4 Tdo 75/2024

4 Tdo 75/2024-922

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání, které podala obviněná S. K. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 11 To 55/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 48/2020, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 11 To 55/2023, jakož i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1 T 48/2020, v celém rozsahu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Nymburce přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1 T 48/2020 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byla obviněná S. K. R. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:

poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občansko-soudním řízení podle § 501 odst. 1 z. ř. s. a 502 odst. 1, 2 z. ř. s.

znemožňovala v období nejméně od 4. 9. 2018 do 9. 10. 2018, konkrétně v termínech 15.–16. 9. 2018 a 29.–30. 9. 2018, v XY, okr. XY, v místě jejího trvalého bydliště v obci XY, ale i v XY a i na jiných místech, svému bývalému manželovi J. R. soudem upravený styk s jeho nezletilými syny AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym),

kdy styk otce s dětmi byl upraven předběžným opatřením Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 5. 2018, č. j.: 0 49/2018-908, které bylo vykonatelné dne 25. 5. 2018 a nabylo právní moci dne 18. 7. 2018, na základě kterého byl otec oprávněn se s nezletilými syny AAAAA a BBBBB stýkat každý lichý týden od soboty 10:00 do neděle 18:00, kdy toto usnesení bylo posléze dvakrát modifikováno, nejprve předběžným opatřením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2018, č. j. 0 P 49/2018-959, pro období od 3. 7. 2018 až 8. 7. 2018 a od 14. 8. 2018 do 27. 8. 2018 a dále předběžným opatřením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 8. 2018, č. j. 0 P 49/2018-1047, pro období od 24. 8. 2018 do 31. 8. 2018, přičemž rozsah úpravy styku otce s nezletilými syny podle usnesení ze dne 25. 5. 2018, č. j.: 0 P 49/2018-908, pro ostatní období zůstal nedotčen a byl platný a vykonatelný,

přičemž k takto upravenému styku nedošlo ve stanovených termínech ani v jednom případě, i když otec respektoval podmínky úpravy styku s dětmi, avšak k řádnému styku otce s dětmi bez vážného důvodu nedošlo, ačkoli obžalovaná byla písmeně vyzvána Okresním soudem v Nymburce, aby plnila povinnosti uložené jí usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 5. 2018, č. j. 0 P 49/2018-908 s tím, že v případě nesplnění této povinnosti přistoupí soud k výkonu rozhodnutí, kdy výzva byla učiněna usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 0 P 49/2018-944, které bylo doručeno zástupci matky do datové schránky dne 20.6.2018 a nabylo právní moci dne 26. 6. 2018, a dále i přestože jí byla usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 7. 2018 č. j. 0 P 49/2018-997, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, č. j. 101 Co 247/2018-974, které nabylo právní moci dne 3. 9. 2018, za takové jednání, kterým porušila tuto úpravu styku, uložena pokuta ve výši 2.000 Kč, nebyly posléze styky otce s nezletilými syny řádně zrealizovány,

načež zároveň tímto jednáním obviněná jako jeden z rodičů těchto dětí, kterému tak ukládá zákon povinnost řádně pečovat o tyto děti, záměrně ohrozila závažným způsobem jejich citový vývoj, a to tím způsobem, že nejméně v období od ledna roku 2018, kdy znemožňovala svému bývalému manželovi J. R. a otci nezletilých synů AAAAA a BBBBB se stýkat s těmito dětmi a nerespektovala jednotlivá rozhodnutí tohoto soudu vydaná ve věci těchto dětí a dlouhodobě záměrně ovlivňovala a manipulovala tyto své děti tak, že odmítaly jít ke svému otci, čímž došlo závažným způsobem k narušení vzájemných vztahů nezletilých dětí s otcem a tyto děti odmítaly s otcem se i stýkat, kdy nezajistila, aby docházelo k řádnému a soudem stanovenému předávání těchto dětí otci, řádně nespolupracovala s příslušnými orgány při realizaci tohoto styku, svévolně měnila podmínky stanovené pro možnost realizování takto stanoveného styku s tím, že nemohl být tak řádně realizován tento styk otce s dětmi, i když on sám o styk s dětmi opakovaně aktivně usiloval a výše uvedená nařízení soudu dodržoval a ve stanovené časy se dostavoval na soudem určená místa předání a převzetí obou nezletilých synů, avšak jak je patrno ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací klinická psychologie vyhotoveného v rámci opatrovnického řízení u Okresního soudu v Nymburce vedeného pod sp. zn. 0 P 49/2018 u matky S.

K. R. je zaznamenáno manipulující jednání ve vztahu ke svým nezletilým dětem, tendence zabránit jejich kontaktu s otcem a z tohoto důvodu byl u těchto dětí zjištěn syndrom zavrženého rodiče, kdy vztah otce s nezletilými dětmi tak byl poškozen, děti otce vnímaly negativně a odmítaly se s ním stýkat.

2. Za shora uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněné podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil dále obviněné peněžitý trest ve výši 90 (devadesáti) denních sazeb po 1000 (jeden tisíc) Kč, tedy v celkové výši 90 000 (devadesát tisíc) Kč.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. R. odkázal soud s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu. O podaném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 11 To 55/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozhodnutí výrok o peněžitém trestu. Jinak ponechal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 11 To 55/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.).

6. Obviněná předně namítá, že odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci provedl komplexní a úplné dokazování potřebné pro náležité objasnění věci a že provedené důkazy následně logicky zhodnotil. Podle odvolacího soudu bylo znaleckým posudkem PhDr. Záhorské prokázáno, že negativní postoj dětí k otci byl vyvolán právě jejím dlouhodobým manipulativním jednáním a že není pochyb o tom, že zmařila v termínech 15.–16.9.2018 a 29.–30.9.2018 výkon rozhodnutí.

7. K tomu obviněná uvádí, že skutek je nepřesný, tento se měnil, přičemž soudy jí nedokázaly ozřejmit to, co je jí kladeno za vinu. Obviněná konstatuje, že kriminalizované jednání se týká pouze dvou víkendů, přičemž v době jednoho víkendu byli synové s rodinou na dovolené a otec s tímto souhlasil a druhý víkend si otec své syny prokazatelně nevyzvedl. Z tohoto pohledu považuje za pochybné, zda v tomto konkrétním případě je potenciální nebezpečnost, pokud by byla prokázána její vina tak vysoká, aby bylo nutno řešit tuto záležitost prostředky trestního práva jako nástrojem ultima ratio. Soudy také zcela rezignovaly na to, co je v zájmu nezletilých dětí, tedy primárních poškozených.

8. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nalézací soud provedl úplné a komplexní dokazování, které umožnilo řádné objasnění věci. Namítá, že nebyl proveden revizní posudek k posudku PhDr. Záhorské, ač se jednalo o jediný a zároveň klíčový důkaz. Akcentuje, že již v opatrovnickém řízení, ve kterém byl daný znalecký posudek vyhotoven, brojila jak proti němu, tak i proti osobě znalkyně, která nebyla nezaujatá. Svoji argumentaci opírá o dvě zprávy odborníků z oboru psychologie a psychiatrie a uvedené dále podrobněji rozvádí. Zdůrazňuje, že posudek je nepřezkoumatelný a žádný ze soudů se nevypořádal s tím, že znalkyně opakovaně odmítla předat podklady, které vedly k vyslovení jejích závěrů. Dále se podrobněji vyjadřuje k tomu, proč závěry znalkyně odmítá, a současně dodává, že z posudku ani nevyplývá, že je manipulativní. Akcentuje, že znalkyně užívá termín „syndrom zavrženého rodiče“, který není odborníky používán. Rozporuje taktéž její erudovanost a orientaci v tématu. Obviněná uvádí, že odvolací soud se v zásadě tímto znaleckým posudkem nijak nezabýval a jen potvrdil závěry soudu prvního stupně, přičemž dostatečně nevysvětlil, proč jej upřednostnil před oponentními posudky. V tomto směru dovolatelka zdůrazňuje, že revizní znalecký posudek není důkazem stejného charakteru jako znalecký posudek, zejména za situace, pokud ve věci existují další oponentní posudky, o jejichž odborné kvalitě nejsou důvodné pochybnosti. Poukazuje rovněž na skutečnost, že na znalkyni podala k Ministerstvu spravedlnosti ČR stížnost, kterou připojila ke svému dovolání, která ovšem doposud přes její urgence nebyla nijak vyřízena.

9. Obviněná rovněž namítá, že soudy považují za výlučného poškozeného otce, ačkoliv primárními poškozenými jsou samotné děti, pokud došlo ke spáchání trestného činu. Akcentuje, že primární poškození nebyli vůbec vyslechnuti a jejich zájmy nikdo nehájil. Poukazuje na to, že odvolací soud se k jejímu důkaznímu návrhu, tedy výslechu jejího syna AAAAA, vůbec nevyjádřil, přičemž tento důkaz považuje za klíčový. Dodává, že její syn AAAAA se opakovaně pokoušel do sporů otce s matkou zasáhnout, byť byl oběma soudy odmítán. Učinil tak čestné prohlášení, které obviněná taktéž přiložila k dovolání.

10. Obviněná dále akcentuje, že synové opakovaně prohlásili, že je otec bije, ubližuje jim. To zároveň detailněji rozebírá a odkazuje na podklady z opatrovnického spisu. V tomto shledává základní důvod toho, proč si nezletilí nepřáli styk realizovat. Dodává, že nikdy nebyla testována na manipulaci. Je tedy přesvědčena o vadnosti závěrů soudů nižších stupňů, neboť údajná manipulace byla základní podmínkou její trestnosti.

11. Rozporuje taktéž skutkový závěr soudů o tom, že měla dlouhodobě dostatečně ke styku s otcem syny nemotivovat, když jí není zřejmé, z jakých důkazů k takovému závěru soudy dospěly, vyjma nekritického přijetí nekvalitního a jednostranného znaleckého posudku a tvrzení otce.

12. Dovolatelka taktéž poukazuje na skutečnost, že podala stížnost na osobu soudce soudu prvního stupně. O této stížnosti bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že se zamítá, ač v mnohém stížnostní soud dospěl k závěru, že jednání samosoudce bylo chybné a jednal nesprávně.

13. Na podporu své argumentace obviněná předkládá seznam judikatury, kdy touto zejména cílí na aplikaci principu ultima ratio (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015-27), tzv. hypertrofii trestní represe (nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10), porušení práva na spravedlivý proces ohledně neprovedení navrženého důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05), řádné odůvodnění rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03), princip presumpce neviny (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, či ze dne 4. 6. 1988, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05) a požadavek vysokého důkazního standardu (nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, či ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08).

14. Závěrem dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud, s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti, napadený rozsudek (správně napadené usnesení – pozn. Nejvyššího soudu) Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 11 To 55/2023–850, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání, případně trestní řízení zcela zastavil.

15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 851/2023, nejprve stručně předestřela průběh trestního řízení, obviněnou zvolené dovolací důvody a její související argumentaci. Podle státní zástupkyně dovolatelka označila řádně dovolací důvody a jí uplatněná argumentace jim odpovídá. Je toho názoru, že dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že způsob argumentace soudu prvního stupně a jeho odvozenost od argumentace opatrovnického soudu vzbuzuje určité pochybnosti o nezávislých závěrech soudů v tomto trestním řízení. Není totiž pochyb o tom, že nalézací soud stěžejní skutková zjištění opírá o skutkové závěry soudu opatrovnického, zejména závěry znaleckého posudku PhDr. Záhorské, Ph.D. Skutkové závěry tedy byly vystavěny na důkazu, který byl opatřen v jiném řízení, jehož předmětem ale byly i jiné otázky. Předmětný znalecký posudek pak byl proveden v nyní projednávané věci jako listinný důkaz. Tímto postupem však bylo obviněné zabráněno klást znalci otázky a konfrontovat jej případně s jí zajištěnými znaleckými závěry. Takový postup odporuje zásadám ústnosti a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Akcentuje, že znalecký posudek opatřený v jiné věci by mohl mít v některých případech povahu pouze listinného důkazu v tom smyslu, že by mohl být podnětem k doplnění dokazování nebo prověření některého z důkazů. Podle státní zástupkyně, pokud v trestním řízení vznikne potřeba objasnění podstatné složitější odborné otázky, je třeba přibrat v této věci znalce a poté jej v hlavním líčení vyslechnout anebo případně za souhlasu stran a splnění dalších podmínek znalecký posudek podle § 211 odst. 5 tr. ř. přečíst. Zdůrazňuje skutečnost, že pokud je znalec vyslýchán, má právo obviněný klást mu otázky.

16. Pokud jsou zmíněné podstatné otázky řešeny přečtením, respektive předložením znaleckého posudku z jiné věci jako listinného důkazu s využitím toho, že k jeho čtení není nutný souhlas stran, je tím znemožněno uplatnění práva klást znalci otázky. V dané věci tak nemohlo být postupováno podle § 107 odst. 1 tr. ř., tudíž znalci nemohly být ani vymezeny úkoly v tomto trestním řízení a nemohla být poskytnuta potřebná vysvětlení z trestního spisu ani případné nahlédnutí do nich. Právě proto, že znalkyně v této trestní věci jako znalkyně nefigurovala, neměla obviněná ani možnost vznést námitky proti její osobě podle § 105 odst. 3 tr. ř., přičemž uvedené suplovala podáním stížnosti na znalkyni. Navíc znalkyně podávala především posudek k jiným otázkám, než jsou řešeny v tomto trestním řízení, byť se jedná o komplex složitých a souvisejících otázek.

17. Za vadu dokazování státní zástupkyně dále považuje i to, že soudy neprovedly obviněnou předkládaná odborná vyjádření, neboť již tyto mohly být impulzem k tomu, aby ve věci byl pořízen znalecký posudek k zodpovězení otázek důležitých pro předmětné trestní řízení.

18. Závěrem vyjádření pak státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 11 To 55/2023, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1 T 48/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci třeba rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněná v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.

Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Následně Nejvyšší soud přistoupil k věcnému posouzení důvodnosti podaného dovolání. Předně je třeba mít za to, že obviněnou uplatněné námitky jsou podřaditelné pod zvolené dovolací důvody, přestože obviněná výslovně v podaném dovolání nerozlišuje, pod který ze zvolených dovolacích důvodů jednotlivé argumenty podřazuje. Jedná se o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem nepovažuje dovolací soud za natolik závažné, aby bránilo věcnému projednání podaného dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Zde je třeba ovšem zdůraznit, že takovým nedostatkům podaného dovolání by měla zabránit právě povinnost obviněné podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř).

27. Z pohledu jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů lze mít za to, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky stran toho, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, když soudy odmítly nedůvodně provedení důkazů navrhovaných obhajobou. Námitky stran nenaplnění znaků přisouzené skutkové podstaty, nedostatečně konkrétní formulace tzv. skutkové věty a aplikace zásady subsidiarity trestní represe jsou pak podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněná především namítá skutečnost, že soudy při formulování skutkového stavu vycházely ze znaleckého posudku PhDr. Záhorské, Ph.D., který byl vypracován v opatrovnickém řízení, tedy v jiné věci. Současně i zpochybňuje kvalitu a relevanci tohoto znaleckého posudku. Taktéž nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které ve věci neprovedly revizní znalecký posudek a neprovedly další jí navrhované důkazy, konkrétně předložená odborná vyjádření PhDr. Nováčkové, PhDr. Nováka a výslech syna AAAAA.

29. Z pohledu této dovolací argumentace Nejvyšší soud přistoupil k věcnému posouzení podaného dovolání. Nejprve je nutno konstatovat, že v dané věci není pochyb o tom, že za stěžejní důkaz považovaly soudy nižších stupňů právě znalecký posudek PhDr. Záhorské, Ph.D. a vyjádření znalkyně v rámci opatrovnického řízení k tomuto znaleckému posudku (viz body 38, 44, 47 rozsudku soudu prvního stupně). Tedy soudy za stěžejní důkaz považovaly znalecký posudek provedený v jiné věci, který v nyní projednávané věci provedly jako listinný důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. Zároveň soudy vyhodnotily důkazní návrh na provedení revizního znaleckého posudku a předložených odborných vyjádření jako nadbytečný (srov. bod 44 rozhodnutí nalézacího soudu), včetně výslechu syna AAAAA.

30. Vzhledem k této argumentaci Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné poukázat na postup soudu prvního stupně v dané věci, zejména ve vztahu ke znaleckému posudku PhDr. Záhorské, Ph.D., jenž nakonec akcentoval i odvolací soud. Předně je třeba uvést, že jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů nepochybně považovaly znalecký posudek PhDr. Záhorské, Ph.D. za stěžejní důkaz ve věci (viz bod 47 rozsudku soudu prvního stupně). Zároveň není pochyb o tom, že tento znalecký posudek byl vypracován v jiné věci, konkrétně v opatrovnickém řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 0 P 49/2018. Tedy nejednalo se o znalecký posudek vypracovaný v nyní projednávané věci, čehož si byl soud prvního stupně vědom. Proto ke znaleckému posudku PhDr. Záhorské, Ph.D., nepřistupoval jako k důkazu znaleckým posudkem, tedy znalkyni u hlavního líčení nevyslechnul jako znalkyni (tato nebyla vůbec u hlavního líčení slyšena) a ani tento znalecký posudek neprovedl postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř., tedy nepřečetl ho za souhlasu stran. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že i logicky vzhledem k postoji obviněné k tomuto znaleckému posudku bylo možno očekávat, že by obviněná nedala souhlas s jeho přečtením postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř. Uvedený znalecký posudek provedl toliko jako listinný důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. (viz bod 24 rozsudku soudu prvního stupně).

31. Obecně ke zvolenému postupu soudu prvního stupně, který provedl znalecký posudek z jiné věci u hlavního líčení jako listinný důkaz, a nikoliv jako znalecký posudek, lze uvést, že tento je věcně správný. Na tomto místě je totiž třeba připomenout, že pokud je znalecký posudek vyhotoven v jiné věci, soud ho provede pouze jako listinný důkaz podle § 213 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. 3 To 100/2021). Přitom nezáleží na tom, zda je znalecký posudek shodně odborně zaměřen či se vztahuje ke shodné osobě, znaleckým posudkem není, nýbrž je právě listinným důkazem (Fryšták, M. Znalecké dokazování v trestním řízení. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021. str.

60. Shodně taktéž bod 5 komentáře k § 105 tr. ř. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád, komentář. Wolters Kluwer ČR, 2017, nebo Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. Str. 406). Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 20. 5. 1976, sp. zn. 4 Tz 88/76, kde uvedl, že posudek znalce v jiné věci není možné považovat za znalecký důkaz. Za takové situace je možné znalce vyslechnout v postavení svědka [srov. bod 19 komentáře k § 105 tr.

ř. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád, komentář. Wolters Kluwer ČR, 2017, (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 4 Tz 98/76)]. Současně je třeba zdůraznit, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010, se podává, že i když rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 88/76, obecně připouští možnost provedení znaleckého posudku z jiné trestní věci jeho přečtením jako listinného důkazu podle § 213 tr. ř., je takový postup možný jen ohledně znaleckého posudku, který nemá pro rozhodnutí soudu stěžejní význam (srov. taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

3. 2021, sp. zn. 11 Tdo 146/2021). Lze jej proto připustit v případech, kdy takový posudek duplicitně stvrzuje skutečnost vyplývající současně z jiného důkazu, nebo v případě, kdy jeho provedení slouží jen jako podklad pro zvážení otázky, zda ve věci provést další dokazování.

32. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že ke znaleckému posudku, který byl vyhotoven v jiné věci, nelze přistupovat tak, jak učinily soudy nižších stupňů. Tedy nelze postupovat tak, že otázka, kterou je nutno objasnit prostřednictvím znaleckého posudku, bude objasněna zprostředkovaně listinným důkazem za situace, kdy se jedná o klíčový důkaz ve vztahu k naplnění skutkové podstaty § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (srov. bod 47 rozhodnutí soudu prvního stupně) a k objasnění této otázky je třeba odborných znalostí na úrovni znaleckého posudku.

Obecně je namístě připomenout, že objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče. Rodičovskou odpovědnost upravuje především § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti.

Zákon pojem rodičovské odpovědnosti tedy chápe široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb. Při výkonu uvedených povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný citový, rozumový a mravní vývoj.

O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Str. 1953–1957).

33. Lze tedy uzavřít, že občanský zákoník pojem rodičovské odpovědnosti, jak již bylo naznačeno, chápe velmi široce, kdy je kladen důraz nejen na zajištění potřeb dítěte z hlediska jeho zdraví a tělesného a rozumového vývoje, ale i také mravní a citový vývoj dítěte. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnosti rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Jinak řečeno, pod pojem rodičovské odpovědnosti je třeba zahrnout rovněž povinnost rodiče vytvářet u dětí společensky žádoucí normy chování především v rámci rodiny, ale i mimo ni.

Je tomu tak proto, že rodina plní několik funkcí, kdy kromě funkce biologické, sociálně-ekonomické, ochranné, plní také roli socializačně výchovnou a emocionální. Funkce socializačně výchovná a emociální mají zajistit, aby došlo ke zdravému vývoji dítěte z hlediska jeho budoucího zařazení do společnosti. Zároveň platí, že konkrétní způsob rodinné výchovy dítěte nepochybně ovlivňuje vzorce jeho chování v budoucnosti. Jinak vyjádřeno, v případě rodinné výchovy jde o zajištění harmonického vývoje dítěte z hlediska vytváření řádných a předpokládaných vztahů ke členům rodiny, které by měly být založeny na vzájemné úctě a respektu, včetně toho, že dítěti v rámci zajištění jeho řádného harmonického vývoje by mělo být ze strany rodičů vštěpováno, jakým způsobem by měly být řešeny případné konflikty v rámci rodiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018). Jestliže tedy ze strany jednoho z rodičů dochází k záměrnému vytváření negativního postoje k druhému z rodičů, který vede k dlouhodobému odmítání tohoto rodiče až k vytvoření tzv. syndromu zavrženého rodiče, lze toto jednání za splnění dalších předpokladů posoudit jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 67/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6.

2021, sp. zn. 6 Tdo 488/2021). Jinak řečeno, může se jednat o závažné porušení povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti.

34. Jak je patrno z rozsudku soudu prvního stupně, podle skutkových zjištění měla obviněná díky různým jemným až rafinovaným manipulačním technikám s dětmi tyto dlouhodobě směřovat negativně proti jejich otci, takže ve výsledku jej děti začaly odmítat a došlo k závažnému narušení jejich vzájemných vztahů, což mělo vést u nezletilých dětí k syndromu zavrženého rodiče, když u nezletilého AAAAA mělo dojít k nevratnému poškození. Je třeba akcentovat, že závěr o prokázání syndromu zavrženého rodiče je výslovně založen na odkazu na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací klinická psychologie, který byl vypracován v rámci opatrovnického řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 0 P 49/2018 (znalecký posudek PhDr. Záhorské, Ph.D.). Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně, je zřejmé, že závěry znaleckého posudku PhDr. Záhorské, Ph.D., a její vyjádření v rámci opatrovnického řízení představovaly ve věci obviněné stěžejní usvědčující důkaz. Lze připustit, že soudy odkazují i na další důkazy, které ovšem mají podpůrný charakter, když závěr o vzniku syndromu zavrženého rodiče je v rozhodující míře založen právě na tomto znaleckém posudku.

35. Současně není pochyb o tom, že otázka, zda u tehdy nezletilých dětí došlo ke vzniku syndromu zavrženého rodiče, je vysoce odbornou otázkou, kterou si nemůže soud vyřešit sám, neboť nemá požadované odborné znalosti. Přesto soud prvního stupně k vyřešení této odborné otázky, stejně jako orgány činné v přípravném řízení, nepřibral znalce a vyřešil si ji sám na základě listinného důkazu, tedy znaleckého posudku vyžádaného v jiné věci. Takový postup nelze akceptovat, a to i z pohledu práv obhajoby, byť lze připustit, že závěry tohoto znaleckého posudku vypracovaného v jiné věci spolu s dalšími zjištěnými skutečnostmi byly dostačující k postupu podle § 160 odst. 1 tr. ř. Jinak řečeno, pokud nalézací soud musel vyřešit tak vysoce odbornou otázku, jakou je vznik tzv. syndromu zavrženého rodiče a která byla ve věci stěžejní, tak pro její objasnění bylo zcela namístě postupovat podle § 105 odst. 1 tr. ř., popř. podle § 110 tr. ř. a přibrat znalce a nikoliv se spokojit se znaleckým posudkem, který byl vyhotoven v jiné věci. Soud prvního stupně nicméně takto nepostupoval a závěr o vzniku syndromu zavrženého rodiče postavil zejména na listinném důkazu, který ovšem v dané věci znaleckým posudkem nebyl. Postup soudu prvního stupně zvolený v dané věci pak vedl k tomu, že soudy s tímto listinným důkazem fakticky zacházely jako se znaleckým posudkem, ačkoliv tento v předmětné věci znaleckým posudkem nebyl.

36. Současně, jak správně i poukazuje státní zástupkyně ve svém vyjádření, tímto postupem nepochybně došlo i k jistému omezení práv obhajoby. Obviněná totiž na základě zvoleného postupu nemohla klást znalkyni v tomto řízení otázky a konfrontovat ji případně s jí zjištěnými závěry. Navíc nemohla ani uplatnit případné námitky podle § 105 odst. 3 tr. ř. proti osobě znalkyně, tedy namítat její podjatost podle zákona o znalcích (§ 18 zákona č. 24/2019 Sb.), jejímu odbornému zaměření nebo formulaci otázek.

V této souvislosti také nelze pominout ani skutečnost, že soud zpravidla znalce v hlavním líčení k jeho znaleckým závěrům vyslechne (§ 211 odst. 5 tr. ř.), když protokol o výpovědi znalce nebo písemný znalecký posudek lze číst jedině za předpokladu, že státní zástupce a obviněný s tím souhlasí (§ 211 odst. 5 tr. ř.). Tím je zaručeno právo stran trvat na osobním výslechu znalce a klást mu otázky, čímž je dodržena zásada ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.). Jestliže totiž byla stěžejní otázka v dané trestní věci vyřešena přečtením, respektive předložením znaleckého posudku z jiné věci jako listinného důkazu, kdy k přečtení tohoto listinného důkazu není nutný souhlas stran, bylo tímto postupem znemožněno stranám uplatnění práva klást znalci otázky.

Navíc, jak již bylo naznačeno shora, neměla obviněná ani možnost vznést námitky proti osobě znalkyně podle § 105 odst. 3 tr. ř., proti formulaci otázek nebo odbornému zaměření znalkyně, a to vše za situace, kdy se obviněná proti závěrům tohoto znaleckého posudku vypracovaného v jiné věci opakovaně intenzivně bránila, jak vyplynulo i z předloženého opatrovnického spisu.

37. Zároveň je třeba také zdůraznit, že skutečnosti, které se objasňují v opatrovnickém řízení a v řízení trestním, se sice mohou různě prolínat, a v dané věci se i nepochybně prolínaly, avšak nejedná se svou podstatou o shodná řízení, ve kterých se objasňují totožné skutečnosti. Navíc i kdyby byl předmětný znalecký posudek učiněn v jiné trestní věci obviněné k objasnění obdobných skutečností, tak by takový znalecký posudek taktéž nemohl být stěžejním důkazem v její další trestní věci. O to méně, pokud takový posudek je učiněn v opatrovnickém řízení. V tomto ohledu tak Nejvyšší soud musí konstatovat, že zvolený postup soudů nižších stupňů odporoval požadavku na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř. Lze mít zároveň za to, že pokud obviněná v řízení navrhovala provedení jí předložených odborných vyjádření (č. l. 734 spisu nalézacího soudu) jako důkazu právě ke zpochybnění závěru znalkyně PhDr. Záhorské, Ph.D., tak postup soudu prvního stupně, který je odmítl pro nadbytečnost, nemohl obstát, jelikož ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností předmětný znalecký posudek provedený jako listinný důkaz nepostačoval. Navíc jistým způsobem to byl jediný způsob, jakým se mohla obviněná bránit proti závěrům tohoto znaleckého posudku, který byl proveden jako listinný důkaz, a přinejmenším tak vyvolat u soudů nutnost zvažování toho, zda je namístě znalecké zkoumání zaměřené na posouzení syndromu zavrženého rodiče.

38. Nejvyšší soud také musel reagovat na námitku obviněné, že ve věci měl být vypracován tzv. revizní znalecký posudek. Předně je nutno poukázat na tu skutečnost, že ve věci nebyl znalec přibrán, tudíž provedení revizního znaleckého posudku ve věci nepřicházelo v úvahu. Ten přichází v úvahu jen tehdy, jestliže ve věci byl vypracován znalecký posudek či více znaleckých posudků a případné nejasnosti znaleckého posudku či znaleckých posudků se nepodařilo odstranit výslechem znalce či znalců (viz § 109 tr. ř.). Nicméně námitky dovolatelky si Nejvyšší soud vyložil materiálně tak, že ve věci měl být znalecký posudek proveden. A z tohoto pohledu jí Nejvyšší soud musel přisvědčit, jak již bylo naznačeno shora, jelikož závěr o vině dovolatelky ohledně spáchání trestného činu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je postaven předně na znaleckém posudku, který byl proveden v jiném řízení a v nyní projednávané věci měl povahu listinného důkazu.

39. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné uvést, že pokud obviněná namítá, že děti mají postavení poškozených a že jejich práva v řízení nikdo nehájil (viz bod 16 dovolání), lze i této námitce přisvědčit, byť tato není podřaditlená pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Není totiž pochyb o tom, že v případě přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. ř. mají postavení poškozených osob tehdy nezletilé děti. Z předloženého spisového materiálu se ovšem nepodává, že by nezletilým dětem (nyní jen nezletilému BBBBB) byl pro dané řízení ustanoven kolizní opatrovník podle § 45 odst. 1 tr. ř. Takový postup by byl zcela namístě, když sice nezletilé děti podle § 892 občanského zákoníku zastupují rodiče, ovšem v daném případě došlo ke kolizi zájmu mezi rodiči navzájem, když obviněná je matkou nezletilého BBBBB a nyní zletilého AAAAA a jejich otec je poškozený trestným činem podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku a nepřímo i přečinem podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Jednalo se tedy o případ kolize zájmů mezi rodičem a dítětem a za takové situace bylo namístě ustanovit nezletilým dětem opatrovníka (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2866/17).

40. Nejvyšší soud tedy shledal podané dovolání ve vztahu k námitkám uplatněným ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněným. Soudy nižších stupňů totiž nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud totiž jednak dospěl k závěru, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a to především znalecký posudek, jehož provedení obviněná navrhovala v řízení před soudy nižších stupňů, byť navrhovala revizní znalecký posudek. Dále pak i odborná vyjádření, která se týkala relevantnosti závěrů ze zmíněného znaleckého posudku, provedeného jako listinný důkaz, když nalézací soud tyto odmítl pro nadbytečnost právě s ohledem na dostatečnost závěrů vyplývajících z tohoto listinného důkazu. Současně ve věci došlo ohledně objasnění podstatné skutečnosti důležité pro trestní řízení, k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí, k tomu, že tato nebyla objasněna skrze znalecký posudek jako takový, ale pouze prostřednictvím znaleckého posudku opatřeného v jiné věci. Takový postup se ovšem může připustit v případech, kdy takový posudek duplicitně stvrzuje skutečnost vyplývající současně z jiného důkazu, nebo v případě, kdy jeho provedení slouží jen jako podklad pro zvážení otázky, zda ve věci provést další dokazování. Nemůže se však jednat o důkaz klíčový. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že byl tak naplněn obviněnou uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho druhé a třetí alternativě.

41. Jelikož Nejvyšší soud dovolatelce přisvědčil ohledně námitek směřujících do vad dokazování, nezabýval se dále jejími dalšími dovolacími námitkami týkajícími se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když jejich relevance je odvislá od skutkových zjištění, která dosud v dané věci nebyla řádně objasněna.

42. Na závěr považuje ještě Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku není obviněné kladeno za vinu pouze nepředání dětí otci jen ve dvou termínech, nýbrž její jednání od ledna 2018, které mělo vést ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. V této souvislosti lze ovšem skutečně připustit, že skutek uvedený ve výrokové větě je poněkud nepřehledný, když Nejvyšší soud si dokáže představit lépe vyjádřená skutková zjištění. Navíc z logiky věci by bylo vhodné nejprve vyjádřit jednání, které mělo vést k manipulaci s dětmi a tzv. syndromu zavrženého rodiče, a teprve následně jednání, které mělo vést k naplnění přečinu podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Tato úvaha je ovšem předčasná, když lze mít za to, že skutkový stav nebyl dosud řádně objasněn v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř.

43. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněné důvodným, když dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 11 To 55/2023, dále zrušil i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1 T 48/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

44. V novém řízení by se nalézací soud měl opětovně zabývat zjištěním skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V této souvislosti by měl přibrat znalce, který by měl zejména objasnit, zda tvrzený syndrom zavrženého rodiče u dětí byl zapříčiněný jednáním obviněné. Pokud se týká navrhovaných výslechů synů obviněné, Nejvyšší soud považuje obezřetný postup nalézacího soudu k otázce za správný, když k výslechu synů obviněné by mělo být přistoupeno pouze tehdy, pokud by to bylo pro náležité objasnění věci skutečně nezbytné, a skutečnosti, které by měly být prostřednictvím těchto výslechů objasněny, by nebylo možno objasnit jinými v úvahu připadajícími důkazy.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 3. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu