4 Tdo 617/2024-1793
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného J. S., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024 č. j. 4 To 78/2023-1709, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 63 T 10/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2023 č. j. 63 T 10/2022–1629 byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, kterého se dopustil tím, že
ačkoli od počátku věděl a poškozeným cíleně zamlčel, že vzhledem ke svým dlouhodobě nepříznivým majetkovým i podnikatelským poměrům nebude schopen svým níže uvedeným závazkům vůči nim řádně a včas dostát, neboť proti němu bylo již v dané době vedeno nejméně 38 exekučních řízení k vymáhání dlouhodobě narůstajících závazků, které ke dni 4. 10. 2016 činily celkem nejméně 43.913.676 Kč a ke dni 17. 10. 2019 pak 53.427.703 Kč, s podvodným úmyslem se na úkor poškozených obohatit a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch,
1) v období nejméně od 4. 10. 2016 do 5. 12. 2017 v Praze, jako ovládající osoba obchodních korporací NM Invest, s. r. o., IČ 271 10 885, sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, SFINGA SERVIS, s. r. o., IČ: 248 12 731, sídlem Osadní 869/32, 170 00 Praha 7 – Holešovice (k 2. 10. 2020 vymazána z obchodního rejstříku) a JSPK Trade, a. s., IČ 026 69 307, sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2 – Vinohrady, vylákal jako zápůjčky pod záminkou financování podnikatelských záměrů či soukromých potřeb od poškozené Invest & Property Consulting, a. s., IČ: 023 19 918, sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2 – Vinohrady (dále jen „IPC“), zastoupené pověřeným zaměstnancem L. V., celkem 6.730.000 Kč, které mu byly poškozenou spol. IPC vyplaceny dílem přímo do vlastních rukou v hotovosti L. V. a dílem bezhotovostními převody na bankovní účty třetích osob, určené obžalovaným, s nimiž obžalovaný disponoval, a to v rozmezí října 2016 až prosince 2017 v celkem 20 částkách specifikovaných ve skutkové větě rozsudku,
2) v měsíci březnu 2018 a říjnu 2019 v Praze vylákal jako zápůjčky pod záminkou financování podnikatelských záměrů či soukromých výdajů od poškozené společnosti Grössl, s. r. o., IČ: 063 16 115, sídlem Bohumínská 526, 199 00 Praha 9 – Letňany, zastoupenou jediným jednatelem a společníkem Jiřím Grösslem, nar. 8. 9. 1973, celkem 280.000 Kč, které mu byly poškozenou vyplaceny do vlastních rukou v hotovosti Jiřím Grösslem následovně:
– dne 12. 3. 2018 částka 200.000 Kč, – dne 17. 10. 2019 částka 80.000 Kč,
3) dne 29. 10. 2016 v Olomouci jako zplnomocněný zástupce a fakticky ovládající osoba společnosti Česká investiční a rozvojová, s. r. o., IČ: 019 99 168, sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2 – Vinohrady (dále jen ČIR“), prodal s příslibem zhodnocení bezpečné a nejméně z 80 % majetkem emitenta zajištěné investice poškozené A. M., celkem 10 kusů dluhopisů „A REALITY - Česká investiční a rozvojová - 6,9%“ vydaných ve formě na jméno v nominální hodnotě 50.000 Kč, za které poškozená uhradila dne 20.
10. 2016 na bankovní účet č. 2112861760/2700, vedený u Raiffeisenbank, a. s., jehož majitelem byla spol. ČIR a disponentem obžalovaný, celkem částku 500.000 Kč, ač obžalovaný věděl, že spol. ČIR žádným majetkem k zajištění emitovaných dluhopisů ve skutečnosti nedisponuje, a takto vylákané prostředky z účtu spol. ČIR následně obžalovaný vybral osobně či prostřednictvím ovládaných osob a obratem tyto užil k jinému než tvrzenému účelu investice do nemovitostí v majetku emitenta, a od počátku tedy věděl a poškozené cíleně zamlčel, že spol.
ČIR nebude vzhledem ke svým nepříznivým majetkovým poměrům schopna řádně vyplácet sjednaný úrok ani následně splatit jmenovitou hodnotu dluhopisů, a takto tedy obžalovaný v období od 4. 10. 2016 do 17. 10. 2019 od výše uvedených poškozených vylákal finanční prostředky v celkové výši 7.510.000 Kč, které si přisvojil a ponechal pro vlastní potřebu a poškozeným je osobně ani prostřednictvím ovládaných osob řádně a včas nesplatil, přičemž v úmyslu získat od poškozených další zápůjčky či ztížit nebo alespoň oddálit odhalení svého protiprávního jednání částečně v mizivé výši zápůjčky vracel či dočasně vyplácel část slíbených výnosů, avšak následně se pro poškozené stal zcela nekontaktním, a tím na majetku poškozených úmyslně způsobil škodu v celkové výši 7.510.000 Kč.
2. Za tento zločin a za sbíhající se zločin zkrácení daně podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a sbíhající se zločin zkrácení daně podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 2 T 94/2022-1647 ze dne 1. 3. 2023, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 264/2023 dne 27. 9. 2023, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu pak byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, funkce prokuristy včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 10 (deseti) roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 3. 2023 č. j. 2 T 94/2022-1647, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 7 To 264/2023 týkající se obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2024 č. j. 4 To 78/2023-1709 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o náhradě škody poškozené A. M. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené A. M. na náhradě škody částku 468.500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, neboť má za to, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku pak uvedl, že stíhané jednání není trestným činem a vyjádřil přesvědčení, že soudy nesprávně vyhodnotily subjektivní i objektivní stránku trestného činu. Připomněl závěry odvolacího soudu, které podle jeho mínění aprobovaly chybný postup soudu prvního stupně, který dovodil trestní odpovědnost dovolatele za situace, kdy toto bylo zapovězeno zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněný uvedl, že v jeho případě měly být aplikovány závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 odmítající nahrazení nezbytné míry opatrnosti jednoho účastníka soukromoprávních vztahů trestním postihem druhého. Nikdo z poškozených blíže nezkoumal jakýkoliv investiční projekt či účel soukromých zápůjček. Dva ze tří poškozených jsou profesionální podnikatelé, a přesto nikdo nedodržel ani ty nejzákladnější pravidla opatrnosti. V této souvislosti připomněl i povinnost zdrženlivosti při uplatňování trestního práva a jeho ingerence do obchodních vztahů mezi podnikateli.
Obviněný dále vytkl soudu druhého stupně, že účelově přehlédl úhradu části dluhů poškozeným, z čehož sám dovodil snahu svou situaci aktivně řešit. To vyvrací závěr, že obviněný měl v úmyslu vylákat finanční prostředky a ponechat si je. Vyjádřil přesvědčení, že soud vycházel z důkazů, které byly k posouzení trestněprávní odpovědnosti nedostatečné. Nepopírá svoji morální a civilněprávní odpovědnost, ale má za to, že objektivně špatné podnikatelské podmínky, špatný zdravotní stav a souhra okolností bez zlého úmyslu neměly souhrnně vést k odpovědnosti trestní.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, dovolací argumentace obviněného a obecných východisek uplatněného dovolacího důvodu, konstatoval, že výhrady stran absence subjektivní a objektivní stránky by bylo možné formálně pod zvolený dovolací důvod podřadit, avšak tyto zůstaly jen v obecné rovině a není možné za obviněného domýšlet, kudy vedla jeho argumentace k vyloučení trestní odpovědnosti jejich prostřednictvím.
Námitky subsidiarity trestní represe a požadavku elementární opatrnosti poškozených lze sice pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak nelze jim přiznat opodstatnění. K prvně uvedené výtce připomněl, že ve věci nebyly zjištěny žádné okolnosti snižující společenskou škodlivost činu. Obviněný páchal trestnou činnost po delší čas a vůči více poškozeným. Vršil nové závazky bez reálné perspektivy jejich splnění. Tím způsobil celkovou škodu přesahující 7,5násobek hranici značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Na naplnění této skutkové podstaty nemá vliv skutečnost, že následně vrátil část zapůjčených peněz, neboť k dokonání došlo již samotným vylákáním těchto prostředků. K námitce nedostatečné opatrnosti poškozených připomněl, že oproti obviněným citované judikatuře v posuzované věci nebyl přítomen zcela jednoduchý mechanismus ke kritickému náhledu zapojených osob. Obviněný vytvářel dojem úspěšného podnikatele, krátkodobé půjčky vysvětloval potřebou překlenutí aktuální situace a vázaností prostředků jinde, v poškozených živil představu úhrady závazků z budoucích podnikatelských výnosů.
S poškozenými pak uzavíral smlouvy, aniž by měli informace o rozsahu jeho dluhů, natož pak jeho trestní minulosti. Zároveň připomněl, že pouhá existence objektivní možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti nutně nevylučuje trestní odpovědnost, jestliže k ní poškozený nepřistoupil pod vlivem působení pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a další). Zvláště ve vztahu ke skutku 3) zdůraznil, že poškozená projevila zájem o bezpečnou investici vycházejíce ze sdělení a doložení obviněného, že dluhopisy jsou zajištěny majetkem ve vlastnictví emitenta, ačkoliv to bylo v rozporu s realitou.
Ze shora uvedených důvodů tak uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě jiného, než navrhovaného rozhodnutí vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., jelikož výrok o vině a trestu zůstal rozhodnutím soudu druhého stupně nezměněn, čili rovná se to situaci, jako kdyby odvolání obviněného proti těmto výrokům v rozsudku nalézacího soudu bylo zamítnuto jako nedůvodné.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Nejprve je ovšem potřeba zmínit, že vzhledem k již shora naznačené procesní situaci měl obviněný nejprve analogicky uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Absenci příslušného odkazu nicméně dovolací senát nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil.
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Zároveň nebylo možné odhlédnout ani od skutečnosti, že námitky obviněného jsou zásadně totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací, námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám obsaženým v jednotlivých dovolacích podáních stručný komentář.
12. Předně obviněný spatřoval naplnění reklamovaného dovolacího důvodu v nesprávném posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Tuto svoji námitku ovšem nikterak blíže nespecifikoval. Pod výhrady vůči zavinění lze podřadit popření úmyslu vylákat finanční prostředky od poškozených a ponechat si je, což obviněný dokládal aktivitou v hrazení dluhů. I tato konkretizace ovšem zůstala bez bližšího odůvodnění v rovině pouhého konstatování. Nejvyšší soud proto může pouze toliko zopakovat, že obviněný v době spáchání trestného činu věděl o svojí neutěšené finanční situaci, tedy, že má exekučně vymáhané dluhy v řádu milionů korun, a zároveň neexistují reálné podnikatelské projekty, které by mohly v budoucnu generovat zisk. Věděl tedy, že vylákané peníze použije toliko pro vlastní potřebu a nebude schopen je vrátit. Z provedeného dokazování je evidentní, že takto činil cílevědomě a vylákání peněz podřizoval i svá tvrzení a legendy, z čehož je zřejmá právě i volní složka zavinění. V podrobnostech lze odkázat především na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 12 a 13.
13. Pokud pak obviněný zdůraznil skutečnost, že uhradil podstatnou část svých dluhů, pak tato okolnost není pro posouzení toho, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu rozhodná. Tento trestný čin je dokonán již v okamžiku, kdy obviněný vylákal od poškozených finanční prostředky. Skutečnost, že část takto způsobených dluhů uhradil a částečně tak odčinil škodlivý následek, může být relevantní při úvahách o výměře trestu (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku, respektive § 41 písm. j/ tr. zákoníku), což soud prvního stupně učinil, když toto reflektoval jako polehčující okolnost při ukládání trestu (viz bod 67 rozsudku soudu prvního stupně). Případnou nepřiměřenost trestu pak nelze v dovolacím řízení relevantně namítat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1168/2015), současně se o ní ale v posuzované věci obviněného ani hovořit nedá. 14. Pod námitku nesprávného právního posouzení lze pak s jistou dávkou tolerance subsumovat výtky vůči nezohlednění nezbytné míry opatrnosti, kterou poškození nezaujali. Dovolatel sice poškozeným vytkl, že nedodrželi ani nejzákladnější pravidla opatrnosti, zároveň ovšem nesdělil ani příkladmo či obecně, jaké nástroje k tomu měli využít či co konkrétně zanedbali. Zároveň nikterak nereflektuje ani své vlastní jednání a jeho vliv na poškozené – vystupování podnikatele a obchodníka, nepravdivá tvrzení, smyšlené legendy, podvržené listiny. Je tedy namístě opět v podrobnostech odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu, konkrétně odůvodnění v bodech 50, 51 ve vztahu k poškozeným IPC a Grössl, s. r. o., a v bodě 61 ve vztahu k poškozené A. M., společně pak v bodu 65 tamtéž.
15. Za další dovolací námitku lze označit požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nutno připomenout, že zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její uplatnění. Zjednodušeně řečeno, lze tuto zásadu užít až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. V nyní posuzovaném případě ovšem obviněný nejen, že popírá naplnění znaků přisouzené skutkové podstaty, a tedy i základní předpoklad pro uplatnění této zásady, zároveň však nekonkretizuje žádné okolnosti, které by ji osvědčovaly. Obviněný se dopouštěl stíhaného jednání po dobu 3 let vůči více poškozeným a způsobil škodu 7.510.000 Kč, která tedy 7,5násobně přesahuje hranici značné škody podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Dovolatel se omezil na apel posuzovat tuto věc toliko z hlediska soukromého práva. K tomu se jeví vhodným připomenout, že trestní postih nelze automaticky vyloučit jen proto, že existují i prostředky jiného právního odvětví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. 8 Tdo 803/2016). Ani této námitce proto nebylo možné přiznat opodstatnění. Obdobnou – a nutno říct, že velice detailní a precizní – odpověď již dříve dovolateli poskytl i soud nalézací v bodě 64–66 odůvodnění svého rozhodnutí a Nejvyšší soud na něj proto ve zbývajících podrobnostech odkazuje.
16. Spíše okrajově bez zcela jasného sdělení, kam svojí námitkou směřuje, obviněný vytýkal soudům, že vycházely z nedostatečných důkazů, což je ovšem námitka nespadající pod uplatněný dovolací důvod a pro svoji vágnost ani pod žádný jiný, neboť i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje generální přezkum všech skutkových zjištění, ale vyžaduje poukaz na existenci extrémních rozporů mezi obsahem důkazu a přijatými skutkovými zjištěními. Tyto atributy ovšem výtka obviněného nenese. Pouze ve stručnosti tedy Nejvyšší soud konstatuje, že soudy rozhodující ve věci provedly co do rozsahu a kvality dostatečné dokazování pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), provedené důkazy hodnotily pečlivě jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž všechny své hodnotící úvahy náležitě osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.). V tomto ohledu jim tedy nelze ničeho vytknout.
17. Na základě výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. S. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a dílem pak zjevně postrádají opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 8. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu