4 Tdo 260/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovoláních obviněných 1. S. S., 2. J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 8 To 244/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 97/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. S. a J. M. odmítají.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 1 T 97/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění S. S. a J. M. (dále jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v době od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022 v Praze XY - XY, XY, vědomě, bez právního důvodu, užívali bytovou jednotku č. 10 ve 4. patře bytového domu, majitele V. T., a činili tak přesto, že jim bylo známo, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2019, č.j. 17 C 7/2014-202, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2020 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č.j. 53 Co 393/2019-233, zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla obv. S. jako nájemci s účinkem ke dni 4. 11. 2013 dána listinou ze dne 1. 11. 2013, čímž pozbyl právní titul bytovou jednotku, kterou s ním obv. M. užívala jako člen domácnosti, nadále užívat, a byli seznámeni s na to navazující výzvou pošk. T. datovanou dnem 20. 3. 2020, kterou převzal obv. S. dne 3. 4. 2020, aby vyklidili byt do 15 dní od doručení výzvy a s ní doručeného potvrzení o zajištění přístřeší od 23. 3. 2020 na ubytovně XY, byt nevyklidili ani poté, co pošk. V. T. podal žalobu o vyklizení bytu, které bylo vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2020, č.j. 27 C 30/2020-71, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2021 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č.j. 51 Co 351/2020-107, kterým byla stanovena povinnost vyklidit bytovou jednotku a vyklizenou ji předat poškozenému do 15 dnů od zajištění přístřeší, které bylo poškozeným T. opětovně zajištěno ke dni 1. 3. 2021 na ubytovně XY, a v návaznosti na to byla zahájena exekuce pro vyklizení bytové jednotky, a byt bez toho, aniž by za jeho užívání cokoli platili, takto užívali až do jejich vystěhování poškozeným, k němuž došlo dne 5. 2. 2022, čímž způsobili pošk. V. T. škodu na nákladech spojených s užíváním bytu a na ušlém nájemném za uvedené období“.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému S. S. podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání 18 měsíců za současného stanovení dohledu probačního úředníka nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil poškozenému V. T. škodu, kterou trestnou činností způsobil. Obviněné J. M. uložil stejný trest a shodnou přiměřenou povinnost.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněným povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozenému V. T., škodu ve výši 421 176 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že usnesením ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 8 To 244/2024, podle § 256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 8 To 244/2024, podali oba obvinění prostřednictvím stejné obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Oba dovolatelé nejprve předestřeli, jakým skutkem byli uznáni vinnými a jak byl skutek soudem prvního stupně právně kvalifikován. Připustili, že soud prvního stupně učinil správné skutkové zjištění stran toho, že došlo k výpovědi z nájmu, proti které obviněný brojil žalobou, včetně toho, jak o této žalobě bylo rozhodnuto v rámci civilního řízení. Podle obviněných nalézací soud učinil správné skutkové zjištění, že přístřeší, které zajistil poškozený, bylo na mužské ubytovně, kde ženy neubytovávali.

7. Podle obviněných napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když otázku, zda svým jednáním naplnili všechny znaky přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno posuzovat v kontextu toho, že základem posuzování předmětné věci je soukromoprávní vztah, založený na právní úpravě podle zákona č. 40/1964 Sb., původního občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), ve kterém jsou upraveny práva a povinnosti pronajímatele. Posouzení celé věci podle příslušných ustanovení obč. zák. je nutno považovat za předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

8. Následně citují ustanovení § 711 odst. 3, 4, § 712 a § 712a obč. zák. Dovolatelé poté dovozují, že závěr soudů nižších stupňů, že byt v době od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022 užívali vědomě bez právního důvodu, je nesprávný a je v rozporu s příslušnými ustanoveními obč. zák. Namítají, že tvrzení soudů, že výpověď z nájmu byla dána platně a že nebyli nájemci předmětného bytu a že byt užívali bez právního důvodu, je v rozporu s ustanovením § 712a obč. zák., podle kterého je nájemce oprávněn byt užívat až do konce lhůty k vyklizení bytu. Jedná se tedy o nesprávný právní závěr.

9. Za další nesprávný právní závěr považují určení posledního dne lhůty k vyklizení bytu. Soud prvního stupně vycházel z toho, že výzva k vyklizení bytu byla obviněnému doručena dne 3. 4. 2020, takže podle tohoto soudu poslední den 15denní lhůty k vyklizení připadl na 18. 4. 2020. Od tohoto dne užívali podle soudu byt bez právního důvodu. Podle § 711 odst. 3 obč. zák. ovšem lhůta k vyklizení bytu neběží od doručení výzvy, ve které pronajímatel určil lhůtu k vyklizení bytu, nýbrž ode dne, kdy bylo zajištěno přístřeší. Proto podle obviněných soudy nesprávně určily poslední den lhůty k vyklizení bytu, když navíc akcentují, že vydané potvrzení z ubytovny XY P. H. jen znamenalo, že k datu 23. 3. 2024 měli volnou kapacitu, nejednalo se o žádnou závažnou rezervaci. Tímto byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. Dále obvinění konstatují, že i soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt užíval nejen obviněný S., ale i obviněná M., a to od roku 2011. Následně dovolatelé poukazují na bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran toho, že poškozený zajistil přístřeší pro muže. Se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí a poukazují na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., ohledně toho, co se rozumí přístřeším. Současně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 58/97 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 24/2008 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1289/11, která řeší, co se rozumí bytovou náhradou. Dovozují, že protože je přístřeší zvláštním druhem bytové náhrady, vztahuje se na něj § 712 odst. 2 obč. zák., kdy náhradním bytem se poskytuje ubytování nájemci a členům jeho domácnosti. Výklad § 712 odst. 5 obč. zák., podle kterého se přístřeší poskytuje jen nájemci, nikoliv členu jeho domácnosti tak považují za absurdní a odporující čl. 8 Úmluvy. Pokud tedy poškozený zajistil přístřeší jen obviněnému, nikoliv obviněné, bylo jeho jednání protiprávní.

11. Akcentují, že uvedené tvrdili již v rámci odvolání, ovšem odvolací soud názor soudu prvního stupně potvrdil. I v tomto spatřují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

12. Poté oba obvinění zdůrazňují, že v rámci své obhajoby namítali, že nenaplnili objektivní ani subjektivní stránku předmětného přečinu, když neměli povinnost v žalovaném období byt vyklidit. Toto již namítli podle § 231 tr. ř. před zahájením hlavního líčení. Soud prvního stupně se s touto námitkou nijak nevypořádal, ačkoliv ji uplatnili v rámci vyjádření ke každému provedenému důkazu a ve svých závěrečných řečech. Předmětnými námitkami prokazovali, že nenaplnili objektivní stránku přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, protože byt užívali v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. V tomto směru opětovně poukázali na to, že obviněnému byla dána pronajímatelem výpověď z nájmu dne 1. 11. 2013, přičemž na tuto výpověď reagoval obviněný podáním žaloby na určení neplatnosti. Následně byla ovšem obviněnému dána poškozeným další výpověď z nájmu dne 9. 3. 2017, přičemž i proti této se obviněný bránil žalobou na určení neplatnosti. Akcentuje, že řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu ze dne 9. 3. 2017, bylo pravomocně ukončeno až rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 10. 2022 pod č. j. 5 C 191/2017-306. Obvinění jsou tak přesvědčeni, že do tohoto data užívali předmětný byt oprávněně, a to s odkazem § 711 odst. 4 obč. zák. Z tohoto dovozují, že u nich nebyla ani naplněna subjektivní stránka jejich jednání, neboť byli přesvědčeni, že jim nevznikla povinnost předmětný byt vyklidit. Proto na výzvu k vyklizení z bytu ze dne 20. 3. 2020 (viz č. l. 175) odpověděl obviněný tak, že „nejde o rozsudky konečné, proto nevidí důvod, aby byt, … vyklízel“). Soud prvního stupně ovšem na tuto jejich obhajobu nijak nereagoval, přestože předmětné listiny jako důkaz provedl.

13. Podle obviněných tedy soud prvního stupně zcela rezignoval na povinnost postupovat při vyhotovení rozsudku podle § 125 odst. 1 tr. ř., když jednak neuvedl výčet důkazů, které provedl, jednak neuvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Proto považují skutkové závěry tohoto soudu za nepřezkoumatelné a nesplňující požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Takovým postupem také došlo k porušení jejich práva na obhajobu. Tím, že odvolací soud postup soudu prvního stupně aproboval, byť se v bodě 20 svého odůvodnění pokusil na pochybení soudu prvního stupně stran výpovědi z nájmu dne 9. 3. 2017 reagovat, když mimo jiné odkázal na obsah rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 5 C 191/2017. Takto ovšem postupoval, ačkoliv důkaz tímto rozhodnutím sám neprovedl. Takový postup odvolacího soudu považují obvinění za nesprávný. Proto se domnívají, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného přečinu, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů.

14. Dovolatelé naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. pak spatřují v odnětí zákonnému soudci v řízení před odvolacím soudem. Následně poukazují na rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2024 ohledně rozdělování nápadu a předkládají tabulku nápadu ve dnech 1. 10., 2. 10 a 3. 10. 2024 a dovozují, že rozdělení nápadu neodpovídá procentuálnímu rozsahu nápadu stanovenému rozvrhem práce. Současně odkazují na přípis Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2024 č. j. MSP-855/2024-ODKA-DOH/4, ve kterém ministerstvo připustilo, že určitá specifika jsou řešena přímo v nastavení informačního systému, některá však vyžadují zásah zaměstnanců zápisového oddělení. Namítají, že v rozvrhu práce je zakotveno přidělování věci počítačovým programem, o ručním zásahu zaměstnanců do přidělování věci není v rozvrhu práce ani zmínka. Z toho obvinění dovozují, že přidělování věci probíhalo a zřejmě nadále probíhá v rozporu se zákonem.

15. Následně poukazují na čl. 38 odst. 1 Listiny, ve kterém je zakotveno právo na zákonného soudce a v čem spočívá naplnění této zásady (viz odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999). Dovozují tedy, že jejich odvolání nebylo přiděleno podle předem stanovených pravidel zakotvených v rozvrhu práce pro Městský soud v Praze pro rok 2024. Proto mají za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl naplněn.

16. V závěru podaných dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, č. j. 8 To 244/2024, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 1 T 97/2024, a také všechna další rozhodnutí na tyto rozhodnutí obsahově navazující, která tím ztratila podklad a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřili nesouhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.

17. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO 151/2025. Nejprve zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění. Poté rozvedl zákonné předpoklady naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř.

18. Ohledně důvodů, ve kterých obvinění spatřovali naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce uvádí, že tito namítli, že byli odňati svému zákonnému soudci, neboť při přidělování věci došlo k neoprávněnému zásahu, který byl v rozporu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze pro rok 2024. Ve vztahu k této námitce státní zástupce předně akcentuje, že v podstatě shodnou námitkou se již zabýval odvolací soud (viz s. 8 a 9, odstavce 17 a 18 odůvodnění jeho usnesení) a státní zástupce na jeho závěry zcela odkazuje. Uzavírá, že na podkladě dostupného spisového materiálu nebylo zjištěno, že by došlo k porušení práva obviněných na zákonného soudce. Zmiňované námitky obviněných jsou proto neopodstatněné.

19. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně uvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu. Konstatuje, že citovanému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněných, jimiž soudům nižších stupňů vytkli, že soud prvního stupně nezmínil v odůvodnění rozsudku důkazní prostředky navržené obhajobou a že odvolací soud nahradil činnost soudu prvního stupně, pokud hodnotil některé důkazní prostředky, které sám neprovedl. Těmito námitkami obvinění podle státního zástupce ve skutečnosti nevyjádřili zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obvinění pouze zpochybňují výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedli, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo proč jsou dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení.

20. Navíc podle státního zástupce rozhodný skutkový závěr soudů nižších stupňů, který je určující pro naplnění znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, a který se týkal neoprávněného užívání bytu specifikovaného ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, je podložen konkrétními důkazními prostředky (zejména listinnými důkazními prostředky a výpověďmi svědků), které jsou označeny a hodnoceny na s. 10 až 12, v odstavcích 16 až 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

21. Státní zástupce dále uvádí, že obvinění vznesli i námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když namítali, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Připouští, že obecně nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu může být důvodem ke zrušení takového rozhodnutí v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018). Z pohledu tohoto závěru ovšem zdůrazňuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 151/06, sp. zn. III. ÚS 677/07, sp. zn. I. ÚS 3184/07, sp. zn. III. US 961/09). V rámci trestního řízení má soud povinnost učinit tak způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 124/97, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000, ze dne 8. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Konstatuje, že Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zformuloval základní principy výkladu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Zdůraznil, že otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak než na základě okolností daného případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, odstavec 29.).

22. Podle státního zástupce ovšem není odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ani odůvodnění usnesení odvolacího soudu) zatíženo vadou, která by spočívala v porušení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. v údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadených rozhodnutí, jak obvinění tvrdí v podaných dovoláních. Má za to, že v posuzované věci se soudy dostatečně vypořádaly se všemi opatřenými důkazními prostředky, adekvátně reagovaly na obhajobu obviněných a náležitě odůvodnily své závěry. Tyto závěry jsou v souladu se zásadami formální logiky (tj. zejména se zásadou sporu a zásadou dostatečného důvodu). Postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Jejich námitky proto považuje za neopodstatněné.

23. Za nedůvodné považuje i námitky obviněných, že odvolací soud hodnotil důkazní prostředky, které sám neprovedl. Podle státního zástupce odvolací soud v odůvodnění toliko reagoval na námitky obviněných proti závěru soudu prvního stupně o neoprávněnosti užívání předmětného bytu.

24. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opětovně nejprve rozvádí předpoklady jeho naplnění. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho

odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022).

25. Podle státního zástupce tomuto zvolenému dovolacímu důvodu odpovídají námitky stran údajně nesprávného hmotněprávního posouzení otázky související s užíváním bytu bez právního důvodu. Poté rozvádí skutkovou podstatu přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Uvádí, že pro posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných je mimo jiné zásadní zjištění, zda byli oprávněni užívat předmětný byt i poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě poškozeného o vyklizení bytu a následně jim zajištěno přístřeší v ubytovacím zařízení.

26. Státní zástupce při posuzování důvodnosti námitek obviněných vychází z příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Konstatuje, že z § 712 odst. 1, 2 a 5, 6 obč. zák. vyplývalo, že bytovými náhradami jsou náhradní byt a náhradní ubytování. Obecně platilo, že pokud nájemní poměr skončil výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a), b), e), f) a i) obč. zák., měl nájemce právo na náhradní byt. Skončil- li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák, stačilo při vyklizení poskytnout přístřeší. Jistou výjimku z tohoto pravidla představovala situace, kdy by se jednalo o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), pak mohl soud, byly-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přístřeším se rozumělo provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Takovým přístřeším se zpravidla rozuměl pokoj v hotelu nebo v prostorách noclehárny, ubytovny či v jiném obdobném zařízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2022, nebo ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2922/2007). Soudní praxe netrvala ani na tom, aby přístřeší bylo poskytnuto v obci, v níž je vyklizovaný byt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1554/2002). Pokud měl nájemce právo na bytovou náhradu, nebyl nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci měli nárok jen na jednu bytovou náhradu (odst. 6). Ustanovení § 712a obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále stanovilo, že v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až § 699 obč. zák. přiměřeně v § 700 až § 702 odst. 1 obč. zák.

27. Následně státní zástupce rozvádí rozhodná skutková zjištění, která jsou vyjádřena v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V návaznosti na tyto rozhodné skutkové okolnosti zdůrazňuje, že obviněný bydlel v předmětném bytě na základě nájemní smlouvy, kdy nejméně od května 2011 s ním v tomto bytě bydlela také obviněná. Akcentuje, že dne 1. 11. 2013 byla obviněnému dána výpověď z nájmu bytu, o jejíž platnosti pravomocně rozhodly soudy dne 12. 3. 2020. Není také pochyb o tom, že dne 18. 9. 2014 byl byt prodán poškozenému a že poškozený vyzval dne 20. 3. 2020 obviněného, aby byt vyklidil do 15 dnů od doručení výzvy. Současně obviněnému sdělil, že mu a další osobě zajistil přístřeší v ubytovacím zařízení XY. Již dne 8. 4. 2020 obviněný zmíněnou výzvu odmítl s tím, že ve věci soudy dosud nerozhodly s konečnou platností a byt nevyklidí. Dne 4. 4. 2020 podal proto poškozený žalobu o vyklizení bytu, které soudy vyhověly a dne 18. 1. 2021 o ní pravomocně rozhodly. Dne 4. 2. 2021 podal poškozený návrh na provedení exekuce vyklizením bytu, když v rámci exekučního řízení doložil aktuální potvrzení o zajištění přístřeší pro obviněného a jednu další osobu tentokrát v ubytovacím zařízení XY.

28. Podle státního zástupce z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že v inkriminovaném období obvinění užívali předmětný byt bez právního důvodu a navzdory tomu, že poškozený poskytl obviněnému (a další osobě) přístřeší. Pro jistou přesnost akcentuje, že obviněná sice nebyla společným nájemcem, neměla v bytě právo bydlení, takže se na ni nevztahovala ustanovení občanského zákoníku o právech a povinnostech nájemce. Není ovšem pochyb o tom, že byla seznámena se všemi rozhodnými okolnostmi (zejména s pozbytím právního důvodu užívání bytu obviněným), takže pokud s obviněným v bytě za zjištěných okolností neoprávněně setrvávala, naplnila zákonné znaky žalovaného přečinu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

29. Státní zástupce připouští, že obviněný (a s ním i obviněná) byl povinen byt vyklidit až poté, co mu bude poskytnuto přístřeší. Zdůrazňuje, že nájem bytu skončil obviněnému v okamžiku, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi nájmu bytu. Následné užívání bytu obviněným se tak odvíjelo od jeho práva bydlení do doby, než uplyne lhůta k vyklizení bytu, resp. než mu bude poskytnuto přístřeší. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru zdůrazňuje, že soudy se touto otázkou řádně zabývaly, a to zejména soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že tuto povinnost poškozený splnil (viz zejména s. 8, odstavec 9 odůvodnění rozsudku), že ke splnění této povinnosti podnikl poškozený dostatečné kroky.

30. Současně státní zástupce poukazuje na to, že právní vztah mezi pronajímatelem a osobou, jejíž nájemní poměr skončil, vychází z kontinuity právního vztahu nájmu bytu a specifického vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem po zániku práva nájmu, který je výslovně upraven v § 712a obč. zák. a zahrnuje tzv. právo bydlení dřívějšího nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 1304/2006). Toto právo osobě, jejíž nájemní poměr skončil, svědčí až do zajištění bytové náhrady, a tato osoba tedy není povinna se z bytu vystěhovat, dokud pro ni není bytová náhrada zajištěna; nadto právo na bydlení v bytě do zajištění bytové náhrady požívá soudní ochrany (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.

3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, uveřejněný pod C 1078 ve svazku č. 15 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2366/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1162/2007, uveřejněný pod č. 127 v sešitě č. 9 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). Z uvedeného podle státního zástupce vyplývá, že osoba, která nemá povinnost vyklidit byt dříve, než ji bude zajištěna bytová náhrada, je oprávněna u soudu uplatnit, aby vlastník bytu (bytového domu), který jí v jejím užívání brání, její užívání bytu trpěl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5.

3 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, a ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněné pod C 1078 ve svazku 15 a pod C 1017 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

31. K otázce poskytnutí přístřeší, kterou obvinění spojují se správností právních závěrů soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že zcela postačí nabídnutí příležitosti nájemci sjednat nájemní smlouvu k ubytovacímu provizoriu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2247/22, které se týkalo právě obviněného S. S.). Není tedy povinností pronajímatele sjednávat s třetí osobou jako poskytovatelem takového provizoria smlouvu ve prospěch nájemce. Povinností pronajímatele však není ani nabídnout nájemci přístřeší, které odpovídá jeho představám a požadavkům. Z hlediska stavebně technického uspořádání musí být přístřeší způsobilé k celoročnímu bydlení, přímo osvětlené, větratelné, s možností přímého nebo nepřímého vytápění, se zajištěním přístupu k sociálnímu zařízení, byť společnému pro více uživatelů. Z hlediska hygienického musí být zdravotně nezávadné (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. 19 Co 690/97, uveřejněné pod č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy, s. 123).

32. Stran námitky obviněných, že nabídnuté přístřeší na ubytovně XY poskytovalo ubytování pouze mužům, státní zástupce uvádí, že obviněným lze přisvědčit v tom, že pokud jde o poskytnutí přístřeší (vyklizovanému) nájemci, nelze pominout i členy jeho domácnosti. Mělo-li by proto dojít poskytnutím přístřeší k nucenému rozdělení soužití nájemce a člena domácnosti, musí být takové rozdělení akceptováno nájemcem. To však předpokládá poskytnutí určité součinnosti ze strany nájemce, přinejmenším v tom směru, aby se vyjádřil k nabízenému přístřeší z hlediska svého práva na zachování jeho lidské důstojnosti, případně práva na respektování soukromého života. V tomto směru ovšem státní zástupce zdůrazňuje, že v posuzované věci bylo zjištěno, že obvinění se o poskytnuté přístřeší v ubytovacím zařízení XY nejprve vůbec nezajímali. Teprve až s odstupem přibližně za jeden rok od okamžiku, kdy jim toto přístřeší bylo poskytnuto, začali zjišťovat podmínky předmětného provizoria. Je tedy zjevné, že obvinění v rozhodnou dobu (tj. v době, kdy jim bylo poskytnuto přístřeší) neměli skutečný zájem byt vyklidit. Poskytnuté přístřeší v ubytovacím zařízení XY, byť kvalitativně nebylo způsobilé k ubytování obou obviněných, neboť ho mohl využít pouze obviněný a nikoli i obviněná jako členka domácnosti, zcela ignorovali. I kdyby tedy toto provizorium odpovídalo požadavku na společné ubytování obou obviněných, musel by poškozený z důvodů popsaného přístupu obviněných k opuštění bytu stejně přistoupit k podání žaloby na vyklizení a k exekučnímu vymáhání povinnosti obviněného, jak to ostatně i učinil. Proto této námitce nelze přisvědčit.

33. Nadto poukazuje na skutečnost, že jak bylo v předmětném řízení prokázáno, další dočasné ubytování bylo obviněnému poskytnuto poškozeným v ubytovacím zařízení XY od 1. 3. 2021, tedy po právní moci rozhodnutí soudů o vyklizení bytu a ještě před právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 55 Co 342/2021-89, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 8. 2021, č. j. 78 EXE 784/2021-70, kterým byl zamítnut návrh povinného na odklad provedení exekuce vedené JUDr. Stanislavem Pazderkou, Exekutorský úřad Písek pod sp. zn. 117 EX 2/21 (výrok I.) i jeho návrh na zastavení této exekuce (výrok II.). Za tohoto stavu nelze akceptovat námitku obviněných, že povinnost vyklidit předmětný byt jim vznikla až 16. 10. 2022, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 191/2017. O totožném předmětu řízení bylo totiž již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 17 C 7/2014, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 53 Co 393/2019. Obviněnému jako žalobci proto nesvědčila aktivní věcná legitimace, tedy tvrzené subjektivní právo. Na (materiální) právní moc citovaných rozhodnutí o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nemohlo mít pozdější řízení žádný vliv. Navíc toto řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. S ohledem na průběh předcházejícího řízení obvinění tak věděli o tom, že mají byt vyklidit. Proto ani následné řízení, které vyvolal obviněný u Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 5 C 191/2017, nemohlo mít žádný význam z hlediska jejich povinnosti vyklidit předmětný byt.

34. Proto považuje státní zástupce závěr soudů obou stupňů o neoprávněnosti zásahu obviněných do práva poškozeného k předmětnému bytu za správný a odpovídající zákonu. Jestliže obvinění užívali předmětný byt i poté, co k takovému užívání neměli žádný právní důvod, svědčí takové jejich jednání o protiprávním užívání bytu ve smyslu § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky obviněných, jimiž zpochybnili existenci objektivní stránky citovaného přečinu, nejsou opodstatněné.

35. V kontextu všech zjištěných okolností nevznikají podle státního zástupce žádné důvodné pochybnosti o tom, že obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přestože věděli, že v bytě bydlí neoprávněně, dlouhodobě úmyslně udržovali tento protiprávní stav. Závěr o naplnění subjektivní stránky daného přečinu vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných vyjádřeného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě zásahu do nerušeného užívání bytu, který obvinění chtěli způsobit a také způsobili.

36. Z pohledu shora prezentovaných závěrů pak státní zástupce konstatuje, že posuzovaný přečin spáchali obvinění ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž rozvádí předpoklady naplnění spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s odkazem na příslušnou judikaturu (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Akcentuje, že spolupachatelství je činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009), kdy se ani nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Jde-li o obviněnou, z jejího jednání tedy vyplývá úmysl směřující ke spáchání označeného trestného činu společně s obviněným. Z hlediska existence jejího úmyslného zavinění nepovažuje státní zástupce za rozhodné, že obviněná sama nebyla nositelem práv vyplývajících z původního nájemního vztahu. V tomto směru považuje za podstatné především to, že obviněná byla seznámena se všemi rozhodnými okolnostmi, které se týkaly neoprávněného užívání bytu i spoluobviněným.

37. Státní zástupce dospívá k závěru, že dovolání obviněných jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. jako celek zjevně neopodstatněná.

38. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

39. Obvinění využili možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Podle nich polemika státního zástupce, že byt od 19. 4. 2020 užívali neoprávněně, není namístě s odkazem na námitky vyjádřené v podaných dovoláních. Opětovně akcentují, že lhůta k vyklizení začíná běžet od zajištění přístřeší. Nesouhlasí ani s polemikou státního zástupce stran toho, zda má být zajištěno přístřeší i pro člena domácnosti a odkazují na § 689 odst. 2 obč. zák. Rovněž závěr státního zástupce, že v dané věci nedošlo k porušení práva na zákonného soudce, považují za nesprávný, když odvolací soud se tímto nezabýval. Na závěr uvedli, že trvají na projednání věci ve veřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

41. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

42. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

43. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

44. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).

Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110.). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.

ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále jen SSZ). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr.

ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán.

45. V praxi Nejvyššího soudu je ovšem předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů.

Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6.

6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

46. Obvinění v podaném dovolání dále explicitně uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

47. Obvinění rovněž uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

48. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

49. Jelikož obvinění vztahují jimi tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěli ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento dovolací důvod ovšem explicitně neoznačili. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.

50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněných zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.

51. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů (obviněných), včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

52. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných, kteří ho podali prostřednictvím obhájkyně. Předně je třeba zdůraznit, že obvinění v dovolání deklarované námitky uplatnili v rozhodující míře již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l 722–728, 738–739). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněných představuje fakticky opakování jejich obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 14–23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále body 11–12, 17– 23, 25–26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.

53. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr se Nejvyšší soud uplatněnou argumentací obviněných zabýval. Nejprve se věnoval námitce obviněných stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když obvinění poukazují na to, že v rámci odvolacího řízení došlo k odnětí jejich věci zákonnému soudci, neboť jednak nápad do jednotlivých senátů odvolacího soudu neodpovídá pravidlům obsaženým v rozvrhu práce z hlediska proporcionálního rozdělení věci do senátů a jednak v tom, že podle ministerstva spravedlnosti je možný ruční zásah do systému, což ovšem zveřejněný rozvrh práce nepřipouští. Takto uplatněná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod s jistou dávkou tolerance, neboť argumentace obviněných je určitým způsobem obecná a zároveň stručná, a to vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III.ÚS 711/01, dále nálezy ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101, sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999, N 11/13 SbNU 71, sp. zn. I. ÚS 93/99, N 183/38 SbNU 463).

54. Na úvod je nutno připomenout, že právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákaz odnětí zákonnému soudci, společně s ústavním příkazem, aby příslušnost soudu (věcnou, místní, funkční, vnitrosoudně kompetenční) stanovil zákon, shrnujeme obecně pod právo na zákonného soudce. Listina zakazuje svévolné určování soudce.

Projevuje se zde dlouhodobá zkušenost s aplikací práva (v rozpravě ve FS ČSFR bylo před přijetím Listiny připomenuto, že F. Weyr, původně odmítající tuto zásadu jako samozřejmost, posléze uznal její opodstatnění, s ohledem na historické zkušenosti, neboť smyslem je čelit kabinetní justici). Právní normy jsou aplikovány lidmi, jejichž vnitřní motivace při rozhodování je obtížně zachytitelná. Lidem aplikujícím právo bude zákon díky své obecnosti vždy poskytovat prostor pro úvahu. Rozhodování je vždy vědomě či podvědomě ovlivňováno osvojenou sadou hodnot.

(Jde o namátkový výčet faktorů, které by mohly mít vliv na skutečnost, že stejná či obdobná věc bude různými soudy rozhodnuta poněkud odlišně.) Dalším činitelem, který může více či méně otevřenou formou a více či méně jemnými a rafinovanými prostředky ovlivňovat úsudek členů soudního tělesa, je možnost přímého mocenského vlivu. Ze všech těchto důvodů byl formulován zákaz ustanovování soudů k té, které konkrétní věci (soud vybraný a ustavený ad hoc), stejně jako ústavní příkaz, aby osoba soudce byla určena pro typové případy předtím, než je podán konkrétní návrh, jímž jsou určeni konkrétní účastníci řízení.

Je nutné zamezit možnosti, aby soudce či soud bylo možno měnit v závislosti na tom, kdo jsou konkrétní účastníci řízení o návrhu, předloženém soudu k rozhodnutí. Zásada zákonného soudce platí i pro delegování z důvodu vhodnosti, vylučování pro podjatost, ale i u prorogace (založení příslušnosti dohodou). Ústavní soud restriktivně vyložil možnost odnětí věci nalézacímu soudci odvolacím soudem – viz nález ve věci tzv. justiční mafie IV. ÚS 956/09 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 170/08. Vady v obsazení soudu nicméně musí účastník namítnout okamžitě a neschovávat si je až na dobu, kdy to bude výhodné.

55. Rozdělování věci a jejich přidělování mezi jednotlivá soudní oddělení, a s tím související přidělování věcí jednotlivým soudcům upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o soudech o soudcích), konkrétně § 41 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení se rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty do soudních oddělení řídí rozvrhem práce. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto jistá předem. Obsazením soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. se přitom rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem, ale i to, zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících. Zároveň jde také o to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1108/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 935/2015).

56. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněné argumentace. Předně je třeba zdůraznit, že obsahově totožnou námitkou stran nerovnoměrného rozdělení nápadu z hlediska procentuálního vyjádření nápadu do jednotlivých odvolacích senátů v rámci rozvrhu práce se zabýval i odvolací soud (viz body 17 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud na jeho závěry pro stručnost odkazuje. Tento se vyjádřil i k tvrzené nerovnosti nápadu do jednotlivých senátů, když vycházel z vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze sp. zn. Spr 2115/2024 stran tvrzeného odnětí zákonnému soudu při přidělení stížnosti obviněných proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 1 T 97/2024, když toto vyjádření nepochybně bylo možno vztáhnout i k nyní uplatněné argumentaci. Proto v tomto směru uplatněné argumentaci nelze přisvědčit.

57. Pokud dále obvinění dovozují naplnění předmětného dovolacího důvodu z toho, že podle vyjádření předsedkyně Městského soudu v Praze je možný ruční zásah do zápisového oddělení, což ovšem podle nich neodpovídá rozvrhu práce, z čehož dovozují, že v jejich věci došlo k zásahu do práva na zákonného soudce, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že obvinění tuto námitku uplatňují obecně, když ani netvrdí, že v jejich věci skutečně došlo k zásahu do práva na zákonného soudce, neboť fakticky toliko obecně uvádí, že k tomu mohlo dojít.

Jinak vyjádřeno jejich argumentace je založena nikoliv na tom, že by snad při přidělování jejich odvolání došlo k tomu, že by tuto věc do předmětného senátu přidělil v důsledku ručního zásahu nějaký pracovník zápisového oddělení, nýbrž na tom, že to mohl učinit v jiné věci a že tím byl porušen princip automatického přidělování věci počítačovým systémem. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že tato by nemohla naplnit zvolený dovolací důvod, když je založena jen na obecném tvrzení, že mohlo dojít k porušení práva na zákonného soudce, nikoliv že k tomu skutečně došlo.

58. Bez ohledu na tento závěr je především třeba akcentovat, že nelze souhlasit s tvrzením obviněných, že rozvrh práce platný v předmětném období neumožňoval ruční zásah při přidělování věcí do jednotlivých soudních oddělení. Zde je třeba akcentovat, že z rozvrhu práce platného v době přidělení věci konkrétnímu odvolacímu senátu, tj, v období od 1. 10. 2024 do 15. 10. 2024, z bodu 5, úsek trestní, II, přidělování věci do soudních oddělení II. stupně, je zřejmé, že systém rozlišuje, zda je opravný prostředek podán proti meritornímu rozhodnutí ve věci nebo nemeritornímu rozhodnutí ve věci, kdy zároveň obsahuje řadu dalších kritérií upravujících přidělování věci (např. specializace jednotlivých senátů, přidělení věci v pracovní pohotovosti, případ souběhu více návrhů na rozhodnutí o předání osob podle části páté hlavy II.

zákona č. 104/2013 Sb., apod.). Je zřejmé, že celý systém je značně složitý, když podle tohoto rozvrhu práce se věci přidělují automatickým informačním systémem (viz s. 135 citovaného rozvrhu práce). Zároveň ovšem není pochyb o tom, že rozvrh práce předpokládá i určitý zásah ze strany pracovníků zápisového oddělení [např. zaznamenání času a nápadu každé věci na podacím oddělení, nutnost lustrace před přidělením věci z důvodu zjištění, zda senát, kterému by věc měla být podle automatického systému přidělena není vyloučen z důvodu rozhodování věci v přípravném řízení (důvod vyloučení podle § 30 odst. 2 tr.

ř.), v rozvrhu práce jsou tak přímo formulované důvody vyloučení soudců z důvodu příbuzenského poměru ke státnímu zástupci]. Takové věci pak nepochybně nemohou být přiděleny automatickým systémem a musí být přiděleny tzv. mimo pořadí podle stanovených pravidel v rozvrhu práce, když ovšem tento zásah musí být zaznamenán v informačních systémech vrchních a krajských soudů, aby takový postup byl přezkoumatelný. Rozvrh práce také předpokládá, že může dojít i k mylnému zápisu. Lze tedy uzavřít, že na rozdíl od tvrzení obviněných, má Nejvyšší soud za to, že platný rozvrh práce umožňoval z důvodů, které tento rozvrh práce předpokládal, možný ruční zásah do přidělování věci, který ovšem musel být vždy a řádně zaznamenán.

Již z tohoto pohledu je námitka obviněných neopodstatněná bez ohledu na její obecnost. Pro jistou přesnost ještě považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu se ani nepodává, a obvinění to ani netvrdí, že by snad při přidělování jejich věci došlo k ručnímu zásahu a že by tedy věc nebyla přidělená automatickým systémem.

59. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že obvinění jeho existenci zakládají na první variantě tohoto dovolacího důvodu, když namítají, že ve věci jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující k naplnění znaků zvolené skutkové podstaty, ve zřejmém rozporu s obsahem provedených důkazů. Z pohledu argumentace vztahující se k tvrzenému tzv. extrémnímu rozporu Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě současně zdůraznit, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu.

Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

60. Dovolatelé předně naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozují z toho, že soud prvního stupně nezmínil v odůvodnění rozsudku důkazní prostředky navržené obhajobou a že odvolací soud nahradil činnost soudu prvního stupně, pokud hodnotil některé důkazní prostředky, které sám neprovedl. Konkrétně poukazují na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 5 C 191/2017. Nejvyšší soud má ovšem za to, že takto uplatněnými námitkami obvinění ve skutečnosti nevyjadřují zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, když fakticky jen zpochybňují výsledky provedeného dokazování. Jinak vyjádřeno, tyto námitky jsou uplatněny toliko formálně, když materiálně nahlíženo nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obvinění primárně domáhají odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jejich prospěch, a to v souladu s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozují jimi zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.

61. Bez ohledu na tento závěr, toliko skutečně stručně, se Nejvyšší soud k uplatněným námitkám vyjádří. Obvinění tvrdí, že soudy nižších stupňů nijak nehodnotily obsah přípisu, který zaslal obviněný poškozenému ze dne 8. 4. 2020. Nejvyšší soud ovšem toto tvrzení musí odmítnout, když z rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že tento vyjádření obviněného vzal v úvahu, když jeho obsah výslovně cituje v bodě 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nadto je třeba uvést, že obviněný navíc provádí svojí vlastní intepretaci obsahu tohoto důkazu, když z tohoto vyjádření dovozuje, že byl skutečně přesvědčen o tom, že předmětný byt užívá oprávněně vzhledem k dalšímu řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 5 C 191/2017. Z pohledu této argumentace, přestože není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, je třeba uvést, že z citovaného přípisu je zřejmé, že obviněný neodůvodňuje nerespektování výzvy k vyklizení probíhajícím sporem u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 5 C 191/2017, nýbrž skutečností, že rozhodnutí nepovažují za konečné a že byt mu nebyl nabídnut bytovým družstvem k odkoupení a byl poškozenému prodán protiprávně. Tedy uvádí zcela jiné důvody nerespektování výzvy k vyklizení bytu.

62. Obdobné povahy je námitka obviněných stran toho, že soud druhého stupně sám hodnotil důkaz, který neprovedl, a to konkrétně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 10. 2022, sp. zn. 5 C 191/2017. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že soud prvního stupně důkaz tímto rozsudkem provedl v rámci hlavního líčení konaného dne 6. 8. 2024 (viz č. l. 601). Lze skutečně připustit, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění svého rozsudku k tomuto důkazu nijak blíže nevyjádřil, ovšem z jeho odůvodnění je zřejmé, že skutkový stav měl za prokázaný na základě ostatních důkazů (blíže viz body 9–22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Na to reagoval následně soud druhého stupně, neboť tuto námitku obvinění uplatnili v rámci odvolání, když toliko doplnil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když odkázal na výpověď poškozeného, z jakého důvodu vůči obviněnému uplatnil další výpověď z nájmu, že tak učinil z procesní opatrnosti (viz výpověď poškozeného). Následně ovšem odvolací soud výslovně uvedl, že tato skutečnost nemohla mít na právní posouzení věci žádný vliv, neboť ve věci již existoval pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba obviněného o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 4.

11. 2013, takže toto rozhodnutí musel obviněný respektovat. Jinak řečeno, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí toliko reagoval na námitky obviněných proti závěru soudu prvního stupně o neoprávněnosti užívání předmětného bytu, když odkaz na citovaný rozsudek nebyl ani rozhodující, měl jen podpůrný charakter, když uvedený závěr stran neoprávněnosti užívání bytu obviněnými vyplýval z dalších provedených důkazů (zejména rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 17 C 7/2014, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 27 C 30/2020, výzva k vyklizení bytu ze dne 20.

3. 2020, potvrzení o zajištění přístřeší a výpovědi svědků). Navíc v dané věci není pochyb o tom, že citovaný rozsudek byl proveden jako důkaz v rámci řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, tedy neodchýlil se od něho, takže z tohoto podhledu nemohlo dojít k porušení ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.

63. Obvinění rovněž namítají porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když mají za to, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud musí obecně připustit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu může být důvodem ke zrušení takového rozhodnutí v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018). Zde je ovšem namístě zdůraznit, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (viz čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 151/06, sp. zn. III. ÚS 677/07, sp. zn. I. ÚS 3184/07, sp. zn. III. US 961/09). Je tomu tak proto, že úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů představuje způsob umožňující přezkoumatelnost rozhodnutí soudu. Proto povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit je jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. V trestním řízení má soud povinnost učinit tak způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 124/97, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, ze dne 8. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Nakonec i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zformuloval základní principy výkladu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Zdůraznil, že otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak, než na základě okolností daného případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, odstavec 29).

64. Nejvyšší soud narozdíl od obviněných má za to, že soudy nižších stupňů této povinnosti řádně své rozhodnutí odůvodnit dostály, když se dostatečně vypořádaly se všemi opatřenými důkazními prostředky, které byly v dané věci relevantní z hlediska požadavku zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Současně adekvátně reagovaly na obhajobu obviněných a náležitě odůvodnily své závěry. Skutkové závěry, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů jsou v souladu se zásadami formální logiky. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na jejich odůvodnění (viz body 9–22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 11–26 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), když tyto soudy i odůvodnily nevyhovění všem důkazním návrhům obviněných. Lze tedy mít za to, že postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Proto námitky obviněných nejsou opodstatněné.

65. Obvinění dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že formálně tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky, kterými obvinění zpochybňovali otázku užívání bytu bez právního důvodu. Současně ovšem není pochyb o tom, že část dovolací argumentace směřující k naplnění tohoto dovolacího důvodu je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištění soudů prvního stupně, konkrétně se skutkovým závěrem soudů, že poškozený splnil svoji povinnost zajistit obviněnému přístřeší. Taková argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když jak již bylo naznačeno při posuzování důvodnosti tohoto zvoleného dovolacího důvodu vychází Nejvyšší soud ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022).

66. Obvinění při formulaci tohoto dovolacího důvodu předně namítají, že soudy nižších stupňů nesprávně při posuzování otázky, zda předmětný byt v době od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022 užívali oprávněně či neoprávněně, aplikovaly příslušná ustanovení obč. zák. Taková argumentace formálně naplňuje zvolený dovolací důvod, když obvinění namítají nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu.

67. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné předestřít obecná východiska týkající se skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebytového prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se ho dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě nebo bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Objektem trestného činu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku je především ochrana vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých práv spojených s jejich vlastnictvím. Jde především o právo dům, byt nebo nebytový prostor užívat (ius utendi) a disponovat s nimi (ius disponendi).

68. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Pachatel v tomto případě původně užíval dům, byt nebo nebytový prostor oprávněně, typicky na základě nájemní nebo jiné smlouvy, popř. na základě souhlasu (i konkludentního) vlastníka nebo jiné oprávněné osoby nebo z jiných právních důvodů (např. na základě manželství s takovou osobou). Protiprávní užívání konkrétního domu, bytu nebo nebytového prostoru začíná zásadně okamžikem odpadnutí právního důvodu jejich užívání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014). Na neoprávněnost užívání nemá vliv případné vykonávací řízení (srov. § 340 a násl. občanského soudního řádu). Není-li ve věci veden právní spor o trvání práva k užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru, nemá v tomto směru význam ani jiné souběžně vedené občanskoprávní řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1038/2012). Počátek protiprávního užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru se nemusí vázat na marné uplynutí lhůty k vyklizení stanovené v případném občanskoprávním řízení na základě žaloby na vyklizení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 477/2018). (ŠÁMAL, Pavel. § 208 [Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2625–2626, marg. č. 6.).

69. Jak je patrno z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, soudy dospěly k závěru, že obvinění předmětný byt v uvedené době užívali neoprávněně. Obecně považuje Nejvyšší soud za nutné ještě zdůraznit, že soudy nižších stupňů při posuzování toho, zda obvinění předmětný byt užívali neoprávněně a od které doby a zda bylo ze strany poškozeného těmto poskytnuto přístřeší, nevycházely z toho, že takto rozhodly již civilní soudy, tyto otázky posuzovaly samostatně jako předběžnou otázku v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 tr.

ř. Zvolený postup soudů nižších stupňů je správný a zákonný, neboť nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1402/2009). K tzv. předběžné otázce ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. lze připomenout rovněž komentářovou literaturu, podle níž: „Jde-li o jinou předběžnou otázku a je-li tu zároveň o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

Jestliže tedy existuje o takové předběžné otázce pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, pak je nutno rozlišit, zda jde o otázku viny či nikoli. Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části tr. zákoníku, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli.

Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno.

(…) Nejde-li o otázku viny, pak je orgán činný v trestním řízení pravomocným rozhodnutím příslušného soudu nebo jiného státního orgánu o předběžné otázce vázán a předběžnou otázku má tím závazně vyřešenu (nemůže ji posuzovat samostatně).“ (Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171–172.). Jinak vyjádřeno, pokud vyřešení předběžné otázky nemá vliv na trestní odpovědnost (vinu) obviněného za konkrétní jednání, jež je mu kladeno za vinu, není nutno postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 tr.

ř tak, že by orgány činné v trestním řízení posoudily předběžnou otázku samostatně.

70. V dané věci není pochyb o tom, že otázka, zda obvinění předmětný byt v uvedeném období užívali neoprávněně nepochybně souvisí s otázkou viny. Proto si musely soudy tuto otázku vyřešit jako předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly správně, pokud se nespokojily toliko s odkazem na pravomocné rozhodnutí v civilních věcech týkajících se této naznačené otázky, nýbrž samy provedly dokazování ve vztahu k otázkám, které byly řešeny civilními soudy a které byly podstatné z hlediska rozhodnutí o vině, tedy zda obvinění užívali předmětný byt protiprávně a pokud ano, odkdy.

71. Současně lze souhlasit s argumentací soudů nižších stupňů, ale i obviněných, že při posuzování toho, zda uvedený byt užívali obvinění neoprávněně je nutno vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Proto soudy nižších stupňů správně při posuzování věci vycházely z právní úpravy podle zákona č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013. V dané věci z provedeného dokazování vyplývá, že obviněnému byla dne 4. 11. 2013 dána výpověď z nájmu (viz č. l. 122) z důvodu uvedených v § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Podle § 712 odst. 1 obč. zák. bytovou náhradu představoval náhradní byt a náhradní ubytování. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. stačilo při vyklizení poskytnout přístřeší (blíže viz § 711 odst. 5 obč. zák.). Přístřeším se rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Takovým přístřeším se zpravidla rozuměl pokoj v hotelu nebo v prostorách noclehárny, ubytovny či v jiném obdobném zařízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002, nebo ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2922/2007). Současně ovšem platilo, že pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu (§ 712 odst. 6 obč. zák.). Ustanovení § 712a obč. zák., dále stanovilo, že v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až § 699 obč. zák. a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1 obč. zák.

72. Z rozhodných skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán a která byla vtělena do skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že obvinění neoprávněně užívali byt poškozeného v době od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022. Z pohledu námitek obviněných je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že tito si byli vědomi existence pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 17 C 7/2014, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2020, jimž byla zamítnuta žaloba obviněného o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Současně jim byla dne 3. 4. 2020 doručena výzva poškozeného k vyklizení bytu do 15 dnů od doručení výzvy a s tím, že od 23. 3. 2020 mají zajištěno přístřeší na ubytovně XY. Předmětný byt přesto nadále užívali a nevyklidili ho ani poté, co poškozený podal žalobu o vyklizení bytu, které bylo vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 27 C 30/2020, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2021, přestože jim poškozený opětovně zajistil ke dni 1. 3. 2021 přístřeší na ubytovně XY. Obvinění však byt i nadále užívali, aniž by za jeho užívání cokoli platili, přičemž dne 5. 2. 2022 byli poškozeným vystěhováni.

73. Pokud obvinění namítají, že jim v případě doručení první výzvy k vyklizení bytu dne 3. 4. 2020, nebylo zajištěno přístřeší, když ze strany poškozeného se v případě ubytovny XY nejednalo o závažnou rezervaci pokoje, pouze o to, že měli volnou kapacitu, je nutno k této argumentaci uvést následující. Předně je třeba poukázat na to, že tuto argumentaci obvinění již uplatnili v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na ní řádně a dostatečným způsobem reagovaly (viz body 16–18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále viz bod 21 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Navíc je třeba zdůraznit, že tato námitka byla předmětem řady civilních rozhodnutí, včetně rozhodování Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí 26 Cdo 934/20022), ale i Ústavního soudu (viz rozhodnutí IV. ÚS 2247/2022), když i tyto soudy shledaly, že přístřeší bylo obviněnému zajištěno, a to nejen v případě výzvy k vyklizení ze dne 3. 4. 2020, ale i v případě zajištění přístřeší zajištěného dne 1. 3. 2021. Z pohledu námitek obviněných je třeba uvést, že povinnost zajištění přístřeší nespočívá v závažné rezervaci znějící na jméno povinného, nýbrž v zajištění možnosti takového ubytování. Tuto povinnost nepochybně poškozený splnil. Jinak řečeno, není tedy povinností pronajímatele sjednávat s třetí osobou jako poskytovatelem takového provizoria smlouvu ve prospěch nájemce, nýbrž je jeho povinností zajistit možnost takového ubytování, což se v dané věci stalo.

74. Obvinění dále ve vztahu k zajištění přístřeší a výzvy k vyklizení bytu ze dne 3. 4. 2020, poukazují na skutečnost, že předmětná ubytovna ubytovávala jen muže, nikoliv ženy, takže podle nich poškozený povinnost zajistit přístřeší nesplnil a zároveň vyjadřují nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že povinnost zajistit přístřeší se vztahovala jen k původnímu nájemci, tj. obviněnému. Předně je třeba opětovně zdůraznit, že touto námitkou se soudy nižších stupňů zabývaly, a to nejen v nyní projednávané věci, ale i v rámci svých civilních řízení a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje (viz body 16–20 rozsudku soudu prvního stupně, bod 23 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 934/2022 na č. l. 270 spisu). I Nejvyšší soud má za to, že povinnost poškozeného zajistit přístřeší se vztahovala jen k obviněnému, jako nájemci předmětného bytu (obviněná byla členem domácnosti). Navíc je třeba souhlasit i s tím, že i z faktického jednání obou obviněných je zřejmé, že důvodem neuposlechnutí výzvy k vyklizení bytu, která byla obviněnému doručena dne 3. 4. 2020 nebyla tvrzená skutečnost, že by na ubytovně ubytovali jen muže (viz odpověď obviněného na výzvu k vyklizení bytu), ale skutečnost, že pravomocný rozsudek obviněný nehodlal respektovat ze zcela jiných důvodů (viz č. l. 177). Nakonec o tom, že obvinění nehodlali pravomocný rozsudek ohledně platnosti výpovědi z nájmu respektovat ze zcela jiných důvodu nepochybně svědčí i skutečnost, že se na možnost ubytování v předmětné ubytovně dotazovali až rok poté, co měli byt na základě první výzvy poškozeného vyklidit.

75. Obvinění dále namítají, že předmětný byt užívali oprávněně z toho důvodu, že poškozený dál obviněnému ještě jednu výpověď z nájmu a to dne 16.

10. 2017, proti které podal obviněný žalobu na určení neplatnosti výpovědi a že tedy do pravomocného rozhodnutí o této žalobě byt užívali oprávněně. Tato argumentace směřuje jednak opětovně do naplnění znaku neoprávněného užívaní bytu a jednak jistým způsobem do subjektivní stránky jednání obviněných. I tyto námitky lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně podřadit, byť je třeba je považovat za zjevně neopodstatněné.

76. Z pohledu této argumentace je třeba zdůraznit, že ani samotní obvinění nezpochybňují, že si byli vědomi pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 17 C 7/2014, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2020, jímž byla zamítnuta žaloba obviněného o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Tedy byli si vědomi toho, že výpověď z nájmu doručena obviněnému dne 4. 11. 2013 byla dána oprávněně a že nájemní vztah k bytu obviněného skončil. O tom, že byt již nemohou užívat oprávněně a že jejich povinnosti ho po zajištění přístřeší vyklidit, nakonec musel přesvědčit obviněné i úspěch poškozeného v řízení o vyklizení bytu (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 27 C 30/2020 s právní mocí dne 18. 1. 2021), kterým bylo rozhodnuto o tom, že obviněný musí byt vyklidit. Nakonec o tom, že nájemní vztah obviněného skončil svědčily i další rozhodnutí různých soudů, ve kterých bylo opakovaně potvrzeno, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 17 C 7/2014 je správný, zákonný a pravomocný. Současně nelze pominout ani skutečnost, že obviněný byl v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 7/2014 zastoupen advokátem, takže byl v řízení zastoupen osobou práva znalou, které musely být zřejmé právní následky pravomocného rozsudku pro obviněného a měl by obviněného v tomto směru poučit. Současně nelze pominout, že i v přípise, kterým obviněný reagoval na výzvu vyklizení bytu ze dne 4. 3. 2020 (viz č. 177) obviněný uváděl jiné důvody neakceptace shora citovaného pravomocného rozsudku, tedy netvrdil, že byt může oprávněně užívat vzhledem k žalobě vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 191/2017. Proto lze uzavřít, že dovolatelé předmětný byt užívali od 19. 4. 2020 neoprávněně a museli si být toho vědomi.

77. Obvinění dále zpochybňují naplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu. Tuto námitku lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s určitou mírou tolerance, když obvinění ji zakládají na tvrzení, že jim nebylo nabídnuto přístřeší a že tedy byt užívali oprávněně, když se zároveň domnívali, že tam mohou činit až do doby rozhodnutí o žalobě obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 191/2017, tedy částečně na skutkových námitkách.

78. Nejvyšší soud předně považuje za vhodné rozvést určitá teoretická východiska týkající se subjektivní stránky předmětného přečinu. V případě přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku se stran subjektivní stránky vyžaduje úmysl, kdy ovšem postačí i úmysl eventuální, kdy pachatel věděl, že může jít o protiprávní užívání bytu jiného, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn (smířen) [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2]. Z pohledu posouzení subjektivní stránky je vždy důležité vyloučit, že se pachatel s ohledem na konkrétní okolnosti nemohl ani domnívat, že jedná po právu.

Pokud ovšem byla již otázka oprávněnosti užívání bytu soudem pravomocně vyřešena v neprospěch obviněného, musí tento pravomocné rozhodnutí soudu respektoval, a je povinen užívaný byt opustit a vyklidit. Jestliže tak o vlastní vůli neučiní, tak příslušný byt již užívá neoprávněně ve smyslu § 208 odst. 1 tr. zákoníku. I v takovém případě však nelze závěr o úmyslném zavinění uživatele bez dalšího odvozovat od právní moci rozhodnutí soudu, ale až od okamžiku, kdy se o tomto rozhodnutí skutečně dozvěděl (srov. TR NS 12/2005-T 756).

79. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že byť soud prvního stupně výslovně subjektivní stránku nerozvádí, tak z jeho odůvodnění lze dovodit, že podle tohoto soudu jednali oba obvinění v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz body 22 a 23 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně tento závěr potvrdil (viz bod 22 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Tento závěr považuje Nejvyšší soud za správný a odůvodněný, když současně považuje za vhodné uvést následující.

I Nejvyšší soud má za to, že obvinění v dané věci jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V dané věci totiž není pochyb o tom, že oba obvinění si byli vědomi existence rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2019, č. j. 17 C 7/2014-202, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2020, jenž byla zamítnutá žaloba obviněného na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, který užíval obviněný s obviněnou. Vědomost o právní moci tohoto rozsudku vyplývá jednak z výpovědi obviněné (obviněný využil práva nevypovídat), ale i z výpovědi poškozeného, ale zejména z předložených listinných důkazů, a to zejména různých žalob jednak ze strany obviněného, kterými reagoval na vzniklou právní situaci, ale i ze strany poškozeného (např. žaloba na vyklizení bytu).

Není také pochyb o tom, že obviněnému byla doručena výzva k vyklizení bytu dne 3. 4. 2020 s potvrzením o zajištění přístřeší. Přesto obvinění byt nevyklidili, tento nadále užívali a neučinili tak ani poté, co nabyla právní moci žaloba na vyklizení bytu, což se stalo dne 18. 1. 2021 a obviněným byla opětovně doručena výzva k vyklizení s potvrzením o zajištění přístřeší, kdy byt nadále užívali do 5. 2. 2022, kdy byli vystěhováni svépomoci poškozeným. Lze tedy uzavřít, že obvinění přes vědomí rozhodných skutečností předmětný byt nadále protiprávně užívali, takže jednali v úmyslu přímém, když si museli být vědomi toho, že takto brání poškozenému neoprávněně v užívání jeho bytu.

Obvinění takový následek způsobit chtěli a také způsobili. Oba obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Úmysl obviněné, která nebyla nositelem práv vyplývajících z původního nájemního vztahu, vyplývá z toho, že tato byla seznámena se všemi rozhodnými okolnostmi (viz výpověď obviněné, listinné důkazy), které se týkaly neoprávněného užívání bytu spoluobviněným S. S. Lze proto uzavřít, že i námitka stran nedostatku subjektivní stránky u obviněných je zjevně neopodstatněná.

80. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaných dovolání obviněných závěrem dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

81. Nejvyšší soud tak shrnuje, že v předmětné věci neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

82. Nakonec Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnými uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který sice obvinění výslovně neoznačili, ale který z dovolací argumentace implicitně vyplývá.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

83. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněných tedy nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

84. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obvinění vyjádřili nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Protože ovšem dovolání obviněných byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., mohl toto rozhodnutí učinit Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání bez ohledu na nesouhlasný postoj obviněných.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu