4 Tdo 134/2022

4 Tdo 134/2022-1016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 o dovolání obviněného N. J., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 8 To 207/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 3 T 14/2021, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 8 To 207/2021, v celém rozsahu, a dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 T 14/2021, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný N. J. bere do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 T 14/2021, byl obviněný N. J. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

v době 04:41 hodin do 04:42 hodin dne 10. 3. 2020 v prostoru před pokladnou v XY na adrese XY, okres Znojmo, Česká republika se zakrytou tváří takzvanou kuklou, kdy na hlavě měl nasazenou kšiltovku a byl oděn do tmavého oblečení a černých rukavic, namířil ústím hlavně v pravé ruce drženou nezjištěnou krátkou střelnou zbraní černé barvy na poškozenou pokladní I. K., narozenou XY, která se nacházela za sklem pokladní přepážky, a gestikulací prsty levé ruky po ní dožadoval vydání finanční hotovosti, na což poškozená hned nereagovala, a tak levou rukou uchopil lahvičku s nezjištěným obsahem, se kterou začal energicky manipulovat a pravou ruku s namířenou střelnou zbraní na poškozenou opětovnou gestikulací zdůrazňoval svůj požadavek na vydání finanční hotovosti, což ze strachu poškozená učinila a vydala mu finanční hotovost 7.635 eur v bankovkách různých nominálních hodnot, čímž způsobil škodu odcizením v celkové hodnotě 7.635 eur, tedy po přepočtu 196.334 Kč, poškozené společnosti P. C. A., IČO: XY, se sídlem XY.

2. Za výše uvedenou trestnou činnost uložil Okresní soud ve Znojmě obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost nahradit poškozenému P. C. A., IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 196 334 Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 T 14/2021, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 8 To 207/2021, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 8 To 207/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle obviněného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

6. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel odkazuje na extenzivní výklad uvedeného dovolacího důvodu, dovozený na základě judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle kterého zásadní procesní pochybení, která dovolatel v podrobnostech ve svém dovolání dále rozebírá, jsou způsobilá k dovolacímu přezkumu podle výše uvedeného dovolacího důvodu. Obviněný v této souvislosti konkrétně namítá, že jak soud prvního stupně, ale i soud odvolací, nereflektovaly při svém postupu důkazy, které jasně narušují řetězec nepřímých důkazů, a vytvářejí tak důvodné pochybnosti o jeho vině. Dovolatel konstatuje, že byl shledán vinným soudy nižších stupňů, na základě nedostatečných skutkových zjištění, nepřesných hypotéz a domněnek. Nelze tak tvrdit, že jeho vina byla prokázána nade vši pochybnost.

7. Obviněný namítá, že soudy nižších stupňů dostatečně neodůvodnily nepřihlédnutí ke svědecké výpovědi M. S., jež přímo vyvrací jeho vinu. Tímto postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a jimi provedené hodnocení tohoto důkazu naplňuje podle dovolatele znaky libovůle. Pokud by podle něj soud prvního či druhého stupně akceptoval tuto svědeckou výpověď, byl by narušen ucelený řetězec nepřímých důkazů a nemohla by být vyslovena jeho vina. Soud prvního stupně tak odmítl svědeckou výpověď klíčové svědkyně M. S. s odkazem na čtený protokol o její výpovědi, ačkoliv tato svědkyně přímo prokazuje jeho nevinu. Pokud soud prvního stupně spatřoval rozpory nebo nejasnosti v její výpovědi, měl se pokusit tyto rozpory odstranit. To stejné platí pro soud druhého stupně. Z pohledu tohoto tvrzení akcentuje, že soudy kladly důraz na to, že svědkyně označila za den spáchání skutku pondělí, ačkoliv se mělo jednat o úterý. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že policejní orgán sám za den spáchání skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání označil den 9. 3. místo 10. 3. 2020, takže k jisté nepřesnosti svědkyně došlo právě z důvodu zmatečného postupu policejního orgánu. Navíc, svědkyně zcela bezpečně uvedla, že v uvedený den měla její matka narozeniny, což bylo před soudem prokázáno.

8. Dovolatel také spatřuje pochybení soudů nižších stupňů v tom, že jedním z klíčových důkazů, na základě kterých byl uznán vinným, bylo odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů a odvětví zkoumání fotografií a fotografické techniky. Z odborného vyjádření podle dovolatele plyne, že pachatel předmětné loupeže měl obdobnou postavu jako on, na sobě druhově shodné kalhoty a boty jako on. Toto zjištění však podle dovolatele nijak neprokazuje jeho vinu, jelikož riflové kalhoty jsou zcela běžnou součástí šatníku většiny mužů, a to samé platí o černých teniskách.

Je tedy nepochopitelné, že soud prvního stupně dal takovou váhu odbornému vyjádření, jež de facto pouze říká, že pachatel předmětné loupeže byl podobné postavy, jako je dovolatel. Dovolatel namítá, že zpracovatel odborného vyjádření uvedl, že „zůstává to v rovině druhové shody, jako jedna z podpůrných metod, kterou nelze interpretovat samostatně“. Konkrétně k identifikaci kalhot uvádí, že zde byla použitá necertifikovaná metoda segmentace vizuálně tvarově rozlišitelných vzorů hran. Uvedená metoda byla použita doposud pouze jednou, přičemž stále prochází vývojem.

Dovolatel tak nesouhlasí s vyjádřením soudu prvního stupně, že nebylo namítáno nic, co by odborné vyjádření mohlo zpochybnit, když samotný zhotovitel odborného vyjádření upozorňuje na stále probíhající vývoj této metody. Vzhledem k tomu, dovolatel usuzuje, že se jedná o experimentální metodu, takže nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že porovnání bylo založeno na faktech. Podle dovolatele soud prvního stupně rozhodl primárně na základě odborného vyjádření, které bylo vypracováno na základě neověřené a necertifikované metody, jejíž spolehlivost není ověřena a prochází stále vývojovým stádiem.

Takový důkaz nelze považovat za věrohodný a nelze na něm postavit odsuzující rozsudek. U ostatních oděvních součástek byla zjištěna pouze druhová shoda se zabavenými předměty a nebyly ztotožněny nade vši pochybnost, což je podle dovolatele v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

9. Obviněný také poukazuje na skutečnost, že na základě toho, že u něho byla nalezena plynová střelná zbraň, soud prvního stupně konstatoval, že měl přístup ke zbrani, avšak uvedená zbraň nebyla dále zkoumána. Dovolatel namítá, že když orgány činné v trestním řízení zkoumaly kalhoty a boty, které jsou lehce zaměnitelné a jsou běžně ve vlastnictví mnoha osob, tak proč se nepokusily ztotožnit pistoli, která je druhově zaměnitelná podstatně méně. Podle obviněného tedy nelze souhlasit s postupem soudu prvního stupně, který se spokojil se strohým konstatováním, že měl přístup ke zbrani bez toho, aby se pokusil, naleznou zbraň porovnat se zbraní pachatele. Dovolatel je tak toho názoru, že pokud mu má být nález zbraně k tíži, musí soud prvního stupně provést nezbytné úkony, aby ověřil, zda se jedná o zbraň použitou při loupeži. Dovolatel je dále přesvědčen o tom, že pokud by orgány činné v trestním řízení srovnávaly zabavenou zbraň se zbraní použitou při předmětné loupeži, absence druhové shody by prokazovala jeho nevinu.

10. Dovolatel také spatřuje pochybení soudů nižších stupňů v tom, že odmítly provést několik důkazů, které by nepochybně přispěly k objasnění skutkových tvrzení ohledně jeho zaměstnání, jeho finanční situace a informací o jeho nepřátelích. Zdůrazňuje, že v průběhu odvolacího řízení navrhoval svědecké výpovědi, které by tyto skutečnosti mohly objasnit. Odvolací soud však tyto svědky odmítl s odkazem na bydliště těchto svědků v cizině. Obviněný připouští jisté obtíže při výslechu svědků z ciziny, ovšem toto mu nemůže být kladeno k tíži. Dále namítá, že nebyla provedena bez bližšího odůvodnění lokalizace jeho mobilního telefonu, která by prokázala, že se nacházel v době loupeže v místě bydliště. S ohledem na význam jím navrhovaných důkazů je přesvědčen o tom, že tyto návrhy si zasluhovaly bližší odůvodnění nežli strohé konstatování soudů, že provedení důkazů je nadbytečné a že by nepřinesly ve věci nic nového. Provedení těchto důkazů považuje dovolatel za zásadní, a to zejména z toho důvodu, že zmiňované důkazy narušují řetězec nepřímých důkazů, na jejichž základě došlo k prohlášení jeho viny a zároveň odstraňují nejasnosti ohledně svědecké výpovědi M. S. Proto se podle jeho názoru jedná o tzv. opomenuté důkazy.

11. Obviněný také jako další důvod dovolaní uvedl § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož podle jeho názoru, bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v § 265a odst. 2 písm. a), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvého stupně spočívá na nesprávním právním posouzení, který je obsažen v jeho výroku o vině. Konkrétně proto, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, a dále soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil nesprávné závěry.

12. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud do doby, než o dovolání rozhodne, přerušil výkon napadených rozhodnutí, tedy usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 8 To 207/2021, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 T 14/2021, a to zejména ve vztahu k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a též ve vztahu k povinnosti dovolatele nahradit poškozené škodu. Pochybení soudů nižších stupňů, na které dovolatel tímto upozorňuje, jsou dle něj takového charakteru, že by mělo nejen dojít ke zrušení obou napadených rozhodnutí ve věci samé, ale současně by měla celá věc být předána státnímu zastupitelství k došetření. Proto obviněný dále navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 8 To 207/2021, jakož i se rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 T 14/2021, ruší a podle § 265k odst. 2 tr. ř. se ruší i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně, aby rozhodl, že věc se podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrací státnímu zástupci k došetření a podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.

13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 14/2022, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a poukázala na zvolené dovolací důvody. Upozornila na to, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a uplatnil je i ve svém odvolání. Tudíž se jimi zabýval jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně. Státní zástupkyně odmítá tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování z něho definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje.

14. Podle státní zástupkyně se soud prvního stupně podrobně vypořádal s tím, proč nevyslechl a nezohlednil tvrzení bývalé přítelkyně obviněného M. S. Naproti tomu obhajoba obviněného byla vyvrácena důkazy, které byly před soudem provedeny s tím, že se jedná sice o důkazy nepřímé, tyto se však vzájemně doplňují a podporují, přičemž tvoří ucelený řetězec, který vede k závěru, že osobou pachatele loupežného přepadení zachycenou na kamerovém záznamu z 10. 3. 2020 je právě dovolatel. Obviněný byl vytipován na základě sdělení pokladní, která dle postavy pachatele na kamerových záznamech označila obviněného, kterého jako návštěvníka kasina znala.

Dále o vině obviněného svědčí odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání videozáznamu a odvětví zkoumání fotografií a fotografické techniky, a výslech jeho zpracovatele, který se zaměřil na specifickou vlastnost rifloviny, která se přizpůsobí pohybovým možnostem a schopnostem jejich nositele, kdy při delší dobu trvajícím nošení kalhot se vytváří tzv. jednoznačné použité vzory. Ze snímků kamerových záznamů z obou dnů byla vytvořena segmentace těch částí kalhot, které tvoří nějakou strukturu vzoru.

Po jejich porovnání byla konstatována zpracovatelem odborného vyjádření tvarová shodnost hraničně se blížící až téměř individuální identifikaci. Jednání obviněného bylo tedy prokázáno shora uvedenými důkazy.

15. Státní zástupkyně tak navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

III. Přípustnost dovolání

1. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

2. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

3. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

4. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

5. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího

rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

6. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

7. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatňuje v první variantě samostatně, zatímco v druhé variantě musí být uplatněn ve spojení s dalším dovolacím důvodem. V dané věci obviněný zvolil druhou variantu tohoto dovolacího důvodu.

8. Jak již bylo výše naznačeno, dovolací důvody se dočkaly od 1. 1. 2022 změny, a to na základě zákona č. 220/2021 Sb. Ten výše zmíněný extrémní nesoulad formálně zakotvil nově v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Tento dovolací důvod byl již dříve, jak již bylo naznačeno, před 1. 1. 2022 judikatorně podřazován pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který primárně směřoval proti rozhodnutím spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v současnosti dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Jelikož dovolání obviněného bylo učiněno před tímto datem, namítá správně tzv. extrémní nesoulad (zjevný rozpor) pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6.

2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

9. Jak již bylo konstatováno obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.] zakládá na námitce, že v rámci trestního řízení došlo k závažným procesním pochybením, která mohou mít za následek nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel je totiž přesvědčen, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, nereflektovaly při svém postupu na důkazy, které jasně narušují řetězec nepřímých důkazů, a vytvářejí tak důvodné pochybnosti o jeho vině. Dovolatel konstatuje, že byl shledán vinným soudem prvního stupně i soudem druhého stupně na základě nedostatečných skutkových zjištění, nepřesných hypotéz a domněnek. Nelze podle něho proto tvrdit, že byla jeho vina prokázána nade vši pochybnost. Nejvyšší soud shledal tyto námitky jako důvodné, a to zejména v souvislosti s argumentací obviněného, která se týká necertifikované znalecké metody a svědecké výpovědi M. S., jež narušuje řetězec nepřímých důkazů, na základě kterých byl dovolatel odsouzen.

10. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním námitek týkajících se tzv. extrémního rozporu podotýká, že pod ten spadají takové rozhodnutí, kdy závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění), čímž soud zasáhne do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, obdobně také nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

11. V souvislosti s projednávanou věcí, je třeba připomenout, že součástí práva na řádně vedené trestní řízení je princip presumpce neviny. Ten patří k základním kamenům moderního právního státu všech civilizovaných zemí a chrání obviněného především proti soudním rozhodnutím bez toho, aby jim předcházelo prokázání viny v souladu se zákonem (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Procesně právní aspekty principu presumpce neviny určují pravidla pro soudní dokazování v kvalitě nestrannosti, na základě zákona a v souladu s ním [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Nölkenbockhoff proti Německu ze dne 25.

srpna 1987, stížnost č. 10300/83]. Z principu presumpce neviny, z něhož kromě pravidla, podle kterého musí být obviněnému vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (viz § 2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 4 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že pokud není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 15.

2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20; ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11; ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V této souvislosti je třeba zdůraznit povinnost soudu objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (viz § 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), přistupovat k obviněnému bez předsudků, jakož i povinnost soudu vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř.

12. Jak již v minulosti uvedl ESLP, pravidlo in dubio pro reo, které je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (viz rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 35450/04). Jak již konstatoval několikrát také Ústavní soud, nedodržení zásady presumpce neviny nemá za následek pouze to, že by nevinní lidé byli odsouzeni, ale i to, že skuteční pachatelé by nebyli potrestáni, což by ohrožovalo společnost. Nelze tak než vyžadovat nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, či nález ze dne 8. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2016/20). Jinými slovy, jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit podklad pro odsouzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, obdobně také NOVÁK, J. In: HUSSEINI, Faisal a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1249 s.). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat alespoň na úrovni obecného kritéria prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05). Rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny totiž nemá náležitou morální váhu a není společností hodnocen jako akt spravedlnosti, což je v oblasti trestního práva, užívající nejtvrdší zásahy do základních práv a svobod, naprosto zásadní. Neprokázaná vina je totiž z právního hlediska totéž jako prokázaná nevina (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16).

13. Ústavní soud také v minulosti již několikrát upozornil na to, že mimořádnou pozornost pak musí soud věnovat hodnocení důkazů v trestních věcech zejména tehdy, jde-li o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, či nález ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16). V takovém případě musí být věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření a zvážení jeho důkazní síly. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento rozhodující usvědčující důkaz byl, pokud možno, doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (viz § 2 odst. 4 a odst. 5 tr. ř.) [srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20; ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03; ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17, či ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28].

14. Obecně lze připustit, že některé důkazní situace mohou působit vyšší obtíže pro dodržení principu presumpce neviny, a proto vyžadují precizní vysvětlení hodnotících úvah soudu v odůvodnění jeho rozsudku. Typickým příkladem takové situace je tzv. řetězec nepřímých důkazů. Ten je pochopitelně v každém konkrétním případě jinak „pevný“. Nezřídka je však udržitelný jen při přesvědčivosti každého jednotlivého konkrétního článku. Vyvrácením jednoho článku pak padá usvědčující důkazní konstrukce jako celek (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Nesmí tak existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20).

15. Za nepřímý důkaz je přitom považován takový důkaz, kterým se dokazuje skutečnost jiná (vedlejší), ale taková, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží k doplnění důkazů přímých. Přímým důkazem je pak ten, kterým se dokazuje přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost). I přes to, že nepřímé důkazy nesvědčí přímo proti obviněnému nebo v jeho prospěch, mají v praxi značný význam, neboť bývají někdy jedinými důkazy v procesu. To, že jsou nepřímé, však nelze vnímat a priori tak, že jsou méně spolehlivé a méně významné než důkazy přímé. Trestný čin lze jimi, za splnění dalších podmínek, dokázat stejně bezpečně jako důkazy přímými. Jediný nepřímý důkaz sám o sobě však nestačí k důkazu hlavní skutečnosti, tu může prokázat jen ve spojení s jinými, zpravidla přímými důkazy. Při nedostatku přímých důkazů praxe požaduje větší množství těchto nepřímých důkazů tak, aby tvořily uzavřený „řetězec“, tj. bez mezer, jenž pak sám o sobě nevyžaduje přímého důkazu (FENYK, J. a spol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 343–345). Jako příklad nepřímého důkazu lze uvést například výsledek pachové zkoušky, resp. identifikace pachových stop (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2168/07).

16. Lze připustit, že v nyní posuzované věci měly soudy nižších stupňů obtížnou důkazní situaci, když obviněný spáchání trestné činnosti popírá a osoba přítomná na místě činu pachatele nebyla schopna individuálně identifikovat (pachatel byl maskovaný). Při ohledání místa činu byly zajištěny sice pachové (z přihrádky pokladny), trasologické (z písku před kasinem) a věcné stopy (5 eurové bankovky z kasy), ovšem ani tyto přítomnost obviněného na místě činu v době jeho spáchání neprokázaly. Soudy měly dále k dispozici věci, které byly obviněnému zajištěny v rámci domovní prohlídky prostor, konkrétně pár bot zn. Mustang, džíny zn. Replay s otvorem nad pravou zadní kapsou, svetr s kapucí, černá fleecová bunda, pár bot zn. Adidas, pracovní rukavice, plynová pistole zn. Bruni 92 včetně přepravní bedny, čistícího kartáče a šroubovací části, 9 nábojů, mobilní telefon, dále teleskopický obušek.

Z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že vinu obviněného dovodil zejména na základě nepřímých důkazů, a to především na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů a odvětví zkoumání fotografií a fotografické techniky, které zkoumalo zajištěné kamerové záznamy z předmětného kasina. Dále vycházel soud z výpovědi svědkyně (pokladní), která podle postavy pachatele na kamerových záznamech Policii ČR označila obviněného jako možného pachatele, ale nikoliv jediného.

Jako další nepřímý důkaz vnímal soud aktivní hráčství obviněného v kasinu, které označil jako hraničící se závislostí či skutečnost, že jeho hráčská aktivita byla ztrátová a tuto svoji závislost před přítelkyní tajil. Přihlédl také k tomu, že se dovolatel již v minulosti v důsledku svého gamblerství dopustil trestněprávního jednání, kdy fingoval přepadení vlastní osoby, neboť peníze prohrál a tuto skutečnost chtěl zakrýt před přítelkyní. Dále že znal místní poměry v kasinu, jelikož byl častým návštěvníkem, měl tak možnost vypozorovat, jakým stylem je objekt hlídán, členy ochranky sám znal, věděl, čím jsou ozbrojeni.

Z hlediska rozdělení důkazů v případě odsouzení obviněného byly tedy jako klíčové shledány důkazy nepřímé, přičemž je nezbytné akcentovat, že za stěžení, jak je patrno z rozhodnutí soudu prvního stupně, považoval odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů a odvětví zkoumání fotografií a fotografické techniky, a výpověď pokladní. Odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně zcela akceptoval.

17. Obviněný v dovolání rozporuje právě důkazní hodnotu výše zmíněného odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů a odvětví zkoumání fotografií a fotografické techniky, jež vypracoval kpt. Ing. Martin Spurný. Konkrétně namítá, že v rámci odborného vyjádření byla zkoumána podobnost postavy pachatele a jeho postavy, kalhot a jeho bot s kalhotami a botami pachatele. Z odborného vyjádření podle dovolatele vyplývá, že pachatel měl druhově shodnou postavu jako on, měl na sobě v době loupeže druhově shodné kalhoty a měl druhově shodné boty. K tomu obviněný uvádí, že riflové kalhoty jsou zcela běžnou součástí šatníku většiny mužů, a to samé platí o černých teniskách. Nad to akcentuje, že samotný zpracovatel odborného vyjádření uvedl, že toto „zůstává to v rovině druhové shody, jako jedna z podpůrných metod, kterou nelze interpretovat samostatně.“ Dále obviněný uvádí, že z odborného vyjádření vyplývá, že byla provedena identifikace kalhot za pomocí necertifikované metody – konkrétně segmentace vizuálně tvarově rozlišitelných vzorů hran. Tato metoda měla být přitom použita pouze jednou, před tímto případem, není nijak certifikovaná a stále podle vyjádření zpracovatele odborného vyjádření prochází vývojem. Podle dovolatele by se dalo hovořit o experimentální metodě, a nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že porovnání bylo založeno na faktech.

18. Z pohledu těchto námitek lze uvést, že předmětné odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů a odvětví zkoumání fotografií a fotografické techniky, ze dne 7. 5. 2021, mělo zodpovědět dvě základní otázky. První otázka tkvěla v porovnání osoby pachatele zachyceného na videozáznamu z předmětného kasina ze dne loupeže (10. 3. 2020) a osoby obviněného zachyceného na videozáznamu z totožného kasina ze dne předchozího (9. 3. 2020). Současně měl být porovnán oděv a obuv zajištěné při domovní prohlídce s oděvem a obuví obviněného a pachatele na uvedených kamerových záznamech. Druhá otázka pak cílila na porovnání rozměrů objektů – postavy obviněného a pachatele na uvedených kamerových záznamech.

19. Z odborného vyjádření a výpovědi jeho zpracovatele, kpt. Ing. Spurného u hlavního líčení, vyplývá, že byla identifikována druhová shoda konstituce těla pachatele a obviněného (postavy) na zkoumaných fotografiích (pro individuální identifikaci, by tak musela být například užita detekce obličeje a rozpoznávání jednotlivých bodů v obličeji, otisky prstů či sítnice oka), když podle zpracovatele se ovšem jednalo o tvarově shodnou osobu (nepřímý důkaz). Rovněž v případě bot byla zjištěna druhová shoda. U porovnání markantů kalhot byla zjištěna také druhová shoda (viz bod 26 rozsudku soudu prvního stupně), když u kalhot se dále zpracovatel odborného vyjádření zaměřil na specifickou vlastnost rifloviny, která se přizpůsobuje vlastnostem a pohybovým možnostem a schopnostem jejich nositele, kdy při delší dobu trvajícím nošení kalhot se vytváří tzv. jednoznačné použité vzory. Ze snímků kamerových záznamů z obou dnů byla vytvořena segmentace těch částí kalhot, které tvoří nějakou strukturu vzoru. Z jejich porovnání lze podle zpracovatele konstatovat tvarovou shodnost hraničně se blížící až téměř individuální identifikaci (č. l. 574). Zpracovatel k tomuto závěru ovšem výslovně uvedl, že tato metoda dosud není certifikovaná, tedy nejedná se o statisticky ověřenou matematickou metodu (č. l. 590). Připustil, že metoda vzorů kalhot byla použita v České republice podruhé (poprvé byla použita asi před pěti nebo šesti lety Kriminalistickým ústavem), když v současné době se k ní vypracovává standardní operační postup.

20. Je třeba konstatovat, že při bližším objasňování závěrů odborného vyjádření zpracovatel dovysvětlil, že byl proveden detail, který byl zaměřen na specifickou vlastnost těchto kalhot při využití právě rifloviny, která se přizpůsobuje vlastnostem a pohybovým možnostem a schopnostem jejich nositele. To znamená, že pokud delší dobu dotyčný nosí oděvní součástku tohoto typu, tak se vytváří tzv. jednoznačné použité vzory. Má na to vliv výška postavy, způsob chůze, způsob a vlastnosti oblékání kalhot či v jaké výšce se standardně nachází oblékání kalhot. Zpracovatel dále uvedl, že struktura vzoru bývá třeba i v použitém typu látky. Podle zpracovatele byla u zkoumání kalhot provedena segmentace a následně bylo provedeno srovnání tohoto vzoru, přičemž bylo výsledným zkoumáním stanoveno, že postavení, použití těch kalhot, deformace té látky v rámci použití, v maximální možné míře odpovídá, přičemž hraničí až s individuální identifikací jednoho a toho samého objektu. Dále uvedl, že metoda je založena na vlastním vizuálním vjemu každého dotyčného, který si prohlídne daný vzor. Zpracovatel ovšem dále na výslovný dotaz obviněného připustil, že by mohla osoba, která by měla hodně podobnou nebo stejnou postavu jako on, vytvořit podobný nebo stejný vzor těch skladů na riflích jako obviněný (č. l. 592).

21. Soud prvního stupně pak z pohledu posouzení relevantnosti tohoto odborného vyjádření v bodě 44 svého rozhodnutí výslovně uvedl, že použité metody či závěry odborného vyjádření nebyly zpochybněny, když podle jeho závěru nelze hovořit o subjektivním pozorování zpracovatele, když byly vytvořeny nákresy pomoci matematické metody (blíže bod 44 rozhodnutí).

22. Z dovolání je patrné, že dovolatel napadá „téměř individuální shodu“ kalhot, která byla zjištěna citovaným odborným vyjádřením, když byla použita metoda, která nebyla do doby vydání rozhodnutí soudu prvního stupně certifikována. Následně pak dovozuje, že takový důkaz není věrohodný a že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Jinak vyjádřeno, obviněný fakticky namítá, že je zde rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud musel této námitce přisvědčit.

Z pohledu této námitky je třeba předně obecně uvést, že předmětné odborné vyjádření má povahu důkazního prostředku, když podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

Jedná se o demonstrativní výčet důkazních prostředků, což znamená, že důkazní prostředek proto mohou představovat i jiné prostředky, zde výslovně neuvedené. Současně je třeba ještě akcentovat, že trestní řád nepovažuje obecně některý druh důkazních prostředků nebo jeden z nich za průkaznější než jiný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1953, sp. zn. 1 Tz 30/53, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 5 Tz 175/2001). Z rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení není pochyb o tom, že odborné vyjádření má povahu důkazního prostředku (§ 105 odst. 1 tr.

ř.), což nakonec ani obviněný nezpochybňuje. Podle Nejvyššího soudu není v dané věci rozhodující ani skutečnost, že při zpracování odborného vyjádření byla použita dosud necertifikovaná metoda. Rozhodující je, zda použitá metoda je řádně objasněna a vysvětlena a zda výsledky z ní vyplývající jsou v souladu do té doby známými vědeckými poznatky a zda případné vyjádření zpracovatele tohoto odborného vyjádření není rozporuplné a neumožňuje jinou intepretaci výsledku odborného vyjádření.

23. Z pohledu těchto závěrů je třeba akcentovat, že zpracovatel se k metodě vzorů kalhot (mimo jiné) vyjádřil „ struktura vzoru bývá třeba i v použitém typu látky, ty struktury se vytváří, máme třeba u trasologických stop, máme zase jednoznačnou strukturu obuvi na základě podrážky, máme jednoznačnou strukturu, a dokonce tohle toto je jedna struktura, která se velmi blíží daktyloskopii, to znamená otiskům prstů“ (č. l. 590). Na druhou stranu, na dotaz obviněného „[m]ůže být, že nějaká osoba, která má mě hodně podobnou nebo stejnou postavu jako já, si obleče rifle a tím svým tělem vytvoří podobný nebo stejný vzor těch skladů na riflích jako já?“ zpracovatel uvedl „[m]ožné to je, vyloučit to nelze, ale ty kalhoty, právě proto, že neexistuje ta certifikační metoda, která by jednoznačně ověřovala, která, by to potvrzovala naprosto stoprocentně a identifikovala konkrétně vás, tak taková není v současné chvíli.

My ověřujeme vzory vytvořené na kalhotách a ověřovali je v rámci dvou záznamů, to znamená v době, kdy byly oblečené na vás a v době den poté, kdy byly oblečeny na nějaké osobě, a z toho nám vyšlo, že se jedná o jeden a tentýž vzor“ (č. l. 592). Dále také uvedl „[p]oslední markant nám jasně řekl, že se jedná o jedny a tytéž kalhoty“ (č. l. 592). Takové vyjádření znalce je však vzájemně rozporné, jestliže zprvu připouští, že nějaká osoba shodné či podobné konstrukce může svým tělem vytvořit podobný nebo stejný vzor skladů na kalhotách, přičemž následně uvádí, že v rámci zkoumaných záběrů měl objekt (postava) na sobě totožné kalhoty.

Kladné zodpovězení otázky obviněného znalcem odporuje prostou logikou schopnostem metody zajistit individuální shodu objektu na základě metody vzorů kalhot. Soud prvního stupně se však tímto rozporem dále nezabýval a neodstranil jej.

24. Nejvyšší soud v souvislosti s připodobněním dané metody zpracovatele odborného vyjádření k daktyloskopii pouze velice stručně připomíná, že v případě daktyloskopie, lze hovořit o komplikovaných – složitých obrazcích tzv. dermatoglyfech. Tyto obrazce vytvořené reliéfy papilárních linií jsou jedinečné. Obecně tedy poskytují jednoznačnou informaci vedoucí (za předpokladu potřebné technické kvality) k individuální identifikaci člověka. Doposud nebylo zjištěno, že by existovali na světě dva jedinci, kteří by měli shodné obrazce papilárních linií – tzv. „první daktyloskopický zákon“ (srov. PORADA, V. a kol.

Kriminalistika: technické, forenzní a kybernetické aspekty. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2019. 318 s. nebo MUSIL, J. a kol. Kriminalistika. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 138-139 a 144). Tedy ani jednovaječná dvojčata nemají shodné papilární linie, jelikož ty vznikají až v pozdější fázi nitroděložního vývoje (viz KOŽINA, J. Identifikační genetika v právní praxi. Praha: Wolters Kluwer, 2018. s. 27). Přitom, aby byly daktyloskopické stopy upotřebitelné pro individuální identifikaci, musí (obecně řečeno) obsahovat přibližně 10 a víc daktyloskopických markantů (ty mohou být děleny do určitých typů podle jejich geometrického tvaru a výskytu např. vidlice, očko, háček, můstek atd.), přičemž tento požadovaný počet je výsledkem matematického výpočtu pravděpodobnosti tak, aby při shodě uvedeného počtu identifikačních znaků ve stopě a srovnávacím materiálu byla zajištěna vysoká míra pravděpodobnosti (blížící se jistotě), že stopu vytvořila tatáž osoba.

Každý daktyloskopický markant má přitom určitou identifikační hodnotu, která je významná pro vyslovení spolehlivého kategorického závěru o totožnosti objektu (viz PORADA, V. a kol. Kriminalistika: technické, forenzní a kybernetické aspekty, 2019. s. 320 a 325). Na základě výše uvedeného lze učinit jednoznačný závěr o tom, že daktyloskopie je metodou schopnou individuální identifikace a tento závěr je odbornou veřejnosti dlouhodobě akceptován.

25. Na druhou stranu, v odborném vyjádření byl v rámci vizuálního vnímání segmentovaných skupin tvarů křivek (metoda vzorů kalhot) na porovnávaných snímcích kalhot pachatele a kalhot obviněného učiněn závěr, že lze subjektivním vyhodnocením těchto křivek konstatovat tvarovou shodnost hraničně se blížící až téměř k individuální identifikaci (č. l. 574). Z odborného vyjádření je přitom patrné, že byly porovnávány skupiny tvarů křivek ze třech oblastí na kalhotách. Tyto křivky pak byly vizuálně komparovány na stranách 43-45 předmětného odborného vyjádření.

Přitom je na první pohled patrné, že mezi zkoumanými křivkami kalhot pachatele a kalhot obviněného jsou evidentní rozdíly. Tyto rozdíly však nejsou v odborném vyjádření náležitě vysvětleny, a to ani v rámci následné výpovědi zpracovatele. Tedy, není nikterak objasněno, jak zpracovatel došel k takto důležitému závěru o téměř individuální identifikaci objektu - např. proč zjevné rozdíly v komparovaných skupinách tvarů křivek nejsou natolik významné, že by tuto téměř individuální identifikaci popíraly; zda je pro závěr o téměř individuální identifikaci či přímo individuální identifikaci zapotřebí u této metody určitý počet a složitost markantů (jako například u výše zmíněné daktyloskopie), a zda byly v tomto případě splněny; nebyla také blíže vysvětlena stálost/neměnnost daných markantů či jejich nenapodobitelnost/jedinečnost apod. Zde je potřeba připomenout, že některé kriminalistické metody (a zvláště ty nové) představují často pro orgány činné v trestním řízení či další účastníky trestního řízení tzv. „černou skříňku“, do jejíhož nitra nejsou s to samotní nahlédnout.

Věda a technika ji má v takových případech „dešifrovat“ do srozumitelné podoby laikovi, a to například právě prostřednictvím odborného vyjádření, případně výpovědí jeho zpracovatele. Je pravdou, že trestní řád nestanovuje formální náležitosti u odborného vyjádření a i odborná literatura uvádí, že nemusí obsahovat popis zvoleného postupu, popis metod a prostředků k němu použitých (viz FRYŠTÁK, M. Znalecké dokazování v trestním řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2019. s. 51). V tomto případě však nelze odhlédnout od toho, že předložené odborné vyjádření bylo ve věci stěžejní a založené na dosud necertifikované metodě.

26. V dané souvislosti je totiž nutno zdůraznit, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není pochyb o tom, že předmětné odborné vyjádření představovalo klíčový důkaz v případu, byť nepřímý. Jak již bylo výše uvedeno, soudy ovšem musí věnovat mimořádnou pozornost hodnocení důkazů v trestních věcech zejména tehdy, jde-li o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV.

ÚS 2773/20, či ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16). V daném řízení však nebylo soudem důkladněji zjišťováno, zda daná metoda je skutečně schopna individuálně identifikovat kalhoty na předmětném snímku z kamerového záznamu, jestliže znalec se vyjádřil v rámci své výpovědi výše uvedeným způsobem. Tedy tak, že připustil, že je možné, že osoba s podobnou nebo stejnou postavou může vytvořit na kalhotách podobný nebo stejný vzor daných skladů. Jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, se s tímto zjevným rozporem odpovědně nevypořádaly.

Závěr, který soud prvního stupně učinil v bodě 44, že „… osoba obviněného a pachatele měla totožné kalhoty“, je tedy rozporována obsahem vyjádření zpracovatele. Jelikož tento rozpor nebyl v řízení objasněn, nelze souhlasit ani se závěrem o téměř individuální shodě objektu. Lze tak konstatovat, že v této části vykazuje rozhodnutí nalézacího soudu zjevný nesoulad skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.

27. Nejvyšší soud si v této souvislosti vyžádal i rozhodnutí v případu, ve kterém byla tato metoda použita poprvé v rámci České republiky, konkrétně se jedná o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 9 T 10/2013, a rozhodnutí o odvolání – usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 10 To 93/2016. Předně je třeba konstatovat, že daný případ byl důkazně bohatší než současně posuzovaná trestní věc. Zpracovatel tehdejšího odborného vyjádření uvedl, že ohledně oděvu, záležitost konzultoval s pracovištěm trasologie na Kriminalistickém ústavu Praha, kde mu bylo doporučeno, aby se zabýval metodou, která byla prezentována v rámci Mezinárodní konference ENFSI v roce 2007 [European Network of Forensic Science Institutes (Evropská síť kriminalistických laboratoří)].

Tedy metoda komparace fotografií z místa činu s fotografiemi, které jsou snímány v laboratorních podmínkách, a to na základě specifik, která jednak vznikají ve výrobě na úrovni mikroskopické, i potom vlivem nošení a dalších vlivů, které mohou ovlivnit oděvy jako je dlouhodobé praní, otěry. Je ovšem nutno zjistit dostatek markantů, identifikačních znaků. Z výše citovaného rozhodnutí tedy vyplývá, že významným prvkem užité metody v daném případě byla skutečnost, že i při sériové výrobě, lze jednoznačně prohlásit, že ani jedny kalhoty nejsou naprosto totožné v šití, protože jsou zatíženy znaky, které vznikají v procesu výroby – přišitím vzniká například nakrčení atd.

Na danou skutečnost však zpracovatel v odborném vyjádření v současně projednávané věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 14/2021, ani ve své výpovědi, nepoukázal, a to ani v případě dotazů, obsahově se dotýkající věrohodnosti dané metody. Z rozhodnutí není ani patrný shodný název obou metod. Není tak ani patrné, zda metoda užitá v případě věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 9 T 10/2013, je metodou totožnou s metodou použitou v nyní projednávané věci či zda se jedná o obdobnou metodu nebo novou odnož původní metody, která není v praxi tolik ověřená.

Se zpracovatelem lze souhlasit, že jakákoliv metoda porovnání obrazu a porovnání vzorů je metodou, která je kriminalisticky uznávaná, což Nejvyšší soud nerozporuje, ale v projednávaném případě šlo o jedinečnost kalhot a tedy jejich individuální identifikaci. Nejvyšší soud nehodnotí užitou metodu v projednávané věci tak, že by snad nebyla kriminalisticky použitelná, či že nemůže individuálně identifikovat objekt na zachyceném kamerovém záznamu, avšak v řízení u soudu prvního stupně, nebylo toto dostatečně objasněno, aby mohlo dojít k závěru, že na základě této metody lze hovořit o téměř individuální shodě objektu.

Nejvyšší soud tak nemůže vyhodnotit důležitý závěr uvedený v bodě 44 rozsudku soudu prvního stupně, tak že „… výsledek porovnání záhybů na riflích, tedy vzorů na riflovině (…) dosahuje takové porovnání téměř individuální shody, tedy osoba obžalovaného a pachatele měla totožné rifle“, jako závěr, který je v souladu provedenými důkazy.

Zpracovatel odborného vyjádření se také vyjádřil (č. l. 591), že v rámci daného případu by se mohla ještě zkoumat např. biomechanika pohybu, která by jednoznačně určila při chůzi rozteč měřením, což nebylo ani soudem zvažováno. Nad to lze ještě doplnit, že ze spisového materiálu ani není patrné, zda otvor nad pravou kapsou kalhot je již z výroby tohoto kusu oděvu, či se jedná o poškození/úpravu kalhot ze strany obviněného a dále ani, zda byla prokázána individuální shoda tohoto otvoru nad pravou kapsou mezi kalhotami pachatele zachycenými na kamerovou záznamu a kalhotami obviněného, které měly orgány činné v trestním řízení k dispozici, či z jakého důvodu tato identifikace není objektivně možná.

28. Vzhledem k výše uvedeným závěrům lze možno uzavřít, že pachatel uvedeného trestného činu měl druhově shodnou postavu, druhově shodné boty a kalhoty jako obviněný. V této souvislosti je třeba uvést, že jeden nepřímý důkaz nestačí k prokázání dokazované skutečnosti. K tomu musí být k dispozici více nepřímých důkazů. Nepřímý důkaz má svoji důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými (byť rovněž nepřímými) důkazy. Nepřímé důkazy přitom musí tvořit ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které v celku shodně a spolehlivě dokazují určitou skutečnost a které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, či rozhodnutí ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69). Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem trestného činu mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99; ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3049/08; či ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Nepřímé důkazy však nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé. Význam nepřímých důkazů je i v tom, že umožňují prověřit nebo doplnit důkazy přímé, získat další (i přímé) důkazy, stanovit zaměření důkazního řízení a výběr důkazních prostředků.

29. Navíc je třeba konstatovat, bez ohledu na shora naznačené závěry, že řetězec nepřímých důkazů, na které poukazují soudy nižších stupňů, je jistým způsobem narušován výpovědí přítelkyně obviněného M. S., k čemuž se váže i další námitka dovolatele. Obviněný uvádí, že soudy nižších stupňů dostatečně neodůvodnily nepřihlédnutí ke svědecké výpovědi M. S., čímž se podle jeho tvrzení při hodnocení důkazů dopustily libovůle. Podle dovolatele, pokud soud prvního stupně spatřoval rozpory nebo nejasnosti v její výpovědi, měl se pokusit tyto rozpory odstranit např. jejím dovyslechnutím či věrohodnost její výpovědi rozporovat detailním a uvěřitelným odůvodněním (obdobně platí pro soud druhého stupně). V opačném případě nelze podle dovolatele hovořit o uzavřeném řetězci nepřímých důkazů.

30. Z pohledu této dovolací námitky je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se s výpovědí svědkyně, která poskytovala obviněnému alibi, vypořádal tak, že „[s]lyšené svědky, tedy pokladní, přítelkyni i zástupce poškozeného, považuje soud za věrohodné, jejich výpovědi nejsou ničím zpochybňovány“. Výpověď svědkyně překlenul pouze tím, že vadně uvedla jako daný den pondělí, a to i přes skutečnost, že svědkyně svou paměťovou stopu navázala na den narozenin své matky, kdy je podle Nejvyššího soudu uvěřitelné, že taková událost může mít na paměť svědkyně významný vliv, tedy větší, než zda se jednalo o pondělí či utery. Zejména za situace, kdy svědkyně podávala svědeckou výpověď s určitým časovým odstupem. Soud již detailněji nezkoumal další vady výpovědi uvedené svědkyně a spokojil se pouze s výše uvedeným „marginálním“ omylem, který může být vysvětlen řadou příčin (např. i namítanou skutečností, že původně byl jako den trestné činnosti označen den 9. 3. 2020, což bylo pondělí - č. l. 2 či č. l. 15). Soud tak mohl například ověřit v telefonu obviněného či svědkyně, pokud to bylo objektivně možné, zda v daný den ve výše uvedených časech svědkyně telefonovala obviněnému z důvodu toho, že jej budila, či mohl svědkyni dovyslechnout a podrobněji zkoumat její paměťovou stopu se zjištěnými skutečnostmi. Soud mohl případně vyslechnout další svědky k věci. Nelze se ztotožnit s tím, že takto významnou výpověď, narušující řetězec nepřímých důkazů, soud odmítl jen pro výše uvedený omyl, čímž tak částečně rezignoval na zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a na nutnost prokázat na nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat alespoň na úrovni obecného kritéria k prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, že pachatelem trestného činu byl právě obviněný. V takové situaci nelze zatím akceptovat závěr o vině dovolatele, tak jak jej vyslovil a odůvodnil soud prvního stupně a současně tak nelze souhlasit ani se závěry soudu druhého stupně.

31. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, lze dovolání v těchto částech považovat za důvodné a naplňující dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Pokud se týče námitky obviněného, že soud hodnotil v jeho neprospěch možnost přístupu ke zbrani a přitom nezkoumal, zda se jednalo o zbraň totožnou, lze souhlasit se soudem, který provedení tohoto důkazů zamítl. Je možné považovat za vysoce nepravděpodobné, že by svědkyně K. dokázala podle drobných nuancí rozlišit danou zbraň v situaci, když celý útok proběhl v krátkém časovém okamžiku. Pohled na zbraň mohl být zkreslen bezpečnostním sklem, navíc k události došlo v brzkých ranních hodinách, svědkyně se bála o život, když svědkyně nehovořila o tom, že by zbraň vykazovala nějaké výrazné markanty, kterých by si všimla. Navíc je třeba zdůrazňovat, že soudy z této skutečnosti nedovozují závěr o vině obviněného, když toliko konstatují, že měl přístup ke zbraní. Netvrdí, že tato byla použitá při páchání trestné činnosti.

33. Ohledně námitky dovolatele stran opomenutých důkazů (návrh dalších svědků, bližší lokalizace mobilního telefonu dovolatele) lze souhlasit s nadbytečností lokalizace mobilního telefonu, neboť je všeobecně známou skutečností, že lze prostřednictvím mobilního telefonu lokalizovat uživatele, a tudíž je i pravděpodobné (bez závěrů o vině dovolatele), že jej pachatel při páchání trestné činnosti nebude mít u sebe. Navíc je třeba uvést, že operátor tyto údaje eviduje po určitou dobu, takže bylo možné zcela důvodně očekávat, že tyto údaje již nebyly k dispozici. Ohledně dalších navrhovaných svědků, vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného jako důvodné, lze ponechat na úvahách soudu prvního stupně, jak bude k takovým návrhům přistupovat, když soudy musí dodržet ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

34. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podle znění do 31. 12. 2021), nyní stále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl naplněn, neboť v rozhodnutí soudu prvního stupně jsou zjevné rozpory rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 8 To 207/2021, dále zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 T 14/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

35. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud ve Znojmě bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

36. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud v dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu pozbyl výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě právní moci a tím i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu, který byl tímto rozsudkem obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodoval o vazbě, přičemž v rámci tohoto rozhodování připadal do úvahy konkrétně vazební důvod podle § 67 písm. a) tr.

ř. Obviněný se k důvodům vazby na základě výzvy Nejvyššího soudu tak, že tento vazební důvod u něho není dán. Předně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které není samotná skutečnost, že je obviněný cizím státním příslušníkem způsobilá sama o sobě založit důvod vazby (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 347/96). Dále uvádí, že vazba by měla být vždy až řešením ultima ratio, přičemž v jeho situaci připadají v úvahu opatření podle § 73 či 73a tr. ř. Dodává také, že s jeho chováním ve věznici (jak během vazby, tak i výkonu trestu odnětí svobody) nebyl žádný problém a je po celou dobu v kontaktu se svou přítelkyní V.

N. Dovolatel uvádí, že by měl v případě propuštění právě bydliště u této přítelkyně. Měl by také zajištěný pravidelný příjem a práci u svého posledního zaměstnavatele, který mu (v této souvislosti) dal písemný příslib zaměstnání datovaný ke dni 10. 4. 2022. U tohoto zaměstnavatele pracoval od roku 2011 až do doby jeho zatčení v roce 2020. Současně také sdělil, že jiné řízení, které bylo vůči jeho osobě vedeno v Rakousku, bylo zastaveno, což lze ověřit ve spise pod sp. zn. 508 Hv 21/21n –

55. Zdůrazňuje, že nikdy neměl a ani v současnosti nemá v úmyslu se před trestním stíháním skrývat. Slibuje, že pokud obdrží doporučený dopis, dostaví se k novému řízení. Navrhnul u státního zastupitelství, konkrétně u Mgr. Thomase Ernsta, „dobrovolné vydání“ do České republiky. Podle dovolatele je to zaevidováno pod sp. zn. 9 HSt 11/20p-20. Jeho zájmem je své jméno očistit a s orgány činnými v trestním řízení plně spolupracovat. Žádá Nejvyšší soud o zohlednění, že v původním řízení se dostavil dobrovolně, byl „vyhozen z práce“, kterou vykonával 9 let a musel by se tedy přihlásit na úřadě, kde potřebuje adresu pro svého zaměstnavatele. Dodává, že tak nemá žádný důvod uprchnout nebo se skrýt. V případě propuštění by chtěl danou šanci využít k vydělání peněz, aby si mohl dovolit řádného obhájce.

37. Ve světle vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. shrnul, že jeho totožnost je zřejmá a zjištěná, jeho bydliště je taktéž známé a pokud by jej chtěl změnit, sám by uvědomil soud ve Znojmě a cizineckou policii v Rakousku o tom, kde by měla být jeho nová adresa. K hrozbě vysokého trestu uvedl, že ten mu nehrozí, neboť podle komentářové literatury by se mělo jednat o trest odnětí svobody minimálně v délce osmi (8) let (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 4700). Přitom je zřejmé, že dovolateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5 let.

38. Nejvyšší soud zvážil všechny shora uvedené skutečnosti, včetně vyjádření obviněného, přičemž následně podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný N. J. bere do vazby. Nejvyšší soud shledal u obviněného důvod vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř. Při zvažování tohoto důvodu vazby bylo vzato v úvahu, že dovolatel je příslušník Chorvatské republiky, tedy cizí státní příslušník, který přechodně žije v Rakouské republice, kde před vzetím do vazby pracoval, ovšem jeho pracovní poměr byl ukončen poté, co byl vzat do vazby. Z předloženého spisového materiálu, ale i vyjádření obviněného, je zřejmé, že obviněný na území České republiky nemá vůbec žádné trvalé vazby, na našem území se nezdržoval, když se zde objevil toliko příležitostně z důvodu své hráčské vášně. Současně bylo vzato v úvahu, že ve věci obviněného bylo nutno vydat evropský zatýkací rozkaz, když tento byl následně předán rakouskými orgány k trestnímu stíhání na našem území. Lze tedy mít za to, že tyto skutečnosti spolu s hrozbou poměrně citelného trestu, pokud by byl uznán obviněný vinným, odůvodňují obavu, že by obviněný mohl uprchnout, aby se trestnímu stíhání vyhnul. Nejvyšší soud si je vědom, že obviněný poukázal na možnost nahrazení vazby některým z institutu podle § 73 tr. ř. či peněžitou zárukou, ovšem v tomto směru žádný konkrétní návrh neučinil, takže případné zvažování nahrazení vazby těmito instituty nepřicházelo v úvahu, což ovšem nevylučuje možnost jejich použití v budoucnu. Pokud obviněný v rámci podaného vyjádření poukazuje na skutečnost, že má zajištěné bydlení a zaměstnání, tak je třeba uvést, že tvrzení o možnosti bydlení u své expřítelkyně ničím nedoložil (např. jejím ověřeným prohlášením), když i z vyjádření jeho bývalého zaměstnavatele explicitně nevyplývá, že by obviněného v případě propuštění z vazby ihned zaměstnal.

39. Pokud obviněný v dovolání navrhnul, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.), pak je třeba uvést, že soud prvního stupně příslušný návrh nepodal, když jen v takovém případě by bylo nutno o návrhu rozhodnout (viz § 265h odst. 3 tr. ř.) a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. před vlastním meritorním rozhodnutím ve věci neshledala.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 4. 2022

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu