USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o
dovoláních obviněných P. S., nar. XY, bytem XY, Y. M. N. M., nar. XY, bytem XY,
R. P., nar. XY, bytem XY, D. M., nar. XY, bytem XY, M. K., nar. XY, bytem XY,
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To
153/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T
1/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Y. M. N. M. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 53 T 1/2017 (dále
také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění P. S., Y. M. N. M., R.
P., D. M. a M. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění se tohoto trestného činu dopustili podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a
překlepů)
„A)
P. S. jako jednatel společnosti B., se sídlem XY (dále jen společnost B.), R.
P. jako jednatel společnosti R. C., se sídlem XY (dále jen společnost R. C.),
D. M. jako předseda představenstva společnosti J., se sídlem XY (dále jen
společnost J.), a M. K. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY (dále jen
společnost P.), v úmyslu společným jednáním vylákat výhodu na dani z přidané
hodnoty, v období minimálně od ledna 2008 do června 2009 vytvořili řetězec
obchodních společností, v jehož rámci vystavovali a podepisovali účetní
doklady, zejména faktury dokladující uskutečnění zdanitelných plnění.
Všichni si byli vědomi skutečnosti, že jediným účelem obchodních transakcí
nebylo dosažení zisku z řádné podnikatelské činnosti reálným prodejem dříve
pořízeného zboží, nýbrž pouze získání neoprávněných nadměrných odpočtů DPH v
souvislosti s deklarovaným vývozem předmětného zboží posledním článkem řetězce.
Obžalovaný P. S. zahrnul níže uvedené faktury a další navazující daňové doklady
odrážející nadhodnocené plnění do účetnictví společnosti B. a za tuto
společnost, jakožto plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím
s daňovým identifikačním číslem CZ XY pak podal u Finančního úřadu Brno I.
daňová přiznání k dani z přidané hodnoty:
1) 24.4.2008 za období březen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
5.899.868 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0004/08 ze dne
27.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st.,
L9T5P4 Milton, Ontario, Kanada, tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v
ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0005/08 ze dne
27.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st.,
L9T5P4 Milton, Ontario, Kanada, tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v
ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0006/08 ze dne
28.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 776 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.877.920 Kč
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.4.2008 a faktury č. 0007/08 ze dne
28.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 771 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.865.820 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0008/08 ze dne
31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0009/08 ze dne
31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0010/08 ze dne
31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st.,
L9T5P4 Milton, Ontario, Kanada, tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v
ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.4.2008 a faktury č. 0011/08 ze dne
31.3.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st.,
L9T5P4 Milton, Ontario, Kanada, tel. 416-854-8641, 9.220 ks dámských kalhotek v
ceně 428 Kč za kus, celkem za 3.946.160 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 4.418.484 Kč,
2) 26.5.2008 za období duben 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 6.055.718
Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě
daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0012/08 ze dne
7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0013/08 ze dne
7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 770 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.863.400 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0014/08 ze dne
7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 800 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.936.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 7.4.2008 a faktury č. 0015/08 ze dne
7.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 800 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.936.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 8.4.2008 a faktury č. 0016/08 ze dne
8.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 773 ks skleněných stojánků v ceně 2.420
Kč za kus, celkem za 1.870.660 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 1.799.197 Kč.
Zboží popsané v bodech 1), 2) nakoupila společnost B. takto: na základě faktury
č. 6120080004 ze dne 29.1.2008 od společnosti J. 18.000 ks dámských kalhotek v
ceně 425 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.650.000 Kč (bez DPH) a na základě
faktury č. 6120080005 ze dne 29.1.2008 pak od téže společnosti 22.000 ks
dámských kalhotek v ceně 425 Kč za kus (bez DPH), celkem za 9.350.000 Kč (bez
DPH), společnost J. nakoupila na základě faktury č. 2008004 ze dne 28.1.2008 od
společnosti R. C. 40.000 ks dámských kalhotek v ceně 424 Kč za kus (bez DPH),
celkem za 16.960.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě
faktury č. 28004 ze dne 25.1.2008 od společnosti P. 40.000 ks dámských kalhotek
v ceně 423 Kč za kus (bez DPH), celkem za 16.920.000 Kč (bez DPH) a společnost
P. nakoupila na základě faktury č. 2008/005 ze dne 24.1.2008 od společnosti C.
s. d., sídlem XY, 40.000 ks dámských kalhotek v ceně 422 Kč za kus (bez DPH),
celkem za 16.880.000 Kč (bez DPH),
na základě faktury č. 6120080003 ze dne 29.1.2008 od společnosti J. 3.500 ks
skleněných stojánků v ceně 2.400 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.400.000 Kč
(bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktury č. 2008003 ze dne
25.1.2008 od společnosti R. C. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.395 Kč za
kus (bez DPH), celkem za 8.382.500 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na
základě faktury č. 28003 ze dne 24.1.2008 od společnosti P. 3.500 ks skleněných
stojánků v ceně 2.390 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.365.000 Kč (bez DPH) a
společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/004 ze dne 23.1.2008 od
společnosti C. s. d., se sídlem XY, 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.388
Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.358.000 Kč (bez DPH).
3) 25.6.2008 za období května 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
7.448.000 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 12.5.2008 a faktur č. 0016/08 ze dne
12.5.2008 a 0017/08 ze dne 12.5.2008 vyvezla společnost B. společnosti
TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20, Tripoli, Libye, tel. 00218926453370, 1.369
ks polokošil v ceně 3.485 Kč za kus, 530 ks kalhot v ceně 3.760 Kč za kus a 544
ks svetrů v ceně 3.980 Kč za kus, vše celkem za 8.928.885 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 13.5.2008 a faktur č. 0018/08 ze dne
13.5.2008 a 0019/08 ze dne 13.5.2008 vyvezla společnost B. společnosti
TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20, Tripoli, Libye, tel. 00218926453370, 4.431
ks polokošil v ceně 3.485 Kč za kus a 485 ks mikin v ceně 3.680 Kč za kus, vše
celkem za 17.226.835 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 4.969.868 Kč,
společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080006 ze dne 25.2.2008, č.
6120080007 ze dne 26.2.2008, č. 6120080011 ze dne 19.3.2008 a č. 6120080012 ze
dne 20.3.2008 od společnosti J. celkem 12.800 ks polokošil v ceně 3.450 Kč za
kus (bez DPH), 1065 ks mikin v ceně 3.600 Kč za kus (bez DPH), 530 ks kalhot v
ceně 3.720 Kč za kus (bez DPH) a 600 ks kalhot v ceně 3.750 Kč za kus (bez DPH)
a 1194 ks svetrů v ceně 3.950 Kč za kus (bez DPH), společnost J. nakoupila na
základě faktur č. 2008007 ze dne 21.2.2008, č. 2008008 ze dne 22.2.2008, č.
2008010 ze dne 17.3.2008 a č. 2008011 ze dne 18.3.2008 od společnosti R. C.
celkem 22.070 ks polokošil v ceně 3.440 Kč za kus (bez DPH), 1.555 ks mikin v
ceně 3.595 Kč za kus (bez DPH), 1.650 ks kalhot v ceně 3.715 Kč za kus (bez
DPH) a 1.724 ks svetrů v ceně 3.945 Kč za kus (bez DPH), společnost R. C.
nakoupila na základě faktur č. 28005 ze dne 14.2.2008, č. 28006 ze dne
15.2.2008, č. 2008 ze dne 13.3.2008 a č. 2009 ze dne 14.3.2008 od společnosti
P. celkem 22.070 ks polokošil v ceně 3.435 Kč za kus (bez DPH), 1.555 ks mikin
v ceně 3.580 Kč za kus (bez DPH), 1.650 ks kalhot v ceně 3.700 Kč za kus (bez
DPH) a 1.724 ks svetrů v ceně 3.935 Kč za kus (bez DPH), společnost P.
nakoupila na základě faktur č. 2008/006 ze dne 11.2.2008, č. 2008/007 ze dne
13.2.2008, č. 2008/008 ze dne 12.3.2008 a č. 2008/009 ze dne 13.3.2008 od
společnosti C. s. d., se sídlem XY, celkem 22.070 ks polokošil v ceně 3.429 Kč
za kus (bez DPH), 1.555 ks mikin v ceně 3.572 Kč za kus (bez DPH), 1.650 ks
kalhot v ceně 3.680 Kč za kus (bez DPH) a 1.724 ks svetrů v ceně 3.925 Kč za
kus (bez DPH).
4) 25.7.2008 za období červen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
7.753.333 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 12.6.2008 a faktury č. 0021/08 ze dne
11.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKET ALBASHAER, Suk. Aljama
23, Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, mimo jiné 3.120 ks dámských kalhotek v
ceně 428 Kč za kus, celkem za 1.335.360 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 27.6.2008 a faktury č. 0023/08 ze dne
26.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti FUTURE HOUSE FOR GENERAL TRADING
CO., AJMAN, U.A.E., tel. 00971504568720, 624 ks skleněných váz v ceně 3.990 Kč
za kus, 900 ks skleněných mís v ceně 3.890 Kč za kus a 500 ks skleněných dóz v
ceně 3.580 Kč za kus, vše celkem za 7.780.760 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY. ze dne 1.7.2008 a faktury č. 0024/08 ze dne
30.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 7.680 ks skleněných stojánků v ceně 2.470
Kč za kus, celkem za 18.969.600 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.7.2008 a faktury č. 0025/08 ze dne
30.6.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 6.008 ks skleněných stojánků v ceně 2.470
Kč za kus, celkem za 14.839.760 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 7.753.333 Kč,
společnost B. nakoupila předmětné kalhotky na základě faktury č. 6120080004 ze
dne 29.1.2008 resp. faktury č. 6120080005 ze dne 29.1.2008 od společnosti J.
(viz výše pod bodem 2),
dále společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080019 ze dne 21.5.2008,
č. 6120080020 ze dne 22.5.2008, č. 6120080021 ze dne 23.5.2008 a č. 6120080022
ze dne 26.5.2008 od společnosti J. celkem 16.000 ks skleněných stojánků v ceně
2.450 Kč za kus (bez DPH), celkem za 39.200.000 Kč (bez DPH), společnost J.
nakoupila na základě faktur č. 2008018 ze dne 21.5.2008, č.2008019 ze dne
22.5.2008, č.2008020 ze dne 23.5.2008 a č.2008021 ze dne 26.5.2008 od
společnosti R. C. celkem 16.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.445 Kč za kus
(bez DPH), celkem za 39.120.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na
základě faktur č. 20016 ze dne 19.5.2008, č. 20017 ze dne 20.5.2008, č. 20018
ze dne 21.5.2008 a č.20019 ze dne 22.5.2008 od společnosti P. celkem 16.000 ks
skleněných stojánků v ceně 2.440 Kč za kus (bez DPH), celkem za 39.040.000 Kč
(bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/015 ze dne
18.5.2008 a č. 2008/016 ze dne 20.5.2008 od společnosti C. s. d., se sídlem XY,
celkem 16.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.435 Kč za kus (bez DPH), celkem
za 38.960.000 Kč (bez DPH),
dále společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080015 ze dne 21.4.2008 a
č. 6120080016 ze dne 22.4.2008 od společnosti J. celkem 1.200 ks skleněných váz
v ceně 3.950 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.850 Kč za
kus (bez DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v ceně 3.548 Kč za kus (bez DPH), vše
celkem za 31.849.240 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č.
2008014 ze dne 16.4.2008 a č. 2008015 ze dne 17.4.2008 od společnosti R. C.
celkem 1.200 ks skleněných váz v ceně 3.935 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks
skleněných mís v ceně 3.845 Kč za kus (bez DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v
ceně 3.533 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 31.784.290 Kč (bez DPH),
společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20012 ze dne 14.4.2008 a č.
20013 ze dne 15.4.2008 od společnosti P. celkem 1.200 ks skleněných váz v ceně
3.920 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.840 Kč za kus (bez
DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v ceně 3.518 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za
31.719.340 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č.
2008/012 ze dne 7.4.2008 od společnosti C. s. d., XY, celkem 1.200 ks
skleněných váz v ceně 3.916 Kč za kus (bez DPH), 6.000 ks skleněných mís v ceně
3.837 Kč za kus (bez DPH) a 1.130 ks skleněných dóz v ceně 3.515 Kč za kus (bez
DPH), vše celkem za 31.693.150 Kč (bez DPH).
5) 22.8.2008 za období červenec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
4.750.628 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 28.7.2008 a faktury č. 0027/08 ze dne
28.7.2008 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKIT AL BAWADI, Sugtalat 20,
AL KHUMS, Libye, tel. 00218926453370, 476 ks skleněných váz v ceně 3.990 Kč za
kus, 1.035 ks skleněných mís v ceně 3.890 Kč za kus a 520 ks skleněných dóz v
ceně 3.580 Kč za kus, vše celkem za 7.786.990 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 1.479.528 Kč,
společnost B. nakoupila předmětné vázy, mísy a dózy na základě faktur č.
6120080015 ze dne 21.4.2008 a č. 6120080016 ze dne 22.4.2008 od společnosti J.
(viz výše pod bodem 4).
6) 23.10.2008 za období září 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 8.446.668
Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě
daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 5.9.2008 a faktury č. 0028/08 ze dne
5.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 971 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.140
Kč za kus, 353 ks skleněných mís na noze v ceně 3.540 Kč za kus a 5.185 ks
skleněných talířů v ceně 3.325 Kč za kus, vše celkem za 21.538.685 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.9.2008 a faktur č. 0030/08 ze dne
8.9.2008 a 0031/08 ze dne 9.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET
ALRWAD, GARGESH 48, TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, celkem 6.000 ks
skleněných mís v ceně 3.525 Kč za kus a 466 ks skleněných mís na noze v ceně
3.540 Kč za kus, vše celkem za 22.799.640 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 8.9.2008 a faktury č. 0029/08 ze dne
8.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 3.990 ks skleněných mís nízkých v ceně
3.140 Kč za kus, 556 ks skleněných mís na noze v ceně 3.540 Kč za kus a 815 ks
skleněných talířů v ceně 3.325 Kč za kus, vše celkem za 17.206.715 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 26.9.2008 a faktury č. 0032/08 ze dne
25.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 1.539 ks skleněných mís nízkých v ceně
3.140 Kč za kus a 2.199 ks skleněných mís v ceně 3.430 Kč za kus, vše celkem za
12.375.030 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 29.9.2008 a faktury č. 0033/08 ze dne
26.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 1.801 ks skleněných mís v ceně 3.430 Kč za
kus, celkem za 6.177.430 Kč,
tedy celkem 6.500 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.140 Kč za kus, 1.375 ks
skleněných mís na noze v ceně 3.540 Kč za kus, 6.000 ks skleněných mís v ceně
3.525 Kč za kus, 4.000 ks skleněných mís v ceně 3.430 Kč za kus a 6.000 ks
skleněných talířů v ceně 3.325 Kč za kus, celkem za 80.097.500 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 1.10.2008 a faktury č. 0034/08 ze dne
30.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 1073 Abbott st.,
L9T5P4 Milton, Ontario, Kanada, tel. 416-854-8641, 5.040 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 14.742.000 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 8.446.668 Kč.
Společnost B. nakoupila:
a) na základě faktur č. 6120080029 ze dne 23.6.2008, č. 6120080030 ze dne
24.6.2008, č. 6120080031 ze dne 25.6.2008 a č. 6120080032 ze dne 30.6.2008 od
společnosti J. celkem 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.500 Kč za kus (bez DPH)
a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.300 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za
40.800.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008028
ze dne 20.6.2008, č. 2008029 ze dne 23.6.2008 , č. 2008030 ze dne 24.6.2008 a
č. 2008031 ze dne 27.6.2008 od společnosti R. C. celkem 6.000 ks skleněných mís
v ceně 3.495 Kč za kus (bez DPH) a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.295 Kč
za kus (bez DPH), vše celkem za 40.740.000 Kč (bez DPH), společnost R. C.
nakoupila na základě faktur č. 20027 ze dne 17.6.2008, č. 20028 ze dne
18.6.2008 , č. 20029 ze dne 19.6.2008 a č. 20030 ze dne 20.6.2008 od
společnosti P. celkem 6.000 ks skleněných mís v ceně 3.490 Kč za kus (bez DPH)
a 6.000 ks skleněných talířů v ceně 3.290 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za
40.680.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/024
ze dne 16.6.2008, č. 2008/025 ze dne 17.6.2008 , č. 2008/026 ze dne 18.6.2008 a
č. 2008/027 ze dne 19.6.2008od společnosti C. s. d., XY, celkem 6.000 ks
skleněných mís v ceně 3.485 Kč za kus (bez DPH) a 6.000 ks skleněných talířů v
ceně 3.285 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 40.620.000 Kč (bez DPH),
b) na základě faktur č. 2008034 ze dne 24.7.2008, č. 2008035 ze dne 25.7.2008 a
č. 2008036 ze dne 26.8.2008 od společnosti R. C. celkem 6.500 ks skleněných mís
nízkých v ceně 3.100 Kč za kus (bez DPH), 1.375 ks skleněných mís na noze v
ceně 3.500 Kč za kus (bez DPH) a 4.000 ks skleněných mís v ceně 3.400 Kč za kus
(bez DPH), vše celkem za 38.562.500 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na
základě faktur č. 20033 ze dne 16.7.2008, č. 20034 ze dne 17.7.2008, č. 20035
ze dne 18.7.2008, č. 20036 ze dne 21.7.2008 a č. 20037 ze dne 20.8.2008 od
společnosti P. celkem 16.000 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.090 Kč za kus
(bez DPH), 1.375 ks skleněných mís na noze v ceně 3.490 Kč za kus (bez DPH) a
4.000 ks skleněných mís v ceně 3.395 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za
67.818.750 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur č. 2008/028
ze dne 15.7.2008, č. 2008/029 ze dne 16.7.2008, č. 2008/030 ze dne 17.7.2008,
č. 2008/031 ze dne 18.7.2008 a č. 2008/032 ze dne 18.8.2008 od společnosti C.
s. d., XY, celkem 16.000 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.084 Kč za kus (bez
DPH), 1.375 ks skleněných mís na noze v ceně 3.480 Kč za kus (bez DPH) a 4.000
ks skleněných mís v ceně 3.389 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 67.685.000 Kč
(bez DPH),
7) 24.11.2008 za období říjen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
9.565.360 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 17.10.2008 a faktury č. 0035/08 ze dne
16.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo
Street, 15A 3V3 Mississauga, Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.040 setů
porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za
14.742.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 21.10.2008 a faktury č. 0036/08 ze dne
20.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo
Street, 15A 3V3 Mississauga, Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.040 setů
porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za
14.742.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.10.2008 a faktury č. 0037/08 ze dne
21.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo
Street, 15A 3V3 Mississauga, Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.040 setů
porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za
14.742.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 23.10.2008 a faktury č. 0038/08 ze dne
22.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti ATLANTIC TRADING, 2380 Tedlo
Street, 15A 3V3 Mississauga, Ontario, Kanada, tel. 0019052762222, 5.200 setů
porcelánových talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za
15.210.000 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.565.360 Kč.
8) 18.12.2008 za období listopad 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
9.798.592 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 18.11.2008 a faktury č. 0039/08 ze dne
18.11.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 5.760 setů porcelánových talířů s motivem
Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 16.848.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 19.11.2008 a faktury č. 0040/08 ze dne
19.11.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 5.760 setů porcelánových talířů s motivem
Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 16.848.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 19.11.2008 a faktury č. 0041/08 ze dne
19.11.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 5.840 setů porcelánových talířů s motivem
Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 17.082.000 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.647.820 Kč.
9) 26.1.2009 za období prosinec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
9.843.669 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 16.12.2008 a faktury č. 0042/08 ze dne
15.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 2.720 setů porcelánových talířů s motivem
Picasso v ceně 5.840 Kč za set, celkem za 15.884.800 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 17.12.2008 a faktury č. 0043/08 ze dne
16.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 2.720 setů porcelánových talířů s motivem
Picasso v ceně 5.840 Kč za set, celkem za 15.884.800 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.12.2008 a faktury č. 0044/08 ze dne
22.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti TSHAROKET ALRWAD, GARGESH 48,
TRIPOLI, Libye, tel. 00218916203313, 1.600 setů porcelánových talířů s motivem
Picasso v ceně 5.840 Kč za set a 3.700 setů porcelánových talířů v ceně 2.925
Kč za set, vše celkem za 20.166.500 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.843.669 Kč.
10) 25.2.2009 za období leden 2009 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
9.840.860 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 28.1.2009 a faktury č. 0001/09 ze dne
27.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti ALNAIROOZ GENERAL TRADING (L.L.C.),
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 6.120 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 17.901.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 28.1.2009 a faktury č. 0002/09 ze dne
27.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti ALNAIROOZ GENERAL TRADING (L.L.C.),
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 6.120 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 17.901.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 29.1.2009 a faktury č. 0003/09 ze dne
28.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti ALNAIROOZ GENERAL TRADING (L.L.C.),
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 5.620 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.925 Kč za set, celkem za 16.438.500 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.840.860 Kč.
Společnost B. nakoupila na základě faktur č.
2008036-037,042-047,051,054-060,063 za období od 26.8.2008 do 22.12.2008 od
společnosti R. C. celkem 64.280 setů porcelánových talířů v ceně 2.900 Kč za
set (bez DPH) a 7.040 setů porcelánových talířů v ceně 5.800 Kč za set (bez
DPH), vše celkem za 227.244.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na
základě faktur č. 20037-040,042-050,052-054,057-060 za období od 20.8.2008 do
19.12.2008 od společnosti P. celkem 142.470 setů porcelánových talířů v ceně
2.890 Kč za set (bez DPH) a 15.840 setů porcelánových talířů v ceně 5.780 Kč za
set (bez DPH), vše celkem za 503.293.5000 Kč (bez DPH), společnost P. nakoupila
na základě faktur č. 2008/032-039 za období od 18.8.2008 do 23.9.2008 od
společnosti C. s. d., XY, celkem 56.080 setů porcelánových talířů v ceně 2.885
Kč za set (bez DPH), celkem za 161.790.800 Kč a dále v přesně nezjištěných
termínech v období od 1.10.2008 do 19.12.2008 dalších 86.390 setů se 3 ks
talířů a 15.840 setů s 6 ks talířů,
11) 25.6.2009 za období květen 2009 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
9.936.598 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 20.5.2009 a faktury č. 0015/09 ze dne
19.5.2009 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKET ALBASHER, Suklama,
Tripoli, Libye, tel. 00218925202855, 3.600 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus,
300 ks svetrů v ceně 3.990 Kč za kus a 280 ks mikin v ceně 3650 Kč za kus, vše
celkem za 14.783.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.5.2009 a faktury č. 0016/09 ze dne
20.5.2009 vyvezla společnost B. společnosti TASHAROKET ALBASHER, Suklama,
Tripoli, Libye, tel. 00218925202855, 3.400 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus,
350 ks svetrů v ceně 3.990 Kč za kus, 300 ks mikin v ceně 3650 Kč za kus a 600
ks kalhot v ceně 3820 Kč za kus, vše celkem za 16.649.500 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 5.972.175 Kč,
přičemž společnost B. nakoupila předmětné polokošile, svetry, mikiny a kalhoty
na základě faktur č. 6120080006 ze dne 25.2.2008, č. 6120080007 ze dne
26.2.2008, č. 6120080011 ze dne 19.3.2008 a č. 6120080012 ze dne 20.3.2008 od
společnosti J. (viz výše pod bodem 3).
Způsob realizace obchodů se vymykal běžným obchodním zvyklostem, obchody byly
prováděny bez písemných smluv v řetězcích s minimálním navyšováním cen, bez
adekvátní kontroly, pojištění a zajištění plnění a bez úhrady vykazovaných
plnění jednotlivými subjekty či jejího vymáhání, když platby na účtech se
týkaly téměř výhradně inkasa a vybírání odpočtů DPH.
Popsané obchody obžalovaní uskutečnili ve společném záměru a s vědomím, že
nebudou sloužit k reálné ekonomické činnosti jednotlivých obchodních
společností a s vědomím, že jde o pouhé předstírání obchodní činnosti za účelem
získání neoprávněné daňové výhody spočívající v umělém vytvoření, uplatnění a
následné výplatě vysokých nadměrných odpočtů DPH za předstíranou obchodní
činnost - vývoz zboží v rozporu s ustanovením § 66 zákona č. 235/2004 Sb. o
dani z přidané hodnoty.
Za období od ledna 2008 do května 2009 podal obžalovaný P. S. za společnost B.
u Finančního úřadu Brno I přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých
požadoval nadměrný odpočet ve výši celkem 136.795.238 Kč, který byl v plné výši
vyplacen,
přičemž na základě dokladů předložených k jednotlivým vývozům popsaným pod body
1) - 11) vylákali obžalovaní výhodu na dani z přidané hodnoty
P. S. ve výši 73.763.962 Kč,
D. M. ve výši 34.201.585 Kč,
R. P. ve výši 73.763.962 Kč,
M. K. ve výši 73.763.962 Kč
ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno I, Příkop 25, Brno.
B)
Y. M. N. M. jako jednal jednatel společnosti B., se sídlem XY (dále jen
společnost B.), R. P. jako jednatel společnosti R. C., se XY (dále jen
společnost R. C.), D. M. jako předseda představenstva společnosti J., se XY
(dále jen společnost J.) a M. K. jako jednatel společnosti P., se sídlem XY
(dále jen společnost P.)
v úmyslu společným jednáním vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, v období
minimálně od ledna 2008 do února 2009 vytvořili řetězec obchodních společností,
v jehož rámci vystavovali a podepisovali účetní doklady, zejména faktury
dokladující uskutečnění zdanitelných plnění.
Všichni si byli vědomi skutečnosti, že jediným účelem obchodních transakcí
nebylo dosažení zisku z řádné podnikatelské činnosti reálným prodejem dříve
pořízeného zboží, nýbrž pouze získání neoprávněných nadměrných odpočtů DPH v
souvislosti s deklarovaným vývozem předmětného zboží posledním článkem řetězce.
Obžalovaný Y. M. N. M. zahrnul níže uvedené faktury a další navazující daňové
doklady odrážející nadhodnocené plnění do účetnictví společnosti B. a za tuto
společnost, jakožto plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím
s daňovým identifikačním číslem CZ XY pak podal u Finančního úřadu Brno I.
daňová přiznání k dani z přidané hodnoty:
1) 26.5.2008 za období duben 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 6.246.822
Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě
daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.4.2008 a faktury č. 12008 ze dne
9.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20,
Tripoli, Libye, tel. 0021821503967, 10.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč
za kus, celkem za 4.650.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.4.2008 a faktury č. 22008 ze dne
9.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20,
Tripoli, Libye, tel. 0021821503967, 10.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč
za kus, celkem za 4.650.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 11.4.2008 a faktury č. 32008 ze dne
11.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20,
Tripoli, Libye, tel. 0021821503967, 9.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč za
kus, celkem za 4.185.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 11.4.2008 a faktury č. 42008 ze dne
11.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasrkjat Almanahl, Fslom 20,
Tripoli, Libye, tel. 0021821503967, 9.000 ks dámských kalhotek v ceně 465 Kč za
kus, celkem za 4.185.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 14.4.2008 a faktury č. 52008 ze dne
14.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli,
Libye, tel. 00218926453370, 850 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus,
celkem za 2.099.500 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 14.4.2008 a faktury č. 62008 ze dne
14.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli,
Libye, tel. 00218926453370, 850 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus,
celkem za 2.099.500 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.4.2008 a faktury č. 72008 ze dne
15.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli,
Libye, tel. 00218926453370, 900 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus,
celkem za 2.223.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.4.2008 a faktury č. 82008 ze dne
15.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit al bawadi, Tripoli,
Libye, tel. 00218926453370, 900 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus,
celkem za 2.223.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 18.4.2008 a faktury č. 92008 ze dne
18.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Almanahl, Tripoli,
Libye, tel. 00218925073941, 520 ks kalhot v ceně 3.780 Kč za kus a 2.885 ks
polokošil v ceně 3.490 Kč za kus, vše celkem za 12.034.250 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 22.4.2008 a faktury č. 10/2008 ze dne
22.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Almanhal, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925614417, 530 ks svetrů v ceně 3.980 Kč za kus,
2.885 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus a 490 ks mikin v ceně 3.650 Kč za
kus, vše celkem za 13.966.550 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 24.4.2008 a faktury č. 11/2008 ze dne
24.4.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Almanhal, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925614417, 3.500 ks polokošil v ceně 3.490 Kč za kus,
celkem za 12.215.000 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 6.246.822 Kč,
Toto zboží nakoupila společnost B. na základě faktury č. 6120080002 ze dne
28.1.2008 od společnosti J. 38.000 ks dámských kalhotek v ceně 450 Kč za kus
(bez DPH), celkem za 17.100.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na
základě faktury č. 2008002 ze dne 22.1.2008 od společnosti R. C. 38.000 ks
dámských kalhotek v ceně 449 Kč za kus (bez DPH), celkem za 17.062.000 Kč (bez
DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 28002 ze dne 21.1.2008 od společnosti P. 38.000
ks dámských kalhotek v ceně 448 Kč za kus (bez DPH), celkem za 17.024.000 Kč
(bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury č. 2008/002 ze dne
18.1.2008 od společnosti C. s. d., XY, 38.000 ks dámských kalhotek v ceně 447
Kč za kus (bez DPH), celkem za 16.986.000 Kč (bez DPH),
dále společnost B. nakoupila na základě faktury č. 6120080001 ze dne 25.1.2008
od společnosti J. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.450 Kč za kus (bez
DPH), celkem za 8.575.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě
faktury č. 2008001 ze dne 21.1.2008 od společnosti R. C. 3.500 ks skleněných
stojánků v ceně 2.444 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.554.000 Kč (bez DPH),
společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 28001 ze dne 18.1.2008 od
společnosti P. 3.500 ks skleněných stojánků v ceně 2.440 Kč za kus (bez DPH),
celkem za 8.540.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury
č. 2008/001 ze dne 17.1.2008 od společnosti C. s. d., XY, IČ: XY, 3.500 ks
skleněných stojánků v ceně 2.438 Kč za kus (bez DPH), celkem za 8.533.000 Kč
(bez DPH),
dále společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080008 ze dne 27.2.2008,
č. 6120080009 ze dne 28.2.2008 a č. 6120080014 ze dne 24.3.2008 od společnosti
J. celkem 9.270 ks polokošil v ceně 3.450 Kč za kus (bez DPH), 490 ks mikin v
ceně 3.600 Kč za kus (bez DPH), 520 ks kalhot v ceně 3.720 Kč za kus (bez DPH)
a 530 ks svetrů v ceně 3.950 Kč za kus (bez DPH), vše celkem za 37.773.400 Kč,
společnost J. nakoupila předmětné polokošile, mikiny, kalhoty a svetry na
základě faktur č. 2008007 ze dne 21.2.2008, č. 2008008 ze dne 22.2.2008, č.
2008010 ze dne 17.3.2008 a č. 2008011 ze dne 18.3.2008 od společnosti R. C. –
viz výše pod bodem A 3),
2) 25.6.2008 za období květen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
7.472.351 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B. podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.5.2008 a faktury č. 12/2008 ze dne
15.5.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al BAWADI, Sugtalat 5,
Tripoli, Libye, tel. 00218928260453, skleněné zboží, a to 80 ks karaf v ceně
2.060 Kč za kus, 50 ks vodních setů v ceně 2.750 Kč za kus, 20 ks dochucovadel
v ceně 1.990 Kč za kus, 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.930 Kč za kus, 500
ks broušených váz v ceně 3.930 Kč za kus, 432 setů broušených mís v ceně 3.820
Kč za set a 390 ks svícnů v ceně 2.260 Kč za kus, celkem za 18.593.740 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 3.532.810 Kč,
společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080013 ze dne 21.3.2008 a č.
6120080014 ze dne 24.3.2008 od společnosti J. 80 ks karaf v ceně 1.990 Kč za
kus (bez DPH), 50 ks vodních setů v ceně 2.680 Kč za kus (bez DPH), 20 ks
dochucovadel v ceně 1.920 Kč za kus (bez DPH), 3.500 ks čajových souprav v ceně
3.880 Kč za kus (bez DPH), 500 ks broušených váz v ceně 3.870 Kč za kus (bez
DPH), 432 setů broušených mís v ceně 3.760 Kč za set (bez DPH) a 390 ks svícnů
v ceně 2.200 Kč za kus (bez DPH), celkem za 18.328.920 Kč (bez DPH), společnost
J. nakoupila na základě faktur č. 2008013 ze dne 20.3.2008 a č. 2008012 ze dne
19.3.2008 od společnosti R. C. 80 ks karaf v ceně 1.990 Kč za kus (bez DPH), 50
ks vodních setů v ceně 2.680 Kč za kus (bez DPH), 20 ks dochucovadel v ceně
1.920 Kč za kus (bez DPH), 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.880 Kč za kus
(bez DPH), 500 ks broušených váz v ceně 3.870 Kč za kus (bez DPH), 432 ks
broušených mís v ceně 3.760 Kč za set (bez DPH) a 390 ks svícnů v ceně 2.200 Kč
za kus (bez DPH), celkem za 18.328.920 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila
na základě faktur č. 20010 ze dne 17.3.2008 a č. 20011 ze dne 18.3.2008 od
společnosti P. 80 ks karaf v ceně 1.975 Kč za kus (bez DPH), 50 ks vodních setů
v ceně 2.665 Kč za kus (bez DPH), 20 ks dochucovadel v ceně 1.905 Kč za kus
(bez DPH), 3.500 ks čajových souprav v ceně 3.865 Kč za kus (bez DPH), 500 ks
broušených váz v ceně 3.855 Kč za kus (bez DPH), 432 ks broušených mís v ceně
3.745 Kč za set (bez DPH) a 390 ks svícnů v ceně 2.185 Kčza kus (bez DPH),
celkem za 18.254.340 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur
č. 2008/010 ze dne 14.3.2008 a č. 2008/011 ze dne 17.3.2008 od společnosti C.
s. d., XY, ks karaf v ceně 1.875 Kč za kus (bez DPH), 50 ks vodních setů v ceně
2.465 Kč za kus (bez DPH), 20 ks dochucovadel v ceně 1.705 Kč za kus (bez DPH),
3.500 ks čajových souprav v ceně 3.855 Kč za kus (bez DPH), 500 ks broušených
váz v ceně 3.845 Kč za kus (bez DPH), 432 ks broušených mís v ceně 3.735 Kč za
set (bez DPH) a 390 ks svícnů v ceně 2.160 Kč za kus (bez DPH), celkem za
18.178.270 Kč (bez DPH),
3) 25.8.2008 za období červenec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
5.596.188 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 4.7.2008 a faktury č. 13/2008 ze dne
4.7.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, 12.900 ks kalhot různých druhů v ceně
1.595 Kč za kus, celkem za 20.575.500 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 14.7.2008 a faktury č. 14/2008 ze dne
14.7.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, 1.080 ks kalhot, 1.345 ks sukní, 575 ks
bund, 155 ks sak, 1.300 ks triček, 3.445 ks košil a 300 ks halenek, vše v ceně
1.595 Kč za kus, celkem za 13.079.000 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 5.596.188 Kč,
společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080017 ze dne 23.4.2008, č.
6120080018 ze dne 24.4.2008 a č. 6120080025 ze dne 29.5.2008 od společnosti J.
25.800 ks blíže nespecifikovaného textilního zboží v ceně 1.580 Kč za kus (bez
DPH), celkem za 40.764.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě
faktur č. 2008016 ze dne 18.4.2008, č. 2008017 ze dne 21.4.2008 a č. 2008024 ze
dne 29.5.2008 od společnosti R. C. 20.800 ks blíže nespecifikovaného textilního
zboží v ceně 1.577 Kč za kus (bez DPH), 3.800 ks kalhot, 900 ks košil, 300 ks
halenek, vše v ceně 1.577 Kč za kus (bez DPH), celkem 25.800 ks textilu za
40.686.600 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20014
ze dne 16.4.2008, č. 20015 ze dne 17.4.2008 a č. 20022 ze dne 28.5.2008 od
společnosti P. 19.980 ks kalhot, 2.145 ks košil, 300 ks halenek, 1.345 ks
sukní, 575 ks bund, 155 ks sak a 1.300 ks triček, vše v ceně 1.574 Kč za kus
(bez DPH), celkem 25.800 ks textilu za 40.609.200 Kč (bez DPH) a společnost P.
nakoupila na základě faktur č. 2008/013 ze dne 9.4.2008, č. 2008/014 ze dne
10.4.2008 a č. 2008/019 ze dne 27.5.2008 od společnosti C. s. d., XY,19.980 ks
dámských kalhotek, 2.144 ks košil, 300 ks halenek, 1.345 ks sukní, 575 ks bund,
195 ks sak a 1.300 ks triček, vše v ceně 1.572 Kč za kus (bez DPH), celkem
25.839 ks textilu za 40.618.908 Kč (bez DPH),
4) 23.9.2008 za období srpen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 8.464.155
Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě
daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 4.8.2008 a faktury č. 16/2008 ze dne
4.8.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, 6.037 ks skleněných mís v ceně 3.505 Kč za
kus, celkem za 21.159.685 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 5.8.2008 a faktury č. 17/2008 ze dne
5.8.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, 3.963 ks skleněných mís v ceně 3.505 Kč za
kus a 1.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.125 Kč za kus, celkem za
19.515.315 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 7.728.250 Kč,
společnost B. nakoupila na základě faktur č. 6120080026 ze dne 16.6.2008, č.
6120080027 ze dne 17.6.2008 a č. 6120080028 ze dne 18.6.2008 od společnosti J.
10.000 ks skleněných mís v ceně 3.480 Kč za kus (bez DPH) a 1.800 ks skleněných
mís nízkých v ceně 3.100 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.380.000 Kč (bez
DPH), společnost J. nakoupila na základě faktur č. 2008025 ze dne 13.6.2008, č.
2008026 ze dne 16.6.2008 a č. 2008027 ze dne 17.6.2008 od společnosti R. C.
10.000 ks skleněných mís v ceně 3.475 Kč za kus (bez DPH) a 1.800 ks skleněných
mís nízkých v ceně 3.095 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.321.000 Kč (bez
DPH), společnost R. C. nakoupila na základě faktur č. 20023 ze dne 10.6.2008,
č. 20024 ze dne 11.6.2008, č. 20025 ze dne 12.6.2008 a č. 20026 ze dne
13.6.2008 od společnosti P. 10.000 ks skleněných mís v ceně 3.470 Kč za kus
(bez DPH) a 1.800 ks skleněných mís nízkých v ceně 3.090 Kč za kus (bez DPH),
celkem za 40.262.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktur
č. 2008/020 ze dne 9.6.2008, č. 2008/021 ze dne 10.6.2008, č. 2008/022 ze dne
11.6.2008 a č. 2008/023 ze dne 12.6.2008 od společnosti C. s. d., XY, IČ: XY
10.000 ks skleněných mís v ceně 3.465 Kč za kus (bez DPH) a 1.800 ks skleněných
mís nízkých v ceně 3.085 Kč za kus (bez DPH), celkem za 40.203.000 Kč (bez DPH),
5) 27.10.2008 za období září 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 8.469.400
Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě
daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 3.9.2008 a faktury č. 19/2008 ze dne
3.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, 4.700 ks skleněných mís nízkých v ceně
3.130 Kč za kus, celkem za 14.711.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 2.9.2008 a faktury č. 18/2008 ze dne
2.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit Al MANAHEL, Fashlom 15,
Tripoli, Libye, tel. 00218925073941, 4.800 ks skleněných mís nízkých v ceně
3.130 Kč za kus, celkem za 15.024.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 24.9.2008 a faktury č. 20/2008 ze dne
24.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat generaltrading, Misurata
30, Misurata, Libye, tel. 0021892512626911, 8.000 setů porcelánových talířů s
motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 23.360.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 25.9.2008 a faktury č. 21/2008 ze dne
25.9.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat general trading, Misurata
30, Misurata, Libye, tel. 0021892512626911, 7.360 setů porcelánových talířů s
motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 21.491.200 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 8.469.400 Kč,
přičemž společnost B. nakoupila na základě faktur č. 2008032 ze dne 22.7.2008 a
č. 2008033 ze dne 23.7.2008 od společnosti R. C. 9.500 ks skleněných mís
nízkých v ceně 3.100 Kč za kus (bez DPH), celkem za 29.450.000 Kč (bez DPH),
společnost R. C. nakoupila předmětné mísy nízké na základě faktur č. 20033 ze
dne 16.7.2008, č. 20034 ze dne 17.7.2008, č. 20035 ze dne 18.7.2008 a č. 20036
ze dne 21.7.2008 od společnosti P. - viz výše pod bodem A 6b),
6) 25.11.2008 za období říjen 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
9.449.751 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 9.10.2008 a faktury č. 23/2008 ze dne
9.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat general trading, Misurata
30, Misurata, Libye, tel. 0021892512626911, 7.360 setů porcelánových talířů s
motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 21.491.200 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 8.10.2008 a faktury č. 22/2008 ze dne
8.10.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alwahat general trading, Misurata
30, Misurata, Libye, tel. 0021892512626911, 8.000 setů porcelánových talířů s
motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 23.360.000 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 8.521.728 Kč,
7) 23.1.2008 za období prosinec 2008 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH
9.842.070 Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty
na základě daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 15.12.2008 a faktury č. 24/2008 ze dne
15.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C.,
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 8.575 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 25.039.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 16.12.2008 a faktury č. 25/2008 ze dne
16.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C.,
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 8.575 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 25.039.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 17.12.2008 a faktury č. 26/2008 ze dne
17.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C.,
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 4.400 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 5.830 Kč za set, celkem za 25.652.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 18.12.2008 a faktury č. 27/2008 ze dne
18.12.2008 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C.,
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 4.400 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 5.830 Kč za set, celkem za 25.652.000 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.842.070 Kč,
8) 25.2.2009 za období leden 2009 s požadavkem nadměrného odpočtu DPH 9.841.307
Kč, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě
daňových dokladů vystavených společností B., podle kterých
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 5.1.2009 a faktury č. 28/2009 ze dne
5.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti Tasharokit AL Bawadi, AL chumes 22,
Libye, tel. 00218912186260, 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.490 Kč za
kus, celkem za 7.470.000 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 23.1.2009 a faktury č. 1/2009 ze dne
23.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C.,
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 8.930 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 26.075.600 Kč,
- na základě vývozního dokladu XY ze dne 26.1.2009 a faktury č. 2/2009 ze dne
26.1.2009 vyvezla společnost B. společnosti Alnairooz general trading L.L.C.,
P.O.Box 86787, Dubai Branch, U.A.E., tel. 04-2773977, 8.930 setů porcelánových
talířů s motivem Picasso v ceně 2.920 Kč za set, celkem za 26.075.600 Kč,
a tím vylákal výhodu na DPH ve výši 9.841.307 Kč,
společnost B. nakoupila na základě faktur č. 2008038-041,048-
050,052-053,061-062,064 za období od 28.8.2008 do 22.12.2008 od společnosti R.
C. celkem 65.730 setů porcelánových talířů v ceně 2.900 Kč za set (bez DPH) a
8.800 setů porcelánových talířů v ceně 5.800 Kč za set (bez DPH), vše celkem za
241.657.000 Kč (bez DPH), společnost R. C. nakoupila předmětné talíře na
základě faktur č. 20037-040,042-050,052-054,057-060 za období od 20.8.2008 do
19.12.2008 od společnosti P. - viz výše pod bodem A 10),
dále společnost B. nakoupila na základě faktury č. 6120080023 ze dne 27.5.2008
od společnosti J. 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.480 Kč za kus (bez
DPH), celkem za 7.440.000 Kč (bez DPH), společnost J. nakoupila na základě
faktury č. 2008022 ze dne 27.5.2008 od společnosti R. C. 3.000 ks skleněných
stojánků v ceně 2.475 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.425.000 Kč (bez DPH),
společnost R. C. nakoupila na základě faktury č. 20020 ze dne 26.5.2008 od
společnosti P. 3.000 ks skleněných stojánků v ceně 2.470 Kč za kus (bez DPH),
celkem za 7.410.000 Kč (bez DPH) a společnost P. nakoupila na základě faktury
č. 2008/017 ze dne 24.5.2008 od společnosti C. s. d., XY, 3.000 ks skleněných
stojánků v ceně 2.465 Kč za kus (bez DPH), celkem za 7.395.000 Kč (bez DPH).
Způsob realizace obchodů se vymykal běžným obchodním zvyklostem, obchody byly
prováděny bez písemných smluv v řetězcích s minimálním navyšováním cen, bez
adekvátní kontroly, pojištění a zajištění plnění a bez úhrady vykazovaných
plnění jednotlivými subjekty či jejího vymáhání, když platby na účtech se
týkaly téměř výhradně inkasa a vybírání odpočtů DPH.
Popsané obchody obžalovaní uskutečnili ve společném záměru a s vědomím, že
nebudou sloužit k reálné ekonomické činnosti jednotlivých obchodních
společností a s vědomím, že jde o pouhé předstírání obchodní činnosti za účelem
získání neoprávněné daňové výhody spočívající v umělém vytvoření, uplatnění a
následné výplatě vysokých nadměrných odpočtů DPH za předstíranou obchodní
činnost - vývoz zboží v rozporu s ustanovením § 66 zákona č. 235/2004 Sb. o
dani z přidané hodnoty.
Za období od ledna 2008 do ledna 2009 podal obžalovaný Y. M. N. M. za
společnost B. u Finančního úřadu Brno I přiznání k dani z přidané hodnoty, ve
kterých požadoval nadměrný odpočet ve výši celkem 98.304.222 Kč, který byl v
plné výši vyplacen,
přičemž na základě dokladů předložených k jednotlivým vývozům popsaným pod body
1) - 8) vylákali obžalovaní výhodu na dani z přidané hodnoty
Y. M. N. M. ve výši 59.778.962 Kč,
D. M. ve výši 24.523.370 Kč,
R. P. ve výši 59.778.962 Kč,
M. K. ve výši 59.778.962 Kč
ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno I, Příkop 25, Brno.“
Obvinění byli odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestům odnětí
svobody v trvání 8 let a 3 měsíců (P. S. – za jednání popsané pod písmenem A),
8 let (Y. M. N. M. – za jednání popsané pod písmenem B), 8 let a 6 měsíců (R.
P. a M. K. – za jednání popsaná pod písmeny A a B) a 7 let a 6 měsíců (D. M. –
za jednání popsaná pod písmeny A a B). Obviněný D. M. byl pro výkon tohoto
trestu zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Ostatní obvinění byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice se zvýšenou
ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněným byl dále uložen peněžitý trest podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněnému P. S. byl uložen ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč,
přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl
stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání
6 měsíců. Obviněnému R. P. ve výměře 350 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven
podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 7
měsíců. Obviněnému D. M. ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven
podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4
měsíců. Obviněnému M. K. ve výměře 350 denních sazeb pod 1 000 Kč, přičemž pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven
podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl všem obviněným uložen rovněž trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního
orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a
družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní
smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné
smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva, a
to v trvání 5 let.
Obviněným P. S., D. M., R. P. a M. K. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena
povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro
Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, společně a
nerozdílně částku ve výši 34 201 585 Kč.
Obviněným P. S., R. P. a M. K. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena
povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro
Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, společně a
nerozdílně částku ve výši 39 562 377 Kč.
Obviněným Y. M. N. M., D. M., R. P. a M. K. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu
úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno,
společně a nerozdílně částku ve výši 24 523 370 Kč.
Obviněným Y. M. N. M., R. P. a M. K. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena
povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro
Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, společně a
nerozdílně částku ve výši 35 255 592 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj,
Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, 604 23 Brno, odkázán se zbytkem
uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Všichni obvinění si proti tomuto rozsudku podali odvolání, o nichž rozhodl
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018,
tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018
(dále také jen „napadené usnesení“), napadli všichni obvinění prostřednictvím
svých obhájců dovoláním.
Obviněný P. S. dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., jelikož podle něj bylo napadeným usnesením zamítnuto jeho odvolání,
přestože rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Skutek byl podle jeho názoru nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nesprávné právní posouzení
spatřoval v absenci objektivní i subjektivní stránky, v absenci řádného
vyčíslení nebo určení rozsahu vylákání neoprávněné výhody a také v nesprávně
učiněném závěru o spáchání činu nejméně se dvěma osobami.
K námitce ohledně absence objektivní stránky uvedl, že soudy sice dospěly k
závěru, že vykonávaná činnost nebyla reálnou ekonomickou činností, nýbrž pouze
činností předstíranou s cílem získat neoprávněné daňové výhody, on však
obchodní činnost vykonával podle platných předpisů, neměl pochyb o faktickém
dodavateli obchodní komodity a v tomto status quo je přesvědčen o tom, že jeho
činnost byla reálnou ekonomickou činností a měla reálný a faktický ekonomický
smysl. Při své činnosti dodržoval zákon o účetnictví, řádně zachytil veškeré
transakce své ekonomické činnosti v podkladech, které posléze použil v daňovém
řízení a v souladu s podmínkami zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, uplatnil nárok na odpočet daně při
vývozu zboží do zahraničí. Po celou dobu své činnosti měl rovněž k dispozici
pro správce daně faktury, pro celní úřad doklady, jakož i veškerou přepravní
dokumentaci apod. V této souvislosti obviněný poukázal na svědecké výpovědi
pracovníků celního úřadu, finančního úřadu a zástupců přepravních společností,
když všechny tyto osoby potvrdily existenci obchodovaného zboží a neuvedly
jakoukoliv okolnost, čímž by zpochybnily jeho kvalitu nebo kvantitu.
Obchodované zboží bylo přitom následně v cílových destinacích převzato
oprávněnými osobami. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že neprojevily
potřebu vyhodnotit řádně vedené účetnictví, podaná daňová přiznání ve spojení s
obchodními transakcemi, z kterých by byla do věci vnesena „čistota“ jeho
podnikatelské činnosti.
Obviněný dále namítal, že veškeré nesrovnalosti, porušení právních předpisů
nebo podvodná jednání se primárně vztahovaly toliko k C. s. d. Z provedeného
dokazování nevyplývá, že by se jakkoli na tvorbě podvodného scénáře podílel,
neznal žádné podvodné články řetězce a v žádném případě nezamýšlel získat od
státu neoprávněnou výhodu na dani. V tomto směru vyjádřil svůj názor o zcela
nelogickém postupu orgánů činných v trestním řízení. Rovněž poukázal na to, že
neměl žádný důvod pochybovat o integritě svého obchodního partnera, od kterého
odebíral zboží. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Afs 170/2016 a rovněž na rozhodnutí
Soudního dvora Evropské unie ve věci C-227/14 PPUH. V návaznosti na to pak
uvedl, že neměl žádné informace o účasti družstva C. s. d. nebo společnosti P.
na obchodním řetězci. Přezkum jeho činnosti by proto měl být posuzován pouze v
kontextu obchodní spolupráce se společností J., potažmo R. C. Nemohl totiž jít
nad rámec spolupráce a zjišťovat informace o dodavatelích svých dodavatelů,
když k tomu neměl ani dostupné nástroje, přičemž z hlediska obchodního zájmu,
kvality zboží, možnosti jeho zobchodování, cenové kalkulace apod. se nenabízely
žádné indicie k podezření, jež by zakládalo úsudek k odstoupení od obchodního
kontraktu. Postup orgánů činných v trestním řízení se však opíral o nebezpečnou
presumpci podvodného jednání, když od počátku trestního řízení bylo podle nich
postaveno na jisto, že celý řetězec obchodních společností operoval
koordinovaně se společným cílem vylákat neoprávněné výhody na dani z přidané
hodnoty (dále také jen „DPH“). V této souvislosti následně odkázal na stěžejní
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017, v němž
shledal podobnost ve skutkových okolnostech s daným případem.
Obviněný uzavřel, že v jeho případě nedošlo ke spolehlivému prokázání účasti na
podvodu, nejednalo se v jeho postavení ani o obchod s reálně neexistujícím
zbožím ani o obchodní transakci, která by skutečně neproběhla. Všechny
skutečnosti naopak svědčí o opaku. Na základě toho proto namítal, že se soudy
dopustily nesprávného právního posouzení skutku, když učinily závěr o tom, že
se dopustil trestného činu uvedeného v § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr totiž vůbec nevyplývá ze skutkových
zjištění, nýbrž je postaven na nebezpečných presumpcích. Připomenul pak ještě
nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, z nějž se
podává, že ani jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit
spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být
vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem
stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností
tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v extrémním rozporu s
vlastním obsahem provedených důkazů.
Další námitky obviněného se týkaly absence subjektivní stránky, resp. toho, že
ani z jednoho rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, z jakých konkrétních
skutečností byl dovozen jeho přímý úmysl, a proto jsou v této části
nepřezkoumatelná. I v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího či
Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy
prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Soudy nižších
stupňů v jeho případě však postupovaly v rozporu s touto judikaturou, neboť
zavinění ve formě úmyslu o žádnou konkrétně zjištěnou okolnost neopřely.
Na tomto místě znovu uvedl, že svoji ekonomickou činnost uskutečňoval
standardním způsobem, když obchodoval s reálně existujícím obchodním subjektem,
s faktickým zkontrolovaným zbožím, které bylo řádně vyvezeno mimo Evropskou
unii. Toto zboží nakoupil od svého obchodního partnera bez vědomí existence
jakékoliv daňové nesrovnalosti na počátku obchodního řetězce. Jestliže soudy
nižších stupňů připustily existenci zboží a z provedeného dokazování vyplývá,
že se zbožím disponoval, pak měly připustit, že měl objektivně právo na to, aby
se jeho výdaje odrazily v jeho daňové povinnosti. Automaticky učiněný závěr o
jeho přímém úmyslu zkrátit daň je nepřípustný. Skutkové i právní závěry jsou v
této otázce v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jakož i s konstantní
judikaturou.
Obviněný i v návaznosti na to dále namítal, že soudy nižších stupňů učinily
paušální závěr o tom, že rozsah zkrácení daně se odvíjí od výše celé vylákané
částky nadměrného odpočtu. Neposoudily však, zda mu mohla vzniknout nějaká
daňová povinnost, resp. nárok na nadměrný odpočet. Naopak, soudy prohlásily
celou ekonomickou činnost na základě domněnek za fiktivní a vyloučily
jakoukoliv možnost vzniku daňového zvýhodnění. Takový postup shledal obviněný v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3
Tdo 946/2008, usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009 a usnesení ze
dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014).
Ani závěr soudů nižších stupňů o spáchání činu nejméně se dvěma osobami
neshledal obviněný správným. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by byl aktivně
a vědomě zapojen do podvodného řetězce.
Závěrem namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to s
ohledem na extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy ve věci.
Soudy přiznaly významnou váhu důkazům podporujícím verzi obžaloby, zatímco
důkazy obhajoby byly hodnoceny nesprávně, případně byly z různých důvodů rovnou
odmítány. V tom obviněný shledával porušení práva na spravedlivý proces (s
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo
1253/2015). Odkázal rovněž znovu i na judikaturu Ústavního soudu, a to na
judikaturu týkající se porušení principu in dubio pro reo a zásady presumpce
neviny.
S ohledem na vše v dovolání uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. a aby podle § 265k odst.
2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadené usnesení.
Navrhl rovněž, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu prvostupňového
soudu předložil bez zbytečného odkladu spis s návrhem na přerušení výkonu
trestu odnětí svobody, který na podkladě napadeného usnesení vykonává. V
případě, že tak neučiní, navrhl, aby postupoval Nejvyšší soud podle § 265o
odst. 1 tr. ř.
Obviněný Y. M. N. M. prostřednictvím svého obhájce podal dovolání z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojil proti nesprávnému
hmotněprávnímu závěru odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, že se měl
dopustit skutku popsaného ve skutkové větě výroku o vině v přímém úmyslu.
Takový závěr o subjektivní stránce podle jeho názoru z provedeného dokazování
totiž nevyplývá.
Soudy obou stupňů uzavřely, že měl být obviněný posledním článkem karuselového
podvodného řetězce, tedy tím, kdo vyvezl zboží mimo Evropskou unii a následně u
daňové správy zažádal o vyplacení odpočtu z DPH. Pro tyto podvodné řetězce je
přitom typické a současně nezbytné, aby vedle posledního článku existoval také
článek první, který má povinnost na území členského státu odvést DPH na
výstupu, zboží prodá, ale DPH neodvede. V daném případě měl být tzv. missing
traderem Z. P., resp. C. s. d. Obviněný však namítal, že nebyla v rámci
trestního řízení prokázána jakákoliv spojitost mezi ním a tímto missing
traderem, jakož i to, že by od tohoto družstva odebíral zboží. Z toho důvodu
nelze v žádném případě uzavřít, že by jednal s úmyslem spáchat trestný čin.
Nelze mu přičítat k tíži, že zboží, které od svých dodavatelů odebíral, mělo či
mohlo mít svůj původ u subjektu, který neplnil své daňové povinnosti. Logicky
nemohl mít žádné povědomí ani vliv na to, zda osoba, kterou neznal a s níž
neobchodoval, odvedla či neodvedla daň. Obviněný pouze odebíral zboží od svých
dodavatelů, kterým řádně zaplatil (včetně částky odpovídající DPH, které mělo
být plátcem odvedeno) a poté zcela v souladu s platnou právní úpravou požádal o
vyplacení odpočtu z DPH v návaznosti na export mimo Evropskou unii. Je-li tedy
dovozována jeho úmyslná účast v karuselovém řetězci z toho, že jeho dodavatelé
mu dodali zboží, které předtím odebrali od dodavatele, který zboží patrně
odebral od C. s. d., jež zřejmě neplnilo své daňové povinnosti, považoval
obviněný takový závěr za nesprávný. Dodal, že byla navíc prokázána existence
předmětného zboží, jakož i to, že bylo exportováno, přičemž ani finanční úřad
neshledal takové pochybnosti, aby uplatněný odpočet nevyplatil. Uzavřel, že
nelze na základě porušování daňových povinností ze strany subjektu C. s. d.
dovozovat, že se vědomě účastnil na karuselovém řetězci. Nebyl-li prokázán
společný postup, nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost. V tomto směru
doplnil, že na Z. P. ani nebyla podána obžaloba. Považoval tedy obě rozhodnutí
soudů nižších stupňů za absurdní, jestliže učinily závěr, že se měl jako
poslední článek účastnit karuselového řetězce, přestože mezi ním a prvním
článkem nebyla zjištěna žádná spojitost a přitom jednání prvního článku tohoto
řetězce nebylo ani považováno za trestněprávně relevantní. Navrhl proto, aby
bylo napadené usnesení zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu
řízení a rozhodnutí.
Obviněný R. P. podal své dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v rámci něhož namítal, že soudy zjištěný skutkový stav neodpovídá
použité právní kvalifikaci. Současně namítal, že právní závěry jsou v extrémním
nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou učiněná skutková
zjištění soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Následně
ve svém dovolání blíže své námitky konkretizoval a zdůvodnil.
Prvně namítal, že rozhodnutí obou soudů jsou vnitřně rozporná co do závěru o
fiktivnosti obchodů, neboť podle skutkové věty byla pouze část nadměrného
odpočtu vyplacena neoprávněně, tudíž pouze část obchodů byla fiktivní, aniž by
bylo z rozhodnutí zřejmé, které to byly a v čem soudy spatřovaly jejich
odlišnost od obchodů reálně uskutečněných. Jestliže totiž soudy uzavřely, že
obchody uskutečněné mezi společnostmi řízenými obviněnými představovaly „pouhé
předstírání obchodní činnosti za účelem získání neoprávněné daňové výhody“, je
to v rozporu s výší vylákané daňové výhody. Podle citovaných pasáží skutkové
věty výroku o vině žádný z obviněných nevylákal výhodu ve výši celého
vyplaceného nadměrného odpočtu. Podle judikatury je však v případě fiktivního
obchodu „za vylákanou výhodu na dani třeba vždy požadovat celou vylákanou
částku“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017).
Na základě toho tedy obviněný dospěl k názoru, že nebylo možné skutek právně
hodnotit jako vylákání daňové výhody, které je pojmově spjato s fiktivností
obchodů, a současně ve skutkové větě uvést, že pouze část vyplacených
nadměrných odpočtů představuje vylákanou výhodu na dani. V takovém případě
totiž soud tacitně připustil, že část obchodů fiktivních nebyla, aniž by uvedl,
které z nich to byly. V odůvodnění se s tím přitom také nijak nevypořádal, při
hodnocení obchodů mezi nimi nikterak nerozlišoval, naopak k nim přistupoval
paušálně. Není tedy jasné, které z obchodů popsaných ve skutkové větě měly být
fiktivní a kterými mělo dojít k naplnění skutkové podstaty předmětného
trestného činu a které naopak fiktivní nebyly a v čem byla spatřována odlišnost
mezi jednotlivými obchody odůvodňujícími jiný závěr ohledně jejich
(ne)fiktivnosti.
V návaznosti na to pak uvedl, že závěr o fiktivnosti obchodů zároveň nelze na
podkladě provedených důkazů učinit, naopak bylo potvrzeno, že zboží existovalo,
bylo přepravováno, skladováno, vyvezeno a v zemi určení převzato, potvrzena
byla rovněž existence části odběratelů. Otázka, zda byly obchodní transakce
mezi jednotlivými společnostmi fiktivní či nikoliv je přitom zcela stěžejní pro
určení správné výše daňové povinnosti. V případě jejich fiktivnosti by totiž
byla daň na vstupu nulová, žádný nárok na odpočet by nevznikl a jednalo by se o
vylákání výhody na dani. Tak je tomu v případě obchodu s reálně neexistujícím
zbožím, nebo v případě, že je obchod účelový (předstíraný) a k žádnému
předávání zboží reálně nedochází, odehrává se pouze „na papíře“ a nikoliv v
hmotné realitě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo
206/2017). V daném případě přitom podle obviněného nejde o první alternativu a
alternativa druhá nebyla prokázána. Soudy proto měly ctít princip in dubio pro
reo a vycházet z varianty skutkového děje pro obviněné nejpříznivější.
Následně byla dovolací argumentace obviněného v tomto směru shodná jako
argumentace i dalších obviněných shrnutá rovněž již výše, spočívající v tom, že
zboží existovalo, a to v deklarovaném množství. Kontejnerová námořní přeprava
do zemí určení byla dokazováním potvrzena, zboží bylo nejen vyvezeno, ale také
v těchto zemích vyzvednuto, toto vyzvednutí společnosti poskytující námořní
přepravu potvrdily, přičemž v souvislosti s vyzvedáváním neevidovaly žádný
nestandardní problém. Dokazováním nebylo zjištěno ani to, že by zahraniční
odběratelé neexistovali, jak kategoricky konstatoval odvolací soud. Svědkyně K.
uvedla, že při kontrolách finančního úřadu ověřovali odběratele, přičemž
nesrovnalosti nebyly zjištěny, jinak by se DPH nevracelo. Obviněný namítal, že
nebyly předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že zboží nebylo v
zahraničí vyzvedáváno, resp. že by bylo vyzvedáváno účelově nastrčenými
osobami, nebo případně by bylo jako bezcenné likvidováno, čímž by byl podpořen
závěr o fiktivnosti obchodů. I na základě dalších námitek v této souvislosti
uplatněných obviněný dovozoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich
učiněnými skutkovými zjištěními. Poukázal proto rovněž na příslušnou judikaturu
Ústavního soudu.
Obviněný následně vyjádřil svůj názor, že pokud nejsou obchody fiktivní, lze
zvažovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku
prostřednictvím nadhodnocení cen. V takovém případě by se však nejednalo o
vylákání výhody na dani, neboť daňová povinnost (nadměrný odpočet) by sice
vznikla, ale ve výši nižší než deklarované, nýbrž by se jednalo o zkrácení
daně. To však oba soudy nižších stupňů obviněným za vinu nekladou. Na podkladě
provedených důkazů však nelze učinit závěr ani o nadhodnocení cen. V takovém
případě je totiž soud povinen zkoumat povahu a hodnotu vyvezeného zboží, což
sice učinil prostřednictvím znaleckého posudku a výslechu znalce, avšak podle
obviněného nelze než trvat na tom, že tyto důkazní prostředky nebyly způsobilé
uvedené prokázat. Obviněný přitom v dovolání podrobně své výtky proti
znaleckému posudku rozebral.
Další námitka obviněného směřovala proti závěrům o naplnění subjektivní stránky
skutkové podstaty souzeného trestného činu. I tato námitka se svým obsahem
shodovala s námitkou uplatněnou obviněnými P. S. a Y. M. N. M. Obviněný,
obdobně jako jmenovaní obvinění, soudům vytkl, že zjištěný skutkový stav
neposkytl spolehlivý podklad pro závěr o jeho povědomí o existenci prvního
článku řetězce (C. s. d.), natož tak o tom, že toto družstvo neodvádělo DPH.
Nebyl si vědom existence řetězce společností, ani vývozu zboží a následného
uplatnění nadměrného odpočtu DPH. Z pohledu jím řízené společnosti se jednalo o
běžné vnitrostátní obchody. Na základě provedených důkazů přitom nelze podle
jeho názoru dovodit opak. O vývozu zboží do zahraničí se s nikým nebavil, tato
skutečnost mu nebyla ani nikým sdělena, přičemž ji nemohl poznat ani z jiných
indicií. I přesto, že probíhala řada kontrol ze strany správce daně, tak ani
při jedné nebyl seznámen s informací, že zboží, se kterým obchodoval, je
vyváženo do zahraničí. Jestliže soudy dospěly k opačným závěrům, je tomu tak
proto, že nahradily důkazy domněnkou, neboť vědomost o trestné činnosti
obviněného automaticky dovozovaly, aniž by ji jakkoliv prokázaly. Takové závěry
proto nemají oporu v provedeném dokazování.
Obviněný vznesl rovněž námitku spočívající v porušení jeho práva na spravedlivý
proces kvůli vadám důkazního řízení. Vady spatřoval jednak v tzv. opomenutých
důkazech, neboť soudy odmítly vyslechnout svědka M. a odmítly provést jako
důkaz znalecký posudek Bohemia Experts, s. r. o., a jednak v znemožnění účasti
obhajoby při výslechu svědka H.
Vady spatřoval obviněný rovněž ve výroku o trestu, a to konkrétně v
nedostatečném posouzení všech okolností podstatných pro uložení trestu. Jemu
uložené tresty shledal proto nepřiměřenými.
V poslední části svého dovolání brojil rovněž proti výroku o náhradě škody. V
této souvislosti vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp.
zn. 15 Tdo 902/2013, z něhož se podává, že nárok státu vyplývající ze zkrácené
(neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný
finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti
subjektu povinnému k zaplacení daně. Na základě tohoto rozhodnutí tak dospěl
obviněný k závěru, že v jeho věci neměl být výrok o náhradě škody vůbec učiněn,
neboť v trestním řízení nemohla být škoda finančním úřadem ani řádně uplatněna.
Pokud je totiž výše škody ztotožněna s daňovou povinností, nelze škodu ani ve
výjimečných případech odůvodňujících její uplatnění přiznat bez toho, aby byla
tato daňová povinnost platebním výměrem předepsána. Nadto ani samotné stanovení
výše náhrady škody nebylo podle obviněného dostatečně odůvodněné a prokázané,
neboť není zřejmé, jak soud prvního stupně k těmto částkám dospěl. Naopak bylo
uvedeno, že společnosti dostaly vyplacenou na nadměrném odpočtu jen část
neoprávněně, aniž by toto bylo zároveň dostatečně rozvedeno a odůvodněno.
S ohledem na vše v dovolání uvedené proto obviněný R. P. závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a v souladu s § 265l odst. 1
tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D. M. napadl usnesení odvolacího soudu z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. I tento obviněný namítal s ohledem na judikaturu
Ústavního i Nejvyššího soudu, že uplatněný dovolací důvod je naplněn, neboť v
daném případě došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy. Na základě zjištěného skutkového stavu nelze
jeho jednání podřadit pod souzený trestný čin. Soudy nižších stupňů skutkový
stav nesprávně zjistily, když ani nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.
V hodnocení důkazů shledával podstatné vnitřní rozpory, přičemž soudy se podle
jeho názoru v rozhodných okolnostech ani důsledně a logicky nevypořádaly se
všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje.
Namítal také, že byla nesprávně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že i pokud by bylo možné akceptovat
výklad obou soudů nižších stupňů o jakémkoliv trestním jednání, tak toho si
nebyl obviněný vůbec vědom a jeho jednání spočívalo v právním omylu, které
nezahrnovalo znaky trestnosti a úmyslu někoho poškodit. Jednal v intencích dané
doby, s ohledem ke svému mladistvému věku a nezkušenostem v obchodní branži,
zcela svědomitě s tím, že vše je po právní stránce v pořádku. Tuto tezi lze
taktéž dovodit i z toho, že v průběhu jeho projednávaných obchodních aktivit ve
společnosti J., byla tato společnost podrobena celou řadou kontrol zejména ze
strany finančního úřadu a nikdy nebylo shledáno žádné závažné pochybení. Nelze
tak v jeho jednání spatřovat úmysl. Dodal, že v rozporu s provedeným
dokazováním bylo soudy rovněž konstatováno, že se měli obvinění na jednání
předem domluvit. Soudům vytkl také porušení principu in dubio pro reo, přestože
důvodné pochybnosti o jeho vině existují.
Shodně jako ostatní obviněný namítal, že z provedených důkazů je zřetelné, že
existovalo reálné zboží, které bylo umístěno ve skladech jednotlivých
obchodních společností, docházelo k jejich přepravě, k proclení, k vývozu do
třetích zemí a k převzetí kupujícími. I ve spojení s dalšími důkazy bylo podle
jeho názoru prokázáno, že mezi obchodními společnostmi reálné obchody
probíhaly. Společnost J. řádně plnila veškeré předpoklady pro své daňové
povinnosti, podávala řádná daňová přiznání i s přílohami. V daných obchodních
případech se nejednalo o obchodování s neexistujícím zbožím, fakturace nebyla
fiktivní a po celou dobu se obviněný o společnost staral s péčí řádného
hospodáře v dobré víře o řádnosti a správnosti celé obchodní činnosti. Pokud
přesto došlo k pochybení ve vztahu k daňovým povinnostem, nelze to přičítat k
jeho tíži v intencích trestního práva, neboť svoje povinnosti řádně plnil,
přičemž případná účast v podvodném řetězci byla objektivně neodhalitelná a nic
nenasvědčovalo tomu, že by na počátku řetězce mohl být tzv. missing trader. Na
základě uvedeného obviněný dovodil, že soudy nesprávně posoudily zjištěný
skutkový stav, když jeho jednání podřadily pod trestný čin podle § 240 tr.
zákoníku. Skutková zjištění, ke kterým dospěly, jsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Důkazní situace soudům proto neumožňovala přijmout závěr s
potřebnou mírou jistoty o fiktivnosti transakcí. Pochybnosti o fakticitě
obchodní činnosti měly soudy nižších stupňů z toho důvodu, že se způsob jejich
realizace vymykal běžným obchodním zvyklostem, byly prováděny bez písemných
smluv a s minimálním navyšováním cen, probíhaly bez adekvátní kontroly a bez
pojištění či zajištění. Obviněný se k těmto jednotlivým důvodům následně
podrobně vyjádřil a uzavřel, že dovozovat nekalost obchodní činnosti z
porušování přesně nevymezených obchodních zvyklostí, z využití práva zvolit si
formu pro své právní jednání, z podstoupení rizika obchod nepojišťovat či
zvláště nezajišťovat, či z provádění obchodů mimo bankovním způsobem, je třeba
považovat za nedostatečné. Dovozovat z toho navíc trestněprávní odpovědnost
musí být podle obviněného nutně posouzeno jako nepřípustné a odporující nejen
zákonu, ale i zdravému rozumu.
Zjevně absurdním shledal obviněný rovněž závěr odvolacího soudu, že „není
žádných pochyb, že trestná činnost obžalovaných byla značně sofistikovaná a
koordinovaná, tedy spáchána formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.“
Jakákoliv domluva nebyla přitom provedeným dokazováním prokázána žádným přímým
důkazem ani logickým a uceleným řetězcem nepřímých důkazů, a jedná se tak o
pouhé konstatování bez důkazní opory. Z popisu rozhodných skutkových okolností
není podle obviněného zřejmé, v čem soudy spatřovaly naplnění subjektivní
stránky předmětného trestného činu. Nebyla-li prokázána žádná domluva,
nezbývalo než každé jednání posoudit izolovaně, čímž by nemohl být učiněn závěr
o tom, že se dopustil trestného činu uvedeného v § 240 tr. zákoníku, navíc ve
formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, resp. nejméně se dvěma osobami
ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti v dovolání
citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013.
Své námitky obviněný vznesl i vůči vyčíslené škodě, resp. rozsahu vylákané
výhody na dani, z čehož rovněž dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku soudu
prvního stupně. I v tomto směru své námitky podrobně zdůvodnil a uvedl, že není
vůbec zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k jednotlivým částkám. Škoda byla
podle něj nesprávně vyčíslena jako součet celkového uplatněného nadměrného
odpočtu DPH. Takový postup přitom shledal nepřijatelným už jen s ohledem na to,
že v daném případě zboží fakticky existovalo, bylo prodáno a zaplaceno. Bez
ohledu na obvyklou cenu zboží zde vznikl nárok na odpočet DPH, protože došlo k
realizaci zdanitelného plnění. Soudy se tak měly řádně zabývat hodnotou plnění,
resp. alespoň částečným nárokem na odpočet DPH. Z judikatury Nejvyššího soudu
přitom vyplývá, že škodu představuje pouze rozdíl mezi náklady, které byly
uplatněny v daňovém řízení, a oprávněnými faktickými náklady. Na podporu tohoto
tvrzení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo
946/2008, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, ze dne 21. 1. 2015, sp.
zn. 5 Tdo 1503/2014 a ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014.
Obviněný konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně, následně potvrzený
odvolacím soudem, je zcela nelogický, a to právě i v části týkající se
vyčíslení údajně způsobené škody. Zároveň tuto nesrovnalost, přestože na ni
obviněný u veřejného zasedání upozorňoval, odvolací soud zcela ignoroval, a
napadené usnesení se tak jeví jako zcela nepřezkoumatelné. Odvolací soud se
celkově vůbec nevypořádal ve svém rozhodnutí s obsáhlou argumentací
jednotlivých obviněných. Z tohoto důvodu je napadené usnesení procesně vadné,
neboť nesplňuje jednu ze základních náležitostí, kterou je důraz na řádné a
detailní odůvodnění. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že absolutně vágně
konstatoval, že se v případě obviněných jedná o klasický karuselový obchod,
učinil tak však bez patřičného zhodnocení důkazní situace, a jeho rozhodnutí
tak vykazuje znaky libovůle a nerespektování řádného procesu. Nedůvodně
odvolací soud také zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, na kterých
obhajoba však trvá, neboť je považuje za nezbytné k řádnému a objektivnímu
prokázání faktického stavu věci, včetně naplnění subjektivní stránky ve vztahu
k obviněnému z hlediska úmyslného zavinění. V tomto směru obviněný uvedl, že
nebude opakovat svou odvolací argumentaci a Nejvyšší soud požádal, aby vycházel
ze spisového materiálu.
Obviněný D. M. následně označil za nepravdivý závěr soudů o neexistenci
společnosti TSHAROKIAT ALBAWADI. K tomuto svému tvrzení k dovolání přiložil
výpis z obchodního rejstříku dokladující existenci této společnosti.
Obviněný považoval za nutné také doplnit dokazování o připojení trestního spisu
o trestním stíhání svědka Z. P., aby bylo zjištěno, jak se k této trestní kauze
staví i v rámci jeho trestního stíhání. Opakovaně rovněž uvedl, že o jmenovaném
svědku nelze hovořit jako o tzv. bílém koni. Soudům vytkl, že totožnost tohoto
svědka nebyla nijak ověřena, přičemž způsob ověření podle data a místa narození
považoval obviněný za zcela nedostatečný, neboť kdokoli by se mohl k soudu
dostavit a učinit výpověď jen na základě zjištěných osobních údajů toho, kdo by
měl jinak svědčit. Z této výpovědi proto nelze vycházet, jelikož není jisté, že
vypovídala osoba, která měla svědčit. Nadto obviněný dodal, že svědek Z. P. je
osobou několikrát trestanou, drogově závislou, napojenou na kriminální
prostředí. Jeho výpověď přitom představuje stěžejní, resp. v podstatě jediný
důkaz obžaloby. V opačném případě by zde orgány činné v trestním řízení
dovozovaly předstíranou povahu obchodní činnosti pouze ze svých domněnek
založených na ústní formě smluv, nedostatečném zajištění, pojištění, porušení
obchodních zvyklostí apod. Důvěryhodnost takového svědka je v porovnání s
ostatními obviněnými, jichž bylo výrazně více a kteří nebyli dříve soudně
trestáni, značně nízká. Na základě jeho výpovědi z hlavního líčení, jejíž obsah
částečně citoval ve svém dovolání, obviněný uvedl, že je evidentní, že ke
svědecké výpovědi svědka Z. P. došlo pod příslibem orgánů činných v trestním
řízení, resp. manipulací, že buď bude svědek vypovídat proti obviněným, dojde k
minimalizování jeho trestní odpovědnosti, nebo bylo dokonce přislíbeno úplné
vyloučení jeho trestní odpovědnosti v této trestní věci. V rozporu s tímto však
došel soud prvního stupně k zcela opačnému závěru. Obviněný poukázal také na
postup orgánů činných v trestním řízení, kteří výslech Z. P. ze dne 12. 3. 2014
v rámci přípravného řízení označily za pomocí účelové argumentace za neodkladný
a neopakovatelný úkon a obhajobě nebylo umožněno se tohoto úkonu zúčastnit. I v
souvislosti s další argumentací obviněného, vylíčenou v jeho dovolání, uzavřel,
že k výpovědi svědka Z. P., jenž pod příslibem „trestní imunity“ vypovídal
určitým způsobem a navíc měl být v postavení obviněného, nelze přihlížet.
V neposlední řadě spatřoval procesní pochybení také v tom, že již v rámci
hlavního líčení vznesla obhajoba námitku podjatosti státního zástupce Mgr.
Radka Mezníka, vzhledem k tvrzení svědka Z. P., že měl být tímto státním
zástupce ovlivňován. O této námitce nebylo ze strany státního zastupitelství
nijak řádně rozhodnuto.
Za zcela nelogický postup dále obviněný považoval i absolutní ignoraci
erudovaných znaleckých posudků předložených ze strany obhajoby oproti
znaleckému postupu vytěženým ze strany orgánů činných v trestním řízení. Tyto
tři znalecké posudky poukazují na nepřezkoumatelnost použitého znaleckého
posudku Ing. Miloše Ondrušky, o nějž se soudy opírají. Dokonce nebyli ani
zpracovatelé znaleckých posudků předložených obhajobou připuštěni jako svědci.
Znalecký posudek Ing. Miloše Ondrušky nese několik zásadních vad pro jeho
relevantnost. Je zpracován pro více trestních kauz a zobecňuje závěry, neuvádí
odborné poradce, kteří byli přizváni pro zpracování znaleckého posudku, neuvádí
interval ceny obvyklé, resp. rozmezí, od jaké minimální, po jakou maximální
cenu se zboží mohlo v dané době pohybovat, a některé položky jsou na haléře
ceněny, i když se jedná o jiné zboží. Zarážející je podle obviněného i rychlost
zpracování znaleckého posudku.
Obviněný považoval za nutné upozornit dále na to, že základním znakem
karuselového podvodu je existence tzv. chybějícího obchodníka (missing trader),
což v obchodních případech obviněného nikdy nebylo. Odvolací soud v tomto směru
zcela nedůvodně paušalizoval jednání obviněného a dalších spoluobviněných, řadu
skutečností, i když nebyly dostatečně důkazně prokázány, dovozoval pouhými
spekulacemi, přičemž takový postup je v rozporu s celkovým pojetím
trestněprávní úpravy i s ustálenou judikaturou.
Obviněný v dovolání brojil také proti uloženému trestu, když tento shledal
absolutně nepřiměřeným, porušujícím ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Soud
podle jeho názoru nezohlednil jeho poměry, když je obviněný živitelem rodiny a
přímý výkon trestu v řádů několika let by jeho rodinu zcela ochromil a
rozvrátil.
Závěrem na základě všeho v dovolání uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené usnesení a věc přikázal soudu k novému projednání a
rozhodnutí. Obviněný také navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně
Nejvyššímu soudu navrhl ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu
rozhodnutí, případně, aby sám Nejvyšší soud z vlastní iniciativy podle § 265o
odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon rozhodnutí. Vyjádřil rovněž svůj
souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
Dne 8. 11. 2019 obviněný D. M. doplnil své dovolání stran výroku o náhradě
škody. Na základě příslušné judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu totiž nelze
pohledávku vůči České republice posuzovat jako škodu, kterou by bylo možno
uplatňovat v adhezním řízení. Rozhodnutí soudu je tudíž nesprávné i v tomto
ohledu, neboť soud neměl o této otázce vůbec rozhodovat, resp. neměl tento
nárok poškozené vůbec připustit. Své dovolání doplnil také o argumentaci stran
uloženého trestu. Namítal, že soudy opomenuly při svém rozhodování vzít v úvahu
délku trestního řízení. Dovolací návrh zůstal nezměněn.
Dovolání proti napadenému usnesení, jakož i jemu předcházejícímu rozsudku soudu
prvního stupně, podal také obviněný M. K. I tento obviněný ho podal z důvodu
zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze uvést, že jeho dovolání mělo v
některých částech doslova totožnou argumentaci jako obviněný D. M., a proto lze
pro stručnost odkázat na to, co bylo uvedeno již výše.
Obviněný M. K. se pak podrobně vyjadřoval k ceně zboží a s tím související
kvalitě zboží, kterou soud prvního stupně zpochybňoval. Uvedl, že v rámci
jednotlivých kontrol ze strany celní správy či finančního úřadu nedošlo k
žádnému rozporování ceny, přesto je po více než 10 letech od proběhlých obchodů
zpochybňováno, že k jednotlivým obchodům došlo. Obviněný se v této souvislosti
vyjádřil i ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Milošem Ondruškem a k
odbornému vyjádření Pražské znalecké kanceláře, jakož i ke znaleckému posudku
ústavu Česká znalecká, a. s. Stejně jako obviněný D. M. i obviněný M. K. brojil
proti tomu, že soud prvního stupně vycházel pouze ze znaleckého posudku
vypracovaného znalcem Ing. Milošem Ondruškem a naopak z odborného vyjádření ani
ze znaleckého posudku České znalecké, a. s., nevycházel. Zpracovatele těchto
důkazů ani nevyslechl, což označil obviněný za tzv. opomenuté důkazy. Soudu
prvního stupně také vytkl, že stran cen zboží nahradil odborné úvahy svými
úvahami laickými a spekulativními.
Své výhrady obviněný vznesl rovněž proti závěru soudu prvního stupně o tom, že
se jednalo o předstírané obchody mezi jednotlivými společnostmi, který soud
učinil mj. na základě toho, že se nepodařilo ztotožnit koncového odběratele
zboží, které mělo být společnostmi B. a B. vyvezeno mimo Evropskou unii. I
podle soudu prvního stupně totiž některé takové společnosti existovaly, např.
obchodní společnost FUTURE HOUSE FOR GENERAL TRADING CO. Skutečnost, že se po
téměř 10 letech nepodařilo majitele obchodní společnosti kontaktovat, nelze
klást k tíži obviněných. Rovněž šetření svědka J. R. k existenci libyjských
společností probíhalo s určitým časovým odstupem. Zboží vyvezené do Libye,
Kanady a Spojených arabských emirátů bylo vyzvednuto oprávněnými osobami, které
se prokázaly nákladními listy. I přestože podle svědka J. R. bylo v případě
společností tasharokit nereálné, aby platily zboží v řádech desítek milionů,
tyto společnosti zboží objednaly, řádně odebraly a řádně za něj zaplatily.
Jestliže bylo v rozsudku soudu prvního stupně konstatováno, že velké množství
kontejnerů nebylo vyzvednuto, nebylo k nim nic bližšího uvedeno, a nelze v tom
tedy dovozovat spojitost s obviněnými. Podle obviněného nelze učinit závěr o
fiktivnosti obchodů ani na základě toho, že nedošlo k ověření potřebných
dokumentů a superlegalizaci. I pokud by došlo v tomto směru k porušení právních
předpisů, není namístě uplatňovat trestněprávní odpovědnost.
Soud prvního stupně dovozoval některé dílčí závěry o tom, že se nejednalo o
běžnou obchodní činnost ze skutečností, které se odehrály před a po údajné
trestné činnosti ze strany obviněných, týkající se podnikatelských zkušeností a
aktivit jednotlivých obviněných apod. Učinil tak podle obviněného na základě
úvah. Tvrzení nebyla podložena relevantními důkazy. K tomu citoval z nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/03.
Obviněný soudu prvního stupně vytkl rovněž to, že mu přičetl k tíži, že se
rozhodl ve věci nevypovídat, což je podle obviněného nepřípustné. Na tento
nesprávný postup upozorňovali již ve svých odvoláních i další obvinění,
odvolací soud se s tím však žádným způsobem nevypořádal. Odvolací soud se podle
obviněného však nevypořádal s většinou námitek obviněných. V důsledku toho
označil obviněný napadené usnesení za procesně vadné, neboť nesplňuje
náležitosti na řádné a detailní odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř.
Obviněný namítal také jeho chybějící úmyslné zavinění. Jeho jednání se
vyznačovalo úmyslem toho, že podnikal zcela v mezích zákonné právní úpravy i
nastaveného obchodního prostředí, kdy tento postup měl i schválen orgány státní
správy. V popisu vytýkaného skutku zcela chybí vyjádření intelektové a volní
složky úmyslu, tedy především toho, zda věděl o údajné nezákonnosti důsledků
popsaného obchodování se zbožím a zda chtěl způsobit neoprávněné vylákání
výhody na dani či s tím byl přinejmenším srozuměn. Náležitě není konkretizováno
ani jeho jednání, které mělo vést k vylákání výhody na DPH.
V žádné části rozsudku soudu prvního stupně se neuvádí ani žádné konkrétní
důkazy ve vztahu ke skutečnosti, že by některý z obviněných, byť pouze znal
některého z jiných obviněných než ty, se kterými bezprostředně obchodoval.
Nebyly uvedeny ani žádné konkrétní důkazy ve vztahu ke skutečnosti, že by
některý z článků údajného řetězce věděl či mohl vědět, jak s obchodovaným
zbožím naloží další článek a ani to, zda poslední článek tohoto řetězce mohl
vědět, že ze strany prvního článku řetězce (ne)byla odvedena DPH na vstupu. V
této souvislosti obviněný, podobně jako i jiní obvinění, citoval z judikatury
Nejvyššího správního soudu. V návaznosti na to pak uvedl, že je absurdní závěr
odvolacího soudu stran spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku. Jakákoliv domluva totiž nebyla prokázána ani přímými ani
nepřímými důkazy.
Závěrem namítal, že škoda nebyla vyčíslena správně. Jestliže totiž bylo
prokázáno, že k vývozu došlo, nebylo možné škodu určit jako součet nárokovaných
odpočtů DPH, nýbrž bylo třeba zkoumat, v jakém množství bylo zboží vyvezeno.
S ohledem na vše v dovolání uvedené obviněný dospěl k závěru, že soudy nižších
stupňů postavily svá rozhodnutí na zcela nedostatečných skutkových zjištěních a
nevypořádaly se s okolnostmi významnými pro rozhodnutí v této trestní věci. Ze
skutkového děje tak, jak byl vylíčen, nevyplývá a ani z žádného provedeného
důkazu nelze dovodit, že by obvinění jednali v úmyslu předstírat vývoz zboží do
Libye, Kanady či Spojených arabských emirátů, a vylákat tak nadměrný odpočet
DPH. Pakliže soud prvního stupně k takovému závěru přesto dospěl, měl v
odůvodnění svého rozhodnutí důkazy o vině obviněných vyhodnotit tak, aby v
konečné formě hodnocení důkazů došlo k logickému a přesvědčivému vyústění
skutkových závěrů o vině obviněných, což však neučinil. Přezkum ze strany
odvolacího soudu obviněný označil za povrchní a zcela nedostatečný. Obviněný
proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby ho podle § 265m odst. 1 tr.
ř. zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Krajského soudu v
Brně podal návrh Nejvyššímu soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř. Tuto svou žádost
doplnil samostatným podáním, v němž uvedl, že je živitelem rodiny, přičemž
výkon trestu by jeho rodinu zcela ochromil a rozvrátil. Obviněný přitom plní
vyživovací povinnost vůči své družce a nezletilé dceři.
Státní zástupci činní u Nejvyššího státního zastupitelství využili svého práva
a k dovoláním obviněných se vyjádřili.
K dovoláním obviněných P. S., R. P., D. M. a Y. M. N. M. státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) nejprve
shrnul obsah jejich dovolání a poté uvedl, že jejich dovolací námitky směřující
proti výroku o vině lze do určité míry sice podřadit pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., co do důvodnosti se však jedná o
námitky zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce ve svém vyjádření provedl výklad k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z něhož se podává, že v rámci tohoto dovolacího
důvodu se nelze domáhat revize skutkových zjištění ani přezkoumávání správnosti
provedeného dokazování. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je sice možné
připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, to však jen tehdy,
je-li dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé. Takový extrémní nesoulad však v trestní
věci obviněných neshledal, byť obvinění R. P., D. M. a P. S. nesprávnost
skutkových zjištění soudů obou stupňů a vady v procesu dokazování namítali.
Podle názoru státního zástupce mají učiněná skutková zjištění zřejmou obsahovou
návaznost na provedené důkazy, přičemž po stránce obsahové byly důkazy soudem
prvního stupně hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými
objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale i jednotlivě,
takže k odsouzení obviněných došlo na podkladě komplexního zhodnocení celého
řetězce z převážné většiny nepřímých důkazů. Naproti tomu obvinění ve svých
dovoláních akcentovali z celého důkazního řetězce toliko jimi vybraná dílčí
skutková zjištění (bez současného zohlednění širšího kontextu těchto skutkových
zjištění), načež tato poté taktéž izolovaně hodnotili, takže dospěli k závěrům
zpochybňujícím správnost vývodů soudů obou stupňů, na nichž tyto soudy založily
závěr o vině obviněných. Navíc v případě převážné části uplatněných námitek se
jedná v podstatě o jejich pouhé opakování, neboť obvinění je na svou obhajobu
uváděli již v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s nimi správným a
dostatečným způsobem vypořádal ve svém rozhodnutí. V této souvislosti proto
státní zástupce připomněl, že ve smyslu stávající judikatury Nejvyššího soudu
platí, že pokud obviněný v dovolacím řízení uplatňuje námitky, které byly
uplatněny již v předchozích stadiích a soudy se s nimi náležitě vypořádaly,
jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle názoru státního zástupce se tak námitky obviněných směřující proti
hodnocení důkazů jeví jako zcela neopodstatněné. Soudy učiněná hodnocení
provedených důkazů označil za logická, přesvědčivá a žádné odůvodněné
pochybnosti stran správnosti skutkových zjištění z nich nevyplývají. Jestliže v
této souvislosti obvinění P. S., D. M. i R. P. namítali nedodržení principu in
dubio pro reo, pak k tomu státní zástupce uvedl, že uvedená zásada odráží
instituty procesního práva a nikoli práva hmotného, takže již z tohoto důvodu
by mohla takováto námitka s ohledem na obviněnými uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát jen stěží. I přesto ani tato
námitka nemá podle státního zástupce jakékoli věcné opodstatnění, neboť z
odůvodnění dotčených rozhodnutí je zřejmé, že se jí soudy při posuzování otázky
viny důsledně řídily. Toto je patrné např. v souvislosti se způsobem stanovení
rozsahu zkrácení daně, pro které byl posléze ten který obviněný uznán vinným,
když soudy po porovnání výše uplatněného odpočtu DPH a úhrnné výše DPH na
fakturách majících dokládat vývoz vycházely z částky, která byla nižší, a tudíž
pro obviněné příznivější. Uvedené současně vyvrací i důvodnost námitky
obviněného R. P., který právě v tomto postupu soudu prvního stupně dovozoval
údajnou vnitřní rozpornost a nesprávnost závěru s poukazem na to, že podle
zjištění soudu prvního stupně byla výše vyplaceného nadměrného odpočtu DPH
vyšší než rozsah soudem zjištěného vylákání daňové výhody. Za zcela nepřípadnou
označil státní zástupce rovněž námitku obviněného D. M. poukazující na nutnost
respektovat v daném případě „při posuzování trestní odpovědnosti vyplývající z
obchodněprávních či občanskoprávních vztahů zásadu subsidiarity trestní
represe“. Žádný z obviněných nebyl v tomto řízení totiž stíhán pro trestný čin,
jehož základem by byly soukromoprávní vztahy, nýbrž pro trestný čin daňový,
jehož základem jsou normy práva veřejného.
Ani další námitky obviněných P. S., R. P. a D. M. stran povahy obchodní
činnosti a jejich reálnosti neshledal státní zástupce opodstatněnými. V tomto
směru poukázal a ve stručnosti zopakoval závěry soudů obou stupňů a v
návaznosti na to dodal, že zjištění o tom, že k částečnému vývozu deklarovaného
zboží skutečně došlo, je třeba hodnotit v kontextu s dalšími zjištěními, z
nichž soudy vycházely (a v odůvodnění svých rozhodnutí blíže popsaly) a jež se
týkají především skutečné povahy (kvality) formálně přeprodávaného a posléze
deklarovaně vyváženého zboží, dále deklarované kupní ceny tohoto zboží na
jednotlivých stupních řetězce, výše marže jednotlivých článků řetězce (která by
z povahy věci musela být v některých případech dokonce záporná), rychlosti
přeprodávání tohoto zboží mezi jednotlivými články řetězce, neexistencí řady
deklarovaných konečných příjemců zboží apod. Soudy obou stupňů též náležitě
zdůvodnily podstatu, logiku, smysl a cíl těchto obchodních transakcí, a to s
poukazem na model tzv. chybějícího obchodníka, který byl již v minulosti v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu popsán.
Soudy obou stupňů se podle státního zástupce náležitě vypořádaly i s otázkou
vyčíslení celkového rozsahu zkrácení daně, jehož se měli obvinění dopustit, a
také s otázkou úmyslného zavinění obviněných, když zejména pak z rozhodnutí
soudu prvního stupně lze dovodit, že úmysl všech obviněných spáchat trestný
čin, jakož i jejich vědomí, že se posuzovaného trestného činu dopouštějí
nejméně se dvěma osobami je dovozován z povahy celého obchodního řetězce, z
povahy jednotlivých obchodních transakcí, z bližších okolností, jakož i z
časové návaznosti uskutečnění těchto transakcí, z okolností svědčících o
reálném neuskutečnění řady deklarovaných obchodních transakcí, z charakteru a
způsobu jednání jednotlivých obviněných v rámci deklarované obchodní činnosti a
v neposlední řadě i z následného jednání jednotlivých obviněných (zejména
způsob a okolnosti ukončování jejich angažmá v zainteresovaných obchodních
společnostech). Pro úplnost státní zástupce dodal, že úmyslné zavinění
obviněných je náležitě vyjádřeno i ve skutkové větě výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů podle názoru státního zástupce
dostatečně rozvedly i své důvody pro neprovedení obviněnými navrhovaných
důkazů. Důvodnými neshledal ani námitky poukazující na údajně nesprávné
hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi svědka Z. P. Námitky obviněného D. M.
stran údajných procesních pochybení v řízení před soudy nižších stupňů nemohou
podle státního zástupce obstát, neboť takové námitky již ze samotné povahy věci
jdou zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněných proti výroku o vině
nemohou odůvodnit závěr o existenci tvrzeného extrémního rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž současně tyto námitky s
ohledem na svou povahu z převážné části ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. ani žádnému jinému
dovolacímu důvodu. Určitou výjimku tvoří námitky poukazující na údajnou absenci
úmyslného zavinění, které by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod vztáhnout,
nicméně podle názoru státního zástupce se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Za zcela zjevně neopodstatněnou označil státní zástupce rovněž argumentaci
obviněných D. M. a R. P., prostřednictvím které byla s poukazem především na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013,
namítána údajná nemožnost přiznat poškozené České republice, zastoupené
příslušným finančním úřadem, nárok na náhradu škody v adhezním řízení. Státní
zástupce ve svém vyjádření citoval právní větu z předmětného rozhodnutí a uvedl
k tomu, že ji nelze interpretovat tak, že by podmínkou pro přiznání nároku
státu na náhradu škody z titulu zkrácení daně, a to vůči obviněné fyzické
osobě, která jednala jménem právnické osoby jako daňového subjektu (plátce
daně), bylo předchozí vydání platebního výměru vůči takovéto právnické osobě.
Podle státního zástupce je třeba dané rozhodnutí Nejvyššího soudu třeba
interpretovat tak, že soud může přiznat nárok na náhradu škody vůči fyzické
osobě jednající jménem právnické osoby jakožto povinného daňového subjektu
tehdy, je-li vzhledem ke zjištěným okolnostem zřejmé, že vymožení daňového
nedoplatku od samotného daňového subjektu nepřichází v úvahu. Tato podmínka
byla přitom podle jeho názoru v dané věci splněna, neboť společnost B. jako
jeden z daňových subjektů zanikla a společnost B. na adrese uvedené v obchodním
rejstříku nesídlí a nemá ani žádný majetek. Vydání platebního výměru by proto
nepřicházelo v úvahu, nebo by již v případě jeho vydání bylo zřejmé, že
takovýto platební výměr nebude možné vykonat. Státní zástupce proto v této
souvislosti uzavřel, že přiznání nároku poškozené bylo za této situace zcela
namístě a v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak rozhodně
nelze dovodit v případě námitek obviněných R. P. a D. M. směřovaných výlučně do
výroku o trestu, jejichž prostřednictvím oba poukazovali na údajnou
nepřiměřenost jim uloženého trestu. Státní zástupce k tomu předně konstatoval,
že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení
soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kritérií zakotvených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Dovolací
argumentace obviněných tak směřovala mimo uplatněný dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru,
že dovolání obviněných sice formálně alespoň zčásti naplnila tvrzený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s přihlédnutím k tomu, co
bylo uvedeno, jsou tato dovolání zjevně neopodstatněná. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání tato dovolání odmítl jako zjevně
neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj
souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než
navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K dovolání obviněného M. K. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně ve svém
vyjádření dospěla k téměř totožným závěrům jako státní zástupce, proto lze jen
ve stručnosti poznamenat, že ani ona namítaný extrémní nesoulad v této trestní
věci neshledala, námitky procesního charakteru označila za neodpovídající
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž
námitkami stran zavinění sice obviněný naplnil tento dovolací důvod, státní
zástupkyně je však neshledala důvodnými. Nepřisvědčila ani námitce tohoto
obviněného týkající se (ne)naplnění znaku skutkové podstaty podle § 240 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, a to spáchání činu nejméně se dvěma osobami, jakož i
námitce, že se daného jednání nedopustil ve formě spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku. V posuzovaném případě bylo podle ní jednoznačně prokázáno, že
obvinění věděli o účasti dalších osob zapojených do řetězce firem, kdy se
nejednalo o běžnou obchodní činnost, nýbrž o činnost fiktivní vedenou se
záměrem získat neoprávněně nadměrný odpočet DPH a i v případě kvalifikované
skutkové podstaty spočívající ve znaku „nejméně se dvěma osobami“ byla splněna
podmínka úmyslného zavinění. Z okolností případu se podává, že se jednalo o
kooperované jednání všech obviněných, a to po předchozí domluvě získat právě
majetkový prospěch. Jednání obviněných vykazuje jak znaky společného jednání,
tak společného úmyslu, jenž je potřebný k naplnění formy trestné součinnosti ve
smyslu § 23 tr. zákoníku. K poslední námitce obviněného, že ze strany soudu
prvního stupně nebyla vyčíslena správně škoda, neboť nedošlo k zohlednění
uskutečněného vývozu zboží, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka nesměřuje
proti hmotněprávnímu posouzení skutku. Výše způsobené škody totiž není znakem
skutkové podstaty předmětného trestného činu, nýbrž jím je rozsah. Způsob
určení rozsahu daňového úniku je přitom podrobně popsán v bodech 181. a 182.
rozsudku soudu prvního stupně, na které státní zástupkyně odkázala a zcela se s
nimi ztotožnila. Námitku, že bylo potřeba zkoumat, v jakém množství bylo zboží
vyvezeno a že škodu nelze určit jako součet nárokovaných odpočtů, považovala
jako námitku směřující do skutkových zjištění, nikoli do právního posouzení.
Navíc považovala za nutné uvést, že vývoz byl jen deklarován za účelem
inkasování nadměrného odpočtu DPH.
Po zvážení všech skutečností proto dospěla státní zástupkyně k závěru, že
dovolání obviněného M. K. je jako celek zjevně neopodstatněné. Navrhla tedy,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, a to v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně vyjádřila svůj
souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než
navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obvinění R. P. a D. M. podali své repliky k vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství.
Obviněný R. P. k tvrzené zjevné neopodstatněnosti námitek uvedl, že státní
zástupce opomenul některé jeho podstatné argumenty. K jednotlivým námitkám se
vyjádřil pouze v obecné rovině, případně se s nimi vůbec nevypořádal. Pokud jde
o námitky stran tzv. opomenutých důkazů, k nimiž státní zástupce uvedl, že v
odůvodnění svých rozhodnutí soudy náležitě rozvedly, přičemž tato odůvodnění
žádné pochybnosti nevyvolávají, s tímto názorem obviněný nesouhlasil. Obviněný
vyjádřil svůj nesouhlas rovněž se závěrem státního zástupce ohledně znemožnění
účasti při výslechu svědka H., když tuto námitku státní zástupce označil za
neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle obviněného mu však bylo
postupem soudů nižších stupňů odepřeno právo na spravedlivý proces. Zásah do
práva na spravedlivý proces je přitom s ohledem na judikaturu Ústavního soudu
vždy přípustným dovolacím důvodem. Obviněný nesouhlasil ani s vyjádřením
státního zástupce stran aplikace závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1.
2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013. Obviněný totiž nebyl osobou jednající jménem
společností B. a B., a ani na tyto společnosti neměl žádnou vazbu. Ve zbytku
obviněný odkázal na svou dovolací argumentaci.
Obviněný D. M. se nejprve vyjádřil k nezohlednění délky řízení při ukládání
trestu. Ztotožnil se sice s názorem státního zástupce, že námitky týkající se
nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod,
nicméně z tohoto pravidla existuje výjimka, jestliže jde o nepřiměřenou délku
trestního řízení. V tomto směru obviněný odkazoval na judikaturu Nejvyššího i
Ústavního soudu a také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Uvedl
přitom, že soudy obou stupňů v nyní posuzované věci toto nezohlednily.
Stejně jako R. P. se i obviněný D. M. vyjádřil také k otázce náhrady škody.
Podle jeho názoru neměl soud prvního stupně vůbec o nároku příslušného
finančního úřadu na náhradu škody rozhodnout s ohledem na judikaturu Nejvyššího
soudu, neboť se jedná o škodu, kterou nelze uplatňovat v adhezním řízení.
Závěrem své repliky také považoval za nutné zmínit, že obhájce JUDr. Pavel
Pohorský vznesl v řízení před soudem prvního stupně námitku podjatosti vůči
státnímu zástupci Mgr. Radku Mezníkovi. O této námitce však nebylo do dnešního
dne rozhodnuto. Tímto postupem bylo proto porušeno právo všech obviněných na
spravedlivý proces.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou výše
uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda
mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 To 153/2018, jsou přípustná [§
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami
prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu
s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu § 265e
tr. ř. zachovány.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Nejprve je třeba zmínit dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., který jako jediný uplatnil obviněný P. S. Tento dovolací důvod
je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové
rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy obsahuje dvě
alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde
tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání
proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř.
bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny
procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z
nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo
vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z
důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o
případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího
soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem
podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
V nyní posuzované věci uplatnil obviněný P. S. tento dovolací důvod v jeho
druhé alternativě s tím, že bylo odvolacím soudem zamítnuto jeho dovolání,
přestože rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni
zbylí obvinění je tedy dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo
o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze
vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného
ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek
hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv
však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování
jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani
rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného
dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v
jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval
činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02
aj.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkových
zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li
dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací
soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba
připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho
odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90
a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se
tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel
spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v
předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva
na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je
podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.
Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v
řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění
nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku
čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp.
zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další).
Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi
provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o
správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí
soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního
nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů
splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to
navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z
obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky
a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).