4 Tdo 78/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 44 To 233/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 66/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. H. odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 29 T 66/2023, byl obviněný S. H. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

2. Skutek, kterým soud prvního stupně obviněného uznal vinným, lze shrnout takto:

V přesně neustanoveném čase mezi 20.00 hodin dne 7. 1. 2020 do 2.00 hodin dne 8. 1. 2020, v bytě obviněného na adrese XY, Praha XY, se obviněný v průběhu jinak oboustranně dobrovolného vaginálního pohlavního styku s poškozenou A. P., který praktikovali v pozici „zezadu“, poškozené dotázal, zda mohou mít i anální styk, a bez čekání na odpověď vnikl penisem do jejího análního otvoru. Poškozená reagovala tak, že mu opakovaně zřetelně řekla, že anální styk nechce, a prosila ho, aby této sexuální praktiky zanechal, že jí to bolí. Přitom plakala. Obviněný jejího nesouhlasu nedbal, držel ji za boky a asi 10 minut v análním pohlavním styku pokračoval. Poškozená, které tekla krev z konečníku, odešla poté do sprchy, kam za ní obviněný po chvíli přišel, a na její dotaz, proč to udělal, slovně reagoval ve smyslu: „To by ses divila, kolik ženských to má rádo.“. Následně se oba přesunuli zpět do postele a dívali se na film, načež obviněný znovu inicioval klasickou soulož, se kterou poškozená souhlasila, ovšem proti vůli poškozené ji stejně jako v předchozím případě při pozici „zezadu“ zakončil zasunutím svého penisu do análního otvoru poškozené. Poškozená znovu plakala a opakovala, že to nechce, a aby přestal. Obviněný ale přes její zjevný nesouhlas ve svém jednání po dobu několika minut pokračoval. Poškozená se poté, co svého jednání zanechal, šla osprchovat a obviněný za ní přišel do sprchy, kde ji přimáčknul ke zdi a opětovně, opět proti její jasné vůli, jí zasunul svůj penis do análního otvoru a začal provozovat pohlavní anální styk. V tu chvíli poškozená na další projevy odporu rezignovala s vědomím, že se obviněnému neubrání.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, ve kterém brojil proti výrokům o vině a trestu s argumenty, že nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu a že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, případně je opomenul. Městský soud v Praze jako soud odvolací posoudil odvolání obviněného jako nedůvodné a usnesením ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 44 To 233/2024, ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný proti usnesení odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Soukupa k Nejvyššímu soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 256b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného naplněn jednak tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou v předmětné trestní věci určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v zjevném nesouladu s obsahem důkazů provedených před soudem prvního stupně, a také tím, že k těmto skutkovým zjištěním nebyly provedeny obviněným navržené a pro věc podstatné důkazy.

6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené soudem odvolacím spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak obviněný uplatnil v alternativě, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1, písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

8. Z argumentačně málo přehledného odůvodnění dovolání lze s jistou mírou tolerance vyčíst, že obviněný namítá porušení zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo a zásadní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Připomněl také, že soudy obou stupňů opakovaně upozornil na to, že důkazy provedené v řízení před soudem podstatně relativizují věrohodnost původně provedených důkazů (pozn. s ohledem na jeho další argumentaci měl pravděpodobně na mysli rozdíly mezi výpověďmi poškozené v přípravném řízení a v hlavním líčení a také závěry znaleckého posudku k duševnímu stavu poškozené) a že je namístě tyto nedostatky odstranit provedením nových důkazů, především obstaráním revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a odvětví psychiatrie, který by při zkoumání duševního stavu poškozené zohlednil její mstivou motivaci a její zkušenosti s násilím v sexuální oblasti. Soudu prvního stupně obviněný dále vytknul, že na jeho výhrady nereagoval, a odvolacímu soudu, že jeho námitky vypořádal příliš stručně a zcela bezobsažně. Vyjma toho obviněný namítl subjektivní stránku zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s tím, že popřel skutková zjištění o tom, že z chování poškozené mu bylo jasně zřejmé, že s análním stykem nesouhlasí a nechce ho praktikovat.

9. Konkrétně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů závěr o jeho vině postavily především na výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost je pochybná, protože v jejích tvrzeních jsou četné rozpory a je zjevné, že byla motivována ke křivému obvinění snahou se obviněnému pomstít.

10. Obviněný má za to, že poškozená těžce nesla jeho odmítnutí pokračovat v milostném vztahu. Podání trestního oznámení odkládala, protože věděla, že by se obviněný mohl snadno obhájit, a především protože doufala, že ho přesvědčí, aby se k ní vrátil. Vypovídají o tom podle jeho mínění fotografie a videa, které obviněnému posílala, i jemu adresované textové zprávy, že s ním chce počít dítě. Z fotografií poškozené s jejím novým přítelem, které mu také poslala, je pak zjevné, že ho chtěla přimět k žárlivosti. Poškozená nakonec trestní oznámení podala dva týdny po zjištění, že obviněný čeká dítě s jinou studentkou, a v době, kdy věděla, že obviněný přišel o práci a byl obrazně řečeno sražen na kolena. Tento okamžik zjevně vyhodnotila jako pravý čas ke vznesení obvinění.

11. K věrohodnosti poškozené obviněný poukázal na rozpor mezi tím, jak popsala útok obviněného v trestním oznámení, a tím, co později vypověděla jako svědkyně u hlavního líčení. Nejprve tvrdila, že „obviněnému jasně řekla, že to nechce, a on to udělal přes její vůli“ aby později uvedla „ale ani nečekal na odpověď a rovnou to udělal. Já jsem mu nestihla nic říct.“ Podle obviněného tento rozpor nelze odbýt tím, že jde o zanedbatelný detail, jak to učinil odvolací soud. Kromě toho obviněný zdůraznil obsah WhatsApp komunikace (bezplatné multiplatformní aplikace pro zasílání zpráv) mezi ním a poškozenou, ze kterého je zřejmé, že poškozená byla bezprostředně po předmětné noci (tj. po noci ze 7.

1. 2020 na 8. 1. 2020) komunikačně aktivnější než obviněný, vyznávala mu lásku, chválila si předešlou noc, a dožadovala se dalšího setkání s obviněným, neboť s ním chtěla udržet a nadále rozvíjet milostný poměr. Zdůraznil, že mu mimo jiné dne 8. 1. 2020 napsala „Bylo to včera všechno moc krásné“. Obviněný rovněž připomněl, že mezi 14. a 18. rokem svého věku byla poškozená ve vztahu s násilným alkoholikem, že na oslavě narozenin svého nynějšího přítele se ji pokusil znásilnit jeho kamarád a že se jí dlouhodobě nedaří dosahovat svých cílů.

Střední školu vystudovala s komplikacemi a pro psychické problémy, které jsou součástí její osobnosti, není schopna projít psychotesty a získat vytoužené zaměstnání. Zopakoval, že se v minulosti poškozená snažila obnovit jejich milostný vztah a počít společného potomka, o čemž svědčí fotografie a videa, která mu zaslala, jakož i její majetnický tón vůči němu v nahrávce telefonního hovoru ze dne 3. 10. 2022, kterou sám pořídil. Obviněný uvedl, že se marně snažil docílit toho, aby soud prvního stupně a později i soud odvolací vzaly výše uvedené skutečnosti na vědomí a důsledně motivaci poškozené prověřily.

K bodu 17 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, ve kterém odvolací soud argumentoval tím, že pro motivaci msty nesvědčí ani závěry znaleckého posudku zkoumající duševní stav poškozené, obviněný konstatoval, že poškozená soudním znalcům rozhodující okolnosti zatajila a oni neměli jinou možnost, jak se o nich dozvědět, což sami při svém výslechu u hlavního líčení přiznali. Vyjma toho obviněný poukázal na výsledek fyziodetekčního vyšetření, z něhož vyplývá, že poškozená lhala, když odpovídala na otázku, zda chtěla poškodit konkrétní osobu a zda ke znásilnění vůbec došlo.

12. K výpovědím svědků, na které soudy nižších stupňů poukázaly jako na důkazy podporující výpověď poškozené, obviněný uvedl, že svědci jen reprodukovali její verzi. Navíc podle obviněného odvolací soud nepostupoval příliš pečlivě, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že mu není jasné, proč obviněný zpochybňoval věrohodnost svědka M. V., který s ním „není v žádném vztahu“ a „nemá důvod na obviněného žárlit“. Odvolací soud zcela pominul, že svědek M. V. je studentem na škole XY, kde obviněný vyučoval, a že mimo jiné vypověděl, že „měl potřebu si to s ním vyříkat a řešit to“. Stejně pochybil odvolací soud i u svědkyně K. Š., kterou označil za osobu nezaujatou na výsledku trestního stíhání. Tato svědkyně je přitom vůči obviněnému zaujatá, protože má silný vztah k poškozené a není jí lhostejný dopad trestního stíhání na její osobu.

13. Ke znaleckému posudku o duševním stavu poškozené, kterým soudy také argumentovaly v jeho neprospěch, obviněný připomněl, že znalci vycházeli ze zadání, které se v průběhu trestního řízení ukázalo jako nedostatečné. Obviněný uvedl, že není možné, aby se soudy nepozastavily nad tím, že několik důkazů svědčilo proti závěrům znalce, který to u hlavního líčení vysvětlil tím, že některé významné okolnosti neuvážil, protože o nich nevěděl, a takovým to znaleckým posudkem argumentovaly v neprospěch obviněného i při hodnocení dalších důkazů.

14. Konečně obviněný namítnul, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho námitkou, že k anální souloži nemohlo za podmínek, které poškozená popsala, dojít. Neprojevily zájem prověřit tvrzení obviněného o technické neproveditelnosti análního styku v případě nesoučinnosti poškozené a nepoužití lubrikantu, natož pak za extrémně ztížených podmínek pod tekoucí vodu ve sprchovém koutu. Obviněný je přesvědčen, že tímto směrem mělo být vedeno dokazování, a to včetně výslechu expertů na danou problematiku (jaké experty má na mysli, nespecifikoval).

15. Podle obviněného měly soudy výše uvedené důkazní nedostatky s ohledem na zásadu vyhledávací zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř. zvažovat s větší intenzitou. Stanovisko odvolacího soudu, který se jeho námitkami vůči důkazní situaci konkrétně nevypořádal a jen alibisticky odkázal na zásadu volného hodnocení důkazů v § 2 odst. 6 tr. ř., obviněný označil za porušení jeho práva na spravedlivý proces.

16. Na skutkové výhrady navázal námitkou, že pokud nebyl skutkový stav náležitě objasněn, nemohl být skutek ani správně právně posouzen, čímž je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tomu podřadil i námitku chybějící subjektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle něj nebylo nijak prokázáno, že v době činu věděl o tom, že anální styk není poškozené příjemný. Bylo naopak zjištěno, že poškozená měla obtíže v komunikaci o svých sexuálních citech. Domnívá se, že za tohoto stavu věci nemohl být porušen ani objekt trestného činu, chráněný příslušným ustanovením trestního zákoníku.

17. S poukazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2042/08 obviněný uzavřel dovolací argumentaci tím, že při existenci více skutkových verzí, ke kterým lze na základě provedeného dokazování dospět, měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo a obžaloby ho zprostit.

18. Nejvyššímu soudu proto obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů a postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a poškozené k dovolání

19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, analyzoval dovolací argumentaci obviněného a posuzoval její právní relevanci ve vztahu k obviněným uplatněným dovolacím důvodům (§ 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř).

20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že obviněný formálně namítá zjevné rozpory, ale fakticky prosazuje vlastní skutkovou verzi neobsahující násilné jednání vůči poškozené, a to tím, že zpochybňuje věrohodnost poškozené a tvrdí, že ostatní důkazy jsou k prokázání jeho viny nedostatečné. Podle státního zástupce ale soudy nižších stupňů nepochybily, když uzavřely, že poškozená byla k análnímu styku přinucena. Státní zástupce zdůraznil, že věrohodnost poškozené soudy posoudily důkladně a jasně zdůvodnily, proč mají její výpověď za přesvědčivou a spolehlivou. Vyjma toho výpověď poškozené není důkazem stojícím osamoceně, nýbrž je podporována závěry znaleckého zkoumání a výpověďmi svědků V., Š., D. i rodičů poškozené. Podle státního zástupce navíc základní rysy verze poškozené nacházejí oporu i v samotné výpovědi obviněného.

21. K námitce opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že tato vada by mohla založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně se jedná o námitku zjevně nedůvodnou, neboť ze spisového materiálu nevyplývá, že by byly bezdůvodně opomenuty důkazy, které by mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Obviněný ostatně žádné takové konkrétní, klíčové důkazy nekonkretizoval a de facto znovu pouze napadl hodnocení důkazů a jejich rozsah.

22. Státní zástupce k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavřel, že obviněným uplatněné námitky lze pod tento důvod podřadit jen s výhradami. Pouhá nespokojenost obviněného se způsobem, kterým soudy hodnotily důkazy, a jeho námitky proti rozsahu dokazování nejsou samy o sobě dovolacím důvodem, stejně jako jím není nesouhlas obviněného se skutkovými závěry soudů nižších stupňů.

23. K tvrzenému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že se týká především hmotněprávního posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů a obviněný žádné konkrétní nedostatky právní kvalifikace ve vztahu k tomu, jak byl skutek soudy zjištěn, nenamítnul. Pouze na základě své vlastní interpretace důkazů a alternativního průběhu skutkového děje sekundárně dovozoval, že nebyly naplněny některé znaky předmětného trestného činu. Takové námitky ovšem nelze v dovolacím řízení akceptovat, neboť vycházejí z jiné skutkové verze, než jakou přijaly soudy.

24. Státní zástupce má za to, že z rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný přiměl poškozenou k análnímu styku silou navzdory jejímu výslovnému nesouhlasu, a proto je právní kvalifikace skutku soudy nižších stupňů správná. Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) i písm. c) tr. ř., pakliže by Nejvyšší soud zaujal k dovolání obviněného odlišné stanovisko.

25. Obviněný na vyjádření státního zástupce, které bylo jeho obhájci s dostatečným předstihem před rozhodnutím Nejvyššího soudu zasláno, replikou nereagoval.

26. K dovolání obviněného se prostřednictvím zmocněnce písemně vyjádřila i poškozená A. P. Nejvyššímu soudu navrhla, aby ho podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. či případně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítl. Konstatovala, že skutkové námitky, na kterých je dovolání založeno, nejsou způsobilé založit tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy či jinými výjimečnými skutečnostmi reálně neexistuje. Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s procesními předpisy a při hodnocení důkazů zohlednily veškeré podstatné okolnosti případu, které logicky a přesvědčivě vypořádaly. IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné a podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. ho podala osoba k tomu oprávněná, a to prostřednictvím obhájce, jak jí to ukládá § 265d odst. 2 věta první tr. ř. Splněny jsou i všechny zbývající formální podmínky pro konání dovolacího řízení zakotvené v § 265e odst. 1 tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.

28. Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. K tomu úvodem s ohledem na charakter uplatněných dovolacích námitek ryze skutkového rázu připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě konkrétních procesních a hmotněprávních vad výslovně vyjmenovaných zákonem, a rozhodně není nástrojem k revizi skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se zásadně odehrává před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může korigovat pouze soud odvolací (viz § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je splněno základní právo obviněného na přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení, jak plyne z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i z čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

29. Jak bylo shora uvedeno, obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. K prvnímu z nich ve stručnosti argumentoval extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Podle jeho přesvědčení soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo tím, že při nedostatku jiných usvědčujících důkazů plně akceptovaly skutkovou verzi poškozené, která je jako svědek velmi nevěrohodná, protože trestní oznámení podala s velkým časovým odstupem ve snaze se mu pomstít za ukončení jejich vztahu i za to, že zjistila, že obviněný měl následně pohlavní styk s jinou studentkou. Obviněný poukázal na to, že tvrzení poškozené se v průběhu trestního řízení měnila a lze v nich nalézt řadu rozporů. Podstatné je podle něj také to, že anální styk za podmínek, které poškozená popsala, je technicky neproveditelný, což si měly soudy ověřit opatřením odborného posudku. Soudům obou stupňů obviněný s odkazem na § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále vytknul vadné hodnocení celkové důkazní situace i to, že odmítly jeho návrh na doplnění dokazováním revizním znaleckým posudkem zkoumajícím duševní stav poškozené, který by reagoval na skutečnosti, se kterými se znalci, kteří zpracovali posudek původní, neměli možnost seznámit. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný fakticky podřadil jen námitku subjektivní stránky a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak opřel o to, že odvolání bylo zamítnuto, ačkoli již v předchozím stádiu řízení byly dány důvody dovolání uvedené pod písmeny g) a h) tohoto ustanovení.

30. Nejvyšší soud po seznámení se napadenými rozhodnutími a s obsahem trestního spisu dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný v dovolání pouze opakuje výhrady, které uplatnil v rámci výkonu obhajoby v hlavním líčení a poté znovu v odvolání, které podal vůči odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a se kterými se soudy obou stupňů dostatečně přesvědčivě v odůvodnění svých rozhodnutí vyrovnaly. Ovšem způsobem, který obviněnému nekonvenuje a odmítá ho akceptovat. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že jakkoli lze s jistou mírou tolerance dovolací námitky obviněného formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., reálně je nenaplňují. S ohledem na důkazní stav věci totiž nelze žádné z uplatněných dovolacích námitek přiznat relevanci potřebnou k tomu, aby Nejvyšší soud napadená pravomocná odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů věcně přezkoumal. Konečně námitka subjektivní stránky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je také zjevně nedůvodná. Navíc svým obsahem neodpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, protože i ona má ryze skutkový charakter. Obviněný totiž absenci úmyslného zavinění staví na jiné skutkové verzi, než je popsána ve výroku o vině.

31. Vzhledem k uvedenému je namístě připomenout, že shledá-li Nejvyšší soud, že vytýkané vady z obsahu napadeného rozhodnutí ani z řízení, které mu předcházelo, nevyplývají, a že dovolací argumentace je jen opakováním námitek, které již v celém rozsahu řešil odvolací soud, lze takové dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17, C. H. Beck, Praha). V takovém případě není zapotřebí provádět přezkum podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. a postačí stručné odůvodnění (§ 265i odst. 2 tr. ř.).

32. Nejvyšší soud se proto následně vyjádří jen k zásadním dovolacím námitkám, kterými se obviněný snaží zpochybnit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, že měl s poškozenou anální styk proti její pro něj jasně znatelné vůli s využitím momentu překvapení a skutečnosti, že poškozená v šoku z nastalé situace byla schopna se bránit této sexuální praktice jen verbálně a pláčem, takže k překonání jejího odporu mu postačovalo jen mírné použití síly, od čehož se odvíjí závěr o naplnění jak objektivních tak i subjektivních znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

33. Od počátku trestního stíhání, a i nyní v odvolání obviněný primárně brojil proti tomu, že orgány činné v trestním řízení včetně soudů obou nižších stupňů uvěřily skutkové verzi poškozené, přestože je jako svědek nevěrohodná a k podání trestního oznámení byla motivována snahou se mu pomstít.

34. Věrohodnost poškozené obviněný konkrétně zpochybnil poukazem na rozpor mezi tím, jak popsala průběh jejich pohlavního styku v trestním oznámení, a tím, co posléze k věci vypověděla. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a zásadu bezprostřednosti a ústnosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.), protože soud prvního stupně měl možnost sledovat vystupování poškozené při výpovědi v hlavním líčení a učinit si úsudek o tom, zda je věrohodná či lže ve snaze obviněnému ublížit, i z jejího chování a nonverbálních projevů a klást jí dotazy k odstranění případných nesrovnalostí.

Dále Nejvyšší soud uvádí, že zdrojem skutkových informací pro soud jsou svědecké výpovědi, případně výpovědi osob podávajících vysvětlení (§ 158 odst. 3 a 5 tr. ř.), je-li stranami k tomu dán souhlas (§ 211 odst. 6 tr. ř.) a nikoli obsah trestního oznámení. Obiter dictum vycházeje z obsahu protokolu o trestním oznámení ze dne 18. 10. 2022 (viz č. l. 44–46 tr. spisu), protokolu o podání vysvětlení poškozené dne 23. 11. 2022 (viz č. l. 49–52 a 53– 55 tr. spisu) a protokolu z hlavního líčení dne 11.

4. 2024 zachycujícího svědeckou výpověď poškozené (viz č. l. 354–360 tr. spisu) nezbývá Nejvyššímu soudu, než konstatovat, že tvrzení poškozené o tom, za jakých okolností k pohlavnímu styku mezi ní a obviněným v noci z 7. na 8. 1. 2020 došlo a jak probíhal, jsou v podstatných bodech naopak zcela konzistentní. A to včetně popisu toho, co jí obviněný řekl těsně předtím, než neočekávaně poprvé bez jejího souhlasu vniknul penisem do jejího konečníku. Pokud jsou v jejích výpovědích nějaké rozdíly, jedná se o nepodstatné detaily, jak správě uvedl už i odvolací soud (srovnej odst. 11 odůvodnění jeho usnesení).

Mezi ně lze bezpochyby zařadit i to, že v rámci svědecké výpovědi oproti podání trestního oznámení podrobněji popsala okamžik, kdy obviněný poprvé vniknul penisem do jejího konečníku. Podstatné je, že poškozená ve všech třech výše uvedených případech zcela shodně vypověděla, že zpočátku šlo oboustranně chtěný a dobrovolný vaginální pohlavní styk praktikovaný v pozici „zezadu“, který obviněný nevyčkávaje jejího souhlasu změnil na anální a neustal v něm i přesto, že mu dávala verbálně a téměř hysterickým pláčem jasně najevo, že tuto formu sexuálního kontaktu nechce, že je pro ni velmi bolestivá.

Přidržel ji za boky a přibližně dalších deset minut v anální praktice pokračoval. Stejně se obviněný zachoval téže noci i v průběhu následujícího pohlavního styku, který opět začal jako dobrovolný a vaginální, načež obviněný, přestože už z předchozího sexuálního kontaktu věděl, že poškozená anální styk odmítá a že krvácela z konečníku, ji znovu zaskočil tím, že namísto do vagíny jí penis zastrčil do análního otvoru, a přestože ho poškozená znovu prosila, ať toho nechá, že ji to bolí, a znovu plakala, několik minut v této praktice setrval.

Když pak poškozená odešla do sprchy, obviněný, který předtím nevyvrcholil, za ní přišel, přimáčkl ji na dlaždičky a opětovně ve stoje vniknul penisem do jejího konečníku. Zda vyvrcholil, si poškozená nevybavuje.

Obviněný ji držel v prvních dvou případech za boky a v koupelně ji na dlaždičky přitiskl mírnou silou. Poškozená dále uvedla, že fyzicky se nijak nebránila ani neuhýbala, protože byla zaskočená a v šoku. Navíc už ve svém dřívějším partnerském vztahu s alkoholikem musela strpět podobné věci. Vysvětlila také, že s obviněným poté normálně komunikovala, protože se tvářil, jako že se nic nepatřičného nestalo, a ona na tuto hru přistoupila. Obviněného, svého učitele ze střední školy, podle svých slov v té době respektovala a milovala. Věděla, že je ženatý, a přistoupila na roli milenky. Žila v přesvědčení, že je to vzájemné.

35. K tvrzení obviněného, že poškozená jej křivě obvinila z pomstychtivosti, Nejvyšší soud z argumentace soudů obou stupňů vyzdvihuje, že vyjma toho, že poškozená podle znalců zkoumajících její duševní stav netrpí sklony k účelovému zkreslování zažitých událostí a že není nijak výjimečné, že oběti sexuálně motivovaných trestných činů podávají trestní oznámení až s časovým odstupem, byla studentkou na škole, kde o dvacet let starší obviněný učil, že obviněný byl pro ni autoritou a že k němu měla silnou citovou vazbu (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 40 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu v bodě 11).

Z uvedeného lze logicky vyvodit, že prožitou událost poškozená zpracovávala postupně, a přestože ji od samého počátku vnímala negativně, obtížně se v ní orientovala, zejména pokud ji obviněný přesvědčoval o tom, že vše je vlastně v pořádku. Není nikterak neobvyklé, že zranitelné oběti sexuálních deliktů se rozhodnout věc zveřejnit a vyvolat trestní stíhání pachatele teprve po delší době, kdy získají potřebný náhled a už nepřičítají vinu samy sobě. V této věci ostatně poškozená akceptovatelně vysvětlila, co jí vedlo k tomu, že trestní oznámení podala až po více něž dvou letech (viz č. l.

355 až 356 tr. spisu). Ovšem i kdyby ji k podání trestního oznámení vedla snaha se obviněnému pomstít za to, že odmítl pokračovat v jejich vztahu, a měla zlost, když zjistila, že obviněný měl poměr s jinou ještě mladší dívkou, a dokonce s ní očekával dítě, jak o tom spekuluje obviněný, tato skutečnost sama osobě nevylučuje pravdivost jejího tvrzení o tom, že obviněný na ni proti její jasně čitelné vůli opakovaně v rámci jinak dobrovolného pohlavního styku vykonal sexuální praktiku, kterou odmítala, využívaje její submisivity a neschopnosti se mu fyzicky bránit.

36. V souvislosti s věrohodností poškozené obviněný také namítl, že znalci zkoumající její duševní stav, kteří ji označili za obecně věrohodnou, nedisponovali všemi rozhodnými informacemi a že soudy odmítly revizní znalecké zkoumání. Nejvyšší soud postup soudů nižších stupňů shledal správným a plně respektujícím právo zvlášť zranitelné oběti na ochranu před nepřiměřenými zásahy do jejích osobnostních práv. Znaleckému posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie zpracovanému MUDr.

Danou Dufkovou a PhDr. Josefem Pavlátem totiž po formální a obsahové stránce nelze vytknout žádnou vadu, pro kterou by bylo nutné závěry znalců revidovat nebo doplňovat (viz č. l. 128–153 tr. spisu). Oba znalci přesně konkretizovali zdroje informací, ze kterých při anamnéze vycházeli, a provedli vlastní psychiatrické a psychologické vyšetření poškozené dne 28. 6. 2023. Měli také k dispozici relevantní údaje z trestního spisu. U hlavního líčení své znalecké závěry vysvětlili a přesvědčivě reagovali i na dotazy obhajoby, která se snažila zpochybnit závěr o obecné věrohodnosti poškozené a validitu jejich tvrzení snížit spekulací o mstivé motivaci a žárlivosti (viz protokol zachycující průběh hlavního líčení dne 11.

4. 2024 na č. l. 367–378 tr. spisu). Znalec klinický psycholog PhDr. Josef Pavlát konstatoval, že poškozená je nevyzrálá, emočně labilní a úzkostná. Obviněného, který byl mnohem starší a zkušenější, milovala, byla na něm citově závislá, vnímala ho jako autoritu a podřizovala se mu. To jsou důvody, pro které nebyla sto se jeho jednání reálně postavit, přestože svůj nesouhlas mu najevo schopná dát byla. Citovým vztahem k obviněnému a osobností poškozené znalec vysvětlil i to, proč se k obviněnému i po traumatické události chovala láskyplně a znovu ho kontaktovala.

K dotazu obhajoby znalec uvedl, že neshledal u poškozené takové osobnostní rysy, které by svědčily pro závěr, že obviněného křivě obvinila ze žárlivosti. Ke skutečnosti, že trestní oznámení podala s takovým časovým odstupem, uvedl, že to není nijak neobvyklé u obětí sexuálních deliktů. Navíc poškozená byla přesvědčena o tom, že za její zhoršující se psychický stav může právě čin poškozeného, což také mohlo být vedlo informací o tom, že obviněný má intimní poměr s teprve 16letou studentkou, impulzem pro oznámení sexuálního ataku.

37. Extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním není dán ani tím, že nebylo odborným vyjádřením prověřeno, zda anální styk byl za podmínek popsaných poškozenou technicky možný, jak se toho obviněný domáhal. Soudy obou stupňů se s námitkou technické neproveditelnosti análního styku vypořádaly jen částečně, protože se omezily na to, zda bylo možné realizovat anální styk v málo rozměrném sprchovém koutu, a pominuly, že obviněný fakticky namítá i to, že při nespolupráci poškozené a absenci lubrikantu by bylo nemožné, aby do konečníku poškozené vniknul, natož pod tekoucí vodou. Ovšem nevypořádaná část námitky není takového charakteru, aby byla schopna zpochybnit správnost skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině. Poškozená totiž popsala anální styk jako velmi bolestivý a uvedla, že po něm krvácela z konečníku, což odpovídá tomu, že byl realizován bez análního lubrikantu a vhodné předehry. Krom toho nelze přehlédnout, že poškozená podle svých slov penetraci análního otvoru penisem už dříve zažila a že v době ataku byla sexuálně vzrušená a uvolněná v souvislosti s vaginálním stykem, který dobrovolně s obviněným praktikovala.

38. K námitce obviněného vůči výsledkům fyziodetekčního vyšetření (č. l. 211 až 218 tr. spisu), Nejvyšší soud již jen stručně upozorňuje na to, že soud prvního stupně zmínil provedení tohoto důkazu v rekapitulační části svého rozhodnutí (viz odst. 27 odůvodnění), reálně ale tímto důkazem, přesněji tím, že obviněný i poškozená měli na některé dotazy atypické reakce zpochybňující pravdivost a upřímnost jejich odpovědí, vůbec neargumentoval (viz odst. 40 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud tuto skutečnost nehodnotí nijak negativně, protože fyziodetekční vyšetření není podle ustálené judikatury plnohodnotným procesním důkazem a musí se hodnotit pouze pomocně v kontextu důkazů dalších (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 6 To 12/1992). Je to dáno tím, že výsledek tohoto vyšetření je vázaný na fyziologické projevy jednotlivců, jejichž reakce na stres a nervozitu jsou natolik rozmanité, že spoléhat se na polygrafický přístroj jako prostředek k odhalení lživých odpovědí nelze. Polygraf neboli také detektor lži funguje spíše jako preventivní placebo efekt, který má lháře vystrašit a přesvědčit jej o potenciálním odhalení jeho lží a podvodů.

39. Nejvyšší soud uzavírá, že napadený rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu nevykazují vytýkané vady nelogického či účelové hodnocení důkazů ani porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Uplatněnými dovolacími námitkami obviněný totiž nepoukázal na konkrétní zásadní rozpory mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a v hlavním líčení provedenými důkazy, ale fakticky se se jimi jen domáhal znevěrohodnění poškozené.

40. Jde-li o obviněným namítané nerespektování zásady in dubio pro reo, je potřeba připomenout, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Nad rámec uvedeného je potřeba zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. V projednávané věci ale soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy jako ucelený systém srozumitelně poukazující na to, že k činu došlo, a to za okolností tvrzených poškozenou, což náležitě zdůvodnily (srov. především bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost je vhodné zmínit i to, že obviněný vlastní konkrétní verzi skutkového děje v průběhu trestního stíhání neuvedl, protože využil svého práva a ke skutku nevypovídal. Z vyjádření, která v průběhu trestního stíhání učinil, lze usuzovat na to, že anální styk s poškozenou nepopírá a tvrdí, že byl oboustranně dobrovolný, což ale bylo s potřebnou mírou jistoty vyvráceno.

41. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil námitku absence úmyslného zavinění vyžadovaného u zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně uvedl, že si nebyl vědomý nesouhlasu poškozené, protože mu svůj odpor k análnímu styku nedala najevo. Takto formulovaná námitka založená na alternativních skutkových zjištěních ale uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jak správně konstatoval i státní zástupce ve svém vyjádření. Obviněný totiž nenamítl hmotněprávní vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale na základě vlastní interpretace důkazů a alternativních skutkových závěrů označil závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky činu za vadný.

42. Nejvyšší soud už shora zdůraznil, že soudy nižších stupňů vyšly při svém závěru o zavinění obviněného ze zjištění, že poškozená mu dala svůj odpor k análnímu styku zcela jasně najevo verbálně i pláčem a že obviněný na její zřejmý nesouhlas záměrně nedbal a ignoroval ho (viz odst. 42 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ačkoli to žádný ze soudů nižších stupňů přímo nekonstatoval, lze z jejich argumentace bez pochybností vyčíst závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost k výhradě obviněného, že při podání trestního oznámení poškozená uvedla, že jednoznačně vyjádřila nesouhlas s análním stykem ještě předtím, než obviněný vniknul penisem do jejího konečníku, zatímco při své svědecké výpovědi tvrdila, že obviněný anální styk inicioval, aniž by stihla předtím nějak zareagovat, poukazuje na to, že v obou případech poškozená shodně uvedla, že svůj odpor k análnímu styku a skutečnost, že je pro ni velmi bolestivý, dávala obviněnému jasně najevo opakovaně po celou dobu trvání análního styku, on ale její vůli úmyslně ignoroval a pokračoval v započaté praktice.

43. Obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť má za to, že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože v předchozím řízení existovaly důvody dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ovšem odvolací soud pouze bezmyšlenkovitě a mechanicky převzal závěry soudu prvního stupně. K tomu je třeba uvést, že pokud odvolací soud považuje argumentaci soudu prvního stupně za dostatečnou a správnou, může na ni odkázat, aniž by tím porušil povinnost řádného odůvodnění (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). V projednávané věci odvolací soud poukázal na všechny podstatné argumenty obviněného, kterými brojil proti výroku o vině, posoudil je a stručně se vypořádal s poukazem na výstižné a logické odůvodnění skutkových zjištění soudem prvního stupně, které podpořil i vlastními úvahami.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

44. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému konstatuje, že dovolací námitky obviněného S. H. se míjí s rámcem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebo jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 2. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně