4 Tdo 1066/2025-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o
dovolání obviněného V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5.
2025, sp. zn. 9 To 155/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 1 T 56/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 1
T 56/2024, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku
dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 19.11.2023 okolo 12.25 hod. v Praze XY, XY, v autobusu č. 177 v zastávce
MHD XY, před dalšími cestujícími, žto osoba bez platné jízdenky, po předchozí
slovní rozepři s revizorem pošk. M. L., kterým byl vykázán z přepravy, poté co
vystoupil z autobusu, se otočil a snažil se pošk. M. L. natlačit zpět do
autobusu, tak že jej udeřil do hrudníku, až poškozený zavrávoral a následně
poškozený vytlačil obžalovaného z autobusu na zastávku, načež obžalovaný
uchopil poškozenému levou ruku, zkroutil mu jí tak, že poškozený si klekl,
přičemž druhý z revizorů pošk. S. S. ho uklidňoval, ale obžalovaný se i tomuto
pokusil zalomit prsty levé ruky, čímž pošk. M. L. způsobil odlomení bodcového
výběžku dolního konce levé vřetenní kosti s otokem palce levé ruky a pošk. S.
S. otok kloubu prstu levé ruky“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 7 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 82
odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle
svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, majetkovou
škodu ve výši 7 308 Kč.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozené Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, majetkovou
škodu ve výši 101 309 Kč.
5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 1 T
56/2024, podal obviněný V. V. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 9 To 155/2025, tak, že odvolání podle §
256 tr. ř. zamítl.
6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 9 To
155/2025, podal následně obviněný V. V. prostřednictvím obhájce dovolání
opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
7. Obviněný v dovolání namítá, že klíčové závěry soudů jsou založeny na
nesprávně provedeném důkazu videonahrávkou, když po obvodním soudu žádal
přesnou protokolaci obsahu videozáznamu; navíc městský soud inkriminovaný
obrazový záznam hodnotil odlišně od soudu obvodního, ačkoliv ho k důkazu vůbec
neprovedl. Předmětná nahrávka byla navíc hodnocena v protikladu s jejím
skutečným obsahem, a to při ignorování souvisejících námitek obhajoby. V
návaznosti na nastíněné výhrady mířící do oblasti dokazování a skutkových
zjištění pak obviněný namítá, že jednal v nutné obraně, protože při řádném
hodnocení důkazů je nutno vycházet z jeho verze průběhu skutkového děje, podle
níž byl útočníkem revizor, neboť „ho náhle chytil rukou za popruh batohu a
omezil jej tím na svobodě“. Není pravda, že by útočníkem byl obviněný, resp. že
by poškozeného revizora nečekaně napadl prudkým strčením, potažmo úderem. Krom
toho ani není jasné, jakým způsobem vlastně vzniklo poranění poškozeného, kdy v
tomto směru opět panují podstatné rozpory. Soudy pochybily též tím, že
nezajistily a neprovedly důkaz v podobě další, obviněným označené
videonahrávky. Pokud jde o obhajobu, soudy se ani nevypořádaly s vadami, jež
byly namítány. Nastíněnou dovolací argumentaci obviněný v textu dovolání
podrobně rozvíjí a vysvětluje.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil, aby zrušil také rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 1.
2025, sp. zn. 1 T 56/2024, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný svou argumentaci
zpochybňující správnost a úplnost dokazování, resp. skutková zjištění
soustředil k momentu, který není pro naplnění znaků trestného činu podstatný, a
tedy jeho argumentace není způsobilá naplnit dovolací důvod dle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Z hlediska viny je bezpředmětné, zda poškozený přidržel
obviněného za popruh batohu na počátku konfliktu či později. Takové jednání
totiž není útokem ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto i kdyby skutečně k
přidržení za popruh došlo již v úvodu konfliktu, neopravňovalo by to obviněného
k fyzickému napadení poškozeného revizora. Vzhledem k výše uvedenému uzavírá,
že i kdyby snad nastala obviněným označená pochybení týkající se dokazování a
skutkových zjištění, šlo by o nedostatky formální, nedosahující kvality
předvídané v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady se totiž netýkají
skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci činu.
10. Je-li zvlášť namítán zjevný rozpor ohledně okolností vzniku
poranění poškozeného, pak postačí stručně poukázat na výpověď poškozeného,
která koresponduje se závěry znaleckého zkoumání. Ze zmíněných důkazů bezpečně
vyplývá, že újmu na těle poškozený utrpěl v průběhu střetu s obviněným, resp. v
příčinné souvislosti s protiprávním počínáním obviněného. Zde není žádný,
natožpak zjevný rozpor.
11. S ohledem na absenci vad zakládajících dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítá i výhrady týkající se právní kvalifikace
činu, když vylučuje nutnou obranu na straně obviněného, a to proto, že nečelil
útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Tudíž nebyl naplněn ani dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. K námitce, že se ve věci činné soudy dostatečně
nevypořádaly s argumenty obhajoby, uvádí, že není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)
či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp.
ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS
750/14].
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
14. Obviněný prostřednictvím obhájce uvedl, že vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství nedokázalo nijak zpochybnit dovolací
námitky, které zůstávají stále platné, takže setrvává na dovolání.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
18. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění Nejvyšší soud nemůže
posuzovat už z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat důkazy,
které sám neprovedl (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §
265r odst. 7 tr. ř.). To by bylo flagrantním porušením zásady ústnosti a
bezprostřednosti.
19. K dovolacím důvodům, které obviněný uplatnil, Nejvyšší soud připomíná, že
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá důvod dovolání v tom, že rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první z uvedených alternativ, Nejvyšší
soud současně zdůrazňuje, že extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů
nižších stupňů s provedenými důkazy nastává pouze tehdy, pokud odůvodnění
dovoláním napadeného rozhodnutí vykazuje markantní deficity nebo skutkové
závěry nemají v důkazech žádnou oporu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze
dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dále obdobně nález ze dne 23.3.2004, sp.
zn. I. ÚS 4/04, nebo usnesení ze dne 11.2.2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09, anebo
také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
20. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
„jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze
konstatovat, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem svou argumentaci zpochybňující skutková zjištění
soustředil k momentu, který není pro naplnění znaků trestného činu podstatný,
proto tato nemůže zvolený dovolací důvod naplnit. Jednou z podmínek
vyplývajících z výše uvedené normy je to, aby se vada týkala rozhodných
skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu.
22. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názory jak odvolacího soudu,
tak státního zástupce, že je z hlediska viny bezpředmětné, zda poškozený
přidržel obviněného za popruh batohu na počátku konfliktu či později. Takové
jednání totiž není útokem ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto i kdyby skutečně
k přidržení za popruh došlo již v úvodu konfliktu, neopravňovalo by to
obviněného k fyzickému napadení poškozeného revizora. Jak vyplývá z praxe
Nejvyššího soudu, trestněprávně relevantním útokem může být pouze jednání do
jisté míry závažné, nikoliv bagatelní. Vůči společensky relativně nezávažným
jednáním nutná obrana není vůbec přípustná (srov. bod 40 rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 262/2022, kde byla za bagatelní útok označena
facka). Tak je tomu i v řešeném případě, kdy měl obviněný podle své verze
skutkového děje čelit přidržení popruhu batohu, aniž by zároveň z čehokoli
vyplývalo, že by snad poškozený hodlal své jednání vůči němu stupňovat.
23. Pokud jde v této souvislosti o námitku obviněného, že nebyl zajištěn a
proveden důkaz záznamem z vnější kamery, Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního
stupně se tímto návrhem na doplnění dokazování náležitě zabýval (tedy ho
zejména neopomenul) a v odstavci 12 svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnil, proč nebylo možné přistoupit na toto obhajobou navrhované
dokazování. Rovněž odvolací soud se s touto námitkou obviněného vypořádal v
odstavci 9 svého rozhodnutí, nejedná se tedy o opomenutý důkaz. V této
souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s
rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností
soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést,
jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován,
byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena
jinak (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, sp. zn.
IV. ÚS 691/06 a další).
24. Nejvyšší soud tak ve věci neshledal opomenutý důkaz, ani žádný, natož
zjevný rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového
stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových
zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené
základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
25. Obviněný tvrdí, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s provedeným
důkazem – znaleckým posudkem MUDr. Olgy Plockové Tatičové, a to ohledně
mechanismu vzniku poranění poškozeného M. L. K tomu je třeba podotknout, že
znalkyně se vyjadřovala k jednotlivým mechanismům vzniku zranění poškozeného v
rovině medicínské, tj. k těm eventuálním možnostem, které by byly ze soudně
lékařského hlediska způsobilé odůvodnit následky na zdraví poškozeného. Ve svém
hodnocení učinila závěry znalecké. Závěr o vině dovolatele však soudy
nevybudovaly izolovaně na zjištěních znalkyně, nýbrž je opřely o adekvátní
zjištění, plynoucí z dalších v řízení provedených důkazů, především výpovědi
poškozeného M. L., která koresponduje se závěry znaleckého zkoumání. Z
uvedených důkazů bezpečně vyplývá, že újmu na těle poškozený utrpěl v průběhu
střetu s obviněným, resp. v příčinné souvislosti s protiprávním počínáním
obviněného. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
tedy nedošlo.
26. Pokud jde o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je, jak již bylo
řečeno, s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak
tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí,
že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, resp. byl jinak nesprávně
hmotněprávně kvalifikován.
27. Obviněný s odkazem na zmíněný dovolací důvod namítal nesprávné právní
posouzení jeho jednání s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v
nutné obraně. Nejvyšší soud nicméně shledal, že konečné právní kvalifikaci
nelze ničeho vytknout, tedy ani nelze přisvědčit, že by jednal v nutné obraně
podle § 29 tr. zákoníku.
28. Podle zmíněného ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným
činem. Nejde přitom o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená
způsobu útoku. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde
důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou anebo útok již
započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě
přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud
trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze
uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo
pokud je útok již dokončen. Dalším předpokladem, který musí být současně splněn
při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 627/2016).
29. Podstatné pro posouzení nyní projednávaného skutkového děje je zjištění, že
obviněný nebyl vystaven žádnému útoku, který by odvracel posuzovaným násilným
jednáním, jenž by tak mohl odůvodnit jeho jednání jako nutnou obranu. Je nutné
připomenout, že poškozený M. L. na obviněného fyzicky nezaútočil, neboť jednání
poškozeného spočívající v přidržení obviněného za popruh batohu není útokem ve
smyslu § 29 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný, když
uviděl revizory, tak šel nejprve k řidiči, se kterým hovořil, poté šel ke
dveřím, u kterých je automat na zakoupení lístku na platební kartu. Obviněného
sledoval při kontrole jiných cestujících poškozený L., a při návratu obviněného
od řidiče stál poškozený L. u platebního automatu na lístky a započal s
kontrolou obviněného. Obviněný lístek neměl, takže mezi nimi probíhala
konverzace, když autobus zastavil v zastávce, otevřely se dveře, pokračovala
diskuse mezi obviněným a poškozeným L., obviněný vystoupil, a poté došlo k
fyzické konfrontaci.
30. Nad rámec těchto úvah je možno i odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010-73, podle kterého „v situaci, kdy
cestující nepředloží platnou jízdenku a následně nesplní ani sekundární
povinnost dle § 37 odst. 5 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, totiž
povinnost dle výzvy pověřené osoby buď následovat ji na vhodné pracoviště
veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo setrvat na vhodném místě do
příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, útočí na zájem chráněný
zákonem, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele. V takovémto případě
je nutná obrana ze strany revizora nebo jiné pověřené osoby přípustná, a to
možností odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší utéct, a
uniknout tak následkům jízdy bez platné jízdenky [§ 2 odst. 2 písm. a) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích].“. Jinak řečeno, i pokud by se poškozený
pokusil obviněného, jenž neměl platnou jízdenku, zadržet, tak bylo by možno
jeho jednání posuzovat podle pravidel nutné obrany podle zákona č. 250/2016
Sb., konkrétně podle § 25 tohoto zákona.
31. Námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako provedené v
nutné obraně, tudíž shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, což značí, že
nebylo shledáno ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř.
32. K námitce, že se ve věci činné soudy dostatečně
nevypořádaly s argumenty obhajoby, lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce
uvést, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn.
III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6.
2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13 a
ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Úvahy soudů, na základě kterých
dovozují vinu obviněného, přitom takový ucelený argumentační systém, při jehož
uplatnění nevznikají důvodné pochybnosti o vině, bezesporu představují.
33. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákonné předpoklady
pro aplikaci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
splněny nebyly, nelze přiznat opodstatněnost ani námitkám obviněného uplatněným
s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé
alternativě, která je naplněna výhradně tehdy, pokud došlo po věcném přezkumu k
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předchozím řízení existoval
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
34. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky dovolatele jsou zjevně
neopodstatněné, a proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
obviněného odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu