4 Tdo 1089/2024

4 Tdo 1089/2024-880

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněného O. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 2 To 70/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 4/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 68 T 4/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný O. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1), pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2) a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1) v obci XY, Zlínský kraj, dne 22. 10. 2023 v přesně nezjištěné době od 12:00 hodin do 19:00 hodin v chatové lokalitě zvané "XY" v zahradní chatce ev. č. XY, ve stavu intoxikace alkoholem v kombinaci s diazepamem a kanabisem, povalil V. Ch., na pohovku, kde ji jednou rukou chytil pod krkem z boku jakoby do takzvané kravaty, druhou rukou jí vyhrnul mikinu, tričko, osahával ji na holých prsou, následně jí stáhl kalhoty a kalhotky ke kotníkům, vnikl svým pohlavním údem do její pochvy a vykonal na této soulož bez vyvrcholení, přičemž V. Ch. se tomuto jednání po celou dobu bránila tím způsobem, že ho odstrkovala a volala o pomoc, snažila se křížit nohy, v důsledku čehož jí dal obžalovaný dvě facky, když poté se poškozené podařilo vysmeknout a z místa utéct, a tímto jednáním způsobil poškozené V. Ch., škrábanec na pravém prsu, podlitinu v oblasti beder, škrábanec s podlitinou na levém lýtku, podlitinu na spodní straně pravé ruky, zhmožděninu malíčku pravé ruky, nevyžadující si však lékařské ošetření,

2) v obci XY, Zlínský kraj, dne 22. 10. 2023 v přesně nezjištěné době od 19:00 hodin do 20:32 hodin v chatové lokalitě zvané "XY" v prostorách chatky bez evidenčního čísla, ve stavu intoxikace alkoholem v kombinaci s diazepamem a kanabisem, poté, co měl v daném místě nejprve fyzický konflikt s P. D., v jehož průběhu tomuto obžalovaný řekl, ať ho raději zabije, nebo se vrátí a zabije obžalovaný jeho a z místa po vykázání P. D. odešel, si nezjištěným způsobem opatřil blíže nezjištěný bodnořezný nástroj, dle popisu svědků vysunovací nůž s jednostranně broušenou čepelí s ostrým hrotem a ze msty za předchozí zbití s předem pojatým úmyslem usmrtit P.

D. se na předmětné místo vrátil, v prostorách chatky nečekaně napadl přineseným nožem P. D., kterého opakovaně cíleně bodal intenzivně do oblasti hlavy, obličeje a krku, přičemž poškozený se snažil útoku bránit, volal o pomoc, na což zareagoval přítomný R. L. a který tak obžalovanému zabránil v dalším napadání poškozeného, přičemž tímto jednáním způsobil obžalovaný poškozenému P. D. mnohočetné, bodné, bodnořezné a sečné rány na hlavě a krku různých délek a hloubek, většina zasahujících do podkoží, když z rozsáhlejších se jedná o v týlní krajině řeznou ránu délky 6 cm, na spodině s obnaženou zevní deskou kosti lebky v rozsahu 2 x 2 cm, v týlní krajině ztrátové poranění kůže s částí podkoží v rozsahu 4 x 3 cm, bodnořezné poranění na bradě délky 1,5 cm, bodnořezné poranění na zadní ploše krku, na kůži délky 2,5 cm, s bodným kanálem hloubky cca 2,5 cm, zasahující na sval, vyžadující si lékařské ošetření s následnou hospitalizací do 24.

10. 2023 na traumatologickém oddělení Uherskohradišťské nemocnice, a.s., přičemž jen shodou šťastných okolností a náhod, obraně poškozeného a zákroku R. L. přítomného na místě, nedošlo v důsledku opakovaných cílených intenzivních ran bodnořezným nástrojem do krku k usmrcení poškozeného, když uvedeným útokem mohl velmi dobře obžalovaný porušit celistvost velké cévní a nervové struktury na boční ploše krku a mohlo tak dojít k masivnímu krvácení, zejména z hrdelní tepny, které by poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě, při otevření žil by tak mohlo dojít k nasátí vzduchu do žil se vzduchovou embolií, což by mohlo vést až ke smrti poškozeného,

3) v obci XY, Zlínský kraj, dne 22. 10. 2023 v přesně nezjištěné době od 19:00 hodin do 20:32 hodin v chatové lokalitě zvané "XY" v prostorách chatky a u chatky bez evidenčního čísla, ve stavu intoxikace alkoholem v kombinaci s diazepamem a kanabisem, poté, co R. L., zabránil obžalovanému v dalším v tu chvíli probíhajícím vražedném útoku blíže nezjištěným bodnořezným nástrojem, dle popisu svědků vysunovacím nožem s jednostranně broušenou čepelí s ostrým hrotem, na P. D., popsanému pod bodem 2) výroku rozsudku, tím, že na obžalovaného skočil, obrátil obžalovaný útok proti R.

L., kterého opakovaně bodal intenzivně do oblasti hlavy, obličeje a zad, přičemž poškozený se snažil před útokem chránit svýma rukama, přičemž tímto jednáním způsobil obžalovaný poškozenému R. L. četná řezná, bodná a bodnořezná poranění na hlavě, zádech a pravé ruce, přičemž v obličeji utrpěl celkem 7 ran různé délky a tvarů od 1 cm do 7,5 cm, z toho nejdelší z řezných ran na levé líci zasahující do levé spánkové krajiny, zasahující ke kostem obličeje, ostatní rány na čele, levé tváři, na kořeni nosu a na líci vpravo, 7 ran ve vlasaté části hlavy neuvedených hloubek, cca od 1 cm až po 3,5 cm, některé nepravidelných tvarů, jiné rovné, řezné, u páteře a více vlevo na rozhraní hrudní a bederní oblasti 5 ranek délek 0,7 až 0,8 cm, povrchní do hloubky 0,5 cm, u páteře v bederní oblasti 4 ranky do hloubky 0,5 cm, na zadněboční ploše pravého zápěstí a nad první záprstní kůstkou dvě řezné rány délky 2 cm až 4,5 cm, vyžadující si lékařské ošetření s následnou hospitalizací do 24.

10. 2023 na oddělení traumatologie Uherskohradišťské nemocnice, a.s., přičemž jen shodou šťastných okolností a náhod, obraně poškozeného nedošlo v důsledku opakovaných intenzivních cílených ran bodnořezným nástrojem do obličeje poškozeného ke zranění těžkému, kdy mohlo velmi dobře dojít k perforaci oční koule s únikem nitroočních struktur, vedoucí k dočasné a případně i trvalé ztrátě vidění na poškozené oko, při poranění lícního nervu mohlo dojít k trvalé poruše čití či hybnosti některých obličejových svalů“.

2. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nalézací soud obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupce a poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna. Obviněný podané odvolání zaměřil do výroku o vině a trestu. Státní zástupce ho podal v neprospěch obviněného do absentujícího výroku o náhradě škody. Poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna zaměřila podané odvolání do chybějícího výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 2 To 70/2024-804, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovny napadený rozsudek při nezměněném výroku o vině, trestu a ochranném léčení podle § 259 odst. 2 a contrario, odst. 3 tr. ř. doplnil o výrok, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, částku ve výši 14 895 Kč (čtrnáct tisíc osm set devadesát pět korun českých), a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, částku ve výši 16 058 Kč (šestnáct tisíc padesát osm korun českých). Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 2 To 70/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle něj (podle obsahu jeho dovolací argumentace – poznámka NS) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konkrétně spatřuje ve skutku pod bodem 2 rozsudku nalézacího soudu, tedy napadení poškozeného D. Namítá, že i odvolací soud připouští, že je zde situace nejasná (bod 25 a násl. rozsudku), když ale dospěl k názoru, že by přiléhavější byla ve vztahu ke skutkům pod body 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu stejná právní kvalifikace jako u skutku pod bodem 2 a pouze v důsledku zákazu reformace in peius takto nemohl rozhodnout. S tím se obviněný neztotožňuje a uvádí, že nelze v popisu skutkového děje a údajného vražedného úmyslu spolehlivě odkázat na jakoukoliv jeho výpověď, svědků či poškozených. Zdůrazňuje, že mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi jsou značné rozpory, které jsou dány jejich podnapilostí a ovlivněním návykovými látkami (mariahuana či diazepam).

6. V podrobnostech uvádí, že je zřejmé, že se dopustil dvou téměř stejných útoků vůči poškozeným D. a L., a přesto byl každý z nich právně kvalifikován jinak. Podle obviněného ovšem nelze vycházet jen ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, že těmito ranami mohl zasáhnout důležité orgány a způsobit poškozenému smrt. Podle něj je nutno vyřešit otázku, proč smrt poškozenému D. nezpůsobil, když na to „měl dost času“. Je toho názoru, že pokud by chtěl někoho zavraždit, podnikl by útok s daleko větší intenzitou a nezpůsobil by zranění, které si vyžádalo léčení po dobu 2 dnů, resp. následnou pracovní neschopnost po dobu 2 týdnů. Vyslovuje přesvědčení, že nízkou intenzitou svého jednání (rány max. 2 cm pod povrchem kůže) dal dostatečně najevo, že se jen hodlá pomstít za to, jak byl před tím poškozeným přemožen. Skutečnost, že vyhrožoval poškozenému zabitím, nemůže být dostatečným argumentem pro to, že chtěl poškozeného usmrtit.

7. Dále obviněný tvrdí, že ve věci existují i zásadní rozpory stran toho, jak napadení svědka D. skončilo, tedy zda jednání zanechal dobrovolně, jak tvrdí on, nebo proto, že mu bylo v dalším útoku zabráněno poškozeným L. Akcentuje, že i poškozený D. ve své první svědecké výpovědi uvedl, že s útokem přestal sám, proč, to neví. Poukazuje pak na rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi a konstatuje, že svědek L. v podstatě potvrdil jeho výpověď, že dobrovolně upustil od dalšího jeho napadání. Nabízí se proto podle něj varianta dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu. Dovolatel se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že bylo jeho jednání možno kvalifikovat jako ukončený pokus. Poukazuje i na skutečnost, že svědek L. původně nevěděl, zda napadl svědky D. či J., a přesto soud vycházel z jeho výpovědi jako usvědčujícího důkazu. Akcentuje i silnou podnapilost tohoto svědka.

8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž sumarizuje, že jednání vůči poškozenému D. (skutek pod bodem 2) mělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že mělo být rovněž důsledně posuzováno, zda nedošlo k dobrovolnému upuštění od pokusu trestného činu. Pokud jde o jednání vůči poškozenému L. (skutek pod bodem 3), namítá, že je zde větší pravděpodobnost, že mohlo jít o dobrovolné upuštění od pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, a že tudíž mělo být jednání kvalifikováno pouze jako prostý trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

9. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že nebyly podle něj nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – konkrétně pak revizní znalecký posudek, popř. dokonce znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem. Detailněji potom vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem znaleckého zkoumání jeho osoby znalcem z oboru psychiatrie, zejména stran délky vyšetření a užitých vyšetřovacích metod. Namítá, že nebyla vyloučena potencialita kvalifikace jeho jednání jako trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku. Připouští, že se s touto námitkou odvolací soud vypořádal pod bodem 28 svého rozsudku, kdy uvedl, že jeho jednání nebylo ničím abnormálním s přihlédnutím k jeho dřívější trestné činnosti. Obviněný však toto odůvodnění nepovažuje za dostatečné a navrhuje (i navrhoval) již zmíněné znalecké zkoumání dvěma znalci či spíše ústavem.

10. Nakonec dovolatel vyjadřuje i své pochybnosti stran věrohodnosti poškozené Ch., jíž podle něj nebyla dostatečně věnována pozornost. Dovolatel zejména vyjadřuje své podivení nad tím, že o svém znásilnění poškozená nic neuvedla ve své první výpovědi (ani v podání vysvětlení). Zároveň namítá, že i další svědci potvrzují její výpověď o tom, že o svém znásilnění mluvila hned po návratu na „svoji“ chatu, jen zčásti, přičemž soud tyto rozpory nijak podle něj neřešil.

11. Závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu tuto věc k novému projednání a rozhodnutí.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 800/2024. Úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání. Následně konstatuje, že měl obviněný v podaném dovolání s ohledem na jeho obsah uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s dále deklarovanými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., když jeho odvolání bylo odvolacím soudem zamítnuto.

13. Státní zástupce konstatuje, že pokud se obviněný domáhal stejného právního posouzení skutků pod body 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu s odkazem na výhrady odvolacího soudu, je tato námitka bezpředmětná. Zdůrazňuje, že odvolací soud toliko v bodě 29 svého rozsudku naznačil hypoteticky možnou změnu právní kvalifikace v případě bodu 3 rozsudku nalézacího soudu, která ovšem vzhledem k zákazu reformatio in peius nepřicházela v úvahu. Podle státního zástupce tedy nebyla nastolena úvaha, že by měla odpadnout užitá právní kvalifikace pokusu vraždy u skutku pod bodem 2 a v tomto ohledu se posunout do roviny pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Naopak úvaha odvolacího soudu byla vedena opačným směrem než který naznačuje obviněný. Pro úplnost konstatuje, že zákaz reformatio in peius byl odvolacím soudem plně respektován.

14. K dovolací argumentaci obviněného, v níž se kriticky vyjadřuje k výpovědím poškozených Ch., D. a L., potom státní zástupce uvádí, že tato nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledává žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož extrémní rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Konstatuje tedy, že o předvídanou konstrukci flagrantních vad důkazního řízení – tzv. extrémního rozporu, pro něž by rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohla vůbec obstát, neboť se obviněný nepokusil nad rámec projevu obvyklé nespokojenosti s výsledky dokazování tato tvrzení rozvést.

15. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného týkající se věrohodnosti poškozené Ch. státní zástupce uvádí, že tato poškozená potvrdila skutečnosti uváděné v obžalobě, když opakovaně vypovídala shodně v rozhodných skutečnostech. Státní zástupce sice připouští, že z prvotních výpovědí poškozené je patrná její neochota vypovídat podrobněji o sexuálním ataku, což je ale podle něj vysvětlitelné s ohledem na její postavení oběti. Současně zdůrazňuje, že pravdivost výpovědi poškozené je podporována výpovědí svědka J., který s ní následně hovořil a sledoval její reakce. Státní zástupce také uvádí, že stran věrohodnosti poškozené není zjišťována ani žádná motivace pro křivé obvinění dovolatele. Akcentuje, že ani samotný obviněný neuvádí nic, co by svědčilo o nějakých problémech mezi ním a poškozenou.

16. Následně se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného stran neakceptace návrhu na doplnění dokazování znaleckými posudky z odvětví psychiatrie. Připouští, že by byla tato námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, ovšem podle státního zástupce jí nelze přiznat opodstatnění. Připomíná proto obecná teoretická východiska a judikaturní závěry týkající se tohoto dovolacího důvodu v jeho třetí variantě, načež konstatuje, že odvolací soud svým povinnostem dostál, když vznesenému požadavku na doplnění dokazování nevyhověl s odkazem na jeho nadbytečnost (bod 28 rozsudku odvolacího soud).

17. Podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit obviněnému ani ohledně kritického vyhodnocení významu dalšího znaleckého posudku – tentokrát z odvětví soudního lékařství – stran povahy způsobené újmy na zdraví a hrozícího nebezpečí způsobeného pachatelem trestného činu. Má za to, že tyto závěry může učinit soud právě na základě znaleckého posudku, jímž řeší důležité otázky odborně medicínského zaměření. Rozhodnutí, zda v konkrétním případě došlo k pokusu vraždy, resp. těžké újmy na zdraví, či jen ublížení na zdraví, je však vždy závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. Nalézací soud se podle státního zástupce obsahem předmětného znaleckého posudku podrobně zabýval, aniž by však automaticky převzal jeho závěry pro vymezení trestní odpovědnosti obviněného za fyzické napadení poškozených D. a L.

18. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného, kterou podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvádí, že ji lze pod tento sice s jistou dávkou benevolence podřadit, avšak že nelze jeho námitkám přiznat opodstatnění. Za podřaditelné argumenty považuje státní zástupce ty, jimiž obviněný prosazuje nenaplnění pokusu zločinu vraždy (skutek pod bodem 2) a pokusu těžkého ublížení na zdraví (skutek pod bodem 3), a to pro nedostatek závěru o zavinění k uvažovanému následku. Přesto ovšem nelze přiznat těmto námitkám opodstatnění.

19. V podrobnostech státní zástupce konstatuje, že pokud obviněný poukazoval na menší závažnost zranění nakonec přivozených poškozenému, je třeba zohlednit, že při právním posouzení jednání pachatele, který útočil proti zdraví, nelze vycházet jen z toho, jaká újma byla způsobena, nýbrž je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno, v jaké intenzitě, jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo atd. Určujícím se tedy v podobných situacích stává to, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví či smrti, nebo nikoli.

20. Podle státního zástupce je zřejmé, že v rámci prvního incidentu obviněný pojal úmysl ozbrojit se za účelem napadení poškozeného D. a přivodit mu smrt, načež se skutečně ozbrojil nožem, kterým na poškozeného zaútočil. Pro smrtící úmysl obviněného podle něj svědčí užitý nástroj, počet a lokalizace ran i to, že část útoku byla dílem vedena s vysokou mírou intenzity. Současně akcentuje, že obrana poškozeného neodvrátila útok obviněného, neboť tento ve svém počínání ustal až zásahem další osoby přítomné na místě (svědka L.). Navíc konstatuje, že i laikovi musí být známo, že krk, kam útok obviněný směřoval, je vysoce citlivou a zranitelnou částí těla, v níž jsou uloženy životně důležité orgány – krční tepny. K usmrcení poškozeného tudíž nedošlo jen díky náhodě, obraně poškozeného a zásahu další osoby. Jednání obviněného proto podle něj je možno označit za tzv. ukončený pokus a svou povahou vylučuje jeho posouzení coby dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu. Akcentuje i skutečnost, že obviněný se sám nezdržel dalšího jednání, natož aby aktivně zasahoval k odvrácení nebezpečí, které vzniklo z jím podniknutého útoku. Neexistovala ani časová prodleva vůči dalšímu útoku. Jakmile totiž poškozený L. zabránil obviněnému v útoku vedeném na poškozeného D., obrátil obviněný agresi vůči poškozenému L. Zde se také neomezil na „pouhé“ bodnutí do zad poškozeného a opakovaný útok do vlasaté části hlavy, nýbrž útok zahrnoval i urputnou a cílenou snahu zasadit poškozenému další rány do obličeje. Státní zástupce doplňuje, že i část útoku byla zjevně vedena s vysokou mírou intenzity, což vyplývá ze zjištěných poranění, která odpovídají atributům § 122 odst. 1 písm. d), e) tr. zákoníku.

21. Závěrem vyjádření státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhuje, aby podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

22. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Obviněný své dovolání předně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

28. Dále obviněný v podaném dovolání výslovně označuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to

přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

30. Přestože obviněný v podaném dovolání explicitně neoznačuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze z jeho dovolací argumentace seznat, že jí chtěl mířit právě i na tento dovolací důvod, když jím tvrzené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně a jeho podané odvolání proti tomuto rozsudku bylo odvolacím soudem zamítnuto. Jedná se nepochybně o vadu podaného dovolání, které by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.

32. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

33. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu tzv. zjevného rozporu, vadu tzv. opomenutých důkazů a dále vadu nesprávného právního posouzení věci dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

34. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je vystavěno přinejmenším v jeho podstatné části na námitkách, které obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání ze dne 1. 7. 2024 na č. l. 785 až 787 spisového materiálu). Ohledně dovolací argumentace obviněného lze tedy konstatovat, že jde přinejmenším v její převážné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména body 19 až 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 103 až 119 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.

35. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svým dovoláním míří na jeho první a třetí alternativu.

36. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

37. Ke konkrétně uvedeným námitkám obviněného, jimiž míří na vadu tzv. zjevného rozporu, proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přestože totiž obviněný tvrdí existenci vzájemných rozporů mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi a zpochybňuje také jejich věrohodnost (zejména poškozené Ch.), materiálně nahlížené námitky obviněného v této části dovolání a v tomto směru nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím těchto námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

38. Bez ohledu na shora uvedené, jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi a jejich věrohodností (ke svědkyni Ch. viz body 104 až 108 rozsudku nalézacího soudu, k ostatním svědkům pak viz body 108 až 109, 113 až 114 rozsudku nalézacího soudu), jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především pak znaleckými posudky či lékařskými zprávami (k tomu viz body 115 až 119 rozsudku nalézacího soudu). V podrobnostech lze potom odkázat na body 19 až 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 103 až 119 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.

39. Lze tedy uzavřít, že obviněný je z odsouzeného jednání usvědčován především jednotlivými svědeckými výpověďmi, které jsou zároveň podporovány dalšími důkazy (znalecké posudky, lékařské zprávy atd.). Ke skutku pod bodem 1 rozsudku nalézacího soudu lze odkázat zejména na body 104 až 110 jeho odůvodnění a ke skutkům pod body 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu je možno odkázat především na body 112 až 116 odůvodnění tohoto rozsudku. Soudy nižších stupňů se navíc s tvrzenými rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi adekvátně vypořádaly (k tomu viz především body 23 a 24 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že popěrná obhajoba obviněného byla ostatními provedenými důkazy, jak vyplývá i z rozhodnutí soudů nižších stupňů, vyvrácena a že skutkový stav popsaný v rozsudku nalézacího soudu byl těmito důkazy přesvědčivě ustálen.

40. Obviněný dále v podaném dovolání rovněž namítá vadu tzv. opomenutých důkazů, kterou tedy směřuje do naplnění třetí varianty zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně vznáší námitku v podobě toho, že měly být v posuzované věci vyhotoveny revizní znalecké posudky v odvětví psychiatrie, ideálně vypracované znaleckým ústavem, přičemž tuto tvrzenou vadu dává do souvislosti s potenciální kvalifikací jeho jednání jako trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku.

41. Ve vztahu k vadě tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud předně připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

42. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

43. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14.

2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

44. Z hlediska aplikace uvedených obecných závěrů na posuzovanou věc je předně namístě uvést, že se soudy nižších stupňů tomuto důkaznímu návrhu obviněného věnovaly, tedy nepominuly ho. V podrobnostech lze odkázat zejména na bod 28 rozsudku odvolacího soudu, případně také na bod 117 rozsudku nalézacího soudu, kde se tento zabýval schopností obviněného rozpoznat škodlivost a nebezpečnost svého jednání právě v souvislosti s potenciální kvalifikací jeho jednání podle § 360 tr. zákoníku, a to s ohledem na jeho psychický stav a případné psychiatrické diagnózy, tedy i s ohledem na jeho znalecké zkoumání z psychiatrického hlediska.

Nadto jak konstatoval již nalézací soud v bodě 103 svého rozsudku, žádné další důkazní návrhy, vyjma těch, jimiž se již zabýval, strany nepřednesly (k tomu viz protokol o hlavním líčení ze dnů 3. 6. a 4. 6. na č. l. 717 verte spisového materiálu). Současně pro jistou přesnost je také třeba zdůraznit, že obhajoba v rámci hlavního líčení neuvedla žádné podstatné a relevantní skutečnosti, které by závěry znalce, který byl v rámci hlavního líčení vyslechnut, zpochybňovaly a ani neměla před skončením dokazování žádné důkazní návrhy.

Navíc je také třeba zdůraznit, že znalec MUDr. Konečný je znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na léčení alkoholismu a jiných toxikomanií. Tedy specializací tohoto znalce je právě oblast, ze které je ze strany obviněného dovozováno, že mohlo dojít k vymizení jeho rozpoznávací či ovládací složky (kombinace alkoholu, léku a drog). Toliko obecně je třeba uvést, že potřebu nového znaleckého zkoumání nelze dovodit z prostého nesouhlasu obviněného se závěry znalce, pokud současně nejsou v řízení zjištěny takové skutečnosti, které vyvolávají pochybnosti o správnosti závěru znalce nebo které tyto činí nejasné či neúplné a které se nepodaří odstranit výslechem znalce (viz § 109 tr.

ř.). Taková situace v dané věci nenastala. Proto nelze spatřovat nějaké pochybení v postupu soudu prvního stupně, který uzavřel, že dokazování bylo provedené v intencích daných § 2 odst. 5 tr. ř., takže byl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci a že zjištěný skutkový stav vedl podle něj k jednoznačnému závěru o vině obviněného skutky popsanými pod body 1, 2 i 3 výrokové části rozsudku nalézacího soudu. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší soud a pro úplnost uvádí, že i část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně důvodů nepřiléhavosti požadované kvalifikace jednání obviněného podle § 360 tr.

zákoníku, a to právě v souvislosti se znaleckým zkoumáním obviněného (v odvětví psychiatrie), považuje za adekvátní a dostačující.

45. Lze mít za to, že materiálně nahlíženo fakticky obviněný uvedenými námitkami směřujícími k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak v jeho první, tak i třetí variantě, vyjadřuje primárně svůj nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů, jakož i s tím, k jakým skutkovým závěrům soudy nižších stupňů na základě toho došly. Takové námitky však nejsou způsobilé založit nejen vadu tzv. extrémního rozporu, ale ani vadu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiného dovolacího důvodu. Proto tyto vady namítá toliko formálně.

46. Obviněný dále v podaném dovolání vznáší námitky, které dává do souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně namítá, že nebyla jeho jednáním naplněna subjektivní stránka přisouzených trestných činů, byť jistým způsobem velmi kuse, a dále že mělo být jeho jednání uvedené pod body 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu kvalifikováno jak dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu, že měla být pro skutky pod body 2 a 3 zvolená totožná právní kvalifikace, respektive u obou trestných činů kvalifikace mírnější, jakož i to, že nebyla vyloučena potencialita kvalifikace jeho jednání podle § 360 tr. zákoníku. Nejvyšší soud předně uvádí, že poslední z uvedených námitek se již věnoval v souvislosti s obviněným tvrzenou vadou tzv. opomenutého důkazu, pročež se nyní omezí na pouhé konstatování, že tato námitka obviněného není důvodná.

47. V souvislosti s tvrzenou vadou nesprávného právního posouzení obviněný předkládá fakticky takovou dovolací argumentaci, podle níž – zjednodušeně vyjádřeno – mělo být jeho jednání uvedené pod body 2 i 3 výrokové části rozsudku nalézacího soudu kvalifikováno stejně jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž je však zároveň přesvědčen o tom, že v posuzované věci byly dány podmínky dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu, což by jinak vyjádřeno vedlo k zániku jeho trestní odpovědnosti za pokus uvedených trestných činů. Posléze v rámci dovolací argumentace předestírá, respektive upřesňuje či koriguje, že mělo být jeho jednání ve vztahu k poškozenému D. (skutek pod bodem 2) kvalifikováno jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku při zohlednění dobrovolného upuštění od pokusu, a dále že mělo být jeho jednání ve vztahu k poškozenému L. (skutek pod bodem 3) kvalifikováno jako prostý trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě s ohledem na dobrovolné upuštění od pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tyto námitky lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, byť s jistou dávkou tolerance, když rozhodující část uplatněných námitek vychází z jiného skutkového stavu.

48. Nejvyšší soud předně považuje za potřebné připomenout některá obecná východiska týkající se uplatněné námitky subjektivní stránky, která souvisí i s tvrzenou vadou nesprávné právní kvalifikace (nesprávného právního posouzení jeho jednání). Předně je třeba uvést, že zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu, přičemž má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

49. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

50. V případě zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslná forma zavinění. Totéž platí pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (v podrobnostech viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1867–1871, s. 1955–1956 a s. 2334.)

51. Současně je třeba obecně uvést, že z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 tr. zákoníku, nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nebo jeho pokus, popř. podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele v takových případech je tedy určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u trestného činu vraždy a trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. odst. 2 či 3, nebo ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, popř. odst. 2, 3 či 4, výrazně rozdílná (srov. R 62/1973), (viz ŠÁMAL, Pavel. § 140 [Vražda]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1887, marg. č. 25.).

52. Trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku je dokonán až okamžikem, kdy poškozený zemře v příčinné souvislosti s úmyslným jednání pachatele, jehož úmysl, byť eventuální, směřoval k usmrcení. Předchozí fáze jednání pachatele mohou naplňovat přípravu (§ 20 tr. zákoníku), anebo jestliže již pachatel bezprostředně směřoval k usmrcení své oběti, pokus (§ 21 tr. zákoníku) vraždy, nedošlo-li k usmrcení, anebo pokud oběť již před útokem pachatele zemřela (tzv. nezpůsobilý pokus). Posouzení skutku jako přípravy vraždy není na překážku, že pachateli bylo zabráněno osobami přítomnými při činu v jednání, které by bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu vraždy (viz ŠÁMAL, Pavel. § 140 [Vražda]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1866.). Stejné závěry lze vztáhnout k možnosti pokusu k trestnému činu vraždy.

53. I v případě zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ovšem nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 tr. zákoníku. Jinými slovy zásadně tedy nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

54. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví pak stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). Úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat ovšem jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (srov. R 35/1991). Byl-li při útoku použit nůž nebo jiná bodná či sečná zbraň anebo kladivo nebo jiná podobná zbraň, je úmyslné zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví shledáváno, jen pokud jimi není útočeno proti hlavě nebo na horní část těla, kde jsou umístěny životně důležité orgány, a nesměřují tedy ke způsobení smrti, ale zároveň zasahují taková zranitelná místa na těle, krku apod., kde hrozí těžká újma na zdraví, přičemž jsou zpravidla vedeny s menší razancí či zacílením, než je tomu u vražedných útoků, které představují bezprostřední ohrožení života (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, či ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1247/2013; dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 879/2014 nebo 6 Tdo 566/2012). K tomu dále viz ŠÁMAL, Pavel. § 145 [Těžké ublížení na zdraví]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1955– 1956, marg. č. 3.).

55. V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že v případech trestného činu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu), což bylo dovozeno i v posuzované věci (viz skutek pod bodem 1) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu.

Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy. Je také současně zapotřebí uvést, že samotná skutečnost, že pachatel byl ovlivněn návykovou látkou, nemá na závěr o naplnění premeditace (např. znaku „po předchozím uvážení“) ve smyslu skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr.

zákoníku žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 474/2018). U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem.

O jednání s rozmyslem se může jednat např. tehdy, když pachatel proti poškozenému nejprve zaútočil v afektu, v němž poškozenému způsobil závažná zranění, která by však bezprostředně nevedla k jeho smrti, avšak následně zraněného poškozeného na určitou dobu opustil, a když se k němu vrátil, ve vražedném jednání pokračoval. Okamžik, kdy od poškozeného odešel, v tomto případě představuje rozhodný mezník, který působil na psychiku pachatele, jenž měl příležitost si uvědomit jak nastalou situaci, kterou přivodil, tak i své další kroky.

Jestliže bez jakéhokoli dalšího vnějšího podnětu mu pachatel po svém návratu zasadil nožem další rány a účinným opakovaným mechanismem již zraněného poškozeného cíleně usmrtil, jednal s racionální kontrolou svědčící o úmyslném usmrcení s rozmyslem (srov. R 10/2016; srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 306/2015). K tomu blíže viz ŠÁMAL, Pavel. § 140 [Vražda]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1867–1871, marg.

č. 9–10.

56. Z hlediska aplikace obecných teoretických závěrů na danou věc je předně zapotřebí uvést, že subjektivní stránce přisouzených trestných činů se soudy nižších stupňů podrobně věnovaly, zejména nalézací soud v bodě 111 rozsudku (skutek pod bodem 1), v bodech 115, 118 (skutek pod bodem 2) a 119 (skutek pod bodem 3). Odvolací soud se v podstatě omezil v tomto směru (stran právní kvalifikace, tedy včetně vyhodnocení subjektivní stránky přisouzených trestných činů) na pouhé konstatování, že lze v zásadě odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz bod 29 rozsudku odvolacího soudu).

Konkrétně lze uvést, že soudy nižších stupňů v souvislosti se skutkem pod bodem 1 (znásilnění poškozené Ch.) dospěly k závěru, že se tohoto trestného činu obviněný dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K totožnému závěru dospěly i v souvislosti se skutky pod bodem 2 (pokus vraždy poškozeného D.) a pod bodem 3 (pokus těžkého ublížení na zdraví poškozeného L.), přičemž v případě útoku na poškozeného D. také dovodily tzv. vražedný úmysl obviněného a konstatovaly, že jednal s rozmyslem.

Uvedenou argumentaci považuje Nejvyšší soud za přesvědčivou a ztotožňuje se s ní.

57. Nad rámec úvah soudu prvního stupně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že v rámci prvního incidentu obviněný pojal úmysl ozbrojit se za účelem napadení poškozeného D. a přivodit mu smrt, což nakonec nejprve vyjádřil slovně, načež se skutečně ozbrojil nožem, kterým na poškozeného zaútočil. I podle Nejvyššího soudu o smrtícím úmyslu obviněného svědčí nejen užitý nástroj (bodněřezný nástroj), ale i počet a lokalizace ran, když útok byl cíleně veden do oblasti hlavy, krku a obličeje, tedy do oblastí, kde se nacházejí důležité orgány, včetně velkých tepen, jejichž poranění bezprostředně ohrožuje život poškozené osoby.

Nelze také pominout, že část útoku byla dílem vedena s vysokou mírou intenzity. Z pohledu obhajoby obviněného je také třeba akcentovat, že ani samotná obrana poškozeného neodvrátila útok obviněného, tento ve svém počínání vůči tomuto poškozenému ustal až zásahem další osoby přítomné na místě (svědka L.). Z pohledu námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že každé osobě, tedy i laikovi, musí být známo, že hlava a krk, kam útok obviněný směřoval, jsou vysoce citlivou a zranitelnou částí těla, v níž jsou uloženy životně důležité orgány – v případě krku jsou to krční tepny.

Lze proto souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že k usmrcení poškozeného nedošlo jen díky náhodě a obraně poškozeného a zásahu další osoby. Jednání obviněného je tudíž nutno označit za tzv. ukončený pokus a svou povahou vylučuje jeho posouzení coby dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný se sám nezdržel dalšího jednání vůči poškozenému, natož aby aktivně zasahoval k odvrácení nebezpečí, které vzniklo z jím podniknutého útoku (např. že by se pokusil ošetřit poškozeného, přivolat lékařskou pomoc) a ani u něho neexistovala časová prodleva vůči dalšímu útoku.

Jinak vyjádřeno, jakmile poškozený L. zabránil obviněnému v útoku vedeném na poškozeného D., obrátil obviněný svoji agresi právě vůči poškozenému L. Zde se také neomezil na „pouhé“ bodnutí do zad poškozeného a opakovaný útok do vlasaté části hlavy, nýbrž útok zahrnoval i urputnou a cílenou snahu zasadit poškozenému další rány do obličeje. I tento útok tak byl zjevně veden s vysokou mírou intenzity, což vyplývá ze zjištěných poranění, která odpovídají atributům § 122 odst. 1 písm. d), e) tr. zákoníku.

58. Z hlediska navrhované právní kvalifikace jednání obviněného v rámci podaného dovolání je zapotřebí konstatovat, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému D. (skutek pod bodem 2) a rovněž veškeré znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému L. (skutek pod bodem 3). Nejvyšší soud považuje tuto právní kvalifikaci za přiléhavou, byť se skutečně nabízí ve shodě s vyjádřením odvolacího soudu, zda by – nebýt zákazu reformatio in peius – nebylo správnější kvalifikovat jednání obviněného uvedené pod body 2 a 3 výrokové části rozsudku nalézacího soudu jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tato úvaha je ovšem bezpředmětná, neboť odvolání do výroku o vině a trestu si podal toliko obviněný, nikoliv státní zástupce, a navíc by řešení této otázky vyžadovalo širší dokazování.

V každém případě však lze podle Nejvyššího soudu ve vztahu k uvedené námitce obviněného uzavřít, že tento svým jednáním naplnil veškeré znaky citovaných skutkových podstat, pročež je i právní kvalifikace užitá soudy nižších stupňů přiléhavá. Nelze tak přiznat opodstatnění námitce obviněného, podle níž je v dané věci dána vada nesprávného právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V podrobnostech lze potom odkázat na bod 29 rozsudku odvolacího soudu a zejména body 111, 118 a 119 rozsudku nalézacího soudu.

Pro jistou přesnost je ještě třeba zdůraznit, že právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2) nebrání skutečnost, že obviněný způsobil poškozenému jen taková zranění, která byla z hlediska jeho celkového zdravotního stavu méně závažná (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1157/2014). Rozhodující je k čemu směřoval jeho úmysl.

59. Stran námitky obviněného týkající se tvrzeného dobrovolného upuštění od pokusu (skutky pod body 2 a 3) lze doplnit následující. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů, respektive ze stabilizovaných skutkových zjištění, která učinily a z nichž Nejvyšší soud při posouzení naplnění důvodnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí vycházet, vyplývá, že jednání obviněného je možno označit, jak ve vztahu ke skutku pod bodem 2, tak ke skutku pod bodem 3, za tzv. ukončený pokus. V tomto směru je totiž třeba uvést, že ze skutkových zjištění vyplývá, že svědek L. do skutkového průběhu zasáhl ještě v době, kdy byl poškozený D. napadán obviněným, takže lze vyloučit i argument obviněného o tom, že by mezi napadením těchto dvou poškozených existovala časová přetržka. Není tedy pochyb o tom, že útoku na poškozeného D. obviněný nezanechal dobrovolně, nýbrž v důsledku toho, že si poškozený přivolal na pomoc svědka L., když už neměl sílu bránit se útoku obviněného s ohledem na zranění, která mu obviněný způsobil. Právě v důsledku pomoci svědka L. se poté mohl svědek D. vymanit ze život ohrožující situace, vrátit se do chatky a přivolat si pomoc prostřednictvím dalších osob, které mu poskytly první pomoc zamezující masivnímu krvácení. Současně není pochyb o tom, že obviněný pak ihned pokračoval v aktivním útoku na poškozeného L. Ze strany obviněného se nemohlo ani jednat o nutnou obranu, jak toliko jistým způsobem naznačuje, protože poškozený L. se obviněného snažil odtrhnout od poškozeného D., neměl v ruce žádný zraňující nástroj a obviněný si této skutečnosti byl vědom, mohl svého jednání ihned zanechat, což však neučinil, ale naopak i s ohledem na svá pronesená slova, že všechny zabije, pokračoval aktivně v útoku s nožem i vůči poškozenému L., jemuž způsobil mnohačetná poranění v oblasti hlavy a obličeje (viz bod 116 rozsudku nalézacího soudu).

60. I Nejvyšší soud tak v návaznosti na učiněná skutková zjištění konstatuje, že bylo nutno jednání obviněného kvalifikovat jako tzv. ukončený pokus, pročež jeho námitky mířící na dobrovolné upuštění od pokusu nejsou důvodné. Nadto je třeba zdůraznit, že v případě ukončeného pokusu pro zánik trestní odpovědnosti obviněného nestačí pouhé upuštění od dalšího jednání (viz body 26 a 27 rozsudku odvolacího soudu). Pro splnění podmínek pro zánik trestnosti pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku tedy nestačí, že se pachatel zdrží dalšího jednání, nýbrž že je zapotřebí, aby dobrovolně aktivně zasáhl k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je nutno dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí může být ještě odstraněno příslušným orgánem (blíže také viz ŠÁMAL, Pavel. § 21 [Pokus]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 493). Žádné takové kroky ovšem obviněný neučinil.

61. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Současně je zapotřebí konstatovat, že pokud uvedené závěry platí pro odvolací řízení, tím spíše jsou aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

62. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

63. Nakonec Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

64. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu