5 Afs 378/2020

5 Afs 378/2020- 74 - text

 5 Afs 378/2020 - 98 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lukáše Hloucha a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, IČO 255 71 150, se sídlem Balbínova 404/22, Praha 2, zast. JUDr. Miroslavem Zámiškou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, za účasti: JUDr. Kateřiny Martínkové, LL.M., insolvenční správkyně žalobce, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 9 Af 7/2014 249,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobce od roku 2004 působil jako spořitelní a úvěrní družstvo. Na základě trestního oznámení Finančního analytického útvaru Ministerstva financí vyvstalo podezření, že u žalobce může docházet k neoprávněnému, záměrnému, cílenému a významnému vyvádění peněžních prostředků. Z tohoto důvodu byla u žalobce dne 29. 4. 2013 zahájena kontrola. Zároveň bylo žalobci předběžným opatřením zakázáno přijímat vklady od svých členů, poskytovat úvěry a nabývat aktiva s nenulovou rizikovou vahou ve smyslu vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 123/2007 Sb.“).

[2] Dne 19. 9. 2013 vydala Česká národní banka jako prvostupňový orgán rozhodnutí č. j. 2013/ 10482/570 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo žalobci odňato povolení působit jako družstevní záložna podle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících (dále jen „zákon o družstevních záložnách“). Důvodem bylo zjištění nedostatků v podnikání žalobce shledaných v oblasti řízení úvěrového rizika nebankovních subjektů a rizik spojených s úvěrovými činnostmi družstva a v oblasti naplňování předpokladů řádné správy a řízení družstva v souvislosti s předcházením střetu zájmů. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci zároveň uloženo, aby se doručením tohoto rozhodnutí, maximálně však na 120 dnů zdržel a) jakéhokoliv jednání spočívajícího v příjímání vkladů od svých členů; b) jakéhokoliv jednání spočívajícího v poskytování úvěrů svým členům; c) uzavírání nových smluv, na jejichž základě by mělo dojít k poskytnutí úvěru; d) provádění změn u smluv, na jejichž základě došlo nebo by mělo dojít k poskytnutí úvěru, včetně uzavírání dodatků nebo doplňujících dohod ke stávajícím smlouvám, jiných než směřujících k okamžitému nebo urychlenému splácení již poskytnutých úvěrů včetně změn, které by měly charakter restrukturalizace ve smyslu § 49 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 123/2007 Sb.; e) konání nebo nekonání, jehož důsledkem by byla automatická obnova povinnosti poskytnout úvěr, povinnost poskytnout další tranši úvěru nebo prodloužení splatnosti již poskytnutého úvěru; f) zcizování aktiv či jejich zatěžování právy třetích osob a g) jakéhokoliv jednání spočívajícího v pořizování nákupu aktiv s přiřazenou rizikovou vahou větší než 0 % ve smyslu přílohy č. 4 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a to s výjimkou aktiv nutných k zajištění běžného provozu a s výjimkou ukládání vkladů v bankách ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Bankovní rada žalované (dále jen „bankovní rada“) svým rozhodnutím ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2013/5212/110 (dále jen „rozkladové rozhodnutí“), zamítla rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění rozkladového rozhodnutí se zabývala postupně jednotlivými námitkami uvedenými v rozkladu, a to ve vztahu ke skutkovým zjištěním en bloc a průběhu řízení před žalovanou jakožto prvostupňovým orgánem a následně k dílčím skutkovým zjištěním ohledně jednotlivých obchodních případů. V závěru rozkladového rozhodnutí je obsaženo přezkoumání právního hodnocení zjištěného skutkového stavu a úvaha o přijetí opatření (odnětí povolení).

[4] Bankovní rada dospěla k následujícím závěrům, které zde Nejvyšší správní soud pouze stručně shrne a podrobněji se k nim vyjádří v části věnované právnímu posouzení věci. Z hlediska procesního dospěla k závěru (1.), že žalovaná se jako prvostupňový orgán nedopustila vytýkaných pochybení při způsobu výběru vzorků kontrolovaných úvěrů (viz kapitola 1.0.1 protokolu o kontrole), ani při dokumentaci kontroly konkrétních úvěrových případů (zejm. Varoxa s.r.o. a CENTOM TRADE s.r.o.). Je logické a přirozené, že kontrola byla zaměřena ke konkrétním případům, kde bylo možno očekávat nedostatky, přičemž není podstatné, odkud kontrolní pracovníci získali poznatky o těchto případech. Žalovaná se taktéž nedopustila pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (2.), neboť není vyloučeno, aby si správní orgán obstaral určitá skutková zjištění ještě před zahájením správního řízení, pokud jimi dále provede důkaz. Není ani vyloučeno, aby souběžně s kontrolou probíhalo správní řízení. Z kontrolního protokolu je navíc zjevné, že kontrola měla širší záběr než správní řízení. Přestože byl kontrolní protokol založen do správního spisu, je z prvostupňového rozhodnutí patrné, že nebyl podkladem pro rozhodnutí. Z tvrzení žalobce nijak nevyplývá, jakým způsobem měl protokol o kontrole zasáhnout do jeho práv. Stran podkladů pro rozhodnutí (3.) bankovní rada uvedla, že nebylo pochybením, pokud prvostupňový orgán zařadil do správního spisu pouze část úvěrové dokumentace, která postačuje k dovození ucelených závěrů o skutečnostech významných pro rozhodnutí. Žádný dozorový orgán nemůže přezkoumat v jednom kontrolním řízení činnost dozorované osoby v celém rozsahu. Co se týká shledaného porušení § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. (tzn. zabezpečení a vedení systému uchovávání informací), sám žalobce uznal, že některé úkony nečinil v písemné podobě. Bankovní rada neshledala ani rychlost přípravy a vydání prvostupňového rozhodnutí za neobvyklou.

[5] K jednotlivým pochybením žalobce shledaným žalovanou (4.) bankovní rada dovodila následující: - Osoby vystupující v úvěrovém vztahu – zejm. osoby vykazující znaky osob založených pouze za účelem realizace určitého podnikatelského záměru (tzv. special purpose vehicle – zkr. „SPV“) – žalovaná správně vyhodnotila rizika poskytování úvěrů tzv. ready made společnostem a vytýkala žalobci nedostatečnou obezřetnost. Stejným okruhem osob bylo založeno 14 dlužníků, kterým byly poskytnuty úvěry ve výši přes 1 mld. Kč. Žalobce však nepřijal dostatečná opatření pro účinné snížení rizik spojených s poskytnutými úvěry. - Bankovní rada se ztotožnila se závěry žalované rovněž ve vztahu k těmto specifickým znakům poskytování úvěrů žalobcem: o pořizování nespecifikovaných aktiv, o pořizovacím cenám nemovitostí, o záměrům žadatelů o úvěr, o posuzování reálnosti záměrů, o prověřování žadatelů o úvěr (vlastní zdroje financování záměrů), o posuzování finanční situace žadatelů o úvěr, o znaleckému ocenění předmětu zástav, o zprostředkovatelům úvěrů, o určování přijatelné hodnoty zajištění, o rychlosti posouzení a schválení úvěrových návrhů, o čerpání úvěru na běžné účty dlužníků v jiném peněžním ústavu, o prověřování využití úvěrových prostředků a průběžnému monitoringu, o způsobu splácení úvěrů.

[6] Následně se bankovní rada věnovala analýze jednotlivých úvěrových obchodů (celkem 16 případů), mezi jinými se subjekty Varoxa s.r.o. a CENTOM TRADE s.r.o. (5.) a vypořádání námitek vznesených v průběhu správního řízení (6.). Rozkladové rozhodnutí dále obsahuje seznam navrhovaných důkazů s individuálním zdůvodněním, proč byly či nebyly přijaty a provedeny (7.).

[7] Bankovní rada též vyhodnotila vytýkaná porušení právních předpisů žalobcem (8.). Konkrétně k namítanému rozsahu aplikace vyhlášky č. 123/2007 Sb. uvedla, že v tomto ohledu neshledala žádné pochybení při aplikaci úvodních ustanovení vyhlášky vymezujících předmět úpravy a pravidla obezřetného podnikání finančních institucí (§ 3 cit. vyhlášky). Dále zdůraznila, že pro přiměřenost řídicího a kontrolního systému je podstatný charakter, rozsah a složitost činností družstevní záložny. Jde tedy o jednotlivé činnosti družstevní záložny. Rizika nejsou primárně vázána k velikosti nebo druhu finanční instituce, ale k vykonávaným činnostem. Žalobce si tedy neuvědomuje, že podniká v oblastech, které vyžadují jiný než jím uplatňovaný přístup k řízení rizika. Pochybení žalobce navíc nejsou pouze administrativního charakteru. Zároveň bankovní rada odmítla přičíst zhoršení kvality úvěrového portfolia žalobce činnosti orgánu dohledu, případně orgánů činných v trestním řízení. Zatímco v červenci roku 2013 dosahoval objem pohledávek se selháním dlužníka cca 19 %, do října téhož roku již jejich poměr vzrostl na cca 80 % (zjištěno z výkazu „Hlášení o kategorizaci pohledávek družstevní záložny“). Žalovaná není „dalším úvěrovým schvalovacím místem“ žalobce. Orgán dohledu neměl v minulosti indicie, že se v činnosti žalobce vyskytují závady. K námitkám týkajícím se pravidel pro zamezení vzniku střetu zájmů pak bankovní rada uvedla, že nelze souhlasit se žalobcem, že § 20 odst. 1 vyhlášky č. 123/2007 Sb. platí jen pro banky, a ne pro záložny.

[8] Ohledně nezbytnosti odnětí povolení (9.) bankovní rada uvedla, že zamýšlená opatření žalobce nebyla dostatečná pro zajištění další bezproblémové činnosti. Shrnula, že žalobce opakovaně poskytoval žadatelům vysoké úvěry, u kterých se v rámci schvalovacího procesu vyskytovaly totožné nedostatky. Z těchto nejzávažnějších opakovaných nedostatků lze zmínit řádné neprověřování žadatelů o úvěr, především jejich zkušeností s financovanými projekty, neprověřování reálnosti záměrů, zdrojů splácení úvěrů, nesledování účelovosti využití půjčených finančních prostředků dlužníky, akceptace ocenění zástav přes zjevené pochybnosti o správnosti ocenění apod. Žalovaná jako prvostupňový orgán prokázala výskyt nedostatků na dostatečném množství úvěrů, a to především z hlediska jejich objemu. Z hlediska četnosti nedostatků a jejich výskytu v prakticky každém prověřovaném případu je zřejmé, že v posuzované věci nelze hovořit o ojedinělém a náhodném výskytu pochybení žalobce v úvěrové činnosti.

[9] V závěru rozkladového rozhodnutí bankovní rada shrnula, že se zcela ztotožňuje s argumentací a závěrem obsaženým v prvostupňovém rozhodnutí, neboť žalobce neřídil řádně úvěrové riziko, čemuž odpovídá stav jeho úvěrového portfolia. Každá úvěrová instituce je sama odpovědná za ucelenost a funkčnost řídicího a kontrolního systému. Není v silách orgánu dohledu, aby neustále podrobně kontroloval veškeré procesy značného množství dohlížených subjektů a individuálně je instruoval. Obecné standardy snižování úvěrového rizika jsou odborné veřejnosti známy, přičemž orgán dohledu v tomto ohledu publikoval řadu sdělení, výkladových stanovisek a odpovědí na často kladené dotazy. Žalobce se hodlal prosadit v segmentu trhu, pro který jsou nedostupné úvěry větších bank. Z toho důvodu zřejmě žalobce přestal věnovat dostatečnou pozornost tomu, zda rizika spojená s úvěrovým obchodem žadatele o úvěr nediskvalifikují. Stran nezbytnosti přijatého opatření bankovní rada poukázala na ekonomické ukazatele žalobce, z nichž byl zřejmý negativní trend (kapitálová přiměřenost, přebytek kapitálu, pohledávky v selhání).

[10] Žalobce podal proti rozkladovému rozhodnutí bankovní rady žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud žalobu nejprve odmítl usnesením ze dne 27. 4. 2017, č. j. 9 Af 7/2014 209, a to z důvodu, že dne 18. 12. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení na základě návrhu podaného žalobcem. Téhož dne bylo žalobci doručeno rozkladové rozhodnutí ze 17. 12. 2013, čímž nabylo právní moci rozhodnutí o odnětí povolení. V důsledku toho byl žalobce zrušen dle § 13 odst. 3 zákona o družstevních záložnách a podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku vstoupil do likvidace. Městský soud učinil závěr, že žalobce nebyl oprávněn podat žalobu, neboť oprávnění nakládat s majetkovou podstatou žalobce, jakož výkon práv a plnění povinností souvisejících s majetkovou podstatou žalobce přešlo na insolvenčního správce [srov. § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Toto usnesení však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 10 Afs 179/2017 32, publ. pod č. 3803/2018 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud na základě aplikace názoru rozšířeného senátu obsaženého v rozsudku ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 121, publ. pod č. 3767/2018 Sb. NSS, dospěl k závěru, že žalobce měl i po vstupu do konkurzu na majetek právo podat správní žalobu o zrušení rozhodnutí žalované o odnětí povolení působit jako družstevní záložna.

[11] Městský soud tedy o žalobě opětovně rozhodl v meritu. Ve věci nařídil ústní jednání, ovšem nepřistoupil k provedení navrhovaných důkazů, a to především výslechu svědků Ing. P. J., J. S., Ing. J. L., Ing. J. Z. a Ing. J. J. (členů úvěrové komise a dalších pracovníků žalobce), ani plánu kontrol dohledového orgánu žalované. Městský soud považoval rozsáhlé dokazování před soudem před rozhodnutím ve věci za nepotřebné a neodpovídající rozsahu věci, neboť těžiště dokazování bylo v řízení před správními orgány a je na soudu toto dokazování zhodnotit v rozsudku. Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku věnoval jednotlivě žalobním námitkám, a to i ve vztahu ke zpochybňovanému hodnocení jednotlivých úvěrových obchodů žalobce, právnímu posouzení věci a zákonnosti přijetí opatření (odnětí povolení působit jako družstevní záložna). V souhrnu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl. Jednotlivým bodům odůvodnění napadeného rozsudku bude věnována pozornost v rámci vypořádání kasačních námitek žalobce. II. Kasační stížnost

[12] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost opírající se o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozsudku, jakož i vady řízení před správním orgánem. Tyto vady spatřuje stěžovatel v následujících aspektech napadeného rozsudku.

[13] Stěžovatel především vychází z toho, že cílem městského soudu bylo přezkoumat, zda stěžovatelem namítaný a praktikovaný postup při zpracovávání a schvalovávání žádosti o úvěr v kontrolovaných případech obstál z hlediska požadavků zákona a zda závěry žalované vyvozené z jednotlivých okruhů znaků neobezřetného chování stěžovatele svědčí o závažných nedostatcích v realizovaných transakcích a v činnosti družstevní záložny. A) Procesní pochybení žalované

[14] V prvním stížním bodě stěžovatel namítá především procesní pochybení žalované. Opakuje svou žalobní námitku, že výběr kontrolovaných úvěrových případů byl nejasný a že nebyl proveden důkaz plánem kontrol. Dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu (§ 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), neboť výběr kontrolovaných případů byl cílený. Podle názoru stěžovatele výběr nebyl dostatečně zdůvodněn a nebyly tedy zohledněny všechny relevantní skutečnosti. Není dostupný jediný podklad či podnět objasňující důvod tak masivní a exponované kontroly, a tudíž šlo o kontrolu mimořádného charakteru. Pokud tedy žalovaná měla informace, podněty (důkazy) z jiných zdrojů, například od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, což se zde nabízí, není jasné, z jakého důvodu o této skutečnosti není založen písemný materiál ve správním spisu. Stěžovatel k tomu navrhuje provedení důkazu plánem kontrol dohledového orgánu žalované.

[15] Dále stěžovatel podrobně rozporuje skutečnost, že k vydání prvostupňového rozhodnutí došlo dříve, než byly vyřízeny námitky podané proti protokolu o kontrole. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že kontrola na místě ještě ani nebyla ukončena, neboť dne 4. 9. 2013 byl žalovanou stěžovateli teprve předán protokol o kontrole, proti němuž stěžovatel podal námitky ve stanovené lhůtě až dne 31. 10. 2013, tedy 6 dní po podání rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že o písemných a zdůvodněných námitkách proti protokolu o kontrole nebylo do dne vydání rozkladového rozhodnutí rozhodnuto, přestože tyto námitky byly podány již dne 31. 10. 2013, nemohla být zjištění žalované zachycená v protokolu o kontrole do skončení správního řízení považována za konečná.

[16] Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s tím, že zatímco mu stále běžela lhůta pro podání písemných a zdůvodněných námitek, správní řízení se již nacházelo ve fázi opravného prostředku. To žalované neposkytovalo žádnou možnost korekce zjištění pro případ, že v důsledku námitek dojde ke změně zjištění učiněných v rámci kontroly, což a priori nelze nikdy dopředu vyloučit. Stěžovatel v žádném případě nemohl v průběhu správního řízení, potažmo kontroly na místě, zvrátit rozhodnutí žalované.

[17] Žalovaná použila protokol o kontrole, ačkoli tento byl do správního spisu zařazen až poté, co žalovaná určila stěžovateli lhůtu k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí s tvrzením, že podklady pro rozhodnutí jsou již kompletní. Přitom dle názoru stěžovatele protokol o kontrole obsahuje řadu nepodložených a subjektivních spekulací s přehnanými závěry co do pochybení stěžovatele, tudíž stěžovatel nutně předpokládal změnu jeho obsahu v důsledku podaných námitek. O tom, že žalovaná bez dalšího převzala skutková zjištění učiněná v rámci kontroly na místě, svědčí zejména skutečnost, že pochybení a nedostatky vytýkané stěžovateli v rámci jednotlivých kontrolovaných úvěrových případů (složek) uvedená v protokolu o kontrole (zejména kapitoly 1.5.4 a 1.10.5 protokolu o kontrole) jsou prakticky shodná s prvostupňovým rozhodnutím. Žalovaná v prvostupňovém řízení celou řadu podkladů nehodnotila dle své úvahy, ale převzala vyhodnocení podkladů ze závěrů kontroly, ke kterým se však stěžovatel v té době neměl možnost vyjádřit.

[18] Další procesní pochybení podle stěžovatele spočívala zejm. v tom, že kontrolní pracovníci žalované při kontrole na místě, která proběhla ve dnech 29. 4. 2013 až 3. 5. 2013 v prostorách stěžovatele na adrese jeho sídla, vyžádali pouze části jednotlivých složek (a zbývající obsah nikoliv) a tyto se nestaly součástí správního spisu vedeného ve správním řízení pod sp. zn. Sp/2013/161/573. Závěry ohledně nedostatků, které by svědčily o určitých pochybeních stěžovatele, nebylo vůbec možné dovodit (viz s. 108 napadeného rozsudku).

[19] Žalovaná se však omezila pouze na formální hodnocení věci, a to i přesto, že sama dospěla k závěru, že formalizované dokumenty, které použila jako podklad pro rozhodnutí, nezachycují úplný skutečný stav věci, což ji vedlo mimo jiné k závěru o porušení § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Nelze tak souhlasit se závěry soudu (viz s. 109 napadeného rozsudku), že žalovaná vycházela z dostatečných a vypovídajících podkladů. Žalovaná neprovedla důkaz kompletními úvěrovými složkami, ani svědeckými výpověďmi. Stěžovatel také upozorňoval na to, že žalovaná nedisponovala kompletní dokumentací, která byla zajištěna Policií České republiky. Ze strany správních orgánů nebyly tyto důkazní prostředky provedeny a dokazování nebylo provedeno ani ze strany soudu. Napadený rozsudek je tak nezákonný a nepřezkoumatelný. B) Hodnocení subjektů úvěrového vztahu a dalších osob v úvěrovém vztahu

[20] Druhá skupina stížních námitek (B) se týká hodnocení příjemců úvěrů a dalších osob figurujících v úvěrovém vztahu. Soud totiž vůbec neakceptoval jednu z námitek stěžovatele spočívající v tom, že ve všech případech úvěrů, a to včetně úvěrů poskytovaných dlužníkům, kteří měli charakter SPV společností, byly vždy tyto poskytnuté úvěry zajištěny nejčastěji zástavními právy k nemovitostem v hodnotě přesahující 125 % hodnoty úvěru, a také bianco směnkou vystavenou dlužníkem a avalovanou členem statutárního orgánu dlužníka. B a) Příjemci úvěrů a další osoby

[21] Stěžovatel především tvrdí, že v žádném případě nerezignoval na základní standardy řízení úvěrového rizika. Stěžovatel znovu poukazuje na svou povahu malé úvěrové instituce, která je flexibilní a umí pracovat s různorodými typy podnikatelských záměrů a potenciálních klientů, kteří hledají možné způsoby úvěrového financování. Za to ovšem stěžovatel sjednával protihodnotou za poskytnuté prostředky o to vyšší úrokovou sazbu a nárokoval splacení poskytnutých prostředků v relativně krátkém čase (standardně cca 2 roky). Navíc na rozdíl od větších či velkých bank stěžovatel požadoval zajištění poskytnutých prostředků v rozsahu převyšujícím výši poskytnutých prostředků (zástavy nemovitostí, bianco směnky).

[22] Vyšší úrok požadovaný stěžovatelem však nepředstavuje jakousi formou řízení úvěrového rizika, jak se nesprávně domnívá žalovaná, ale představuje pouze zvýšenou odměnu stěžovatele za to, že je ochoten akceptovat poskytnutí rizikovějšího úvěru. S tímto argumentem se však soud v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal. Vyšší úrok je využíván i u jiných finančních institucí ve světě jako tzv. riziková přirážka. Takový úrok samozřejmě nekryje jen riziko daného úvěrového případu, ale především riziko finanční instituce jako celku. Je tak vytvářen zisk a posiluje se vlastní kapitál na krytí rizik z úvěrové činnosti jako celku.

[23] Stěžovatel vysvětlil, že část prostředků umísťoval jako úvěry za účelem spekulativních obchodů. Limit pro tento druh úvěrů byl předem dán jako podíl na celkovém úvěrovém portfoliu a jeho dodržování bylo pravidelně sledováno představenstvem stěžovatele, což vyplývá i z měsíčních přehledů obchodní (úvěrové) aktivity, které byly žalované předloženy v rámci kontroly na místě. S poskytováním tohoto typů úvěrů měl přitom stěžovatel již řadu předchozích zkušeností, o čemž svědčí také již splacené úvěry, které byly stěžovatelem poskytnuty na tento typ obchodování. Kromě toho však stěžovatel vždy od klientů požadoval dostatečné zajištění přesahující svou hodnotou výši úvěru.

[24] Stěžovatel konstatuje, že se choval jako tržní, zodpovědná a obezřetná úvěrová instituce, která pochopitelně zkoumala a prověřovala, komu poskytuje úvěrové prostředky, na jaké podnikatelské záměry je poskytuje, že je tento záměr reálný a způsobilý generovat dostatečný zisk, a vyžadovala zajištění v hodnotě přesahující výši úvěru, které bylo oceněno soudním znalcem. S touto praxí stěžovatele pak korespondují i jeho hospodářské výsledky a celkový rozvoj. Skutečnost, že je dlužník schopen a ochoten takové zajištění poskytnout, dle názoru stěžovatele do velké míry riziko defraudace eliminovalo. Tímto argumentem se však soud také nezabýval. K těmto otázkám navrhuje stěžovatel důkazy, a to svědeckou výpovědí Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L. B b) Schvalování úvěru

[25] K samotnému mechanismu schvalování úvěru stěžovatel uvádí, že hodnocení soudu je nepřezkoumatelné a napadený rozsudek je nezákonný. Jak již stěžovatel uváděl v žalobě, klientem specifikovaný účel úvěru byl dostatečným podkladem pro to, aby stěžovatel mohl účel úvěru posoudit. Pokud stěžovatel takovýmto subjektům poskytl úvěr, požadoval od nich za poskytnuté prostředky vyšší úrokovou sazbu a navíc se proti riziku potenciální ztráty z takového poskytnutého úvěru dostatečným způsobem zajišťoval. Jak ovšem vyplývá z průběžných výkazů poskytovaných žalované a z údajů uvedených výše o podílu klasifikovaných úvěrů na úvěrovém portfoliu, do konce března roku 2013, tj. před zahájením kontroly ze strany žalované, stěžovatel vykazoval relativně nízký podíl úvěrových pohledávek v selhání, což znamená, že jeho úvěrovou politiku rozhodně nelze hodnotit jako rizikovější než u jiných úvěrových institucí, včetně větších či velkých bank. B c) K neprověřování výše pořizovací ceny nemovitostí

[26] Stěžovatel uvádí, že z hlediska úvěrového vztahu mezi stěžovatelem a jeho klientem je relevantní zásadně aktuální tržní cena nemovitosti a předpoklady návratnosti poskytnutých úvěrových prostředků (tj. zdroje a časový horizont splácení úvěru). Stěžovatel nebyl zcela kompetentní k tomu, aby mohl posuzovat konkrétní oceňovací metody použité konkrétním soudním znalcem. Z revizních znaleckých posudků zpracovaných BOHEMIA EXPERTS s.r.o., znaleckým ústavem, v souhrnu vyplývá závěr, že při splnění předpokladů uvedených v podkladových znaleckých posudcích (naplnění očekávaného záměru) by bylo možné vycházet z předpokládaných hodnot předmětných zastavených aktiv (nejčastěji nemovitostí) oceňovaných přezkoumávanými podkladovými znaleckými posudky v rozmezí ± 10–20 %. Stěžovatel tedy musí konstatovat, že se nepotvrdil předpoklad žalované a bankovní rady, že docházelo k chybným oceněním zástav ze strany soudních znalců. Stěžovatel opět v tomto ohledu navrhl svědeckou výpověď svědkyň J. S. a Ing. J. L. Žalovaná tento důkazní návrh zcela opomenula, a naopak v rozkladovém rozhodnutí konstatovala, že stěžovatel nenavrhl žádný relevantní důkaz. Stěžovatel uvádí, že pokud by byly navržené svědecké výpovědi provedeny, tak společně s dalšími písemnými důkazními prostředky v úvěrových složkách by bylo postaveno najisto, jak úvěrový proces probíhal a jakým způsobem bylo řízeno úvěrové riziko. B d) Vágní definování záměrů žadatele a jejich přebírání do úvěrových návrhů

[27] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že jeho systém neumožňoval zpětnou ověřitelnost a náležité vyhodnocení míry rizika. Záměr potenciálního klienta byl podle stěžovatele vždy detailně rozebírán s pověřeným pracovníkem, který jej subjektivně hodnotil, i s dalšími pracovníky, kteří se podíleli na schvalovacím procesu. Stěžovatel uvádí, že v podkladech poskytnutých klientem byly i podrobné informace o finanční stránce daného záměru, a nelze tedy přijmout závěr městského soudu, že nebyl nastaven systém zajištění schvalovacího procesu. Systém byl nastaven v zájmu odstranění administrativní náročnosti, nebyl kompletně formalizován a některé činnosti (ač prováděny), nebyly zaznamenány do písemné podoby, nebo byly uchovávány odděleně od úvěrové složky. Stěžovatel připomíná, že navrhoval výslechy svých pracovníků, takže nelze tvrdit, že by nenavrhl žádný důkaz, jímž by výše uvedená tvrzení mohl prokázat. B e) K posuzování reálnosti záměru žadatele o úvěr a návratnosti úvěru

[28] Stěžovatel má přitom za to, že jím zpracovávaná a pořizovaná dokumentace týkající se úvěrových obchodů, resp. činnosti jím prováděné v rámci úvěrového procesu, zachycuje veškeré schvalovací a rozhodovací procesy a kontrolní činnosti, včetně souvisejících odpovědností, pravomocí a vnitřních předpisů tak, aby je bylo možné zpětně vysledovat. Zjevně opačný názor soudu plyne z nepřípustně extenzívního výkladu povinnosti stanovené v § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Pokud jde o informace, které by umožnily vyhodnotit nezávisle na žadateli o úvěr reálnost záměru i reálnou návratnost poskytovaných úvěrů, pak stěžovatel ověřoval správnost údajů a informací poskytnutých potenciálním klientem z veřejně dostupných informačních zdrojů. Písemný výstup z takového ověřování se však zpracovává pouze v případě, že došlo ke zjištění, že údaje či informace poskytnuté potenciálním klientem neodpovídaly zjištěním stěžovatele. Zpracovávat písemný výstup v případě, kdy nedošlo ke zjištěním rozporným s údaji poskytnutými potenciálním klientem, považoval stěžovatel za zbytečně administrativně náročné a zatěžující. B f) K neprověřování personálních a hmotných předpokladů žadatele o úvěr a prokazování vlastních zdrojů

[29] Stěžovatel zde opět namítá rozdíl jeho povahy coby úvěrního družstva oproti velkým bankám. Dále uvádí, že požadavek spolufinancování projektu dlužníkem je častou praxí velkých bank, nicméně v žádném případě se nejedná o dogmatickou normu. V podmínkách družstevních záložen a malých bank pak o žádný zavedený standard nejde. Klientů, kteří požadují velký úvěr na financování rozsáhlých, komplexních a nákladných celků a kteří mají k dispozici až 35 % vlastních zdrojů z celkových nákladů projektů, jednak není příliš mnoho a jednak je v drtivé většině případů získají právě velké banky. B g) K nemožnosti autonomního posouzení výhledu finanční situace žadatele o úvěr

[30] Stěžovatel k jím zpracovávaným finančním analýzám uvádí, že takovýto postup byl nejen naprosto legitimní, ale zejména zcela obvyklý ve všech úvěrových institucích. Finanční analýza byla zpracovávána pomocí specializovaného software GOLD RIVER Credit Risk Management. Výhled finanční situace žadatele o úvěr, resp. finanční plán byl standardně zpracováván tímto žadatelem; naopak v tomto bodě nemohl klienta stěžovatel jako úvěrová instituce nahradit. V řadě případů byly tyto dokumenty pro žadatele o poskytnutí úvěru zpracovávány specializovanými subjekty nebo externími poradci z příslušných oborů v úzké spolupráci se žadatelem o poskytnutí úvěru. Soud v napadeném rozsudku uvádí, že svědecké výpovědi nemohou nahradit zabezpečení ověřitelnosti úvěrového procesu. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Svědecké výpovědi v souhrnu s dalšími důkazními prostředky by totiž prokázaly komplexnost úvěrového procesu. B h) Nevyhodnocování finanční a ekonomické situace jediného společníka žadatele o úvěr a neprověřování okolností, za nichž společník žadatele o úvěr (dlužníka) tohoto žadatele nabyl

[31] Soud v napadeném rozsudku na s. 116 uvádí, že dle jeho názoru je žádoucí takový postup, aby bylo zjištěno a prověřeno, jak jediný společník (zároveň v některých případech i směnečný ručitel) společnost nabyl, za jakých okolností a z jakých zdrojů, aby bylo možné posoudit důkladně podnikatelský záměr žadatele. Stěžovatel však trvá na tom, že takový postup jde nad rámec toho, co měl stěžovatel v rámci řízení rizika o příjemci úvěru zjišťovat. Pro stěžovatele byly relevantní informace vyplývající z výpisu z obchodního rejstříku příjemce úvěru (dlužníka), který je vždy obsahem úvěrového spisu. Stěžovatel považuje z obchodního hlediska za nepřijatelné, aby ke každému potenciálnímu klientovi žádajícímu o úvěru přistupoval a priori jako k někomu, jehož primárním zájmem je prostředky poskytnuté formou úvěru zpronevěřit či dokonce odcizit. To však v žádném případě neznamená, že by snad stěžovatel jakkoli rezignoval na řádné ověření a vyhodnocení všech nezbytných okolností podstatných pro konečné rozhodnutí.

[32] Co se pak týče detailnějšího zjišťování finanční a ekonomické situace společníka dlužníka, resp. směnečného ručitele, pak k tomu stěžovatel uvádí, že v případě selhání dlužníka a při nutnosti uspokojení pohledávky stěžovatele ze zajištění nastupuje jako primární zdroj realizace zástavy, nejčastěji v podobě nemovitosti. Směnečné rukojemství jednatele či společníka dlužníka bylo stěžovatelem vždy do značné míry chápáno jako psychologický závazek osobního charakteru a výraz osobní zainteresovanosti avala na daném projektu. Stěžovateli bylo zřejmé, že směnečný rukojmí často neoplývá relativně likvidním majetkem ve výši poskytnutého úvěru, tedy v hodnotě několika desítek až stovek milionů korun. Pokud by tomu tak bylo, tak by snad ani úvěr od stěžovatele nepožadoval. B ch) K nezjišťování a nevyhodnocování všech vazeb relevantních z hlediska sestavování ESSO – ekonomicky spjatých skupin osob

[33] Stěžovatel především uvádí, že v tomto ohledu postupoval podle svého závazného vnitřního předpisu č. 37/2012 „Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace“. Tento vnitřní předpis přitom vychází z vyhlášky č. 123/2007 Sb. a dále pak zejména z Úředního sdělení České národní banky ze dne 18. 7. 2007 uveřejněného ve Věstníku ČNB, částka 17/2007. Formalizované písemné výstupy ze systému CREDITINFO byly vždy součástí úvěrového spisu, stejně tak jako vyhodnocení existence vazeb ekonomicky spjaté skupiny osob v případě žadatele o úvěr provedené ze strany příslušného pracovníka stěžovatele na základě všech získaných informací. Soud v napadeném rozsudku zmiňuje úvěrový případ VISTELAN, s.r.o., kterému se věnovala i žalovaná. Stěžovatel uvádí, že na základě vnitřního předpisu č. 37/2012 správně vyhodnotil, že účast dvou osob v dozorčí radě jedné společnosti nezakládá ESSO u odlišných společností, jejichž jednateli nebo společníky jsou fyzické osoby – členové dozorčí rady. B i) K akceptaci hodnoty zástavy navzdory nesprávnostem a vnitřním rozporům znaleckého posudku

[34] Pro provedení takového posouzení ve smyslu čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 „Zajištění úvěrových expozic“, nebylo třeba žádné speciální kvalifikace pro oceňování majetku, případně nemovitostí. Ostatně ani pracovníci žalované, kteří se podíleli na provádění kontroly na místě, nemají žádnou zvláštní kvalifikaci pro oceňování majetku, případně nemovitostí, a přesto provedli vlastní posouzení ocenění předmětu zajištění. B j) K neprověřování personálních a hmotných předpokladů zprostředkovatele, absence monitoringu činnosti zprostředkovatele

[35] Podle stěžovatele je třeba zdůraznit, že obchodní případy, ve kterých vedle příjemce úvěru vystupuje i zprostředkovatel, byly v rámci úvěrového portfolia stěžovatele spíše ojedinělé. Obecně nejde o typ úvěrového obchodu, který byl běžně realizován. Stěžovatel konstatuje, že výskyt obchodních případů, ve kterých vedle příjemce úvěru vystupoval zprostředkovatel, byl ojedinělým v rámci celého jeho úvěrového portfolia, které činilo cca 186 různých úvěrových dlužníků. Nadto stěžovatel uvádí, že využití zprostředkovatele je v souladu s pravidly stanovenými úředním sdělením České národní banky ze dne 27. 5. 2011 k pravidlům obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Stěžovatel proto vždy kladl silný důraz na zajištění poskytovaného úvěru formou zástavního práva (nejčastěji k nemovitostem), přičemž hodnota zástavy snížená o jistotný koeficient (koeficient akceptovatelnosti), jehož výše nejčastěji činila 80 %, případně 60 %, byla vždy vyšší než výše poskytnutých prostředků z úvěrové operace. B k) K určení akceptovatelné hodnoty zajištění zpracovatelem úvěrového návrhu

[36] Soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že měl řídicí a kontrolní systém nastaven tak, aby dostatečně zamezil vzniku možného rizika i vzniku možného střetu zájmů v rámci jeho organizačních útvarů. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel poukazuje na čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 „Zajištění úvěrových expozic“, z něhož vyplývá, že pracovník stěžovatele poté, co obdržel znalecký posudek, měl nejprve porovnat výši hodnoty tržní ceny vyplývající z posudku s vlastním odhadem, tzn. posoudit, zda výše hodnoty tržní ceny odpovídá jeho vlastnímu odhadu této hodnoty. V případě, že v posudku nebyly uvedeny doplňující informace (typu potenciální rizika spojená se zajištěním, vhodnost pro účely zajištění, problémy při stanovení tržní ceny apod.), byl pracovník povinen tyto doplňující informace zjistit od zpracovatele posudku a poté uvést v průvodním listu úvěrové operace. Pro doložení postupu dle vnitřního předpisu č. 38/2012, „Zajištění úvěrových expozic“, navrhoval stěžovatel provedení výslechu svých pracovníků. Skutkový stav tedy nebyl zjištěn řádně, což měl městský soud vyhodnotit jako vadu rozkladového rozhodnutí. B l) K době posouzení a schválení úvěrového návrhu, střet zájmů

[37] Stěžovatel především nesouhlasí s tvrzením soudu, že se jeho námitky ke znaku úvěrového rizika spočívajícího v době posouzení a schválení úvěrového návrhu a střetu zájmů míjejí s konkrétní podstatou výhrad správních orgánů. Podle stěžovatele nebyly jeho námitky vypořádány v průběhu správního řízení a nyní nebyly vypořádány soudem v napadeném rozsudku. Stěžovatel uvádí, že si je vědom určitého nedostatku ve smyslu § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. při zpracování záznamů o průběhu úvěrového procesu. Rychlost posouzení úvěrového návrhu a schválení úvěru vytýkaná žalovanou se totiž týkala pouze finální části celého úvěrového procesu. Úvěrový proces ve svém celku přitom rozhodně nebyl otázkou minut, hodin či dnů, ale spíše řady týdnů.

[38] Ve fázi předcházející podání žádosti o poskytnutí úvěru totiž probíhala celá řada úkonů příslušných pracovníků stěžovatele, kdy docházelo k prověřování údajů a informací sdělených žadatelem o úvěr, jakož i k vyhodnocování podkladů poskytnutých v této fázi žadatelem o úvěr, a na základě toho probíhala rozsáhlá interní diskuse mezi pracovníky stěžovatele podílejícími se na úvěrovém procesu a schvalování úvěru. Zpracování úvěrového návrhu a jeho předložení ke schválení úvěrové komisi, Oddělení řízení rizik a představenstvu stěžovatele totiž bylo až výsledkem všech předcházejících činností pověřených pracovníků stěžovatele, jakož i interních diskusí nejen nad podmínkami úvěru, ale rovněž nad záměrem potenciálního klienta žádajícího o úvěr a subjektem samotného potenciálního klienta žádajícího o úvěru.

[39] Všechny procesy v průběhu úvěrového procesu trvaly celé týdny. V průběhu této doby byly řešeny různé námitky ze strany pracovníka Oddělení řízení rizik (risk manažera) či jiných schvalovacích míst. Předkládaný úvěrový návrh tak již zohledňoval a zahrnoval všechny průběžné požadavky jednotlivých schvalovacích míst, ať již se jednalo o úvěrovou komisi nebo risk manažera nebo představenstvo stěžovatele. Byly navrženy svědecké výpovědi, které nebyly provedeny, a to důkaz svědeckou výpovědí Ing. P. J., Ing. J. Z., Ing. J. J., J. S. a Ing. J. L. Úvěrová komise měla tři členy a zpracovatelem úvěrového návrhu byl maximálně jeden z členů úvěrové komise. Rozhodoval tedy vždy většinový názor členů úvěrové komise.

[40] Městský soud podle stěžovatele v napadeném rozsudku nevypořádal žalobní námitku spočívající v tom, že to byla právě žalovaná, který schválil dvě pracovnice úvěrového oddělení – front office (J. S. a Ing. J. L.) jako členky úvěrové komise stěžovatele, ačkoliv v této skutečnosti ve správním řízení spatřoval závažné pochybení ze strany stěžovatele. B m) K čerpání úvěru na běžný účet dlužníka vedený u jiného peněžního ústavu

[41] Možnost čerpání poskytnutých prostředků z úvěru na běžný účet příjemce úvěru byla podle stěžovatele jedním z faktorů, které představovaly konkurenční výhodu stěžovatele jako úvěrové instituce v porovnání s většími či velkými bankami. Jednalo se tak o určité specifikum segmentu trhu, na který se stěžovatel, stejně jako jiná spořitelní a úvěrní družstva či malé banky, zaměřoval. Flexibilita čerpání úvěrových prostředků totiž umožňovala jeho příjemcům prakticky okamžitou dispozici finančními prostředky z úvěru, která byla významným činitelem ovlivňujícím např. možnost výhodně nakoupit nemovitosti za nižší než obvyklou cenu na trhu. Za tuto flexibilitu byli příjemci úvěru (dlužníci) ochotni zaplatit vyšší úrokovou sazbu a poskytnout vyšší zajištění svého závazku.

[42] Do konce března roku 2013, tj. před zahájením kontroly ze strany žalované, stěžovatel vykazoval relativně nízký podíl klasifikovaných úvěrů, což znamená, že jeho obchodní politika se v čase ukázala jako správná. Co se týká kauzy Varoxa s.r.o., již zmiňuje i soud v napadeném rozsudku, stěžovatel upozorňuje, že dosud nebylo pravomocně ukončeno trestní řízení v dané věci a tato věc není prozatím objasněna.

[43] V celé řadě případů, kdy účelem poskytnutého úvěru bylo pořízení konkrétního majetku (zejména nemovitosti), byl úvěr čerpán na účet advokátní či notářské úschovy, z níž byly prostředky uvolňovány v souladu s podmínkami takové úschovy. Nebo v jiných případech byly úvěrové prostředky uvolňovány přímo na účet prodávajícího. To se z odkazovaných případů týká například úvěrových dlužníků BASE TRADE, s.r.o., LEREIS INVEST s.r.o. či TOCONALES, SE. Tvrzení žalované jsou tak zčásti nepravdivá, avšak bankovní rada ani soud toto žádným způsobem nezohlednily. B n) K připuštění možnosti splácení splátek úvěrů (úroků z poskytnutého úvěru), jednorázová splatnost jistiny na konci doby splatnosti úvěru

[44] Co se týká konstrukce produktu Podnikatelský úvěr s možností zvolit si splatnost jistiny úvěru jednorázovou splátkou na konci doby splatnosti úvěru, šlo o jeden z dalších faktorů, který stěžovatel využíval jako konkurenční výhodu na trhu úvěrových institucí oproti větším a velkým bankám, a zároveň svědčil o jeho flexibilitě ve srovnání s jinými úvěrovými institucemi. Takovéto parametry produktu jsou vzhledem k době, na kterou byly úvěry poskytovány (obvykle nejvýše 2 roky), akceptovatelné, přičemž navíc možnost jednorázového splacení jistiny úvěru vedla k dosažení vyšších úrokových výnosů. Stěžovatel opakuje, že do konce března roku 2013, tj. před zahájením kontroly, stěžovatel vykazoval relativně nízký podíl klasifikovaných úvěrů, což znamená, že jeho obchodní politika byla v tomto směru správná. C) a D) Námitky proti posouzení jednotlivých úvěrových obchodů stěžovatele a k důkazům navrhovaným v rámci rozkladu

[45] Stěžovatel pouze obecně uvádí, že se soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami a že posouzení žalobních námitek je nesprávné a zakládá tak nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Soud totiž vypořádal žalobní námitky u všech úvěrových případů odkazem na hodnocení uvedené v odst. 51 bodu B) napadeného rozsudku. Stěžovatel rovněž zcela obecně znovu namítl, že nebyly provedeny všechny důkazy navrhované v rozkladu. E) Námitky týkající se právního posouzení věci a odnětí povolení působit jako spořitelní a úvěrové družstvo

[46] Stěžovatel uvádí, že soud nepřihlédl k jeho námitkám i v jejich úplnosti, nesprávně je hodnotil a založil tak nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatel tak pro úplnost připomíná, že vyhláška č. 123/2007 Sb. byla vydána na základě, resp. podle § 1a odst. 3, § 7a odst. 5, § 7b odst. 9, § 8 odst. 9, § 8b odst. 1, § 11 odst. 3 a § 27 odst. 1 zákona o družstevních záložnách. Ve vztahu ke spořitelním a úvěrním družstvům byla vyhláška č. 123/2007 Sb. vydána k provedení konkrétních vymezených ustanovení zákona o družstevních záložnách a pouze v intencích tohoto zákonného zmocnění, na jehož základě byla Českou národní bankou ve vztahu ke spořitelním a úvěrním družstvům vydána, může být interpretována a aplikována.

[47] Ve vztahu k žalovanou tvrzeným porušením zákona o družstevních záložnách ze strany stěžovatele přichází v úvahu pouze aplikace ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb. upravujících řídicí a kontrolní systém. Konkrétně se pak jedná o § 7 až 36 vyhlášky č. 123/2007 Sb. provádějící § 7a odst. 5 zákona o družstevních záložnách.

[48] Stěžovatel nabyl toho dojmu, že jeho postupy, nad kterými měla žalovaná vykonávat dohled a které byly později při správní kontrole kritizovány, jsou v pořádku. K tomu stěžovatel odkazuje na bod 712 až 740 žaloby. Není totiž možné, aby žalovaná nejprve shledala řídicí a kontrolní systém zavedený stěžovatelem jako funkční a v pořádku, a následně tento systém prohlásila za nefunkční nebo dokonce neexistující. A není ani možné, aby se žalovaná „vymlouvala“ na to, že dosud neznala stav řídicího a kontrolního systému zavedeného stěžovatelem, protože to by znamenalo přiznání dlouhodobého porušování povinností žalované při výkonu dohledu. Závěr městského soudu ve věci námitky, že porušování povinností ze strany žalované mohlo mít vliv na zjištěné poměry u stěžovatele, je tak zcela nesprávný. Pokud by totiž žalovaná řádně plnila své povinnosti vyplývající z výkonu dohledu, nemohlo by se stát, že by najednou kontrolou na místě zjistila takové skutečnosti, které uvedla nejen v protokolu o kontrole, ale i v prvostupňovém rozhodnutí a které byly věcí soudního přezkumu.

[49] Stěžovatel tak nezpracovával písemný doklad či záznam o veškerých svých činnostech, ale pouze o těch, které považoval za podstatné z hlediska dodržení povinností vyplývajících z § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Stěžovatel již v průběhu správního řízení uvedl, že připravuje změnu svého vnitřního předpisu č. 43/2012, „Náležitosti spisové dokumentace úvěrových obchodů“, v tom smyslu, že dojde k formalizaci dosud neformálních úkonů prováděných pracovníky stěžovatele v rámci úvěrového procesu, a to jak ve fázi předcházející uzavření úvěrového obchodu, tak i ve fázi trvání úvěrového vztahu – zejm. záznamy analýz, vnitřního procesu schvalování úvěru a jednání s klientem. Žalovaná nedala stěžovateli možnost provést připravovaná nápravná opatření (novelizace vnitřních předpisů, proškolení pracovníků). Všechna výše uvedená jím připravovaná nápravná opatření byl stěžovatel připraven implementovat v případě, že mu k tomu bude ze strany žalované poskytnuta možnost v rámci nápravných opatření ve smyslu § 28 odst. 1 písm. a) zákona o družstevních záložnách. Nicméně s ohledem na prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli odňato povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo, stěžovatel implementaci nápravných opatření zastavil.

[50] Podstatné je tak pouze to, zda řídicí a kontrolní systém zavedený stěžovatelem splňoval podmínky § 7a odst. 1 a 2 zákona o družstevních záložnách. Řídicí a kontrolní systém zavedený stěžovatelem možná nebyl naprosto ideální, ale svoji funkci plnil, a poskytování úvěrů stěžovatelem nebylo v rozporu s jeho povinností postupovat obezřetně a s náležitou péčí a podnikat způsobem, který neohrožuje návratnost vkladů jeho členů a jeho bezpečnost a stabilitu.

[51] Městský soud se podle stěžovatele v napadeném rozsudku nevypořádal s žalobními námitkami ohledně dohledu na dálku a kategorizace pohledávek (bod 806 a násl. žaloby), neboť pouze odkázal na závěry žalované a bankovní rady k právnímu posouzení věci v jimi vydaných rozhodnutích, avšak bez toho, aby zhodnotil žalobní námitky. Stejně tak soud v napadeném rozsudku vůbec nezohlednil žalobní námitky proti odůvodnění prvostupňového rozhodnutí týkající se toho, proč je na místě odnětí povolení působit jako spořitelní a úvěrové družstvo. Tyto námitky se týkaly postupné úpravy postupů stěžovatele od roku 2010, vnitřních auditů, toho, že žalovaná vycházela z předběžných zjištění, která nemohla vést ke zjištění skutkového stavu, pochybení žalované při výkonu dohledu, ekonomické situace stěžovatele a potřeby dotvořit opravné položky, až po zásah žalované a Vrchního státního zastupitelství v Praze.

[52] Stěžovatel namítá, že rozhodnutí žalované o odejmutí povolení působit jako družstevní záložna bylo zcela nepřiměřené povaze a rozsahu skutečných nedostatků zjištěných před začátkem i na začátku správního řízení. Postup žalované považuje stěžovatel za nepřiměřený s tím, že v prvním stupni překročila zákonem stanovené meze správního uvážení či je dokonce zneužila. Bankovní rada pak měla tento exces odhalit a napravit postupy stanovenými pro správní řízení, a nikoli se schovávat za (logicky) zhoršený ekonomický stav stěžovatele a obhajovat jím předchozí excesivní postup žalované.

[53] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel žádá o přiznání náhrady nákladů řízení. III. Vyjádření žalované a osoby zúčastněné na řízení

[54] Úvodem svého vyjádření žalovaná uvádí, že v průběhu správního řízení a paralelně probíhající kontroly se potvrzovaly obavy, že stěžovatelův řídicí a kontrolní systém je v katastrofálním stavu a dosáhnout nápravy poměrů nelze jinak než ukončením stěžovatelovy činnosti. Z hlavních nedostatků lze uvést zejména faktickou absenci řádného posouzení podnikatelských záměrů, které měly být financovány z úvěrů poskytnutých stěžovatelem. Podnikatelské záměry předkládané stěžovateli žadateli o úvěr byly většinou vágní a jejich řádná analýza byla nemožná. Výsledkem provedení analýzy na základě v žádosti uvedených údajů řádně a obezřetně jednající úvěrovou institucí by jen stěží mohlo být něco jiného, než závěr o nespolehlivosti a nedostatečnosti zde uváděných informací (zejm. pokud jde o konkrétní účel úvěru a zdroje splacení jistiny a příslušenství), a tedy o nepravděpodobnosti úplného splacení požadovaného úvěru k datu jeho splatnosti, vedoucí k neposkytnutí úvěru za takových nejasných podmínek.

[55] Stěžovatel neprověřoval předpoklady žadatelů o úvěr realizovat i vágně definované záměry. Stěžovatel akceptoval zajištění v nedůvodně či neobezřetně stanovených hodnotách, nezřídka i přes zřejmé rozpory v jejich ocenění, neprověřoval a nesledoval finanční situaci dlužníků (vůbec či přinejmenším nedostatečným způsobem) a směnečných avalů, nesledoval využití úvěrů v souladu s deklarovanými záměry dlužníků a umožnil čerpání úvěru, aniž by zajistil, že úvěr bude řádně využit v souladu se smlouvou či akceptovatelným účelem jeho využití. Nutno podotknout, že uvedené nedostatky byly často provázané. Pokud byl vágně definován účel využití úvěru, nebylo ani možné jeho využití řádně sledovat.

[56] K řízení úvěrového rizika žalovaná konstatuje, že nelze hovořit o řádném řízení úvěrového rizika, jestliže stěžovatel v podstatě ve většině případů ani nemohl vědět, na jaké konkrétní záměry poskytuje úvěr. Nevěděl, proč má být úvěr poskytnut právě v takové výši, o jakou požádal žadatel. Žalovaná upřesňuje, že poskytnutí úvěru např. na pořízení blíže neupřesněné nemovitosti, a to bez specifikace konkrétní ceny a času nabytí, na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za konkrétní účel či záměr financovaného úvěrového obchodu.

[57] K důvodům odejmutí povolení žalovaná uvádí, že šlo o zásadní a hluboké nedostatky systémové povahy, které provázely řízení úvěrového rizika ze strany stěžovatele. Jednalo se o nedostatky, které významně ohrožovaly návratnost peněžních prostředků poskytnutých na základě úvěrů zpět stěžovateli. Ohrožovaly jeho finanční stabilitu a v konečném důsledku zájmy vkladatelů na návratnosti vkladů svěřených stěžovateli. V důsledku zanedbání elementárních principů řízení rizik byly ve velkém objemu poskytovány úvěry osobám, jejichž schopnost dostát svým závazkům byla přinejmenším diskutabilní, což se projevilo na kvalitě úvěrového portfolia takovým způsobem, že další stěžovatelova činnost jako úvěrové instituce byla nemyslitelná. Další události již pouze potvrdily obavy žalované, neboť dlužníci, kterým byly stěžovatelem poskytnuty úvěry v objemu stovek milionů korun, přestali plnit své závazky. O tom svědčí i skutečnost, že městský soud dne 23. 12. 2013 zjistil stěžovatelův úpadek a na jeho majetek vyhlásil konkurs, a to krátce po vydání rozkladového rozhodnutí.

[58] Přes stěžovatelovy proklamace o mimořádně kvalitním zajištění úvěrů, kterým je možné prakticky okamžitě kompenzovat selhání dlužníků, došlo u stěžovatele k prudkému nárůstu pohledávek v selhání. Žalovaná v této souvislosti připomíná, že se jednalo v převážné většině o úvěry poskytnuté od roku 2012. Stěžovatel tato selhání neřešil a v podstatě ani řešit nemohl. Příčinou zhoršení kvality úvěrového portfolia bylo jakési iracionální spoléhání dlužníků na to, že v průběhu likvidace či konkursu dosáhnou lepšího postavení, neboť levně odkoupí své závazky. Naopak, tyto a řada dalších dokumentů založených ve správním spisu svědčí výhradně o tom, že dlužníci v převážné většině neměli v úmyslu nebo minimálně nemohli svým závazkům dostát vůbec, své podnikatelské záměry realizovat nehodlali, případně je realizovat nemohli, neboť objektivně vzato realizovatelné nebyly.

[59] Podle žalované nelze akceptovat, že příslušné podrobnosti k úvěrovým obchodům byly získávány ústní formou na jednání s dlužníky. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o množství detailních údajů, které by bylo nezbytné pro účely schvalovacího procesu řádně zaznamenat tak, aby byly ověřitelné. Příslušní zaměstnanci stěžovatele by museli mít fenomenální paměť, aby veškeré údaje mohli řádně zachytit a správně tlumočit dalším schvalovacím místům.

[60] Ohledně námitky směřující vůči závěru soudu o výběru kontrolovaného vzorku úvěrových obchodů žalovaná uvádí, že je velmi obecná, přičemž stěžovatel se závěry městského soudu nijak konkrétněji nepolemizuje. Co se týká úvěrových případů dlužníků Varoxa s.r.o. a CENTOM TRADE s.r.o., žalovaná připomíná, že ani stěžovatel nezpochybňoval, že příslušná dokumentace byla vyžádána a řádně získána na základě požadavku žalované obsaženého v oznámení o zahájení řízení. Bankovní rada proto neměla s ohledem na stěžovatelovo vyjádření důvod vyjadřovat se k původu úvěrových složek, nebylo sporu o tom, že je stěžovatel žalované sám poskytl. Toto vyjádření však stěžovatel zcela neopodstatněně a účelově v kasační stížnosti rozšiřuje ze získání prvotní informace o úvěrech na veškeré související podklady.

[61] K namítanému využití protokolu o kontrole žalovaná poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž ukončení kontroly není podmínkou zahájení správního řízení. Z porovnání správního spisu a argumentace ve správních rozhodnutích s kontrolním protokolem je pak zjevné, že žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí i bankovní rada v rozkladovém rozhodnutí hodnotily skutková zjištění nezávisle na kontrolním protokolu. Je tedy naprosto bez významu námitka, že kontrolní zjištění nemohla být považována za konečná. In concreto k této námitce žalovaná odkazuje na skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Dne 6. 9. 2013 pak byl protokol zařazen do správního spisu a stěžovatel se s touto skutečností seznámil dne 9. 9. 2013 v rámci nahlížení do spisu. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 9. 2013. Do té doby měl stěžovatel možnost se k tomuto podkladu vyjádřit, což neučinil a ani v rozkladu neuvedl žádnou uchopitelnou argumentaci, jaká konkrétní vyjádření mu tento postup znemožnil učinit. Žalovaná přitom setrvává na svém stanovisku, že kontrolní protokol neměl pro rozhodnutí měřitelný význam, neboť se v prvostupňovém rozhodnutí zmiňuje pouze ve dvou poznámkách pod čarou.

[62] K námitkám týkajícím se úvěrové dokumentace založené ve spisu žalovaná uvádí, že jí není ani zřejmé, zda stěžovatel namítá, že v jiných úvěrových případech by žalovaná závady nezjistila, případně zda námitku směřuje k tomu, že v úvěrových složkách by mohlo být založeno něco, co by mohlo stěžovatele vyvinit. Na jedné straně stěžovatel vytýká žalované, že spoléhá na jeho vyjádření, a na druhé straně stěžovatel navrhuje výslechy svých pracovníků za situace, kdy tvrdí, že vlastně žádné dokumenty nemá, protože vše bylo založené na ústním kontaktu s úvěrovými dlužníky.

[63] K vytýkaným nedostatkům při sjednávání úvěrových obchodů žalovaná konstatuje, že stěžovatel většinu zjištěných nedostatků ani nepopírá a považuje je za svůj standardní obchodní model, což žalovanou jenom utvrzuje v přesvědčení, že k odnětí povolení přistoupila zcela po právu. Zatímco ve věci poskytování úvěrů stěžovatel spoléhá na fenomenální institucionální paměť, ve věci konkrétní dokumentace trpí naprostou amnézií. Žalovaná setrvává na svém stanovisku, že své závěry ve vztahu ke každému zjištěnému nedostatku založila na úplné a relevantní dokumentaci, která postačí k tomu, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Závěry žalované nebyly stěžovatelem vyvráceny. Pokud se jedná o ESSO, musel by je stěžovatel sestavit jiným způsobem. Není zřejmé, jaké doklady či výpovědi svědků by tyto závěry mohly ovlivnit. Stěžovatelova oponentura je zcela nekonkrétní, proto jeho námitka působí formálně. Žalovaná se ztotožňuje s názorem městského soudu ohledně těchto nedostatků.

[64] Co se týká subjektů úvěrových obchodů a dalších osob v úvěrovém vztahu, podle žalované stěžovatelovy námitky nepřinášejí žádnou novou argumentaci a v zásadě ani adresnou polemiku s odůvodněním kasační stížností napadeného rozsudku. Stěžovatel se většinově omezuje na obecné a vágní výtky, že soud jeho námitky nezohlednil. Žalovaná odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

[65] Žalovaná dále uvádí, že podstatou její výtky směřující k posuzování příjemců úvěrů a dalších osob figurujících v úvěrovém vztahu bylo, že vůči různým osobám (a různým typům úvěrových obchodů) musí být využívány různé (vhodné) nástroje řízení úvěrového rizika. Nástroje, které se dají využít při posuzování žadatelů s historií, nejsou využitelné v případě žadatelů, kteří žádnou historii nemají. Pokud se jedná o vyšší úrok, stěžovatel uvádí, že vyšší úrok nepředstavuje jakousi formu řízení úvěrového rizika. Dlužníci žádné plány nepředložili, své záměry stěžovateli nesdělili a velmi pravděpodobně je v nejednom případě ani sami neznali. Proto úvěrové složky vůbec nemohly obsahovat kvalifikovanou analýzu těchto záměrů. Není tedy zřejmé, v jakém ohledu mohly výpovědi svědků vyvrátit závěry žalované. V podrobnostech žalovaná odkazuje na jednotlivé úvěrové případy, ve kterých byly nedostatky zjištěny.

[66] Stěžovatel ani nepopírá, že příslušnou dokumentaci v potřebném rozsahu nevedl. Jak již žalovaná zmínila výše, těžko mohla provést dokazování kompletními úvěrovými složkami, pokud řadu dokumentů stěžovatel vůbec nepořizoval. Žalovaná na konkrétních vybraných úvěrových případech zdokumentovala, které úkony stěžovatel neprovedl. Žalovaná rovněž odmítá tvrzení, že stěžovatel naplňoval požadavky právních předpisů, ale po svém. Jak již bylo uvedeno v rozkladovém rozhodnutí, s typově obdobnými úvěrovými obchody jsou spojena typově obdobná rizika bez ohledu na to, zda úvěr poskytla velká „byrokratická“ instituce nebo malá progresivní, dynamická úvěrová instituce s neformálními postupy.

[67] Poskytoval li stěžovatel stamilionové úvěry na spekulativní investice do nemovitostí nebo cenných papírů, případně na realizaci větších projektů, řídicí a kontrolní systém musel být přiměřený těmto činnostem, a nikoliv tomu, že stěžovatel byl menší úvěrovou institucí hledající v poskytování rizikových úvěrů konkurenční výhodu.

[68] K namítanému vlivu zásahu orgánů veřejné moci proti stěžovateli žalovaná uvádí, že pokud by bylo stěžovatelovo úvěrové portfolio tak zdravé a zajištění pohledávek tak kvalitní, jak stěžovatel tvrdí, platební morálku dlužníků by ingerence orgánů veřejné moci v tak masivním měřítku nemohla zhoršit. Podle žalované ani není překvapivé, že se stěžovatelovy úvěrové ukazatele prudce zhoršily poté, co kontrolou vyšly najevo skutečnosti o chybné kategorizaci pohledávek. Po zásahu orgánů veřejné moci přestal být stěžovatel pro žadatele očekávající poskytnutí vysokých úvěrů za nestandardních podmínek atraktivní.

[69] Ohledně namítaného způsobu oceňování zastavovaných nemovitostí žalovaná opakuje, že podstatou výtky bylo, že stěžovatel akceptoval znalecký posudek, aniž by prověřoval důvody, proč cena určená znalcem převyšuje skutečnou cenu, za kterou prodávající (či dlužník) nemovitost nabyl, nebo aniž sám provedl ocenění nebo zažádal o zpracování revizního posudku. Tržní cena nemovitostí byla ve většině úvěrových případů jedinou zárukou splacení úvěru a jak vyplývá ze stěžovatelových vyjádření, považoval zástavy v podstatě za jedinou metodu řízení úvěrového rizika. Správnost ocenění zástav tedy byla jeho existenční otázkou. Znalecké posudky zpracované znaleckým ústavem BOHEMIA EXPERTS, s.r.o., obsahují příliš podmiňovacích formulací. Při splnění předpokladů uvedených v podkladových posudcích a kdyby došlo k naplnění záměrů dlužníků, by patrně hodnoty zástav byly takové, jaké byly v původních posudcích. Problém ale žalovaná spatřovala právě v předpokladech a naplňování záměrů. Žalovaná stěžovateli vytýká, že východiska znaleckých posudků byla sporná. Zajištění by mělo plnit svoji funkci zejména v případě, kdy ke splnění dalších předpokladů a záměrů nedojde. Žalovaná zjistila případy, ve kterých se tržní ceny zástavy stanovené znalcem a předchozí pořizovací ceny zástavy lišily až desetinásobně.

[70] Ohledně nedostatečného zjišťování záměru dlužníků žalovaná uvádí, že je zcela vyloučené, aby ústní interpretace údajů od žadatele o úvěr umožnila řádné posouzení úvěrového návrhu v celém procesu jeho schvalování jednotlivými pracovníky a potřebnými útvary. Navíc taková forma zcela vylučuje možnost dalšího sledování těchto úvěrů, zejména s ohledem na sledování způsobu realizace záměrů úvěrových dlužníků. Záměry žadatele o úvěr a z nich vycházející úvěrové návrhy (hodnocení klienta) byly vágně definovány, resp. z nich zejména nebylo patrné, jaký je konkrétní (skutečný) účel poskytovaného úvěru, jakým způsobem, za jakých podmínek a v jakém čase bude záměr realizován (chybí i konkrétní projekce cash flow z projektu), jaké jsou předpoklady žadatele realizovat záměr za daných podmínek úspěšně, jaká je situace v ekonomickém odvětví, do kterého záměr spadá (a její předpokládaný vývoj), ani to, jaká je reálná splatnost úvěru, případně na základě jakých předpokladů byla splatnost stanovena.

[71] Žalovaná poukazuje na rozpor v argumentaci stěžovatele spočívající v tom, že na jedné straně tedy podle stěžovatele nebyli jeho úvěroví pracovníci na takové odborné úrovni, aby se zabývali rozpory ve znaleckých posudcích oceňujících zástavy, na druhé straně ale byli schopni na místě posoudit žadatelem o úvěr ústně sdělené podrobnosti úvěrového případu (písemně zachycené záměry byly zcela vágní a nejasné), dále provést potřebné propočty a ústně vše sdělit dalším útvarům, obhájit úvěrový případ v rámci dalšího úvěrového procesu a vše si zapamatovat pro účely dalšího sledování úvěrového případu, a to minimálně v několika desítkách případů. Je evidentní, že takový postup je zcela nereálný. I kdyby žalovaná připustila, že by to snad takto mohlo být, nebyl by stěžovatel nijak zabezpečen pro případ možných personálních změn.

[72] Ohledně hmotných předpokladů žadatelů o úvěr stěžovatel uvedl, že zdrojem splacení úvěrové pohledávky měl být výnos z deklarovaných záměrů a vlastní majetek žadatele o úvěr byl vzhledem k výši prostředků poskytovaných z úvěru zpravidla zanedbatelný. Tím se stěžovatel vystavoval vysokému riziku nesplacení poskytnutého úvěru. Pokud stěžovatel tvrdí, že to bylo vyváženo vyšším úrokem a kvalitním zajištěním, bylo toto tvrzení oběma stupni žalované i soudem opakovaně odmítnuto jako rozporné s právními předpisy. Pro rizika spojená s úvěrem není podstatné, zda úvěr konkrétního druhu poskytuje velká banka či malá družstevní záložna. Rizika spojená s konkrétním úvěrem jsou pro každého věřitele stejná, a proto se po úvěrových institucích žádá, aby zhodnotily parametry projektu a posoudily, zda za obvyklých podmínek může být projekt zdrojem příjmu na splacení úvěru a příslušenství. Žalovanou nebylo zjištěno, že by se stěžovatel reálně zabýval otázkou snížení rizika.

[73] V otázce výhledu finanční situace žadatele stěžovatelova námitka závěr žalované vůbec nevyvrací. Žalovaná tvrdí to samé, totiž že stěžovatel převzal údaje od žadatele o úvěr a použil je jako podklady pro analýzy systémem GOLD RIVER Credit Risk Management. Problém spočívá v tom, že se jednalo o údaje neverifikované, které počítač byl schopen zpracovat pouze způsobem „garbage in, garbage out“. Hovoří li stěžovatel o tom, že údaje ověřoval, opět o tom neexistuje žádná stopa. Neexistují žádná vstupní data či výstupy analýz, ve kterých by byl sebemenší náznak toho, že do stěžovatelových úvah vstupovaly též jiné údaje než údaje předložené dlužníky. Na této skutečnosti nemohou výslechy svědků nic změnit.

[74] K stěžovatelově námitce již žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí uvedla, že „[k] uvedenému lze primárně uvést, že v podmínkách účastníka, zejména s přihlédnutím k charakteru jím poskytovaných úvěrů a charakteru úvěrových protistran byla znalost ekonomické situace společníka (vlastníka) žadatele významnou informací pro komplexní posouzení skutečného úvěrového rizika účastníka. Bez posuzování bonity společníka nemohl účastník řádně vyhodnotit, zda tyto subjekty netvoří ESSO a řádně řídit rizika vyplývající z této skutečnosti, mj. riziko koncentrace.“ Bankovní rada v rozkladovém rozhodnutí doplnila, že „[p]okud je jediný společník a jednatel dlužníka zároveň směnečným avalem, je hodnocení jeho bonity klíčové pro případ nutnosti realizovat zajištění.“

[75] Ohledně směnečného rukojemství žalovaná připomíná, že vnitřní předpisy stěžovatele měly žalovanou konkrétně vytýkané nedostatky, které stěžovatel nijak nepopírá. Proto ani případný postup v souladu s těmito předpisy nesvědčí o tom, že by stěžovatel vazby ESSO vyhodnocoval správně. Žalovaná ani nepopírá, že byly tyto vazby vyhodnocovány a že tak činil pracovník úvěrového oddělení. Žalovaná však stěžovateli vytýkala, že tento pracovník neměl k jejich sestavení všechny potřebné údaje. Není totiž patrné, proč právě v případu BASE TRADE, s.r.o. jsou vazby ESSO zaznamenány, ale v ostatních případech nikoliv. Pokud by totiž (zjevně nesprávný) systémový postup spočíval v nezaznamenávání ESSO, pak by se dalo očekávat, že nebude zaznamenán v žádném případě. Stěžovatelův postup tedy byl jako nedostatek mimo důvodné pochybnosti zjištěn.

[76] Ohledně nedostatků spočívajících v akceptaci zástav uvádí žalovaná následující. Podstatou zjištěných nedostatků v stěžovatelově činnosti bylo, že akceptoval hodnoty zástavy odhadnuté znalci objednanými žadateli o úvěr, případně zástavci (znalci nebyli ani předem zapsáni v seznamu stěžovatelem akceptovaných znalců), tyto hodnoty neověřoval, a to ani v případě, kdy posudky byly vnitřně rozporné a zjevně nesprávné (byly analyzovány konkrétní případy). Stěžovatelovy postupy nebyly v souladu s postupy úvěrové instituce obezřetně řídící rizika. Stěžovatelovy námitky se nijak netýkají zjištění žalované, natož aby tato zjištění vyvracely. Tvrzení, že zaměstnanci měli porovnat hodnotu nemovitosti s vlastním odhadem, také nijak nevyvrací zjištění, že stěžovatel akceptoval znalecké posudky, aniž by se vypořádal s jejich rozpory a nesprávnostmi. Není nikde zachyceno, na jakých kritériích byl vlastní odhad zaměstnanců založen a že pro vlastní odhad vzali příslušní zaměstnanci v konkrétních úvěrových případech v úvahu konkrétní skutečnosti.

[77] Žalovaná požadovala pouze přiměřenou kvalifikaci těchto pracovníků s ohledem na jistý stupeň odbornosti spojený s povahou zastávané pozice. Byl to naopak stěžovatel, kdo původně vytýkal žalované, že jeho zaměstnanci nemohou být na úrovni znalců a přezkoumávat znalecké posudky.

[78] Co se týká přítomnosti zprostředkovatele při sjednávání úvěrového obchodu, žalovaná nerozporuje tvrzení, že úvěrové prostředky byly čerpány na účet klienta, který klient uvedl ve smlouvě o úvěru. Není však zřejmé, jak to souvisí s vytýkaným jednáním. Stěžovatel opět nepolemizuje se zjištěním, že osoba zprostředkovatele vystupovala ve 20 % úvěrů z kontrolovaného vzorku, což nelze považovat ani za ojedinělé, ani za výjimečné. Z žádného vyjádření žalované nelze dovodit, že by nebylo možné do úvěrového obchodu zapojit zprostředkovatele. Formální ověření existence osoby zprostředkovatele za okolností, že se jedná o příjemce veškerých finančních prostředků pocházejících z úvěru, není možné považovat za dostatečné, nositelem skutečného úvěrového rizika totiž byla reálně jiná osoba než dlužník.

[79] Ve vztahu k době posouzení a schvalování úvěrových návrhů se žalovaná zabývá tím, zda schvalovací místa vznášela nějaké připomínky k úvěrovým návrhům, neboť úvěrové návrhy žádná identifikovaná rizika neobsahovaly. Své závěry žalovaná podpořila dílčím zjištěním, že schvalovací proces u stěžovatele probíhal pozoruhodně rychle. K tomu přispívalo to, že některé členky úvěrové komise se podílely na zpracování úvěrových návrhů, což narušovalo proces nezávislého a vícestupňového posouzení úvěrového návrhu. Žalovaná k stěžovatelovým výhradám uvádí, že rychlost schvalovacího procesu byla pouze dílčím zjištěním vedoucím společně s ostatními okolnostmi k závěru o nedostatcích schvalovacího procesu. Stěžovatel tak setrvale odvádí pozornost od podstaty věci. Soud se pak důvodně nezabýval e mailovou korespondencí. Stěžovatel tuto korespondenci řádně neoznačuje a není ani zřejmé, jaká tvrzení by měla korespondence prokazovat. Žalovaná posuzuje, zda navrhovaná osoba je kvalifikovaná a důvěryhodná pro výkon určité funkce. Předpokládá se, že pokud bude do určité funkce schválena, nebude zastávat takovou jinou funkci, aby byla ve střetu zájmů. Příslušná instituce si proto upraví poměry tak, aby i v ostatním ohledu výkon funkce jejích osob splňoval zákonné požadavky.

[80] K využití úvěrových prostředků stěžovatelem žalovaná uvádí následující. Jak je z výše popsaného patrné, žalovaná stěžovateli obecně nevytýkala samotnou skutečnost, že poskytoval úvěry, jejichž jistina byla splatná na konci doby splatnosti úvěru. Jak bylo opakovaně vysvětleno, výše úroku či zajištění úvěru nepředstavuje nástroj řízení rizika a stěžovatel neuvedl, která jeho tvrzení měla být potvrzena, případně tvrzení žalované vyvrácena, konkrétními navrhovanými důkazy. Pro obecnost a nekonkrétnost námitky se k ní proto žalovaná nemůže vyjádřit. Skutečnost, že docházelo k významnému zkreslování platební schopnosti a morálky dlužníka, je o to závažnější v situaci, kdy jedinými kritérii pro kategorizaci expozic investičního portfolia byl u stěžovatele počet dnů po splatnosti a případně provedení nucené restrukturalizace. V situaci, kdy splatnost jistiny úvěru byla standardně nastavována jako jednorázová na konci doby splatnosti úvěru, bylo v podstatě jedinou indicií selhání dlužníka prodlení s úhradou příslušenství (úroků) a žádost o provedení odkladu splátky úvěru. Tím, že úroky mohly být hrazeny z úvěru a stěžovatel nezjišťoval dodržení účelu poskytnutého úvěru, fakticky zamezil řádné kategorizaci expozic investičního portfolia podle § 194 a násl. vyhlášky č. 123/2007 Sb.

[81] Co se týká důvodů odnětí povolení, žalovaná konstatuje, že v provozu stěžovatele byly zjištěny zásadní a neodstranitelné nedostatky, které stěžovateli znemožňovaly další působení jako úvěrové instituce. Opatření spočívající v odnětí povolení tak bylo v posuzovaném případě opatřením přiměřeným zjištěným nedostatkům. Žalovaná totiž zjistila u stěžovatele hluboké, zásadní a systémové nedostatky, které vážně ohrožovaly stabilitu stěžovatele a zájmy vkladatelů. Tyto nedostatky se projevily v úvěrovém portfoliu takovým způsobem, že žalovaná dospěla k závěru, že případná implementace opatření k nápravě a zájem na zachování činnosti stěžovatele nemohou vyvážit riziko, které může další působení představovat pro stávající a potenciální vkladatele.

[82] Pokud stěžovatel namítal, že mu žalovaná nikdy nevytýkala nefunkčnost jeho řídicího a kontrolního systému, pak to neznamenalo nic víc než to, že žalovaná neměla poznatky o žádných nedostatcích, které by vyvolaly potřebu kontroly či auditu, nikoliv to, že nedostatky neexistovaly. Žalovaná upozorňuje, že stěžovatel posouvá význam prominutí auditu. Žalovaná nikdy stěžovateli nepotvrdila, že je jeho řídicí a kontrolní systém v pořádku, pouze do jisté doby neměla žádné signály o tom, že by se ve stěžovatelově činnosti nedostatky vyskytovaly. Za stav řídicího a kontrolního systému byl odpovědný výlučně stěžovatel, nikoliv žalovaná. Jedná li se o zpětnou rekonstruovatelnost procesů, ta je z povahy věci vyloučena, neboť stěžovatel nevedl žádnou dokumentaci, která by to umožňovala. Je objektivně nemožné, aby si příslušní pracovníci pamatovali desítky podrobností z úvěrových případů a dále s nimi byli schopni pracovat, jak stěžovatel předestírá.

[83] Žalovaná uzavírá, že pro posuzovanou věc podle § 28 odst. 1 písm. f) zákona o družstevních záložnách platí, že je oprávněna k odnětí povolení působit jako družstevní záložna „podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku“. Žalovaná odhalila v řadě úvěrových obchodů, a to kvantitativně i kvalitativně, jistou nezákonnou „obvyklost“ v poskytování úvěrových prostředků a posuzování úvěrových obchodů zakládající stěžovatelovo protiprávní jednání. Samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. U stěžovatele existovala pravděpodobnost opakování závadného jednání a pokračování v nezákonné praxi.

[84] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

1. omezí některé povolené činnosti, ukončí nepovolené činnosti nebo nebude provádět některé obchody, převody finančních prostředků nebo jiné transakce,

2. omezí distribuční sítě, včetně snížení počtu obchodních míst,

3. vymění členy představenstva, kontrolní nebo úvěrové komise družstevní záložny,

4. vymění osoby ve vedení družstevní záložny,

5. svolá členskou schůzi a tato členská schůze projedná Českou národní bankou stanovenou záležitost nebo její návrh,

6. uvede uspořádání, strategie, postupy a mechanismy do souladu s tímto zákonem,

7. přijme přísnější pravidla likvidity, přísnější pravidla pro tvorbu opravných položek k aktivům družstevní záložny a rezerv nebo pro stanovení kapitálových požadavků,

8. vytvoří odpovídající výši opravných položek a rezerv,

9. bude udržovat kapitál nad minimální úrovní stanovenou v § 8 odst. 2,

10. omezí pohyblivou složku odměny osob uvedených v § 7a odst. 1 písm. a) bodě 4, pokud není v souladu s udržováním kapitálu podle § 8 a 8a; v takovém případě určí družstevní záložna výši pohyblivé složky procentem z čistého zisku nebo z jiného ukazatele určeného Českou národní bankou,

11. upraví složení kapitálu tak, že nahradí nástroj, který lze v souladu s vyhláškou České národní banky vydanou podle § 8 odst. 9 zahrnout do vedlejšího původního kapitálu, obdobným nástrojem, nebo úměrným zvýšením základního kapitálu, nebo

12. nevyplatí příslušenství, podíl na zisku nebo obdobné plnění vyplývající z nástroje, který lze v souladu s vyhláškou České národní banky vydanou podle § 8 odst. 929) zahrnout do vedlejšího původního kapitálu;

13. použije zisk po zdanění přednostně k doplnění fondů podle § 10 odst. 1 nebo ke zvýšení základního kapitálu.“ [176] Dále je žalovaná oprávněna: „b) rozhodnout o omezení nebo zákazu některých povolených činností družstevní záložny až na 120 dnů, a to včetně nakládání vkladatelů s jejich vklady; nakládáním vkladatelů s jejich vklady se pro účely tohoto zákona rozumí jakákoli jejich dispozice s vkladem c) změnit povolení vyloučením nebo omezením některých činností v něm uvedených, d) nařídit mimořádný audit na náklady družstevní záložny, e) nařídit svolaní členské schůze na náklady družstevní záložny a určit některé body programu jednání této členské schůze, f) odejmout povolení, g) požadovat zvýšení kapitálu nad úroveň stanovenou v § 8, a to v návaznosti na výsledky přezkumu a vyhodnocení provedených podle § 22 odst. 8, zejména pokud zjistí nedostatky v uspořádání, strategiích, postupech nebo jiných mechanismech řídicího a kontrolního systému upravených v § 7a nebo nedostatky ve strategiích nebo postupech upravených v § 8a odst. 1, nebo v jejich uplatňování a uložení opatření podle písmen a) až f) se jeví jako nedostatečné k dosažení nápravy v přiměřeném čase, h) zakázat nebo omezit provádění operací s osobami, které jsou spjaty úzkým propojením s družstevní záložnou nebo které jsou součástí stejného konsolidačního celku jako družstevní záložna nebo mají k družstevní záložně zvláštní vztah, i) požadovat zvýšení likvidních prostředků družstevní záložny alespoň na výši stanovenou Českou národní bankou.“ [177] Princip přiměřenosti uloženého opatření se promítá i v § 28 odst. 2 zákona o družstevních záložnách, podle něhož „opatření podle odstavce 1 písm. b) až f) [pozn. NSS – tedy i odejmutí povolení působit jako družstevní záložna] se uplatní při nesplnění požadavku podle odstavce 1 písm. a); podle povahy zjištěného nedostatku, zejména nesnese li věc odkladu, lze tento postup uplatnit i bez předchozího požadavku podle odstavce 1 písm. a).“ Je zřejmé, že zákonodárce dimenzoval poměr mezi možnými opatřeními řešení tak, že prioritu mají opatření k nápravě podle § 28 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, a teprve poté je vhodné přikročit k přijetí opatření omezujících činnost družstevní záložny, příp. jako ultima ratio k odnětí povolení působit jako družstevní záložna. Jako korektiv ovšem umožnil pro zvláště urgentní a závažné situace od mírnějších prostředků nápravy upustit, což podmínil naplněním neurčitých pojmů „naléhavosti“ a „závažnosti“, jakož i správní úvahou žalované. [178] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu poukazuje také na dřívější judikaturu v obdobných věcech. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Afs 304/2018 411, kde byla řešena obdobná kauza spočívající v odnětí povolení družstevní záložny, soud dospěl k výkladu citovaného ustanovení zákona o družstevních záložnách: „Oprávnění České národní banky odejmout povolení působit jako družstevní záložna [§ 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění zákona č. 303/2013 Sb.] mohlo být podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku v činnosti družstevní záložny prvním ve věci přijatým opatřením tohoto dohledového orgánu, a nemuselo mu tedy nezbytně předcházet mírnější opatření dle výčtu obsaženého v § 28 odst. 1 tohoto zákona.“ Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále vyložil, že „důvěryhodnost a transparentnost družstevní záložny vůči České národní bance jakožto dohledovému orgánu jsou zcela klíčové pro volbu konkrétního nápravného opatření v případě zjištění nedostatku. Nemusí přitom platit paušálně, že každý zjištěný nedostatek v činnosti družstevní záložny způsobuje její nedůvěryhodnost či netransparentnost. Jejich ztráta nicméně bude následovat zpravidla tehdy, bude li zjištěný nedostatek v činnosti zjevně úmyslný a systematický.“ [179] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uvádí, že i v projednávané věci šlo přesně o případ závažných a systémových nedostatků ve smyslu § 28 odst. 3 zákona o družstevních záložnách. Ve správním řízení žalovaná i bankovní rada přezkoumatelně a přesvědčivě zdůvodnily, proč by mírnější opatření neměla efekt. Důležitým důvodem (ekonomickou kauzou) nepochybně bylo v průběhu roku 2013 narůstající procento pohledávek v selhání a pokles kapitálové přiměřenosti. Opatření spočívající v odejmutí povolení působit jako družstevní záložna bylo odůvodněno též zájmy členů na návratnosti vkladů. Rozhodně se tak nemohlo jednat o zneužití správního uvážení (exces), jak tvrdí stěžovatel, neboť žalovaná jednala zcela v mezích platné právní úpravy. [180] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že odejmutí povolení dle § 28 odst. 1 písm. f) zákona o družstevních záložnách tváří v tvář zjištěným fatálním nedostatkům v řízení úvěrového rizika bylo řešením racionálním (z pohledu účelu fungování žalované jako dohledového orgánu zodpovědného za stabilitu a důvěryhodnost finančních institucí na trhu) a také řešením přiměřeným (vhodným, potřebným a korespondujícím se zjištěným skutkovým stavem). Nevyužití mírnějších opatření bylo v dané věci odůvodněné. V. Závěr a náklady řízení [181] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. [182] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, náleželo by jí tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Žalované však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí v řízení nebyla uložena soudem žádná povinnost (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 29. června 2023

JUDr. Jakub Camrda předseda senátu