodávajícího odevzdat kupujícímu zakoupené zboží a povinnosti kupujícího toto zboží převzít [§ 2079 občanského zákoníku]. V situaci, kdy k uzavření kupní smlouvy nedojde fyzicky v maloobchodní provozovně, tedy výdej zboží, které bylo objednáno prostřednictvím internetu, představuje pouze jednu z fází prodeje, a to nikoli rozhodující. Provozovna pak v přeneseném významu pouze funguje jakožto jakési pomyslné „výdejové okénko“, prostřednictvím nějž je vydáváno zboží objednané na e-shopu. Takovou službu lze připodobnit službám klasických zásilkových služeb, či jiných zprostředkovatelů přepravních a dodavatelských služeb […].

[49] S ohledem na specifičnost prodeje zboží v online prostředí a jeho zásadní odlišnosti od přímého prodeje zboží v obchodě, jak byl výše popsán pro účely nynější věci, Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že povinnost vyplývající z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech, aby měl konečný uživatel možnost při nákupu nového elektrozařízení bezplatně odevzdat ke zpětnému odběru použité elektrozařízení, může být v místě prodeje splněna pouze v případě přímého prodeje na prodejně. Naproti tomu v případě online nákupu nového elektrozařízení v e-shopu stěžovatelka neplní povinnost danou v § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech tím, že zpětný odběr umožňuje na svých provozovnách, neboť tyto nejsou za dané situace místem prodeje, nýbrž místem, v němž lze zboží dodat jeho osobním předáním a převzetím. Jinými slovy, pokud si zákazník zvolí při nákupu v e-shopu online způsob doručení s osobním vyzvednutím v provozovně stěžovatelky, je tato provozovna místem, kde se zboží zákazníkovi předává, tedy plní funkci místa dodání, nikoliv místa prodeje.

[50] Navazující spornou otázkou, kterou stěžovatelka v kasační stížnosti nastolila, je to, zda je na základě § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech povinna zajistit zpětný odběr elektrozařízení u všech způsobů dodání zboží, které v rámci e-shopu nabízí svým zákazníkům. Zákon o odpadech v tomto směru pouze stanoví, že při nákupu nového elektrozařízení musí být v místě jeho dodávky zajištěna možnost bezplatně odevzdat vysloužilé elektrozařízení, které to nové nahrazuje (stejný počet kusů podobného typu a použití).

[51] Nejvyšší správní soud má za to, že způsoby dodání lze obecně rozdělit do dvou skupin. Zaprvé ty, kde se předpokládá aktivní součinnost zákazníka, který se musí dostavit na smluvené (zvolené) místo (provozovna, prodejna, výdejna, samoobslužný box, apod.) a zboží zde osobně vyzvednout; a zadruhé ty, kde tato aktivita ze strany zákazníka není potřeba, neboť dochází k dodání zboží na jím určenou adresu (bydliště či jiného místa, kde se příjemce zboží nachází a může si zboží od dodavatele převzít) prostřednictvím různých spedičních společností.

[52] Nejvyšší správní soud dává za pravdu městskému soudu v tom, že nelze přistoupit na názor, že zpětný odběr má být zajišťován pouze u nákupů vybraných elektrozařízení (v daném případě skupiny č. 1 a 4 podle přílohy č. 7 k zákonu o odpadech). K takovému závěru nelze dospět ani na základě jazykového výkladu daného ustanovení, ale ani s ohledem na účel právní úpravy, kterým je mimo jiné zajistit oddělený sběr všech elektrozařízení za účelem jeho specifického zpracování a recyklace a motivovat konečné uživatele k tomu, aby elektrozařízení neodstraňovali jako netříděný odpad. To má být zajištěno mimo jiné právě zapojením posledních prodejců do procesu zpětného odběru elektrozařízení. Za účelem zajištění uvedeného cíle (zpětného odběru elektrozařízení) je nutné, aby poslední prodejce nabízel zákazníkům takový způsob dodání nového elektrospotřebiče, který bude zahrnovat i bezplatný zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení. Konečným uživatelům, resp. zákazníkům stěžovatelky, přitom musí být tato možnost srozumitelně komunikována ještě před koupí nového elektrozařízení, aby mohli učinit kvalifikované rozhodnutí, zda ji využijí.

[53] Nejvyšší správní soud se však s městským soudem rozchází v názoru, zda je stěžovatelka povinna nabízet možnost zpětného odběru elektrozařízení u všech způsobů dodání, které svým zákazníkům nabízí. Jak uvedl městský soud, povinnost zajistit zpětný odběr nese stěžovatelka, jakožto poslední prodejce, nikoliv doručovací (spediční) společnosti, které v tomto ohledu nemusí být na poskytování takové služby připraveny či zařízeny a mohou odmítnout tuto službu pro stěžovatelku zajišťovat. U některých nabízených způsobů dodání zboží nemusí být totiž zajištění možnosti zpětného odběru elektrozařízení fakticky realizovatelné. Například v případě osobního odběru zboží prostřednictvím zmiňovaných Alzaboxů, které jsou specifické jejich bezkontaktním automatizovaným provozem, si lze jen těžko představit, pokud vůbec, jak by bylo možné zajistit, aby bylo zákazníky dodržováno pravidlo, že prodejce odebírá elektrozařízení pouze tzv. kus za kus (stejný počet kusů podobného typu a použití). Nejvyšší správní soud však zastává názor, že povinnosti, které na poslední prodejce v tomto směru racionální zákonodárce klade a které také sankcionuje, by měly nejen směřovat k dosažení cíle a účelu dané právní úpravy, ale měly by být také objektivně splnitelné.

[54] Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že z aplikovaného § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech neplyne stěžovatelce povinnost zajistit zpětný odběr elektrozařízení u všech jí nabízených způsobů dodání zboží. Je však povinna zajistit, aby zákazníci hodlající vrátit elektrozařízení ke zpětnému odběru v souladu se zákonem o odpadech nebyli od tohoto záměru odrazováni tím, že budou odkázáni pouze na osobní odběr elektrozařízení v provozovnách stěžovatelky, ale současně aby měli zachovány srovnatelné možnosti doručení zboží stejně jako ti, kteří elektrozařízení vracet nechtějí. Koneční uživatelé by tak v souvislosti s výše uvedeným rozlišením dvou skupin způsobů dodání (viz odst. [51]) měli mít možnost vybrat takový způsob dodání zboží, který bezplatný zpětný odběr elektrozařízení umožňuje, a to ať již zvolí metodu vyzvednutí zboží v některém z výdejních míst (viz výše první skupina) nebo jeho doručení (dodání) na zvolenou adresu. Jinak lze stěží zachovat cíl zákona o odpadech spočívající v motivaci konečné uživatele k oddělenému sběru elektrozařízení.

[55] Pokud tedy stěžovatelka zajišťuje zpětný odběr elektrozařízení ve svých provozovnách při vyzvednutí zboží, plní tak zákonnou povinnost pouze částečně. Dále je totiž také povinna zajistit, aby měli možnost odevzdat použité elektrozařízení ke zpětnému odběru i koneční uživatelé preferující způsob dodání zboží na jimi vybranou adresu (druhý z výše uvedených způsobů dodání). Ke splnění této povinnosti však podle Nejvyšší správního soudu postačí, zajistí-li stěžovatelka, aby u každého elektrozařízení (tedy ze všech skupin podle přílohy č. 7 zákona o odpadech nabízených k prodeji), nikoliv pouze u vybraných, byla nabízena alespoň jedna možnost dodání prostřednictvím spediční společnosti (tedy dodání na zvolenou adresu), která bezplatný zpětný odběr elektrozařízení zajistí, nebo aby byl zpětný odběr elektrozařízení z této adresy doručení zajištěn jiným způsobem, například stěžovatelkou později (po vydání napadeného rozhodnutí) zavedeným „svozem“. Zajišťuje-li stěžovatelka zpětný odběr elektrozařízení těmito způsoby a své zákazníky o těchto možnostech uceleně a srozumitelně informuje při nákupu elektrozařízení v e-shopu jí provozovaném, podle Nejvyššího správního soudu tím splní povinnost vyplývající z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech. Zákazník tak má možnost při nákupu elektrozařízení bezplatně odevzdat ke zpětnému odběru použité elektrozařízení v místě dodání (k němuž dojde buď osobním vyzvednutím v některém z odběrných míst či na adrese dodání prostřednictvím spediční společnosti - viz opět rozdělení místa dodání v odst. [51] výše).

[56] V nyní souzené věci z protokolu o kontrole a z podkladů shromážděných v průběhu kontroly vyplývá, že stěžovatelka sice zajišťovala zpětný odběr použitého elektrozařízení při osobním vyzvednutí nového elektrozařízení na svých provozovnách (tj. při dodání zboží za aktivní součinnosti zákazníka), ale u způsobu dodání zboží na zvolenou adresu (tj. v případě druhé výše uvedené skupiny způsobů dodání) bylo možné ke zpětnému odběru vrátit pouze elektrozařízení skupiny č. 1 a 4 dle přílohy č. 7 k zákonu o odpadech. Se správními orgány a městským soudem tak Nejvyšší správní soud souhlasí v závěru, že stěžovatelka povinnost danou v § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech v uvedené době beze zbytku neplnila. Nikoliv však proto, že by byla povinna v případě dodání na adresu zajistit zpětný odběr elektrozařízení u každé z nabízených spedičních společností, ale proto, že tak činila jen pro určité skupiny elektrozařízení.

[57] K tomu, co bylo právě uvedeno, Nejvyšší správní soud pro úplnost vzhledem ke stížnostní argumentaci dodává, že v případě doručování zboží do tzv. Alzaboxů, tedy samoobslužných výdejních míst, které stěžovatelka zřizuje za účelem dodání zboží svým zákazníkům, se jedná o způsob dodání, který je třeba považovat za srovnatelný s osobním vyzvednutím zboží v provozovnách stěžovatelky. V obou případech se musí zákazníci dostavit na jim předem známé místo, které si mohou zvolit z nabízených možností, kde si zboží vyzvednou.

[58] Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud považuje za dostačující, pokud stěžovatelka umožňuje zpětný odběr všech (nikoliv jen vybraných skupin) elektrozařízení ve svých provozovnách při osobním odběru. Tím plní povinnost vyplývající z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech, aby měl zákazník možnost v případě dodání zboží osobním odběrem (tj. za jeho aktivní součinnosti) staré elektrozařízení odevzdat ke zpětnému odběru. Jinými slovy, pokud jsou zde srovnatelné metody doručení zboží, které vyžadují obdobnou aktivitu zákazníka spočívající v tom, že se musí dostavit na dané místo a zboží sám vyzvednout, postačí, že stěžovatelka plní povinnost zpětného odběru alespoň v případě jednoho způsobu vyzvednutí zboží, při němž je vyžadována taková osobní aktivita zákazníka (tedy v případě první skupiny způsobů dodání). V daném případě uvedené plní tím, že zpětný odběr elektrozařízení zajišťuje ve svých provozovnách. Uvedené závěry odpovídají smyslu a účelu aplikované právní úpravy a zachovávají i úmysl racionálního zákonodárce, tedy motivaci zákazníků k oddělenému sběru elektrozařízení při nezatížení posledních prodejců v plnění povinností ke zpětnému odběru elektrozařízení nad rámec, který na nich lze spravedlivě požadovat a který je uskutečnitelný. Opačný výklad, než který nyní zaujal Nejvyšší správní soud, jehož se dovolávají správní orgány i městský soud, by totiž představoval neproporcionální zatížení posledních prodejců vzhledem k cíli, k němuž zákon o odpadech v souvislosti se zpětným odběrem elektrozařízení směřuje.

[59] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech nevyplývá povinnost stěžovatelky jako posledního prodejce, aby bezplatný zpětný odběr elektrozařízení zajišťovala u všech myslitelných způsobů dodání zboží, které zákazníkům nabízí. Takovou povinnost zákon o odpadech výslovně nestanoví, neboť vyžaduje, aby zákazníci měli možnost své staré elektrozařízení odevzdat k bezplatnému odběru, čemuž odpovídá povinnost posledního prodejce postupovat tak, aby jim tuto možnost zachoval. Taková možnost podle Nejvyššího správního soudu bude dána, a ze strany posledních prodejců tedy povinnost vyžadovaná v § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech splněna i tehdy, pokud v každé ze dvou výše vymezených skupin způsobů dodání (s aktivní součinností zákazníka a s dodáním na adresu prostřednictvím přepravce) bude moci zvolit alespoň jednu metodu dodání elektrozařízení, s níž bude spojena možnost odevzdat ke zpětnému odběru použité staré elektrozařízení. Je totiž třeba při vyžadování plnění povinnosti vyplývající z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech mít na paměti, že v případě některých dodacích způsobů není beze zbytku realizovatelná, a nebylo by spravedlivé ji tedy po stěžovatelce jako posledním prodejci vyžadovat. Uvedený výklad daného ustanovení pak zohledňuje i zákonodárcem sledovaný cíl, aby koneční uživatelé, kteří hodlají elektrozařízení vrátit ke zpětnému odběru, nebyli od tohoto záměru odrazováni tím, že nebudou moci při nákupu zvolit jimi preferovaný způsob dodání zboží oproti těm, kteří zpětný odběr elektrozařízení využít nehodlají. To by totiž již nepochybně bylo v rozporu se smyslem § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech.

[60] Stěžovatelka v kasační stížnosti také namítá, že plnění povinnosti plynoucí z § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech je nadbytečné, pokud je v § 37k odst. 6 písm. a) téhož zákona zakotvena obdobná povinnost výrobcům elektrozařízení. Uvedená námitka však nebyla uplatněna již v řízení před městským soudem, ač stěžovatelce nic nebránilo ji vznést. Nejvyšší správní soud se jí tudíž nyní nemůže jako první soud zabývat. Tato námitka je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s.

[61] Jelikož městský soud, stejně jako dříve správní orgány, provedly výklad § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech nesprávně, Nejvyšší správní soud shledal naplněným kasační důvod vyplývající z § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve vztahu ke správnímu deliktu I. Tento nesprávný výklad se však nevztahuje k otázce, zda povinnost umožnit zpětný odběr elektrozařízení je stěžovatelka jako poslední prodejce povinna zajistit u všech elektrozařízení (všech jí nabízených skupin výrobků podle přílohy č. 7 zákona o odpadech).

[62] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, jež stěžovatelka uplatňuje ve vztahu k závěrům týkajícím se správního deliktu 2 spočívajícím v porušení povinností plynoucích z § 38 odst. 4 zákona o odpadech.

[63] Podle § 38 odst. 4 zákona o odpadech, povinná osoba musí prostřednictvím právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání, která prodává výrobky uvedené v odstavci 1 konečnému uživateli, (dále jen "poslední prodejce") zajistit, aby byl konečný uživatel informován o způsobu provedení zpětného odběru těchto použitých výrobků. Výrobce elektrozařízení dále zajistí informování konečného uživatele o a) požadavku, aby elektrozařízení nebyla odstraňována spolu se směsným komunálním odpadem, ale byla fyzickými osobami odkládána na místech k tomu určených nebo v místech jejich zpětného odběru, b) jejich úloze v opětovném použití elektrozařízení a materiálovém nebo jiném využití elektroodpadu, c) možných škodlivých vlivech nebezpečných látek obsažených v elektrozařízení na životní prostředí a na lidské zdraví, d) významu grafického symbolu podle § 37k odst. 2 pro označování elektrozařízení pro účely zpětného odběru elektrozařízení a odděleného sběru elektroodpadu.

[64] Podle § 38 odst. 3 zákona o odpadech se povinnou osobou rozumí právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která výrobky uvedené v odstavci 1 uvádí na trh, přičemž těmito výrobky jsou výbojky a zářivky, pneumatiky a elektrozařízení pocházející z domácností.

[65] Podle § 37g písm. e) bod 3. zákona o odpadech se výrobcem elektrozařízení rozumí právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která v České republice bez ohledu na způsob prodeje, včetně použití prostředků komunikace na dálku, v rámci své podnikatelské činnosti uvádí elektrozařízení nabytá z jiného státu na trh a je v České republice usazena.

[66] Citovaný § 38 odst. 4 zákona o odpadech, o jehož aplikaci, resp. porušení, se jedná v souzené věci ve vztahu ke správnímu deliktu 2, stanoví různé povinnosti dvěma skupinám subjektů, a to jednak povinné osobě a dále výrobci elektrozařízení. Povinná osoba má podle tohoto ustanovení zajistit, aby byl konečný uživatel informován o způsobu provedení zpětného odběru použitých elektrozařízení. Výrobce pak má zajistit informování konečného uživatele o dalších skutečnostech, jež jsou vyjmenovány v písm. a) až d) tohoto ustanovení (viz výše odst. [63]).

[67] Z výše uvedených definic pojmů povinná osoba a výrobce elektrozařízení užitých v § 38 odst. 4 vyplývá, že první z nich je pojmem širším, byť se oba zčásti překrývají. Citované ustanovení pak dále pracuje i s pojmem „poslední prodejce“, který používá jako legislativní zkratku pro právnickou či fyzickou osobu oprávněnou k podnikání, která prodává výrobky (uvedené v § 38 odst. 1 zákona o odpadech) konečnému uživateli. Skrze posledního prodejce plní povinná osoba povinnost, aby byl konečný uživatel informován o způsobu provedení zpětného odběru použitých výrobků.

[68] Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí stěžovatelku považuje za posledního prodejce elektrozařízení ve smyslu § 37g písm. o) téhož zákona ve vztahu k porušení povinností plynoucích z § 37k odst. 4 písm. a) zákon o dopadech. Současně jej považuje také za výrobce ve smyslu § 37g písm. e) bod 3. zákona o odpadech a v souvislosti s porušením povinností plynoucích z § 38 odst. 4 zákona o odpadech též za povinnou osobu. To totiž vyplývá přímo z výroku daného rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně pak stěžovatelce klade k tíži nesplnění povinností, které toto posledně uvedené ustanovení ukládá jak povinné osobě (věta první § 38 odst. 4 zákona o odpadech), tak i výrobci elektrozařízení (věta druhá téhož zákonného ustanovení).

[69] Žalovaný však v napadeném rozhodnutí na straně 7 ve druhém odstavci zdola vyslovil, že „povinností posledního prodejce je informovat konečného uživatele o způsobu provedení zpětného odběru vztahující se na výrobky uvedené v ust. § 38 odst. 1 zákona o odpadech.“ (důraz přidán soudem). Žalovaný tak na rozdíl od správního orgánu prvního stupně má za to, že stěžovatelka porušila povinnost vyplývající z § 38 od.st 4 zákona o odpadech v postavení posledního prodejce elektrozařízení. Tím sice stěžovatelka nepochybně také je, jak shora uvedeno, ale § 38 odst. 4 zákona o odpadech poslednímu prodejci žádnou povinnost neukládá. Povinnosti jsou v něm uloženy povinné osobě a výrobci elektrozařízení (kterého lze považovat za jakousi podmnožinu povinných osob). Přestože je třeba připustit, že obdobná povinnost, která vyplývá povinné osobě z § 38 odst. 4 věty první zákona o odpadech, je uložena i posledním prodejcům, nelze nevidět, že ta je zakotvena v § 38 odst. 5 zákona o odpadech. O jeho aplikaci se ovšem v nynější věci nejedná, jelikož správní orgán prvního stupně (stejně jako posléze žalovaný) výslovně stěžovatelce vytýká porušení povinností plynoucích z § 38 odst. 4 tohoto zákona.

[70] Ve vztahu k uvedenému je třeba připomenout, že správní řízení je ovládáno tzv. zásadou jednotnosti řízení. To znamená, že správní řízení před správními orgány prvního a druhého (odvolacího) stupně představuje jeden celek až do vydání konečného rozhodnutí a jako celek jsou vnímána též rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007-98, či ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 97/2012-66). Uvedené platí tím spíše, vychází-li odvolací orgán ze stejných skutkových zjištění, jako správní orgán prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. 7 Azs 86/2017-33). Je tomu tak proto, aby odvolací orgán mohl nahradit část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitou dílčí nejasnost či strohost odůvodnění v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 47). Z toho vyplývá, že odvolací správní orgán (zde žalovaný) odpovídá za správné a úplné zjištění skutkového a právního stavu ve stejném rozsahu jako správní orgán prvního stupně, neboť až rozhodnutím odvolacího orgánu se správní řízení končí.

[71] Nejvyšší správní soud k právě uvedenému dodává, že v případě rozhodnutí v oblasti správního trestání musí správní orgány zajistit, že spáchaný skutek nebude zaměnitelný s jiným jednáním a současně nebude pochyb o jeho právní kvalifikaci. Smyslem popisu skutku je totiž jeho nezaměnitelnost, která hraje významnou roli zejména z pohledu dodržení zásady ne bis in idem (nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek), ale i z pohledu práva na obhajobu, neboť je třeba, aby obviněný věděl, co je mu kladeno za vinu, a aby se tak mohl dostatečně a účinně bránit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003-44, či ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008-142). Z uvedeného důvodu je také třeba v rámci správního trestání trvat na vysokých požadavcích co do formulace nejen výroku rozhodnutí, ale rovněž i jeho odůvodnění, přitom obě tyto části správního rozhodnutí musí pochopitelně být ve vzájemném souladu. Účastníci řízení totiž musí mít zachováno právo procesní obrany, které vyžaduje, aby se z rozhodnutí dozvěděli zcela jasně, určitě a jednoznačně, jaké jednání je jim kladeno k tíži a jakým zcela určitým způsobem mělo podle správního orgánu dojít k porušení právních předpisů jejich jednáním.

[72] V souzené věci však správní orgány těmto požadavkům na jasné vymezení spáchaného deliktu (správní deliktu 2) nedostály. Správní orgán prvního stupně shledal, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu tím, že porušila § 38 odst. 4 zákona o odpadech, neboť jakožto povinná osoba (výrobce) ke dni kontroly na svých internetových stránkách neinformovala konečné uživatele o způsobu provedení zpětného odběru použitých výrobků prostřednictvím míst zpětného odběru a dále také neinformovala konečné uživatele ve smyslu § 38 odst. 4 písm. a) až d) zákona o odpadech. S ohledem na zákonné definice uvedených pojmů a povinnosti vyplývající z § 38 odst. 4 zákona o odpadech (povinná osoba, výrobce, poslední prodejce - viz výše) je z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zjevné, že ten provedl jisté smíšení povinností uložených povinné osobě a výrobci, tedy jakési zjednodušení aplikované právní úpravy. Žalovaný však, aniž by v této otázce změnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a aniž by svůj závěr jakkoliv dále odůvodnil, v napadeném rozhodnutí (viz strana 7 předposlední odstavec) uvádí, že „povinností posledního prodejce je informovat o způsobu provedení zpětného odběru vztahující se na výrobky uvedené v ust. § 38 odst. 1 zákona o odpadech, kterými jsou v tomto konkrétním případě a) výbojky a zářivky a za c) elektrozařízení pocházející z domácností.“ (důraz přidán soudem). K tomu dodává, že § 38 odst. 4 zákona o odpadech stěžovatelka porušila tím, že neměla ke dni kontroly, tj. ke dni 6. 9. 2016 na svých internetových stránkách uvedeny příslušné odkazy na kolektivní systémy REMA PV Systém, a.s. a REMA Systém, a.s., kterými by konečné uživatele informovala o způsobu provedení zpětného odběru použitých výrobků a že současně neuvedla informaci ve vztahu ke konečným uživatelům ve smyslu § 38 odst. 4 písm. a) až d) zákona o odpadech. Rozchází se tak s prvostupňovým rozhodnutím v tom, v jakém postavení se stěžovatelka dopustila porušení § 38 odst. 4 zákona o odpadech, jelikož z něj dovozuje povinnost pro posledního prodejce, kterému však dané ustanovení žádnou povinnost neukládá. Tím žalovaný založil nesrozumitelnost nejen svého rozhodnutí, ale i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Uvedená rozhodnutí jsou tak v uvedené části vytýkající porušení § 38 odst. 4 zákona o odpadech nepřezkoumatelná.

[73] Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v § 38 odst. 4 zákona o odpadech je užita legislativní zkratka „poslední prodejce“, kterou se rozumí právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která prodává výrobky uvedené v odstavci 1 (výbojky a zářivky, pneumatiky a elektrozařízení pocházející z domácností) konečnému uživateli. Prostřednictvím ní povinná osoba (právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která uvádí výrobky uvedené v odstavci 1 na trh - viz § 38 odst. 3 zákona o odpadech) plní svoji povinnost vyplývající z § 38 odst. 4 věty první zákona o odpadech (viz odst. [63]). Samotnému poslednímu prodejci tedy povinnost plynoucí z posledně uvedeného zákonného ustanovení neplyne (pro poslední prodejce je zakotvena v § 38 odst. 5 zákona o odpadech), a nelze jej tudíž za jeho porušení sankcionovat.

[74] K otázce dílčí nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[d]ůvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci.“ Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 5. 8. 2019, č. j. 1 Afs 113/2019-49, ve kterém uvedl, že „[n]ázor stěžovatele, že nepřezkoumatelné rozhodnutí nelze podrobit věcnému přezkumu (z logiky věci nelze přezkoumat nepřezkoumatelné), je v zásadě správný. Takový paušální závěr je možno nicméně učinit pouze ve vztahu k rozhodnutí, které trpí vadou nepřezkoumatelnosti jako celek.“

[75] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že napadený rozsudek je zčásti (ve vztahu ke správnímu deliktu 2) nepřezkoumatelný, neboť z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přezkoumá-li správní soud nepřezkoumatelné správní rozhodnutí, zatíží tím vadou nepřezkoumatelnosti i svůj rozsudek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006, či ze dne 25. 2. 2022, č. j. 2 Afs 160/2021-58). Z povahy věci totiž nelze přezkoumávat nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 1 As 89/2009-73). Uvedené judikaturní závěry lze nepochybně vztáhnout i na případy částečné nepřezkoumatelnosti. Jelikož v souzené věci z důvodů shora popsaných žalovaný zatížil napadené rozhodnutí dílčí nepřezkoumatelností (ve vztahu ke správnímu deliktu 2), stejnou vadou trpí i napadený rozsudek v části, v níž městský soud toto dílem nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného přezkoumal.

[76] Nejvyšší správní soud tudíž shledal napadený rozsudek i napadené rozhodnutí nepřezkoumatelnými pro nesrozumitelnost spočívající ve vnitřní rozpornosti. Tuto vadu dovodil v části týkající se správního deliktu 2, jímž bylo stěžovatelce ve výroku správních rozhodnutí kladeno za vinu porušení povinností povinné osoby (výrobce) elektrozařízení vyplývajících z § 38 odst. 4 zákona o odpadech, které však byl dílem vztaženo (podle odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k povinnosti vyplývající z věty první § 38 odst. 4 zákona o odpadech) ke stěžovatelce v postavení posledního prodejce. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je naplněn.

[77] S ohledem na výše uvedené závěry se již nemohl Nejvyšší správní soud blíže zabývat další kasační námitkou, v níž se stěžovatelka bránila i závěrům správních orgánů a městského soudu týkajícím se výše uložené sankce. Dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku i napadeného rozhodnutí, resp. též dílem nesprávný výklad § 37k odst. 4 písm. a) zákona o odpadech, neumožňují Nejvyššímu správnímu soudu se k této otázce blíže vyjádřit, neboť bude nejprve věcí žalovaného, aby opětovně posoudil skutečnosti zjištěné při kontrole stěžovatelky, tyto podřadil pod relevantní právní normy, při jejichž výkladu bude vázán výše vyslovenými právními závěry Nejvyššího správního soudu s důsledným zohledněním postavení, v němž se stěžovatelka ve vztahu k vytýkaným povinnostem nachází. Teprve poté bude možno opětovně uvážit o sankci, její výši či také o okolnostech, jež mohou mít na výši uložené sankce vliv (zejména polehčující či přitěžující okolnosti). VII.

[78] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Jelikož v dalším řízení by městský soud nemohl učinit nic jiného než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud spolu se zrušením napadeného rozsudku rozhodl i o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm je žalovaný vázán zde vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

[79] Ve vztahu ke správnímu deliktu 1 proto žalovaný opětovně posoudí, zda stěžovatelka porušila povinnost spočívající v umožnění zpětného odběru použitých elektrozařízení pro dodání zboží prostřednictvím tzv. Alzaboxů na adrese Mostní 814, Kralupy nad Vltavou a na adrese Mladoboleslavská, Praha 9. Ohledně správního deliktu 2 se žalovaný bude opětovně zabývat porušením povinností stěžovatelky plynoucích jí z § 38 odst. 4 zákona o odpadech se zaměřením na jejím postavení jako subjektu správního deliktu, který je jí kladen za vinu. Vezme tedy v úvahu, že z § 38 odst. 4 zákona o odpadech neplyne přímá a bezprostřední povinnost poslednímu prodejci, a proto jej nelze uznat vinným ze správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o odpadech spočívajícího v porušení § 38 odst. 4 zákona o odpadech a současně neopomene, že výrok a odůvodnění správního rozhodnutí musí být i co do postavení subjektu správního deliktu ve vzájemném souladu.

[80] Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední, je proto povinen podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout o celkových nákladech soudního řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka jako v řízení úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení důvodně vynaložených v řízení proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.

[81] Náhrada nákladů řízení o žalobě přestavuje především soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč. Stěžovatelce dále náleží odměna za 4 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí věci, sepisu žaloby, sepisu repliky k vyjádření žalovaného a v účasti na jednání soudu dne 9. 6. 2020 [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu]. Odměna za řízení o žalobě představuje celkem částku 12.400 Kč (4x3.100 Kč). Součástí nákladů právního zastoupení je i náhrada hotových výdajů související s výše uvedenými úkony právní služby v souladu s § 13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 4x300 Kč, tj. 1.200 Kč. Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna a náhrada hotových výdajů se zvyšuje o částku této daně ve výši 2.856 Kč (21 % z částky 13.600 Kč).

[82] Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti přestavuje soudní poplatek ve výši 5.000 Kč a dále odměnu za 2 úkony právní služby spočívající v sepisu kasační stížnosti a v replice k vyjádření žalovaného ze dne 19. 1. 2021 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5. advokátní tarif)], tj. za dva úkony právní pomoci celkem 6.200 Kč. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za každý z těchto úkonů v souladu s § 13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 2x300 Kč, tj. 600 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti se dále zvyšuje o částku daně z přidané hodnoty ve výši 1.428 Kč (21 % z částky 6.800 Kč).

[83] Celkem tedy byla na nákladech řízení o žalobě a o kasační stížnosti stěžovatelce přiznána částka 32.684 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce stěžovatelky v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023

Mgr. Petra Weissová

předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí