4 Tdo 1009/2024

4 Tdo 1009/2024-350

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného M. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 7 To 176/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 166/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 4. 2024, č. j. 19 T 166/2023-293 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v období nejméně od února 2010 do 30. 4. 2023, tedy po delší dobu, v rodinném domě na adrese XY, ve společné domácnosti, kterou sdílel s manželkou poškozenou J. K, do 31. 7. 2015 za přítomnosti nezletilých dětí AAAAA a BBBBB, zpravidla po požití alkoholu, se vzrůstající intenzitou, zpočátku 1-2x měsíčně, později 1x týdně a posledních 5 let cca 2-3 týdně, tuto týral, přičemž se jednalo o jednak psychické násilí, kdy poškozené opakovaně vulgárně nadával, že je „piča, kurva, děvka, zrůda, ohyzda, svině,“ ponižoval ji, že neumí vařit, že se její jídla nedají jíst, vyčítal jí, že mu s ničím nepomůže, že je líná, vyjadřoval věčnou nespokojenost, vyhrožoval ji tím, že ji zabije, že se jí zbaví a bude mít klid, kontroloval její volný čas, kdy poškozená musela hlásit kam jede, proč, tam jede a kdy se vrátí, zakazoval jí kontakt s rodinou, jednak se agresivita vůči poškozené projevovala i fyzickými útoky, kteréžto opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů prováděl tím způsobem, že ji fackoval, rdousil, kroutil jí ruce, házel po ní věci, které měl zrovna v tu dobu po ruce, jako například hrnek, utěrku, pánvičku, hrnec či naběračku, případně pouze hrozil, že tyto předměty po ní hodí, strkal do ní, například když se jí nechtělo vařit nebo uklízet, v důsledku čehož poškozená ze stresu omdlívala, mívala modřiny, podlitiny, hematomy, oděrky, škrábance, kdy v průběhu soužití se četnost útoků a intenzita stupňovala, konkrétně blíže nezjištěného dne po ní hodil pánvičku, kterou ji trefil do hlavy, čímž ji rozrazil čelo, blíže nezjištěného dne s ní hodil o stěnu, do které narazila hlavou, pročež omdlela, v únoru 2010 ji opakovaně fackoval do pravé tváře a rdousil ji, stoupnul ji na pravou nohu, čímž ji způsobil šikmou zlomeninu základního článku V.

prstu pravé nohy, což si vyžádalo lékařské ošetření, blíže nezjištěného dne v roce 2011 ji fyzicky napadl tak, že ji způsobil zhmoždění hlavy a zlomeninu malíku ruky, což si vyžádalo lékařské ošetření, dne 9. 11. 2019 ji napadl nezjištěným způsobem, v důsledku čehož poškozená upadla do bezvědomí a utrpěla otřes mozku, zhmoždění v oblasti obličeje - podlitiny a otok v oblasti čela a kolapsový stav jako reakce na bolestivý podnět, což si vyžádalo lékařské ošetření a přivolaná RZS ji odvezla do Uherskohradišťské nemocnice, kde byla hospitalizována po dobu 3 dní, a v pracovní neschopnosti od 10.

11. 2019 do 31. 12. 2019, dne 30. 4.

2023

přišel za poškozenou do hospodářského stavení na zahradě rodinného domu, kde jí začal se slovy, že je piča, zrůda, ohyzda, kurva, která mu zkazila celý život a že ji zabije, sdělovat, že to dělá špatně, následně ji fackoval na obě tváře, odstrčil ji od sebe, vzal si kovovou závoru, chytil ji přes bundu pod krkem, rdousil ji, následně ji udeřil rukou, v níž držel železo, do nosu, pročež poškozená omdlela, čímž jí způsobil zranění spočívající v otřesu mozku s krátkodobým bezvědomím, zhmoždění měkkých tkání v oblasti hlavy a krku, odřeninách v oblasti kořene nosu, otoku nosu, otoku měkkého patra vlevo, četné odřeniny kůže obličeje a krku, otoku víček oboustranně, více vpravo, hematom horního víčka vpravo, mnohočetných zlomeninách nosních kůstek, což si vyžádalo lékařské ošetření a přivolaná RZS ji odvezla do Nemocnice Kyjov, kde byla hospitalizována od 30. 4. 2023 do 2. 5. 2023“.

2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, na náhradě škody částku 10 144 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně, popř. odvolací soud“) tak, že usnesením ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 7 To 176/2024, podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 7 To 176/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle obviněného soudy nižších stupňů závažným způsobem pochybily při svých závěrech ohledně naplnění skutkové podstaty zločinu týrání osoby blízké žijící s ním ve společném obydlí [správně zločinu týraní osoby žijící ve společném obydlí – pozn. NS] a stran přečinu ohrožování výchovy dítěte z pohledu naplnění objektivní a subjektivní stránky.

6. Akcentuje, že od počátku svojí vinu popírá, neboť svoji manželku netýral a tímto jednáním neohrožoval výchovu svých dětí. Připouští, že jejich manželství nebylo harmonické, bylo provázáno vzájemnými hádkami a nadávkami, ovšem takovým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte.

7. Namítá, že byl odsouzen za jednání, které uvedla poškozená. On však spáchání takového jednání popřel a takové jednání mu nikdy nebylo prokázáno. Nebylo ani prokázáno, že by měl problémy s alkoholem, nikdy se nedopustil žádného přestupku v souvislosti s řízením motorového vozidla, ani žádné výtržnosti či jiného provinění, které by nějak souviselo s požíváním alkoholu. Současně má za to, že ani výpovědi svědků nepotvrdily tvrzení poškozené, přičemž následně rozvádí, jaké skutečnosti podle jeho názoru vyplývají z výpovědi svědkyně J. K. a svědka AAAAAA a svědkyně BBBBB.

8. Dále poukazuje na výpověď poškozené, která vypověděla, že se často hádali a požďuchovali a používali vulgární výrazy. Akcentuje, skutečnost, že mu poškozená způsobila zranění, a to zlomeninu palce na levé noze a že mu jednou roztrhla obočí.

9. Ohledně průběhu konfliktu dne 30. 4. 2023 namítá, že soudy se spokojily s výpovědí poškozené, ačkoliv nikdo u konfliktu nebyl. Odborné vyjádření praktické lékařky, že k zranění mohlo dojít způsobem, jaký popsala poškozená, neznamená, že k zranění nemohlo dojít jinak. Ohledně zranění poškozené v roce 2019 namítá, že samotná poškozená si na konflikt již blíže nepamatovala. Přesto byl odsouzen.

10. Zdůrazňuje, že si není vědom žádného jednání, které by směřovalo k protiprávnímu jednání. Nesprávný hmotněprávní závěr o naplnění znaku předmětných skutkových podstat pak vedl k chybnému závěru o jeho vině. Dále poukazuje na to, že jeho podané odvolání směřovalo i do výroku o uloženém trestu, neboť se nikdy nedopustil přestupku a ani trestného činu. Přesto byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Soud při úvaze o trestu nepřihlédl k jeho dosavadní bezúhonnosti, k tomu, že je osobou invalidní. Proto mu měl být uložen podmíněný či alternativní trest.

11. Dále akcentuje, že námitky proti nesprávným skutkovým zjištěním uplatnil v rámci odvolání. Odvolací soud ovšem závěry soudu prvního stupně nekorigoval. Má tedy za to, že nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně, kterým přisvědčil i odvolací soud, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

12. Poté zdůrazňuje, že v případě závažných vad v procesu dokazování je třeba zjednat nápravu v rámci dovolacího řízení. Má za to, že soudy nižších stupňů upřednostnily výpověď poškozené před dalšími provedenými důkazy, tuto převzaly a s touto se zcela ztotožnily, aniž by vzaly v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch. Soudy také nepřihlédly k listinným důkazům, na které poukázal v rámci podaného odvolaní a které se týkaly zranění, jež mu poškozená způsobila. Tímto postupem podle dovolatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

13. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud po provedeném dovolacím řízení v souladu s § 265i tr. ř. shora uvedené vady konstatoval a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 176/2024-315, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 4. 2024 č. j. 19 T 166/2023-293, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Současně požádal obviněný podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, a to do doby rozhodnutí o podaném dovolání.

15. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 875/2024. Nejprve zrekapitulovala řízení před soudy nižších stupňů a uplatněné dovolací důvody, včetně zvolené dovolací argumentace.

16. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů. S touto obhajobou se ovšem soudy nižších stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Již tento závěr indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Připomíná závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého pokud je dovolací argumentace obviněného opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se již oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly, jedná se za této situace zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Zdůrazňuje, že dovolací argumentace obviněného primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku směřuje k prosazení skutkového závěru, podle kterého prokázané jednání nebylo příčinou zranění poškozené.

17. Z hlediska těchto námitek brojících proti hodnocení důkazů odkazuje státní zástupkyně především na body 13 až 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně či na bod 5 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Zde se soudy řádně vypořádaly s obhajobou obviněného a provedenými důkazy, když i řádně zdůvodnily právní kvalifikaci jeho jednání. Soudy dospěly k správnému a odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky zvolených skutkových podstat, včetně subjektivní stránky, kterou zcela jasně implikuje především počet napadení a intenzita jeho útoků, jakož i délka trvání jednání vůči poškozené. Soudy také řádně a dostatečně zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě obviněného.

18. S těmito závěry soudů nižších stupňů se státní zástupkyně zcela ztotožnila, a plně na ně odkazuje. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle ní dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Vyslovuje přesvědčení, že při hodnocení důkazů soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené § 125 odst. 1 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou zcela přezkoumatelná. Pokud nelze shledat vadu zjevných rozporů je nutno vycházet z hlediska ověření právní kvalifikace zaujaté soudy ze skutkových zjištění učiněných soudy.

19. Podle státní zástupkyně bylo protiprávní jednání prokázáno zejména výpovědí poškozené, kterou potvrdily i jejich společné děti J. K. a AAAAA. Existence některých zranění pak vyplývá z obsahu lékařských zpráv. Skutečnost, že kolapsy poškozené nebyly vyvolané nízkým tlakem poškozené, pak vyplynula mimo jiné i z neurologické zprávy z roku 2019. Lze tedy uzavřít, že obviněný byl usvědčován výpovědí svých blízkých, kteří v domácnosti pociťovali dlouhodobou nepohodu, přičemž děti se staly i svědky některých fyzických útoků obviněného na poškozenou. Proto státní zástupkyně uzavírá, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy zcela prokázáno a zvolená právní kvalifikace je přiléhavá.

20. Závěrem tedy státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tato forma navrhovaného rozhodnutí pak činí bezpředmětným rovněž požadavek dovolatele na přerušení výkonu trestu, neboť pro takové rozhodnutí nejsou splněny zákonné podmínky. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

21. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.

Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při

domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je

povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neoznačuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze z jeho dovolací argumentace seznat, že jí chtěl mířit právě i na tento dovolací důvod, když jím tvrzené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se nepochybně o vadu podaného dovolání, které by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

31. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

32. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, ale především i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky neodpovídají. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze mít za to, že obviněný žádnou právně fundovanou argumentaci neuvádí. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

33. Na úvod je třeba uvést, že dovolatel opakuje v rámci podaného dovolání argumentaci, kterou uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a to zejména před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz č. l. 303–304 spisového materiálu), přičemž zejména soud prvního stupně na tuto argumentaci dostatečným a podrobným způsobem reagoval (viz body 13–25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména body 13–25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), byť lze připustit, že odvolací soud své úvahy rozvedl velmi stručně. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.

34. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného vyjádří. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první alternativě, když se dovolává tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že fakticky dovolatel jen požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval způsob, jakým obviněný hodnotí provedené důkazy, a změnil tak hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v jeho prospěch, aniž by tyto důkazy sám Nejvyšší soud provedl. Takový požadavek nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě.

35. Přes tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné na námitky obviněného reagovat. Předně pokládá Nejvyšší soud za potřebné rozvést obecná východiska týkající se tzv. extrémního rozporu ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Platí, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

36. Současně je také vhodné připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

37. Ke shora uvedeným námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť nepřesahují pouhou polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Obviněný především zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené s akcentem na výpovědi některých svědků, když dále namítá, že soudy pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch, jako např. skutečnost, že poškozená mu také způsobila zranění.

Lze mít za to, že prostřednictvím uvedených námitek se obviněný, jak již bylo zmíněno, primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

38. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že zejména soud prvního stupně se řádně a dostatečným, ale zejména přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami obviněného (viz body 13 až 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že pokud obviněný namítá, že soudy nekriticky uvěřily výpovědi poškozené a že mu tvrzené protiprávní jednání nebylo prokázáno dalšími provedenými důkazy, tak zcela pomíjí výpovědi svědků– dětí poškozené a obviněného, ale i další provedené důkazy. Na rozdíl o tvrzení obviněného lze mít za to, že děti poškozené a obviněného podporují věrohodnost výpovědi poškozené, a to zejména výpověď svědkyně J. K. a svědka AAAAA, jejich výpovědi jsou v souladu s výpovědí poškozené. Pokud obviněný zdůrazňuje, že svědkyně J. K. měla vypovědět, že nebyla nikdy přítomna žádnému fyzickému napadení své matky, tak se jedná jen o jeho intepretaci výpovědi této svědkyně. Z výpovědi svědkyně vyplývá způsob chování obviněného vůči poškozené, včetně toho, že obviněný v době, kdy ještě žila ve společné domácnosti s poškozenou a obviněným (do roku 2012), poškozenou fyzicky napadal, když ji fackoval. Obdobná je situace v případě odkazu obviněného na výpověď svědka AAAAA, který rovněž popsal jednání obviněného vůči poškozené. Ve vztahu k výpovědi svědkyně BBBBB je třeba uvést, že byť se tato evidentně snažila situaci líčit velmi obezřetně a opatrně, jak již nakonec konstatoval i soud prvního stupně (viz bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak není pochyb o tom, že situace v rodině nebyla dobrá, že soužití s obviněným bylo těžké, kdy i z její výpovědi vyplývá, že k fyzickým atakům ze strany obviněného vůči poškozené docházelo. Navíc je třeba zdůraznit, že i samotná poškozená vypověděla, že obviněný ji napadal především v době, kdy děti nebyly doma.

39. Nadto je třeba uvést, že věrohodnost výpovědi poškozené podporují další provedené důkazy, když přestože poškozená, pokud vyhledala lékařskou pomoc, zpravidla uváděla jinou příčinu vzniku zranění, což je v případě tzv. domácího násilí obvyklé, v některých případech uvedla jako příčinu svého zranění napadení obviněným. Zde je na místě zdůraznit, že toto uvedla nejen v případě posledního napadení dne 30. 4. 2023, ale i v případě některých jiných zranění, ke kterým došlo v předmětném období (viz např. napadení dne 9. 11. 2019, či napadení dne 17. 2. 2010). K tvrzení obviněného, že soudy nekriticky uvěřily výpovědi poškozené stran vzniku jejího zranění dne 30. 4. 2023, tedy že došlo k napadení z jeho strany, a že bez dalšího odmítly jeho obhajobu, že to byl právě on, kdo byl napaden poškozenou, je třeba uvést, že obviněný zcela pomíjí skutečnost, že při ohledání těla poškozené byly prokazatelně zjištěny stopy po škrcení (viz pořízená fotodokumentace na č. l. 5), což je v rozporu s výpovědí obviněného ohledně způsobu vzniku zranění poškozené.

40. K námitkám obviněného, že poškozená neuvedla, co bylo příčinou jejího zranění v roce 2019, lze jen stručně uvést, že toto tvrzení je nejen v rozporu s výpovědí poškozené, která vypověděla, že obviněný jí uhodil, a že když si šla poté pro něco studeného do chladničky, tak omdlela a skončila v nemocnici, ale také tím, že v nemocnici výslovně uvedla, že jí napadl obviněný. Obecně je třeba uvést, že pokud poškozená již nedokázala uvést přesné podrobnosti jednotlivých napadení její osoby obviněným, tak nelze pominout, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že poškozená byla se strany obviněného prakticky napadána pravidelně, takže je logické, že jí jednotlivá napadení mohou jistým způsobem tzv. splývat, když je také třeba vzít v úvahu odstup času. Navíc k týrání docházelo nejméně po dobu 13 let, ale také i skutečnost, že samotná poškozená vypověděla, že se snaží celou událost tzv. vytěsnit.

41. Ohledně dalšího tvrzení obviněného, ve kterém spatřuje existenci tzv. extrémního rozporu, což dovozuje ze skutečnosti, že poškozená připustila, že mu nejméně ve dvou případech způsobila určité zranění-roztržení obočí a zlomeninu palce levé ruky, lze uvést, že skutečnost, že poškozená připustila, že mohla obviněného zranit, nemůže existenci tvrzeného extrémního rozporu zakládat. Předně je třeba uvést, že poškozená toto připouští, když z její výpovědi je nepochybné, že k zranění obviněného došlo za situace, kdy se bránila. Tedy z výpovědi poškozené vyplývá, že nebyla útočníkem, nýbrž obětí, které se bránila. Zde je třeba uvést, že to, že to byl právě obviněný, který byl v daném vztahu útočníkem, což nakonec vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i z výpovědí dětí poškozené a obviněného.

42. Rovněž námitka obviněného stran požívání alkoholu jeho osobou, je ve vztahu k naplnění znaku předmětných skutkových podstat zcela bezpředmětná. Jinak řečeno, skutečnost, zda obviněný požívá alkohol je pro naplnění těchto skutkových podstat bez významu. Toliko pro jistou přesnost je třeba uvést, že skutečnost, že obviněný požíval alkohol vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i z výpovědi jejich společných dětí, ale nakonec i ze samotné výpovědi poškozeného, který připustil, že alkohol v předmětném období požíval. Nakonec jistým způsobem jeho tvrzení zpochybňuje i skutečnost, že při ohledání místa činu dne 1. 5. 2023 již v 08.34 hod. měl obviněný v dechu 1, 31 ‰ alkoholu.

43. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v dané věci neshledal existenci tzv. extrémního rozporu, když skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, mají oporu v provedených důkazech.

44. Pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek lze mít za to, že obviněný žádnou právně fundovanou argumentaci neuvádí. Obviněný totiž při námitce, že jeho jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku vychází z jiných skutkových zjištění, než z jakých vycházely soudu nižších stupňů (poškozenou nenapadal, žádné zranění ji nezpůsobil). V tomto směru je třeba uvést, že při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, když je následně povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

45. Přestože tedy obviněný žádnou právně fundovanou argumentaci ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. fakticky neuvádí, Nejvyšší soud jen ve stručnosti musí konstatovat, že jednání obviněného, tak jak je vyjádřeno ve skutkových zjištění soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky zvolených skutkových podstat. V tomto směru pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 24 rozsudku soudu prvního stupně).

46. Obviněný jistým způsobem rovněž napadá výrok o uloženém trestu, když naznačuje, že soudy při úvaze o trestu nevzaly v úvahu všechny relevantní skutečnosti. Nejvyšší soud musí uvést, že tato argumentace nenaplňuje ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, ale ani žádný jiný. Nejvyšší soud toliko obecně připomíná, že námitky proti uloženému trestu lze uplatňovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (např. občanu ČR trest vyhoštění). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

47. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje případná námitka proti výroku o trestu týkající se toho, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu, která pak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, což nakonec obviněný ani netvrdí. Současně je třeba uvést, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

48. Lze připustit, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.

Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se v dané věci nejedná a obviněný to ani netvrdí.

49. Bez ohledu na skutečnost, že dovolatel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neuplatnil, je třeba uvést, že v posuzované věci obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestné činy, kterým byl obviněný uznán vinnými. Obviněný byl totiž uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku, kdy za nejpřísněji trestný čin byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody 2–8 let. Pokud pak soud prvního stupně uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, uložil mu zcela zjevně takový druh trestu, které zákon připouští, a v rámci zákonné sazby, která je u naplněné skutkové podstaty předpokládaná. Lze mít za to, že soud při ukládání trestu dodržel všechna zákonná hlediska stanovená v § 39 tr. zákoníku. Dovolateli byl uložen trest při dolní hranici zákonné trestní sazby, když soud prvního stupně vzal v úvahu polehčující okolnosti, a to skutečnost, že obviněný doposud nebyl soudně trestán, přestože skutečně výslovně neuvedl, že k tomuto přihlédl jako k polehčující okolnosti.

Ovšem tuto skutečnost vzal výslovně v úvahu při stanovení délky uloženého trestu (viz bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně při zvažování toho, zda u obviněného postačí uložení podmíněného trestu či nepodmíněného trestu, prokazatelně přihlédl k dlouhodobému charakteru této trestné činnosti (13 let), která výrazně překročovala dobu potřebnou pro naplnění znaku spáchání činu po delší dobu ve smyslu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a stoupající intenzitu jednání obviněného.

Lze tedy mít za to, že soud prvního stupně se řádně vypořádal i s tím, zda je nutno na obviněného působit nepodmíněným trestem či nikoliv.

50. Na závěr považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že lze připustit, že odvolací soud se s odvolací argumentaci vypořádal velmi stručně (viz body 5 a 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Zde je ovšem třeba uvést, že obviněný v rámci podaného odvolání opakoval obhajobu, kterou uplatnil jak v přípravném řízení, tak i před soudem prvního stupně, který na ní dostatečným a přesvědčivým způsobem reagoval. Z pohledu postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Proto jistá stručnost odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nemůže vést k závěru, že by nemohlo rozhodnutí soudu druhého stupně obstát.

51. Vzhledem ke shora uvedenému tak lze uzavřít, že dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala jen zčásti, a to při velké dávce tolerance, avšak byla zjevně neopodstatněná. Jak již bylo uvedeno ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný neuplatnil žádnou právně fundovanou argumentaci. Protože v dané věci nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř, když důvodnost tohoto dovolacího důvodu je vázaná na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a)–l) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

52. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

VI. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí

53. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu