USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání obviněného V. V. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 208/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 24/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 19 T 24/2021, byl obviněný V. V. M. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1. v místě společného bydliště své rodiny, a to nejprve ve služebním bytě v objektu drůbežáren na adrese XY, okres Brno-XY, a dále v prostorách rodinného domu č.p. XY v obci XY, okres XY, v době od 13. 7. 2014 do 30. 11. 2019 se vzrůstající intenzitou, s opakující se každotýdenní četností, vždy po jeho návratu z pracovních cest domů, zejména psychicky, ale i fyzicky týral s ním ve společném domě žijící manželku V. M., které i před jejich nezletilými dětmi nadával hrubými vulgárními výrazy a ponižoval ji, že nic neumí, neumí se chovat, že je špatně vychovaná, že je špína, že smrdí, že je nula, že má špatné vlasy, špatný střih, neumí se oblékat, dále si psychicky vynucoval neustále pohlavní styk, kterému se poškozená raději podvolovala, nutil ji vařit mu minimálně dvě různá teplá jídla a jednu polévku denně, v poslední době jí vyhrožoval, že ji zničí, zakazoval jí styk jejich dětí s její rodinou, dával jí minimum peněz na chod rodiny, kdy v létě 2018 ji napadl i fyzicky tím způsobem, že ji v horním patře domu před jejich nezletilými dětmi čelem uhodil do oblasti levého obočí, čímž jí způsobil podlitinu v oblasti levého oka, s kterým lékařské ošetření nevyhledala, dále ji v září 2019 silně uchopil za bradu s důrazným upozorněním, že bude dělat práce tolik, kolik jí on řekne, čímž poškozené V. M., působil zejména dlouhodobé psychické příkoří,
2. a dále ve stejných místech společného bydliště své rodiny, a ve stejné době se vzrůstající intenzitou zejména psychicky, ale i fyzicky týral s ním ve společném domě žijícího nevlastního nezletilého syna AAAAA (pseudonym) tím způsobem, že o tomto prohlašoval, že je "našukanec", ponižoval jej, že není jeho syn, že je jak postižený, že je cigán, je blbý, vypatlaný, několikrát jej měl vyhodit z auta, když jeli na rodinný výlet, že pro něj není v autě místo, nutil jej k opakovaným fyzicky náročným pracím vzhledem k věku nezletilého, např. musel pětkrát za sebou zamést celý dům a celý jej poté pětkrát vytřít, dále mu uložil povinnost každý druhý den plnit uhlím zásobník u kotle, do kterého se vejde cca 12 kýblů uhlí, rýt celou zahrádku, přeskládat dříví z místa na místo, v jednom případě jej kopnul do břicha za to, že nenakrmil jejich psa, v červnu 2019 synovi vyčítal, že dělá všechno špatně a při tom mu dal bezdůvodně silnou facku, kdy toto jednání podezřelého mělo na nezletilého AAAAA špatný vliv, což se projevovalo zvýšenou nervózou - zhoršeným zdravotním stavem, který si vynutil lékařské ošetření u dětské lékařky, dále nezletilého AAAAA vystrnadil bydlet do horního patra domu do místnosti, kde byla pouze betonová podlaha, postel, stůl a skříň na oblečení a stavební matriál s odůvodněním, že to mu musí stačit, a že může být rád, že má v domě místo, kdy tímto hrubým jednáním nezletilému AAAAA způsobil poškození jeho psychoemocionálního vývoje osobnosti a působil tak poškozenému nezletilému AAAAA, po delší dobu zejména psychické a fyzické příkoří.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 19 T 24/2021, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 208/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 208/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) a l) tr. ř.
5. V dovolání obviněný namítl, že mu soud prvního stupně neumožnil být přítomen výslechu poškozených V. V. a AAAAA, čímž podle jeho názoru došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dále uvedl, že výslech poškozené V. V. soud provedl způsobem odporujícím zákonu, neboť předsedkyně senátu předčítala poškozené obžalobu a tázala se jí, zda to odpovídá tomu, co skutečně uvedla, přičemž ji nenechala mluvit samotnou. Za vadu označil i to, že soud pravděpodobně nerozuměl některým jeho slovním projevům a za takové situace měl ustanovit tlumočníka.
6. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. současně zmínil možnou podjatost předsedů senátů soudu prvého stupně a odvolacího soudu, a to s odůvodněním, že zasahovali do jeho závěrečné řeči i závěrečné řeči obhájce, případně jeho obhájci bylo vyhrožováno podáním stížnosti na ČAK. V této souvislosti uvedl, že zaujatost soudců byla evidentní a je otázkou, zda např. nemají nenávist vůči občanům Ukrajiny či občanům ukrajinské národnosti.
7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy učinily skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a naopak neprovedly další jím navržené důkazy podstatné pro ustálení skutkového stavu věci. Zpochybnil přitom hodnocení důkazů soudy a jejich skutkové závěry, výpovědi poškozených V. V. a AAAAA označil za nevěrohodné, spáchání závadového jednání popřel, provedl rozbor podstatných skutkových zjištění a provedených důkazů, přičemž ve vazbě na to akcentoval, v čem konkrétně shledává jejich vzájemný nesoulad. Nesouhlasil tedy mj. se soudy dovozovanou intenzitou jeho údajného protiprávního jednání ani s tím, že by oba poškozené psychicky a fyzicky týral, vyhrožoval jim, urážel je a zakazoval jim styk s rodinou. Rovněž zpochybnil, že by si sex na V. V. vynucoval psychickým nátlakem a dával jí jen minimum peněz na domácnost, vedle toho vyloučil, že by částí soudy popsaných jednání, např. nucením vařit teplá jídla, ukládáním pracovních úkolů nezletilému AAAAA či jeho údajným umístěním do horního patra domu do nevyhovujících prostor, naplnil znaky týrání. Namítl současně, že nemohlo jít ani o jednání dostatečně společensky škodlivé pro to, aby založilo trestní odpovědnost přisouzeným zločinem. V tomto ohledu [přestože dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně neoznačil] v podstatě zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Současně namítl, že odsuzující rozhodnutí je důsledkem porušení zásady presumpce neviny, principu in dubio pro reo a jeho práva na spravedlivý proces.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 19 T 24/2021, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak s důrazem na vlastní popěrnou obhajobu a vyjádření některých svědků akcentoval nesoulad skutkových závěrů soudů s těmito jím zmiňovanými důkazy, jednak zpochybnil důvody, pro které soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům. Takové námitky s velkou dávkou tolerance pod zmiňovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Především je nutné uvést, že dokazování realizované Okresním soudem v Hodoníně bylo úplné a bezvadné, v jeho rámci byly provedeny v zásadě všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí, přičemž skutková zjištění byla zformována výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených, a tedy procesně využitelných.
10. V řešené trestní věci je zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly. Vyhodnotily ho tedy z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily, a to chybějícím důkazním potenciálem k věci, absencí dostatečné vypovídací hodnoty, potažmo zjevnou nadbytečností. V podrobnostech lze odkázat například na argumenty soustředěné do odstavce 20. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, respektive do odstavce 4. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, v nichž se soudy vypořádaly jak s návrhy na opětovné výslechy poškozených či výslechy dosud neslyšených svědků, tak i s požadavkem na provádění dalších listinných důkazů. S argumenty soudů se státní zástupce beze zbytku ztotožnil.
11. Státní zástupce současně pokládá za neopodstatněnou takovou výhradu obviněného, v jejímž rámci s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl i vadu zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. V tomto směru – pokud jde o specifikaci důkazů vedoucích k usvědčení dovolatele – postačí odkázat na přiléhavé shrnující úvahy zaznamenané především v odstavcích 21. a násl. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, respektive v odstavcích 5. a násl. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně.
12. Obviněný dále uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž soudu prvého stupně vytkl, že poškození V. V. a AAAAA byli chybně vyslechnuti v jeho nepřítomnosti. Jak lze dovodit z judikatury Nejvyššího soudu, není vadou naplňující zmíněný dovolací důvod, pokud soud v souladu se zákonnými pravidly vykáže obviněného na dobu výslechu poškozené osoby z jednací síně a po jeho opětovném příchodu ho s výslechem seznámí. Takovým postupem soudu totiž nemohlo dojít ke zkrácení obhajovacích práv obviněného z důvodu, že nebyl přítomen u hlavního líčení svědeckému výslechu, stejně jako nemohlo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V aktuálně posuzované trestní věci přitom Okresní soud v Hodoníně s ohledem na pravidla plynoucí ze zákona o obětech trestných činů obviněného na dobu výpovědi V. V. vykázal z jednací síně. Jejímu výslechu byl nicméně přítomen jeho obhájce, který byl v průběhu tohoto úkonu aktivně činný, přičemž po skončení výslechu poškozené byl obviněný s její výpovědí podrobně seznámen. Takovému postupu soudu podle názoru státního zástupce nelze nic vytknout.
13. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., v rámci kterého přednesl výhrady proti předsedům senátů nalézacího a odvolacího soudu. Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci či ke konkrétním osobám ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele. Taková skutečnost totiž může nastat jen tehdy, pokud existují reálné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.
O takový případ se však v projednávané trestní věci podle přesvědčení státního zástupce nejedná. Dovolatel nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by bylo možné se domnívat, že předsedové senátů rozhodujících jeho trestní věc v prvním a druhém stupni měli k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jejich reakce na mnohdy nevhodné vyjadřování obviněného, respektive obhajoby, a na jejich občasné slovní výpady pronášené vůči poškozené či okresnímu státnímu zastupitelství, stejně jako snaha soudců o usměrnění vyjádření obviněného v situaci, kdy tento opakovaně uváděl skutečnosti již pronesené a odbíhal od podstaty věci, rozhodně nemohou být důvodem pro vyloučení soudců.
Výhrada dovolatele, ačkoli ji pod jím označený dovolací důvod podřadit lze, proto postrádá opodstatnění.
14. V rámci dovolací argumentace bylo navíc zpochybněno i naplnění znaku týrání, přičemž takovou výhradu lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z hlediska posouzení dovolatelova jednání je vhodné zdůraznit, že trestné činnosti se dopustil (zkráceně vyjádřeno) tak, že po dobu více než pěti let, počínaje cca obdobím, kdy se jim narodila dcera, a konče odchodem V. V. s dětmi z domácnosti, zejména psychicky, ale občas i fyzicky, eventuálně dalšími ponižujícími formami, zle nakládal s V. V. a jejím synem nezletilým AAAAA, a to způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, což oba pociťovali jako psychické a fyzické příkoří. V důsledku takového chování trpěla prokazatelně přinejmenším V. V. syndromem týrané osoby. Státní zástupce je přesvědčen, že zjištěné jednání bylo jednoznačně týráním ve smyslu skutkové podstaty § 199 tr. zákoníku. Z tohoto pohledu není ani podstatné, že dovolatelovo jednání nebylo soustavné (tedy nebylo dennodenní), ale šlo pouze o časově omezené a třeba i – pokud by bylo posouzeno jednotlivě – o méně intenzivní excesy. Je nepochybné, a ani státní zástupce netvrdí opak, že některé dílčí akty dovolatelova jednání, byly-li by posuzovány samostatně, by nemusely být samy o sobě nikterak závažné. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí je však trestným činem trvajícím, kdy pachatel vyvolá protiprávní stav a tento udržuje, přičemž trestní odpovědnost zakládá právě ono udržování protiprávního stavu, v jehož rámci se trestněprávně relevantní jednání pachatele se vzrůstající se intenzitou opakuje. Právě ojedinělé fyzické či sexuální útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku týrané osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří. I ojedinělé fyzické či sexuální násilí vůči poškozené osobě doprovázené trvalým psychickým působením na ni tudíž naplňuje znak týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku.
15. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
16. Obviněný využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž nesouhlasil s tím, že by mělo být jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. V rámci repliky citoval judikaturu Nejvyššího soudu a nadále byl přesvědčen, že se soudy nevypořádaly s intenzitou jeho jednání. Dále uvedl, že byl porušen princip ultima ratio, neboť v daném případě nešlo o jednání vybočující z běžných neshod, naschválů, zákazů apod.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Obviněný ve svém dovolání uplatnil mimo jiné i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebyly provedeny navržené důkazy a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z toto plyne, že obviněný při označení dovolacích důvodů zjevně vycházel z právního stavu před 1. 1. 2022, kdy vešla v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., která v § 265b odst. 1 tr. ř. pod písm. g) vložila nový dovolací důvod směřující do pochybení v důkazním řízení, nikoli v hmotněprávním posouzení, na které po zmíněné novele míří nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V návaznosti na to se změnilo i označení druhého dovolacího důvodu, na který obviněný ve svém dovolání odkázal, a to z písm. l) na písm. m). Nejvyšší soud proto ve prospěch obviněného vycházel z toho, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. v aktuálně účinném znění, resp. podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Obviněný tedy ve svém dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem (kromě jiných dovolacích důvodů) i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (na což obviněný v podstatě odkázal především) nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem jeho zařazení do § 265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.
23. Pod výše uvedený dovolací důvod jsou s jistou mírou tolerance podřaditelné námitky tvrdící existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními popsanými ve výroku o vině a výpověďmi poškozených, výpověďmi svědků a zvukovými nahrávkami. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
24. Je třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
25. K těmto námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť nepřesahují pouhou polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Obviněný především zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozených V. V. a AAAAA s akcentem na výpovědi některých svědků, když dále namítá, že soudy pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch. Lze mít za to, že prostřednictvím uvedených námitek se obviněný, jak již bylo zmíněno, primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
26. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že zejména soud prvního stupně se řádně, dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami obviněného (viz body 21. až 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Soudy nižších stupňů náležitě odůvodnily a věcně správně uzavřely, že poškozená V. V. podala opakovaně konzistentní věrohodnou výpověď, v níž autenticky a komplexně opakovaně popsala dlouhodobé šikanózní jednání obviněného projevující se fyzickým i psychickým násilím, ekonomickou šikanou, apod. Přitom výpovědi obou poškozených jej usvědčují z šikanózních praktik. Nadto je třeba uvést, že věrohodnost výpovědi poškozené podporují další provedené důkazy, především pak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, k osobě poškozené uzavřel zejména dobrou obecnou věrohodnost, absenci sklonu ke zkreslování výpovědi s tím, že znalkyně zaznamenala symptomy týrané ženy a symptomy posttraumatické stresové poruchy.
27. Pokud podle shora uvedeného soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace důvodně dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Dovolatel ve svém opravném prostředku dále označil třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). Jmenoval obhajobou navrhované důkazy, které soudy obou stupňů odmítly provést.
29. K těmto námitkám lze úvodem ve zkratce připomenout judikaturu Ústavního soudu týkající se neprovedení důkazních návrhů obhajoby. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z jeho ustálené judikatury, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
30. Nelze mít za to, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný v dovolání uvedl, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, např. výslech manželů R., provedení přehrání nahrávky označené jako Kafé, důkaz návrhem na rozvod manželství obviněného.
31. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
32. Z bodu 20. rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se uvedený soud velmi podrobně vypořádal s rozsáhlými důkazními návrhy dovolatele a podrobně odůvodnil, proč nepřistoupil k jejich provedení a posoudil je jako nadbytečné. Odvolací soud se též k důkazním návrhům dovolatele vyjádřil, a to pod bodem 4. svého usnesení. Pro úplnost lze poznamenat, že s ohledem na povahu předmětného trestného činu, jenž se zásadně odehrává „za zavřenými dveřmi“ je malá pravděpodobnost, že by s podrobnostmi soužití obviněného a poškozené byl seznámen širší okruh osob. Ostatně i z výpovědi poškozené, ale i dalších svědků, vyplynulo, že její styk se známými byl omezený. Soud prvního stupně proto výslech manželů R. správně zamítl jako nadbytečný. V souladu s výše citovanou judikaturou musel soud zvážit, nakolik lze rozumně předpokládat, že by navrhované důkazy přinesly relevantní informace, které by mohly ovlivnit závěr o skutku jako celku.
33. Pochybení ve smyslu uvedené alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež je dána, pokud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, tedy Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Pokud některé důkazní návrhy obviněného nebyly akceptovány, stalo se tak důvodně a za dostatečného vysvětlení, nikoli svévolně.
34. Námitky obviněného spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tak zjevně neopodstatněné.
35. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplnilo objektivní stránku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 tr. zákoníku, konkrétně znak „týrání“, a to jednak z hlediska znaku vnímání poškozené jednání obviněného jako těžké příkoří, jednak z hlediska znaku trvalosti jednání. Tyto námitky však lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod pouze s velkou mírou benevolence, neboť jejich podstatou je primárně nesouhlas obviněného se skutkovými závěry soudů stran způsobu a míry, s jakou se vůči poškozeným choval. V každém případě se však jedná o námitku neopodstatněnou.
36. Dovolací argumentaci obviněného je nutno konfrontovat jednak se zněním a výkladem skutkové podstaty posuzovaného zločinu z hlediska zpochybňovaných znaků, jednak se skutkovými závěry soudů.
37. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu.
38. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které ale zákon nijak blíže nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami, nebo jedinci v obdobném vztahu, které je determinováno specifičností takového vztahu, neboť mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí nebo výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než pokud by násilnou osobou byla osoba zcela cizí. Za další typický znak domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalaci.
39. Jestliže obviněný zpochybňuje objektivní stránku posuzovaného zločinu z hlediska jeho znaku „týrání“, a to jednak z hlediska znaku vnímání poškozené jednání obviněného jako těžké příkoří, jednak z hlediska znaku trvalosti jednání, pak Nejvyšší soud uvádí, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou, nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačujícím se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo fyzické útrapy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek, řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
40. Podstatou jednání pachatele tohoto trestného činu je souvislé páchání zpravidla různých forem protiprávního jednání nerozpadajících se do dílčích útoků. Týrání pak představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý vztah negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 15 Tdo 887/2014).
41. V posuzovaném případě (s určitou mírou zjednodušení) se obviněný ve společně obývaném domě s poškozenou, která pro něho byla jako manželka osoba blízká, od 13. 7. 2014 do 30. 11. 2019 vůči této poškozené opakovaně dopouštěl násilí psychického, a to ve formě nadávek, výhrůžek a urážek, až po násilí fyzické. Verbální útoky na adresu poškozené měly podobu hrubých vulgárních výrazů, ponižování v tom smyslu, že nic neumí, neumí se chovat, že je špatně vychovaná, že je špína, že smrdí, že je nula, že má špatné vlasy, špatný střih, neumí se oblékat, dále si psychicky vynucoval neustále pohlavní styk, kterému se poškozená raději podvolovala, nutil ji vařit mu minimálně dvě různá teplá jídla a jednu polévku denně, v poslední době jí vyhrožoval, že ji zničí, zakazoval jí styk jejich dětí s její rodinou, dával jí minimum peněz na chod rodiny, když v roce 2018 ji napadl i fyzicky.
42. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, která je dostatečně podložena provedeným dokazováním, je zřejmé, že se ze strany obviněného V. V. M. nejednalo o nahodilé a osamocené (vzájemné) incidenty, jak se obviněný snaží prezentovat, nýbrž o soustavné týrání poškozené, které pouze mělo v průběhu času různou intenzitu. V jednání obviněného tedy nešlo o nějaké ojedinělé či nahodilé výstřelky, které by se daly považovat za součást běžných rodinných rozmíšek, nýbrž o soustavné útoky, které ve svém souhrnu měly povahu zlého nakládání s poškozenými, vyznačovaly se jako celek výraznou mírou neúcty, bezohlednosti, bezcitnosti a hrubosti. V tomto kontextu je významné zjištění, že popsané jednání obviněného nebylo ze strany poškozených nijak vyprovokováno či jinak vyvoláno nějakými omluvitelnými důvody. Poškození důvodně vnímali jednání obviněného jako těžké příkoří, jak o tom jasně svědčí zejména to, že poškozená V. V. vyhledala pomoc instituce Spondea, kde absolvovala terapeutické procedury.
43. Z hlediska této konkrétní věci pak Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, vyplývá, že u poškozené při soužití s obviněným došlo k rozvoji symptomů týrané ženy, když u ní byly patrny symptomy posttraumatické stresové poruchy, a sice naučená bezmocnost a sebezničující reakce. Ohledně naučené bezmocnosti v prožívání u poškozené zaznamenala úzkost, nízkou sebedůvěru, pasivitu v chování a závislost. Je tedy správný závěr, že obviněný svým jednáním působil poškozeným těžké příkoří ve smyslu definujícím zákonný znak „týrání“ podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Lze jen dodat, že zákonným znakem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku není nějaký blíže specifikovaný následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby. Důvodnost, zda týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle toho, jak je dané jednání ve srovnatelných případech obvykle vnímáno osobami vybavenými běžnými vlastnostmi charakterizujícími jejich odolnost. Pod zorným úhlem tohoto hlediska je namístě uzavřít, že v dané věci jednání obviněného bylo týráním ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.
44. Z povahy posuzovaného jednání a ze způsobu jeho provedení je jasně patrno, že bylo ze strany obviněného vedeno záměrem týrat poškozené. O subjektivní stránce trestného činu, která je dána úmyslným zaviněním obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nejsou žádné důvodné pochybnosti.
45. K námitce týkající se zásad subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.). Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení § 39 odst. 2 tr.
zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13), z čehož plyne, že orgány činné v trestním řízení mohou v konkrétní věci vzít v úvahu i jiné vlivy, například podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán [JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled).
In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23].
46. V této věci však nejsou dány okolnosti, které by indikovaly natolik sníženou společenskou škodlivost činu, že by měla být vyloučena trestní odpovědnost obviněného. Nakonec sám obviněný ve svém dovolání svou námitku nijak neodůvodňuje, neodkazuje na okolnosti, které by v tomto směru považoval za významné ani jinak Nejvyššímu soudu ve svém opravném prostředku nevysvětlil, čím podle jeho úvah jeho čin vykazuje sníženou společenskou škodlivost. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). S odkazem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti obviněného jednoznačně splněny byly, neboť oba soudy nižších stupňů zcela správně vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, přičemž z nich nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily potřebu výjimečného postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na charakter a délku trvání jednání obviněného.
47. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Obviněný v rámci svého dovolání namítl, že z vystupování předsedů senátů soudu prvního stupně a odvolacího soudu vůči němu a jeho obhájci, mj. ze zasahování do výpovědí a jejich závěrečných řečí, vyplývají pochybnosti o nestrannosti předsedů senátů a o tom, zda nejsou podjatí. Z uvedeného dovodil, že věci rozhodovali vyloučení soudci.
48. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle odstavce druhého uvedeného ustanovení je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
Podle odstavce třetího je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle odstavce čtvrtého je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení. A konečně podle odstavce pátého daného ustanovení je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení.
Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
49. Z uvedeného výčtu je zjevné, že obviněným vznesené výhrady proti chování předsedů senátů a proti způsobu, jakým vedli řízení, nejsou důvodem podjatosti podle § 30 tr. ř., neboť poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, a Nejvyšší soud se s ním ztotožnil, dovolatel nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by bylo možné se domnívat, že předsedové senátů rozhodujících jeho trestní věc v prvním a druhém stupni měli k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jejich reakce na mnohdy nevhodné vyjadřování obviněného, resp. obhajoby, a na jejich občasné slovní výpady pronášené vůči poškozené či okresnímu státnímu zastupitelství, stejně jako snaha soudců o usměrnění vyjádření obviněného v situaci, kdy tento opakovaně uváděl skutečnosti již pronesené a odbíhal od podstaty věci, rozhodně nemohou být důvodem pro vyloučení soudců. V této souvislosti je nutno znovu připomenout, že k vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř., mezi něž nepatří např. otázka odborné úrovně a profesionality soudce.
50. Nejvyšší soud tak uzavírá, že uvedené námitky obviněného nejsou s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž je neshledal opodstatněnými ani v ústavněprávní rovině.
51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla soudem porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
52. Z významu dovolacího důvodu jako důvodu pro zrušení pravomocného rozhodnutí logicky plyne, že musí jít o takové porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, které mělo za následek porušení práv, k jehož ochraně má sloužit, tj. k omezení práva obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, práva klást vyslýchaným osobám otázky (§ 33 odst. l tr. ř., čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech. Nemůže přitom jít o porušení zcela bezvýznamné, resp. porušení, které bylo plnohodnotně konvalidováno.
53. Ohledně svědka AAAAA je třeba uvést, že byl vyslýchán pouze v přípravném řízení a u soudu byla jeho výpověď čtena. Námitku obviněného ve vztahu k jeho výslechu tudíž pod shora naznačený dovolací důvod podřadit nelze, neboť ten dopadá pouze na situace, kdy došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či ve veřejném zasedání.
54. Obviněný tedy uplatnil námitku, že okresní soud vyslechl poškozenou V. V. v jeho nepřítomnosti. K uvedené námitce obviněného považuje Nejvyšší soud předně za vhodné zrekapitulovat, že o provedení výslechu v nepřítomnosti obviněného požádala prostřednictvím zmocněnkyně sama poškozená při hlavním líčení konaným dne 3. 6. 2021, přičemž z vyjádření poškozené vyplývá, že výslech v přítomnosti obviněného nezvládne.
55. K porušení práv obviněného garantovaných shora uvedenými ustanoveními však v posuzovaném případě zjevně nedošlo. Samotného výslechu poškozené V. V. v hlavním líčení dne 3. 6. 2021 se obviněný sice osobně neúčastnil, ale zúčastnil se ho jeho obhájce, který pokládal poškozené otázky v zájmu obhajoby obviněného. Z hlediska předmětné námitky lze konstatovat, že s ohledem na citované ustanovení a výše uvedené skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu je zřejmé, že v daném případě byly jednak pro provedení výslechu poškozené v nepřítomnosti obviněného splněny všechny zákonné podmínky (s ohledem na poškozenou prezentovanou obavu z obviněného – viz ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř. …je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí), jednak byl následně obviněný seznámen s výpovědí poškozené, byl mu dán prostor pro kladení otázek této svědkyni a měl také možnost se k její výpovědi vyjádřit. Z protokolu o hlavním líčení, jehož regulérnost obviněný nijak nezpochybňuje, vyplývá, že obviněný této možnosti využil a poškozené položil pět otázek a dále uvedl, že další otázky případně vznese po seznámení s protokolem. Při vědomí toho, že obviněný svých uvedených procesních práv využil, je zřejmé, že v žádném směru či ohledu nebyl zkrácen ve svém právu na obhajobu a nebylo tedy porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z těchto důvodů proto posoudil Nejvyšší soud tuto jeho dovolací námitku jako zjevně neopodstatněnou.
56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) a h) tr. ř., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, pak je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
57. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu