4 Tdo 272/2024

4 Tdo 272/2024-414

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného R. A. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 3 To 106/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 100/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 27 T 100/2022, byl obviněný R. A. L. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

1) „v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou 48 T 2/2022, v němž vystupovala jeho manželka D. W. L., v postavení svědkyně – poškozené, s cílem zastrašit ji a přimět ji k takovému postupu, který by vedl k jeho propuštění z věznice, nejprve dne 27. 5. 2022 kolem 15.00 hodin z Vazební věznice Ostrava telefonicky kontaktoval jejich společného známého G. D. M., po němž požadoval telefonní kontakt na jmenovanou a poté, co zjistil, že jím D. M. nedisponuje v pro něj využitelné podobě, neboť ten se jmenovanou bez osobního kontaktu komunikoval pouze prostřednictvím aplikace Messenger, D. M. instruoval, aby jmenované sdělil, že: "můžeš jí tedy napsat, aby si promyslela, aby to stáhla, no aby mě pustili, protože jestli ne, bude to do piče velmi špatné, bude to s ní strašně špatné, můžeš jí napsat, ať si to dobře promyslí, aby mě pustili, protože jestli to tak nebude, no v podstatě ne, jak ne, bude to do piče velmi špatné", aby jí následně, s cílem zvýšit tlak na jmenovanou, nejméně od 27. 5. 2022 do 20. 6. 2022, z Vazební věznice Ostrava do XY, části XY, na ulici XY, kde v současné době bydlí se svým partnerem, zaslal nejméně dva dopisy, v nichž jmenované sděluje, že se teď všechno změní, neboť se s ní jejich nezletilá dcera AAAAA (pseudonym) musí rozloučit, protože pro ni si přijede policie a odveze ji a že za ním do věznice přijede strýc P. a spolu s jeho matkou přijedou za nezletilou AAAAA, o níž se postará jeho matka, ale také to, že ví, že "se na maminku vaří voda...", což v důsledku její předchozí zkušenosti se soužitím s ním a skutečnostmi, pro které byl v té době státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě obžalován ze spáchání závažné násilné trestné činnosti, směřované vůči ní, vyvolalo v D. W. L. takovou psychickou nepohodu a strach, které ji natolik ochromily, že po dobu nejméně jednoho týdne nebyla schopna vycházet z místa svého bydliště na veřejnost a začala uvažovat o ukončení vlastního života, ale i strach z toho, zda jí či její nezletilé dceři AAAAA hrozí reálné nebezpečí buďto přímo od něj či od jím zjednaných osob,

2) s cílem negativně psychicky působit na svou manželku D. W. L. vyvíjet na ni psychický tlak a přimět ji k jednání směřujícímu k jeho propuštění z věznice, ale i s cílem narušit pomoc při péči poskytovanou její dceři ze strany jejího partnera P. H., a přimět jmenovaného k ukončení podpory D. W. L. a její nezletilé dcery, nejprve dne 23. 5. 2022 z Vazební věznice Ostrava zaslal jmenovanému, do místa jeho bydliště v XY, části XY, na ulici XY, které sdílí se jmenovanou a její nezletilou dcerou AAAAA, dopis, v němž opakovaně nabádá P. H. k tomu, aby nesahal na jeho dceru a nestaral se o ni, aby jmenovanému následně dne 3. 6. 2022 opět z Vazební věznice v Ostravě do místa jeho bydliště zaslal jmenovanému další dopis, v němž uvedl: "Zapal si svíčku a modli se, psychopate, pochopil jsi můj dopis? Nebo jsi Němec. Když mě neposlechneš, tak bude hodně zle. Nesahej na moji dcerku, a nestarej se o ni", což ve jmenovaném, i v souvislosti s jeho jednáním popsaným v bodě ad 1) tohoto žalobního návrhu, vyvolalo obavu z destabilizace psychického stavu jeho přítelkyně D. W. L., ale i obavu o její život v důsledku verbalizovaných hrozeb zasílaných její osobě, vykonaných prostřednictvím jiných osob“.

2. Za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se jednak zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, jednak pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odstavec 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 1 To 68/2022, který nabyl právní moci dne 1. 9. 2022, byl obviněný R. A. L. odsouzen podle § 185 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2022, č. j. 1 To 68/2022-1197, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 27 T 100/2022, podal obviněný R. A. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 3 To 106/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného nově odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 3 To 106/2023, podal následně obviněný R. A. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. Ač uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., má zřejmě na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný má dále za to, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., jelikož rozhodná skutková zjištění v rozhodnutích soudu prvého i druhého stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu vyhrožování, jsou ve zjevném rozporu s obsahem v řízení provedených důkazů a současně ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Namítá, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o naplnění znaků trestného činu vydírání. Poukazuje na to, že obsah veškerého psaného i telefonického jednání, pro které je stíhán, je nutné vykládat s přihlédnutím k jeho důvodné obavě o jeho dceru.

Za to, že obsah jeho vyjádření poškození posoudili jako vyhrožování, se opakovaně upřímně omluvil. Má pouze důvodnou a oprávněnou obavu o řádné zajištění péče o nezletilou dceru ze strany jeho bývalé manželky, když bylo v řízení současně prokázáno, že nezletilá dcera stále bydlí bez souhlasu obviněného u své matky spolu s jejím novým partnerem v cizině – v České republice, v Polsku bylo po matce nezletilé vyhlášeno policejními orgány pátrání, jelikož nenastoupila nařízený trest obecně prospěšných prací přeměněný na nepodmíněný trest odnětí svobody, nepečuje řádně o své druhé dítě, syna BBBBB (pseudonym), který je v péči její matky E.

B., a brání styku nezletilé dcery s matkou obviněného. Za uvedených a v řízení prokázaných skutečností je zřejmé, že v postupu obviněného, kterým upozorňuje na to, že si pro nezletilou přijede policie, anebo si ji odvede strýc s babičkou, nelze spatřovat výhružky, když by se předestřený scénář ve vztahu k péči o nezletilou s ohledem na jeho důvodné obavy popsané výše mohl reálně ve skutečnosti naplnit. Obviněný ani telefonickým rozhovorem se svědkem M. neměl v úmyslu vyhrožovat poškozené, přičemž pakliže jeho slova vyzněla jiným způsobem, pak má za to, že je to dáno v důsledku nepřesnosti v překladu z jazyka polského do jazyka českého.

6. Obviněný má dále za to, že ani jednání popsané pod bodem 2 rozsudku soudu prvého stupně nenaplňuje znaky trestného činu vydírání, když uvedeným jednáním toliko projevil svůj nesouhlas s tím, že se o jeho dceru stará cizí člověk bez jakéhokoli příbuzenského vztahu. Dané jednání vyložené s ohledem na to, že nesouhlasí s péčí P. H. o jeho nezletilou dceru, nelze posoudit jako trestný čin vydírání. Dodává, že soudy pochybily rovněž v tom, že nepřistoupily k výslechu navržené svědkyně – jeho matky, paní E.

L. Na provedení výslechu jeho matky trvá. Obviněný se opakovaně v průběhu trestního řízení také vyjádřil k tomu, že předmětnou obálku se smrtkou k poslání dopisu použil proto, že neměl jinou obálku a tuto mu zapůjčil spoluvězeň. Má za to, že pokud tomuto tvrzení soud prvého stupně neuvěřil, tak měl k prokázání pravdivosti jeho tvrzení vyslechnut spoluvězně, od kterého obálku získal. Posledně namítl, že jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání, jelikož v jeho jednání nelze spatřovat nucení jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné

těžké újmy, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nesprávné právní posouzení spočívá podle jeho názoru také v tom, že nalézací soud vyhodnotil jako pohrůžku jiné těžké újmy, že „hrozil poškozené D. tím, že se u soudu bude domáhat v její neprospěch změny výchovného prostředí“, přitom jako otec nezletilé má ze zákona právo se změny péče a výchovy nezletilé bez dalšího domáhat. Obviněný má proto za to, že soudy prvého a druhého stupně skutky, pro které je stíhán, nesprávně právně posoudily. Tyto skutky nenaplňují znaky trestného činu, jelikož by v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe měly být spory mezi manžely řešeny primárně soukromoprávní a eventuálně rovněž správněprávní cestou, které oběma poškozeným poskytují dostatečné prostředky ochrany jejich práv.

7. Dále spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že soudy prvého ani druhého stupně po přijetí rozhodnutí o vině nepřihlédly k polehčujícím okolnostem ve smyslu ust. § 41 tr. zákoníku. Zároveň poznamenal, že odvolací soud uvedl, že dřívější trestní stíhání obviněného nelze hodnotit jako přitěžující okolnosti, avšak vzápětí tato trestní stíhání jako přitěžující okolnosti právně posoudil, když uvedl, že obviněnému přitěžuje, že má sklony k násilné trestné činnosti. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 3 To 106/2023 a rovněž rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 27 T 100/2022 jemu předcházející podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej v plném rozsahu podle ustanovení § 226 tr. ř. podané obžaloby zprostí.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že byť dovolatel neoznačil řádně dovolací důvody, uvedená vada nemá zásadní vliv na jeho mimořádný opravný prostředek, neboť je zjevné, že došlo pouze k chybě zákonného označení dovolacího důvodu, který však dovolatel správně označil jeho slovním vyjádřením. Dovolací argumentace v zásadě odpovídá dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o námitky zpochybňující skutková zjištění soudů, ty založil výlučně na své vlastní interpretaci výsledků dokazování. Soudy prvního a druhého stupně však důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jestliže obviněný namítá zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jde o jeho subjektivní interpretaci provedených důkazů, nikoliv o vadu hodnocení důkazů ze strany soudů. Nejvyšší soud, avšak i Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí vysvětlily, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V posuzované trestní věci mají skutková zjištění dostatečnou a racionální základnu, přičemž právní závěry soudů s nimi nejsou v extrémním nesouladu. V posuzované trestní věci není možné identifikovat ani kategorii důkazů opomenutých, jelikož soudy obou stupňů logicky vyložily, proč považovaly obviněným navrhované důkazy za nadbytečné.

9. Pokud jde o námitky právní, za takové lze označit jednak poukaz dovolatele, že se nemohl dopustit trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku v případě, že svůj požadavek na chování poškozené podmiňoval svým zákonným nárokem a jednak že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeným námitkám ale není možno přisvědčit. Státní zástupkyně uvádí, že v daném případě soudy případně poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, podle něhož pohrůžka jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku může spočívat i v tom, že obviněný pohrozil poškozené tím, že se bude domáhat v její neprospěch změny výchovného prostředí ohledně jejich společného nezletilého dítěte. V projednávané věci obviněný hrozbu uskutečnění takového jednání užil jako prostředek k nátlaku na poškozenou, aby vyvinula úsilí k tomu, aby se mohl dostat z vazby, respektive aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Státní zástupkyně dále uvádí, že výroky, kterými byl obviněný uznán vinným, v prvním případě zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákoníku a ve druhém případě přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou v žádné kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku a proto je vyloučeno akceptovat úvahu, že pokud byla poškozená dotčena jednáním obviněného, měla věc řešit jiným způsobem.

10. Pokud jde o to, že byly ze strany odvolacího soudu nesprávně hodnoceny polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku, je třeba zdůraznit, že uvedenou námitku nelze považovat za ryze právní, neboť nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku se dotýká ukládaného trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze však v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Uložení nepřiměřeně přísného trestu však v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud obviněný namítá, že bylo nesprávně přihlédnuto ze strany odvolacího soudu k jeho trestní minulosti, lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které zahlazení odsouzení nebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnostem, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry pokud jde o sklony pachatele k trestné činnosti, o jeho vztah ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnost jeho nápravy apod.

11. Státní zástupkyně posledně zdůrazňuje, že dovolatel uplatnil námitky obsahově totožné s těmi, se kterými se již musely soudy nižších stupňů vypořádat. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně při tom dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“.

Vzhledem ke shora uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

12. Obviněný se vyjádřil k replice státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že se s těmito závěry neztotožňuje a setrvává v plném rozsahu na podaném dovolání. Má za to, že v daném případě soudy ze zjištěného skutkového stavu nevyvodily odpovídající právní závěry, když zcela pominuly to, že bylo v průběhu řízení bez pochybností prokázáno, že obavy obviněného o to, že nebude zajištěna péče o jeho dítě, byly skutečné, oprávněné a důvodné. Obviněný má také za to, že výslech jeho matky mohl do věci vnést nová zjištění, a to přesto, že nebyla svědkem v dané trestní věci, minimálně ohledně důvodnosti obav o jeho dceru, o trestním stíhání poškozené a její důvěryhodnosti a dále o tom, že poškozená sdělila matce, že vezme zpět souhlas s trestním stíháním obviněného, že ho stále miluje a že se k němu chce vrátit. Stejně tak trvá na tom, že rovněž zjištění bližších informací o trestním stíhání poškozené v Polsku by napomohlo objasnění věci a stále pak trvá na tom, že k prokázání pravdivosti o zapůjčení obálky se smrtkou od spoluvězně měl být jeho spoluvězeň vyslechnut. Obviněný je stále přesvědčen, že jako otec a zákonný zástupce nezletilé měl ze zákona právo se změny péče a výchovy nezletilé bez dalšího domáhat. Také má za to, že povaha, závažnost a způsob provedení jeho jednání nepřekročila rámec běžného nebo obvyklého narušení vztahů v rodině a nenabyla tak rysů kriminálního činu. Obviněný má za to, že soudy fakticky posoudily jeho dřívější trestní stíhání jako přitěžující okolnost. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a rovněž rozsudek Okresního soudu v Opavě jemu předcházející podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej v plném rozsahu podle ustanovení § 226 tr. ř. podané obžaloby zprostí. Následně v dalším vyjádření obviněný doplnil, že pokud si poškozená poté, co si přečetla dopisy, chtěla ublížit na zdraví, nebylo to z důvodu obavy z dalšího jednání obviněného, ale z toho, že si uvědomila, že to, co obviněný napsal o trestním stíhání v Polsku je pravda a že jí hrozí vězení.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

16. Obviněný R. A. L. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.

Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.

Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.

17. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. A. L.

18. Obviněný poukázal na zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Tuto námitku lze podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze ji však považovat za námitku opodstatněnou. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Opavě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Je třeba konstatovat, že nalézací soud podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, přičemž zohlednil i skutečnosti, které průběh skutků rámovaly a v souhrnu všech okolností dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že v obou případech obviněný nepřípustným způsobem vyhrožoval jednak své manželce D. W. L. a jednak jejímu současnému partnerovi P. H., přičemž manželku se snažil donutit, aby stáhla své trestní oznámení, a jejího partnera k tomu, aby se nestaral o jeho dceru AAAAA. Jedná se tak o důkazně podložený závěr, o kterém nemohou být rozumné pochybnosti. V posuzované trestní věci jsou soudní rozhodnutí smysluplná, přičemž nesouhlas obviněného s tímto hodnocením nelze považovat za zjevný nesoulad, kterého se obviněný dovolává.

19. Obviněný dále uvedl, že soudy pochybily v tom, že nepřistoupily k výslechu navržené svědkyně – jeho matky paní E. L. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť se Okresní soud v Opavě v bodě 18 odůvodnění svého rozhodnutí důkazním návrhem obviněného zabýval a tento zamítl z důvodu nadbytečnosti. Stejně lze uvažovat i o výslechu spoluvězně, od kterého měl získat obálku se smrtkou. Taktéž odvolací soud v bodě 22 odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že jde o důkaz nadbytečný, který nesměřuje přímo k objasnění skutečností, jež jsou předmětem trestního řízení ve znění posuzované trestní věci. Nejvyšší soud s názorem soudů nižších stupňů, že výslech matky obviněného E. L. soudy hodnotily jako důkaz nadbytečný, souhlasí, neboť matka obviněného nebyla svědkem v dané trestní věci.

20. Obviněný R. A. L. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

21. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba podřadit námitku obviněného, že jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání, jelikož v jeho jednání nelze spatřovat nucení jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Uvedené námitce však nelze přisvědčit. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný sdělil poškozené manželce D. W. L. svůj požadavek, aby učinila kroky, které by vedly k jeho propuštění z vazby na svobodu, a pro případ, že tak neučiní zazněla zřetelná výhružka, že to s ní bude „velmi špatné“. Pojem „velmi špatné“ si pak mohla poškozená jednoznačně vyložit ve smyslu obviněným dříve vůči ní spáchané trestné činnosti, neboť obviněný byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 48 T 2/2022, pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil právě na poškozené D. W. L., ke které se choval násilně. Poškozenou se tak v nyní projednávané věci snažil zastrašit jednak zprostředkovaně prostřednictvím společného známého G. D. M., avšak i prostřednictvím dopisů, které sice adresoval dceři, avšak s ohledem na její věk mu muselo být zřejmé, že ve skutečnosti je jejich adresátem poškozená. Cílem obviněného přitom bylo vyvolat u poškozené obavy, že ji připraví o dceru a že bude vystavena policejnímu řízení v Polsku. Obdobně útočil i na jejího současného partnera P. H., kterého se snažil přimět, aby nijak nezasahoval do výchovy nezletilé poškozené AAAAA. Obviněný se tedy snažil využít pohrůžkami násilí i jiné těžké újmy, aby poškození něco konali nebo opomenuli.

22. Soudy proto správně kvalifikovaly jednání obviněného l v bodě 1) jako zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, neboť jeho úmyslem bylo přinutit manželku D. W. L., aby vyvinula činnost a udělala vše pro to, aby došlo k propuštění obviněného z věznice, v opačném případě ji vzkázal, že s ní bude zle, což v ní, s ohledem na násilí, které se vůči její osobě dlouhodobě dopouštěl a následně za něj byl i pravomocně odsouzen, vzbudilo značné obavy o život a bezpečí své i své nezletilé dcery.

V bodě 2) naplnil obviněný jak po objektivní, tak subjektivní stránce přečin vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť písemně hrozil P. H., aby ukončil podporu jeho manželky a jejich nezletilé dcery, a že pokud neuposlechne jeho příkazu, bude hodně zle, což ve jmenovaném, s ohledem na znalost jednání obviněného vůči D. W. L. v minulosti vyvolalo obavu o jeho zdraví a život. Obviněný navíc doznal písemné výhrůžky svědkovi H. zmíněné v popisu skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, pronášené s cílem přinutit jmenovaného, aby vůči jeho dceři nekonal (nestaral se o ni, nesahal na ni) a fakticky nepomáhal s péčí o nezletilou AAAAA její matce, tedy opominul takovéto jednání.

23. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného je pouhou polemikou se způsobem hodnocení provedených důkazů, kdy těžiště jeho námitek je postaveno na tom, že poškozeným nevyhrožoval, nýbrž měl pouze důvodnou a oprávněnou obavu o řádné zajištění péče o nezletilou dceru. Tyto námitky jsou ovšem pouhým opakováním obhajoby obviněného od počátku trestního řízení. Zejména z výpovědi poškozených D. W. L. a P. H., kteří se přímo vyjádřili k obsahu dopisů jim zasílaných, tak rovněž z výpovědi svědka G.

D. M. a z obsahu zaznamenaného telefonického hovoru mezi tímto svědkem a obviněným jasně plyne, že obviněný požadoval, aby v souvislosti s jeho stále probíhajícím trestním stíháním učinila poškozená kroky, které by vedly k jeho propuštění z vazby na svobodu. Je evidentní, že se jedná o výhrůžné texty, jimiž se obviněný snažil poškozenou D. W. L. přimět, aby konala dle jeho požadavku. Pokud jde o výroky vznesené vůči poškozenému H., tyto jsou jednoznačně výhrůžného charakteru a jsou činěny s cílem dosáhnout toho, aby jmenovaný nadále nepomáhal D.

W. L. s péčí o jeho dceru AAAAA a aby jí nepodporoval, jak v té době činil.

24. Obviněný dále za nesprávné právní posouzení považuje skutečnost, že nalézací soud vyhodnotil jako pohrůžku jiné těžké újmy, že hrozil poškozené tím, že se u soudu bude domáhat v její neprospěch změny výchovného prostředí jeho dcery i přesto, že na to má jako zákonný zástupce právo. Nejvyšší soud zde odkazuje na závěry svého usnesení ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, v němž uvádí, že za pohrůžku jiné těžké újmy je nutno považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě apod., a to za situace, kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje. Musí přitom jít o jednání neoprávněné. Z citovaného rozhodnutí je především zřejmé, že pachatel trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku může naplnit znak pohrůžky jiné těžké újmy i za situace, kdy poškozenému hrozí újma v rodinném životě. Takovou újmou potom bezpochyby může být z pohledu poškozené (matky) i rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jiné osoby (otce), tedy odebrání dítěte. Popsanou situaci lze přitom považovat bezpochyby za těžkou újmu ve smyslu objektivním, tak i ze subjektivního pohledu poškozené, neboť z popisu skutku vyplývá, že se reálnosti výhružek obviněného značně obávala. Nejvyšší soud proto uzavírá, že pohrůžka jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku může spočívat i v tom, že obviněný pohrozil poškozené tím, že se bude domáhat v její neprospěch změny výchovného prostředí ohledně jejich společného nezletilého dítěte. Hrozbu uskutečnění takového jednání užil jako prostředek k nátlaku na poškozenou, aby vyvinula úsilí k tomu, aby se mohl dostat z vazby, resp. aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. V takovém případě se obviněný nemůže dovolávat toho, že je jako otec oprávněn učinit úkony týkající se mimo jiné i výchovy svého nezletilého dítěte.

25. Pokud obviněný uvedl, že svým jednáním neměl v úmyslu poškozené vydírat a pokud kterékoli jeho jednání takto vyznělo, pak je to dáno nepřesností použitých slov a výrazů při překladu z polského do českého jazyka, nelze ani této námitce přisvědčit. Odvolací soud se touto námitkou již zabýval a uvedl, že nebylo zjištěno, že by skutečný obsah ústního či písemného sdělení v jazyce polském byl zkreslen nepřesností použitých slov a výrazů při provedeném překladu.

26. Právně relevantně pak byla uplatněna námitka obviněného, který vytkl soudům nižších stupňů neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.

27. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015). Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

28. V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný se posuzovaných činů dopustil jednáními, která jsou z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení takového charakteru, že lze dospět k závěru, že tato jednání překročila rámec běžného nebo obvyklého narušení vztahů v rodině a nabyla jasných rysů kriminálního činu. Dle názoru Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že okolnosti spáchání příslušných činů nevedou k závěru, že by šlo o činy na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením.

29. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu dále nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, který uvedl, že dřívější trestní stíhání obviněného nelze hodnotit jako přitěžující okolnosti, avšak vzápětí fakticky tato trestní stíhání jako přitěžující okolnosti právně posoudil. Ve vztahu k námitce hodnocení kriminální minulosti obviněného jako přitěžující okolnosti při ukládání trestu Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. Pokud se obviněný vymezil proti tomu, že bylo nesprávně přihlédnuto ze strany odvolacího soudu k jeho trestní minulosti, je třeba zdůraznit, že pokud platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, skutečně nesmí soud tuto skutečnost brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Hodnotí však všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vytvořit příslušné závěry pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy (Šámal, Pavel a kol.

Trestní zákoník.

II. Vydání Praha: C. H. Beck, 2012 s. 571). Odvolacímu soudu tudíž nic nebránilo v tom, aby z předchozího odsouzení obviněného, ve vztahu, k němuž se na něj hledí jako by nebyl odsouzen, vyvodil odpovídající závěry o postojích obviněného k hodnotám chráněným trestním zákoníkem a jeho případných sklonech k páchání trestné činnosti. Jeho postup tedy není možné označit za vadný.

30. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. A. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. A. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu