4 Tdo 205/2026

Judikát 4 Tdo 205/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:18.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 205/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.205.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Vyhrožování

Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru Rodinný příslušník

Úřední záznam

Vysvětlení

Dotčené předpisy:§ 208 odst. 1 tr. zákoníku § 353 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

4 Tdo 205/2026-444

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání obviněného K. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 402/2025, ze dne 4. 12. 2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 91/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 16 T 91/2025, byl obviněný K. N. uznán vinným pod bodem 1 přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2 přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby poškozenému B. N., zaplatil náhradu nemajetkové újmy z titulu § 2951 odst. 2 a § 2956 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a to ve výši 20 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný dále zavázán k povinnosti nahradit poškozeným B. N., a J. N., společně a nerozdílně škodu ve výši 18 000 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení.

2. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození B. N. a J. N. se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Skutku pod bodem 1 se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v době od 25. 2. 2025 do 6. 5. 2025 úmyslně setrvával v bytě poškozených v Praze XY, svých bratrů B. N. a J. N., ačkoli si byl vědomý toho, že mu byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2024, č. j. 7 C 214/2023-69, s nabytím právní moci dne 7. 2. 2025, který byl vykonatelný ode dne 25. 2. 2025, uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku poškozených a předat ji do 15 dnů od právní moci rozsudku, což neučinil, vydané rozhodnutí nerespektoval a byt i nadále užíval, přičemž nebyla zjištěna žádná závažná objektivní okolnost, která by jeho počínání ospravedlňovala. Při úplnost je namístě uvést, že podle skutkových zjištění soudů obviněný v bytě neoprávněně setrvával už od 1. 4. 2023, kdy mu vypršela nájemní smlouva a byl poškozenými vyzván k opuštění bytu.

4. Skutek pod bodem 2 lze shrnout tak, že dne 6. 5. 2025 v době od 15:16 do 15:55 v Praze 6, obviněný na služebně Policie České republiky, Obvodním ředitelství policie Praha 1, Místním oddělení Ruzyně, v návaznosti na osobní a majetkové spory se svým bratrem poškozeným B. N.

o byt popsaný v bodě 1 vyhrožoval jmenovanému usmrcením takovým způsobem, že policejní orgán v obavě, že své výhrůžky realizuje, obviněného zadržel a inicioval podání návrhu na jeho vzetí do vazby, kterému bylo soudem posléze vyhověno. Poškozený B. N. výhrůžky obviněného vnímal jako reálné s ohledem na to, že jej obviněný v minulosti několikrát slovně i fyzicky napadl, že se zatvrzele držel myšlenky, že bude buď bydlet v zmiňovaném bytě zdarma, nebo to poškozený odnese a opakovaně v něm vyvolávat strach o život a provokovat ho k tomu, aby na obviněného zaútočil první a dopustil se tak trestného činu.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 43 T 102/2023, který nabyl právní moci dne 10. 10. 2024, byl obviněný dokonce odsouzen za fyzické napadení poškozeného, k němuž došlo v březnu 2023. Bezprostředně po tomto incidentu obviněný J. N., jejich společnému bratrovi, v telefonickém rozhovoru také sdělil, že si klidně kvůli poškozenému půjde sednout, a v březnu 2025 v návaznosti na nabytí právní moci a vykonatelnosti rozsudku na vyklizení bytu mu řekl, že poškozený to má spočítané.

5. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. 9 To 402/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

6. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Lembergera dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. se slovní citací, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

7. K přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zopakoval svou obhajobu, že v bytě setrvával právem, protože zde žil od svého dětství a jeho bratr B. získal polovinu předmětného bytu darem od jejich společné matky s podmínkou, že nechá obviněného v bytě dožít. Obviněný si totiž s ohledem na svůj zdravotní stav a pracovní neschopnost nemohl hledat jiné bydlení a musel by žít na ulici. Pokud přesto jeho jednání vykazovalo znaky protiprávnosti, měly soudy z výše uvedených důvodů a s ohledem na soukromoprávní základ skutku, na nízkou intenzitu a krátkodobost protiprávního zásahu i na zanedbatelnou škodu, respektovat zásadu subsidiarity trestní represe.

Podle obviněného se věc měla řešit soukromoprávně skrze existující exekuční titul na vyklizení bytu. S tímto vším se podle něj soudy nevypořádaly. Navíc soud prvního stupně nedůvodně zamítl důkazní návrh obviněného na výslech jeho matky, která by potvrdila, že poškozenému B. N. polovinu bytu darovala s přáním, aby tam obviněný nadále žil.

8. K přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.

zákoníku obviněný namítl jednak to, že skutková zjištění stojí na procesně nepoužitelném důkazu, bez kterého není možné prokázat, co konkrétně obviněný v rámci podání vysvětlení ohledně svého bratra B. N. řekl a jak vážně to myslel. Úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 6. 5. 2025 neměl být v hlavním líčení vůbec přečten, protože obviněný k tomu nedal souhlas. A policista, svědek H., který realizoval předmětný výslech obviněného, v hlavním líčení jeho slova reprodukoval pouze v obecných rysech a nevzpomněl si, co konkrétního měl obviněný říkat.

Přitom právě to je pro posouzení, zda šlo o reálné výhrůžky vůči poškozenému, zcela zásadní. Obviněný zdůraznil, že vše sděloval pouze policejnímu orgánu a že slova, která pronesl ve stresové situaci, nebyla myšlena vážně. Navíc z provedených důkazů nevyplývá, že by se výhrůžky k poškozenému, který osobně nebyl výslechu přítomen, vůbec dostaly. Pokud poškozený o předmětné komunikaci s policejním orgánem nevěděl, nemohl v něm obviněný ani nepřímo vzbudit důvodnou obavu, že by mohly být realizovány.

Ostatně z počínání poškozeného, který odmítl policejní ochranu, je zjevné, že inkriminovaným jednáním obviněného v něm důvodná obava o život vzbuzena nebyla. Na podporu absence znaku skutkové podstaty § 353 odst. 1 tr. zákoníku, že výhrůžky jsou způsobilé vzbudit v poškozeném obavu, obviněný dále zdůraznil, že ví, kde se poškozený zdržuje a kde bydlí, a přesto ho v posledních letech nijak nevyhledával, a že ze srovnání jejich fyzického stavu a povahových vlastností je zjevné, že by slovní výhrůžky obviněného ani nemohly být realizované.

9. Závěrem obviněný zopakoval, že jím pronesené výhrůžky nebyly myšleny vážně. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Námitky obviněného souhrnně označil za neopodstatněné.

11. K výtce neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe u přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) uvedl, že argumentace, kterou obviněný své přetrvávání v bytě ospravedlňoval, by snad v izolované podobě obstála jako důvod, pro který by trestněprávní řešení tohoto protiprávního jednání bylo příliš přísným. Obviněný ale opomenul zohlednit i další okolnosti, které společenskou škodlivost jeho jednání podstatně zvyšují, a pro které upuštění od aplikace trestněprávního řešení nepřipadá v úvahu. Státní zástupce připomněl zejména trestní minulost obviněného, který byl potrestán za obdobný trestný čin, a fakt, že rozsudek civilního soudu, kterým bylo obviněnému nařízeno, aby předmětný byt vyklidil, nabyl právní moci sice až v roce 2025, ale obviněný fakticky v bytě neprávem setrvával již od 1. 4. 2023. Měl tedy relativně dlouhou dobu na to, aby si obstaral náhradní bydlení.

K počínání obviněného, který ignoroval soudní rozhodnutí a nevyklidil protiprávně užívaný byt, státní zástupce dále uvedl, že jde o projev absence sebereflexe a nepoučení se z dosavadních řízení před státními orgány. Tvrzení obviněného, že by skončil na ulici, nelze pro absenci racionality zohlednit jako faktor snižující společenskou škodlivost jeho jednání v míře potřebné pro upuštění od trestní represe. Vzhledem k souhrnu všech těchto okolností jednání obviněného bylo podle státního zástupce namístě vyvodit trestní odpovědnost obviněného za skutek pod bodem 1 výroku o vině.

12. Námitku opomenutého výslechu matky obviněného státní zástupce také označil za zjevně nedůvodnou. Své stanovisko opřel o odůvodnění soudů nižších stupňů, které odpovídajícím způsobem vysvětlily svůj zamítavý postoj k tomuto důkaznímu návrhu obhajoby. Jejich postup státní zástupce označil za souladný s ustálenou soudní praxí.

13. Dále se státní zástupce věnoval argumentaci obviněného související se skutkem pod bodem 2, který byl kvalifikován jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Vadu odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením obviněného stran nepoužitelnosti úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 6. 5. 2025. Zdůraznil, že v tomto trestním řízení inkriminovaný úřední záznam neslouží jako nepřípustná náhrada výslechu svědka, nýbrž se jedná o zdrojový důkaz, kterým byl spáchán trestný čin, který je obviněnému kladen za vinu. Současně konstatoval, že skutková zjištění, která soudy dovodily z provedených důkazů (tj. úředního záznamu, ale i dalších podpůrných důkazů – např. výpovědi svědka H.), plně odpovídají též časovým, místním, a věcným souvislostem hodnocené trestné činnosti.

14. Státní zástupce u skutku od bodem 2 neidentifikoval ani vadu odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle státního zástupce je ze skutkových zjištění zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť, když výhrůžku sděloval policejnímu orgánu, věděl, že informaci o jejím uskutečnění policejní orgán poškozenému předá, protože tak musí činit z povahy postavení a služebních povinností policisty. Závažnost samotných výhrůžek v kontextu jednání obviněného vůči poškozenému v minulosti a s ohledem na jeho osobní vlastnosti, podle státního zástupce neguje námitku obviněného o nezpůsobilosti uskutečněných slovních výhrůžek vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Státní zástupce vyjádřil názor, že byť stačí „pouhá“ způsobilost vyvolat důvodnou obavu, v tomto případě poškozený obavu skutečně měl vzhledem k vlastním negativním zkušenostem s obviněným.

15. S ohledem na uvedené státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyslovil též souhlas pro projednání věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a stejně tak souhlasil s tím, aby dovolací soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl i jiným než jím navrhovaným způsobem. 16.

Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému k případné replice, tu však obviněný ve stanovené lhůtě neučinil.

17. K dovolání obviněného se prostřednictvím své zmocněnkyně vyjádřili také poškození B. N. a J. N. Ve svém stručném podání upozornili na to, že nesouhlasí s tvrzením obviněného, že by jeho neoprávněný zásah do bytu poškozených trval jen relativně krátkou dobu. Na počínání obviněného je nutno nahlížet jako na protiprávní už od 1. 4. 2023, kdy měl předat vyklizený byt po skončení nájmu. V bytě přitom bydlel až do 8. 5. 2025, kdy byl zadržen a vzat do vazby. Podle poškozených je nutné respektovat novelizaci občanského zákoníku, která se do trestního řízení promítla skrze judikaturu Nejvyššího soudu, a to stanovením pravidla, že pro počátek přečinu neoprávněného zásadu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr.

zákoníku není nutný pravomocný rozsudek na vyklizení, důležitý je okamžik, kdy oprávněná osoba neoprávněného vyzve, aby daný prostor opustil (např. usnesení ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1161/2020, usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 6 Tdo 141/2020, případně také usnesení ze dne 11. 1.2023, sp. zn. 7 Tdo 1170/2022).

18. Poškozený B. N. dále k přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku konstatoval, že vyhrožoval-li mu obviněný při výslechu na policii, měl téměř jistotu, že se to poškozený dozví, neboť policejní orgán má povinnost provést úkony a opatření k zajištění bezpečí oběti při jejím ohrožení podle § 14 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, přičemž B. N. v danou dobu byl obětí přečinu ublížení na zdraví, a to právě ze strany obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněných musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr.

ř.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr.

ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 20.

Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ovšem jím uplatněné výhrady těmto důvodům odpovídají pouze formálně. Materiálně jsou zjevně nedůvodné. Vyjma toho nelze nepostřehnout, že obviněný v dovolání jen opakuje svou obhajobu a argumentaci odvolací, se kterou se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud proto požaduje za účelné připomenout, že jestliže obviněný dovolání staví pouze na námitkách uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vyrovnaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408). Dále je namístě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se tento soud mimo jiné ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96).

Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V tomto směru také Nejvyšší soud pojal odůvodnění svého rozhodnutí.

21. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Je to dáno tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.), čímž je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., může být naplněn jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22.

První alternativou je situace, kdy jsou rozhodná skutková zjištění v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Jde o případy, kdy skutková zjištění postrádají logickou a obsahovou návaznost na důkazy, nebo z nich vůbec nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení, případně jsou dokonce v přímém protikladu k obsahu důkazů. Tento rozpor se však musí týkat pouze těch skutkových zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění znaků trestného činu, nikoli jakýchkoli skutkových okolností uvedených ve výroku o vině.

Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout pouze v případech nejzávažnějších excesů, které představují porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a IV. ÚS 570/03). Druhou alternativou je situace, kdy jsou skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech. To znamená, že důkaz byl získán nebo proveden v rozporu s procesními pravidly tak závažným způsobem, že jej nelze použít jako podklad pro rozhodnutí (např. domovní prohlídka bez příkazu soudce).

Zároveň však musí jít o důkaz podstatný pro skutková zjištění, tedy takový, který měl zásadní vliv na výsledek řízení. V takovém případě může být založen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o porušení práva na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016 a 7 Tdo 39/2010). Třetí alternativou je nedůvodné neprovedení navržených důkazů, které lze označit jako tzv. opomenuté důkazy. Musí jít o důkazy, které byly obviněným navrženy, byly způsobilé ovlivnit skutková zjištění a soud se s jejich neprovedením řádně nevypořádal.

Pokud soud bez dostatečného odůvodnění opomene provést důkaz, který mohl mít významný vliv na rozhodnutí, může to rovněž založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak vyplývá z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Je třeba zdůraznit, že samotné tvrzení obviněného o existenci zjevného rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními, založené pouze na jeho vlastním hodnocení důkazů, není pro naplnění tohoto dovolacího důvodu dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

23. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolací námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle písm. g) jen tehdy, pokud konkrétně a přesvědčivě poukazují na to, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, jsou natolik vybočující z rámce logického a racionálního hodnocení důkazů, že představují porušení práva na spravedlivý proces, nebo soudy opomněly důkazy mající zásadní dopad na rozhodující skutková zjištění či tato protiprávní posouzení skutku podstatná zjištění postavila na procesně nepoužitelných důkazech.

24. Tak tomu v projednávané věci z pohledu vytýkaných vad, jejichž rozsahem je Nejvyšší soud striktně vázán a nemůže ho z vlastní iniciativy rozšiřovat, ani u jednoho ze skutků, kterými byl obviněný uznán vinným, zjevně není.

Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry nebo aby opětovně vysvětloval, proč u skutku pod bodem 1 výroku o vině pro správné rozhodnutí ve věci nebylo potřeba vyslýchat matku obviněného a u skutku pod bodem 2 výroku o vině mohly soudy vycházet z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení, které obviněný podal před zahájením trestního stíhání. Podstatné je, že soud prvního stupně svá skutková zjištění postavil na důkazech procesně použitelných, při jejichž interpretaci nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil, včetně toho, proč rozsah těchto důkazů byl dostatečný pro správné rozhodnutí ve věci.

Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů a vysvětlení, proč další důkazy nejsou potřeba, nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a sama o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

25. Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že u skutku pod bodem 1 výroku o vině bylo spolehlivě i bez výslechu matky obviněného zjištěno, že obviněný neoprávněně od 1. 4. 2023 užíval byt patřící jeho bratrům B. a J. N. a zcela ignoroval povinnost tento byt vyklidit a předat poškozeným, která mu byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2024, č. j. 7 C 214/2023-69, s nabytím právní moci dne 7. 2. 2025, který byl vykonatelný ode dne 25. 2. 2025. Návrh obhajoby na výslech matky obviněného nebyl soudy akceptován s vysvětlením, že je vysokého věku a od roku 2022 trpí vážným neurodegenerativním onemocněním mozku odpovídajícím středně těžké až těžké demenci, takže nejde o důkaz způsobilý ovlivnit skutková zjištění (viz bod 19 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a bod 8 odůvodnění napadeného usnesení). Z uvedeného je zřejmé, že nedošlo k nedůvodnému neprovedení navrženého důkazu ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

26. U skutku pod bodem 2 výroku o vině pak bylo se stejnou mírou jistoty prokázáno, že dne 6. 5. 2025 obviněný při podání vysvětlení na služebně Policie České republiky v návaznosti na osobní a majetkové spory se svým bratrem B. N. o vyklizení bytu vyhrožoval jmenovanému usmrcením takovým způsobem, že policejní orgán v obavě, že své výhrůžky realizuje, obviněného zadržel a následně inicioval podání návrhu na jeho vzetí do vazby, kterému bylo soudem vyhověno (k tomu srovnej návrhy na č. l. 71 až 77 a vazební rozhodnutí na č. l.

82 až 83 tr. spisu). Poškozený B. N. výhrůžky vnímal jako reálné a činů bratra se obával s ohledem na to, že obviněný se zatvrzele držel myšlenky, že buď bude bydlet ve zmiňovaném bytě zdarma, nebo to poškozený odnese, a v minulosti ho právě v souvislosti s tím, že po něm poškozený požadoval vyklizení bytu, několikrát slovně i fyzicky napadl. Konkrétně v březnu 2023 ho fyzicky napadl a zlomil mu pravou loketní kost, za což byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 43 T 102/2023, odsouzen.

Bezprostředně poté bratru J. N. při telefonickém rozhovoru uvedl, že si klidně kvůli poškozenému bratru B.

půjde sednout. V březnu 2025 mu pak v návaznosti na nabytí právní moci a vykonatelnost rozsudku na vyklizení bytu řekl, že poškozený to má spočítané.

27. K tomuto skutku Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem (bod 12 odůvodnění napadeného usnesení) a se stáním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje k námitce obviněného o procesní nepoužitelnosti úředního záznamu o podaném vysvětlení před policejním orgánem v souvislosti s prověřováním nevyklizení bytu specifikovaném v bodě 1 výrokové části rozsudku, ke kterému došlo před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 6 tr. ř., že v tomto trestním řízení inkriminovaný úřední záznam neslouží jako nepřípustná náhrada výslechu svědka a k jeho přečtení neplatí podmínky podle § 211 odst. 6 tr.

ř., nýbrž se jedná o zdrojový důkaz, který přímo zachycuje procesní úkon v jehož průběhu byla spáchána zásadní část trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. Z těchto důvodů byl ostatně proveden jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. (viz protokol o hl. líčení na č. l. 354 tr. spisu). Jinak řečeno, pokud trestný čin spočívá právě v tom, co pachatel na policii řekl, lze protokol o tomto úkonu použít bez souhlasu obviněného (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006, publikované pod č. 56/2007 Sb. rozh.

tr.). Objektivita tohoto důkazu pak byla ověřena výslechem policisty L. H., který obviněného dne 6. 5. 2025 k věci vytěžil a o obsahu jím podaného vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. sepsal předmětný úřední záznam. Podrobnosti si vzhledem k časovému odstupu nepamatuje, ale potvrdil, že do záznamu uvedl jen to, co skutečně z úst obviněného zaznělo. O faktu, že obviněný výhrůžky vůči svému bratru B. N. učinil způsobem vzbuzujícím obavu, pak nejlépe vypovídá to, že bezprostředně po podání vysvětlení byl obviněný se souhlasem dozorového státního zástupce podle § 76 odst. 1 tr.

ř. zadržen s tím, že je dán důvod tzv. vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. (viz protokol o zadržení na č. l. 53 tr. spisu).

28. Závažnost samotných výhrůžek v kontextu dřívějšího opakujícího se výhrůžného a násilného jednání obviněného vůči o 15 let staršímu poškozenému a faktu, že u obviněného dominuje těžká smíšená porucha osobnosti, která sice zásadně neovlivňuje jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti, ale navenek se projevuje emočně nevyváženým, disociálním a výrazně teatrálním jednáním a vede k postojům typu „chci dosáhnout pro sebe nejvýhodnější výsledku, proto volím strategii zastrašování či vyvolávání strachu“ (viz znalecký posudek psychiatričky MUDr.

Gabriely Léblové), evidentně neguje dovolací námitku obviněného o nezpůsobilosti uskutečněných slovních výhrůžek vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Poškozený navíc sám jasně vypověděl (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 342–343 tr. spisu), že se o předmětných výhrůžkách vzápětí dozvěděl a vzhledem ke svým negativním zkušenostem s poškozeným z doby minulé se obával toho, že by je obviněný mohl splnit. Výhrada obviněného, že poškozený nevyužil nabídku policejní ochrany, je irelevantní, protože obviněný byl bezprostředně po výhrůžkách adresovaných směrem k bratrovi B.

N.

omezen na svobodě vazbou, což poškozený věděl (viz opět výpověď u hlavního líčení zachycená v protokole na č. l. 343 tr. spisu). S další námitkou týkající se skutku pod bodem 2 výroku o vině, tj. že z provedených důkazů nevyplývá, že by se výhrůžky k poškozenému, který osobně nebyl policejnímu výslechu přítomen, dostaly, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na protokol o hlavním líčení, který zachycuje mimo jiné potvrzení poškozeného, že se od policie dozvěděl o tom, že mu obviněný vyhrožoval (viz č. l.

342 tr. spisu), a na body 42 a 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterých se s touto námitkou obviněného soudy nižších stupňů přesvědčivě a úplně vypořádaly. Nad jejich argumentaci Nejvyšší soud jen dodává, že pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za nebezpečné vyhrožování směřující k poškozenému B. N. není rozhodné to, zda obviněný své výhrůžky myslel vážně nebo zda je řekl jen v zlosti, aby si ulevil, protože tlak svého bratra B.

N. na to, aby se vystěhoval z bytu, který vnímal jako svůj jediný možný domov, měl za nespravedlivé jednání. Podstatné je, že je řekl úmyslně takovým způsobem a s takovou razancí, aby vzbudil důvodnou obavu v osobě, které byly adresovány a vůči které chová neskrývanou zášť, pro kterou mu neváhal v minulosti i fyzicky ublížit, což se také stalo. O charakteru výhrůžek a způsobu jejich pronesení pak nejlépe vypovídá, jak už bylo výše uvedeno, skutečnost, že policejní orgán po skončení výslechu obviněného zadržel a činil kroky k tomu, aby byl omezen na svobodě vazbou, a to právě vzhledem k obavě o bezpečnost poškozeného.

29. K výhradám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud podotýká, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat jen hmotněprávní vady rozhodnutí ve věci samé. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje pouze na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Je-li namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak se jeho pozornost zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

30. V této věci obviněný nevznesl s výjimkou výhrady subsidiarity trestní represe ke skutku pod bodem 1 výroku o vině relevantní výhrady vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině pod body 1 a 2 odsuzujícího rozsudku. Snažil se jen dosáhnout revize skutkových zjištění ve svůj prospěch a až v návaznosti na ně docílit změny v jejich právním posouzení. Takovou argumentační konstrukci ale z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu není možné mít za právně relevantní a pokud by mimořádný opravný prostředek spočíval jen na ní, Nejvyšší soud by ho musel odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně.

31. K relevantně uplatněné námitce subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr.

zákoníku k přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud odkazuje na body 32 až 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, se kterými se ztotožnil a nepokládá za potřebné je jakkoli doplňovat, natož je opakovat. Pouze stručně připomíná, že obviněný je sice uznán vinným za skutek časově vymezený od 25. 2. 2025 do 6. 5. 2025, ale podle skutkových zjištění soudů, která při úvaze o aplikaci § 12 odst. 2 tr.

zákoníku nelze přehlížet, neoprávněně bydlel v bytě svých bratrů fakticky od 1. 4. 2023 do 8. 5. 2025, kdy byl vzat do vazby, protože pro počátek přečinu neoprávněného zásadu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku není nutný pravomocný rozsudek na vyklizení, důležitý je okamžik, kdy oprávněná osoba neoprávněného vyzve, aby daný prostor opustil (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1161/2020, ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 6 Tdo 141/2020, nebo ze dne 11.

1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1170/2022). Vyjma toho, jak vyplynulo z provedeného dokazování, byt užíval zcela bez respektu k tomu, že není jeho majetkem (např. zanášel ho odpadky v takovém rozsahu, že byl nutný zásah deratizátorů).

32. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud neshledal opodstatněnou žádnou z námitek obviněného směřujících proti rozhodnutí odvolacího soudu, nemohl přiznat důvodnost ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který sice obviněný výslovně neuplatnil, ale správně v jeho druhé alternativě měl, protože dovolání podal s tím, že řízení, které předcházelo usnesení odvolacího soudu, který po věcném přezkumu zamítl jeho odvolání, trpí vadami zakládajícími dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

33. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného K. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu