4 Tdo 1100/2024

4 Tdo 1100/2024-417

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 41/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 5 T 41/2023, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 21. 8. 2022 v době mezi 01:30 hodin a 01:52 hodin poté, co oslovil před restaurací XY v XY AAAAA, a zavedl ji do bytu v XY v ulici XY, uživatelky V. F., s čímž poškozená souhlasila, a poté, co v bytě poškozené přinesl sklenici s vodou a poškozená si v ložnici sedla na postel, do této strčil, takže se ocitla na zádech, lehl si na ni, líbal ji na krku, a na rtech, a přestože poškozená na jeho jednání reagovala nejprve opakovaným verbálním nesouhlasem a následně se jej snažila od sebe odstrčit a bila jej pěstmi do těla, obžalovaný jí přesto svlékl kalhoty a spodní kalhotky ke kolenům, sám si též částečně vysvlékl kalhoty, nadzvedl poškozené nohy a se ztopořeným penisem jí vnikal do řitního otvoru, a to přesto, že jej poškozená v průběhu jeho jednání stále odstrkávala a projevovala nesouhlas, přičemž nakonec v jednání ustal, oba se oblékli a vrátili se zpět do restaurace XY“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 5 T 41/2023, podal obviněný J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněný ve svém dovolání namítl nesprávnost závěru soudů obou stupňů o věrohodnosti výpovědi poškozené AAAAA, neboť podle jeho názoru je výpověď poškozené zcela v rozporu s objektivními důkazními prostředky. Lékařská zpráva z gynekologie podle obviněného anální ani vaginální soulož nepotvrdila, neboť poškozená podle této zprávy byla zcela bez poranění, když byla vyšetřena bezprostředně poté, co mělo dojít k anální souloži. Pokud by k análnímu styku, jak jej poškozená popisovala, došlo, tak by podle dovolatele dozajista v rámci gynekologického vyšetření byly viditelné znaky po anální souloži, příp. i poranění. Dovolatel dále uvedl, že výpověď poškozené není konzistentní, neboť na jednu stranu ji měl zalehnout, poté však poškozená vypověděla, že k análnímu styku mělo dojít tak, že měla nohy zvednuté do vzduchu. Má tedy za to, že průběh údajného znásilnění popisovaný poškozenou je zcela fyzicky nemožný. Rovněž uvedl, že expertíza spodního prádla anální soulož nepotvrdila. V této souvislosti vyjádřil názor, že jeho odsouzení je postaveno pouze na výpovědi poškozené, která nebyla neměnná, a byla v rozporu s dalšími důkazními prostředky. Výpověď poškozené byla podle obviněného rovněž v rozporu s výslechem svědků.

6. Pokud jde o návrhy na doplnění dokazování, navrhl jednak provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jednak provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, přičemž však návrhy na doplnění dokazování byly ze strany soudu prvního stupně při hlavním líčení zamítnuty. Dovolatel namítl, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku s navrženými důkazními prostředky nevypořádal, a to zejména s odůvodněním jejich zamítnutí. Soud odvolací pouze konstatoval, že soud prvního stupně se měl důkazními návrhy zabývat, nicméně absence odůvodnění podle něj nic nemění na správnosti zvoleného postupu. 7. Podle názoru dovolatele dále nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v souvislosti s tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo.

8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 4 To 117/2024, zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 5 T 41/2023, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že těžiště dovolací argumentace obviněného spočívá ve zpochybnění skutkových zjištění soudů. Je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci není možné zaznamenat zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a sama o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo nebo obecně zásad spravedlivého procesu neopodstatňuje. 10. Nad rámec uvedeného je třeba shrnout, že základním usvědčujícím důkazem byla skutečně svědecká výpověď poškozené. Ta v postavení svědkyně vypovídala opakovaně, přičemž v jejích výpovědích nevyvstaly žádné rozpory v popisu jednání obviněného a okolností, za kterých k němu došlo. Na druhou stranu si byly soudy vědomy i určité počáteční vstřícnosti jednání poškozené vůči obviněnému, přičemž však další shromážděné důkazy dovolily učinit závěr o nedobrovolném intimním styku dovolatele s poškozenou. Soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené s ohledem na okolnosti případu velmi obezřetně, přičemž vycházely rovněž ze závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Soudy po zevrubném zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi došly k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná, což je v souladu také s tím, že pokud bylo možno ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost.

11. V posuzované věci jsou soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Pokud se soudy přiklonily na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.

12. V posuzované trestní věci obviněný za opomenuté důkazy označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž měla být prokázána nedůvěryhodnost poškozené a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, jímž mělo být prokázáno, že poškozenou popisovaná verze intimního styku nemohla proběhnout způsobem, který popsala ve své výpovědi. Skutečností je, jak konstatoval již odvolací soud v bodě 7 svého rozhodnutí, že nalézací soud nesplnil zcela povinnost zabývat se zamítnutými důkazními návrhy obviněného. V bodě 8 se pak vyjadřoval k důkazním návrhům obhajoby sám a označil navrhované důkazy za nadbytečné, které by nemohly ničeho změnit na důkazech již provedených.

13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

14. Nejvyššímu soudu byla následně doručena replika obviněného k vyjádření státní zástupkyně, v níž obviněný vyslovil nesouhlas s postojem státní zástupkyně a zopakoval svá tvrzení stran zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a vlastní hodnocení důkazů.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Je třeba uvést, že uvedené dovolací důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

19. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn.

3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil ve své podstatě stejné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, když obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

22. Nejvyšší soud i přes výše uvedené přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je ovšem zřejmé, že tato směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem většina námitek směřuje pouze do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a obsahově nepřekračuje pouhou polemiku obviněného s tím, jak který důkaz hodnotit, a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů vzešlých na základě provedeného dokazování. Zde je ovšem nutné akcentovat, že Nejvyšší soud neseznal ve věci zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze mít za to, že pod tento zvolený dovolací důvod je možno rovněž podřadit námitku existence tzv. opomenutého důkazu, který se týká skutečnosti, že soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené obhajobou, tj. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie. Po obsahové stránce se ovšem jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Současně je nezbytné konstatovat, že pokud obviněný uplatnil také dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak k tomuto dovolacímu důvodu nepředložil žádnou právně fundovanou argumentaci, kterou by bylo možno pod zmíněný důvod podřadit, takže tento dovolací důvod uplatnil pouze formálně.

23. Pokud se týká prvé alternativy namítaného dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že v projednávané věci Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů, které jsou zásadní pro právní kvalifikaci skutku, a provedenými důkazy.

24. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů pak nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo.

Soudy totiž na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. V provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy vyvrácena.

Soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Z jejich odůvodnění je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

25. Závěr o sexuálním zneužití poškozené ze strany obviněného včetně konkrétně užitých mechanismů soud prvního stupně dovodil zejména z výpovědi poškozené AAAAA, jež považoval za věrohodnou (čemuž bude věnována pozornost dále), která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména svědeckou výpovědí svědkyně T. E., svědka R. Š., svědka D. L. a jeho otce svědka P. L. a rovněž kamerovými záznamy. Námitkám obviněného, že soudy založily výrok o vině obviněného přisouzeným jednáním pouze na jediném důkazu, tj. výpovědi poškozené, nadto nedůvěryhodné, nelze přiznat důvodnost. Soud prvního stupně věrohodnost poškozené pečlivě posuzoval, a to i v kontextu s dalšími provedenými důkazy (str. 9–11 odůvodnění jeho rozsudku) a jasně vysvětlil svůj úsudek. S ohledem na její zásadní význam byla její výpověď, resp. přímo poškozená, podrobena pečlivému hodnocení, za užití výsledků znaleckého zkoumání z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, když podle závěrů znalce je obecná i specifická věrohodnost u poškozené plně zachována, poškozená netrpí sklony k fabulaci. Tento závěr stvrdil i odvolací soud v bodu 7 odůvodnění jeho usnesení a sdílí jej i soud dovolací. Lze proto uzavřít, že z výpovědi poškozené bylo možno v důkazním řízení vycházet. Tento důkaz ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný předmětného dne jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí okresního soudu.

26. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho třetí alternativě, lze podřadit námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, konkrétně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie.

27. Obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

28. Je pravdou, že soud prvního stupně o důkazních návrzích v rámci hlavního líčení sice formálně rozhodl (zamítl je), avšak v písemném vyhotovení rozsudku se soud prvního stupně k těmto důkazním návrhům nijak nevyjádřil (neodůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování). Odvolací soud pak uvedl, že obviněným navržené důkazy považuje za nadbytečné, neboť by nemohly ničeho změnit na důkazech již provedených (bod 8 napadeného usnesení).

29. Je namístě zdůraznit, že jak nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečného vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu (viz nález ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/2014), tak obdobně ne každé „opomenutí“ důkazu (a to i stranou navrženého) musí nutně vést ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Základním důvodem pro uplatnění této varianty tohoto dovolacího důvodu je totiž, že jde o podstatný důkaz, který má nadto vést k prokázání rozhodných skutkových zjištění. Po vyhodnocení důkazního stavu dovolací soud uzavírá, že navrhované znalecké posudky nemají potenciál vést k prokázání „rozhodných“ skutkových zjištění. Jak správně konstatovala státní zástupkyně, soud prvního stupně si na věrohodnost poškozené učinil názor podpořený nejen závěry znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, ale rovněž na základě skutečnosti, že tvrzení uváděná poškozenou korespondovala s ostatními ve věci provedenými důkazy. Ohledně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, lze uvést, že tento by musel vycházet z lékařské zprávy o vyšetření poškozené ze dne 21. 8. 2022, tedy bezprostředně po předmětné události, kdy dle lékaře nebylo možné jednoznačně uzavřít, zda k análnímu styku došlo či nikoliv, neboť uvedenou skutečnost nebylo možno jednoznačně potvrdit ani vyloučit.

30. Jestliže obviněný vznesl rovněž námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, jde o procesní námitku, která rovněž není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Lze nicméně doplnit, že zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

32. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak tento byl uplatněn pouze formálně, bez jakékoliv argumentace. Za takové situace se nemohl dovolací soud naplněním tohoto dovolacího důvodu zabývat, neboť Nejvyšší soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet a vytvářet, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.).

33. Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

34. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 1.2025 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu