4 Tdo 1156/2019-1244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání
obviněné L. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 66/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. M. odmítá.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 4 T 66/2018 uznal
obviněnou L. M. vinnou účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se
dopustila tím, že poté, co byl obžalovaný R. P., nar. XY vyrozuměn o záměru své
manželky H. P., nar. XY podat žádost o rozvod jejich manželství a jejím právním
zástupcem byl dne 30. 10. 2014 písemně vyzván k placení stanoveného výživného
na jejich nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY a výživného na
nerozvedenou manželku H. P., po vzájemné předchozí domluvě se svou známou a
partnerkou jeho bratrance, obžalovanou L. M., v té době Š., s cílem vytvořit
fiktivní závazky, kdy obž. P. má jako údajný dlužník dlužit svému věřiteli obž.
M.
- částku ve výši 1 500 000 Kč jako půjčku, po předchozí domluvě o tomto
fiktivním dluhu nechali dne 15. 7. 2015 oba obžalovaní sepsat JUDr. Vladimírou
Kotrlíkovou, notářkou v Táboře pod sp. zn. NZ 158/2015 notářský zápis,
obsahující dohodu o dluhu a jeho uznání, dle které se obž. P. jako dlužník a
osoba povinná tento dluh zavázal obž. M. jako věřiteli a osobě oprávněné, zcela
splatit včetně úroků do 31. 7. 2015 a dále obsahující dohodu o svolení k přímé
vykonatelnosti (exekuci) notářského zápisu (exekučního titulu) v případě
řádného a včasného neuhrazení uvedeného dluhu i s úroky, na základě kterého
došlo dne 1. 10. 2015 na základě návrhu obž. M., coby oprávněné ze závazku, k
pověření k exekuci k vymožení pohledávky ve výši 1 500 000 Kč soudní
exekutorkou Mgr. Veronikou Jakubovskou, Exekutorský úřad Kutná Hora pod č. j.
192 Ex 745/15 a následnému exekučnímu postižení movitého a nemovitého majetku
manželů P., neboť obž. P. uvedený závazek v uvedené lhůtě ani zčásti nesplnil,
- částku ve výši 200 000 Kč jako půjčku, po předchozí domluvě o tomto
fiktivním dluhu nechali dne 3. 8. 2015 oba obžalovaní sepsat JUDr. Renatou
Tremlovou, notářkou v Kutné Hoře pod sp. zn. NZ 105/2015 notářský zápis,
obsahující dohodu o dluhu a jeho uznání, dle které se obž. P. jako dlužník a
osoba povinná tento dluh zavázal obž. M. jako věřiteli a osobě oprávněné, zcela
splatit včetně úroků do 31. 8. 2015 a dále obsahující dohodu o svolení k přímé
vykonatelnosti (exekuci) notářského zápisu (exekučního titulu) v případě
řádného a včasného neuhrazení uvedeného dluhu i s úroky, na základě kterého
došlo dne 9. 9. 2015 na základě návrhu obž. M., coby oprávněné ze závazku, k
pověření k exekuci k vymožení pohledávky ve výši 200 000 Kč toutéž soudní
exekutorkou pod č. j. 192 Ex 694/15 a následnému exekučnímu postižení movitého
i nemovitého majetku manželů P., neboť obž. P. uvedený závazek v uvedené lhůtě
ani zčásti nesplnil,
přičemž v obou uvedených případech se jednalo o fiktivní závazky obž. P., které
vytvořil bez vědomí a souhlasu své manželky H. P. se skrytým úmyslem odčerpání
majetku ze společného jmění manželů P. z důvodu jeho budoucího vypořádání, čímž
uvedl svoji manželku H. P. v omyl předstíráním neexistujícího závazku a k její
újmě se tak pokusil způsobit škodu ve výši nejméně 850 000 Kč snížením hodnoty
majetku ve společném jmění manželů P.
Za to byl obviněné L. M. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
tří let.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku jí byl též uložen peněžitý
trest v celkové výměře 50 000 Kč, a to v 50 denních sazbách po 1 000 Kč. Pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle § 69 odst.
1 tr. zákoníku byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání
šesti měsíců.
V další části tohoto rozsudku je obsažen zprošťující výrok podle § 226 písm. e)
tr. ř., s použitím § 197 tr. zákoníku, týkající se obviněného R. P., nar. XY,
ohledně obžaloby Okresního státního zastupitelství v Nymburce sp. zn. 1 Zt
179/2007 ze dne 14. 5. 2018 pro jednání, v němž byl spatřován přečin zanedbání
povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trestnost tohoto činu
zanikla.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním obviněná M., které
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019 podle §
256 tr. ř. zamítl.
Následně proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Praze podala obviněná
dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Je přesvědčena, že nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu vedlo soudy
prvního a druhého stupně k nesprávným právním závěrům o její vině, když má za
to, že jde o situaci, která je označována jako extrémní rozpor mezi důkazy a
skutkovými zjištěními soudů.
Soudním exekutorem byl zajištěn pouze výlučný podíl R. P., který sám o sobě měl
hodnotu 1 330 000 Kč. Tuto okolnost však soudy obou stupňů opomněly promítnout
do kvalifikace skutku. Pokud celková dlužná částka vůči obviněné činila 1 700
000 Kč, pak by ze společného jmění manželů scházelo uhradit již jen částku 370
000 Kč. Tedy potencionální škoda na společném jmění manželů nemohla být 850 000
Kč, ale pouze 185 000 Kč (polovina částky po odečtu hodnoty výlučného
vlastnictví R. P., kterou se chystal soudní exekutor vydražit, a byla
zablokována). Celá věc tak v intencích potencionální škody měla být posuzována
toliko jako trestný čin podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku.
Ze strany Krajského soudu v Praze pak došlo k porušení zásady obžalovací, neboť
odstranění finančních obnosů z moci manželky nebylo předmětem tohoto trestního
řízení. Taktéž je chybný závěr soudu, že by se tímto postupem nemusel se svou
manželkou dělit. Soud při rozsudku o vypořádání společného jmění manželů
rozhodl tak, že je R. P. povinen v určené lhůtě své bývalé manželce zaplatit
částku ve výši odpovídající jím spotřebované poloviny odčerpaných finančních
prostředků, kdy při nesplnění této povinnosti by došlo k exekuci na jeho
majetek. Obviněná tak byla ve světle výše uvedeného paradoxně odsouzena i za
jednání, které nebylo předmětem tohoto trestního řízení a nebylo předmětem
dokazování.
Fiktivnost celého jednání soudy pojaly dvěma důvody, přičemž argument ohledně
nedostatečného majetku obviněné byl vyvrácen v rámci důkazů předložených v
odvolacím řízení, stejně jako skutečnost, že R. P. neměl žádný důvod brát si
půjčku. Není též pravdivé tvrzení, že obviněná podepsala doklad o půjčce
zatěžující společné jmění manželů. Ona pouze uzavřela smluvní vztah s R. P.,
přičemž i počítala s tím, že by se případně hojila na jeho polovině domu, k
čemuž ostatně i došlo. Pokud je hovořeno o závazcích, musí být bráno v potaz,
že se jednalo nejen o závazek, ale také o vnos, tedy případné snížení hodnoty
společného jmění manželů činilo 0 Kč.
Odvolací soud se plete, že pro hodnocení subjektivní stránky není rozhodné, zda
obviněná sama měla mít povědomí, jak konkrétně bude společné jmění manželů
vypořádáno. Pro hodnocení subjektivní stránky je stěžejní, zda věděla o
případném úmyslu R. P. snižovat hodnotu společného jmění manželů. To však
prokázáno nebylo. Z dikce trestního zákoníku by musela vědět o plánovaném
trestněprávním jednání R. P. K dovození subjektivní stránky rozhodně
nepostačuje poukázat na to, že dokumenty podepsala. Stejně tak je přesvědčena,
že veškeré její důkazní návrhy byly naprosto důvodné pro řádné zjištění
skutkového stavu věci, zejména pokud jde o prokázání, zda si R. P. skutečně
žádal o bankovní úvěr, čímž by bylo vyvráceno tvrzení, že neměl důvodu se
finančně zavazovat.
V závěru podaného dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019, tak i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze
dne 1. 11. 2018 sp. zn. 4 T 66/2018, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření
k dovolání obviněné (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek
předchozího řízení, obsah rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaného dovolání
obviněné včetně použitých argumentů.
V samém úvodu konstatuje, že obviněná v podstatě pouze opakuje skutečnosti,
které na svoji obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení, kdy
soudy nižších stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Již
tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Dále uvádí, že se
stanovisky soudů plně souhlasí, odkazuje na ně a doplňuje, že s ohledem na
soudy učiněná skutková zjištění nemá žádné pochybnosti ohledně naplnění všech
znaků předmětné trestné činnosti obviněnou. Minimálně nepřímý úmysl podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mířící k pomoci hlavnímu pachateli a zahrnující
též vznik škody i obohacení lze na straně obviněné dovodit mj. z toho, že svým
podpisem potvrzovala existenci ve skutečnosti neexistujících zápůjček, což jí
bylo známo. Ty poté dokonce začala vymáhat, a to i v situaci, kdy si musela být
minimálně v hrubých obrysech vědoma faktu, že vymáháním fiktivních zápůjček
umožní hlavnímu pachateli se obohatit na úkor manželky, která tím bude současně
na majetku poškozena. Zároveň si s ohledem na znalost rodinných poměrů musela
být vědoma existence manželství a rozporů mezi hlavním pachatelem a jeho ženou.
Výše potenciální škody pak vyplývá z toho, že o 850 000 Kč se měl zmenšit
vypořádací podíl poškozené na společném jmění manželů. Extrémní vnitřní rozpory
dotčených rozhodnutí za tohoto důkazního stavu podle státního zástupce dovodit
nelze. Při této absenci není možno v dovolacím řízení provádět hodnocení
důkazů, proto není ani prostor pro přehodnocení závěrů soudů ohledně
fiktivnosti zápůjček. Dovodit přitom nelze ani vadu opomenutých důkazů.
Je-li obviněnou namítáno, že došlo k porušení obžalovací zásady, nelze obviněné
přitakat ani v tomto bodě. Z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dobře
patrné, že totožnost skutku zůstala zachována.
V závěru svého vyjádření tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019 je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které
splňuje náležitosti obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku podle § 265f
odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
V prvé řadě je nutno uvést, že obviněná své dovolání téměř výlučně směřovala
proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kdy napříč celým mimořádným
opravným prostředkem z něj vytrhovala jednotlivé věty či krátké pasáže, k nimž
se poté vyjadřovala s tím, že s těmito skutečnostmi nelze souhlasit a podávala
k nim vlastní hodnocení. Napadená konstatování jsou však uvedena pouze v rámci
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v tzv. skutkových větách. Je tak
třeba připomenout znění ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., kdy není dovolání
přípustné jen proti důvodům rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí samozřejmě
reflektuje jednotlivé výroky učiněné soudy, kde jsou podrobně rozvedeny jejich
myšlenkové pochody v otázkách skutkových zjištění, hodnocení důkazů, právní
kvalifikace či druhu a výše uloženého trestu, to ovšem neznamená, že je lze
napadnout bez toho, aby byl konfrontován samotný výrok. Obviněná tak ve své
podstatě nepolemizuje s vlastní výrokovou částí rozhodnutí odvolacího soudu,
ale napadá toliko jeho odůvodnění, kdy hodnotí jednotlivé věty vytržené z
kontextu odůvodnění jakožto celkového obrazu myšlenkového pochodu soudu.
Nejvyšší soud je tak povinen upozornit dovolatelku na to, že takto koncipované
dovolání se nachází na samé hranici přípustnosti posouzení Nejvyšším soudem.
Pokud tedy obviněná deklarovala existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je
pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale
jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku
o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněná
případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve
výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci
nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést
důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a
výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu
tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost
zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání
úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj.
hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních
námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve
smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními,
jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním
řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad
mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že
obviněná v dovolání uvedla prakticky totožné námitky, které v rámci své
obhajoby uplatňovala po celou dobu trestního řízení, jež proti ní bylo vedeno,
deklarovala je rovněž v odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního
stupně. Obhajobu obviněné prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v
potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. vyhodnotil (srov. str. 15-17, bod 40 jeho rozsudku). Hodnocení důkazů je
plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a
jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněné byla prověřena i
procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž vyložil, proč
obhajobu obviněné nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (srov.
str. 3-6, bod 6 – bod 16 jeho usnesení). Odvolací soud rovněž způsobem, který
plně respektuje požadavky ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. na odůvodnění
usnesení, vyložil, proč odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Hodnocení
důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud
v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti (k
tomu viz výše uvedená argumentace v předchozím odstavci). Usoudila-li obviněná,
že výklad těchto ustanovení jí zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy
v souladu s jejími představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti
musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho
plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04).
Důvody pro užití dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněná
shledává převážně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci
kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů
soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru, jimiž se obviněná domáhá pouze toho, aby byl jiným
způsobem posouzen skutek, pro který byla odsouzena a současně zaměňuje dovolání
jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu
odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání
taxativně uvedeným v § 265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k
užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze
konvalidovat odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost
Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o
právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost
právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak
obviněná vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající
na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k
závěru, že měla být obžaloby zproštěna. Uvedenou argumentaci však nelze
podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat,
případně nadále rozvíjet skutkové závěry soudu a vršit tak další argumenty do
polemiky obviněné s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály
své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem
požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné
právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněná výsledky tohoto postupu obou
soudů nadále neakceptuje a neustále nabízí svou verzi skutkového děje, nemůže
být v tomto stadiu řízení relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména
v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Okresního soudu v Nymburce, která se stala podkladem napadeného
usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém
rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily
zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková
zjištění soudu prvního stupně mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené
důkazy. Ten v odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, které skutečnosti má za
prokázané a co jej k těmto závěrům vedlo, a naopak které svědecké výpovědi
vyhodnotil jako tendenční v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Nalézací soud
se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., kdy se v
projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval
logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění
svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný
nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné
důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o
polemiku se závěry vyplývajících z provedených důkazů, jak ho podal nalézací
soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněná s jejich závěry neztotožňuje.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná
námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na
existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi
uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než
obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp.
zn. 3 Tdo 563/2017).
Obviněná taktéž namítala existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno
připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami
navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl
soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut,
což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho
zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající
povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení
provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně
či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp.
zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS
213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS
219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp.
informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů
(fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem
a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS
129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní
skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech
případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění
v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS
166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze
spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen
každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5
tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou
okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V posuzované věci, kdy byla obviněnou namítána vada v podobě první z uvedených
alternativ (neprovedení důkazních prostředků, které navrhovala), je z
rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, proč považovaly provedené dokazování za
dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence
tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně vyplývá, že se důkazními návrhy obviněné zabýval a její
návrhy zamítl. Z jakých důvodů se tak stalo, poté vyčerpávajícím způsobem uvedl
na str. 15 jeho rozsudku. Stejně tak soud odvolací na str. 7 jeho usnesení
přesvědčivě vysvětlil, proč považuje další návrh na doplnění dokazování za
nadbytečný, kdy nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí
důkazního návrhu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.
I. ÚS 733/01). Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s odůvodněními obou soudů v
otázce zamítnutí návrhů obviněné na doplnění dokazování. Podle jeho názoru by
provedení těchto důkazních prostředků nemělo na posouzení případu nejmenší
relevanci, jelikož skutkový stav byl pomocí provedeného dokazování přesvědčivě
objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů jednotlivých instancí.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým
deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu
opomenutých důkazů, jak se snaží prosadit obviněná.
S určitou dávkou tolerance Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněnou námitku
ohledně nenaplnění znaku trestného činu v otázce subjektivní stránky lze
podřadit pod obviněnou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Je třeba zároveň ale říci, že s takovýmto závěrem se nelze ztotožnit. Z tzv.
skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, ze které je Nejvyšší soud povinen
vycházet, a z v řízení provedených důkazů vyplývá, že obviněná po předchozí
dohodě s R. P. uzavřela fiktivní závazky za účelem ponížení společného jmění
manželů P. z důvodu jeho budoucího vypořádání spojeného s rozvodem.
Skutečnosti, které vedly nalézací soud k závěru, že celé jednání R. P. a
obviněné bylo účelové a závazky v celkové výši 1 700 000 Kč byly uzavřeny pouze
tzv. „na oko“, podrobně rozvedl ve svém rozsudku v bodě 40, kdy se s těmito
závěry plně ztotožňuje i Nejvyšší soud a lze na ně plně odkázat. Jen ve
stručnosti k otázce existence subjektivní stránky trestného činu je vhodné
poukázat na to, že obviněná žádným způsobem nedoložila, že by finanční
prostředky ve výši 1 700 000 Kč reálně předala R. P. Stejně tak finanční
situace R. P. se v rozhodné době nejevila tak špatná, aby si na vyřízení svých
finančních záležitostí musel sjednat půjčku, když sám disponoval nadprůměrným
měsíčním příjmem a na svých bankovních účtech měl našetřeno značné množství
finančních prostředků. Že se jedná o spořivého člověka a finančně odpovědného
navíc dokládá i výpověď jeho manželky H. P. Na druhou stranu pak z provedeného
dokazování je zřejmé, že obviněná nemohla v rozhodném období disponovat takto
objemnou sumou peněz, když se sama potýkala s finančními problémy. Stejně tak
si navíc musela všimnout rozkolu v manželství P., když její manžel je
bratrancem R. P., a musela tak být přinejmenším srozuměna, že takovouto
fiktivní půjčkou poníží jejich společné jmění manželů pro případ vypořádání v
rámci rozvodového řízení. Celkový obraz jednání pak dokládá i skutečnost, že
splatnost obou půjček byla ustanovena na extrémně krátkou dobu, a že obviněná
prakticky ihned po datu splatnosti začala fiktivní půjčky vymáhat, bez toho
aniž by se pokusila dohodnout s R. P. na jiném řešení, což je obzvláště u
rodinných příslušníků s dobrými vztahy zcela běžnou záležitostí a rozhodně není
v zájmu dlužníka závazek řešit rovnou exekuční cestou. Obviněná si tak alespoň
v hrubých obrysech musela být vědoma, že vymáháním fiktivních půjček poníží
společné jmění manželů a tak umožní R. P. obohatit se na úkor manželky, která
tím bude současně na majetku poškozena. Vzhledem ke shora uvedené argumentaci
tak Nejvyšší soud shledal námitku obviněné o nedostatku subjektivní stránky
účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku za zjevně neopodstatněnou.
Námitky proti porušení zásady obžalovací, které obviněná ve svém mimořádné
opravném prostředku také užila, mohou výjimečně naplnit dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a
bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněné. Jedině tehdy
lze takové námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad ve smyslu citovaného
dovolacího důvodu. Pokud jde o námitku obviněné aplikovanou v posuzovaném
případě, tak Nevyšší soud žádné takové porušení nezjistil. Obviněná ve svém
mimořádném opravném prostředku vytrhla z kontextu (jak bylo již uvedeno výše)
jednu větu z celého odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, se kterou poté
polemizovala, což ale rozhodně neodpovídá porušení zásady obžalovací.
Obžalovací zásada hovoří o zachování totožnosti skutku mezi skutkovými
okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a poté i ve výrokové části rozhodnutí
soudu. Výroková část rozsudku soudu prvního stupně prakticky totožně kopíruje
obžalobu podanou ve věci státním zástupcem. Pouze skutečnost, že obviněná
nesouhlasí se zněním jedné věty v odůvodnění rozhodnutí soudu, které je
rozvedeno na několika stranách, nemůže žádným způsobem naplňovat porušení
obžalovací zásady, která se týká vždy toliko tzv. skutkové věty výroku o vině,
a nikoli vlastního odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy v konečném výsledku uzavřel, že námitky obsažené v dovolání
buď nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť se jedná o námitky skutkové či procesní a v případě, že se s určitou
dávkou tolerance jednalo o námitky hmotněprávní, tak tyto byly shledány jako
zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněné L. M. proto bylo odmítnuto podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu