4 Tdo 879/2025

4 Tdo 879/2025-386

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný T. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 7 To 136/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 136/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 3 T 136/2024, byl obviněný T. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25.

9. 2024, sp. zn. 2 T 71/2024, mu byl uložen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR byla s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr.

ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k vině obviněného, jsou tato: „Dne 4. 8. 2024 v čase 01:28 hodin, v Praze XY, konkrétně ve vestibulu metra XY, u schodiště z ulice XY, úmyslně a bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného P. Š., kdy jako profesionální zápasník v boxu v bojovém postoji zaútočil na poškozeného nejprve údery pěstí pravou i levou rukou sevřenou v pěst do obličeje, ve chvíli, kdy se k němu poškozený otočil pravým bokem a snažil se z místa utéct, jej kopl pravou nohou do hlavy a do oblasti ramena, následně poškozeného rukama uchopil za triko a pravou rukou sevřenou v pěst poškozeného opakovaně bil do oblasti hlavy na pravou stranu obličeje, kdy se poškozený předklonil ve snaze si krýt hlavu a otočil se ve směru obviněného, pozice poškozeného obviněný využil a přitáhl si poškozeného za triko, držel jej levou rukou a opakovaně ho kopal kolenem do oblasti hlavy, načež se poškozený začal aktivněji bránit, odstrkoval obviněného, ale obviněný neustal v napadání poškozeného a fyzicky opakovanými údery pravou i levou rukou sevřenou v pěst útočil do oblasti hlavy a horní poloviny těla poškozeného, čímž poškozenému P. Š. způsobil tržně zhmožděnou ránu v levém obočí s nutným chirurgickým ošetřením stehy, krevní výron v oblasti levého oka, oděrky vlevo na čele, zlomeninu nosních kůstek s uchýlením nosní přepážky doprava a nutností repozice, zlomeninu spodiny levé očnice, krvácení do levé čelistní dutiny, neúplné vykloubení 1. řezáku vpravo dole a 1., 2. a 3. zubu vlevo dole, kdy vzhledem k počtu a intenzitě úderů a kopů obviněného mohlo dojít k závažnějšímu poranění, ať už ke zlomeninám čelisti, poranění oka či nitrolebnímu poranění, tedy k těžké újmě na zdraví, k čemuž nedošlo pouze shodou okolností nezávislých na vůli obviněného, a takového jednání se obviněný dopustil přesto, že byl za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku naposledy odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25.9.2024, sp. zn. 2 T 71/2024, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.11.2024, sp. zn. 8 To 265/2024, v právní moci téhož dne“.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný T. B. a státní zástupkyně odvolání. Obviněný brojil proti výrokům o vině a trestu a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 7 To 136/2025, podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D., dovoláním, které směřoval proti výrokům o vině a trestu (explicitně napadené výroky neoznačil, ačkoli mu to ukládá § 265f odst. 1 tr. ř., ale vyplývá to z obsahu dovolání). Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se slovní citací, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku.

5. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v absenci subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Podle obviněného soudy obou stupňů bez relevantních důkazů dovodily, že úmysl obviněného směřoval k následku v podobě těžké újmy na zdraví, ovšem fakticky obviněný poškozeného chtěl jen zastrašit tzv. „stínovým boxem“, tedy údery vedenými bez síly. Závěr nižších soudů o srozumění obviněného se vznikem těžké újmy na zdraví označil za spekulativní, nemající oporu v provedených důkazech. Akcentoval, že soudní znalec MUDr. Jiří Hladík zranění poškozeného posoudil z medicínského hlediska jako středně těžké, jehož léčba trvala krátce a nepřesáhla 6 týdnů. Ve své výpovědi u hlavního líčené znalec sice připustil, že hrozila i vážnější újma na zdraví, ale jasně uvedl, že nenastala. Poranění očnice a zubů nejsou trvalá a byla napravena lékařskou intervencí. Obviněný dále zdůraznil, že pokud by pojal úmysl poškozenému vážně ublížit, jako profesionální boxer by jej mohl snadno realizovat, on ale vědomě volil mírnější přístup.

6. V navazující části dovolací argumentace obviněný namítl, že soudy ignorovaly konstantní judikaturu, která ukládá povinnost zabývat se polehčujícími okolnostmi případu už ve fázi právní kvalifikace skutku a zvažovat jeho mírnější posouzení, pokud to skutkové okolnosti umožňují. K tomu poukázal na polehčující okolnosti spočívající v úplném odškodnění adhezních nároků poškozeného a zdravotní pojišťovny, které činily celkem 162 733 Kč, v doznání a projevené upřímné lítosti, v omluvě poškozenému a v aktivní snaze o resocializaci. Připomněl, že jeho jednání nebylo předem promyšleným útokem, ale jednáním zkratkovitým, jehož se dopustil v opilosti po oslavě výhry ve sportovním utkání. Zdůraznil také, že poškozený jeho omluvu přijal a nepožadoval přísný postih, naopak vyjádřil porozumění a věc ze svého pohledu označil za uzavřenou.

7. Svou argumentaci obviněný uzavřel konstatováním, že soudy nižších stupňů nepřípustně rozšířily výklad subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví a nerespektovaly hranici mezi středně těžkým a těžkým ublížení na zdraví. Podle obviněného měl být skutek kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

8. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 7 To 136/2025, a současně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 3 T 136/2024, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnul podstatu dovolání obviněného a konstatoval, že vzhledem k vytýkaným vadám výroku o vině, které odvolací soud neodstranil, měl obviněný uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. K námitkám hmotněprávního posouzení skutku státní zástupce uvedl, že odpovídají obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze jim ale zjevně přisvědčit. Jednak se tytéž námitky obviněného prolínají víceméně celým trestním řízením a soudy nižších stupňů se s nimi řádně vypořádaly, takže už z tohoto pohledu jde o dovolání zjevně neopodstatněné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002) a jednak závěr soudů o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného ve formě nepřímého úmyslu ke hrozícímu následku byl správný a na podkladě provedeného dokazování i jediný možný. Státní zástupce poukázal na záběry z kamerového záznamu zachycujícího útok obviněného, které vylučují tvrzení obviněného o tom, že útok pouze tzv. „stínoval“. Z intenzity úderů, které směřovaly do oblasti hlavy, z jejich četnosti a užití více ranivých mechanismů lze podle státního zástupce jasně usuzovat na srozumění obviněného s možností vzniku závažných poranění. Zdůraznil, že i průměrný jedinec, který není boxerem jako obviněný, si musí být vědom závažnosti hrozících následků při takto vedeném útoku. K námitkám subjektivní stránky státní zástupce dále uvedl, že obviněný fakticky brojí proti úmyslu přímému, zatímco soudy dospěly k závěru o formě zavinění v podobě úmyslu nepřímého.

10. S námitkou obviněného spočívající v tom, že soudy interpretovaly přisouzenou skutkovou podstatu extenzivním způsobem se státní zástupce rovněž neztotožnil. Obviněný podle státního zástupce totiž zcela opomněl, že absence těžkého zdravotního následku, který je znakem skutkové podstaty podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je důsledkem toho, že čin obviněného zůstal ve fázi pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce poukázal na znění skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmý nejen následek skutečně na zdraví poškozeného způsobený, ale i následek hrozící.

11. Státní zástupce se rovněž vymezil proti námitce obviněného, podle které soudy nezohlednily existenci polehčujících okolností při právní kvalifikaci skutku. Státní zástupce vysvětlil, že pojem „polehčující okolnost“ se vztahuje k úvahám o trestu a obviněným nespecifikovaná „konstantní judikatura“, která by je vázala k právní kvalifikaci, neexistuje. Konstatoval, že soudy všechny obviněným uvedené polehčující okolnosti správně při ukládání trestu zohlednily, a právě s ohledem na ně obviněnému vyměřily trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby. Argument obviněného o nižší společenské závažnosti jeho jednání státní zástupce odmítl.

12. Závěrem státní zástupce shrnul, že soudy obou stupňů v předkládané věci ve svém souhrnu řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a takto řádně zjištěný skutkový stav následně i odpovídajícím způsobem právně posoudily. Nejvyššímu soudu proto navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě, kdyby Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, dal státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

IV. Přípustnost a důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

14. Nejvyšší soud konstatuje že námitky obviněného týkající se subjektivní stránky je možné pod jím uplatněný dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podřadit s jistou mírou tolerance k tomu, že mají částečně charakter skutkový. Současně Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný měl uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Brojí totiž proti usnesení odvolacího soudu, který po věcném projednání zamítl jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný, přestože podle mínění obviněného soud prvního stupně zjištěný skutek vadně právně posoudil, v čemž spatřuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

15. Toto formální pochybení ale samo o sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.ř. byl reálně naplněn. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.

16. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možné brojit proti tomu, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je přípustné dovoláním namítat pouze vady právní a nikoli skutkové (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací soud naopak musí striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně podrobněji rozebrán v jeho odůvodnění.

17. Pokud jde o konkrétní obsah uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil téměř doslovně stejné výhrady hmotněprávního posouzení skutku jako v odvolacím řízení, přičemž Městský soud v Praze jako soud odvolací se všemi vytýkanými vadami zabýval a přesvědčivě vysvětlil, proč je shledal zcela nedůvodnými. V souvislosti s tím je potřeba upozornit na ustálenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, který v situaci, kdy obviněný v dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).

18. Obviněný namítá, že soudem zjištěný skutek měl být kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, nikoli jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentuje, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu, ať už přímého (dolus directus) či nepřímého (dolus eventualis) ve vztahu k jednomu ze znaků základní skutkové podstaty § 145 tr. zákoníku, a to k následku spočívajícímu v těžké újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Hájí se znovu tím, že poškozeného chtěl jen zastrašit tzv. „stínovým boxem“, a nejednal s vědomím, že mu tím může způsobit následek v podobě těžké újmy na zdraví, natož aby k takovému následku směřoval. Fakticky tedy namítá, že právní kvalifikace podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je nepřiléhavá pro nenaplnění obligatorní části subjektivní stránky trestného činu, a opakuje, že si byl vědom pouze možnosti způsobení tzv. prosté újmy na zdraví ve smyslu § 146 tr. zákoníku.

19. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

20. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka vědění zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

21. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530). Byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 7/2001 pod č. T 192 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 08.11.2023, sp. zn. 8 Tdo 900/2023.

22. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a 145 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z toho, proti které části těla útok směřoval a z pohnutky činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 51/2009 pod č. T 1148).

23. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, přičemž vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterými je vázán. Především je nutné konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (viz odst. 10–12 rozsudku soudu prvního stupně, odst. 11–16 usnesení odvolacího soudu). Po pečlivém posouzení skutkových zjištění týkajících se charakteru útoku i osoby obviněného a poškozeného dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný si musel být vědom toho, že poškozenému, který oproti němu byl starší a v rozhodně méně dobré fyzické kondici a kterého obviněný bezdůvodně a pro něj jistě překvapivě napadl, může způsobit těžkou újmu na zdraví, pokud opakovanými údery pěstí a kopy útočí do oblasti jeho hlavy, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn, tj, že ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil.

24. Nejvyšší soud připomíná, že pokud pachatel nepřiznává, že jeho úmysl směřoval k těžké újmě na zdraví, je třeba na formu zavinění usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. V případě pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví je podstatný především způsob provedení útoku, jeho intenzita a další okolnosti, za nichž k němu došlo a na jejichž podkladě je možné učinit závěr o úmyslu pachatele způsobit následek těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015).

25. Obviněný namítá, že jeho cílem nebylo způsobit následek ve formě těžké újmy na zdraví, že chtěl poškozeného pouze zastrašit tzv. „stínovým boxem“, tedy údery bez síly, ovšem jeho obhajobu soudy obou nižších stupňů vzaly za bezpečně vyvrácenou. Poukázaly na kamerový záznam (uložen na CD na č. l. 114 tr. spisu), na němž je útok obviněného velmi dobře zachycen a ze kterého jasně vyplývá, že obviněný vedl útoky rukou zaťatou v pěst do oblasti hlavy, do tohoto místa obviněného rovněž dvakrát kopl a směřovaly zde i dva údery kolenem za současné fixace poškozeného v úchopu za ramena.

O intenzitě těchto útoků v podaném vysvětlení poškozený uvedl (viz. úřední záznam na č. l. 70–74 tr. spisu, který byl proveden k důkazu ve veřejném zasedání před odvolacím soudem), že „…první rána byla tak velká, že se mi zatmělo…byla to z jeho strany taková razance, že jsem viděl hvězdičky“. Současně soudy důvody poukázaly na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství Prim. MUDr. Jiřího Hladíka, který byl vyslechnut soudem prvního stupně (srov. protokol o hlavním líčení na č. l.

tr. 298 spisu) a vyjádřil se k charakteru a původu zranění poškozeného, pokud jde o intenzitu použité síly, následovně: „Zlomeniny kostí vznikají působením velké síly. Zranění, která poškozený utrpěl, zejména zlomenina nosních kůstek s uchýlením nosní přepážky doprava a zlomenina spodiny levé očnice vznikly úderem vedeným velkou silou“ (viz bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Uvedené důkazy i podle Nejvyššího soudu vyvrací argumentaci obviněného, že praktikoval pouze „stínový box“, tedy údery bez síly vyznačující se nízkou intenzitou.

Naopak údery vedl velkou silou, opakovaně a do oblasti hlavy, kde je umístěn mozek, takže i laikovi je zřejmé, že takový útok může mít těžké, ne-li fatální následky. K tomu je namístě připomenout, že obviněný je profesionálním boxerem, tedy odborníkem v oblasti bojových umění, tudíž mu tyto následky musely být jasně známy. O možných následcích útoků směrujících do oblasti hlavy v takové intenzitě, jakou byly provedeny obviněným, konečně svědčí i závěry znaleckého posudku vypracovaného výše uvedeným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (viz.

č. l. 88–101 tr. spisu; citováno z č. l. 100 tr. spisu): „Způsobem a lokalizací, kam byl útok veden mohla vzniknout vážná poranění, ze soudně lékařského hlediska charakteru těžké újmy na zdraví. Údery pěstí, vedenými velkou silou do obličeje mohou vznikat vážná poranění a kopy či údery kolenem jsou zpravidla intenzivnější a k vážným poranění dochází proto snáze – zlomeniny horní či dolní čelisti s posunem úlomků s následným nutným stomatochirurgickým zákrokem, poranění oka (krvácení do oční koule, úrazové odchlípení sítnice) případně nitrolební poranění (krvácení do mozkových obalů nebo ložiskové poranění mozku apod.“.

26. Ze shora uvedených zjištění je zřejmé, že námitky obviněného směřující proti subjektivní stránce jsou zjevně neopodstatněné. Nepřímý úmysl obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví u poškozeného lze s potřebou mírou jistoty dovodit ze způsobu vedení útoku (opakované údery pěstí, následně kopy a údery kolenem), intenzity útoku (velká síla), z míst zásahu na těle (hlava).

27. Pokud jde o námitku obviněného, že následek ve formě těžkého ublížení na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku nenastal, je namístě zmínit, že obviněný se zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 dopustil ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pro který je charakteristické, že k dokonání trestného činu, tedy ke způsobení následku charakterizovaného ve skutkové podstatě konkrétního trestného činu, nedošlo. Pro pokus trestného činu tedy postačí, když pachatel bezprostředně a úmyslně směřoval ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli (ŠÁMAL, Pavel. § 21 [Pokus]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 479, marg. č. 1.).

28. Nejvyšší soud uzavírá, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a námitka obviněného o absenci subjektivní stránky je očividně nedůvodná. Navíc byla řádně vypořádána soudy obou stupňů už v předchozím řízení.

29. Obviněný uplatnil také námitku, že soudy v rozporu s konstantní judikaturou (kterou nespecifikoval, takže Nejvyšší soud netuší, jaká rozhodnutí měl na mysli), nezohlednily ve výroku o vině polehčující okolnosti spočívající v úplném odškodnění adhezních nároků, v doznání a upřímné lítosti, v omluvě poškozenému, který ji přijal a v aktivní snaze obviněného o resocializaci. Tato námitka, kterou se obviněný fakticky domáhá změny právní kvalifikace skutku z pokusu zvlášť závažného zločinu těžké újmy na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku na přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst.1 tr. zákoníku poukazem na své chování po činu, je ovšem zcela irelevantní. Chování pachatele po spáchání skutku, např. jeho doznání, lítost a snaha odstranit škodlivé následky činu, totiž není skutkovou okolností, která by (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe) dovolovala vyvodit trestní odpovědnost za mírnější trestný čin než ten, jehož znaky skutek pachatele reálně vykazuje. Takže soudy obou stupňů k výše uvedeným polehčujícím okolnostem správně přihlédly až při úvaze o druhu a výši trestu (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku). Obviněnému uložily za čtyři sbíhající se trestné činy souhrnný trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby nejpřísnějšího z nich, přičemž zcela přesvědčivě vysvětlily, proč neshledaly důvod k podmíněnému odkladu jeho výkonu.

V. Závěrečné shrnutí

30. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 11. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně