4 Tdo 601/2024-1695
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání již zesnulého obviněného M. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 308/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 19/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 T 19/2020 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání návodu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a návodu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1], dále přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku [skutky pod body 2 a 3]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) obž. O. dne 9. 6. 2017 v době od 14:19:48 hod. do 14:22:22 hod. na svém pracovišti v budově XY, z přidělené služební počítačové sestavy a IP adresy XY, za použití svého loginu XY a jedinečného hesla s účelovým uvedením důvodu „šetření“ prostřednictvím databáze Dotazy do informačních systémů, aniž by k tomu měl služební důvod, provedl na žádost obž. M., který si byl vědom, že obž. O. je příslušníkem Policie ČR, a z tohoto důvodu jej při vzájemném souběžně vedeném telefonickém rozhovoru, který obž. M. za tímto účelem uskutečnil z telefonního automatu pro odsouzené ve Vazební věznici Praha – Pankrác, Soudní 1, Praha 4, na mobilní telefon obž. O., požádal k dalšímu užití o zjištění osobních údajů matky obž. S., I. P., čemuž obž. O. vyhověl a sdělil obž. M. její rodné a současné příjmení a bydliště z centrální evidence obyvatel, přičemž obž. M. si byl vědom, že tato informace mu bude poskytnuta z neveřejných informačních systémů Policie ČR a že na její poskytnutí nemá právo,
a tohoto jednání se obž. O. dopustil jako komisař Policie ČR v hodnosti poručíka služebně zařazený u XY, v souvislosti s plněním svých služebních povinností, během služby, a v postavení úřední osoby ve smyslu ust. § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku čímž porušil § 2, 66 odst. 1, 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 45 odst. 1 písm. a, b), i) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, čl. 1 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009, o programu „Dotazy do informačních systémů“, a čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d), čl. 43 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, o ochraně osobních údajů,
2) obž. S. jako vrchní inspektor Policie ČR v hodnosti nadpraporčíka a obž. O. jako komisař Policie ČR v hodnosti poručíka, oba služebně zařazení u XY, společným vzájemným jednáním v souvislosti s plněním svých služebních povinností a během služby,
a) dne 31. 8. 2017 v době eskorty obž. M. od 8.45 hod. do 13.35 hod., v budově XY, provedené z Vazební věznice Praha - Pankrác za účelem podání vysvětlení v trestních věcech týkajících se jeho majetkové trestné činnosti, umožnili ve výslechové místnosti obž. M., který se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, po předchozí dohodě výměnou za jeho doznání s příslibem odložení věci na neúčelnost trestního stíhání, bez přítomnosti třetí osoby, nepovolenou návštěvu jeho přítelkyně obž. S., která se na služebnu dostavila s vědomím obž.
M. a po předchozím vyrozumění obv. O., se kterou měl obž. M. s vědomím obž. O. a obž. S. pohlavní styk, čímž obž. M. umožnili podstatným způsobem narušit stanovený řád a kázeň při výkonu trestu odnětí svobody, a nerespektovat pravidla návštěv a zákazu navazování styku s nepovolenými osobami dle § 19 a § 28 odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 26 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů,
b) dne 19. 9. 2017 v době eskorty obž. M. od 8.55 hod. do 12.55 hod. v budově XY, provedené z Vazební věznice Praha - Pankrác za účelem podání vysvětlení v trestních věcech týkajících se jeho majetkové trestné činnosti, obž. S. bez řádného zajištění obž. M., který se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, s ním vyšel ven z budovy na cigaretu, aniž by mu přiložil služební pouta či učinil jiná omezení k zamezení útěku, a následně obž. M. umožnili ve výslechové místnosti, po předchozí dohodě výměnou za jeho doznání s příslibem odložení věci na neúčelnost trestního stíhání, bez přítomnosti třetí osoby, nepovolenou návštěvu jeho otce M. M., kterého dopředu upozornil obž. M., a obž. S., která se na služebnu dostavila s vědomím obž. M. a po předchozím vyrozumění obž. O., se kterou měl obž. M. s vědomím obž. O. a obž. S. pohlavní styk, přičemž obž. M. při této příležitosti od obž. S., po jejich vzájemné předchozí dohodě, převzal mobilní telefon značky Aligator, IMEl 1: 357111051860215, IMEI 2: 357111051860223, mobilní telefon zn. Sencor Element Mini, IMEI: 356381070922293, mobilní telefon zn. Sencor Element Mini, IMEI: 356381070918101, mobilní telefon zn. Sencor Element Mini, IMEI: 356381070949437, 2 datové kabely USB s redukcí na micro USB, které společně s obž. S. ukryl do bochníku chleba, a současně převzal 1,5 litru finské vodky přelité do PET lahve, která se do jeho držení dostala od dosud nezjištěné osoby, a to se záměrem tyto věci nepozorovaně pronést do Vazební věznice Praha – Pankrác, přičemž tyto věci u něj při skončení eskorty při osobní prohlídce při vstupu do věznice nalezli příslušníci Vězeňské služby ČR, čímž obž. M. obž. O. a obž. S. podstatným způsobem umožnili narušit stanovený řád a kázeň výkonu trestu odnětí svobody, a nerespektovat pravidla návštěv, zákazu navazování styku s nepovolenými osobami a díky svému jednání rovněž možnost nerespektování zákazu držení mobilních telefonů a nepovolených předmětů, dle § 19 a § 28 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 25, 26 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž o průběhu eskorty ze dne 19. 9. 2017 obž. O. a obž. S. vypracovali smyšlený úřední záznam vedený pod č.j. KRPA-421567-97/TČ-2016-001273 a v postavení úřední osoby ve smyslu ust. § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku u obou eskort postupovali v rozporu s § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 45 odst. 1 písm. a, b), i) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, článkem 7 písm. b), c), e) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob a policejních celách, a § 19 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů,
3) obž. M. od přesně nezjištěné doby do 10.40 hod. dne 27. 9. 2017 přechovával ve svých lůžkovinách v cele č. XY ve Vazební věznici Praha – Pankrác, Soudní 1, Praha 4, mobilní telefon značky Vodafone IMEI 359135032542319, SIM kartu 02 číslo 894202069980891153 a SIM kartu 02 č. 894202069980891242, které u něj byly nalezeny při prohlídce cely příslušníky Vězeňské služby ČR, čímž obž. M. podstatným způsobem narušil stanovený řád a kázeň výkonu trestu odnětí svobody nerespektováním pravidel užívání telefonu a zákazu navazování styku s nepovolenými osobami dle a § 28 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 25 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, přičemž mobilní telefon užil k odeslání nejméně 8 SMS zpráv obž. S. a k jednomu odchozímu a příchozímu hovoru s ní.
2. Nalézací soud pak podle § 44 tr. zákoníku upustil u obviněného od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 2 T 15/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 To 339/2020.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o trestu, resp. do upuštění od uložení souhrnného trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 308/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině návodem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, návodem přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, uložil obviněnému za výše uvedené přečiny a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 2 T 15/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 8 To 339/2020, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2020, podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 25 (dvacet pět) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku soud obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 2 T 15/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 8 To 339/2020, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil odvolací soud obviněnému ochranné opatření, a to zabrání věcí – mobilních telefonů, podrobněji popsaných ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu a dále dva datové kabely USB s redukcí na micro USB. Podle § 104 odst. 1 tr. zákoníku se tak vlastníkem věcí stal stát.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 308/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým brojí toliko proti výroku tohoto soudu o uloženém trestu odnětí svobody. Dovolatel následně konkretizuje, že v dovolání uplatňuje zejména dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jelikož mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
6. Podle dovolatele pochybení odvolacího soudu stran nesprávného právního posouzení zjištěného skutkového stavu spočívá zejména v jeho novém posouzení otázky splnění zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu; resp. nesplnění zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí o upuštění od uložení souhrnného trestu. Obviněný je přesvědčen, že vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu předcházela řada poměrně zásadních pochybení tohoto soudu, která nerespektovala ustanovení trestních procesních předpisů o vedení řízení. Kombinace těchto pochybení ve svém souhrnu způsobila značnou deformaci skutkových zjištění, která byla podkladem napadeného rozsudku, a měla tak značný vliv na výsledek celého řízení. S ohledem na charakter těchto pochybení je obviněný přesvědčen, že níže popsaná pochybení měla za následek porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a v čl. 6 Úmluvy. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu má obviněný za to, že porušení práva na spravedlivý proces lze podřadit pod zákonem stanovený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy v této souvislosti podává obecnou námitku i stran porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování.
7. Obviněný se domnívá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil podmínky pro postup uložení souhrnného trestu, kdy aplikaci § 44 tr. zákoníku připodobňuje k zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na skutečnost, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl pachateli již dříve uložen, nebo který jej podle očekávání postihne. Přitom dále odkazuje na § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a § 223 odst. 2 tr. ř.
8. Ačkoli tedy není zastavení trestního stíhání z důvodu neúčelnosti, případně upuštění od uložení souhrnného trestu z téhož důvodu, nárokovým postupem, je dovolatel přesvědčen o tom, že k nim je nutno za splnění zákonných podmínek přistoupit vždy, když by vedení a pokračování trestního stíhání, případně ukládání dalšího kumulativního trestu, nenaplňovalo smysl a účel trestního řízení, který je stanoven § 1 odst. 1 tr. ř. a který mimo jiné stanoví požadavek na to, aby pachatelé trestné činnosti byli potrestáni spravedlivě.
9. Dovolatel akcentuje, že hlavním kritériem pro zvážení vhodnosti a nutnosti postupu zastavení trestního stíhání pro neúčelnost nebo upuštění od uložení souhrnného trestu, je skutečnost, zda s ohledem na předchozí uložený trest a celkovou dobu jeho výkonu je uložení trestu účelné s ohledem na kritéria uvedená v § 1 odst. 1 tr. ř. Skutečnosti vyplývající z jeho chování ve věznici, nadto prakticky nikterak neověřené a tvrzené toliko jednou stranou, do tohoto kritéria nespadají, neboť nemají vliv na to, zda je uložený trest zcela bez významu vedle trestu již uloženého nebo hrozícího, či nikoliv. Obviněný je tak přesvědčen, že za situace, kdy vykonává trest v délce 9 let a 4 měsíce, a to za typově daleko závažnější trestnou činnost, je další navyšování trestu za přečiny modelovým příkladem, kdy je podle jeho názoru dán postup § 44 tr. ř. obligatorně, neboť zostření již uloženého trestu trestem souhrnným nelze za této situace považovat za trest spravedlivý. ,
10. Závěrem obviněný navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, č. j. 8 To 308/2021, v plném rozsahu zrušil a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a znovu rozhodl.
11. Státní zástupkyně ve vyjádření ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 2 NZO 6/2022, nejprve stručně předestřela průběh trestního řízení a zvolené dovolací důvody obviněného, jakož i argumentaci dovolatele. Byť obviněný uplatňuje dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h), a i) tr. ř., tak podstatou jeho námitek je podle státní zástupkyně brojení proti závěru odvolacího soudu ohledně nesplnění zákonných podmínek pro upuštění od uložení souhrnného trestu. Je toho názoru, že takové námitky nelze pod uplatněné dovolací důvody podřadit a stejně tak je nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr.
ř., přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019). Dodává, že trest uložený obviněnému odvolacím soudem není trestem, který zákon nepřipouští, a byl mu uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, která je stanovena na jeden rok až pět let. Poukazuje na výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu.
To podle státní zástupkyně dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud, přičemž odkazuje na jeho nález ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17. Současně ale připomíná, s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, že dovolací řízení v trestním řízení se v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení s tím, že by nebylo možné přijmout takový výklad dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je jeho naplnění spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele.
Potenciální přezkum diskrece trestních soudů při ukládání trestu tudíž Ústavní soud nevyloučil. Současně státní zástupkyně dodává, že Ústavní soud však zamítl ústavní stížnost stěžovatele, který se v zásadě pouze domáhal přiznání jiné váhy určitým skutkovým okolnostem z hlediska jejich významů pro ukládání trestu, touto argumentací však směřoval právě jen proti diskreci provedené soudem v jejích zákonných mezích, do níž Ústavní soud zasahovat nemůže. Stejně tak podle státní zástupkyně do ní zasahovat nemůže Nejvyšší soud v řízení o dovolání, pokud se nejedná o případy, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
Muselo by se však jednat o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavněprávní roviny.
12. Státní zástupkyně je toho názoru, že taková situace v posuzovaném případě nenastala. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby. Při stanovení jeho druhu a výměry měl Městský soud v Praze na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnil (zejm. body 14–18 odůvodnění jeho rozsudku). Vzal přitom v úvahu nejen spáchání více trestných činů, za něž byl ukládán souhrnný trest, ale zejména skutečnost, že obviněný byl v minulosti 20x trestán, a to opakovaně mimo jiné i pro závažnou násilnou trestnou činnost, kdy v době posuzovaného jednání vykonával trest odnětí svobody za loupež a hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody bylo zcela negativní. Odvolací soud také zohlednil, že se obviněný posuzované trestné činnosti dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody a navedl k ní příslušníky bezpečnostních sborů. Proto uzavřel, že z hlediska individuální, ale především generální prevence, není namístě, aby osoba, jež se opakovaně dopustila trestné činnosti páchané ve výkonu trestu způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, zůstala za dané jednání bez potrestání, přičemž trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, ke kterému byl ukládán trest souhrnný, neshledal odvolací soud dostačujícím, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněný má naplánovaný výstup z výkonu trestu odnětí svobody až na 21. 4. 2026, a navýšil jej o 10 měsíců. Odvolací soud ovšem zároveň při svých závěrech zohlednil i prohlášení viny obviněného a skutečnost, že ke spáchání posuzovaného jednání došlo před více než čtyřmi roky.
13. Státní zástupkyně tak dospěla k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně státní zástupkyně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
19. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.
Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2010, sp. zn. 7
Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
23. Zprvu Nejvyšší soud pouze upozorňuje, že byť bylo dovolání obviněného podáno 21. 3. 2022, tak spis byl k rozhodnutí o podaném dovolání soudem prvního stupně předložen Nejvyššímu soudu až dne 4. 7. 2024. Současně Nejvyšší soud dodává, že obviněný v průběhu tohoto času zemřel. Tato skutečnost však nebrání řízení o dovolání, jak ostatně vyplývá z § 265p odst. 3 tr. ř. srov. taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 731/2023 [R 20/2024 tr.].
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného, který svou argumentací ve své podstatě pouze rozporuje, že odvolací soud neseznal v jeho případě důvody pro aplikaci § 44 tr. zákoníku. Tedy, že odvolací soud nepovažoval dřívější trest, který mu byl uložen, za natolik dostatečný, aby seznal podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky dovolatele jsou tak orientovány zejména na to, že již vykonává dostatečně dlouhý trest za typově závažnější trestnou činnost a další navyšování trestu již nelze považovat za spravedlivé. Taková argumentace dovolatele zcela zjevně nenaplňuje žádný z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 399/2017, či ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 245/2023, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 3328/23), když obviněný pouze rozporuje diskreční oprávnění soudu, zda upustit od uložení souhrnného trestu či nikoliv.
25. Nejvyšší soud přesto bez ohledu na skutečnost, že námitky obviněného nejsou podřaditelné pod jím zvolené dovolací důvody, ale ani žádný jiný, považuje za vhodné se k uplatněné argumentaci alespoň stručně vyjádřit. Jak již bylo uvedeno výše, dovolatel pouze rozporuje přísnost trestu uloženého odvolacím soudem, když tento nepoužil ustanovení § 44 tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno, takovou námitku pod uplatněné, ale ani jiné dovolací důvody, podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit primárně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
26. Lze připustit, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
27. Nejvyšší soud však neseznal, že by byl závěr odvolacího soudu o tom, že na případ dovolatele nelze aplikovat § 44 tr. zákoníku, v rozporu s výše uvedenými východisky. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze doplňuje, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil zejména v bodech 14–15, ze kterých se zřetelně podává, že obviněný byl 20x v minulosti trestán, opakovaně mimo jiné i pro závažnou násilnou trestnou činnost. Zcela negativně vypovídá o nápravě dovolatele i hodnocení Vězeňské služby ČR. Soud však neopomněl do hodnocení zahrnout i prohlášení viny obviněného, ale i časový odstup od spáchané trestné činnosti. Právě bohatá trestní minulost s navazující trajektorií nerespektování pravidel ve výkonu trestu odnětí svobody, taktéž přihlédnutí k individuální a generální prevenci, byly hlavními důvody, proč odvolací soud zrušil na základě odvolání státního zástupce výrok o trestu z rozhodnutí nalézacího soudu a uložil obviněnému souhrnný trest. S tímto postupem se přitom Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
28. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud pouze dodává, že není pravdou, že skutečnosti vyplývající z hodnocení chování odsouzeného ve věznici nejsou nikterak neověřené a toliko tvrzené jednou stranou. Z hodnocení vězeňské služby na č. l. 1540–1541 a 1545–1546 se podává zcela zjevný negativní postoj obviněného k výkonu trestu, který je objektivizován 19 kázeňskými tresty za období od 5. 1. 2018 do 4. 11. 2021. Přitom proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu může odsouzený podat stížnost. V případě kázeňských trestů, které naplňují tzv. „Engelova kritéria“ se může odsouzený dokonce domáhat i soudního přezkumu – srov. § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Dále také viz ŠABATOVÁ, A., SVOBODA, M., MATUŠKA, J. a KLUMPAR, M. Vězeňství. II. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2019, str. 43 a násl., či DRÁPAL, J., JIŘIČKA, V. a RASZKOVÁ, T. (ed.). České vězeňství. Právní monografie. Praha: Wolters Kluwer, 2021, str. 115 a násl. Kázeňské tresty ukládané vězňům je totiž třeba posuzovat různě podle jejich intenzity (nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08-3). Je-li vězni uložena důtka, nejde o řízení o trestním obvinění a její kvazisoudní přezkum bude proveden až tehdy, projeví-li se tato důtka v právním postavení odsouzeného, například při rozhodování o podmíněném propuštění (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3688/14), [srov. komentář k čl. 39, marg. č. 7, HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021]. Cílem je tak dosažení soudního přezkumu u těch kázeňských trestů, které výrazným způsobem zasahují do osobní integrity odsouzeného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 112/20).
29. Z předmětných hodnocení podaných vězeňskou službou přitom plyne, že většina kázeňských trestů uložených obviněnému spadá pod výše uvedený soudní přezkum. Obviněný se tak proti jejich uložení mohl bránit nejen stížností, ale i přezkumem u nezávislého soudního orgánu. Nelze tak akceptovat tvrzení obviněného, že se jedná o toliko jednostranné informace, kdy proti těmto mohl brojit právními nástroji. To, že tak případně nečinil, nedevalvuje jejich hodnotu pro úvahu soudu nad možností aplikovat či neaplikovat § 44 tr. zákoníku.
30. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu