4 Tdo 1020/2024-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 1. 2024, sp. zn. 68 To 132/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 4/2023, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného P. H. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 1. 2024, č. j. 68 To 132/2023-397, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 8. 2023, č. j. 1 T 4/2023-355, v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vsetíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 1 T 4/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
dne 17. 7. 2021 okolo 16.45 h v XY, okres XY, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Dacia Logan, RZ XY, nevěnoval sledování situace v provozu na pozemních komunikacích dostatečnou pozornost, v důsledku čehož při vyjíždění ze zálivu autobusové zastávky po pravé straně silnice č. II/487 ve směru od XY přehlédl nebo neodhadl rychlost a vzdálenost v jeho směru jízdy přijíždějícího motocyklu zn. Yamaha, RZ XY, řízeného I. O., kterou tak přinutil k brždění a vyhýbání vlevo, přičemž vzápětí při odbočování vlevo na silnici č. III/4871 v km 1.284 uvedené pozemní komunikace si zkrátil průjezd zatáčkou a počal najíždět do protisměrné části vedlejší silnice, což vedlo k nárazu vyhýbajícího se motocyklu do levé přední části jím řízeného automobilu a k pádu řidičky O. a jejího spolujezdce P. Š., na vozovku, při kterém jmenovaná utrpěla vykloubení a zlomeninu hlavice kosti kyčelní pravé nohy s dobou léčení delší, než šest týdnů, a P. Š. tržnězhmožděnou ránu pod pravým kolenem s dobou léčení a pracovní neschopnosti do 15. 8. 2021.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku současně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku nalézací soud obviněnému dále uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému taktéž povinnost zaplatit poškozené I. O. na náhradě škody částku 87 971 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 835 871 Kč, dále poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (IČO: 41197518) na náhradě škody částku 1 000 Kč a společnosti JASNO, spol. s r.o. (IČO: 18757553) na náhradě škody částku 11 910 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného P. Š. s jeho nárokem na náhradu škody odkázal soud na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, sp. zn. 68 To 132/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody vysloveném podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené I. O. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a ve výroku o náhradě škody vysloveném podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozenému P. Š. Za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené I. O. na náhradě škody částku 72 971 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odvolací soud odkázal poškozenou I. O. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. dále odkázal odvolací soud poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 1. 2024, sp. zn. 68 To 132/2023, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců dovolání. Hned na úvod je nutno předeslat, že obviněný podal celkem tři dovolání prostřednictvím dvou obhájců, přičemž bylo zjištěno, že se jedná po obsahové stránce o téměř identická podání [s výjimkou cca šesti odstavců rozvíjejících vznesenou námitku a dodatečného uplatnění dovolacího důvodu pod písm. m)]. Sám obviněný ve svém posledním dovolání podaném ve lhůtě podle § 265e tr. ř. uvádí, že je opětovně podává z procesní opatrnosti, a to s ohledem na přípis Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 560/2024, podle kterého nebyl při prvním předložení věci Nejvyššímu soudu jeden z obhájců obviněného řádně seznámen s rozsudkem soudu druhého stupně. Z tohoto důvodu bude o těchto dovoláních nadále pojednáváno jako o dovolání jediném, když po obsahové stránce není mezi nimi významnějšího rozdílu.
6. Obviněný své dovolání opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
7. Obviněný má za to, že během hlavního líčení nebylo prokázáno, že došlo z jeho strany k protiprávnímu jednání a poukazuje na rozpor se zásadou in dubio pro reo. Je toho názoru, že nalézací soud přiznal některým tvrzením účastníků vlastní domyšlený význam vyznívající zásadně v jeho neprospěch. Za stěžejní považuje dovolatel to, že v řízení byly předloženy dva znalecké posudky, které si do značné míry odporovaly, přičemž soud převzal pro své hodnocení pouze závěry znaleckého posudku znějícího v jeho neprospěch, ačkoliv je podle obviněného vnitřně rozporný, nekompletní a založený na částečně domyšlených skutečnostech. Obviněný rovněž nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy konkrétně cituje část na str. 13, 5. řádek odspodu tohoto odůvodnění. Podle dovolatele není přípustné, aby soud uváděl velmi stroze a obecně, že závěry ze znaleckého posudku znalce Ing. Svatoně (příznivější posudek pro obviněného – pozn. NS) jsou nepřesvědčivé, aniž by současně uvedl, v čem jsou nepřesvědčivé a proč tyto vnímá spíše jako obhajobu „obhajoby obviněného“. Přitom současně ani nevysvětluje, proč například a contrario nemohou být zase závěry druhého znalce obhajobou obžaloby. Odvolací soud tak hodnotí podle obviněného znalecké posudky bez toho, aniž by se jim v odůvodnění nějakým způsobem věnoval.
8. Obviněný je taktéž přesvědčen, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyly zjištěny a prokázány okolnosti, které jsou významné pro konečné rozhodnutí o vině. Akcentuje především místo zálivu, ze kterého s vozidlem vyjel, či zda bylo dáno světelné znamení o změně směru jízdy pomocí směrových světel. Některé z těchto skutečností byly pouze domyšlené na základě tvrzení, která nebyla ničím podložena, dokonce je na základě některých těchto tvrzení vystavěn znalecký posudek Ing. Rochly, který tak nemá oporu v objektivních zjištěních. Obviněný namítá, že soud prvního stupně odkazuje na výpověď svědka Z., aniž by vzal v potaz znalecké posudky a tuto výpověď jako celek. Je přesvědčen, že soud vzal v potaz pouze některá tvrzení, která znějí v jeho neprospěch, aniž by odůvodnil odmítnutí ostatních tvrzení, která naopak znějí v neprospěch poškozené.
9. Podle obviněného se nalézací soud nijak nevypořádal se skutečností, že poškozená v době výjezdu vozidla ze zálivu akcelerovala a jela v danou chvíli pravděpodobně vyšší rychlostí, než je předepsaná rychlost pro jízdu v obci. V této souvislosti odkazuje na výpověď svědka Z., se kterou se soudy podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly, neboť z této vyplývá, že kdyby jela řidička předepsanou rychlostí, s největší pravděpodobností by ke střetu nedošlo. Dále namítá nedostatečný výhled poškozené či také to, že na přechodu pro chodce jej nesměla předjíždět. V této souvislosti obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1201/2022. Zdůrazňuje, že podle svědka Z. měla poškozená jet za jeho vozidlem stejnou rychlostí, kdy poté zrychlila, aby dovolatele předjela. Soudy však vyšly z jiné varianty skutkového děje, konkrétně z názoru Ing. Rochly, který se předstřetovým dějem dostatečně nezabýval. Nalézací soud se taktéž podle dovolatele nevypořádal s možností provedení úhybného manévru vpravo poškozenou. Také rozporuje možnost jeho reakce na její manévr. K problematice reakční doby pak odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 2 As 66/2016-32, který nalézací soud podle názoru obviněného nereflektoval.
10. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že popis skutku odpovídá obsahu provedených důkazů, jelikož v rámci dokazování bylo zjištěno několik nesrovnalostí, které vylučují skutkový stav převzatý jak soudem prvního, tak i druhého stupně. Tyto skutečnosti však podle obviněného byly zcela úmyslně opomenuty.
11. Dovolatel taktéž rozporuje nalézacím soudem provedený výklad ustanovení § 21 zákona o silničním provozu a dále poukazuje na pozici jeho vozidla na pozemní komunikaci a rozporuje závěr posudku Ing. Rochly. Nesouhlasí ani s výtkami soudů stran jeho pomalé jízdy se zapnutým levým ukazatelem změny směru jízdy před odbočením. Má za to, že jeho jednání bylo v souladu s předpisy, což podle něho potvrzuje i výpověď nezávislého svědka Z., kterou soud však bez bližšího vysvětlení opět opomenul.
12. Obviněný pak ve svém dovolání dále konkrétně rozporuje znalecký posudek Ing. Rochly, když ten nemohl mít v době jeho zpracování k dispozici dostatečný rozsah podkladů, neboť tento byl vypracován před zahájením trestního stíhání. Taktéž namítá, že znalec zohledňuje pouze variantu, že jeho vozidlo vyjíždělo ze zadní části zálivu, byť tento fakt nebyl zcela spolehlivě zjištěn. Přitom sám znalec připustil, že odlišné místo výjezdu by mohlo mít zcela zásadní vliv na průběh skutkového děje. Podle dovolatele je tento znalecký posudek taktéž v rozporu s výpověďmi všech přímých účastníků dopravní nehody. Znalec nebyl schopen v rámci výslechu specifikovat a odůvodnit vstupní hodnoty rychlostí zadaných do programu za účelem modulace předstřetového děje. Namítá, že druhý znalec Ing. Svatoň vznesl několik námitek vůči znaleckému posudku Ing. Rochly, se kterými se soud taktéž nedostatečně vypořádal. Navrhuje tedy přezkoumání znaleckého posudku Ing. Rochly a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12.
13. Dovolatel poukazuje rovněž na to, že se soud prvního stupně nevypořádal s tvrzením nezávislého svědka Z., který opakovaně vyvrátil ve své výpovědi skutečnost, že by s vozidlem prudce brzdil. S ohledem na technické parametry jeho vozu to ani není v podstatě možné. Namítá, že orgány Policie ČR dostatečně nezmapovaly, zda bylo „vyhozeno“ levé směrové světlo vozidla, stejně tak nebylo zmapováno a zjištěno místo výjezdu vozidla ze zálivu, což dále detailněji rozebírá. Soud prvního stupně podle obviněného převzal pouze části výpovědí, které „zapadají“ do celkového obrazu, jak jej popisuje ve svém rozsudku, aniž by vyhodnotil rozpory z výpovědí jiných účastníků. Nesouhlasí taktéž s tvrzením poškozené, že s vozidlem začal brzdit, když toto je v přímém rozporu s výpovědí nezávislého svědka Z. Dovolatel současně odkazuje na svojí argumentaci uplatněnou v podaném odvolání a dále rozebírá princip omezené důvěry v dopravě, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, či také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022. V závěru dovolání pak obviněný akcentuje, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo.
14. Obviněný je tak přesvědčen, že se soudům nepodařilo prokázat existenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu a vyvrátit jeho obhajobu. Nadto není ani samotný skutek ve výroku rozsudku popsán dostatečně konkrétně tak, aby z něj jasně vyplývalo, že je viníkem předmětné dopravní nehody.
15. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 1. 2024, č. j. 68 To 132/2023-397, potažmo i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 8. 2023, č. j. 1 T 4/2023-355. Dále dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, popřípadě Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí, nebo budou-li pro takový postup splněny podmínky, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
16. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 3. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 366/2024, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten stručně předestřel argumentaci obviněného, se kterou následně vyslovil souhlas. Svůj závěr zdůvodnil tím, že popis skutku neobsahuje údaje nezbytné k posouzení, kdo ze zúčastněných nehodu zavinil, což detailněji dále rozvádí. Dodává, že ani odůvodnění soudů neobsahují rozhodné skutečnosti, ze kterých by plynula vina dovolatele. Nalézací soud ani neuvádí, zda se vůbec znalec Ing. Rochla ve svých výpočtech zabýval rychlostí obou řidičů na počátku nehodového děje, který zjevně začal již okamžikem jízdy motocyklu kolem sportovní haly, a k jakým závěrům dospěl. Akcentuje, že podle výpovědi svědka Z. jela poškozená rychlostí asi 100 km/h, u značky „XY“ zpomalila na 50 km/h a za sportovní halou prudce zrychlila. K tomu dodal, že podle aplikace mapy.cz zbývalo v daném místě k vozidlu dovolatele 120 m a do místa střetu v křižovatce dalších 50 m. Následně poškozená zpomalila za vozidlem dovolatele a jela za ním, tedy stejnou rychlostí jako dovolatel – podle znalce 26 km/h. Poté opět zrychlila a vybočila, aby dovolatele v místě přechodu pro chodce předjela. Za tímto přechodem došlo ke střetu. Také poškozená a její spolujezdec tvrdili, že za vozidlem dovolatele prudce brzdili. Oproti tomu soudy vycházely z jiné varianty skutkového děje. Podle výpovědi znalce Ing. Rochly činila předstřetová i střetová rychlost motocyklistky 45 km/h a motocyklistka nebrzdila. Podle bodu 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ovšem brzdila někdy předtím. Znalec se tak celým předstřetovým dějem patrně nezabýval, nebo na něj nebyl soudy tázán. Ze znaleckého posudku citoval nalézací soud v bodě 8 odůvodnění pouze rychlost vozidel v době střetu – motocykl 45 km/h a automobil 26 km/h. Z výpovědi uvedeného znalce ani z obsahu soudních rozhodnutí tak není zřejmé, jakou částí předstřetového děje se znalec zabýval a jakou nikoliv.
17. Podle státního zástupce je otázkou, jak je možné, že poškozená při rychlosti do 50 km/h nedokázala včas snížit rychlost o pouhých 24 km/h, tedy na rychlost 26 km/h, kterou se před ní pohyboval dovolatel v místě střetu, když celý děj se měl odehrát na dráze o délce cca 70 m. Považuje za absurdní úvahu nalézacího soudu v bodu 14 odůvodnění rozhodnutí, že pomalou jízdou přes přechod dovolatel znejistil vozidla za sebou. Akcentuje, že s případným zastavením u přechodu počítá každý řidič i neřidič. Žádnou nejistotu nemůže představovat ani u středu vozovky pomalu jedoucí vozidlo se zapnutým ukazatelem směru vlevo blížící se ke křižovatce. Podle státního zástupce se tak na výše zmíněné dráze muselo odehrát více než jen nouzové brzdění a vybočení motocyklistky do protisměru – pokud ovšem poškozená výrazně nepřekročila tvrzenou rychlost 50 km/h nebo pokud se nepřiblížila k vozidlu dovolatele na natolik malou vzdálenost, z níž již nebylo možno rozumně reagovat na žádnou dopravní situaci. O míře zavinění obou zúčastněných tak lze podle státního zástupce jen spekulovat.
18. Státní zástupce tak souhlasí s dovolatelem, že ve věci existuje zjevný rozpor nejméně mezi výpovědí svědka Z., podle níž zavinila nehodu poškozená svým pokusem o předjetí odbočujícího dovolatele po předchozí souběžné jízdě za ním a opačným skutkovým zjištěním nalézacího soudu založeným jen na tvrzeních znalce Ing. Rochly, která se však podle všeho týkala jen poslední fáze skutkového děje. Tato vada tak odpovídá první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně tak byl i naplněn dovolací důvod podle písm. m) citovaného ustanovení.
19. Nad rámec shora uvedeného státní zástupce dále uvádí, že ve věci není ani postaveno najisto (při zohlednění zásady in dubio pro reo) v jaké nejnižší rychlosti mohl dovolatel poškozenou pozorovat u sportovní haly, jakou nejvyšší rychlostí se tato poté blížila k jeho vozidlu a jakými manévry reagovala na jeho vyjíždění a poté na jeho odbočování. V absenci takových konkrétních skutkových okolností by bylo podle státního zástupce možné
spatřovat nesprávné právní posouzení skutku dovolatele, což odpovídá dovolacímu důvodu podle písm. h), který však dovolatel blíže neodůvodnil a v zásadě jej dovozuje jen z naplnění důvodu podle písm. g). Podle státního zástupce je tak nutné porovnat jednotlivé fáze jednoho či dvou skutkových dějů, do jaké míry odpovídají účastníci nehody za střet vozidel a zda jednání dovolatele je skutkem soudně trestným. Má-li být podle státního zástupce dovolatel uznán vinným, pak bude třeba vyvrátit tu variantu skutkového děje, kterou popisuje svědek Z. Z judikatury pak ve svém vyjádření odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, či ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1201/2022, ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1202/2023, nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 3159/15.
20. Státní zástupce v závěru vyjádření shrnuje, že odsouzení dovolatele je nespravedlivé, jeho dovolání odpovídá uplatněným dovolacím důvodům a je důvodné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení (správně napadený rozsudek – pozn. NS) odvolacího soudu zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně taktéž zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
21. Na toto vyjádření reagoval obviněný replikou ze dne 17. 7. 2024, ve které vyjádřil souhlas s tím, že popis skutku v napadeném rozhodnutí je nepřezkoumatelný a nedostatečný. Ohledně jeho viny uvádí, že tuto má za neprokázanou i s ohledem na skutečnost, že jízda poškozené byla zjevně nestabilní a až agresivní, kdy se jeví tato spíše jako viník dopravní nehody. Okamžik, kdy se poškozená a dovolatel střetli, nebyl podrobně zkoumán a znalec se tímto nezabýval. Závěrem obviněný uvádí, že má za to, že je nutné, aby znalec zhodnotil a řádně vypočítal skutkový děj, rychlost vozidel, možnost brzdné dráhy apod., a to s ohledem na viníka dopravní nehody.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
26. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že obviněný své dovolání opírá o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h, a m) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).
V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.
Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, ale především i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a zejména s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného směřující k naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou důvodné, když v předložené věci dosud nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Lze totiž mít za to, že z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá průběh děje tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, takže závěr o vině dovolatele je v tomto ohledu předčasný. Z tohoto důvodu byl naplněn i dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Na druhou stranu, dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil dovolatel pouze formálně, když tento v zásadě dovozuje pouze z naplnění důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení.
32. Stran dovolatelovy námitky směřující do extrémního rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů [dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje Nejvyšší soud za vhodné zprvu stručně zrekapitulovat, že soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že obviněný vyjel z koncové části zálivu autobusové zastávky na hlavní pozemní komunikaci, kdy měl přehlédnout či neodhadnout rychlost a vzdálenost v jeho směru jízdy přijíždějící motocyklistky. Tímto manévrem měl motocyklistku přinutit k brzdění a vyhýbání vlevo, přičemž vzápětí, při následném odbočování obviněného vlevo na vedlejší pozemní komunikaci, si zkrátil průjezd zatáčkou a počal najíždět do protisměrné části vedlejší silnice, což vedlo k nárazu vyhýbajícího se motocyklu do levé přední části obviněným řízeného automobilu a k pádu motocyklistky a jejího spolujezdce, při kterém utrpěli zranění.
33. Nalézací soud pak v bodě 3 odůvodnění svého rozsudku výslovně konstatoval, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku je prokazován mj. částečně výpovědí obviněného (jen potud, kdy a kde k nehodovému ději došlo, že řídil vozidlo Dacia a že motocykl do automobilu narazil, když obviněný odbočoval vlevo), ale zejména výpovědí poškozených a výpovědí znalce Ing. Rochly. Tento závěr následně stvrdil i odvolací soud zejména v bodě 12 odůvodnění jeho rozsudku. Soudy nižších stupňů tak odmítly zcela průběh nehodového děje tak, jak jej popsal obviněný a očitý svědek Z., kdy jejich tvrzení částečně podporovaly i závěry druhého znaleckého posudku Ing. Svatoně.
34. Z pohledu postupu soudů nižších stupňů je nutno předně uvést, že nutným předpokladem pro závěr o vině dovolatele musí být řádné vypořádání se s jeho námitkami včetně důkazů, které podporují jím předkládanou verzi nehodového děje. Takto ovšem ze strany soudů nižších stupňů nebylo v dané věci postupováno. Nelze totiž pominout, že součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí. Neodůvodní-li obecný soud řádně, přesvědčivě a logicky své rozhodnutí, poruší právo obviněného na řádné soudní řízení (přim. viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 575/21). Pokud soudy přes absenci takto kvalitativně nastavených parametrů odůvodnění osobu odsoudí, pak nejenomže nalomují důvěru veřejnosti ve spravedlnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 685/2022), ale taková rozhodnutí obecně odporují i účelu trestání, kterým má být zejména spravedlivé potrestání viníka (nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
35. Takových parametrů odůvodnění však rozhodnutí nižších soudů nedosahují. Hned v úvodu je nezbytné zdůraznit, že soudy nižších stupňů přejaly konstatování z přípravného řízení, že obviněný vyjížděl z konečné části zálivu autobusové zastávky (tedy místo blíže položené střetu vozidel) a to za situace, kdy dovolatel kontinuálně uvádí, že s vozidlem stál na počátku tohoto zálivu (místo vzdálenější od střetu vozidel). Nejenže toto tvrzení není v žádné části odůvodnění napadených rozhodnutí logickým způsobem vyvráceno, ale takový obviněným tvrzený průběh děje není zatím ani spolehlivě vyloučen v celém spisovém materiálu předloženém Nejvyššímu soudu. Soudy nižších stupňů bez řádného zdůvodnění neuvedly, proč je vyvrácena počáteční poloha vozidla, kterou uvádí ve své výpovědi obviněný a jeho manželka. Přičemž, pokud by tomu tak bylo, tak zbytek konstatovaného nehodového děje by se musel odehrát jinak, než je popsáno v napadených rozhodnutích (jak ostatně uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v bodě 17 jeho vyjádření). Za takové řádné zdůvodnění nelze jistě považovat konstatování soudu prvního stupně (poslední věta bodu 12 odůvodnění), že obhajoba obviněného je vyvrácena zejména znaleckým posudkem Ing. Rochly, když ten výlučně pracoval s pozicí vozidla obviněného v konečné části zálivu autobusové zastávky a jinou pozicí vozidla se de facto nezabýval.
36. Skutečnost, že v této trestní věci není vyloučen ani jiný průběh nehody nakonec demonstruje například reakce znalce Ing. Rochly na dotazy obhájce obviněného na č. l. 316, kde se znalce dotazuje, zda je možné, že motocykl jel před střetem za vozidlem nižší rychlostí a následně zrychlil až v rámci předjížděcího manévru – jestli je schopen toto znalec nějakým způsobem posoudit. Z odpovědi znalce je přitom patrné, že tuto variantu vylučuje „protože řidička řekla, že ten motocykl zpomalovala, že když viděla, že už to nedobrzdí, tak vyjela vlevo.
Patrně 20 asi nejela“. Jinak vyjádřeno, takový průběh nebyl konstatován v celém řízení jako technicky nemožný, ale jako neodpovídající vyjádření řidičky motocyklu. Přitom ovšem ani její výpověď neodpovídá některým zjištěným skutečnostem objektivnějšího rázu. Střetová rychlost motocyklu s vozidlem byla totiž konstatována na 45 km/h. Řidička přitom uvádí „[z]hruba 50 jsem jela, když mi automobil vjel do dráhy ze zálivu“. Současně ve své výpovědi v hlavním líčení (č. l. 296 a násl.) – „zrazu 5, 7 metrů mi tam pan inženýr [obviněný] vjel, dal blinkr a zároveň s tím tam vjel.
Já jsem začala nouzově brzdit, byla jsem za ním asi 2 m a on začal brzdit s tím, že asi bude odbočovat doleva…“ (…) „Nepřidala jsem na plynu, když jsem odbočila doleva, protože motorka to je jako v autě, jakmile vymáčknete v autě spojku, tak to auto se rozjede bez kvaltu…“. Jinak vyjádřeno, poškozená uvádí, že nepřekročila v obci povolenou rychlost (jela cca 50 km/h), když jí do cesty znenadále (vzdálenost cca 5–7 m) vjel vozidlem dovolatel. Následně nouzově brzdila tak, že dokázala v rychlosti cca 50 km/h reagovat a zabránit brzděním střetu na velice krátké dráze natolik, aby byla za vozidlem cca 2 m, nepřidala plyn, vymáčkla spojku, přičemž následně měla narazit při úhybném manévru do vozidla v rychlosti 45 km/h.
Takový průběh předstřetového děje se obecně nejeví jako pravděpodobný. To zejména s ohledem na možnost řidičky z 50 km/h, při neočekávaně vytvořené překážce 5–7 m před ní, prudce zpomalit na tak krátké dráze natolik, aby nedošlo ke kolizi a vzápětí do vozidla narazit v rychlosti 45 km/h.
37. Byť Nejvyšší soud není znaleckým ústavem, tak minimálně jako zvláštní se jeví konstatování nalézacího soudu převzaté ze znaleckého posudku Ing. Rochly, že obviněný vytvořil překážku motocyklu, když ten byl od automobilu vzdálen cca 7–22,5 m. Jestliže motocyklistka jela podle jejího tvrzení 50 km/h [cca 13,8 m/s (u 45 km/h je cca 12,5 m/s)], přitom znalci shodně operovali s průměrnou reakční dobou řidičky motocyklu 1 s., pak za tuto reakční sekundu by urazila výše zmíněných 13,8 m. Nadto podle znalce tzv. náběhu brzd pak odpovídá ještě dalších 0,4 s.
(č. l. 68). Jak ji mohl tedy obviněný vjet do cesty 7–22,5 m, když minimálně u nižší hranice uvedené vzdálenosti by se účastníci střetli (a to včetně započtení pohybu vozidla obviněného při zrychlení 3 m/s2 – viz č. l. 315), není patrné. Současně na tomto závěru je vhodné demonstrovat i nerespektování pravidla in dubio pro reo, které soudům ukládá rozhodnout v případě pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve prospěch obviněného. Pokud není možno stanovit zmíněnou vzdálenost najisto, musí soudy vycházet z nejpříznivější vzdálenosti pro obviněného – tedy 22,5 m.
Shodně pokud tento znalec stanovil (str. 15 – č. l. 69), že k nárazu motocyklu do zadní části vozidla Dacia zbývala dráha 0,8 až 2,2 m – musí soudy taktéž vycházet ze vzdálenosti příznivější. Dále je ale nutné zdůraznit, že na zmíněné straně znaleckého posudku je uvedeno, že poškozená byla přinucena k náhlé změně směru a rychlosti jízdy. Na str. 16 znalec uvádí, že po tomto dobrzdění poškozená srovnala rychlost jízdy s vozidlem, kdy u vzdálenosti 0,8 m sice konstatuje, že se nejedná o bezpečné zastavení motocyklu za vozidlem Dacia, ke vzdálenosti 2,2 m se však již nevyjadřuje.
Nejde však ani odhlédnout od toho, že výše zmíněná vzdálenost 0,8 m opět neodpovídá výpovědi poškozené (se kterou soudy primárně operují – viz výše odkaz na bod 3 rozsudku nalézacího soudu), která uvedla, že vozidlo obviněného před odbočováním brzdilo, na což právě reagovala úhybným manévrem. V takovém případě by motocyklistka na brzdění vozidla obviněného neměla šanci reagovat – jak ostatně namítá druhý znalec Ing. Svatoň (č. l. 320), který taktéž poukazuje na to, že tuto informaci znalec Ing. Rochl ve svém posudku nezohlednil.
Jinak vyjádřeno, některé skutečnosti z výpovědi poškozené nižšími soudy preferovaný znalec Ing. Rochl zohlednil (viz výše), jiné, nehodící se, nikoliv. Přitom, jak správně konstatuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (bod 18 jeho vyjádření), předmětný znalec se věnoval poslední fázi skutkového děje, když pro posouzení věci je nezbytný i děj, který k této poslední fázi vedl. Nadto je logické, že znalci tzv. děj „odvalují“ od místa střetu zpětně, je však taktéž logické, že v určitém bodu analyzování předstřetového děje je znalec již více či méně závislý na výpovědích zúčastněných osob.
V takovém případě však nemůže být zohledněna pouze varianta předstřetového děje předkládaná primárně poškozenou, když varianta obviněného nebyla zatím bezpečně vyloučena.
38. Jak správně konstatoval odvolací soud ve svém dlouhém, avšak po obsahové stránce velmi stručném, odůvodnění „obecně je nutno zdůraznit, že znalecký posudek nerovná se rozsudek.“ (bod 13 rozhodnutí odvolacího soudu). Znalecký posudek je třeba hodnotit stejně jako každý jiný důkaz jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Tento odvolacím soudem prezentovaný závěr stran hodnocení znaleckého posudku jako důkazního prostředku považuje Nejvyšší soud za správný a odpovídající (viz nález Ústavního soudu ze dne 30.
4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06-1). Nejvyšší soud má však za to, že takto soudy v předkládané věci nepostupovaly. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že zmíněný znalecký posudek Ing. Rochly považovaly v řízení za důkaz s privilegovaným postavením, kterému podřídily i další předkládané důkazy a nehodící skutečnosti z nich vyplývající ignorovaly – min. stran počáteční pozice vozidla obviněného a přednehodového děje. Nehledě na to, že zcela popřely výpověď očitého svědka, řidiče TAXI, tedy svědka, který nebyl na věci nijak zainteresován, neboť žádného z účastníků dopravní nehody neznal, a zároveň svědka, u kterého lze z jeho pracovní pozice logicky předpokládat i vyšší míru všímavosti na různé situace v dopravě, než tomu bývá u běžných řidičů.
Tento svědek pak situaci popsal odlišně než poškozená a její spolujezdec a jeho výpověď v podstatných bodech kooperovala právě s výpovědí obviněného. Byť lze skutečně připustit, že může být sporné (bod 13 rozhodnutí nalézacího soudu), nakolik dokáže svědek na určitou vzdálenost vyhodnotit přesně srovnání rychlosti, příp. přibližování vozidel, přesto je třeba mít za to, že každý řidič dokáže z pohledu své rychlosti odhadnout, zda vozidlo před ním zrychluje nebo zpomaluje. Z pohledu hodnocení výpovědi svědka Z.
je třeba akcentovat, že soudy se vůbec nevypořádaly např. se skutečností, že podle tohoto svědka jela motocyklistka tzv. agresivně – „… protože v té J. je to známé místo, že tam stojí policisté. Stopla to na 50, já jsem také šel na 50 za ní, jeli jsme kolem haly a motorka prudce zrychlila. Viděla, že tam nikdo není, motorka prudce zrychlila. Na zastávce stálo auto nějaké tmavé barvy, … které tam v tu chvíli, když ta motorka zrychlila, tam trošku necitlivě vjela, jak kdyby před tu motorku, takže ta motorka musela za autem brzdit, za tím autem zabrzdila.
Pochopil jsem ze stylu jízdy, jak to auto jelo, že bude odbočovat do J., protože jelo pomalu. Natlačila se na středovou čáru, ale chvilku před tím ta motorka zničehonic škubla do protisměru a začala to auto předjíždět…“ (…) Na jiném místě výpovědi svědka pak obdobný popis události „pak prudce zrychlila v obci, minula místo, kde policie běžně stává, zjistili jsme, že tam není, tak prudce přidala, jenže vteřinu potom, co přidala, vyjelo to auto ze zastávky. Nikdo nemá rád, když někomu vjede někdo do cesty a pak vzápětí odbočí.
Na jakou rychlost zrychlila se dá těžko odhadnout, možná 80, to byla vteřina, dvě prudkého zrychlení, pak musela jít na brzdy, protože tam jelo auto“.
(..) „Ona, jak byla za tím autem, zjistila, že to auto jelo pomalu, což ji evidentně nevyhovovalo, tak nelogicky před křižovatkou, na přechodu, do protisměru plný plyn a začala, jak kdyby předjíždět.“ (…) „To bylo vidět, že se rozhoduje velice agresivně, brzda plyn, brzda plyn, teď předjedu, takže neuvažovala ani o tom, že by to auto podjela, prostě se rozhodla, že udělá tohleto a udělala to a bylo to špatně.“ (č. l. 297 a násl.). Pokud orgány činné v trestním řízení, ale zejména soud prvního stupně, z této výpovědi svědka předně využily pouze konstatovaní, že obviněný motocyklistce do směru jízdy „trošku necitlivě vjel“, pak je však nutné doplnit i upřesnění svědka k tomuto vyjádření „když jsem uvedl, že auto ze zastávky vyjelo poněkud necitlivě, k tomu uvádím, že tu motorku podle mě viděl, ale když se podíval, tak ji viděl daleko, rozhodl se, že vyjede, ale v momentě, když vyjel, tak motorka už zrychlila, s čímž nepočítal, kdyby jela 50, tak se nic neděje, ale protože prudce zrychlila, tak se za něho přiblížila víc, než bylo zdrávo a musela brzdit“.
Navíc soudy řádně a dostatečně nezdůvodnily, proč z výpovědi tohoto svědka vycházely jen z části a proč některé části jeho výpovědi považovaly za nepravdivé a nepřesné, když takový postup odpovídá i judikatuře (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15), a to zejména za situace, kdy výpověď tohoto svědka byla v rozporu s výpovědí poškozených a závěry znaleckého posudku Ing. Rochla. Zde je třeba uvést, že právě výpověď svědka Z.
je v přímém rozporu se závěry soudů, přičemž tyto se ve svých rozhodnutích s jeho výpovědí řádně a náležitě nevypořádaly.
39. Současně je taktéž vhodné upozornit na (minimálně velice zvláštní) konstatování soudu prvního stupně, že „obhajoba obžalovaného nemůže obstát již z toho důvodu, že dopravní nehodu zavinil v každém případě.“ včetně následného zcela nepřesvědčivého pojednání o znejistění ostatních účastníků silničního provozu (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když podle Nejvyššího soudu není snížená rychlost při najetí ke středu vozovky při úmyslu následného odbočení ničím zvláštním. Nadto, i kdyby si obviněný zkracoval průjezd zatáčkou, tak jak uvádí soud prvního stupně, pak z toho nutně nevyplývá výše konstatovaná výlučná „objektivní odpovědnost“ obviněného za danou kolizi, jelikož je prvotně nutné určit, zda motocyklistka se nacházela vedle vozidla obviněného odůvodněně (nutný vyhýbací manévr), či nikoliv.
Tedy pro takové posouzení je kruciální, zda její poloha byla skutečně důsledkem nutného vyhýbacího manévru, či úmyslným předjížděním obviněného na přechodu pro chodce, v křižovatce, a to za situace, kdy obviněný již započal odbočovací manévr (najel si do středu vozovky se zapnutým světelným znamením pro odbočení). Takové jednání motocyklistky by totiž bylo v rozporu minimálně s ustanovením § 17 odst. 1, odst. 5 písm. d) a e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Současně se měly soudy taktéž zabývat tím, zda se obviněný skutečně nevěnoval situaci za ním, resp. vedle něho, když taktéž musí sledovat i situaci před ním a v místě odbočení, a zda na takový manévr motocyklistky měl šanci vůbec reálně reagovat.
Dále nakolik je za střet odpovědný, jestliže v rámci principu omezené důvěry nemohl předpokládat, že jej začne motocyklistka předjíždět (pokud se nejednalo o legitimní úhybný manévr) v rozporu s právními předpisy, i přes to, že odbočoval na vedlejší komunikaci zkráceným obloukem a jakým konkrétním předpisům takové zkrácení odporuje. Přitom měly soudy taktéž zhodnotit, kde se vozidlo v době střetu nacházelo (při současném zohlednění pravidla in dubio pro reo), když pozice vozidla obviněného v rámci ohledání místa činu je již zkreslená ponehodovým dějem, a zda skutečně obviněný tzv. „řezal zatáčku“.
Nadto i kdyby soudy konstatovaly, že motocyklistka činila nutný úhybný manévr vlevo před vozidlo, pak taktéž musí vyhodnotit, zda tento nečinila v důsledku např. toho, že v obci překročila maximální povolenou rychlost či zda se nejednalo o kumulaci chyb obou aktérů. S těmito naznačenými otázkami se ovšem soudy nižších stupňů dosud řádně nevypořádaly, takže lze mít za to, že skutkový stav věci dosud nebyl zjištěn v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí a o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr.
ř.
40. Jak již bylo totiž konstatováno, z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že vyjádřený skutkový stav věci v jejich rozsudcích byl zejména vystavěn na znaleckém posudku Ing. Rochly, kterému podřídily další provedené důkazy, přičemž nepostupovaly plně v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadou volného hodnocení důkazů, tak jak je zakotvuje § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že lze mít za to, že znalecký posudek vycházel jen z verze poškozené, kterou jistým způsobem bral za danou, nevzal v úvahu výpovědi obviněného a svědka Z. o průběhu nehodového děje, když ani dostatečně nezkoumal přednehodový děj z pohledu výpovědí všech zúčastněných. Proto je podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutí soudů nižší instance předčasné a není dostatečně důkazně podloženo, popř. je založeno na určitých spekulacích. Takový spekulativní závěr představuje např. i tvrzení nalézacího soudu, že obviněný mohl být unavený po delší cestě s plně naloženým vozem a celou rodinou na malém prostoru, navíc zde byla vidina brzkého cíle cesty a začátku dovolené (bod 14 rozhodnutí nalézacího soudu), což vůbec neodpovídá podkladům ve spisovém materiálu, spíše je s nimi v rozporu. Současně ani obecný závěr nalézacího soudu, že z výpovědi obviněného „imanentně vyplývá“, že o dopravní situaci za vozidlem neměl dokonalý přehled, není podle Nejvyššího soudu vystavěn na žádné procesně použitelné výpovědi. Rozhodně nelze k tomuto závěru docházet z ne zcela profesionálního vyjádření státního zástupce v závěrečné řeči (č. l. 339) stran procesně nepoužitelného úředního záznamu o podání vysvětlení (č. l. 35). Pokud měly orgány činné v trestním řízení pochybnosti o možnosti obviněného mít přehled o situaci za sebou, pak je třeba uvést, že ovšem ve spisovém materiálu předloženém Nejvyššímu soudu nejsou ani uloženy fotografie z ohledání místa dopravní nehody v digitální podobě, které se dají přiblížit a detailněji zkoumat, oproti jejich zmenšené papírové verzi založené ve spisu. Takže ani toto tvrzení není zatím ničím podloženo.
41. Bez ohledu na výše uvedené, je taktéž nutné přisvědčit státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství (bod 19 jeho vyjádření), že skutková věta rozsudku nalézacího soudu je popsána tak, že podle dalších absentujících okolností (různé rychlosti obou účastníků v jednotlivých fázích skutkového děje od sportovní haly až po křižovatku) může být viníkem předmětné dopravní nehody jak dovolatel, tak i poškozená motocyklistka nebo může být jejich zavinění v různém poměru společné. Nalézací soud, pokud dospěje v novém řízení k závěru, že viníkem dopravní nehody je výlučně obviněný, musí toto zcela precizně popsat v předmětné skutkové větě, tak aby vyjadřoval naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, včetně odkazu na to, které konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“) obviněný porušil.
42. Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že součástí práva na řádně vedené trestní řízení je princip presumpce neviny. Ten patří k základním kamenům moderního právního státu všech civilizovaných zemí a chrání obviněného především proti soudním rozhodnutím bez toho, aby jim předcházelo prokázání viny v souladu se zákonem (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Procesně právní aspekty principu presumpce neviny určují pravidla pro soudní dokazování v kvalitě nestrannosti, na základě zákona a v souladu s ním [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Nölkenbockhoff proti Německu ze dne 25.
srpna 1987, stížnost č. 10300/83]. Z principu presumpce neviny, z něhož kromě pravidla, podle kterého musí být obviněnému vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (viz § 2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 4 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že pokud není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 15.
2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20; ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11; ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V této souvislosti je třeba zdůraznit povinnost soudu objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (viz § 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), přistupovat k obviněnému bez předsudků, jakož i povinnost soudu vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř.
43. Jak již v minulosti uvedl ESLP, pravidlo in dubio pro reo, které je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (viz rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 35450/04). Jak již konstatoval několikrát také Ústavní soud, nedodržení zásady presumpce neviny nemá za následek pouze to, že by nevinní lidé byli odsouzeni, ale i to, že skuteční pachatelé by nebyli potrestáni, což by ohrožovalo společnost. Nelze tak než vyžadovat nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, či nález ze dne 8. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2016/20). Jinými slovy, jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit podklad pro odsouzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, obdobně také NOVÁK, J. In: HUSSEINI, Faisal a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1249 s.). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat alespoň na úrovni obecného kritéria prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05). Rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny totiž nemá náležitou morální váhu a není společností hodnocen jako akt spravedlnosti, což je v oblasti trestního práva, užívající nejtvrdší zásahy do základních práv a svobod, naprosto zásadní. Neprokázaná vina je totiž z právního hlediska totéž jako prokázaná nevina (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16).
44. Ústavní soud také v minulosti již několikrát upozornil na to, že mimořádnou pozornost pak musí soud věnovat hodnocení důkazů v trestních věcech zejména tehdy, jde-li o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, či nález ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16).
45. Obecně lze připustit, že některé důkazní situace mohou působit vyšší obtíže pro dodržení principu presumpce neviny, a proto vyžadují precizní vysvětlení hodnotících úvah soudu v odůvodnění jeho rozsudku. Typickým příkladem takové situace je tzv. řetězec nepřímých důkazů. Ten je pochopitelně v každém konkrétním případě jinak „pevný“. Nezřídka je však udržitelný jen při přesvědčivosti každého jednotlivého konkrétního článku. Vyvrácením jednoho článku pak padá usvědčující důkazní konstrukce jako celek (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Nesmí tak existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20).
46. Jak již bylo naznačeno výše, verze obviněného nebyla před soudy nižších stupňů zatím spolehlivě vyloučena. Nejvyšší soud proto shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn, neboť rozhodná skutková zjištění soudů nižší instance, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z těchto totiž jednoznačně nevyplývá, že je pachatelem předmětné nehody skutečně obviněný, příp. nebyla dostatečně objasněna míra jeho viny. Současně tak došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 1. 2024, č. j. 68 To 132/2023-397, dále zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 8. 2023, č. j. 1 T 4/2023-355, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
47. Věc se tak vrátí do stadia, kdy Okresní soud ve Vsetíně bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Minimálně musí nalézací soud postavit najisto, z jakého místa autobusového zálivu obviněný vyjížděl do vozovky, jakou minimální a maximální rychlostí se motocyklistka k vozidlu obviněného mohla pohybovat a dále stran závěrů o vině dovolatele musí přesvědčivě vyvrátit jím tvrzenou verzi děje, která je mj. podpořena i očitým svědkem, příp. potvrdit či vyvrátit výpověď poškozené, a to tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. K tomu se podle Nejvyššího soudu zejména nabízí zpracování revizního znaleckého posudku ze strany znaleckého ústavu ve smyslu § 110 odst. 1 tr. ř., pokud by případné doplnění dosud vypracovaných a ve věci provedených znaleckých posudků nevedlo k objasnění těchto skutečností.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu