U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 dovolání
obviněného Mgr. V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9.
2016, sp. zn. 5 To 230/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
6 pod sp. zn. 3 T 122/2014, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 3 T
122/2014, byl obviněný Mgr. V. S. uznán vinným přečinem nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem obecného ohrožení z
nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty
výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době nejméně od 18. 1. 2010 do 14. 9. 2012, v P., E., v pronajaté obytné
místnosti činžovního domu o 12-ti patrech, v bytě v 7. patře, postupně, ačkoliv
nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, neoprávněně
nashromáždil střelné zbraně, které v pronajatém pokoji přechovával, a to
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, model 1935, ráže 9 mm
Luger, se zásobníkem, belgické výroby z období 2. světové války, kategorie B,
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, belgické výroby, model
1935, ráže 9 mm Luger, z období 2. světové války, se zásobníkem kategorie B,
- 11 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Luger, tuzemské výroby, dle signatury S&B 9x19
06´´, kategorie B
- značně poškozenou, zdeformovanou, třaskavinou laborovanou ostrou ženijní
rozbušku kategorie A,
- ostrou rozbušku vyjmutou z československého ostrého útočného granátu vz. 34,
kategorie A,
a tyto zbraně, jakož i hlavní části zbraní, díly a střelivo může nabývat do
vlastnictví a držet výhradně držitel zbrojního průkazu, zbrojní licence ve
smyslu ust. § 8 zák. č. 119/2002 Sb. o zbraních, přičemž dne 14. 9. 2012, kolem
21.50 hod. tamtéž neodbornou manipulací s výbušnou či vysoce hořlavou chemickou
látkou způsobil explozi, v jejímž důsledku vznikl požár v několika ohniscích a
plamenné zahoření vybavení bytu, a to za situace, že v té době se v činžovním
domě nacházelo několik desítek obyvatel, kteří z preventivního důvodu museli
být evakuováni, čímž na zařízení bytu pronajímatelky D. H., způsobil škodu ve
výši 145.150 Kč a Městské části Prahy 6, IČ: 00063703, v souvislosti s evakuací
obyvatel další škodu ve výši 35.225,70 Kč.
Za to byl podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle
§ 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost
uhradit škodu ve výši 35.225,70 Kč poškozenému Úřadu městské části Praha 6,
Československé armády 23, Praha 6. Poškozená D. H., byla se svým nárokem na
náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 3 T
122/2014, podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 230/2016, podle § 258 odst. 1 písm.
d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr.
řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
v době nejméně od 18. 1. 2010 do 14. 9. 2012, v P., E., v pronajaté obytné
místnosti činžovního domu o 12-ti patrech, v bytě v 7. patře, postupně, ačkoliv
nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, neoprávněně
nashromáždil střelné zbraně, které v pronajatém pokoji přechovával, a to:
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, model 1935, ráže 9 mm
Luger, se zásobníkem, belgické výroby z období 2. světové války, kategorie B,
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, belgické výroby, model
1935, ráže 9 mm Luger, z období 2. světové války, se zásobníkem kategorie B,
- 11 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Luger, tuzemské výroby, dle signatury S&B 9x19
06´´, kategorie B
- značně poškozenou, zdeformovanou, třaskavinou laborovanou ostrou ženijní
rozbušku kategorie A,
- ostrou rozbušku vyjmutou z československého ostrého útočného granátu vz. 34,
kategorie A,
a tyto zbraně, jakož i hlavní části zbraní, díly a střelivo může nabývat do
vlastnictví a držet výhradně držitel zbrojního průkazu, zbrojní licence ve
smyslu ust. § 8 zák. č. 119/2002 Sb. o zbraních.
Za to byl podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle
§ 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen
trest propadnutí věcí, a to:
- funkční, střelby schopné samonabíjecí pistole zn. FN, model 1935, ráže 9 mm
Luger, se zásobníkem, belgické výroby z období 2. světové války, kategorie B,
- funkční, střelby schopné samonabíjecí pistole zn. FN, belgické výroby, model
1935, ráže 9 mm Luger, z období 2. světové války, se zásobníkem kategorie B,
- 11 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Luger, tuzemské výroby, dle signatury S&B 9x19
06´´, kategorie B
- značně poškozené, zdeformované, třaskavinou laborované ostré ženijní rozbušky
kategorie A,
- ostré rozbušky vyjmuté z československého ostrého útočného granátu vz. 34,
kategorie A.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Úřad MČ Praha 6, Čs. Armády 23,
Praha 6 a poškozená D. H., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To
230/2016, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců obsáhlé dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a h)
tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
namítl podjatost soudce nalézacího soudu, kterou dovozuje ze způsobu, jakým
soudce vedl řízení. Podle obviněného soudce vycházel i z poznatků opatřených
mimo předmětné trestní řízení a stranil žalobci. Domnívá se, že soudce jednal s
GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů) osobně a získal tak nějaké
informace, se kterými se obhajoba neměla možnost neseznámit.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný
spatřuje v neexistenci zákonných znaků trestného činu nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nadto některá skutková
zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru se
příslušný soud zákonným způsobem nevypořádal s námitkou obhajoby o procesní
nepoužitelnosti důkazů, které byly na místě činu zajištěny. Ohledání místa
činu, při němž byly zajištěny důkazy, na jejichž základě soud dospěl k závěru o
jeho vině, se dělo bez příkazu k domovní prohlídce, který si byl policejní
orgán povinen vyžádat dle ustanovení § 85c tr. řádu. Soud prvního stupně se v
odůvodnění napadeného rozsudku pouze omezil na konstatování, že postup po
příjezdu policie do provedení ohledání místa činu nebyl postupem v rozporu se
zákonem. Obviněný v dovolání namítá, že nalézací soud nezaujal stanovisko, zda
měla být k ohledání místa činu domovní prohlídka nařízena či nikoliv a zda
ohledání místa činu bylo provedeno v souladu se zákonem. Konstatování, že se
nejednalo o postup v rozporu se zákonem a jednalo se o standardní postup, je
dle názoru obviněného naprosto nedostačující vyjádření. Obviněný zastává názor,
že ohledání místa činu dle ustanovení § 113 tr. řádu se dělo v bytě, který
užíval, a to za situace, kdy nedal souhlas s výkonem domovní prohlídky či
vstupem policejního orgánu do svého obydlí. Z tohoto důvodu měl být příslušným
soudem vydán příkaz k domovní prohlídce, k čemuž nedošlo a policejní orgán tak
vykonal ohledání místa činu v rozporu s ustanovením § 82, § 83 a § 85c tr.
řádu. K údajnému výbuchu mělo dojít dne 14. 9. 2012 v 21:50 hod., on byl
následně proti své vůli z bytu vyveden a odvezen do nemocnice. Na souhlas se
vstupem do obydlí se ho nikdo ze zasahujících neptal. Podle příslušného
protokolu došlo k ohledání místa činu až 15. 9. 2012 v 10:00 hodin. O zajištění
místa činu do druhého dne došlo na příkaz policejního orgánu. Úkony, které byly
učiněny dne 14. 9. 2012, se vztahují k ustanovení § 83c tr. řádu, přičemž se
měl policejní orgán dle názoru obžalovaného omezit pouze na úkony, které
odůvodňovaly vstup do obydlí z důvodu odstranění závadného stavu a hrozícího
nebezpečí. Důkazy opatřené nad rámec jsou tak dle něj nepoužitelné. S ohledem
na časové rozpětí mezi vznikem závadného stavu a provedením prohlídky měl
policejní orgán údajně dost času na to, aby si opatřil příkaz k domovní
prohlídce skrze dozorujícího státního zástupce u tzv. dosahového soudce
postupem podle § 83 tr. řádu. Dovolatel dále uvádí, že soud prvního stupně měl
náležitě odůvodnit svoje rozhodnutí, zejména proč námitka obhajoby opřená o
rozhodnutí soudu je nesprávná. Obviněný pokládá rozhodnutí soudu prvního stupně
za vadné, neboť je nepřezkoumatelné.
Nebylo spolehlivě zjištěno, že se skutku, který je mu kladen za vinu, dopustil
on a nikoliv další osoba. Rovněž není zřejmé, jak soud hodnotil listinné
důkazy, konkrétně obhajobou doložené znalecké posudky, vyjádření spol. Rafina
s.r.o. ve vztahu k odbornému vyjádření a výpovědi svědka R. S. Dle obviněného
rovněž není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že vykonává advokátní praxi a jak
tuto skutečnost zohlednil v rámci rozhodování ve věci. Nebylo blíže odůvodněno,
na základě jakých úvah dospěl soud k závěru o existenci konfliktu zájmů u Ing.
M. Soud se nevypořádal ani s otázkou výbuchu. Dovolatel poukazuje na závěry
všech znalců z oboru pyrotechnické služby, kteří uvedli, že nelze jednoznačně
konstatovat, že by v jeho bytě došlo k výbuchu. I svědek Ing. E. potvrdil, že k
závěru o expolozi v bytě nelze jednoznačně závěru dospět. Obviněný zdůrazňuje,
že exploze třaskaviny nebo výbušniny byla vyloučena znalci z oboru pyrotechnika
a chemie a že se na místě činu nenašly žádné povýbuchové zplodiny ani rezidua.
Z fotodokumentace, která je součástí spisu, vyplývá, že byla zajištěna pouze
jedna zbraň, pouzdro a 11 ks nábojů. Obviněný zdůrazňuje, že v rozhodné době
splňoval kvalifikaci pro získání zbrojního průkazu, který následně také získal.
Má proto za to, že soud mohl v jeho případě aplikovat subsidiaritu trestní
represe. Ohledně zadrženého střeliva tvrdí, že v jeho případě nešlo o naplnění
podmínky většího množství, když se nejednalo ani o kapacitu zásobníku. Údajné
rozbušky nejsou ani střelnou zbraní ani municí, a vůbec nespadají pod
ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku. I pokud by přistoupil na argumentaci
obžaloby a soudu, stejně by podle jeho názoru držení dvou rozbušek nebylo
trestným činem, neboť jejich množství a účinek nenaplňuje znaky souzeného
trestného činu. Podotkl, že v projednávané věci nebyla naplněna skutková
podstata trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti dle § 273 odst. 1 tr.
zákoníku. V řízení nebylo prokázáno, kdo a jakým způsobem způsobil požár, zda
nevznikl samovolně, např. výrobní vadou nějakého spreje. Rovněž nebylo
vyloučeno, že se na místě nacházela nějaká jiná osoba, tato nezpůsobila požár a
z místa činu např. neutekla.
Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu odůvodnil
tvrzením, že trest propadnutí věci je nezákonný, neboť soud neprovedl žádný
důkaz ke zjištění, zda byl majitelem věcí uvedených ve výroku rozsudku. V
neprokázání svého vlastnictví spatřuje extrémní rozpor mezi rozhodnutím soudu a
zjištěnými a provedenými důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, aniž
by jakkoli specifikoval návrh ve vztahu k dalšímu procesnímu postupu, který by
měl po zrušení napadeného rozhodnutí logicky následovat (§ 265f odst. 1 tr.
řádu).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně
vyjádřil, především stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho
výsledky. Dovolací námitky obviněného pokládá jen za opakování jednak
uplatňované obhajoby v průběhu trestního řízení, jednak jsou opisem a
opakováním obsahu odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně, a
s nimiž se již soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně
vypořádaly. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl,
že dovolatel nijak nezpochybňuje nepodjatost soudců soudu odvolacího, kteří ve
věci nově rozhodli svým rozsudkem, proto v této části podané dovolání
uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak státní zástupce
poukázal na to, že obviněný namísto právního posouzení věci napadá a
zpochybňuje zákonnost provedených důkazů a způsob jejich hodnocení. Ve věci
neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními a dodal, že tvrzený extrémní nesoulad by musel spočívat na mnohem
závažnějších vadách, než jsou pouhé pochybnosti založené na méně pečlivé
dokumentaci nepřehledného místa činu. Námitku obviněného ohledně obou rozbušek
označil za nejen procesně zaměřenou ale i hmotněprávně bezpředmětnou. Zcela
nerozhodné je podle jeho názoru i to, zda v bytě došlo či nedošlo k výbuchu,
neboť obviněný nebyl uznán vinným obecným ohrožením a k naplnění skutkové
podstaty přečinu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku není zapotřebí výbuchu ani
požáru. Za výlučně procesní námitky označil pak i námitky zpochybňující
zákonnost provedeného ohledání a také námitky, že u hlavního líčení nebyl vždy
důsledně vyzván, aby se vyjádřil k provedenému důkazu, a že soud nesprávně
hodnotil výpověď Ing. B. M. Tvrzenému dovolacímu důvodu by mohly podle státního
zástupce odpovídat jen ty námitky, jimiž se obviněný domáhá aplikace ustanovení
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ve věci bylo namístě uplatnit zásadu
subsidiarity trestní represe a zpochybnění závěru soudu, že množství střeliva a
účinnost rozbušek odpovídaly právní kvalifikaci podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku. Státní zástupce zastává názor, že škodlivost jednání obviněného za
zjištěných okolností nemohla klesnout pod míru předpokládanou zákonodárcem při
koncipování ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku, proto nebyl dán důvod k
užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ohledně množství střeliva poznamenal, že
judikatura zabývající se množstvím přechovávaného střeliva před 1. 1. 2010 se
týkala typově závažnějšího jednání, než jaké je nyní obsaženo v citovaném § 279
odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému lze přisvědčit v názoru, že přechovávání 11
nábojů, které u něj byly nalezeny, nenaplňuje znak „větší množství střeliva“
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak obviněnému přisvědčil v tom, že v
případě obou rozbušek nemohly být naplněny znaky přečinu podle § 279 odst. 1
tr. zákoníku. Dodal však, že i zbývající předměty, tedy dvě střelby schopné
samonabíjecí pistole, naprosto dostačují k naplnění znaků předmětné skutkové
podstaty podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku proto
označil za správné.
K vznesené námitce brojící proti uložení trestu propadnutí věci
uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
státní zástupce zdůraznil, že ve smyslu § 135 tr. zákoníku k uložení takového
trestu nebylo zapotřebí, aby byl obviněný vlastníkem propadlých věcí.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce poukázal na to, že dovolatel ve svém
dovolání nijak nereagoval na skutečnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu
zcela postrádá právní větu. Navrhl proto, aby dovolací soud tuto vadu pouze
formou obiter dictum konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že
námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích
trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (resp. obsah
dovolání je téměř totožný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně) a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem
vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný
v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné
míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č.
408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b),
g) a h) tr. řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tak je tomu v posuzované věci a je
třeba konstatovat, že nebyla-li námitka přednesena v rámci odvolacího řízení,
je nyní uplatněna opožděně.
Nad rámec svých povinností Nejvyšší soud dodává, že obviněný v podaném dovolání
namítl podjatost soudce soudu prvního stupně, kterou dovozuje z blíže
nespecifikovaného ze způsobu vedení řízení. Je přesvědčen, že předmětný trestní
spis obsahuje i podání GIBS, které neprošlo podatelnou, že soudce jednal s GIBS
osobně a získal tak nějaké informace, se kterými se obhajoba předem
neseznámila. Toto přesvědčení nedoložil konkrétním důkazem.
Ze znění zákona plyne, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán,
je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj.
samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů
uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr.
řádu.
Podle ustanovení § 30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů
trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní
orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro
poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu
činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k
osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto
ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že
příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou
činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto
řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným
osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve
vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky
v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících
čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl.
36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či
subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít
výlučně na základě hlediska objektivního.
V případě posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z
nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nalézacího soudu.
Obviněný de facto neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že by na jeho straně byl
dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Navíc žádná taková
okolnost neplyne ani z předmětného spisového materiálu. Dané námitky obviněného
je tak třeba považovat jednak za nepodloženou spekulaci, jednak projev jeho
nespokojenosti s postupem nalézacího i následně i odvolacího soudu, což však
nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování.
Je tak zřejmé, že nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. řádu.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který
primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí
nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového
stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit
správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu
ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového
zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu
právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve
smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky
týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě
narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně
zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při
zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených
právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
namítl, že posuzovaný skutek nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a že
je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými
zjištěními. Takové námitky lze sice označit z pohledu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za formálně právně relevantní, avšak obviněný ve
skutečnosti těmito námitkami nezpochybňuje správnost právního posouzení skutku,
ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně
proti postupu orgánů činných v trestním řízení, proti rozsahu provedeného
dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů,
které je třeba považovat za námitky skutkového a procesního charakteru. Těmito
námitkami se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů
byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního
posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak vyvozuje pouze
z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je
dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Jak již bylo uvedeno
výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v
případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým
zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho
pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V dané věci se soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení
§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými
pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného byla provedenými
důkazy vyvrácena, je ryze účelová, činěná pouze ve snaze vyhnout se trestní
odpovědnosti. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v
nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2.
2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného vychází primárně z
odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů,
přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný vytváří závěry o
existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil z mezí dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že extrémní rozpor obviněný spatřuje v tom,
že zajištěné rozbušky nebyly nalezeny při ohledání místa činu. Námitka postrádá
právní relevanci, neboť již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že podle provedeného dokazování byly rozbušky omylem ponechány mezi náboji a
navíc nalezení obou rozbušek nemělo žádný vliv na právní posouzení skutku,
neboť se nejedná o zbraň ani střelivo ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku.
Procesní charakter mají i námitky, jimiž obviněný napadá zákonnost způsobu
provedeného ohledání místa činu, neposkytnutí mu možnosti vyjádřit se v hlavním
líčení ke každému provedenému důkazu, a zpochybnění způsobu hodnocení výpovědi
svědka Ing. B. M. rozhodujícími soudy. Uvedenými procesními námitkami se
důsledně zabýval a vypořádal odvolací soud, neboť byly obviněným uplatněny již
v podaném odvolání, a Nejvyšší soud proto odkazuje na rozhodnutí odvolacího
soudu, jehož argumentaci je nutno plně přisvědčit.
Procesní povahu má také odkaz obviněného na teorii „plodů otráveného stromu“.
Obviněný neoznačil konkrétní důkazy, které považuje za absolutně nepoužitelné a
nadto dle dosavadní soudní judikatury český trestní řád tuto doktrínu, která
vznikla a je rozvíjena především v USA, nepřevzal (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013, nález Ústavního soudu ze dne
8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, apod.). Z citovaných rozhodnutí plyne, že
výskyt nezákonného důkazu nevede v českém trestním procesu k nepoužitelnosti
všech ostatních (jiných) důkazů. Nutno dodat, že ani doktrína ovoce z
otráveného stromu, jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává
názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech dalších
důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů,
jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.
Tvrzení obviněného, že v bytě nedošlo k výbuchu je z hlediska právního
posouzení jednání obviněného jako přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279
odst. 1 tr. zákoníku je zcela nerozhodné, zda v bytě došlo k výbuchu či
nikoliv, neboť k naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu není existence
výbuchu či požáru conditio seine qua non. Obviněný navíc nebyl uznán vinným
přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, který
požár či výbuch předpokládá.
Právně relevantně uplatněná není ani výtka, že soudy obou stupňů nepostupovaly
v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do
skutkových zjištění a potažmo brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů
„in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst.
2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze
ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech
ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní
charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit
obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze
obecně podřadit pouze námitku neuplatnění zásady ultima ratio a námitku, že
zajištěné množství střeliva ani účinnost rozbušek neodpovídaly právní
kvalifikaci podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že námitky
jsou neopodstatněné.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky
selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní
prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce
a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze
nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k
regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky
nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to
především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány
pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které
vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy
trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho
použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k
ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění
všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem,
je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo
1508/2010).
V projednávané věci neodůvodňují učiněná skutková zjištění závěr, že by jednání
obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin
méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou
intenzitou. V řízení bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým
protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty
přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho
jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u něhož by postačovalo uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný skladoval v bytě obytného
domu, kde se nacházelo několik desítek obyvatel, zbraně a střelivo, v bytě
došlo k události, která byla považována za výbuch či požár, prostory domu byly
zakouřeny, obyvatelé domu museli být evakuováni. Nepochybně tak bylo
neoprávněné držení předmětného vojenského materiálu významné zejména z toho
hlediska, že mělo negativní vliv na život spolubydlících, což spíše zvyšovalo
škodlivost jednání obviněného. Okolnosti spáchání příslušného přečinu tak
jednoznačně nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti
obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s
jiným než trestněprávním řešením.
K námitce, že zajištěné množství střeliva ani účinnost rozbušek neodpovídá
právní kvalifikaci podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (v této souvislosti
obviněný odkázal na rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud
podotýká, že judikatura zabývající se množstvím přechovávaného střeliva před
účinností tr. zákoníku (tj. před 1. 1. 2010) se týká typově závažnějšího
jednání, než jaké je nyní obsaženo v ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku.
Před účinností tr. zákoníku totiž nebylo trestné samotné držení či přechovávání
střeliva.
Podle § 185 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále
jen tr. zákon“), se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustil ten, kdo
bez povolení vyrobil nebo opatřil sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji
přechovával. Odstavec 2 písm. b) citovaného ustanovení dopadal na případy, kdy
pachatel hromadil, vyráběl nebo sobě nebo jinému opatřil zbraně a střelivo.
Opatřování střeliva nebo výbušnin bylo přitom trestné jen za předpokladu, že
jejich množství a účinnost znamenala pro bezpečnost společnosti i lidí stejný
stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná (srov. obviněným citované
rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.).
Na rozdíl od toho podle nyní platného ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku se
trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí,
sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části
nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Znak
hromadění je obsažen až v kvalifikované skutkové podstatě podle § 279 odst. 3
písm. b) tr. zákoníku, které dopadá na případy, kdy pachatel bez povolení
hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo ve značném množství
střelivo.
Jen stěží by tak bylo možno na případ projednávané věci bez dalšího aplikovat
dřívější judikaturu vztahující se k trestnímu zákonu účinnému do 31. 12. 2009.
Odkaz obviněného na rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr. je proto nepřiléhavý.
Nynější trestní zákoník neurčuje konkrétní hranici, jaké množství střeliva lze
považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a ponechává
stanovení konkrétní kvantifikace na posouzení druhu a účinnosti posuzovaného
střeliva. Podle odborné literatury je za větší množství střeliva nutné
považovat takové jeho množství, jehož účinnost znamená pro bezpečnost lidí
srovnatelný stupeň ohrožení nebo nebezpečí, jako může vyvolat jedna střelná
zbraň. V každém jednotlivém případě je proto nutné posuzovat, zda je splněn
tento znak podle toho, zda se jedná o nebezpečné druhy střeliva (např.
dělostřelecké střelivo, pumy, apod.), anebo o střelivo, které patří k méně
nebezpečným (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2827 s.).
Podle ustálené judikatury je za větší množství běžných nábojů možno považovat
až několik desítek kusů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo
213/2003, sp. zn. 7 Tdo 1459/2015, 11 Tdo 1620/2015, apod.).
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dal za pravdu názoru
obviněného v tom, že přechováváním 11 ks ostrých nábojů nebyl naplněn znak
„větší množství střeliva“ podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak nebyly
naplněny znaky zmíněného přečinu přechováváním dvou rozbušek specifikovaných ve
skutkové větě výroku nalézacího soudu, neboť rozbuška není zbraní ani
střelivem. Vedle nábojů a rozbušek však obviněný přechovával také dvě střelby
schopné samonabíjecí pistole, čímž jednoznačně naplnil všechny znaky skutkové
podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. K
naplnění skutkové podstaty daného přečinu by totiž plně postačovalo
přechovávání byť i jen pistole jediné.
Poslední v dovolání uplatněný dovolací důvod opřel obviněný o ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence
jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu
trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou
trestní sazbu.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl nezákonnost trestu propadnutí
věci s odůvodněním, že rozhodující soud neprovedl žádný důkaz ke zjištění, zda
byl majitelem věcí uvedených ve výroku rozsudku, v čemž spatřuje extrémní
rozpor mezi rozhodnutím soudu a zjištěnými a provedenými důkazy.
Obviněnému lze přisvědčit v závěru, že odvolací soud se blíže nezabýval
vlastnictvím věcí, které spadaly pod učiněný výrok o trestu propadnutí věci
podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, ani blíže nerozvedl úvahy
zda jde o věc náležející pachateli. Na okraj nutno konstatovat, že obviněný v
průběhu celého trestního řízení ani jednou vlastnictví k předmětným věcem
nerozporoval, nadto po celou dobu řízení vystupoval jako jejich vlastník,
vlastnictví nepopřel ani v podaném dovolání, namítá pouze ve vztahu k tomuto
výroku nedostatečnost dokazování, proto soud přirozeně považoval jeho
vlastnictví k daným věcem za nesporné, ničím důvodně nezpochybňované (§ 2 odst.
5 tr. řádu). Podle ustanovení § 135 tr. zákoníku věc náleží pachateli, jestliže
ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky
jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci
znám. Okolnost faktického nakládání s věcí v intencích citovaného zákonného
ustanovení pro uložení trestu propadnutí podle § 70 tr. zákoníku pak plně
postačuje a ve vztahu k jeho uložení nebyly shledány zákonné překážky.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 179/2000, 6 Tz 21/1971, 7 To
51/1997, na která obviněný v této souvislosti odkazuje, na případ posuzované
věci nedopadají.
Dovoláním napadené rozhodnutí tak zjevně netrpí ani vadami uvedenými v § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť trest propadnutí věci byl obviněnému uložen v
souladu se zákonem.
Nejvyšší soud plně akceptuje poznámku státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, vyjádřenou v jeho písemném podání, poukazující na vadu rozsudku
odvolacího soudu, který po tzv. skutkové větě v něm neuvedl větu právní. To je
vada opravňující podání dovolání při uplatnění důvodu stanoveném § 256b odst. 1
písm. k) tr. řádu, což však obviněný neučinil. Nápravu nesjedná ani soud
dovolací, neboť by nepřípustně sám konstruoval další dovolací důvod a v tomto
směru jednoznačně přitaká odkazu státního zástupce na premisu vyslovenou v
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13, že by šlo
„o postup v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení“.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání
obviněného Mgr. V. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako
zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně
senátu