4 Tdo 295/2022-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2022 o dovolání obviněného P. P., nar. XY, bytem XY, zdržující se na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 5 To 319/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 136/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 11 T 136/2020, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 19. 12. 2019 v době mezi 19:30 hodin a 21:00 hodin, ve vnitřních prostorách tělocvičny, nacházející se v komplexu Základní školy na ulici XY v XY, po předchozím konfliktu, který vznikl během florbalového zápasu, v přítomnosti hráčů a diváků fyzicky napadl poškozeného M. Ď., nar. XY, kterého úmyslně zezadu udeřil pěstí do hlavy v oblasti pravého ucha a způsobil mu středně těžké zranění, spočívající v zhmoždění měkkých pokrývek lebních v pravé spánkové krajině s tržně zhmožděnou ránou na pravém ušním boltci s nutností chirurgického šití s dobou léčení v délce 10-12 dní, přičemž poškozený byl v běžném způsobu života omezen nutností konzumovat kašovitou stravu, citlivostí a bolestivostí zasažené oblasti, tlumenou medikamenty a zhoršeným sluchem.
2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Ostravě obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 16 (šestnácti) měsíců.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 967/108, IČ: 47673036, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 11 T 136/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 5 To 319/2021, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 5 To 319/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinného do 31. 12. 2021, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel namítá, že celá záležitost se odehrála v tělocvičně, přičemž pravidla hry si určovali hráči sami a hrálo se více tvrdě, než je obvyklé, sami hráči si určovali, co je faul a co nikoliv. Dovolatel argumentuje tím, že se jednalo o bývalé profesionální hráče hokeje, kteří jsou zvyklí na podstatně tvrdší hru, než je u florbalu běžné. Upozorňuje na agresivní hru poškozeného, jeho nadávky a vyvolávání konfliktů. Obviněný má za to, že k faulu, tzv. krosčeku, došlo v zápalu hry pod vlivem vzájemně vyhrocených silných emocí s poškozeným. I pokud by k zranění poškozeného došlo tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, mělo být jeho jednání posouzeno jako případný faul ve hře, a nikoliv jako úmysl poškozeného primárně zranit.
6. Dovolatel se domnívá, že se soudy dostatečně nezaměřily na skutečnost, že zranění či faul učiněný ve hře, při sportu, ve kterém byli hráči srozuměni s možnými následky na zdraví vlivem tvrdší hry než je obvyklé, snižuje závažnost trestného činu. Podle jeho názoru nelze ani odhlédnout od faktu, že sám poškozený zápas po zranění dohrál do konce. Namítá, že podle závěrů soudu prvního stupně by pak každý kontakt s protihráčem, byť mimo hranici sportovních pravidel, musel být stíhán jako trestný čin ublížení na zdraví, stejně tak jako takovýto zákrok před diváky, jako trestný čin výtržnictví, když současně akcentuje, že se nejednalo o místo veřejně přístupné, přítomni byli toliko diváci, kteří byli známí hráčů. Dovolatel dále poukazuje na závěry ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. Podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je možno trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá princip použití trestního práva jako ultima ratio, který doplňuje kritérium společenské škodlivosti případu a ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Obviněný zastává názor, že v předmětném případě zcela postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a že nejde o situaci, kdy by jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob byly nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
7. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 11 T 136/2021, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 5 To 329/2021, a podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 105/2022, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a zvolenou argumentaci. Státní zástupce akcentuje, že nastíněnou dovolací argumentaci nepovažuje za důvodnou. V prvé řadě nepřitakává výtce, podle které je vyloučena právní kvalifikace činu coby výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na to, že místo nebylo přístupno veřejnosti, neboť přítomni byli jen známí hráčů. Zdůrazňuje, že obviněnému není vytýkáno, že by se činu dopustil „na místě veřejnosti přístupném“, nýbrž to, že jiného napadl „veřejně“. Tento znak byl přitom naplněn bez jakékoliv pochybnosti, neboť na inkriminovaném místě byla přítomna celá řada osob, diváků i účastníků hry. Fakt, že se jednalo o známé zúčastněných, nevylučuje znak „veřejného“ spáchání, a tudíž nevylučuje ani naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Státní zástupce dále odmítá výhradu, podle které počínání obviněného bylo prostým nedovoleným zákrokem ve hře, resp. pouhým porušením pravidel hry. V obecné rovině by snad mohl obviněnému přitakat, že nelze každý faul, tedy překročení pravidel sportovního klání, trestně stíhat. Avšak v řešeném případě nešlo o prostý nedovolený zákrok v rámci hry. Státní zástupce poukazuje na skutečnost, že jak správně zdůrazňuje krajský soud, obviněný poranil poškozeného nikoliv v rámci či průběhu utkání, ale v době, „kdy se již nehrálo“, hra byla přerušena. V době přerušení hry obviněný záměrně poškozeného udeřil zezadu pěstí do hlavy, a tím mu způsobil inkriminované poranění vykazující znaky ublížení na zdraví. Takové počínání obviněného nemá s prostým porušením pravidel či nedovoleným zákrokem v průběhu hry vůbec nic společného, není zde tedy prostor pro tvrzení o užití principu subsidiarity trestní represe. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v řešeném případě plně opodstatněné. Státní zástupce akcentuje, že byly naplněny všechny formální znaky relevantních deliktů, současně nedošlo k porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku ze strany soudů. Nelze ani dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
10. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se subsidiarity trestní represe a ultima ratio a rovněž námitku naplnění znaku „na místě veřejně přístupném“, (byť správně se jednalo o naplnění znaku „veřejně“) stran přečinu výtržnictví.
17. Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci lze konstatovat, že tuto pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 nelze podřadit. Obviněný totiž, byť velmi stručně a kuse, vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (ke zranění došlo při tzv. krosčeku), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů) odlišnou verzi skutkového stavu věci a až následně ? sekundárně ? vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
18. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že soud prvého stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy (svědecké výpovědi, lékařské zprávy), jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. (bod 11 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je potřebné akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění jejich těchto souvislostí. Soud druhého stupně pak v rámci svého rozhodnutí odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně (body 7-11 usnesení soudu druhého stupně), s nímž se plně ztotožnil, když ovšem zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání a s obhajobou obviněného se tedy řádně vypořádal.
19. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
20. Obecně je třeba ještě uvést, že jestliže soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný.
21. Stran námitky dovolatele, který rozporuje naplnění znaku „na místě veřejně přístupném“ je nutné konstatovat, že obviněnému není kladeno za vinu spáchání přečinu výtržnictví na místě veřejně přístupném, nýbrž „veřejně“. Naplnění tohoto znaku u skutkové podstaty přečinu výtržnictví je možno právně relevantně namítat pod zvoleným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť se jedná o hmotněprávní posouzení. Ve vztahu k znaku „veřejně“ ohledně přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že pro naplnění tohoto znaku ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. K naplnění znaků před třemi osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby byly přítomny nejméně tři osoby odlišné od pachatele, spolupachatele a účastníka - do okruhu přítomných osob se tedy nepočítá nejen pachatel, ale též spolupachatel a účastník na tomto činu. Pro naplnění znaku veřejně se tedy vyžaduje, aby tyto osoby byly přítomny současně, nikoliv postupně, postačí současná přítomnost již tří osob, když rovněž musí být ovšem přítomny osoby, které jsou způsobilé vnímat jednání pachatele a chápat jeho význam či smysl (např. tak tomu nebude u osoby, která sice byla na místě činu, ale o jednání pachatele vůbec nevěděla, protože buď spala, anebo byla těžce opilá, anebo půjde o dítě velice útlého věku). Nestačí tedy pouhá přítomnost takových osob, pokud tyto nejsou schopny projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malé dětí, na něž nemůže projev působit. V projednávané věci je zřejmé, že na florbalovém zápasu byly přítomny více jak tři osoby, když nejen že byli přítomni spoluhráči a protihráči, nýbrž i diváci, byť se jednalo o užší okruh osob. Skutečnost, že se jednalo převážně o známé hráčů, nikterak nevylučuje naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Zde je třeba akcentovat, že svědci vnímali jednání obviněného jako nepříjemné (např. svědkyně V.).
22. Za právně relevantně uplatněnou námitku se dá rovněž považovat námitka obviněného, který vytýká neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
23. Předně je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Platí, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
24. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. O takovou situaci v dané věci jedná.
25. Obecně je třeba uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
26. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr.
ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), písm. g), písm. h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“
27. Z pohledu těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolací argumentace obviněného. Předně je nutné zdůraznit, že na základě provedených důkazů je zřejmé, že v projednávaném případě se nejednalo o zranění poškozeného, které by bylo způsobeno v zápalu hry nedopatřením, nýbrž o úmyslné napadení protihráče zezadu v době, kdy se nehrálo a poškozený to nečekal. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že se v dané věci nejednalo o běžný zápas s běžnými pravidly, nicméně není pochyb o tom, že fyzické napadání protihráčů vedoucí k jejich újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr.
zákoníku jistě nepatří mezi dovolené metody hry o to více, když zrovna neprobíhal zápas. Základní zásady sportovního chování musí platit za všech okolností, neboť nikdo nemůže dát souhlas se zasažením do své osobní integrity (viz § 93 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud si je i vědom tvrzení obviněného ohledně agresivity poškozeného v inkriminovaný den, které nakonec potvrzují i další slyšení svědci, nicméně toto jistým způsobem nevhodné jednání poškozeného obviněného neopravňovalo zaútočit na poškozeného a způsobit mu újmu na zdraví.
Nejvyšší soud se nemůže ani ztotožnit s argumentací obviněného ve vztahu k tzv. tvrzenému krosčeku jako výsledku vzájemného vyhrocení emocí. Jednak ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že k zranění poškozeného nedošlo v době tzv. tvrzeného krosčeku, nýbrž v době, kdy vzájemný konflikt mezi obviněným a poškozeným skončil a poškozený byl k dovolateli otočen zády, čehož obviněný právě využil a udeřil ho pěstí do hlavy. Bez ohledu na tento závěr je nutno uvést, že jednání obviněného v žádném případě nemohlo být kvalifikováno jako pouhý sportovní faul, neboť útok dovolatele je nutno posuzovat jako srozumění s ublížením na zdraví, když tento na nepřipraveného poškozeného zaútočil a zasáhl ho do hlavy, centra nervové soustavy, tedy do místa, které je nutné považovat za stěžejní část lidského těla, z níž probíhá stimulace celého těla a představuje řídící centrum každé živé osoby.
Navíc nelze pominout razanci útoku ze strany obviněného, který poškozenému způsobil jednou ránou pěstí středně těžké zranění. Námitka vztahující se k dohrání zápasu a vyšší odolnosti bývalých hokejistů nepředstavuje relevantní obhajobu dovolatele, když tato skutečnost nemění nic na způsobeném zranění právně kvalifikovaném jako ublížení na zdraví. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že hokejisté mají při zápase ochranné helmy, které je chrání zejména před letícím pukem, ale i případně před rozzuřenými protihráči.
28. Obecně lze skutečně připustit, že ne každý kontakt s protihráčem v rámci sportovního utkání, při kterém dojde k ublížení na zdraví, je nutno posuzovat jako trestný čin ublížení na zdraví nebo trestný čin výtržnictví, neboť každý případ je individuální a každé napadení je nutné posuzovat v kontextu konkrétních skutečností případu. Již z logiky věci vyplývá, že lehká facka nebude ve většině případů posuzována jako trestný čin ublížení na zdraví nebo trestný čin výtržnictví. Takto tomu ovšem v dané věci nebylo, když není pochyb o tom, že obviněný napadl poškozeného v době přerušení hry, tedy nikoli v rámci nebo v průběhu utkání. Nutno také akcentovat, že se jednalo o úder pěstí do hlavy vedený jistým způsobem zákeřně zezadu. Nejednalo se tudíž o zranění způsobené např. seknutím florbalovou hokejkou, přišlápnutím, prudkým strefením míčkem atd. Florbal navíc není bojový sport, v němž by byly povoleny údery pěstí na jakoukoliv část těla, natož na hlavu. Zranění poškozeného pak dosahovalo takové intenzity, které nelze považovat za zanedbatelné, ale naopak za újmu na zdraví ve smyslu tr. zákoníku. Poškozený utrpěl zranění spočívající v zhmoždění měkkých pokrývek lebních v pravé spánkové krajině s tržně zhmožděnou ránou na pravém ušním boltci s nutností chirurgického šití, které podle znalce lze považovat za zranění středně těžké s průměrnou dobou léčení delší než 7 dní nepřekračující 6 týdnů.
29. Lze tedy uzavřít, že zranění poškozeného odpovídá běžným případům přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, který ničím nevybočuje z mezí jiných případů srovnatelných s projednávanou věcí. Stejné závěry lze vztáhnout i k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, když celou události pozorovalo více osob, které ji vnímaly jako velmi nepříjemnou a jistým způsobem stresující. Stran závěrů, že projednávaný případ nevybočuje z mezí běžně projednávaných věcí stran sportovních zranění je možno poukázat rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 418/2015).
30. Nad rámec shora uvedeného je ještě nutno uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. Takový charakter ovšem podle Nejvyššího soudu daný skutek nemá a nijak se výjimečně neodlišuje od obdobně spáchaných skutků ze stejných či obdobných pohnutek. Tím, že poškozenému vzniklo středně těžké zranění spočívající v zhmoždění měkkých pokrývek lebních v pravé spánkové krajině s tržně zhmožděnou ránou na pravém ušním boltci s nutností chirurgického šití s dobou léčení v délce 10-12 dní a poškozený byl v běžném způsobu života omezen nutností konzumovat kašovitou stravu, citlivostí a bolestivostí zasažené oblasti, tlumenou medikamenty a zhoršeným sluchem, tak dovolatel svým jednáním naplnil objektivní, jakož i subjektivní, stránku skutkové podstaty jednak přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
32. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu